Jeder von uns gestellte, gut gemeinte Antrag wird einfach niedergestimmt, dagegen werden ununterbrochen von jenen Herren Anträge eingebracht, welche geradezu die Erdrosselung des Deutschtums bezwecken. Mit welchem Hohn, mit welchem Spotte werden wir noch ohnedies behandelt! Einen glänsenden Beweis hiezu hat erst gestern der Landesausschußbeisitzer, dem die Bezirks- und Gemeindeangelegenheiten angewiesen sind, gegeben. Die Herren sind stramme Landesautonomisten, wollen aber den Gemeinden und Bezirken ihre Rechte rauben. Aber der Krug geht so lange zum Brunnen, bis er bricht, der Wurm krümmt sich, wenn er getreten wird, und das Pferd, welches fortwährend geschlagen wird, schlägt endlich aus.

Das Maß der Demütigungen, die uns Deutschen von diesem Lande zuteil wurden, ist zum überlaufen voll.

Deutsche waren es, welche dieses Land zu einem gesegneten, zu einem aktiven gemacht haben. Man könnte sagen, jeder Bau, jeder große geschaffene Stein, wenn dies auch noch so künstlich verdeckt wird, predigt die großartigen Leistungen der deutschen Arbeit und der deutschen Kultur.

Die Deutschen haben ihre Kraft voll und ganz dem undankbaren Lande gewidmet.

Meine hochverehrten Herren Tschechen, wir Deutsche wollen den Frieden. Da derselbe durch ein Zusammenleben nicht möglich ist, so kann dies nur durch ein Nebeneinanderleben geschehen.

Wir gönnen Ihnen Ihren kulturellen Aufschwung von Herzen, gönnen Sie uns denselben gleichfalls.

Sie suchen uns jederzeit, aber erfolglos, nachzuweisen, daß wir von Ihnen reich bedacht, liebevoll behandelt werden; wir behaupten aber das Gegenteil.

Meine Herren, treten mir ein in den edlen Wettstreit, suchen mir, jeder Stamm für sich, durch eigene Kraft unsere kulturelle und wirtschaftliche Lage zu verbessern, vollziehen wir die wirtschaftliche Trennung !

Bestreiten Sie aus eigener Kraft, aus Ihren Steuergulden Ihre Bedürfnisse, wir werden mit den deutschen Steuergulden unsere kulturellen Bedürfnisse decken.

Meine hochverehrten Herren Tschechen, Sie können die Versicherung entgegennehmen, daß wir dann in Ruhe und Frieden nebeneinander leben, daß Sie in uns den besten und zuvorkommendsten Nachbar finden werden; dieses Land wird aufblühen, groß und mächtig werden.

Solange Sie dies aber nicht tun, erbringen Sie damit den Beweis, daß Ihre Friedensliebe nicht echt, ich will nicht sagen geheuchelt, ist, daß Sie wohl unsere Steuergulden wollen und nehmen, aber nicht gesonnen sind, uns Gerechtigkeit widerfahren zu lassen.

Zum Schlüsse rufe ich Ihnen zu:

Wir Deutsche haben es endlich satt, uns weiter demütigen zu lassen, wir werden nicht mehr bitten, sondern fordern und unsere gerechten Forderungen solange stellen und für dieselben entschieden und ausdauernd kämpfen, bis uns die Siegespalme winkt! (Lebhafter Beifall. Redner wird beglückwünscht. )

Nejvyšší maršálek zemský: Kladu sobě za čest sděliti, že pan poslanec Zázvorka vyměnil své místo s panem rektorem Hlavou.

Ich erlaube mir mitzuteilen, daß der Herr Abg. Zazvorka seine Stelle mit dem Herrn Rektor Hlava vertauscht hat; infolge dessen ist die Reihenfolge der Redner kontra: Rektor Hlava, Dr. Baxa, Zázvorka, Dr. Urban, Wüst.

Pořad pánů, kteří jsou zapsáni «pro« jest jako dříve: Páni posl. dr. Pippich, Rataj, Josef Krejčík a Kalina.

Přijde nyní k řeči pan posl. dr. Pippich, přeruším však nyní sezení a žádám pány, aby ve 2 hodiny opět se zde sešli.

Ich unterbreche jetzt die Sitzung und ersuche die Herren, sich um 2 Uhr wieder hier einzufinden.

Sezení jest přerušeno.

Die Sitzung ist unterbrochen.

(Schůze přerušena ve 12 hod. 30 min.

- Unterbrechung der Sitzung um 12 Uhr 30 Min. )

(Schůze opět zahájena ve 2 hod. 10 min.

- Beginn der Sitzung um 2 Uhr 10 Mm. )

Nejvyšší maršálek zemský: Zahajuji opět schůzi.

Ich eröffne wieder die Sitzung.

Posledně řečnil pan posl. Kasper, který byl zapsán proti návrhům komise, přijde tedy nyní k řeči příští řečník, který jest zapsán pro návrhy komise, pan posl. dr. Pippich.

Der letzte Herr Redner war von denjenigen Herren, welche gegen die Anträge eingetragen waren; es gelangt daher nunmehr der nächste Proredner zum Worte.

Dávám slovo panu posl. dru. Pippichovi.

Posl. dr. Pippich: Slavný sněme! Není zajisté valně vděčným úkolem promluviti v generální rozpočtové debatě nyní, na sklonku tohoto období sněmovního. Není to vděčným úkolem proto, poněvadž nelze zde pověděti mnoho positivního, pokud se týče rozšíření zemské autonomie, zlepšení celkového stavu našeho ústavního v zemi, národnostního poměru obou národních kmenů v království a zlepšení finančního stavu zemského. Nutno téměř stále opakovati jedno a totéž: negativní výsledky, dovolávání se a domáhání se nápravy, která se neděje, volání, které vyznělo na prázdno. Věc ta přiostřila se ještě v posledním tomto zasedání zvláštním ovzduším, ve kterém zasedá tento sněm. Jest to ovzduší - páni s německé strany prominou - ovzduší zášti, které snad nikdy tak nepokrytě nebylo projevováno jako nyní, kde se jednalo přece jen o otázky věcné, nejednalo se ani o jednu otázku, která by mohla v nejmenším dotknouti se národního bytí Němců v Čechách, ovzduší zášti, které vyvrcholilo v jistých požadavcích, dle mého přesvědčení tendenčních, aby jimi znehodnocen byl tento sněm, aby jimi znemožněna byla veškerá úrodná práce v něm.

Jest bolestno, že my, kteří máme všichni bez výjimky povinnost, starati se o největší význam tohoto sněmu, nejen o to, aby co nejsvědomitěji se staral o kulturní, hospodářský a národní prospěch obou národností v Čechách, a to, bychom získali pro oba národy na tomto sněmu širší půdu pro volný vývoj jejich, abychom mimo to vůči svému lidu, ať českému či německému, působili výchovně, abychom povznášeli lid k velkým ideálům občanských svobod a uvědomění národního, že my všichni toho nekonáme na tomto sněmu a konati nemůžeme, poněvadž práce úrodná a společná se zde maří.

Nemohu ovšem jinak vykládati si to, čeho jsme byli svědky: že v otázkách, které vlastně byly na prospěch příslušníkům obou národů - a jsou to specielně otázka živnostenské rady zemské, byla to otázka okresních úředníků českých a německých při dotyčném zákoně - jevily se rozpory takové, které věcně otázkami těmi odůvodněny nebyly, a že ze všeho vynikalo to ostří: není jiné nápravy, nežli naprostého národnostního rozdělení. Věc dokonce šla tak daleko, že se nám zde i řeklo, že není vůbec nápravy ani pro finance zemské, pokud nebudeme národnostně rozděleni. Ačkoli finance zemské tím rozdělením by se nesesilily, a nezískali bychom zdrojů, které nám odpírá tento stát, ačkoliv z této korunní země především opatřuje si hlavní část svých potřeb státních, tím bychom ještě ani ty finance zemské neozdravili, kdybychom i nadobro národnostně se rozešli.

Ale, pánové, všechno to má určitou tendenci, má to tendenci, aby sněm nebyl schopen k práci; ač o něm se pronášejí přece ti nejpřednější zástupci německého národa v Čechách, že potřebný jest k tomu, aby i německý národ měl na něm širokou půdu, na které by se mohl uplatniti, že potřebný jest i proto, aby národ německý v Čechách měl své domácí forum, kde by mohl státi svému lidu tak blízko, že by ten lid pociťoval účinnost práce sněmovní. A, pánové, tato potřeba zdravého, silného a ve svém významu povzneseného sněmu král. Českého byla uznána i při otázce ozdravení zemských financí v anketě zemským výborem provedené v dobrozdáních, které od jednotlivých poslanců byly podány. Pan genenerální zpravodaj poukázal již ve svém úvodním slovu k tomu, že zajímavo jest, že někteří předáci se strany německé to byli, kteří sami playdovali pro rozšíření autonomie zemské za účelem tím, aby získána byla plná právomocnost a právo takového sebeurčení finančního, abychom finance zemské dostali do takového stavu, aby konečně všem těm potřebám našim hověly pro oba národní kmeny. A v těchto dobrozdáních, v kterých opravdu cenné pokyny jsou obsaženy a za které musíme býti povděčni poslancům všech stran, kteří je pronesli, nalézáme velice významný popud hraběte Otakara Czernina, který přímo praví, že není zbytečno vysloviti se, aby Němci nezapomínali, že ochabující jejich vliv v ústředním parlamentě činí jejich silné postavení v zemském parlamentě v jejich vlastním zájmu i v zájmu říše velmi žádoucí. Nároky pro svou přemrštěnost nemožné s pochvalou zaburácí snad jednou části báje německých listů, ale sny se nikdy neuskuteční a smutná reakce se brzy dostaví. Ještě mají němečtí poslanci možnost vstoupiti na pramici a zachrániti na druhý břeh vše, co se ještě zachrániti dá!

Pan hrabě Otakar Czernin playduje ovšem, jak loáylno uvádím, pro rozšíření samosprávy zemské tím způsobem, že praví, že snad by bylo záhodným, aby nastala v české autonomii zemské decentralisace.

Ale pánové, jest zajisté to, že oni vidí také prospěch obou národností v tom, aby zde byl ústřední parlament, ovšem se silnou posicí německou, společný, ve kterém by se vlastně oba národní kmeny cítily doma a který by byl určen pro společnou práci.

Tedy nutnost společné práce klade se i zde podstatně na váhu. A to jest to právě, oč se jedná. Oč se jedná v této otázce rozpočtové a oč se jedná v otázce uzdravení financí zemských, především o rozšíření autonomie. Rozšíření autonomie, to dovoláváno jest každým, kdo soudně pohlíží na nynější stav správy zemské. Při tom dovoláváno jest také to, co jest zdravé a rozumné, že uspořádání zemských financí jest nerozlučitelně spojeno s úpravou financí obecních a okresních, jak odůvodňuje to pan dr. Urban, který zároveň praví, že berní síly, které nesou úhradu obecních a zemských potřeb, jsou totožny, a že se jedná o tytéž činitele poplatné, se kterými se musí počítati pro veškeré tyto potřeby a se kterými musí se zavésti podle rozumného finančního plánu rozumné a celkové finanční hospodářství.

Že naše obce a okresy jsou ve svém finančním stavu ještě hůře na tom než země, to jest nepopiratelnou pravdou. Zkušeným mužům, kteří zde zasedají a kteří jsou sami samosprávně činní, nebudu věc tu vykládati.

Nahlédne-li se ve statistiku velmi zajímavou v dřívějších zprávách zemského výboru, nalezne se v nich zatížení našich měst specielně přirážkami a přirážkový vzestup děje se nesmírně rychle, takže i v tom ohledu uzdravení zemských financí se zřetelem k financím obcí a okresů stává se potřebou tou nejnaléhavější, nemá-li nastati rozklad takový, který by podlomil celý zdravý vývoj a vzrůst veškerého lidu českého a německého v království.

Jedno si musíme říci, že ten skutečný proudivý život se vytvořuje poněkud jinak, než my zde mezi sebou jej chceme utvářiti. Skutečný proudivý život podává si navzájem ruce v nejrůznějších potřebách obou národních kmenů, pokud se týče kulturních i hospodářských potřeb.

Ovšem jisté organisace tohoto veřejného našeho života, organisace obcí, okresů i země ve svých financích trpí, ale konečně ty zdroje úrodných vydání přece poskytují našemu lidu to, co potřebuje pro své nadání, to co potřebuje pro svou schopnost a způsobilost v kulturních a hospodářských potřebách.

Tedy jeví se rozpor mezi ztrnulostí formální v útvaru sněmovním; my nemůžeme udržeti stejný krok s potřebami lidovými, poněvadž nemáme dosti vydatných prostředků k tomu, abychom všem těm potřebám vyhověli. Následkem toho, že veškerý kulturní a hospodářský vývoj v našem království neobyčejně mohutní a roste abych řekl - odcizuje se lid tomuto sněmu do jisté míry proto, poněvadž si myslí, že sněm nemůže vyhověti tomu, co jest jeho potřebou a co považuje za svou životní potřebu neodbytnou.

To jest ovšem věc, která jest vážná, protože kdybychom i neměli jiného důvodu k ozdravení zemských financí, byl by to ten důvod, aby vzájemnost, spojitost mezi skutečným životem, mezi reálním životem zevním a ústavním životem uvnitř sněmu udržována byla ve stejném kroku, a aby to, že sněm jest zde strážcem a ochráncem potřeb našeho lidu, lid také skutečně cítil.

To jest výchovný moment našeho sněmu - na to kladu největší váhu chceme-li parlamentarism založený na nejširších vrstvách lidových, chceme-li skutečně moderní vývoj celého našeho ústavního života, chceme-li, aby nastala rozumná volební reforma pro tento sněm, musíme se starati o to, aby to vniklo do lidu, aby v lidu skutečně oceňovala se ta potřeba, aby lid cítil za jedno se sněmem.

Věc ta nyní následkem zavedení všeobecného rovného hlasovacícho práva stala se pro sněm aktuelní. Končíce toto období, budeme se musiti zabývati touto otázkou volební reformy. Poněvadž nastalo zdemokratisování veškerého života politického zavedením všeobecného hlasovacího práva, zdemokratisování, které dává nejširším vrstvám politickou moc, toto zdemokratisování celého našeho politického života zajisté i pro království vyvolá touhy pochopitelné, přirozené a palčivé touhy a tím palčivější, poněvadž jde o vlastní zájem bližší domoviny jak českého tak německého lidu, aby zde nastal nový řád, aby volební reforma i zde ukázala se takovou, jakou moderní potřeba káže.

V nynějším okamžiku nechci dělat prognosu do budoucnosti, neboť stojíme dosud před záhadou úpravy volební reformy a musíme hledat pravou cestu, abychom potřebě lidu vyhověli, abychom zajistili na sněmu život opravdový, abychom zajistili součinnost všech těch, kteří mají opravdový zájem na zemském sněmu, kteří také mají svůj význam pro zemi, aby všechny tyto složky souladně byly zužitkovány pro volební reformu na sněm.

Chci jen tolik ještě konstatovati vůči stálým nárokům po národnostním rozdělení, že my - a řeklo se nám, že jsme federalisty ve Vídni a centralisty doma, že my nikdy centralismus v tom smyslu, jak jsme proti němu na půdě vídeňské se opírali, jako nějakou nadvládu zde v zemi neprováděli, což vyplývá z celého našeho nazírání na naši politiku domácí. Neboť zemská správa podle naší vůle jest a má býti založena na základě úplně spravedlivém, na úplné rovnoprávnosti obou národních kmenů. Česká autonomie jest autonomií rovnocennosti, a naše populační i poplatní převaha nezvrhla se nikdy v brutální převahu majorisování ve věcech, které by se skutečně dotýkaly národního bytí Němců.

Na této naší většině spravedlivé a šetrné nezmění nic libovolné rozpočty pana profesora Wiesera, které jsme dnes opět slyšeli i ve vývodech pana poslance Kaspera, jen že 49% zvýšeny až na 60% přímých daní prý placených se strany německé. Na tom tyto zcela libovolné matematické hračky pana Wiesera naprosto nic nemění, (Tak jest!) poněvadž zde se s naší strany tolikrát na to ukázalo, jak bezpodstatnými jsou tyto výpočty.

Jen na jednu nejdůležitější okolnost se zapomíná, vlastně se o ní mlčí, že totiž základem celé finanční správy státní jest příjem z nepřímých daní, který činí asi 333 1/2 millionů korun ročně.

Na kvótě čisté máme my podle své početní populační převahy podíl největší. I v tom ohledu máme převahu poplatní na své straně.

Kdyby se měly uvésti s druhé strany konkrektní případy, kde jsme majorisovali pány s německé strany v nějaké otázce opravdové a vážné, kde šlo o národní bytí, o některý vážný národnostní zájem, tu, myslím, že páni by přišli do největších nesnází, poněvadž takových případů vůbec nebylo.

Jsme v té věci prodchnuti vědomím o své povinnosti býti spravedlivými k těm, kterým přiznáváme rovnocennost a rovnoprávnost, a přál bych si jen, aby tento cit pro právo a spravedlnost i na druhé straně byl stejně vyvinut jako u nás. V tom se česká naše autonomie nezmění, i kdyby byla přivedena, ve formu státního práva stvrzeného korunovační přísahou krále, ve formě takové, jak jest to naší tužbou a přáním. Nebo v tom jsme se nikdy nespronevěřili svému programu, a dovolím si odmítnouti to, co bylo řečeno z tábora agrárního, že jsme snad úplně odložili svůj program státoprávní. Naopak, my tyto státoprávní cíle své považujeme stále za konečný cíl veškeré své politiky tyto konečné cíle státoprávní naší politiky nejsou naprosto na škodu německých krajanů, nejsou na nějaké zjednání nadvlády pro nás proti pánům německým krajanům, nýbrž, státní právo nechce býti jen české nýbrž i českoněmecké a takové státní právo v celistvém království zajišťující celistvost jeho přísahou korunovační má býti bezpečnou ochranou nejen národního bytí českého nýbrž i českoněmeckého ovšem v oblasti celého nedílného království Českého.

Ale pánové s německé strany v lom rozhodně chybují, že stále jednostranně žádají, abychom řešili jen jejich otázku, otázku Němců v Čechách.

Máme stále řešili otázku národnostní autonomie v Čechách, ale my tvrdíme, že řešiti se má česká otázka vůbec. Česká otázka dodnes není řešena, otázka, jestli a pokud může býti poskytnuta národnostní autonomie Němcům v království Českém bez újmy celistvosti a nedílnosti tohoto království, tato otázka jest jen jednou částí celé nerozřešené otázky české.

Proti každému pokusu, děliti národnostně v jednotlivých položkách a případech, jak se to dělo v rozpočtové komisi při jednotlivých položkách, ačkoliv se jedná o potřeby často nedílné, uvádím železnictví, meliorační podniky, maloživnostenskou akci a podobné věci, kde se určuje potřeba dočasně dle individuální potřeby té chvíle v daných poměrech, kde by se muselo vždy přihlížeti k tomu, co předcházelo, kde jeden svůj podíl vrchovaté již dostal a druhý nikoliv, musíme se ohraditi.

Takové řešení ode dne ke dni, od položky k položce není možné. Tak se to má i s národnostním dělením všelikých sborů, s jednotlivými sekcemi českou a německou v zemském výboru a pod. Kde se nám říká, že musí místodržitelství, pošta i soudnictví býti národnostně děleno, vždycky se zapomíná, že nejdříve jest nutno, opatřiti nám společně rozšíření autonomie zemské (Výborně!), to jest první úkol, který musíme společně prováděti a potom si můžeme říci, jak se můžeme snad v té zabezpečené rozšířené autonomii zemské, zajišťující zároveň celistvost království, upraviti to mezi sebou tak, aby tato úprava poskytovala navzájem jistý podklad důvěry, jistý podklad, hovící snad také praktickým potřebám podle daných místních poměrů.

K tomu ovšem patří zajištění kartelů o čemž jsme tolikráte zde mluvili, ale, bohužel, jsou jisté věci a pravdy, které stále a stále musí býti opakovány, poněvadž s druhé strany stále a stále se opakují nároky, které kuse a jednotlivě, tvoříce komplex celé této velké otázky české, řešeny býti nemohou.

Musíme opětně poukázati na to, že zajištění našich národnostních menšin, jak pánové s německé strany jako národní menšina zde na sněmu žádají pro sebe zajištěni toho, že na sněmu jim v národním bytí ublíženo býti nesmí, že zajištění národních menšin našich v uzavíraném území jest nezbytnou potřebou našeho celého národního života, a sice zajištění zákonem v duchu spravedlnosti a lidskosti.

To se stává nyní potřebou tím větší, poněvadž i pan prof. Rauchberg, který zajisté je dobrým Němcem, nás poučil o tom, jakou neobyčejnou assimilační sílu jeví to německé území pro naše národní menšiny.

Nám se tam ztrácí - jak on to počítá, - přes 60 % duší českých, které se potřebou svou životní a osudem dostaly na toto území a které tam to, co vlastně jest jejich jediným majetkem národním, svůj jazyk, svou příslušnost národní ztrácejí.

Jakými vlivy se tak děje, nebudiž zde zkoumáno, ale fakt jest, že se nám tam tolik a tolik věrných a dobrých českých duší odnárodňuje. To jest také věc, která, když máme se již zabývati těmito otázkami, jak se strany německé byly uvedeny, především by musila býti řešena, aby se vyhovělo i v tom právu, spravedlnosti a lidskosti.

Rovněž k této otázce náleží úprava otázky jazykové, která se může díti úplně v duchu moderním a autonomním - ale vždycky se stejnou vzájemností a rovnoprávností.

My vzhledem k těmto poměrům, ovšem v tom ovzduší projevované zášti národnostní - musíme zde říci, že trpce se nás musilo dotknouti, když se strany inteligentů, předních inteligentů, se užívá takových výroků okázale a opětovaných jako »das glorreiche Königreich« způsobem úsměšným. Jest to věc snad citová, ale mezi odpůrci, kteří navzájem se respektují již podle svého kulturního a duchovního významu, zajisté tento způsob nelze schvalovati a nebude nikdy přispívati k tomu, abychom my vůbec se mohli domlouvati. Tato cesta nastoupena ve směru tom, jak se to dálo v tomto zasedání, nepovede nikdy k cíli, poněvadž laková zášť plodí a vytváří jenom zlo a vzdor vyvolává zase vzdor. Pánové, jest to tedy cesta, která sice okamžitě může zjednati nějaký effekt, která má snad svoji resonanci vůči období volebnímu, ve kterém se právě nalezáme, která však mezi vážnými a opravdovými politiky neměla býti vůbec nastupována, když jde o tak veliké zájmy, jako zde, a když jsou tyto zájmy společné. Bolest naše jest stejná. Neupravené finance a nedostatek toho, co jest potřebou jednoho i druhého lidu, stejně zabolí na obou stranách. Tedy v tom ohledu cestou tendečního snažení se, kterým by naše společná činnost byla znemožněna, nedospěje se nikam a nebude to míti také na nás nikdy účinku a vlivu k povolnosti. (Výborně!)

Pánové, ohledně stavu zemských financí chci jen dodati několik slov. Pan generální zpravodaj vyložil nám ciferně vzestup našich vydání a podal velice instruktivní přehled od r. 1900 počínaje, dle něhož jeví se vzrůst skutečně až závratný, naproti čemuž úhrada nemá naprosto takové expanse, jak by si bylo třeba přáti. A tím vysvětluje se i vzrůstající schodek, který dostoupil letos výše 21 mill. korun.

Pánové, jedno pravil pan generální zpravodaj dle pravdy a pravil to i pan dr. Eppinger loňského roku jako zpravodaj zemského výboru, totiž, že to, čeho bylo se dříve dovoláváno, že by snad mohlo býti jakýmsi zlepšením ve stavu financí, spoření, jest naprosto nemožné. V tom směru učinil zemský výbor do krajnosti to, co bylo vůbec možno: zřídil vlastní komisi úspornou, prohlížel všecky možné položky, škrtal, kde mohl. Avšak ukázalo se, že všecko to, co bylo škrtnuto, nestálo za řeč, anebo, že se týkalo věci, která vlastně byla tížeji pociťována tam, kde byla odňata, nežli na druhé straně byl effekt, kterého se tím v rozpočtu docílilo.

Krátce a dobře, jak jsem již dříve řekl, nejsou poměry naše podle toho. Oba národové, český i německý, jsou v největším kulturním rozmachu, hospodářské potřeby jejich rostou, a kulturní uvědomělost i kulturní výše stále se zdvihá. A tu, pánové, jest nemožno, aby se řeklo lidem, kteří jsou prodchnuti vědomím toho, že jest to jejich právem a že jim náleží, chtějí-li býti takto vyspělým způsobem živi, že třeba jest na úkor jich konati úspory.

Poukazuji jen na neobyčejnou vyspělost kulturního života všech, našeho venkova a především i našich měst. V tom ohledu stojí kulturní život našich měst, jak na české tak na německé straně, na té výši, že se nedá vnucovati našemu lidu, ani českému ani německému nic, co by znamenalo zaražení tohoto přirozeného vývoje. V tomto vývoji není nic vyumělkovaného, uměle vytvořeného, nýbrž ten vyvěrá přímo ze živné půdy obou národních kmenů, které potřebují všechny tyto podmínky jako podmínky životní a které proto právem dovolávají se země, aby konala vůči nim svoji povinnost. Tedy cestou spořivosti nedojde se k žádnému výsledku.

A že se také nedojde ke spolehlivým výsledkům, nějakými pouze paliativními prostředky nebo prostředečky, to se ukázalo již těmi úděly státními, kterých jsme dostali. Úděly tyto zůstaly strnulými, nezvyšují se ve svém finančním effektu, ty úděly jsou naprosto nedostatečné, krátce takovými prostředky pomoženo býti nemůže. Jedná se o něco, na co uhodil dle mého zdání pan generální zpravodaj zcela právem, abychom měli svou, nám dle významu a platnosti celého království příslušející účast na výtěžku nepřímých daní, aby z nepřímých daní se stala náprava finanční, nikoli z příkazu daní reálních, specielně daně pozemkové klesající a daně činžovní, která stále a stále jest a to právem napadána, že dosáhla již výše nesnesitelné, ohledně níž v anketě p. dr. Urban k tomu poukázal, aby se rozložila v daň domovní, kterou by měl platiti majitel domu a daň z bytu, kterou by platil nájemce, tak, aby takto se stala snesitelnou, tak že takovýmto způsobem by nám i při tom poměrně malém výnosu těchto daní pomoženo nebylo. Tu, pánové, vítám a musím vítati podnět daný v generálním rozpočtu zpravodajem k tomu, aby co nejdůrazněji bylo naléháno na vládu, aby byla vyzvána, aby urychlila veškerá jednání ve příčině sanací zemských financí, aby v tom ohledu a to zajisté leží v tomto návrhu byla svolána zase anketa zemských výborů, která již jednou byla svolána a aby konečně jednou v celé této otázce zjednáno bylo jasno.

Právem řekl pan generální zpravodaj a musíme to zde všichni konstatovati, že my nemůžeme čekati až do r. 1909, že nemůžeme čekati na úplnou reformu daňovou. Něco se do té doby státi musí, a docela praktické návrhy jsou v anketě učiněny, co by se mohlo státi do té doby, než nastane úplná reforma daňová, zejména, že by se mohly poskytnouti úděly na určité potřeby, na kterých má především stát svůj rozhodný interes. To je v první řadě obecné školství a dopravnictví.

Musíme míti jasno v té věci co nejdříve nejen proto, abychom konečně pohnuli stát, aby vzhledem k tomu, co ze země těží, zároveň zpět zemi poskytl, nýbrž i proto, že budeme potřebovati ještě vlastní své zdroje daňové, dávky zemské, které musíme v čas si opatřiti, kdežto legislace jejich vyžadují jistého času.

Proto apell na vládu jest tak důležitý, jest tak vážný, a musíme se stále dovolávati, aby vláda neváhala a konala plně svou povinnost. Že země nemůže zůstati v tomto zuboženém stavu v tom, aby si pomohla, jako letos navrhujeme, což musím přiznati zde, jest docela absurdní věc, když i na zúročení a annuitní splácení svých dluhů zemských musíme opatřiti peníze zápůjčkou, jest zřejmo.

Takové hospodářství dále vésti nemůžeme, v tom ohledu přidávám se k tomu vřelému apellu, který se stal v generální zprávě na vládu, aby neváhala déle a jednala.

Bylo zde také uvedeno v této zprávě anketové, aby se naléhalo na urychlení věci, a aby věc co nejdříve nabyla určitého tvaru, by zřízena byla stálá komise. My jsme ovšem v této věci, co se týká stálé komise, učinili svou jistou zkušenost. Připomínám něco z minulých let zasedání sněmovního, když se jednalo o stavební řád města Prahy. Tenkráte se také jednalo o té otázce. Jest to taková palčivá věc, a dlužno litovati, že jsme se do dnes nedostali s ní ke konci, ač je předloha již hotova. My jsme, aby věc se uskutečnila, schválně dovolávali se toho, aby byla proto zřízena zvláštní stálá komise. Ale dle názoru pana maršálka, i podle znění našeho jednacího řádu, jest zřízení stálé komise nemožné. Provedla se tedy celá věc ve formě ankety. Nechť tomu jakkoliv, na formě nezáleží.

Nechť zemský výbor utvoří si zase stálou anketu, nechť utvoří si z nejlepších znalců této otázky, nejlepších pracovníků našeho zemského sněmu, po případě ať vymůže od vlády co nejurychlenější sestoupení ankety, která by pracovala společně se zástupci zemského výboru a ať se řádně pracuje, neboť věc nemůže zůstati ve sbahnění, ve kterém se nalézá, a nemůže býti dosti důrazného apellu, aby konečně v této věci místo pouhých slov, místo opotřebované, stále opakované písničky stezku došlo ke spasnému činu.

Omezuji se na tyto všeobecné poznámky. Jest spousta detailů, které by po stránce politické i finanční měly zde býti uvedeny. Není však času a nelze unavovati Vás a nebylo by to ani účelno, poněvadž nalézáme se na sklonku sněmovního zasedání.

Mluvil jsem o jednom ovzduší, na nás tak těžce naléhajícím, při kterém se každá úrodná práce na sněmu maří. Bohužel, musím promluviti ještě o jiném ovzduší, ve kterém ocitli jsme se v posledních dnech a které na vás zalehlo taktéž svou těžkou tíhou proto, poněvadž se v něm vyvolávají spory stavovské. (Výborně!)

My stále proti sobě vidíme německé krajany, kteří, ač jednotlivé strany stojí příkře proti sobě, přece v jednotném šiku nepřátelském postupují proti nám, dle toho, jak se věci v tomto zasedání vytvořily.

Na druhé straně zase vidíme, že se rozestupujeme zde v tábory a že specielně strana svobodomyslná byla vášnivě napadána se strany pana předsedy Práška, který nás nazval stranou měšťáckou, ač mezi námi jsou nejlepší a nejosvědčenější zemědělci, mužové, kteří pracovali mnohá léta v zemědělství a vynikají schopností, dovedností a charakterností. (Výborně!)

A včera jsme byli svědky toho, že něco, co jest ryze osobní záležitostí přísedícího zemského výboru Žďárského, bylo nám vytknuto jako nějaká věc námi snad nastrojená, jako věc, která byla se strany svobodomyslné schválně ze strannických choutek zosnována proti straně agrární. (Posl Dr. Zimmer volá: Mohl býti rád, že se může očistit!)

Vůči tomu pronesu několik klidných slov. Podnět k tomu zavdal dotaz p. posl. Březnovského a soudruhů.

Tato interpellace nevyšla z vlastního popudu našeho klubu, nýbrž z fakta, že v časopise »Rozhledy« vyskytla se zpráva ohledně jistého účtování diet a že věc ta stala se předmětem veřejné diskuse. To žádnému čestnému muži nemohlo býti lhostejno. (Tak jest!) Neboť v tom, třeba bychom se roz-