Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Tam do dnes není jasno, zda má to býti republika či má to býti monarchie, přijdou-li sem anebo do Německa. Na jedné straně se usnesou, že půjdou do Německa, na druhé straně každý člověk, který u mne otevřel dvéře, hned křičí: Já do toho Německa nechci! (Veselost!) Nemají dosud jasné cesty před sebou. My víme, co chceme my víme, že jsme ve středu Evropy, že musíme míti zdravý a silný stát, poněvadž jsme státem vnitrozemským a, chceme-li něco znamenati jako stát průmyslový, jako stát hospodářský, že musíme míti volnou cestu na pravo i na levo, na východ, sever i jih, že musíme míti cestu volnou na všechny strany, a to předpokládá, že musí býti z našeho státu takové jádro, kolem kterého ve středu Evropy by se ty ostatní státy kupily. (Výborně! Potlesk.)

Pánové, stojíme však nyní před nesmírným úkolem, jednou z nejtěžších úloh našich jest provésti likvidaci toho starého, abychom zde nový život těmi klesajícími zříceninami starého státu sami nerozbili. To jest jedna z velkých úloh, která na nás čeká.

Pan ministr financí vám naznačil některé ty otázky. Nebudu se o nich zmiňovati, poněvadž to učinil způsobem dostatečným, ale ukazuji hned na tu nejpalčivější otázku, to jest otázku měny, to jest otázku dalšího rozmnožování platidel, to jest další tištění bankovek.

Německo-rakouský stát v nejbližších několika týdnech anebo dnech bude státi před nejtěžší krisí, jaká se dá vůbec mysliti, ale nejen německo-rakouský, nýbrž i maďarský, který je na tom ještě hůře. Tu jest velikou otázkou pro nás, že musíme náš život organisovati tak, když tam dojde ke katastrofě, abychom my zůstali bez pohromy, abychom my při všeobecném sřícení zůstali bez poškození a zdrávi. (Výborně! Hlučný souhlas!)

Pánové, nyní jsem chtěl jen několik politických poznámek a o našem dalším poměru k sousedům a zejména Němcům našim několik docela krátkých slov říci.

V poslední době se s německé strany čím dále, tím více ozývají hlasy, jak si představujeme náš poměr k nim, zejména po obsazení "Deutschböhmen", a říkají, že nyní očekávají od nás nějaké jasné slovo, abychom řekli, jak si představujeme vývoj poměrů. Nejprve, pánové, oni sami stále prohlašují, že čekají na mírovou konferenci. Já vždy, když mluvím v těch různých rozhovorech, říkám: pánové, jakmile prohlašujete, že se vším čekáte na mírovou konferenci, pak tím sami tu konsolidaci vnitřní u nás oddalujete. První podmínkou jest, chcete-li, aby se poměry ozdravily, že se musíte smířiti, i kdybyste to udělali s nějakým theoretickým ohražením, s tím, co zde de facto jest. A když říkají, jaké jim dáme záruky, aneb co jim dáme, odpovídám na to: Nemůžeme vám dát žádných větších záruk, nežli budeme dávati svým vlastním občanům. (Výborně!) My chceme stát demokratický, stát pokrokový. To znamená, že v demokratickém státě není žádných utiskovaných, není utiskované třídy a není utiskovaného národa (Výborně!), nýbrž, že jsou tu pouze do všech důsledků rovnoprávní občané. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Pánové! My nemůžeme si dělati z našeho československého státu nové Rakousko. My chceme míti jen moderní stát, v němž každý bez zřetele, je-li Čech, Němec, Polák, - budeme třeba míti i nějaké maďarské menšiny - všichni budou míti stejná práva. Ale přirozeně musíme dbáti toho, aby na venek to byl stát český, českým duchem naplněný, českým duchem řízený. To jest něco, o čemž nemusíme s nikým mluviti, to se rozumí samo sebou. My jsme ten stát dělali a proto mu chceme vtisknouti svoji českou pečeť. (Výborně! Potlesk.)

Přicházím ke konci. Bylo zde v té debatě proneseno několik ostrých slov, která narážela na nynější napjaté hospodářské poměry. Pánové, i zde jest nutno, abychom všichni dohromady vždy si řekli, že klidně se dají mnohé věci lépe vyříditi, než rozčilením. (Výborně!) Žijeme v době, která jest tak rozčilující, a kdy sociální bouře letí celým světem, a tu naše zámožné vrstvy musí si uvědomiti to, že my dosud v těch sociálních bouřích tvoříme tu nejklidnější oasu celé Evropy. Mně řekl vůdce německých sociálních demokratů rakouských, jeden z těch nejpřednějších lidí, před několika dny: Prosím vás, řekněte mi, jak to je možné, že u Vás, u Čechů, nemáte ještě žádných sociálních bojů? Řekl mi: Vy jste jediný národ v celé Evropě, který nemá žádného třídního boje. (Veselost.) A byl to velmi chytrý, obratný člověk.

Řekl jsem mu: Vy se mýlíte. Máme ty sociální rozpory stejně hluboké jako u vás. (Hlas: Jenže s nimu nejdeme na ulici!) Máme ty sociální rozpory po případě v některých krajích ještě příkřejší, než u vás. Cítíme ty sociální rozpory politické tak jako u vás, ale máme všichni Čechové dohromady dnes jednu spojku, která nás pojí: že se bojíme o tu mladou svobodu svého nového státu. (Výborně! Potlesk.) Nebudeme si namlouvati, že můžeme třídní boj odstraniti, že třídní spory v naší československé republice můžeme zakázati nebo zatušovati. To nelze. Ale můžeme tyto boje vésti takovými formami a způsobem, aby naše svoboda nebyla ohrožena. (Výborně! Potlesk.)

Pánové, české dělnictvo z české socialistické strany, - já jako sociální demokrat nemám práva mluviti za druhé, ale v tom se jistě všichni čeští socialisté shodujeme - my jsme jistě ukázali v bojích za český stát, jak nám drahá a svatá ta věc českého státu jest (Výborně!), a myslím, že vykonáme svou povinnost k tomuto státu i v těchto těžkých dobách. (Potlesk.)

Apelovati musíme na vrstvy druhé, by byly pamětlivy toho, že ty věci z Ruska, ze sousedního Německa, není možno, aby zůstaly bez následků, i na způsob myšlení i na - třeba i někdy špatné - instikty, objevují se v širokých vrstvách, to není možno! To si musí ty zámožné vrstvy uvědomiti, jako všude musí se dělat velké koncese, že se u nás musí dělat také (Hlas: Důkladné!). Pokud možno, aby se dělaly bez bojů, bez bolesti, dobrovolně. Čím to bude klidnější s jedné strany, tím dáte, pánové z kruhů agrárních a z kruhů středních, možnost dělnickým důvěrníkům a vůdcům, aby celým svým vlivem k tomu působili, aby v řadách dělnických byl zase zachován klid. Ale vliv toho vůdce, toho důvěrníka dělnického v továrně je také někdy obmezen. (Hlas: To byli mučedníci!) Čistě vykonávají takovou úžasnou práci ve prospěch zájmů veřejných, že jest nutno, aby byli vámi také podporováni. (Hlas: Vždyť byla schválena osmihodinová doba pracovní! Hluk u sociálních demokratů.) Ty vrstvy zámožné mohou zde svým vyjitím vstříc, svým přátelským způsobem mnoho vykonati.

Ke konci prohlašuji, že vzhledem k tomu, že vláda, která nyní byla utvořena, jest vládou společnou, pokládáme za nutno, aby mladý stát byl podepřen solidaritou všech stran tohoto slavného Národního shromáždění, ze všech těchto důvodů usnesl se Klub sociálně demokratických poslanců Národního shromáždění, upustiti od toho principielního stanoviska, že nebyl povolován rozpočet ve státě s měšťáckým, kapitalistickým zařízením, hlasovati pro povolení rozpočtového provisoria. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem je pan dr. Horáček. Uděluji mu slovo.

Posl. dr. Horáček: Velevážené shromáždění!

Bývá zvykem - také by se někdy mohlo říci zlozvykem, - při rozpočtových debatách že se nemluví ani tak k těm číslicím rozpočtu, jako spíše, že se provádí debata politická. A je to, pánové, přirozeno, poněvadž schvalování rozpočtu sbory zákonodárnými není vlastně žádná činnost legislativní, zákonodárná, nýbrž je to činnost správní a má to ve státech ústavních ten význam, že se tím vykonává jistý vliv na exekutivu, neboť schválení aneb neschválení rozpočtu...

Předseda (zvoní): Pánové, prosil bych o klid!

Posl. dr. Horáček (pokračuje): Schválení nebo neschválení rozpočtu znamená projevení důvěry nebo nedůvěry dočasné vládě a my víme, že ve všech státech přísně ústavních, kde není toho famosního § 14., jako to bylo u nás ve starém Rakousku, že skutečně nesouhlas s rozpočtem znamenal projev nedůvěry a vláda musela ustoupit a udělati místo vládě nové.

Tím spíše dnes je na místě tento moment politický, jelikož my vlastně v této předloze vládní žádného rozpočtu nemáme, a pan ministr financí byl tak laskav a vyložil nám, proč ještě dnes nemůže podrobný rozpočet nám předložiti a proč se spokojiti musíme s takovým všeobecným jen provisoriem, ve kterém vlastně jest navrženo jen jisté opatření úvěrní. Velectění pánové! Jestliže mám se stanoviska politického zde o situaci promluviti, tedy nalézáme se zase v jistém zvláštním postavení, které souvisí se způsobem, jak celé to naše Národní shromáždění a celá naše vláda vlastně vznikla. My zde, pánové, na štěstí, anebo snad na neštěstí, vlastně nemáme žádné oposice. (Posl. dr. Bouček: Já ji budu dělat!). Proč? Poněvadž celé to naše Národní shromáždění vyšlo z dohody stran a celá naše vláda vyšla také z dohody stran.

To jest ovšem dobrá věc pro hladké vyřizování všech návrhů, zejména vládních návrhů, které projdou ministerskou radou, ale má to i svou jistou vadu, že zde schází mnohdy jistě velmi zdravá a potřebná kontrola.

My, pánové, musíme se tedy spokojiti, mluvíme-li o politické situaci, jenom s jistými všeobecnostmi, ale nesmíme si namlouvati, že snad ta dohoda jest něco, řekl bych, vnitřního a uceleného. Víme, že to jest jen něco, řekl bych, formálního, něco, s čím se chceme přenésti přes ty nejhorší a nejkritičtější okamžiky celého toho našeho nového státu.

A jestliže bedlivěji pozorujeme, vidíme, že na té zdánlivě klidné hladině se objevují jisté bublinky, - třeba jen ve formě všelijakých takových malých parlamentních potyček a scen - které nám dávají svědectví o tom, že tam v těch hlubinách není ten klid a ten mír, kterého bychom potřebovali, nýbrž že tam jsou jisté zásadní sporné zájmy, které snad kdysi také dojdou na povrch a které mohou ještě ten náš nový a malý stát velmi snadno přivésti někdy do kritické situace.

A pánové, pohlédneme-li mimo naše Národní shromáždění a studujeme-li tu duši lidu, tedy si nesmíme také zatajiti, že i tam se velice bedlivě sleduje naše jednání a naše počínání. Nesmíme si libovat, že snad všecko, co zde tak hladce prochází, že nám také venku u toho lidu a u toho národa tak snadno může projíti. Tam se kritisuje, pánové, velmi důkladně naše činnost, sleduje se každý náš krok, a my si musíme býti vědomi své odpovědnosti, kterou naproti tomu celému ostatnímu světu a národu máme, my si toho musíme tím spíše býti vědomi, že víme, že ten vznik našeho Národního shromáždění neděl se tou cestou ryze ústavní, nýbrž že je to přece jenom jakýsi, řekl bych, - je-li to dovoleno říci - absolutní útvar, který vznikl shora, ne zdola. A to, vážené shromáždění, myslím, má velký vliv na celé naše další jednání a na celý ten program naší činnosti. Na jedné straně my ovšem víme, že nás čekají tak ohromné, obsáhlé úkoly ve všech oborech politických, kulturních a hospodářských, že, pánové, já se tomu nijak nedivím, a nepřičítám to jenom nějakým účelům agitačním, že se na těchto našich stolech hromadí a kupí spousta těch návrhů. Valná většina těch návrhů vznikla dojista z opravdové potřeby, o tom není pochybnosti, a bylo by dobře, kdybychom mohli co nejvíce těch návrhů přivésti k zdárnému konci a tak tyto nejnutnější potřeby vyříditi. Ale na druhé straně musíme si býti vědomi, že máme před sebou jeden, a to nejdůležitější úkol, t. j. vybudovati, řekl bych, základy a kostru celého našeho budoucího státního útvaru. A, pánové, tím je ústava tohoto státu, to je náš první a nejpilnější úkol (Tak jest! Výborně), před kterým bychom měli všechny ostatní odložiti.

Tedy je vidno, že nalézáme se v jisté, dosti nesnadné situaci v tomto směru, a my musíme voliti jakousi střední linii; tedy především tu ústavu a jinak to ostatní, co ovšem je po stránce kulturní a sociální nejnutnější.

A tu mezi takové nutné otázky, o kterých se zde jenom chci zmíniti, poněvadž také můj předřečník o jedné z nich se zmínil, jest především otázka našeho poměru k našim sousedům a k těm, s kterými chceme žíti ve společném státním svazku a které musíme považovati za svoje spoluobčany.

Především jsou to, pánové, ti naši drazí bratři slovenští. Mám-li užít nějakého přirovnání, tedy bych užil toho, že tu jde o dva rodné bratry, kteří dlouho a dlouho od sebe byli odděleni; oba nežili život šťastný, nalézali se pod cizím nátiskem, ale ten jeden - to jsme my, pánové - vzrostl, zmohutněl svým vlastním přičiněním, nabyl jisté síly, kdežto ten druhý, který žil ještě pod útiskem větším, bohužel ještě dnes nenabyl té samostatnosti, aby sám ze své vlastní síly mohl dále žít, a tu on utíká se dobrovolně a v bratrské lásce k svému rodnému bratru, žádaje ho o pomoc, a starší bratr mu toho neodmítá.

Ale pak on musí tu jeho lásku a důvěru stejně splatiti, a to splatiti tím, že mu musí poskytnouti úplné a neobmezené samostatnosti ve všech jeho věcech, samostatnosti v celém jeho dosavadním bytí a žití, jak na poli jazykovém, tak na poli hospodářském, na poli kulturním.

My dojista těm svým slovenským bratrům všeho toho poskytneme, takže oni v plné důvěře mohou s námi v našem státě žíti.

Ta druhá jest otázka, která je mnohem ožehavější a palčivější, otázka, které, jak se zdá, zde dost neradi se jistě dotýkáme, a to jest ten poměr k těm našim budoucím státním občanům, k těm našim českým a moravským Němcům.

Pánové, já v dřívějších dobách byl jsem dost skeptikem, když se jednalo o tak zvané vyrovnání s Němci, již od těch neblahých punktací, až do těch posledních náběhů, které se vždycky ztroskotaly. A proč, pánové? Mne jest daleko, podceňovati politický význam, hospodářský i kulturní, velkého národa německého, ale my, pánové, víme, že průběhem dějin 19. století, zejména následkem té éry Bismarkovy to sebevědomí německé tak vzrostlo, že nebylo možno, nijakým způsobem potom s nimi dosíci nějakého spolužití. (Výborně! Zcela správně!).

Dnes, zdá se mi, pánové, že se věc obrátila; ta kolesa dějin, ta se obrátila proti nim a myslím, že dnes nemusíme s takovými, řekl bych, reservami a s takovými obavami jiz sednouti s nimi za nějaký stůl a jednati s nimi o přátelském nějakém soužití, kterého jednou dosáhnouti musíme.

Mluvilo se, pánové, kdysi o bílém listu, kterého chceme těm německým krajanům poskytnouti. Já podle svého čistě osobního a soukromého mínění bych dnes opravdu takový bílý list jim dal, ať si tam napíší, co si od nás přejí a já jsem přesvědčen, že my, pokud to budou jenom životní zájmy našeho národa dovolovati, my jim rádi povolíme a že nebude daleko doba, kdy Němci i v tomto shromáždění i na této lavici zaujmou vedle nás svorně svá místa. (Výborně!)

Pánové, ještě o jedné politické otázce bych se zmínil. Bylo častěji našemu národu vytýkáno, že v sobě nemá živlu státotvorného, že svým malým počtem a svou geografickou konfigurací není způsobilý k tomu, aby mohl žíti vlastní, samostatný život státu suverenního.

Já to pokládám za veliký omyl. Já nepokládám žádným neštěstím pro národ, který jest počtem malý - skoro naopak, pánové, takový národ, nemá na mysli těch, řekl bych, velmocenských, imperialistických cílů. (Tak jest!) My máme ty zkušenosti, že takové státy v Evropě, které nebyly velmocemi, myslím jen Švýcary, Nizozemsko, Dánsko, že jich obyvatelstvo bylo daleko šťastnější, jelikož netrpělo pod tím militarismem, pod těžkými břemeny finančními, jako to obyvatelstvo velmocí. (Výborně!)

V tom směru bych neměl žádné obavy o naši budoucnost. Nyní vracím se k těm otázkám hospodářským.

Panem ministrem financí i p. předřečníkem bylo zde již dotčeno obtíží a svízelů, se kterými v tom směru musíme bojovati. Já bych to zase přirovnal k rolníku, který musí nastoupiti dědictví statku zadluženého, špatně spořádaného, bez inventáře, a který má těžkou úlohu, vlastní silou zase se povznésti. Naše znehodnocená valuta, kterou nemůžeme, bohužel, jak jsme slyšeli, okamžitě odpoutati od valuty starého státu, a ta velká břemena dluhů, o nichž nevíme ještě, zda a kolik jich budeme nuceni převzíti, to břemeno úrokové atd. - toť jsou ovšem ohromné úkoly, které nás očekávají. Ale, pánové, ačkoli vím, že pod těmito finančními a hospodářskými nesnázemi bude snad trpěti celá jedna generace, já o budoucnost a zejména o hospodářskou budoucnost našeho národa nechovám pražádné obavy. Štědrá příroda obdařila naši zemi tak vzácnými a bohatými dary, náš lid vyniká, jak zde bylo včera dobře naznačeno, tak znamenitými vlastnostmi, že myslím, že, budeme-li se sami učiti chybami, o nichž vypravují nám naše dějiny, nebudeme-li se honiti za nezdravými utopiemi, - před tím bych varoval - budeme-li pilní, budeme-li mezi sebou svorní a budeme-li také žíti v míru se svými německými krajany a se svými sousedy, že nám kyne šťastná, přímo skvělá budoucnost.

Já jménem klubu strany agrární doporučuji přijetí provisoria. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda Udržal: Ke slovu o předneseném rozpočtovém provisoriu jsou přihlášeni pro poslanci dr. Heidler, dr. Hajn, Pospíšil, dr. Bouček, Heinrich, Svítil, Kadlčák, Svozil. Proti není nikdo zaznamenán.

Prosím, aby první z přihlášených řečníků, posl. dr. Heidler, ujal se slova.

Poslanec dr. Heidler: Slavné Národní shromáždění!