se nikdo z české strany o tuto věc a proto škola se stala školou německou.

Ve skutečnosti zůstala tam vždy menšina česká, třetina tam je vždy Čechů. Ve Věžovaté Pláni, kde je 14 domů, jsou 4 české. Obec Střítěž je smíšená, okres také - dvě třetiny je Čechů. Češi jsou tam dosud a pro České děti tam byla zřízena škola, která je v pravdě nezbytná.

O  vpádu nemůže býti ani řeči.

Viděl jsem však jiné vpády; byl jsem svědkem bouří v Mostě, v Bílině, kde byli vyháněni rodičové čeští jen proto, že dávali děti zapsati do matiční školy.

To výslovně zástupce německých majitelů domů dr. Stránský prohlásil, že jsou jen proto vypovídáni, že posílají děti do českých škol matičních a řekl: »Zůstaňte při německé škole, zůstanete v bytě!«

To sluší přibíti, poněvadž to řekl zástupce německých majitelů domů před soudem, že jedině okolnost posílání dětí do české školy je příčinou vyhánění rodičů z bytu.

V Krásném Březně - byl jsem toho svědkem - loni v zimě byli rodičové vystěhováni na ulici v nejkrutším mrazu, do čepic sbíralo se po krejcaru na zatímní přístřeší, poněvadž majitelé domů dali výpověď, i  obec dávala výpověď.

Když si Češi najali dům na šest let a zapomněli dáti do knih smlouvu, obec koupila ihned dům ten a Čechy vypověděla. To bylo znamení kultury.

Viděl jsem ovoce této kultury na vlastní oči, viděl jsem v Mostě, kde Češi musili před městem odevzdati hole a všechno co drželi, tedy bezbranní musili do města, kdežto obyvatelé mostecští vycházeli ze svých domů s klacky a revolvery a nikdo jim v tom nebránil. A měli jste, pánové, viděti, jak řezali do našich lidí! (Slyšte!)

Jiný případ viděl jsem v Děčíně, kde jsem byl při líčení. Pánové, prohlašuji to veřejně na sněmu král. Českého, aby to bylo známo, že při líčeni v Děčíně prohlásil majitel domu Němec, když mu soudce řekl, proč dává Čechy z domu: ťMám rozkaz z radnice, že se musím vykázati rozsudkem nebo smírem. (Hlas: Kdyby to byla tak česká radnice, tu by ji ihned rozpustili!), že jsem mu dal výpověď, a kdybych tak neučinil, Němci by mě zabili!« (Slyšte!)

To, prosím, řekl Němec při líčení o Němcích. On ovšem později prohlásil soudci, že tam toho Čecha nechá, že jej schová někde na půdě, že však odevzdati musí na radnici tento rozsudek.

To jsou ukázky z území, o kterých se ani nezdá těm, kteří tam nejdou.

Pánové, při nynějších školských zákonech, kdy jest nucená návštěva škol, nebyly přijaty do školy v Prachaticích české děti z Prahy, které tam byly dány na zdravý vzduch. Jsou to sirotci, kteří byli dříve posíláni do okolí Prahy, avšak vzhledem k tomu, že poměry zde byly mnohem horší, posíláni byli do krajiny zdravější, do Prachatic.

A, pánové, při zákonné nucené návštěvě skol tyto děti nebyly přijaty do veřejné školy, a pan místodržitel, ačkoliv dobře o tom věděl, nedonutil prachatického okresního hejtmana, aby tento zápis provedl a aby přiměl podřízené úřady školní, aby tyto děti byly zapsány. Celý rok nechodily do školy, a teprvé z milosti po různých intervencích a telegrafických stížnostech u ministerstva vymožen byl pro tyto děti zatímní zápis.

Pánové, uvažte, že tyto některé děti odňaty byly rodičům, poněvadž byla obava, že se u nich zkazí, a že přišly do Prachatic, kde po celý rok do Školy nechodily. Tamní úřady školní nevzaly je do školy aby se vzdělaly, aby viděly jiné poměry a nevzaly mravní zkázy, ačkoliv máme zákon o nucené návštěvě školy. Tak jedná v tomto království ve XX. století německá samospráva za patronance německého okresního hejtmana a za vlády J. E. pana místodržitele hr. Coudenhova. (Výborně!)

Velectění pánové, bylo si zde stěžováno na české oddělení zemské školní rady, avšak právě tu musíme uvážiti, že úřednici v tomto oddělení zaměstnaní jsou také Němci, neboť zemský výbor vysílá i k zemědělské radě německé zástupce, a místodržitelství také. Tam neposílají se rozhodní Čechové nebo národovci, nýbrž úředníci z pola Němci nebo zcela Němci, čímž zajisté možno si vysvětliti, proč se tam naše věci tak nápadně zdržují.

Jakých křivd, zločinů a násilí dopouští se německá samospráva na českých lidech, kteří žijí v těchto krajinách, možno si představiti z této nepatrné ukázky: Jest to sice nepatrná věc, ale charakteristická. V Kaplici, měli přes potok můstek, který byl z nařízení obce nenadále stržen, a to proto, aby Čechům, kteří bydlí za potokem, zamezili přístup přes potok. Stalo se, že právě umřel tam jistý soused, kterému následkem toho nemohl býti pohřeb vypraven. Šel jsem s poslancem Holanským k okresnímu hejtmanovi, a řekl mu, že přes potok musí býti zřízen můstek, jinak, že nastane tam pravé vzbouření. Na naše naléhání byla tam zřízena lávka pro pěší, ačkoliv dříve tam byla cesta jízdní.

Velectění pánové, podali jme 18 stížností všemi instancemi, ale marně. Řeklo se, že to je usnesení obecního zastupitelstva, tedy věc samosprávná. Že lidem mohla se vzíti cesta veřejná, je neslýcháno ve státě právním. Ubozí ti lidé jsou u města, ale nemohou přejeti potok, poněvadž obec udělala jen lávku pro pěší, ani nemohou na pole, ani s pole, nemohou voziti mrvu na svá pole, nýbrž nositi a to vše jen proto, že okresní výbor kaplický stížnost proti usnesení obecního zastupitelstva nevyřizuje a zemský výbor nemůže poručili, aby vyřízení se stalo. 18 stížností jsme podali, ale ani jediná není vyřízena. Němci v Kaplici se smějí, urgence nechávají se na stolech ležeti a nemají respektu ani před zemským výborem. Ti lidé v Kaplici jsou úplně bezbranní a chudí, nám je jich líto, ale nemůžeme jim pomoci. Oni musí, chtějí-li něco na svá pole dostati, přes vrch, přes most však nikoli, ač to je cesta veřejná. Je to někde jinde možno? Což kdyby vypukl požár? Pak jsou ti lidé úplně zničeni. Nedávno strhla povodeň můstek, který nebyl ani pořádně sdělán, a byla tudíž příležitost k nápravě, o níž žádali jsme také okresního hejtmana, ale nestalo se opět pranic.

Nemíním unavovati, chtěl jsem jen reagovati na výrok dr. Schreinera o Věžovaté Pláni.

Věžovatá Pláň je obec smíšená, je částí velké obce Střítěže v okresu Krumlovském, je tedy ve smíšeném území ve smíšeném království Českém.

My budeme zřizovati školy pro každého člověka, byť to byl jen syn úředníka nebo zřízence státní dráhy. Což pak jsou tito zřízenci státní dráhy bez práva, což pak jsou divoši, že by se pro ně neměla zříditi škola, že by nesměli žádati v Podmoklech, aby se jejich děti vyučovaly jazykem českým? Co je to za řeč, pane dre Schreinere, který se opovažujete říci, že to jsou děti pouze úředníků nebo zřízenců?

Co to má za následek? Ti zřízenci jsou přesazováni jak na poště, tak u dráhy, jdou pryč, a co řekl ministr? Že prý mu ti zřízenci poštovní nejdou ještě dosti rychle pryč, ještě mu to rychle nejde a pak Dr. Schreiner říká: Nechtě naše uzavřené území na pokoji. My nemáme žádného uzavřeného území a je-li uzavřeno, pak je uzavřeno jen zdravému rozumu, právu a spravedlnosti, Čechům však nikoliv. Tito lidé, kteří zde bydlí, nejsou žádnou českou menšinou, oni jsou částí většiny obyvatelstva tohoto království, českého národa v zemi. (Abgeordneter Dr. Herold: Das fühlen wir auch!)

My tuto část nedáme v šanc se stanoviska národa i individua, ale národ tak vzdělaný jako Němci, nemuseli by státi o několik českých dětí. Je to smutný zjev, že, ač Vám poměry jsou známy, neozvete se a nenapomenete své soukmenovce, obecní starosty, aby nezneužívali obecního zřízení proti nám, že nenapomenete je jako poslanci, aby plnili zákon a svou povinnost. Podívejte se na německé školy v českých městech Praze a Plzni a podívejte se do Liberce, abyste se přesvědčili, jakým způsobem měří se v českých městech Němcům a porovnejte to pak se způsobem, jakým chováte se Vy k nám. Pro nás není žádného uzavřeného území, my budeme každého jednotlivého českého člověka hájiti i se stanoviska individua, i jako část celku, českého národa. My nikomu se nedáme a od Vás nejméně co si dáme líbiti. (Výborně! Potlesk. )

Náměstek nejvyššího maršálka Dr. Werunsky: K slovu se přihlásil pan poslanec Anýž.

Zum Worte gelangt nunmehr der Herr Abg. Anýž.

Dávám jemu slovo.

Ich erteile ihm das Wort.

Poslanec Anýž: Slavný sněme! Pan kolega Dr. Schreiner trpí takovou fixní ideou, velkogermanskou fixní ideou. Pan Dr. Schreiner, co ho znám, již několik let, při každé slavnostní příležitosti protestuje, a pořád protestuje a pořád dělá rámus.

Ale, slavný sněme, když prohlížíte vývody pana Dr. Schreinera, musíte doznati, že pan doktor vlastně povídá jen to, co se jeho konnacionálům líbí, ale nepřihlíží, jestli je to pravda nebo lež, je-li to po zákonu nebo proti zákonu.

On přísahá u sochy císaře Josefa II., že jest třeba věrným Rakušanem, ale ovšem věrným Rakušanem ve smyslu císaře Josefa II., a tam, jako nedávno v Prachaticích, pouští ty nejsilnější německé rakety. A jednou z těch nejsilnějších jest, že prý my Češi v padáme a hledíme násilím pronikati do uzavřeného německého území.

Slavný sněme! Není větší lži, není větší nabubřeli fráse nežli ta, kterou stále a stále někteří z Vás opakují. Kde pak je to uzavřené území? Jest uzavřeno territorialně ?

Vy musíte sami říci, že není, že obě národnosti v celém království Českém jsou tak prostoupeny, že nemůžeme nikdy říci: Těmito hranicemi končí jedna a těmito začíná druhá.

Jest snad zjištěno sčítáním lidu, kteří obyvatelé ku které národnosti náležejí ? Také ne! To Vy jste se již postarali o to, aby pravda nevyšla na jevo. To se jen sčítá obcovací jazyk! Ale když pod nátlakem všelikých službodárců a zaměstnanců jsou zaměstnaní nuceni přihlásiti se k obcovacímu jazyku německému, tak řeknete: My ty cifry potřebujeme, poněvadž jich užijeme jako statistických základů pro zjištění národnosti.

Kdybychom šli po Čechách, a kdybyste Vy byli přístupni pravdě a nevězeli ve fixních ideách politických, musili byste doznati, že v Čechách, v království Českém, není ani jeden okres, o kterém by se mohlo říci, že jest německý, opakuji, že snad není ani jeden okres v Čechách ryze německý !

A jestli to všecko víte, tak je to nezměrná tartufferie, když stavíte své všecky budoucí plány politické na něčem, co není zdravé, co není pravdivé, co je proti zákonu, co je proti historii, co si sami namlouváte. (Tak jest! Hlučný souhlas. )

Tak je to se strany německé také s tím tak zvaným uzavřeným územím. Vy ho nemáte, ale Vy ho chcete míti, a proto podnikáte ten svůj boj, abyste dříve ten svůj živel český odtamtud násilím dostali. Tak máte mluviti pravdu.

A v tomto užívání násilí jste podporováni exekutivními orgány vládními, a kdyby tomu tak nebylo, nesměly by se díti takové věci, jaké se uvádí. Já myslil, že pan Dr. Schreiner bůh ví co uvede.

Od pana Dr. Schreinera slyšel jsem tu čtyry důvody. Dovolím si jeden po druhém vyvrátiti.

Pravil: Nejhůře se děje Němcům v oboru škol měšťanských, tam, že jsou zkracováni.

Slavný sněme! Kdo vezme do ruky statistiku, a pan kol. Kotrbelec by nám mohl ihned dáti určitá dáta, shledá, ať vezmeme cokoliv za základ - já to jednou v sezení zemské školní rady ciferně vypočetl, - že česká národnost o 12 měšťanských škol proti německé byla zkrácena. (Slyšte!)

A, velectění pánové, při tom má pan Dr. Schreiner tolik smělosti, já to nechci nazvati pravým slovem, že si ještě troufá stěžovati, že německá národnost jest zkracována.

My jsme utrpěli citelných škod na školství svém v době, kdy byla u nás passivní politika; to jste byli tehda pány, to jste si zřizovali školy, kde jste potřebovali. Vyžaduje to kultura německá a Váš prospěch, aby českých škol vůbec nebylo? Jste-li opravdu na té kulturní výši, že stojíte mnohem výše než český národ, vadí Vám to, že existuje nějaká česká škola, kde se vychovává dítě ve svém jazyku mateřském, nebo můžete si stěžovati, že stát nebo země Vám nezřizují někde školu, která má své zákonné podmínky, jako my si můžeme stěžovati, a zřejmý doklad toho máte ten protest, který každý den vidíte proti Vašemu jednání a jednáni veřejné správy, že musíme skromnými prostředky z krejcarových sbírek vydržovati celé zřízení, které vyžaduje ročních nákladů přes 700. 000, abychom ze soukromých obětí nahradili to, co stát se zdráhá nám po právu a zákonu učiniti. Takové jsou poměry v národě Českém a v té příčině pan Dr. Schreiner nemá příčiny ke stížnostem.

Pokud se týče Věžovaté Pláně pan kol. Dr. Roček odbyl tu věc. Dr. Schreiner řekl, že se daří pražskému německému školství zle. Ti staří Čechové říkali slovo, když již nemohli snést, když povídal někdo nepravdu, která se každému příčila, »že v hrdlo lže. «

Pan Dr. Schreiner v této příčině opravdu v hrdlo lže, může-li tvrditi, že pražské školství nějakým způsobem jest utiskováno.

Kdyby o české školství v každém městě, kde jest německé zastupitelstvo, bylo tak postaráno jako o německé školy v Praze, my bychom si gratulovali, a byli za to povděčni.

Takové paláce, jaké mají v Praze německé školy, nemáte ani Vy v uzavřeném území; tak se postarala česká Praha o Vaše školství.

A, pánové, víte jaké děti chodí do těch škol, víte kolik procent jest tam českých dětí a kolik procent židovských?

Kdybyste vyloučili židovské děti z pražských škol německých, scvrkne se to na takové minimum - o školách měšťanských ani nemluvě - že nebudete moci je držeti a budou muset býti zrušeny.

Pan posl. Dr. Schreiner pravil také, že tam v těch Podmoklech má se zříditi česká škola, a že to naplňuje tamní obyvatelstvo velkým rozhorlením, že se tam má zříditi česká škola pro tamní úředníky, kteří jsou při dráze.

Pan Dr. Roček pravil právem, »což pak ti úředníci železniční, kteří jsou přeloženi někam, pozbývají tím svých občanských práv, aby mohli dáti své děti vychovávati v jazyku mateřském ?«

A s tou podmokelskou historií nehýbejte, poněvadž přijdou na jevo věci, za které vy a předáci vaši, kteří sedí na vysokých místech, na předních úřadech budou se museti styděti, poněvadž přijde na jevo, že za tím účelem, aby seslaben byl český živel Podmoklech, byly vydávány úřední tajné rozkazy, aby ti a ti lidé byli přesazení, kteří měli vliv, aby byli ze služebních příčin přesazováni a zatím se dálo přesazování jedině proto, aby český živel mohl býti tam seslaben.

Z těch čtyř věcí, které uvedl pan dr. Schreiner ani jednu nedokázal věcně, nýbrž všechno to, co pravil, spočívá na fikci. Ale, pánové, věc není, abych tak řekl snadná, vésti spor a nota bene v legislativních sborech jako jest sněm království Českého s odpůrcem, který vůbec není přístupný pravdě a nějakému podkladu, na základě kterého by se mohlo jednati.

Prosím, jest možno, abychom mohli mluviti s panem dr. Schreinerem, který nám bude tyto nepravdy stále opakovat při jiných příležitostech? Mám za to, že s takovým odpůrcem není řádného jednání. A představte si, když potom musíme míti vědomí, že takovýto hlas o tom, že se jim děje křivda a že se jim sahá na kulturní právo, je také nejen slyšen, ale i podporován i dočasnými vládami a neostýchám se říci, že také touto vládou jsou podporovány jisté snahy německé strany, které znamenají zjevné protizákonnosti, požadavky, že německé úřednictvo má býti v království Českém dáváno do německého území, aneb že některý veřejný úředník nemá znát oba jazyky zemské. To nejsou požadavky administrativy, to jsou požadavky strany německé, to jsou požadavky, které se nedají srovnati s platnými zákony. Slavný sněme, budiž mi dovoleno, abych uvedl jen malinký příklad a hodlám při tom odpověděti Jeho Excellenci p. místodržiteli, který prohlásil, jak to činívají zpravidla všichni páni místodržitele, že on je nestranný, že na jednu i na druhou stranu měří stejným loktem, že jest mu zákon nade všecko. Tak to dělají všichni místodržitele. Nepřál bych si nic jiného, než aby tyto úvahy, které zde Jeho Excellence ve své řeči učinil, prováděl v praksi, aby byly pravdou, zejména aby byly pravdou tam, kde jde o rozhodování ve sporných záležitostech mezi požadavky strany české a německé.

O jiných věcech mluviti nebudu, ač by mně též na jiné pole vábila řeč Jeho Excellence, ale když jsem na poli školském, zůstanu na něm.

V Pohledu u Něm. Brodu namáhá se česká menšina o české školství; ale jest tam zarputilý nájemce statku pan Bauer, důvěrný přítel našeho milého kolegy Peschky.

A ten se všemožně stará o to, aby zmařil každé úsilí o zřízení této školy, která vyhovuje zákonným podmínkám.

Okresní hejtmanství respektive okresní školní rada komisi v této záležitosti stále a stále odročuje, takže se dodnes nedošlo k žádnému určitému cíli, škola tam dosud není zřízena. Němci měli jiné plány, ti si přáli vyškolení od německého Pohledu; to znamenalo, že když budou vyškoleni odtamtud, že budou přivtěleni ke kompaktnější části německé a že budou tvořiti větší celek. Já bych jim to neměl za zlé, když jsou pro to zákonné podmínky.

G. k. okresní školní rada vyřídila jim tuto záležitost ihned. Tu nepotřebovala žádných ohledů, to bylo vyřízeno ihned.

Velectění pánové, několik let trvalo, než německé školy, které neměly žádného žactva, byly zrušeny - to se dá vysvětliti tím, že pro německé školy jest kompetentní německá sekce zemské školní rady.

Jaký náklad musila nésti obec Radnická Příbramská, Cibotín, která měla školu německou, kterou navštěvovaly 4 děti, z nichž byly 3 děti řídícího učitele. Škola ta se vydržovala veřejným nákladem. Byla jiná škola, která měla 1 dítě a to bylo dítě řídícího učitele. A ta škola byla vydržována na náklad veřejný a teprve na naše velké běhání, urgence, ba telegrafické protesty k ministerstvu, byla škola tato zrušena.

Velectění pánové, když se na věc díváme, shledáváme, že těmi, kteří si mohou stěžovati, že se jim děje křivda, že se nevykonává právo, jsme my a my pro to uvádíme doklady. Tyto doklady platí více než fráze, kleré pronesl p. dr. Schreiner, úplně neodůvodněné a neopodstatněné. (Výborně! Výborně! Potlesk. )

Nejvyšší maršálek zemský: Žádá ještě někdo za slovo?

Verlangt noch jemand das Wort?

Ich erteile dem Herrn Abgeordneten Hofrat Dr. Fachmann das Wort.

Abg. Dr. Bachmann- Hoher Landtag! Es kommt mir heute ganz unerwartet, in diesem hohen Hause das Wort ergreifen zu müssen, und ich tue es nur deshalb, weil an einen Bericht, der sonst gewohnheitsmäßig ruhig und objektiv erstattet zu werden pflegt, Bemerkungen geknüpft worden sind und Angriffe mit demselben verbunden wurden, die mit Recht von unserer Seite eine energische Zurückweisung gefunden haben, ebenso, wie sich auch schon Seine Exzellenz der Herr Statthalter damit beschäftigt hat.

Ich will nur einige der vielen Bemerkungen, zu deren Widerlegung eine ganze Woche nicht reichen würde, herausgreifen und einige andere des geehrten Herrn Vorredners streifen.

Ich will zunächst kurz auf die Bemerkungen antworten, die er inbezug auf das geschlossene Sprachgebiet gemacht hat. Darüber, was darunter zu Verstehen ist, sind die Akten schon geschlossen. Dag ist längst eine abgemachte Sache, (Abg. Peschka ruft: Nur der Abg. Anýž begreift das nicht!) hundertund tausendmal ist dies an anderen und an dieser Stelle gesagt worden, daß wir ein geschlossenes deutsches Sprachgebiet in diesem Lande haben, wie es überhaupt ein geschlossenes Sprachgebiet nur geben kann. (Abg. Peschka: Der Anýž sagt nein, und es muß sein: Nein!) Wir haben Bejirke mit einem so geringen Prozentsatz von Nichtdeutschen, also national so geschlossen, wie es solche sonst auf der ganzen Erde kaum gibt. Mit solchen Dingen uns zu kommen, das heißt, der Wahrheit direkt in's Gesicht schlagen.

Wollen Sie aber selbst für ihr Vorgehen das richtige Wort finden: ich mag es nicht gebrauchen Damit könnte ich mich in dieser Hinsicht abfinden. Das ist eine Sache, die nicht persönlich ist.

Es ist aber ein hochgeehrtes Mitglied des Hauses, ein deutscher Abgeordneter, persönlich angegriffen worden, indem ihm gesagt wurde, er spreche bloß, was seinen Landsleuten gefalle, und rede im übrigen, wie es ihm passe, ohne Rücksicht darauf ob, was er vorbringt, wahr ist ober nicht.

Meine geehrteu Herren von der Gegenseite, das ist eine Art des Kampfes, wie sie doch des Landtages des von Ihnen hochgehaltenen Königreiches unwürdig ist. Das hätte sollen von anderer Stelle gerügt werden. So pflegt man Gegnern nicht zu kommen. Man pflegt gewöhnlich einen Irrtum zu konstatieren.

Ich gebe auch eine gewisse Leidenschaftlichkeit in der Debatte zu, aber jemanden der bewußten Unwahrheit zu zeihen, das soll man auch im Affekt nicht tun. Auf eine solche Kampfesweise können wir uns nicht einlassen. (Abg. Peschka: Sie sprechen mit solchen Gegnern viel zu fein, Herr Hofrat!)

Ich muß doch auch bei dem Gegner davon ausgehen, daß er nur seiner Überzeugung Ausdruck gibt, niemals, daß er bewußt mit falschen Behauptungen kommt. Zwischenruf: Unsere Überzeugung ist ihnen ein Greuel, die können sie nicht begreifen!)

Tatsächlich haben wir vom Schulwesen im Lande zu reden und das ist ein Gebiet, welches die wichtigsten Momente, das kulturelle Leben, berührt und aus beiden Seiten besonders gepflegt wird, wo man jede Schädigung, jede Verletzung durch die andere Seite auf das Bitterste empfindet. Ich begreife es daher von vornherein, daß hier leicht eine gewisse Erregung platzgreift, besonders dort, wo stritte Anlässe dazu gegeben werden.

Aber ich meine da, daß die Anlässe zur Erregung im letzten Jahre vielmehr aas unserer Seite vorhanden waren als auf Ihrer.

Die Beispiele, welche der Herr Abg. Dr. Schreiner gegeben hat, sind derartig, daß nicht eines von den Gegenrednern widerlegt werden konnte.

Sie haben besonders aus Prag hingewiesen.

Nun ich hätte gewünscht, daß Sie dieses Moment nicht berührt hätten, da seine Details für Sie sehr traurig sind und weil Sie mich zwingen über die Verwaltung der deutschen Schuten der Hauptstadt des Landes, in welcher ich schon Jahrzehnte lebe, ein hartes Urteil abzugeben.

Ich kann nämlich zu dem, was dort drüben gesagt wurde, nicht bloß nicht zustimmen, sondern ich muß dem auf das Entschiedenste entgegentreten.

Die Art und Weise, wie das deutsche Schulwesen in Prag behandelt worden ist und Behandelt wird, kann nur als mißgünstig und geradezu feindselig bezeichnet werden und wir können aus vielen Momenten nachweisen, baß man es geradezu versucht hat, und versucht, die deutschen Schulen direkt zu Schädigen, ja zu ruinieren.

Immer wird vom Stadtrat unter denjenigen, die angestellt werden, womöglich der schlechtest qualifizierte genommen, wenn nur gewisse Momente dafür sprechen, daß er gegen tschechisch nationale Bestrebungen nicht stramm sein werde. (Lebhafte Zustimmung. )

(Abg. Dr. Schreiner ruft: "Wo ist da die Wahrheit, und wo ist die Lüge?")

Das sind traurige Fälle, die bei uns in deutschen Gemeinden, nicht vorkommen. In unsern Blättern wird jahrein jahraus mit Recht Klage geführt, wie man sich in Prag bei der Aufnahme der Kinder benimmt. Ist das einer Hauptstadt würdig? Ist ein solches Vorgehen, wie es bei den Schulen in Prag beliebt wird, ein derartiges, daß man noch sagen kann, man respektiere die gerechten Ansprüche der anderen Nationalität? Da muß ich doch sagen, meine Herren, daß eine Hauptstadt ein anderes, ein besseres Beispiel geben sollte.

(Abg. Kratochvíl ruft: České dítě patří do české školy. )

Meine Herren, die böhmischen Kinder werden von ihren eigenen Eltern in die deutsche Schule gebracht. Es ist bereits hier gesagt worden, daß wir sie gar nicht wünschen!

Ja, ich könnte noch schärferes sagen, ich will es aber nicht tun, da ja ohnehin die Debatte einigermaßen bitter geworden ist. Wenn ich Ihnen nun, meine Herren, im besonderen darlegen würde, wie die deutschen Schulleitungen Prags ex praesidio behandelt werden, wie man sie zwingt, ohne daß der Betreffende tschechisch versteht, die tschechischen Eingaben anzunehmen und zu erledigen, und wie es sonst da zugeht, so würde ich Details aufrollen, die Ihnen keine Ehre machen würben! (Abg. Pefchka ruft: "Es wäre aber sehr gut. " Abg. Dr. Zimmer ruft: »Tak jak je to, pořád samé všeobecnosti, jmenujte případy, abychom Vás mohli chytit! Ausrufe: Důkazy, důkazy! Abg. Schreiner. Da werden Sie sehen, wo die Verlogenheit steckt!) Ich will es Ihnen, wenn Sie es wünschen, schriftlich geben. Schauen Sie sich, meine Herren, das Pauschale an, das Sie für arme deutsche Kinder bewilligen ! Fragen Sie nur nach, wie man die Schüler und Schulleitungen dazu Verhält, bei diesen und jenen Leuten zu kaufen, und wie man die deutsche Geschäftswelt schädigt.

Noch ein anderes Bild will ich Ihnen zeigen! Wenn ein Kind aus der deutschen Schule kommt, um sich um ein Armutszeugnis zu bewerben, so wird gründlich untersucht, ob es ein deutsches ist. Ist es in der deutschen Schule und ist Zweifel vorhanden, daß es der deutschen Nation von Haus aus angehört, obwohl es sich dazu bekennt, so erhält das Kind das Armutszeugnis nicht! (Widerspruch rechts. ) Das ist nachgewiesen, meine Herren! Ist das human? (Rufe: Das ist unerhört! Abg. Schreiner: Nein, Gerechtigkeit muß herrschen!)

Nun ist vor allem anderen mit großer Bitterkeit über die Art und Weise geklagt Worden, wie man Bei der Errichtung der Schulen im geschlossenen deutschen Sprachgebiete vorgeht. Ich habe wiederholt Gelegenheit gehabt, da ich die Ehre habe, seit langen Jahren Mitglied des Landesschulrates zu sein, dabei mitzuwirken und von A bis Z den Prozeß, den Werdegang der Schute zu Verfolgen.

Ich kann nur versichern, daß da mit größter Gewissenhaftigkeit aus Seite der Deutschen vorgegangen wird und daß die Einwendungen, welche vorgebracht werden, nur sachliche sind. Wenn aber freilich zum Beispiel in den Berichten des Referenten gesagt ist, hier habe der Bezirksschulrat etwas eigentlich gutgeheißen und nur ein Einziger war angeblich dagegen, denn dieser Einzige sei es, welcher den Antrag stellte, während die Anderen nur zustimmten, so ist das, meine Herren, feine Argumentation mehr. Denn, wenn die 15 Herren dem einen Antrag Zustimmen, so ist das nicht der Beschluß des Einen, sondern aller 15 Mitglieder, der Gesamtheit.

Wenn man solches konstatiert, so heißt das doch nur die Wahlheit in die richtigen Wege leiten, ihr die Ehre geben! Dazu sind doch die Mitglieder des Landesschulrates hier. Ebenso ergibt sich auch gelegentlich bei der Prüfung der Seßhaftigkeit manches, was zu bemängeln ist.

Wenn man uns von der Gegenseite mit Ausweisen kommt, die zwei oder drei Jahre zurückliegen, muß man doch sagen: Es handelt sich ja nicht um Schulen in Japan, wohin man nicht hingehen kann, um die Angaben zu prüfen.

Wenn ich aber in Böhmen (im J. 1907) etwas beschließen soll, so werbe ich bieg nicht tun auf Grund von Erhebungen, die im

Jahre 1905 oder gar 1904 abgeschlossen worden sind.

Es ist ein unzweifelhaftes Recht des Landesschulrates, daß er sagt: Ich bitte mir die jetzigen Daten vorzulegen, denn Sie wissen, meine Herren - ich weiß wohl, daß es Ihnen recht unangenehm ist, dies anzuerkennen - daß wir es doch im Wesentlichen mit einer ftuktuierenden tschechischen Bevölkerung zu tun haben.

Es ist nicht bloß Prinzipienreiterei, nicht bloß eitles Streben nach Pünktlichkeit, wenn wir verlangen, daß jeder Beschluß erfolge aus Grund des jetzigen Tatbestandes und nicht auf Grund veralteter Ziffern.

Es ist das nur begründet in den Verhältnissen.

Was vor 2 Jahren in einem Orte an Schulermaterial vorhanden war, das muß namentlich aber bei der tschechischen Bergarbeiterbevölkerung heute nicht mehr Geltung haben.

Wir könnten sonst leicht heute eine Schute schaffen, für die absolut fein Bedürfnis mehr gegeben ist. Der Wechsel der Bevölkerung ist auch in zahlreichen Fällen nachgewiesen worden, so daß die Angaben der Gesuche veraltet waren.

Sie sehen also, daß es hier immerhin Momente gibt, die zu prüfen sind, und wenn der deutsche Landesschulrat in dieser Beziehund sorgfältig vorgeht und prüft, so tut er nur sorgsam seine Pflicht. Da kann von Animosität und Ungerechtigkeit keine Rede sein. Ich würbe nur wünschen, daß auch aus der anderen Seite genau dasselbe gewissenhafte Vorgehen obwaltete.

Nun habe ich noch eine Reihe von Einzelnheiten zu besprechen.

Namentlich der Prachatitzer Fall wäre derart, daß Sie doch lieber davon schweigen möchten! Meine Herren! Ich kenne die Dinge bort aus persönlicher Erfahrung und ich weil, daß in der Stadt Prachatitz nie mehr Kinder waren, als knapp die Eröffnung einer Klasse zu rechtfertigen, daß aber die Kinder das ganze tschechische Talgelände hinab bis gegen Baran zu, in die tschechische Schule nach Prachatitz geschickt, ja geradezu gelockt worden sind, damit man allmählich eine zweite Klasse errichten könne, sowie jetzt die große Haupt-