českém školství během let musely býti dohánény.

Ale vezměme jiné položky, na př. hospodářskou a rolnickou. Jest přirozeno, že na hospodářství rolnické, na zemědělské věci české, tedy věci specificky české národnosti, musí se dáti daleko větší procento, nežli na zemědělské věci německé národnosti.

Vezměte si jen k ruce mapu a uvidíte, že kraje, obývané českými rolníky, to jest českým obyvatelstvem, zaujímají daleko větší rozlohu, nežli kraje s rolnickým obyvatelstvem německým. Jest to tedy věc přirozená, kterou však, bohužel, naši krajané nechtějí přiznati. My konečně za to nemůžeme, ale počítejme přece podle procent, totiž, že Čechů jsou dvě třetiny a Němců jedna třetina. A tu, když se žádá, velectění pánové, aby se v každém směru hledělo tak úzkostlivě nikoliv na paritu, nýbrž na systém kompensační, který se zde skutečně vyvinul, jest přirozeno, že zemský rozpočet musí se tímto hospodářstvím kompensačním obtížiti daleko více, nežli by tomu bylo, kdyby se hledělo opravdu jen ke skutečným potřebám. (Abg. Ansorge: Den Tschechen die ganze Hand und uns den kleinen Finger!)

Věci tyto jsou skutečně takové, a vím to od našich kolegů českých, kteří si na to stěžují, že, když přicházejí deputace a žádají o velice naléhavé věci - a vím dobře, že u zemského výboru dovolávají se často toho, - není možno zadržeti, aby si Němci nevymohli zase něco jiného.

Pánové, takovémuto hospodářství se musí již jednou učiniti přítrž! Výslovně však prohlašuji, že tím neříkám, aby se opravdové potřeby německé národnosti snad ignorovaly, naopak, jistě nenapadne to nikomu z nás českých poslanců (Abg. Lipka ruft: Es ist sehr lieb von Ihnen, Herr Doktor, aber das glauben Sie doch selbst nicht! - Abg. Müller ruft: Alles teilen, das wäre das beste!), poněvadž, i kdyby se to chtělo díti, máte jistě dosti síly - a ukazujete tuto sílu i tam, kde by jste ji ukazovati neměli - abyste si něco podobného líbiti nedali.

Avšak, velectění pánové, nejen tento systém kompensační jest to, co dnes při projednávání rozpočtu vytýkám. Musím vytknouti ještě německé straně něco dalšího, něco, co jest důležité a co má důsledky daleko větší, nežli snad konečně některé položky v zemském rozpočtu, třeba by jich bylo sebe více.

Pánové, stojíme před úkazem, o kterém se na sněmu českém ještě před 6 léty nikomu z nás ani nezdálo a který v parlamentárním životě měl by býti vůbec nemyslitelný, totiž že německá menšina vytvořila zde nový systém oproti většině sněmu - neříkám oproti české většině, poněvadž víte, že zde Čechové nějakou většinu nemají - ale oproti jakékoliv většině sněmovní, ať by sestávala z Čechů, ať z ústavověrného nebo konservativního velkostatku.

Pánové, vytvořili jste systém, který jest závorou a bohužel bude závorou každého klidného a blahodárného spolupůsobení obou národností v tomto slavném sněmu, a to jest, pánové, právo veta, které jste zde vytvořili. Mluví se o tom, že Němci chtějí zde kurie s právem veta, a divím se tomu, že tak chtějí, kdyžtě fakticky dnes toto právo veta provozují a to takovým způsobem, že celá práce parlamentární našeho sněmu musí býti přivedena v nivec. Viděli jsme to, velectění pánové, ne snad při velkých národnostních otázkách. Jsem také - nechci říci liberální - ale tak svědomitý, že to docela uznávám za nutnost a potřebu nějaké národnosti, kdyby se jí stala křivda na její bytí národním, kdyby se nějaký sněm, ať sněm král. Českého nebo říšská rada nebo kterýkoli sněm, chtěl usnésti na nějakém opravdovém utlačování, pochopil bych, že ta menšina se musí konečně vzpružiti, a když to nejde jiným způsobem, tedy musí to učiniti vynucovacím způsobem, totiž zmařiti něco, co by bylo na úkor a k životní škodě této národnosti.

Ale pánové, v poslední době jsme zde byli svědky, že se jednalo o zákonu docela, v pravém slova smyslu, nevinném, o zákonu, jehož potřebu uznávají konečně i Češi i Němci. Vezměte případ před dvěma léty při zásadní otázce reformy volebního řádu, kde z toho najednou Němci učinili otázku politickou první velikosti anebo vezměme otázku živnostenské rady anebo dokonce pro to nemám ani slova, abych to dovedl tak naznačiti, jaký dojem to dělá na každého z nás, když z otázky, kterou jsme měl včera ve sněme, totiž otázky upravení poměrů úředníků okresních, pojednou hrozila dokonce celá mohutná obstrukce německá pro ten případ, jestli že jen nějaký paragraf, který nebyl menšině německé vítán, bude přijat. Co z toho následuje? Z toho následuje, že vůbec, kdykoliv si německá menšina zmyslí a kdykoliv se jí kterýkoliv zákon - a nemluvím o zákonu, který by snad znásilňoval Němce, nýbrž o zákonu, který by v každém parlamentě musel projíti - nelíbí, byl by tím celý parlamentarismus u nás postaven na hlavu.

A co z toho ještě následuje? 0 tom musí všichni přemýšleti, neboť pak by nastal převrat parlamentarismu, který by nezůstal obmezen jen na tento sněm, nýbrž který by se přenesl i jinam a zejména i na centrální parlament vídeňský, a zejména, když jsme slyšeli v poslední době, že Němci od této taktiky parlamentárního veta proti jakékoliv věci nemíní přestati, dokud určitá desideria nebudou splněna a mezi těmito desideriemi jest nejhlavnější požadavek administrativního rozdělení král. Českého.

Velectění pánové, to, co v poslední době ministr Prade o příští politice německé prohlásil, to zajisté muselo u nás otevříti oči každému. Víme, že Němci při sledování svého politického programu jsou bezohlední a já, pokud se toho týče, jim to nevytýkám, jen bych si přál, aby tato bezohlednost, tvrdošíjnost a bojovnost byla také na českých lavicích. Páni Němci v této věci jsou skutečně bezohlední a v těch malých věcech, které jsme zde v posledních dnech měli, bylo viděti, že skutečně tu taktiku ohledně veta začínají prováděti.

Ale, pánové, všechno má své meze! Ale i toho nejposlednějšího a nejkonservativnějšího a nejklidnějšího člověka musí takovéto plány, jak jsme je slyšeli z úst německého ministra Prade, vyrušiti a to nebude otázka nějaké radikální partaje neb agrárnické neb mladočeské neb staročeské, nýbrž to bude otázka celého českého národa, aby se postavil se vší bezohledností proti každému takovému pokusu.

A co říci tomu, když jsem na příklad četl, že jedná se o zrušení jazykových nařízení Stremayerových ? Pánové, víme, že proti jazykovým nařízením Stremayrovým teprve v posledních letech vyvinul se takový odpor a že Němci po více než 23 až 25 let klidně dali si líbiti ustanovení jejich, že tato Stremayrova nařízení se klidně prováděla.

Když jsem byl svědkem a četl o tom ohromném rámusu v Aši a v poslední době v Chebu proti Stremayrovým nařízením, šla současně s tímto rámusem zpráva, že obyvatelstvo těchto měst a tohoto území jest znepokojeno a že za žádnou cenu není možno, aby sobě dalo české líčení líbiti.

(Abgeordneter Lipka: In Tabor hätten Sie es auch so gemacht!)

Řeknu Vám pravdu: Není pravda, že německé obyvatelstvo pro něco podobného se rozčiluje tou měrou, jak se to v listech dělá, neboť sám jsem se o tom přesvědčil, že německé obyvatelstvo v různých a různých případech, když nebylo dodatečně poštváno od lidí, kteří měli v tom určitý zájem, zcela klidně sneslo české přelíčení, poněvadž naopak mělo soustrast s českým obviněným, který přichází do německého místa a před německé soudce, kde má mateřským jazykem dokazovati, že je či není vinen - poznal jsem, že celá aféra nebyla dokonce takového rázu, jaký přikládali jí poslanci němečtí. Já jsem nejlepším svědkem toho, co se na příklad stalo při přelíčení v Aši. Že známé přelíčení v Aši v dubnu minulého roku bude se konati česky, věděl celý Aš poněvadž z praesidia vrchního soudu bylo telegrafováno, že tam přijede český poslanec Dr.

Baxa, že si nepřejí, aby se dělaly nějaké překážky, výslovně ale nařízeno okresnímu soudci, poněvadž jest mocen jazyka českého, aby si vzal to přelíčení sám a aby je odňal adjunktovi českého jazyka neznalému, zároveň pak, aby líčení byl přítomen adjunkt, jenž česky znal.

Zkrátka líčení konalo se zcela bez závady a není pravda, že by bylo nad tím bývalo propuklo rozhořčení.

Přišli tam sice páni redaktoři, ale byli docela klidní, a já zcela klidně mluvil česky, české návrhy jsem dělal a vyšed ze soudní budovy pozdravoval jsem zcela klidně a procházel jsem se městem, kde pražádného rozčílení nebylo.

(Abg. Dr. Schücker: Ja, die Deutschen sind halt alleweil hötlich und anständig!)

Musím jen říci, že nepřítomný náhodou kol. můj, Dr. Trost, který zastupoval protistranu, mohl by mně dosvědčiti, že žádných protinávrhů nečinil a seděl, jak se sluší a patří na pořádného kolegu.

Žasl jsem proto, když jsem po třech dnech v »Bohemii« četl. že se tam dělaly návrhy na zamítnutí mého návrhu na přelíčení české, že tam citoval Dr. Trost Stremayerova nařízení a že se odvolával na »Aschergebiet«. To vše se neudálo. Když jsem pátral po stopách, přišel jsem na to, že to byl redaktor časopisu ašského, který to všechno nastrojil, který teprve Dr. Trostovi otevřel mozek, co by vlastně měl dělati. (Veselost. )

A najednou, po čtyrech dnech, nastaly ty hrozné demonstrace, které ovšem - to připouštím - jakmile se německému obyvatelstvu začalo vykládati o hrozícím jemu nebezpečí, nabyly povážlivého rázu.

Pranic se nedivím, že německé obyvase vzpříčilo, ale, pánové, jedno pravdou zůstává, že v této věci orgány státní a zejména vláda se chovala nejen naprosto nekorrektně, nýbrž i nezákonně. Měla prostě vyhověti tomu, co v zákoně stojí a měla zjednati zákonu platnost. A pamatujete se z říšské rady, že ministr spravedlnosti Dr. Klein výslovně uznal, že platí v »AscherGebietu. « nejen Stremayerova nařízení - to ostatně není nic, nač bychom se odvolávali - nýbrž platné zákony, že tudíž tam české líčení se musí vykonati jazykem českým.

Bohužel však couvla vláda na škodu svou vlastní a na škodu vykonávání celé spravedlnosti u nás. Pánové, co bylo v Chebu před čtyřmi nedělemi nebo, jak je to dávno, že okresní zastupitelstvo Chebské a městské zastupitelstvo Chebské protestovalo, byl jsem tenkráte ve Vídni, kde lítaly telegramy, že jest nebezpečí české, že podle Stremayerových nařízení má býti přelíčení české a t. d.

Pánové, není tomu dávno, několik let, kdy tam bylo také takové jedno české líčení. Tenkráte jsem našim pánům kolegům ze strany německé říkal, že budu tam míti české líčení. Tak se to vědělo. Jinak bylo všechno německé, ale vědělo se, poněvadž jsou obvinění Češi, že líčení bude české. Dokonce měl státní zástupce připravenu vedle německé i českou žalobu a já nepotřeboval nic víc než vstáti a navrhl jsem prostě: »Obvinění jsou české národnosti.

Navrhuji podle zákonů a platných nařízení, aby bylo provedeno líčeni česky«.

Pánové, seděli tam advokáti a zase všichni redaktoři, krátce celé velké publikum a nikomu nenapadlo přes to, že líčení se provedlo od začátku až do konce úplně českým jazykem, protestovati proti tomu a rozčilovati se; já jsem klidně ze soudní síně odešel a rozloučil jsem se se starými známými, neboť jsem tam byl svého času auskultantem, odešel jsem, jak jsem přišel, a o nějakém protestu ani slova.

Pánové, proč to vypravuji? Proto, poněvadž chci dokázati, že tohle znepokojení dělá se umělým způsobem. Vláda je slabá a hřeší na principu právním, jestliže tak uměle vyvolanému teroru ustupuje.

Velectění pánové! Daleko a daleko před tím, než o čem vypravuji, konala se tam česká přelíčení a konají se tam opětně po tom, a nikomu nenapadlo protestovati, až najednou, nevím který, avšak vyskytne se nějaký poslanec, který potřeboval patrně něco pro volbu a chtěl ukázati lidu, že musí se něco státi proti českému přelíčení.

Pánové! Dovedl bych jako praktický člověk také počítati s rozčilením lidu a vím, že rozčileni lidu jest skutečně něco mohutného, před čím musí se často celá státní moc zastaviti.

Bohužel zkoušeli jsme u nás ještě, že na pprávněné a spravedlivé rozechvění českého lidu v případech, které nesnesou porovnání s takovou maličkostí, jako jest provedení aktu spravedlnosti v jazyku mateřském s některým obžalovaným, že té šetrnosti státní správa proti českým obyvatelům nikdy neměla.

Ani mi nenapadá, abych snad volal, ať jmenuje se to policie nebo politický úřad, na obyvatele některý z těchto orgánů. (Abg. Pacher ruft: Erinnern Sie sich an die Prager Polizei in Eger!)

To jsme byli rádi, že jste ji poznali; my ji známe již dlouho před Vámi a snesli jsme něco víc. Víte, že jsem vždycky proti pražské policii svého hlasu pozvedl, nikdy jsem jí nechválil, ale když se jedná o vykonávání práva, pak jest povinností vlády, aby našla jiné prostředky a jsem přesvědčen, že u německého obyvatelstva není to potřebí, aby to byly násilné prostředky, ale, pánové, když vláda couvne před každým dupnutím jednotlivého redaktora a jednotlivého poslance, který nepotřebuje nic, než reklamy pro sebe samotného, pak věci dopadají jinak.

Ale s tím Chebem a Ašem to není všechno. Provedl jsem česká přelíčení v Kadani - ačkoli to věděli, že tam jsem - v Jáchymově a vedle toho v jiných městech, která jsou smíšená a nikoho ani nenapadlo z okresního zastupitelstva, nikoho nenapadlo z obecního zastupitelva, aby protestoval a stěžoval si na to, že jest tam vpád český a že snad krátce a dobře se děje nějaké násilí. Proč se to děje dnes? Tu otázku bych měl rád zodpověděnu se strany německé, ale konečně také - promiňte - i se strany české.

Jesti viděti, že požadavky německé v určitých případech rostou tím způsobem, že nejsou náležitě udržovány, jednak s české strany a že na druhé straně jest jim příliš vyhovováno nahoře. Tak to máme s požadavky administrativního rozdělení Čech, tak to máme s požadavky o rozhraničení okresů, a v té věci jsem si ještě nikdy nečinil oprávnění, abych mluvil jménem českých poslanců, ale to snad mohu říci, že pokud se týče otázky rozhraničení okresů, česká politika z roku minulého i letošního ledna dostala tolik za vyučenou, co to znamená, že se mohla ve volební předloze octnouti ustanovení o rozdělení okresů podle národností, že žádného českého poslance dnes nevidíte, který by se při projednávání volební předlohy na sněmu českém mohl odvážiti pro něco podobného hlasovati.

To jest naprosto nemožné, abychom my rozhraničení národností přijmuli tam, kde to nemá smyslu, abychom si tvořili nějaké české neb nějaké německé území, proto ne, poněvadž ty poměry u nás nejsou v jednotlivých okresích tak zařízeny, abyste mohli říci, že to jest ryze české a to jest ryze německé území.

Znám tak zvané smíšené území příliš dobře, než abych nevěděl, že, kdyby těch Čechů tam bylo tak málo, jak si někdo myslí, při té bezohlednosti německé, která opravdu dovede ukázati, jakou jest, že by tam těch Čechů již dávno nebylo.

Ukázali jste to na jednom městě. Jest to Cheb. A zde opravdu, kde bylo 700 až 900 Čechů, dovedlo obyvatelstvo německé, které čítá 23. 000, boykotem a všemožným způsobem toho, že celá řada těch čelnějších Čechů se vystěhovala.

To nedovedete však již v dalších okresech Falknovském a odtud počínaje po celém království Českém ku Stříbru a sice proto, poněvadž to tak zvané německé území jest prostoupeno tak českým živlem, že vlastně není německým, nýbrž smíšeným. Při jedné poradě, když se jednalo o punktační předlohy pravil pan Dr. Plener: »Kdyby bylo skutečně těch Čechů tak málo v našich městech, jak jest jich úředně napočítáno, to bychom byli s nimi brzo hotovi!« a ukázal na Chomutov, kde jest napočítáno 300 Čechů.

Ale těch Čechů jest oproti tomu, kolik jest napočítáno, aspoň pateronásobně tolik. S takovým množstvím již není možno, aby se prováděl boykot, to dovedli jste v jediném Chebu.

Pokud se týče rozhraničení říkám hned: To se povedlo německé politice jenom jednou a to naposled!

(Abq. Pacher ruft: Die

Gerichtsbezirke sind keine historischen Eigen-

tümlichkeiten von Böhmen!)

Pravím, historické nejsou a pravím výslovně, že to není možno, poněvadž ty okresy nejsou národnostně jednotnými a proto nechceme tvořiti si tam umělé území; vždyť víme, jaké by to mělo následky.

Tam bychom si vytvořili, kdyby mělo dojíti k administrativnímu rozdělení, druhou Poznaň. (Souhlas. ) Víme, jaké by to mělo následky, jak by se upravovalo české školství, jak by se zacházelo s českými školami; víme již dnes, jak se tam zachází se spolčovacími a shromažďovacími zákony atd. (Výkřiky na straně německé. )

Řekl jsem několikráte německým poslancům: My čeští poslanci můžeme jíti do t. zv. německého Mostu a Duchcova a do německých Podmokel, avšak němečtí poslanci nemohou si udělati schůzi v českém Táboře neb české Čáslavi. (Výkřiky na straně německé. )

My, když přijdeme do německého území na schůzi, máme tam na tisíce posluchačů. (Výkřiky opětné. ) Na tom nezáleží, kdo si poctivě chleba vydělává, ať jest to Čech anebo Němec, to vytýkati nemusíte. Dojista, kdybyste dostali jiné lidi, pak byste je vzali rádi.

Co bychom se však hádali o věcech, o kterých jsme často mluvili, chci obrátiti list dále, abych se dostal ku konci.

Chtěl jsem říci následující. Ten system veta, který se zde provádí, ten patrně Němci mají na mysli pro příště. To jest nepochybno. Jestli dovedli neb chtěli zastaviti práci sněmu při předloze tak nepatrné, jako včera (Abg. Pacher: Das war aber geschäftsordnungswidrig!), při úpravě poměrů okresních úředníků, dovedou to přirozeně učiniti u jiných. Němci počítají s jednou věcí ne nepoliticky. Dokud český sněm, co se týče pobytu českých a německých poslanců, korrespondoval s říšskou radou, viděli jsme, že sněm království Českého při debatách o politické situaci držel se téže výše a významu jako říšská rada.

Dnes Němci vidí, že říšská rada získala tím, že se stala zákonodárným sborem se všeobecným rovným hlasovacím právem, oni velmi dobře vědí, že k takovému sboru budou upírány zraky opravdu millionů, poněvadž velká kompetence říšské rady obsahuje celou řadu zákonodárných směrů, a budou se na této říšské radě projednávati otázky velké sociální a hospodářské důležitosti, vedle ovšem politických otázek. Oni vědí, že ty nejširší vrstvy budou upjaty velkou kompetencí a zejména tím velkým účastenstvím, které právě nastalo pomocí všeobecného práva hlasovacího, na říšskou radu, že budou upjaty daleko více k říšské radě než jsou upjaty k českému sněmu. A s tím oni počítají. Víte, velevážení pánové, že každá obstrukce hrozící na sněmu království Českého zase se odrážela o možnost obstrukce české na říšské radě a tomu jsme se nevyhnuli a v budoucnosti se nevyhneme.

Ale konečně český sněm přes to, že dnes říšská rada získala účastenstvím nejširších vrstev, vždy byl a bude ukazovatelem celé vnitřní politiky tohoto soustátí. My jsme velmi dobře pociťovali, co to znamená, zavésti všeobecné hlasovací právo na říšskou radu pro ten případ, když nebude zavedeno současně na sněm království Českého a proto jsme si přáli, aby se to stalo, když se to nemohlo státi dříve, tedy aspoň současně, poněvadž jsme věděli, že interes nejširších vrstev bude se přirozeně obraceti k tomu sboru, kde právě dotýčné vrstvy svůj kořen mají.

Velectění pánové! Jestliže při této příležitosti o této věci mluvím, pak mi nezazlívejte, jestliže řeknu hned, že jest to velká škoda, že se nám to českým poslancům nepodařilo a mám za to, v těch třech nebo čtyřech týdnech, které budou věnovány a mají býti věnovány práci českého sněmu na podzim, není ani nijak možné, aby otázka reformy volebního práva nepřišla do zasedání sněmu a nebyla k vyřízení vzata.

Velectění pánové! Při konferenci předsedů jednotlivých stran jsem k tomu poukazoval, že jest nutno, abychom otázku reformy volební vyřídili v tomto zasedání a sice z toho důvodu, že se zde jedná o čistě programovou otázku, že se zde jedná o čistě praktickou věc.

Vždyť, pánové, nesmíme si představiti, že by naše obyvatelstvo sneslo, aby se konaly ještě jednou volby za tohoto nespravedlivého volebního řádu a, i kdyby se to stalo a kdyby skutečně nedošlo k odhlasování volební předlohy, resp. reformy volebního řádu, pak jest jisto, že naše voličstvo ty, kteří sem přijdou, nově zvolené poslance české, donutí, aby v nejbližší době se zasadili o reformu volební. Řekl jsem tudíž, že i z důvodů čistě praktických měla by se tato předloha odhlasovati již v tomto zasedání a provésti reforma volební proto, poněvadž, jakmile sněm se sejde a bude se zabývati touto otázkou, bude následek, že jakmile volební reforma bude přijata, bude sněm rozpuštěn a budou nové volby. Tedy čistě z praktických důvodů bychom se měli přičiniti o to, aby reforma volební byla dána na pořad a byla přijata.

Nechci dnes rozhodovati, čí vinou se to stalo. Vím, že bohužel čeští poslanci - a pánové říkám my čeští poslanci - nemáme toho vlivu, jakého bychom si na tomto sněmu přáli a právě nedostatku tohoto vlivu musíme přičítati, že volební předloha nemohla býti v tomto zasedání předložena.

Ale pánové, když uvážíme, co bude znamenati říšská rada pro nejširší vrstvy, pak mám za to, že každý Čech, jemuž záleží na významu tohoto sněmu, přirozeně musí se přičiniti o to, aby volební reforma do sněmu zavedena byla, a mám za nemyslitelné, abychom zůstali státi vzdor tomu, co řekl ministr Gautsch a nedávno též ministr-praesident bar. Beck, že se všeobecné rovné právo hlasovací musí postaviti před branou sněmu. Jestli-že lid český takovým způsobem dovedl bojovati pro uzákonění všeobecného práva hlasovacího do říšské rady a dovedl se i obětovati v tom směru, že přijali i toto nedostatečné rovné právo hlasovací, tím více ukázati se musí nyní, když bude se jednati o povznesení sněmu království Českého, tohoto našeho domácího parlamentu, všeobecným rovným právem hlasovacím.

Velectění pánové! Tolik jsem chtěl německé straně říci, jestliže počítá s tím, že pozornost nejširších vrstev bude upjata na říšskou radu a že snad nedovolí českým poslancům, aby neprovozovali tutéž politiku, jakou by chtěli provozovati Němci na sněmu království Českého, totiž mařiti veškerou práci, že v tom se náramně mýlí.

Němci ovšem počítají s tím, že sněm bude pracovati jen tenkrát, když Čechové budou povolni, a nebudou-li povolnými, že sněm vůbec nebude pracovati, že zavedou obstrukci atd.

Pánové, jest však taková zvláštní síla u nás v každém jednotlivci, že by přímo vyvřela, kdyby se uvidělo, že Němci maří činnost sněmu království Českého, spoléhajíce, že budou míti právě změněnými poměry na říšské radě čeští poslanci vázány ruce. Pánové, nemluvím o tom, že příští zástupcové českého národa přijdou do těch změněných poměrů snad, jak doufám, také trochu změněni, jinačí, než jsme tam chodívali my, když jsme si dávali líbiti to ohromné břemeno, které nepochopí nikdo, jen ten, kdo je musil nésti, totiž, že jsme musili mluviti cizím jazykem, jehož nejsme nikdy tak mocni, jako ti, jichž je mateřštinou.

Velectění pánové, to břemeno a současně to ponížení musil přestáti každý český poslanec. Ukazuji k těm, kteří příště přijdou a doufám od nich, že toto ponížení neponesou. (Výkřik na straně německé. )

Velectění pánové, kde se jedná o právo, musí se také nalézti prostředky k provedení této praktické potřeby, jest to naše právo, a doufám od příštích poslanců, že si toto právo vynutí s jiným úspěchem, než bohužel my jsme si ho vynucovali, pravím vynucovali, ne vynutili. Jestliže Němci počítají se znehodnocením sněmu, pak se prostě přepočítali.

My jsme na říšské radě mnohdy řídili jednání své taktickými ohledy, ale, pánové, přesvědčte se, že každý český poslanec půjde tam s programem tím, že nikterak nemá býti ten státoprávní český program snad pozměněn nebo dokonce zapomenut.

Naopak, my na této půdě faktické, kde se budeme nacházeti příště, nebo ti, kteří se tam budou příště nacházeti, musíme všechen zřetel obrátiti k tomu, aby centralismus byl podkopáván a aby autonomie zemská, autonomie sněmu, byla rozšířena. My krátce dobře použijeme toho kolbiště k tomu, abychom rozšiřovali práva tohoto království a tohoto sněmu.

Já dnes, velectění pánové, ze sněmu českého pravím, jestliže dnes někdo očekává, že snad na říšské radě by mělo české poselství zapomenouti na tento kardinální program českého národa, na program státoprávní, že jest velice na omylu, neboť v tom okamžiku, jakmile některý poslanec český tohoto státoprávního programu by chtěl zapomenouti, doufám, že by nebyl více mezi svými krajany možný.

Právě proto, že česká delegace získá na počtu, tím větší povinností její jest, aby bojovala pro to, co jest v jejím programu, neboť považuji za positivní politiku ne vymáhání nějakých menších věcí, jakkoliv je nikterak nepřehlížím a považuji také za povinnost je vymahati, ale pokládání za positivní politiku politiku takovou, která pracuje k uskutečnění základního českého programu a to jest náš program státoprávní.

To jest pro nás positivní politika, kterou se budeme řiditi, s tou jdeme do boje a s tou každá Česká strana zvítězí, dokud se jí bude držeti. (Výborně! Výborně! Potlesk. Řečníku se gratuluje. )

Oberstlandmarschall: Ich erlaube mir mitzuteilen, daß sich der Herr Abg. Zázvorka hat aus der Rednerliste Streichen lassen. Der Herr Abg. Wüst hat sich als Kontraredner streichen und sich als Proredner eintragen lassen und hat seinen Platz in der Rednerliste mit dem Herrn Abg. Kalina gewechselt

Dovoluji si sděliti, že pan poslanec Zázvorka se dal vyškrtnouti.

Pan posl. Wüst dal se škrtnouti jako řečník proti návrhu, dal se zapsati jako řečník pro návrh a vyměnil si své místo s p. posl. Kalinou.

Následkem toho, jelikož nyní řečnil p. posl. dr. Baxa, který byl zapsán proti návrhu, přijde nyní k řeči příští řečník, který jest zapsán pro návrh, totiž p. posl. Wüst.

Es gelangt nunmehr zum Worte der Herr Abg. Wüst und ich erteile ihm dasselbe.

Abg. Wüst: Hoher Landtag! Der vorliegende Voranschlag für das Land Böhmen zeigt uns wieder ein erhöhtes Defizit; dasselbe betragt 21 Millionen Kronen. Die Ausnahme eines neuen Landesdarlehens soll dasselbe decken. Berechtigt ist die Frage, wohin das stete Schuldenmachen führen soll; unausbleiblich zu einem Bankerotte, wenn nicht beizeiten Einhalt geboten wird. Die Sanierung der Landesfinanzen wurde zwar erwogen, doch kam man wieder auf Einführung neuer Steuern, die zumeist den kleinen Mann betreffen; Steuern, die das mobile Großkapital treffen, vor denen Schreckt man zurück.

Die Einführung einer gerechten Steuerreform ist deshalb kein Schlagwort, sondern ist der Wunsch aller arbeitenden Stände. Wenn uns auch eine Steuerreform mit dem Jahre 1909 in Aussicht gestellt wurde, so haben wir sie vorläufig noch nicht, denn mit dem Versprechen ist man bei uns in Österreich groß.

Und wenn sie kommt, so ist die Frage, ob sie dem wirklichen Einkommen der Einzelnen entspricht.

Will man eine ernstliche Lösung der Landesfinanzen, so muß ein Reichszuschuß in erhöhtem Maße eintreten, als wie es bisher der Fall war.

Kein Land außer Böhmen bildet dem Staate eine so hohe Steuerkraft. Mithin soll auch die Verpflichtung des Staates gegenüber Böhmen in erhöhtem Maße erfolgen, insbesondere müssen erhöhte Reichszuschüsse zur Entlastung des Schulwesens eintreten.

Der gegenwärtige Stand der Schulverhältnisse kann nicht eingeschränkt werden, weshalb der Staat einzugreifen verpflichtet ist.

Das Wissen bildet für denjenigen ein Vermögen, der nicht mit Glücksgütern gesegnet ist; dieses dem Volke zu rauben oder einzuschränken, hieße Volksverrat treiben. Das Einschränken vielleicht auf dem Gebiete des Schulwesens würde sich in erster Reihe an unserem Volke rächen, eine Verminderung der Schulbildung darf nicht eintreten, denn nur der vermag den Verhältnissen der Zeit gewachsen zu sein, der mit Wissen ausgestattet ist.

Nachdem auch der Staat ein so großes Gewicht auf den Militarismus legt, so muß er die Forderung des Schulwesens mit erhöhten Reichszuschüssen unterstützen, nicht Millionen um Millionen für Kanonen und Gewehre verlangen, sondern auch denjenigen gutes Recht zugestehen, die sich in diesem Staate durch Steuern finanziell verbluten.

Wenn es ferner heißt, daß die Sanierung der Landesfinanzen Böhmens in Gemeinschaft mit den andern Ländern durchgeführt werden soll, diese Aktion dem Reichsrate vorbehalten bleibt, so wäre es höchste Zeit, wenn beim Zusammentreten des Reichsrates diese Aktion eingeleitet wird.

Die gegenwärtigen Zuweisungen des Reiches an das Land Böhmen sind ungenügend, wir Verlangen, daß die Zuweisung auf Grund unserer Steuerleistung erfolgt, nicht, daß wir auch in Zukunft für andere, passive Länder die Schulden mitdecken müssen.

Wenn der Landtag in seiner Donnerstagsitzung die wirtschaftliche Trennung von Ungarn verlangt hat, so verlangen wir, daß dieser Veschluß auch ausrecht bleibt, das heißt, daß dem ewigen Kuhhandel ein Ende bereitet und daß das, was unser Wunsch ist, auch die staatsrechtliche Trennung, zur Durchführung gelangt. (Abg. Trautzl ruft: Los von Ungarn!)

Je länger wir warten, umso trostloser werden die wirtschaftlichen Verhältnisse in unserer Landwirtschaft, denn sie ist es, auf deren Kosten jede Verlängerung des Ausgleiches geschieht.

Unsere Landwirte verlangen die wirtschaftliche und staatsrechtliche Trennung mit vottstem Ernste und mit anerkanntem Rechte.