Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Pokud se týče přímých daní, trpí tyto daně tím, že personál, který se má starati o jejich vybírání a o jejich nařizování, je zaměstnáván jinak, nežli tak, jak mu to náleží.

Pokud se týče daní nepřímých, to jest velectěnému shromáždění známo, že v daních nepřímých jest státní správa omezována tím, že velmi výnosná daň, jakou je lihová, velmi výnosná daň, jakou je cukerní a pivní, všechny tyto daně vzhledem k tomu, že materiálií se musí používat k výživě lidu a ne k výrobě lihu, ať již v pivě obsaženého, či jinde, vlastně unikají zdanění. Pokud se týče cukru, opravdu máme na tom zájem, a to svrchovaný, abychom žádali od svého obyvatelstva jistého uskromnění v konsumu, protože cukru potřebujeme pro vývoz.

Tedy mimořádné poměry, v nichž doma žijeme, zaviňují právě to, že také státní příjmy nejsou dostatečny, aby kryly i ta vydání, která až dosud máme. Nyní račte si, prosím, představiti, že bychom vydání tato zvýšili o všecko to, co zde od slavného Národního shromáždění bylo navrhováno.

Ale, velectěné shromáždění, k tomu, co zde bylo navrhováno, přistupuje celá řada zvýšení, která se dělají cestou administrativní, totiž různé podpory, které se dávají na zlevnění potravin, různé podpory, které jsou nutny při výpomocích, takže již to samo znamená stále nové a nové zatěžování rozpočtu a je velké nebezpečí, že bychom se nedodělali v něm rovnováhy. (Hluk. Předseda zvoní.)

A přece, abychom v rozpočtu se dobrali rovnováhy, znamená pro naši mladou republiku nesmírně mnoho. Neboť nedosáhneme-li toho, nedosáhneme také té největší a nejtěžší své povinnosti, abychom upravili valutu.

Pod ranami války přirozeně trpíme my a trpí také jiné státy, ale po mírové konferenci, vzhledem k tomu, že porážka centrálních mocností byla úplná, budeme snad zde míti dvě kategorie států: jednu, u níž bude úplné hospodářské vyčerpání, a druhou, která na útraty té, jež hospodářsky byla vyčerpána, bude hleděti si zaplatiti své válečné výdaje, čili jinými slovy, ti, kteří si válečné výdaje na útraty těch, kteří byli poraženi, zaplatí, ti v konkurenčním boji, v konkurenčním zápase, který po válce, po rozvití všech hospodářských poměrů nastane, budou míti postavení daleko jiné, nežli ti, kteří byli poraženi. (Hlas: My poraženi nejsme!) A tu ovšem, vážené shromáždění, jest otázka, zdali my jsme poraženi, nebo zdali my jsme vítězi. (Tak jest! To jest otázka!)

To, abychom byli uznáni za vítěze se všemi právy těchto vítězů, nebude záležet snad od nás, nýbrž od mírové konference. Na mírovou konferenci my musíme přijít jako stát, který všecko vynakládá, aby byl finančně konsolidován, který ukazuje celému světu, že chce pracovat na svém plném a důkladném hospodářském vybudování. (Výborně! Potlesk.)

Přijdeme-li tam jako ti, kteří vydávají peníze bez zřetele na to, odkud je zaplatí (Posl. Buříval: Jako to dělá německé Rakousko!), tedy, vážení pánové, nemůžeme tam nalézti sympatií, neboť ti, se kterými budeme jednati, jsou obchodníci a dobří obchodníci (Tak jest!). Ti se nám, vzácné shromáždění, podívají do našich knih, ti se nám podívají do naší činnosti a budou nám odhadovat, zdali něčeho bylo potřebí, či zdali něco bylo na ten čas zbytečné.

A proto, velectěné shromáždění, myslím, že máme-li dojíti k tomu, abychom byli posuzováni se stejnou vážností, s jakou jsme byli posuzováni za války, že musíme vytrvati v té píli a práci, neboť, velectěné shromáždění, jestliže bychom v tom nevytrvali, tedy bychom sice mohli býti podporovaným, subvencovaným národem, podporovaným, subvencovaným státem na poli hospodářském, ale nebyli bychom rovnocenným spojencem. (Tak jest! Výborně! Potlesk.)

A jestliže naše vojska za hranicemi a celá naše zahraniční politika, jak byla vedena naším presidentem Masarykem a drem Benešem, získala si největší vážnosti tím, že od nikoho nic nechtěla (Výborně!), že to nebyli žoldnéři, nýbrž bojovníci svobody (Výborně!), i my můžeme si ve světě zjednati jenom tenkráte váhu, jestliže budeme moci říci: "My nepřicházíme k vám jako prosebníci, my od vás nic nechceme, my se cítíme tak silni, že se dovedeme konsolidovati sami." Potom teprve tu vážnost budeme míti. (Výborně! Hlučný potlesk.)

A proto promiňte, jestliže někdy a často, bohužel, se vzpírám výdajům, které mají býti činěny. Věřte mi, že to nečiním ani s radostí - bylo by to populárnější všechno povolit - ani snad pro chvíli toho okamžiku, nýbrž že to činím pro tu velikou budoucnost, kterou musíme zabezpečit právě v nynější době rozumným hospodařením a ukazováním k tomu, že jsme zralí také finančně sami sebe spravovati. (Výborně!) A nebudou to malé starosti, které nám nastanou. Nebudou to malé starosti proto, že tak, bude-li nám ponecháno, abychom platili kvoty, které Rakousko na dluzích nadělalo, nebude-li uznáno, že my jsme této války nejen nechtěli, nýbrž že v této válce stáli jsme na straně těch, kteří zvítězili - nebude-li to uznáno také na poli finančním, - pak naše starost bude velmi značná. Neboť dluhy válečné dosáhnou v Rakousku i v Uhrách výše 100 miliard, mírně počítáno. Přesně to zjistit, pánové a dámy, je neobyčejně obtížno, a to proto, poněvadž je to zatajováno, zaklausulováno a zazastrkováno různým způsobem od bývalé finanční správy, poněvadž ta si vždycky myslila, že když vstrčí hlavu do písku, že tyto dluhy nebude musit platit, nebo že obyvatelstvo bude rádo, že není tolik dlužno.

Ať bychom mluvili o jakémkoli převzetí, v každém případě bychom měli dvojí volbu: buďto tuto kouli na nohách svých vléci dál, platit úroky z ohromných svých státních dluhův, anebo odhodit tuto kouli. (Posl. Dyk: I s nohou!) Ale v každém případě, ať to uděláme tak, či onak, přece jen trefujeme své obyvatelstvo, (Posl. Vaněk: Tak jest!) přece jen trefujeme celou řadu těch, kteří jednali v důvěře, ale trefujeme také všechny ty, kteří prostě přijímali vytištěné bankovky jako opravdu plnocenné platidlo. A tu ovšem pro budoucnost velmi mnoho bude záležet na tom, mnoho-li na státním dluhu, který zde vznikl, převezmeme. Daleko více ovšem bude záležeti na tom, jakým způsobem upravíme svoji valutu.

Úprava valuty je jednou z nejobtížnějších věcí, která nastává všem státům, které vznikly na místě bývalého Rakouska.

Je ale obzvláště obtížná proto také za nynějších poměrů, poněvadž nějaká regulace kursu zahraničního je úplně vyloučena. My na to sami nemáme vlivu, nýbrž na kurs naší koruny na zahraničním trhu má stejným způsobem vliv hospodářství Německo-rakouského státu, Polska, Maďarské republiky (Předseda zvoní), Rumunska, dnes také Jihoslavie a všech těchto částí, poněvadž i odtamtud mohou volně prouditi bankovky na cizí trh, mohou přeplňovati tyto cizí trhy a sraziti valutu naši dolů.

My se tomu ubrániti nijakým způsobem nemůžeme potud, pokud nemáme pevných hranic, abychom v této věci mohli učiniti opatření. Můžeme dělati jen jedno, a to vláda dělala velmi svědomitě: že se bránila dalšímu rozmnožování bankovek; neboť oběh bankovek narostl přímo úžasným způsobem. Podle poslední zprávy Rakousko-uherské banky, která, jak známo, nyní veřejně se nevydává, páčil se kovový poklad, který banka měla, na 337 milionů.

Na poukázkách válečné pokladny měla 400 milionů, eskompt směnečný páčil se na 2819 milionů, ale z toho byly vládní směnky v částce 2800 milionů a soukromé směnky jenom 19 milionů. (Slyšte!) To se, prosím, dává do tohoto portefeuillu směnečného, aby ten dluh, ke kterému později přijdu, na veřejnost tak nekřičel. Lombard, tedy zápůjčky na cenné papíry, páčil se na 7 miliard 319 milionů; z toho zase byl vládní lombard 2 miliardy a lombard soukromníků 5⁸/₁₀ miliardy. To byla většinou válečná půjčka na 75% u Rakousko-uherské banky zastavená. O starém státním dluhu, to jest těch 60 milionech, nemusíme se šířiti.

A nyní, vážené shromáždění, nový dluh rakouský páčí se na 22 miliard a 34 miliony; dluh uherský u banky na 8 miliard 340 milionů. Její cenné papíry páčí se na 73 miliony, hypoteky na 279 milionů, a nyní přichází tam položka "Různé", která jest 7 miliard 120 milionů (Slyšte!) a proti tomu v pasivech je položka 7 miliard 460 mil. (Hlas: To je slušná částka!) Tato položka "Různé", ta jest, pánové, velmi interesantní pro jednu věc a nás musí zajímati, poněvadž v ní jest za 5 miliard 700 mil. pokladničních poukázek. Vláda totiž dala svolení Rakousko-uherské bance, aby vydávala pokladniční poukázky pro zmenšení oběhu bankovek a aby je úrokovala 4% a peněžním ústavům dávala ¹/₄% provise.

Proto celá řada našich i jiných peněžních ústavův uložila své přebytečné hotovosti do pokladničních poukázek Rakousko-uherské banky. Tyto pokladniční poukázky byly odepsány od státního dluhu a stát se zavázal, že oněch 3¹/₂% resp. 4% bude nahrazovat bance, takže my těch 5.700,000.000 K musíme opravdu připsati k onomu státnímu dluhu, poněvadž ve skutečnosti je to státní dluh uzavřený v bankách, takže vyjdeme se státním dluhem 40.930,000.000 K čili okrouhle 41 miliard u Rakousko-uherské banky. Při tom oběh bankovek páčil se na 34.244,000.000 K. Oběh bankovek byl tedy menší, poněvadž celkově se páčí na 48 miliard; toto zmenšení vysvětlilo by se ovšem tím, že vedle toho jsou zde jednak tyto pokladniční poukázky za 5.700,000.000 K, jednak jsou zde ještě žírové účty, totiž to, co si jednotlivé ústavy neb soukromníci u banky uložili, v částce 6¹/₂ miliardy.

Pro nás tyto cifry mají důležitost potud, že by, kdyby byly vybrány všechny žírové účty u Rakousko-uherské banky a kdyby byly od Rakousko-uherské banky zpět zaplaceny veškeré pokladniční poukázky, mohl by oběh bankovek býti zvýšen ze 34 miliard na 46¹/₂ miliardy. My tedy stále jsme dosud ve velkém nebezpečenství, že může se oběh bankovek ještě o 12 miliard, bez uzavření jakékoli půjčky od státu, zvýšiti, či jinými slovy: my nemáme prozatím možnosti, zameziti zvýšení oběhu bankovek bez zřetele na to, zda těch peněz pro oběh potřebujeme, čili nic. Tím ovšem nemůžeme zabrániti případnému poklesu kursu naší koruny. Toto klesání kursu má pro nás a naši budoucnost ohromný význam, neboť budeme-li dovážeti z ciziny, budeme přirozeně nuceni platiti v její valutě. Čím nižší bude tato valuta, tím dráže dostaneme to vyjádřeno ve valutě naší. Dostaneme-li sem na př. argentinské maso za 3 franky při kursu naší koruny = 30 centimů, bude toto maso státi přes 10 K (Slyšte!). Budeme-li tedy chtít koupit bavlnu, abychom zaměstnali své dělníky, dostaneme přirozeně při nízkém kursu naší koruny tuto bavlnu drahou, a jestliže k tomu připojíme všechny výrobní náklady, můžeme se dostati k takové situaci, že se nám vyplatí lépe, abychom koupili hotovou košili v cizině, (Hlas: A co bude s dělnictvem?) - pardon! - nežli abychom zde vyráběli z této přivezené bavlny a nechali vydělati těm, kteří ji spředou, těm, kteří ji utkají, těm, kteří ji obarví, těm, kteří ji ušijí, a těm, kteří ji vyžehlí.

Proto je velmi důležitá věc, právě v této přechodní době, zdali to odpovídá intencím širokých vrstev, aby výrobní náklady, které zde jsou, byly zvyšovány. Já do otázky této se blíže pouštěti nebudu, ale není žádné pochybnosti, že velmi úzce souvisí otázka valuty se vším dalším uspořádáním našeho hospodářského života (Posl. Vaněk: Zřiďte vlastní státní poklad a novou valutu!)

Velectěné shromáždění! Státní poklad a valuta - to není to pravé. Kdo myslí si, že kdybychom si dnes vypůjčili za půl miliardy zlata a podložili své bankovky tímto zlatem, že tím by bylo již vyhráno, velice se mýlí. A to proto (Hlas: Máme vyvážeti!), že ne to, jestli já mám kovové krytí pro ty bankovky, jest rozhodující, nýbrž jestli já mohu ten oběh bankovek snižovati, anebo zvyšovati podle toho, jak to obchod potřebuje.

A v tom jest, pánové, to nebezpečí všeho toho převydávání bankovek, že, jakmile nastane jisté klesání cen, teprve nás začnou úžasně ty zápůjčky tížiti, protože já nemohu zmenšiti ten oběh, kterého potřeba jest menší, jakmile jsou lacinější předměty v prodeji. Není potřeba, aby zde bylo 34 miliard bankovek, nýbrž bylo by zde potřebí třeba jen 20 miliard bankovek, ale poněvadž je to správně uzavřený dluh, není tu dluh bankovně krytý, tedy tím se stane, že zde máme přebytečné množství bankovek, důsledek toho jest, že ty peníze se hromadí a ztrácejí na své kupní síle. Ty peníze nevyhnutelně hledají cestu k umístění a musí klesati valuta. (Posl. Udržal: Musíme zvýšiti prvovýrobu do té míry, abychom mohli vyvážeti!)

Ano, pánové, jde o to, že ta výroba musí u nás býti zvýšena, abychom mohli vyvézt a za to, co vyvážíme, abychom mohli dovézti. (Výborně!) Bez toho, pánové, nedá se upraviti valuta, poněvadž, i kdybych ji nejlépe upravil, tak se mně za několik měsíců zase rozsype znova. A proto bude velmi záležeti na tom, abychom upravili si svoji výrobu a tu abychom ji upravili tím způsobem, že bychom byli schopni konkurence na mezinárodním trhu. Nebudeme-li schopni konkurence, tedy, pánové, nic vám nepomůže, kdybyste měli mzdy bůh ví jak vysoké, ty mzdy musí jíti dolů. (Odpor.) Nic, pánové, nezpomůže, poněvadž, pánové, věčně nemůžeme hospodařiti tak, jak hospodařila rakouská vláda, poněvadž rakouská vláda za války hospodařila tak, že pro uklidnění širokých vrstev platila kde komu. Ona platila vyživovací příspěvky, které se rozpočítaly na 3 miliardy a pak stály 4 miliardy.

Ona platila tyto vyživovací příspěvky také arcivévodkyním, - o tom nechci mluviti - ale jestliže to všecko ve skutečnosti uvážíme, ten stav, jaký byl, byl ten, že na dvě třetiny obyvatelstva bylo vlastně živo na útraty státu, a to živo tak, že nepotřebovalo nic vyrobiti, nemusilo národního jmění, totiž toho celkového jmění toho státu rozmnožiti, nýbrž mohlo jenom z těch důchodů jiných zadarmo žíti (Hlasy: To snad ne! Poslanec Udržal: Proto klesla energie pracovní!)... a teď ovšem, vzácní pánové, tuto výchovu za ta 4 leta zde máme.

Ale, velectění pánové, neříkám (Hlas: Muži byli na vojně a ženy byly doma! Jiný hlas: A co lidé přestáli na frontách, to bylo k lepšímu!) a není pochybnosti, že i to bylo špatně organisováno, že i vedle toho dávaly se různé tak zvané subvence, ať již výrobní, ať již konsumní, nebo jmenujme je jakkoliv, na všech stranách hledělo se to udržeti, aby to bylo zpopularisováno. A tu největší závada, která v tomto způsobu hospodaření jest, jest, že procento lidí, kteří zvykli si žíti bez práce, - ti byli před válkou také - toto procento lidí neobyčejně stouplo. (Hlasy. Keťasové!)

Jistě, vzácní pánové, patří do toho keťasové, ale jistě, chceme-li býti spravedlivi, patří do toho také ti, které jistě všichni řádní dělníci by ze svých řad vyhodili, ti, kteří myslí, že mohou žíti na cizí vrub, a třeba na vrub státu (Tak jest! Výborně!), neboť zajisté každý řádný dělník chce, aby nejen on, nýbrž každý člověk ve státě žil z výtěžku své práce a ne, aby žil na cizí vrub. (Výborně! Potlesk.)

Tedy prosím, velectěné shromáždění, jisto jest, že problém celé naší budoucnosti spočívá v tom, jak všecky závady, které nám navalila válka, odstraníme. (Výkřik. Nechte dojíti k sociální revoluci, pane ministře! Nepokoj.) Já jsem viděl sociální revoluci v Rusku, ale nevím, jestli to mělo... (Výkřik: Zase jen hrozby! Pořád jen mluvíte o bolševismu a hrozbách! Výkřiky posl. Laubeho.)

Předseda (zvoní): Pane kolego Laube, slovo má ministr Rašín. Prosil bych o klid.

Ministr dr. Rašín (pokračuje): Já, velectění pánové, jsem jistě poslední (Hlas: To je urážka, dělati z dělníků lenochy, pane ministře! Divím se, že to dělnictvo strpí!), já se dovolávám celého Národního shromáždění (Hlas: Z celého národa dělají příživníky státu!), jestli jsem se dopustil jakékoliv urážky dělníků. Já jsem se dopustil snad urážky jen jednoho, totiž lenochův (Výborně! Bouřlivý potlesk. Odpor v levo) a jest mně... (Různé výkřiky posl. Prokeše. Lomoz v sále a na galerii.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid. Pane kolego Prokeši, prosím o klid. Zároveň žádám galerii, aby se zdržela jakýchkoliv projevů. (Různé výkřiky.)

Ministr financí dr. Rašín (pokračuje): Já myslím, že, prosím, usnášejíce se o zákonu o podpoře nezaměstnaných, jsme v paragrafu, o který běželo, řekli, že se musí o práci hlásiti, že práci musí přijmouti, jestliže je mu přikázána podle jeho schopností, a že tento zákon znamená ohromný pokrok proti zákonu o vyživovacích příspěvcích, v kterémžto toho výkazu vůbec nebylo potřebí. To je pokrok, který udělalo toto Národní shromáždění, že řeklo: Ano, já jsem ochotno, ten stát jest povinen a musí býti ochoten dáti podporu těm, kteří práce dosíci nemohou, ale nemůže podporovati ty, kteří práci odmítají. (Hluk. Výkřiky.)

Trvám na tom, prosím (Hlas: Práci odmítají i důstojníci, kteří nechtějí jíti domů), ale také na ty se vztahuje moje slovo o tom, že stát nemá práva, podporovati lenochy (Výborně! Potlesk.), i na ty se to vztahuje. (Hluk. Výkřiky. Předseda zvoní. Hlasy: Lenochů hájiti nebudeme.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Ministr financí dr. Rašín (pokračuje): Všechno to nemůže nic změniti na faktu, že lepší budoucnost a upravení všech poválečných škod může nastati jen tenkráte (Hluk a nepokoj), jestliže si uvědomíme, že všechny ty ztracené statky, které zničila válka, musí býti naším pokolením nahrazeny, a že bez této náhrady nemůžeme vyléčiti ty rány, které zasadila válka nejen nám, nýbrž všem ostatním státům, a že budeme tím silnější (Hluk. Různé výkřiky), čím tento základ bude pro nás lepší.