ročně nejméně 20, 000. 000 K, aby nad to zabezpečovaly vzrůst nejméně o 2 1/2 až 3 milliony K každoročně. Poněvadž však bude třeba i jiným zemim poskytnouti poměrnou pomoc, půjde o sumu, již by bylo lze určiti přibližně, počítá-li se, že Čechy participují na výnosu stát. daní 20, 25 až 30 procenty, tedy asi celkovou sumu 70 až 80 millionů korun. Při tom nesmí však býti přehlíženo ještě, že v roku 1909 bude třeba - aspoň bude o to důtklivě voláno - aby odstraněno bylo ledacos tíživého z berního našeho systému. Jmenovitě bude voláno, aby hroty nepříznivé, daně akciové, pak domovní daně činžovní byly nějakým způsobem zmírněny. Dojde-li skutečně k tomu, pak zmenší se zase přirážková basis pro jednotlivé země i ubere následkem toho zemským financím do jisté míry pramen příjmový. I tu namane se zase otázka: »Stačí vůbec výnos příjmových daní k plné sanaci zemských financí, t. j. ku sanaci financí všech zemí?

Výnos přímých daní, který skutečně byl docílen, činil v r. 1902 290, 400. 000 K, v roce 1903 298, 100. 100 K, pro r. 1906 rozpočten sumou 305, 200. 000 K, pro rok 1907 pak sumou 312, 000. 000 K. Jest skutečně možno, aby stát z tohoto výnosu mohl zemím poskytnouti sumu asi 70-75, 000. 000 K t. j. téměř celou jednu čtvrtinu?

Jest to zajisté velmi pochybné, a proto zdá se mi, že nebylo by radno odkládati celou akci za účelem sanace na rok 1909, pokud se týče na tu dobu, kdy reformy pro rok 1909 budou připravovány, anebo připínati celou tuto sanaci jen na reformu, která má nastati v roku 1909.

Dále dlužno spřáteliti se s myšlenkou, že ozdravění zemských financí bude velkou finančně politickou akcí zrovna tak velkou, jakou bylo ozdravění státních financí za éry bývalého finančního ministra Dunajewského.

Tenkráte při ozdravení státních financí nešlo vlastně ani o tak velké sumy, o jaké půjde dnes, když bude jednati se o ozdravění financí všech zemí. Schodky ve státním hospodářství pohybovaly se v době od roku 1875 do roku 1888 celkem v sumách mezi 20 a 30 mil. zlatých, a jen v mimořádných dobách, k. př. když šlo o úhradu nákladu na okupaci Bosny, stouply schodky nad tuto výši.

Nešlo celkem o tak značné sumy, o jaké půjde, když bude jednáno o sanaci financí všech zemí.

Činí se též návrh, který stal se v Čechách velmi populárním, aby výnos reálních daní odevzdán byl zemím; také v dobrých zdáních, která byla zemskému výboru podána, vyskytuje se tento návrh. Nepokládám tento způsob ozdravění zemských financí za příznivý pro zemské finance. Neboť mluví především proti tomu důvody, které byly již často uvedeny, že totiž reální daně nejsou dostatečně pružný; jmenovitě v nynější době, kdy nutno počítati každoročně na velké odpisy pozemkové daně, nebylo by toto odevzdání darem, který by zemským financím úplně pomohl. Dále nutno počítati s tím, že reální daně, které by se octly v rukou zemí, byly by ve své výnosnosti dojista sníženy.

Třeba neodvislost poslanců od voličů zabezpečena jest státním základním zákonem, nemůžeme přece popříti skutečnost, že my, poslanci na sněmu zemském, jsme v příliš úzkých stycích s voličstvem a příliš závislými na jeho mínění.

Byl to téměř heroický čin, když slavný sněm odhodlal se ke zvýšení pivní dávky. Víte dobře, jaké následky mělo to v zápětí v širokých kruzích obecenstva; sami jste byli svědky prudkého toho hnutí v obecenstvu, jakmile zavadí zemský výbor o nějaký návrh, který se týká zavedení nové nějaké daně, neb nového nějakého zatížení zemského poplatnictva.

Na sněmu, obávám se, žádných radikálních reforem neprovedeme, a naopak daně reální, které přišly by do zemských rukou, měly by tendenci klesající. Představte si jen, že by výnos domovní daně odevzdán byl do rukou země.

Prvním důsledkem toho budou petice o snížení domovní daně činžovní, a sněm sotva by měl síly, aby těmto peticím odolal. Ale nejhlavnější námitka, kterou bych měl proti odevzdání daní reálných zemím, jest ta, že země by při tom učinila obchod velice špatný; neboť dnešní přirážky, které země vybírá, vynášejí jí mnohem více, než by činil výnos daní reálných. Výnos tento není celkem přílišný.

Čistý výnos, který dosáhl stát v r. 1902 činil při pozemkové dani okrouhle 16, 300. 000 korun, při dani domovní 15, 200. 000 K, při 5% dani 1, 400. 000 K, tedy dohromady okrouhle 33 milionů korun; k podobným číslům dospějeme, stopujeme-li výnos těchto reálních daní v následujících letech. Dnešní přirážky dosahují přibližně sumy 40 mil. K; tedy suma 33 mil. K by tento úbytek nikterak nenahradila.

Přes to vše, co jsem uvedl, mám za to, že je nynější doba vhodnou k zahájení akce sanace zemských financí, poněvadž, jak zdá se, blížíme se k reformám v oboru nepřímých daní. Předmětem dlouhého jednání mezi oběma polovicemi jest mimo jiné otázka osamostatnění Uher v oboru nepřímých daní, i zdá se, že, nechť bude otázka tato jakýmkoli způsobem mezi oběma polovicemi vyřízena, přikročí se také u nás k reformě těchto daní, která může znamenati jich zvýšeni A dojde-li k tomu, nesmí země, jak to činily za éry Dunajewského, klidně přihlížeti k tomu, jak stát zvyšuje daně nebo zavádí nové daně, aniž by pamatoval při tom na finance zemské. Země musí se při akci finanční, která asi nastane, přihlásiti o svůj podíl.

Bylo by klamno oddávati se naději, že země obdrží ze státní pokladny tolik, kolik by potřebovaly, aby nastala plná rovnováha v hospodářství jejich. Tak veliké sumy nebude moci stát zemím přikázati, nýbrž země budou se muset spokojiti se sumami menšími; i vznikne proto potřeba, aby to, co bude se ještě nedostávati, uhrazeno bylo doma některými novými zemskými zdroji příjmovými. Tak budeme postaveni v zemi před vážnou otázku, aby z těch pramenů příjmových, které byly dosud navrženy, vyvoleny byly takové, kterými by nedostatek mohl býti doplněn.

Pak teprve - a ne dříve - bude snad příležitost uvažovati o tom, neměla-li by zemská přirážka býti zvýšena o nějaké procento, anebo nemělo-li by se sáhnouti k jiným pramenům. Poplatnictvo snáze se potom spřátelí s nějakou obětí ve prospěch země, bude-li míti záruku, že ze státních prostředků dostane se zemským financím vydatné pomoci, a že svými doplňujícími obětmi dojde skutečně k trvalému uspořádání zemských financí.

Kdybychom dnes chtěly tyto menši zdroje příjmů zavésti, narazilo by to na odpor odůvodněný, poněvadž nemůžeme poskytnouti záruky, že skutečně dospějeme k sanaci zemských financí.

Ve svých politických nadějích doznali jsme v tomto soustátí již mnohdy častého sklamání, a nedivil bych se také nikterak, kdyby z řad politických přátel setkaly se naděje na pomoc státní k ozdravění zemských, financí s nutnou dálkou skepse.

Nicméně zdá se, že přece jen můžeme hleděti s lepšími nadějemi do budoucnosti; neboť lze pozorovati jisté známky, které tyto naděje opravňují.

Zemský výbor vyslechl jednotlivé členy tohoto slavného sněmu o tom, jak si představují ozdravění zemských financí; v jednom z těchto dobrých zdání, čteme že změny, které provedeny byly na říšské radě volební reformou, vyžadují nezbytně rozšíření autonomie jednotlivých království a zemí, které by tomuto dalekosáhlému opatření předcházelo. Že tato myšlenka byla vyslovena, nedivím se, vždyť dobrozdání, ve kterém jest obsaženo, jest podepsáno dvěma příslušníky konservativního velkostatku, kteří kladou na rozšíření kompetence sněmovní zvláštní důraz; jestli v některých dobrozdáních, podaných se strany mladočeské a agrární tato myšlénka neakcentuje se důrazně, jest příčinou toho jedině ta okolnost, že naše stanovisko v této otázce jest příliš známo, než aby potřebovalo zvláštního vytknutí. Čteme v těchto dobrých zdáních ještě dále tuto myšlenku:

Úprava hospodářství zemí a obcí musí se říditi povahou výdajového hospodářství těchto korporací a jich vzrůstem; reformou zemských a komunálních financí jest korollarem vždy naléhavější otázky reformy veškeré organizace správní.

Při zvláštním postavení našich zemí korunních po stránce státoprávní může se však provésti nové rozdělení práce v oboru veškeré práce státní jen za současného řešení otázek ústavních.

Toto dobré zdání jest podepsáno vynikajícím členem německé strany panem drem Urbanem. A v jiném dobrém zdání praví se způsobem důrazným: »Zaujmeme-li stanovisko právě rozvedené, vyplývá z toho nepopiratelné faktum, že otázka ozdravění zemských financí má nikoliv finančně-politické, nýbrž ústavně-právní kořeny, že její rozřešení nelze nalézti uvnitř hranic českých a že její rozřešení předpokládá dvojí akci, která by nejprve změnila hospodářský poměr v říši a pak teprve pomýšlela na vnitřní sanování Čech. Tento strach před nezbytným pohnutím otázkou ústavní je asi zároveň jednou z příčin ne právě příliš účelného rakouského finančního hospodářství, avšak onen logický řetěz, který onen ubohý stav finanční nejmenší a nejzapadlejší obce v nejodlehlejším koutě Čech po stech mezilimních příčinách svádí na hospodářský centralismus naší ústavy, nedá se roztrhnouti: otázce ústavní nelze se vyhnouti. Její revise jest nevyhnutelná. Nelze si mysliti sanování českých zemských financí bez revise ústavní. «

V dalším odstavci pojednává autor o revisi ústavy, o vlivu centralismu na hospodářský a finanční vývoj tohoto království takovým způsobem, že bychom mohli to i my podepsati bez výhrady.

Pod tímto dobrým zdáním podepsán jest pan hrabě Czernin. Německé jedno přísloví praví: »Jediná vlaštovka nepřináší ještě léto. » Pravda! A události z posledních dnů a dnešní v této sněmovně nepovzbuzují k přepjatému očekávání změny v politických názorech stran německých.

Politický život národní rozvíjí se v tradicích názorů dějinami posvěcených, ale také v tradicích předsudků často tak utkvělých, že pokládají se za nevyvratitelné. Patří k tomu velká míra odhodlanosti a možnosti která jest údělem jen nejlepších synů jednotlivých národů, vysloviti veřejně pochybnost o správnosti takových utkvělých představ. Mezi Němci v Čechách zakořeněn na pohled nevyvratitelný předsudek, že jen nejtužší centralismus v tomto státě jest spásou Němectva. Tento předsudek panuje dosud mezi nimi a to přes to, že v politických dějinách počínajících od r. 1861 mohou stránku za stránkou téměř stopovati, jak těsný, téměř všechny národy - Němce v to počítaje - svírající centralismus nedovedl zachrániti jejich panství v tomto soustátí.

V odvaze, s jakou vynikající členové německého tábora kárají politické důsledky, ku kterým centralismem jsme dospěli, a s jakou vyslovují nutnost, aby přikročeno bylo k revisi ústavních poměrů, spatřujeme slabou sic, ale přece jenom jakousi předzvěst toho, že i v kruzích německých počínají politické předsudky kriticky rozebírati.

Jsme o pravdivosti svého autonomistického stanoviska tak přesvědčeni, že nepochybuji o výsledcích, k jakým na německé straně dospějí, budou-li o zemských otázkách způsobem kritickým dále uvažovati.

Své úvahy zahájil jsem perspektivou smutnou, ku kteréž letošní rozpočet zavdává podnětů až na zbyt. Končím své úvahy perspektivou trochu jasnější, spatřuje v hlasech s německé strany - třebas dosud ojediněle - ve prospěch rozšíření pravomoci zemské se ozývajících možnost najíti společnou půdu, na které dále budujíce, můžeme dospěti k ozdravění zemských financí. (Výborně! Výborně ! Potlesk. Řečníku se gratuluje. )

Nejvyšší maršálek zemský: Zahajuji rokování povšechné.

Ich eröffne die Generaldebatte.

Dovoluji si sděliti, že v povšechném rokování přihlášeni jsou následující řečníci:

Zur Generaldebatte haben sich nächstehende Herren zum Worte gemeldet:

Contra páni poslanci, die Herren Abgeordneten: Žďárský, Kasper, Zázvorka.

Pro páni poslanci, die Herren Abgeorbneten: Josef Krejčík, dr. Pippich, Rataj, Krejčí.

Uděluji slovo prvnímu řečníku, který jest zanesen proti návrhu, panu poslanci Žďárskému.

Přísedící zemského výboru posl. Žďárský: Slavný sněme! Přihlásil jsem se formálně contra návrhu rozpočtové komise a jsem povinen prohlásiti předem, že proti návrhu tomu hlasovati nemíním. Za celou téměř již uplynulou periodu zasedání tohoto sněmu nebyla mně přána příležitost, abych jako referent odboru zdravotního poněkud šíře rozhovořiti se mohl o potřebách našeho zemského zdravotnictví vůbec a o poměrech našich zemských ústavů humanitních zvláště. Bránila mi v tom okolnost, že tomuto sl. sněmu nebylo dáváno dosti příležitosti a času k projednání otázek nejdůležitějších.

Jestliže dnes odchyluji se od obvyklosti dosavadní, činím tak z toho důvodu, že jest mou povinností, abych jako člen nejvyšší autonomie zemské a jako člen zemského výboru bránil ono místo naší autonomie, na které byl učiněn útok ze středu tohoto sl. sněmu.

Jest mou povinností brániti sebe proti útoku na čest mou podniknutou. Mám na mysli interpellaci pana posl. Březnovského a jeho družiny. Mohlo by se mně namítati, že pan posl. Březnovský, jenž dosud v žádné vážné práci viděn nebyl, ani na nějakou vážnou práci vážně nahlédnouti nedovedl, nemůže také vážně býti pojímán a brán.

Nemíním se také osobou tohoto pana poslance zabývati maje to přesvědčení, že pan poslanec Březnovský vzdor nejlepší své vůli nikoho snad ani uraziti nemůže. Za panem Březnovským stojí však dalších 20 pánů, kteří interpellaci onu podepsali.

Tato interpellace proběhla parlamentárkou, tato interpellace byla uvažována klubem strany mladočeské. V tomto klubu zasedají i tři moji velevážení páni kolegové ze zemského výboru (Slyšte!) a k těmto pánům hlavně chci obrátiti se svými vývody:

Velevážení pánové! V oné interpellaci nebylo s určitostí řečeno, proti kterému referátu a proti které osobě ona míněna jest, a poněvadž i nezasvěcenci ze samého klubu strany svobodomyslné nevěděli jestli ona míří proti referátu zdravotnímu nebo proti odboru čtvrtému, kterýžto referát můj velevážený pan kolega Adámek obstarává, byla interpellace tato p. předsedou klubu mladočeského orgánem jeho, Mladoboleslavským plátkem, doplněna tím způsobem, aby zřejmo bylo, že ona míněna toliko proti osobě mé.

Poněvadž bylo použito k útoku oproti osobě mé síně tohoto slavného sněmu, mám taktéž za svou povinnost dříve než jinde se brániti budu, také síně tohoto slavného sněmu použíti.

Než však, velevážení pánové, k věci vlastní přijdu, musím poukázati na ústavy naše humanitní, na královské České zemské ústavy, jak jsem je shledal v době, když do úřadu referenta zdravotního jsem byl dosazen.

Ve veřejnosti naší české byla po 15 let přetřásána otázka o neudržitelnosti poměrů v našich ústavech pro choromyslné, a jest zvláštním úkazem, že je neznali representanti naší královské Prahy, že neznali tyto poměry snad ani velevážení páni kolegové ze zemského výboru, kteří by jinak nemohli přivoliti k útokům tak nízkým oproti referátu zdravotnímu, nikoliv naproti těch několik korun více práce ale proti práci samé. (Tak jest!)

Pánové však zajisté zdají se míti na mysli cizí práce, které zdají se jim býti nepohodlné; a jestliže o této otázce poněkud obšírněji zmíniti se musím, prosím slavný sněm za prominutí, že tak činím, an to za povinnost svou pokládám.

Uvedu zde jen obrázek z jednoho našeho humanitního ústavu, z ústavu pro choromyslné, ústavu to nejstaršího, ústavu, který byl do nedávna největším ústavem a který před léty pokládán byl za vzorný ústav, náš královský český ústav pro choromyslné v Praze.

Velevážení pánové! Každý jednotlivec, jehož cit lidskosti není otupen, jest zajisté, když vstupuje do ústavu pro choromyslné, do tohoto domu živého smutku, v duši své více méně rozechvěn, a tento pocit jsem měl i já.

Náš pražský ústav sestává ze 4 téměř neodvislých od sebe částí a sice z ústavu Svato-Kateřinského čili domu starého, domu nového, ze staré porodnice a ústavu slupského.

Ústavem slupským nemíním se zabývati, poněvadž ústav ten v roce 1894 prodán a brzo snad zrušen bude. Vstupujeme na okamžik do ústavu nejstaršího, do Svatokateřinského ústavu. Jakmile sejdeme do chodby, poznáme, že nacházíme se v bývalé budově klášterní.

Tyto místnosti jako bývalá budova klášterní nemohou býti ani upraveny tak, jak moderní ústav toho vyžaduje. Při každém kroku, v každé jednotlivé místnosti vidíme ono přeplnění, které je značkou v celém našem ústavu pražském vůbec.

Když projdeme jednotlivé tyto místnosti za doby noční, shledáme, že nemocné ženy nejsou zde umístěny toliko na lůžku, ale že na slamnikách a matracích vyplňuji na zemi každý kout

Nemůžeme jinak, než politovati tyto ubohé, a hádáme, co jest jim asi obtížnějšího, zdali onen těžký vzduch v přeplněné místnosti, či onen mrazivý chlad ze starých zdí k nim vanoucí

Odcházíme z tohoto ústavu neuspokojeni, nenabyvše přesvědčeni, že by se zde těmto nemocným ženám dobře vedlo. Odcházíme do domu třetího, do staře porodnice.

Velevážení panové! Nechci se dlouho zdržovati, podotýkám jen, že taktéž tento ústav, tento díl ústavu, není zařízen naprosto podle moderního způsobu. I když laik vstoupl do chodeb tohoto ústavu a spatři tyto uzoučké tmavé chodby jen na konci oknem osvětlené, dozná, že ony naprosto neodpovídají způsobům v ústavu pro choromyslné obvyklým

Jestliže přeplněni v ústavu Svatokateřinském bylo znatelným, tím znatelnějším jest zde. Podotýkám, že služba pro lékaře a pro opatrovníky jest zde mnohem těžší. Také nebezpečí jest zde větším než jinde

Zde v tomto ústavu musí bytí dnes proti zásadám humanity používáno více donucovacích prostředků než v kterémkoliv ústavu jiném. Dovedu Vás, velectění panové, jen do jedné místnosti, do které jsem při své návštěvě vstoupil. Na pobidnuti lékaře nás doprovázejícího vstoupili jsme s patra hořejšího do místnosti přizemni, vlastně podzemní, do místnosti sklepní čili souterrainu, a tu jsme shledali, že ve výklenku, toliko jediným nikoliv oknem, ale světlíkem v klenuti umístěným, kterým vniká sporé světlo z ulice, stoji hlouček mužů, žádostivě k tomuto dennímu světlu hledících a jako závistivě pozorujícich stíny štastnějších chodců z ulice.

V rozechvění svém jsem se domníval, že lidé ti něco provedli a že mají nyní domáci vězeni, brzo jsem však poznal svůj omyl. Byli to nemocni, kteří se nacházeli ve své místnosti, v místě své celodenní zábavy. I tento sklepni koutek byl za noci do posledního místečka obležen

O tomto domu vyslovil se vůdce Němců, dr. Schmejkal, když v letech 80tých před stavbou ústavu dobřanského tento dům navštívil, v tom smyslu, že jest to monstrum, které by nemělo býti trpěno 24 hodin na povrchu zemském

Odcházíme plně neuspokojeni z domu toholo postranním vchodem přes pěknou zahradu, která jest ponechána ku používání nemocným třídním, do budovy hlavní, do budovy nejmodernější do domu nového.

Tato budova rozdělena jest horizontálně ve tři stejné téměř časti v přízemí, patro první a druhé; v přízemí je česká psychiatrická klinika, ve druhém patře německá psychiatrická klinika a střed je vyhražen ústavu. Vertikálně jest rozdělena budova schodištěm uprostřed ve dvě části: na oddělení ženské a mužské.

Vstoupil jsem tehdáž poprvé do ústavu tohoto, voliv k tomu bílý den.

Doprovázel nás sám chéf české psychiatrické kliniky pan profesor Kuffner Procházejíce jednu místnost za druhou vstoupili jsme do postranního sálu. Na obou křídlech budovy umístěny jsou sály čili hlavní korndory. V tomto sále, v němž se nemocnými jen hemži, vidíme, že se zde nachází mimo několik postelí po stranách uprostřed několik stolů

Ihned jsem uhodl, že místnost tato jest místností denní a zároveň i místností pro noc. Na moji otázku, kolik zde spává nemocných, bylo odpovězeno, že 50, 60, 80 a někdy také více. Překvapen počítal jsem ihned lůžka a napočetl jsem jich 20 až 22

Chtěl jsem viděti, jak zde nemocni opatřeni jsou za noci. Vstoupil jsem opět do ústavu za pozdní noci navštívil tuto místnost, a tu nový obrázek objevil se zrakům mým Stoly uprostřed byly hustě sraženy, kol do kola byly narovnány převracené židle lenochy dolů a nohama vzhůru, tak, aby tyto lenochy sloužily za opory slamníků a matrací na jedné a na druhé shaně aby sloužily za podušky těžkým hlavám nemocných. Jsou zde lůžka jednoduchá a společná. Lůžkem jednoduchým jest jeden slamník, na kterém odpočívá jeden nemocný společným jsou pak dva slamníky, na nichž odpočívají 3 nemocní anebo 3 slamníky na nichž spáva 5 nemocných. Na

můj dotaz, kam odklízejí se slamníky za doby denní, bylo odpověděno, že se srovnávají kdesi na chodbě anebo že se srovnávají do východu bezpečnostního. Chtěl jsem viděti toto uschování a navštívil opět ústav ve dne. A tu jsem, velevážení pánové, shledal, že bezpečnostní východ upravený pro případ požáru byl tak zabarikádován, že zdálo se mi, že zabarikádován jest slamníky proto, aby žádný z nemocných v případě požáru z ústavu utéci nemohl. Před tímto východem zahražena byla chodba plátěnou oponou, takže činila malou místnost, kam zrovna se vešly dvě lavičky. A tato místnost nazývala se návštěvnou. Pan prof. Kuffner chtěl se nám pochlubiti svým ordinačním salonem. Na jeho laskavé vybídnutí vstoupili jsme do většího pokoje, kde jsem v prvém okamžiku byl překvapen množstvím nahromaděných zde předmětů a pomůcek vědy lékařské. Můj podiv však rostl, když nám p. prof. ochotně vykládal, k čemu všemu tato místnost slouží. Můj podiv měnil se v úžas, když na pokyn páně profesorův sluha kdesi se zdi sejmul dvojkřídlovou plátěnou plentu a kolmo na obě strany ke dveřům ji přiloživ, utvořil tak novou místnost ve výměře asi 4 m2. A ku podivu svému jsem shledal, že místnost rázem mění se v místnosti dvě, chudičkou předsíň čili čekárnu a zároveň přijímací salon chefa psychiatrické kliniky jediné naší university české. Za noci pak navštívil jsem místnost protilehlou, nevelký to sál podlouhlý, v němž nemocní odpočívali na lůžkách hustě postavených ve třech řadách. V zadu na zdi spatřil jsem tabuli a jsem uhodl, že jest to sál přednáškový. Na můj dotaz, jak se upraví tato místnost pro dobu přednášek, bylo mi odpověděno, že nic není snadnějšího. Sluhové vynesou slamníky na chodbu, lůžka po stranách srazí se ke zdi, ony uprostřed naházejí se na postranní, doprostřed pak přinesou sluhové několik židlí, a opět kreslíme sobě v duchu obrázek, jak se rázem tato síň ubohých noclehářů mění v pyšný přednáškový sál psychiatrické kliniky staroslavného vysokého učení KarloFerdinandského.

Za celou dobu své návštěvy v přízemních těchto místnostech netroufal jsem sobě oddechnouti, tak málo vábným zdálo se mi zdejší ovzduší a proto spěchal jsem do patra druhého v domněnce, že zde bude lépe. Brzo však poznal jsem svůj omyl shledav, že poměry na německé psychiatrické klinice jsou ještě horší! Každé oddělení v tomto novém domě jest zřízeno pro maximum 120 nemocných, ve skutečnosti však přijímá česká psychiatrická klinika 190-200 nemocných. Na německé psychiatrické klinice přijímá se však přes 200-250 nemocných a maximum přijatých nemocných do tohoto oddělení obnáší 262. Uvedu velevážené pány jen do jediné místnosti této kliniky. Opět doprovázel nás chef této kliniky pan prof. Pick.

Navštivme pokoj č. 102! Jest to pokoj nevelký o 2 oknech, jest tam několik lůžek, v prostředku veliký stůl; ihned vidíme opět, že jest to místnost pro den a noc, místnost tak těsná, že se kolem stolu sotva dá projíti. Na otázku mou, kolik zde odpočívá nemocných, bylo mi řečeno, že 19.

Překvapen, počítám lůžka a napočítal jsem jich 7. Opatrovník ihned dokládá, že ona místa proti 2 oknům zrovna stačí vždy pro lůžko společné, to jest vždy pro 3 slamníky, na kterých odpočívá 5 nemocných.

Viděl jsem ihned, že tato improvisovaná lůžka jsou upravena tak, že když nemocný z vedlejšího lůžka v noci spadne, nebo rychle seskočí, že spadne nebo seskočí na nemocného pod ním ležícího!

Opět počítám 7+2×5=17 a rozhlédnuv se a vida, že zde není místečka ani pro jeden slamník více, tázal jsem se, kde oni poslední dva nemocní odpočívají; a tu mi řekl opatrovník v přítomnosti chefa pana dra Picka, že pro nedostatek místa tito dva mívají ustláno pod stolem. Navštivme, velevážení pánové, ještě za doby noční korridor hlavní v tomto oddělení; ten obraz, který se mně zde zjevil, byl ještě daleko pochmůrnější než onen na psychiatrické klinice české. Opět vidíme tytéž stoly, opět tytéž převrácené židle, opět vidíme, že každé místo v této místnosti jest vyplněno buď slamníkem nebo matracemi, na nichž choulí se těla nemocných!

Ryla tehdáž právě sychravá zimní noc; veškerá horní křídla všech oken byla otevřena, cítil jsem vlhký průvan s hora a z dola a zase nezdravý vzduch vypařováním a vydechováním tolika lidských těl povstalý. Tento obraz za matného světla polostaženého plynu zdál se mi býti spíše nějakým táborem cikánů, nějakým ležením vystěhovalců nebo noclehárny lidí špatných, slušné společnosti lidské se štítících.

Obraz ten stal se v zraku mém přímo děsivým, když některý z nemocných v bezsennosti své pokřikem budil svého souseda, nebo když jednotlivec z těžkého snu probuzen a ulekán a chtěl utíkati dříve, než se opatrovníku, noční inspekci majícímu podařilo jej zachytiti, klopýtal přes hlavy a přes nohy spáčů sousedních, takže všichni tito ustrašeni do pokřiku se dali.

Když k uchu našemu z pěti, šesti isolírek, které právě byly obsazeny rozčílenými nemocnými, doléhaly dušené výkřiky těchto jednotlivců, tu tázal jsem se v duchu, kolik těchto zde ubohých nemocných mělo někdy v rodině svůj jistý pořádek, snad i docela jisté pohodlí. Tu v duši své rozechvěn tázal jsem se sebe sama, zdali skutečně se nacházím v ústavě humanním, tázal jsem se sama sebe. zdali tito lidé, jimž dar Člověku nejdražší, rozum, byl zachmuřen, sem byli dáni v léčení, ošetřování, nebo zda tito lidé sem byli dáni z trestu.

A v tomto okamžiku v duši své hluboce pobouřen a stísněn tím vědomím, že bezmocným jsem, že nedovedu momentánně ničím přispět těmto ubohým, věda, že ani tak brzy nebude mně možno nějakou nápravu zjednati - v tomto okamžiku připadal jsem sobě jako vinník, který za cizí viny, za cizí pohodlnou nedbalost, za cizí hříchy zodpovědnost na se vzal. (Tak jest!)

Tato tíha zodpovědnosti, velectění pánové, nutila mne, práce přípravné pro zřízení nového ústavu co nejvíce urychliti, když jsem v takovémto stavu seznal ústav, který zařízen byl původně pro 800 nemocných a který dnes hostí ve svých zdech 1500 nemocných.

Kdo odhodlal se jen jednou za noci do tohoto ústavu vstoupiti, musí doznati, že přípravné práce mnou podniknuté přišly pozdě již a že každý den líného odkládání byl by dnem nového bezpráví na našich spoluobčanech na mysli chorých.

K rychlému postupu nutila však ještě další okolnost, prodej slupského ústavu, jehož prodej byl již v roce 1894 uskutečněn, tedy půl deváta roku před mým příchodem do zem. výboru.

Ve spisech slovutným mým předchůdcem p. drem Grégrem zachovaných nalezl jsem spisy o anketě lékařské a psychiatrické, odbývané již roku 1898. Hlas této ankety vyzněl v tom směru, že, má-li se katastrofě v našich ústavech zabrániti, jest třeba, aby nejrychlejším tempem nový ústav zřízen byl.

Tato anketa byla sice zemským výborem svolána, ale hlas její zůstal oslyšen. Spěchal jsem tedy, abych věc poněkud dohonil svoláním anket nových, by doplnily to, co nemohly v platnost uvésti ony v r. 1898 odbývané.

Ankety svolány v říjnu 1902.

Obávaje se však těžkopádnosti a zdlouhavého postupu byrokratického, činil jsem zemskému výboru návrh, abych na komisi ku prohlédnutí nabídnutých míst pro nový ústav byl vyslán napřed sám a abych teprve trest, výběr několika jen nejlepších míst mohl zem. výboru navrhnouti ku vyslání komise znalců.

Přijal jsem jednohlasné usneseni zem. výboru, pro které hlasovali i moji p. kolegové z klubu mladočeského s panem drem Škardou jako předsedou klubovním v čele. Přijal jsem tento návrh s výslovným podotknutím a důrazem, že podrobuji se těžké práci ale i těžší ještě zodpovědnosti před budoucností.

U vědomí svém však, že se s cesty poctivé snahy krokem neuchýlím, směl jsem s plným důrazem říci, že se této zodpovědnosti před budoucností nelekám, aniž vyhýbati se chci oprávněné a věcné kritice. Ovšem nemohl jsem počítati s tím, že podniknut bude na referenta zdravotního a práce mé útok tak nízký. A proto chci krok za krokem postupovati, abych pánům z tábora mladočeského dal příležitost, ona nařknutí, která v tomto slavném sněmu byla učiněna a která dala asi signal útokům na osobu mou, mohli také doložiti důvody.

Ve 46 ofertách nabídnuto bylo 81 míst. Všechna tato místa jsem prohlédl a uvedu také způsob likvidování mého za tyto cesty. Můj velevážený kolega pan dr. Škarda vyvinul v poslední době velkou Činnost v tomto ohledu. Budu mluviti dle zápisků