tlačeni. Říše Rakousko-Uherská zaplatila tehdy válečný tribut Prusku dosti vysoký! Avšak daleko horší jest, že my museli zaplatiti ještě k tomu rakousko-uherské vyrovnání, tedy druhý válečný tribut, a to naší druhé polovině říše!

Velevážení pánové, když se válečná náhrada zaplatí, jest to sice v prvém okamžiku velice bolestné, ale tribut, který doléhá po dlouhou řadu let a který musí se platiti na úkor celého národa i říše, jest daleko horší a bolestnější.

Rakousko-uherské rozdělení, či dualismus naší říše byl tehdy zaveden dvěma vládnoucími stranami a sice na jedné straně Maďary, a na druhé straně našimi sourodáky Němci. Tito počítali jasně a dobře. Oni si řekli: Maďarům nebudeme brániti tlačiti jejich národnosti ke zdi, oproti tomu musejí se však Maďaři zavázati, že ponechají nám politiku volné ruky v této polovině říše. To byly politické momenty, které k tomu vedly, aby rozluka mezi Rakouskem a Uherskem se stala. Řeklo se tehdy dále, že rakousko-uherské vyrovnání musí býti ve skutek uvedeno, a když pak rozloučení říše politicky se stalo, řeklo se, že musí býti slabému Uhersku poskytnuta také nějaká podpora a možnost, aby se mohlo normálně vyvinouti. A od té doby Uhersko stále a stále sílí a mohutní na náš úkor, za naše peníze a naše mozoly, avšak nejen to, ono při své vlastní neomalenosti stále nás ještě utlačuje a odstrkuje. Všimněte si jen, pánové, jak dovede vždycky vláda uherská, potřebuje-li toho, sraziti všechen národ v jeden mohutný šik a postaviti jej do oposice ovšem dle mého náhledu jenom zdánlivé aby pak vládnoucí strany mohly na naší polovině vymačkati co nejvíce. A jak jinak jedná se na straně naší. Naše vlády nemají tolik energie, aby se postavily naproti maďarské hrabivosti, ba ony ani tak učiniti nesmějí z dynastických a jiných příčin, o kterých se nechci dale zmiňovati. Naše vlády musejí klidně poslouchati dle hesla: sic volo, sic jubeo.

Velectění pánové! Uhrům den ode dne, rok od roku chuť roste; oni jsou ve svých požadavcích čím dále tím více ostřejší a čím dále tím silněji hlásají samostatnost své vlastní poloviny a úplné osamostatnění jak politické, tak národohospodářské.

Kdo sleduje poslední politický vývoj sousední poloviny naší říše, musí mi dáti za pravdu, že stále a stále jasněji prokvétá myšlénka, že Uhři dosavadní poměr s Rakousko-Uherskem dále trpěti nechtějí, že postaviti se chtějí na svoje vlastní nohy, že chtějí vlastní správu své říše a že chtějí s Rakouskem býti spojeni toliko v personální unii.

Já, velectění pánové, když tak častokráte pozoruji a sleduji vyjednávání obou vlád, vždy vidím naši vládu ohromně ostýchavou, slabou, kolísavou na všechny strany a v jistých místech a směrech vždy vyhovující, kdežto naproti tomu v maďarské polovině vystupuje se s takovou ostrostí, která by se jiným národům vykládala jako vlastizrada a velezráda. A přece rozhodující kruhy rozhodnou vždy pro maďarskou polovinu a pro naše přitlačení ke zdi. Proč se tak děje? Vždyť jsme jediná sourodá částka, na jedné polovici Cislajtanie, na druhé Translajtanie. A když pak o této věci se uvažuje a když se žádá vysvětlení, řekne se nám: dynastické a velmocenské poměry toho vyžadují.

Pěkně se poděkuji za velmocenské postavení říše Rakousko - Uherské, když stále a stále musíme platiti tribut a nemáme ničeho k očekávání. Velevážení pánové, kdo sleduje dějiny parlamentární celého rakousko-uherského vyrovnání, musí přijíti k tomu přesvědčení, že ani první vyrovnání rakouským vládám se nelíbilo.

A již tehdejší ministr obchodu v první periodě sám postavil se na toto stanovisko a abych tak řekl, skoro prorockým slovem pravil: Pozor, to může býti nebezpečné. My nevidíme žádný výsledek, stále a stále budeme odstrkováni a stále a stále Maďaři proti nám porostou. Tak dělo se ve všech vyrovnáních, která dodnes byla ujednána a uzákoněna. Doba poslední učí nás, že tak lehce přejíti nelze přes vůli národů, přes vůli kompaciscentů k dennímu pořádku.

Vidíme, že se vyrovnání rakousko-uherské vleče od konce předešlého století až dodnes. Pánové, mám jedno v té věci přece přesvědčení, že totiž budoucí nový parlament, který vyjde z nových voleb, tak lehce nebude se moci nakloniti k tomu, aby každé rakousko-uherské vyrovnání třeba sebe špatnější přijal.

Doufám také, že se tento parlament najisto rozpomene na svou povinnost, že řekne: »Než špatné vyrovnání, raději žádné. «

My toto vyrovnání z našeho stanoviska, se strany agrární, budeme považovati a myslím, že všichni agrárníci z celé říše společně za kámen zkušební, na kterém bude museti vláda přiznati, chce-li nám pomoci či nás zabíti a my vládu podporovati nebo porážeti.

Velevážení pánové, nebude tato otázka dotýkati se jen stavu našeho, nýbrž tato otázka bude se dotýkati všech stavů, neboť všechny stavy stejně jsou utlačovány a všechny stavy jsou od Uher stále a stále vyssávány.

Vláda musí jasně své stanovisko říci při svolání nového parlamentu, jak nazírá na tuto věc, nestačí pracovati stále § 14tým. Toho jsme syti. My chceme jedenkrát býti rovni s rovnými a chceme výsledky dle toho viděti. (Souhlas. )

Velevážení pánové, zdá se, že v této vládě zasedá několik lidí, kteří toto stanovisko dovedou pochopiti a jejich historie a minulost nás o tom učí, že stáli vždycky proti nespravedlivému rakousko-uherskému vyrovnání. A tu vzpomínám především J. E. pana ministra obchodu Dra Fořta. Kdo sleduje jeho minulost, kdo ví, které řeči pronášel pan Dr. Fořt ve sněmovně samotné, kdo zná jeho řeči z říšské rady, kdo zná jeho publikace, které v této otázce vydal, ví, že po vždycky stál na příkrém stanovisku oproti nespravedlivému rakouskouherskému vyrovnání.

Že byl jedním z přímých bojovníků, kteří tvrdili, že rakousko-uherské vyrovnání takovým způsobem nemůže přijíti k cíli.

Doufám a očekávám, že když dovedl J. E. pan ministr Dr. Fořt státi na tomto stanovisku pevně zde a v říšské radě, že bude míti dosti odvahy, aby co muž stál na tomtéž stanovisku ve vládě, aby je nezapřel, ale také zde své dřívější náhledy uplatnil.

I náš pan kolega J. E. pan Dr. Pacák jest znám co nepřítel nespravedlivého rakousko-uherského vyrovnáni a také od něho očekáváme, že svůj vliv uplatní ve vládě samotné, aby se nám nestalo žádné příkoří.

I o J. E. panu min. Prade, který je ze strany německé, jest známo z projevů, které učinil zde v staroslavném sněmu král. Českého, že stál vždy na stanovisku: než nespravedlivé vyrovnání rakousko-uherské, raději žádné, a očekávám od těchto pánů, kteří zastupují toto staroslavné království v radě koruny, že musí tomu, co zde ve sněmu nám svatě slibovali a proč vždy pracovali, také dostáti. I samotný dnešní ministrpresident bar. Beck jest znám jako nepřítel nespravedlivého rakousko-uherského vyrovnání a celá jeho historie mluví o tom, že vždy stavěl se proti tomu, by něco nespravedlivého pro nás se uzavřelo.

Vy se pamatujete, velectění pánové, kteří jste kolegy z říšské rady, zcela dobře na jeho stanovisko, které zaujal, když odpovídal uherské vládě na nově uherské vládě předložený autonomní celní tarif pro polovinu Uherskou. Ministrpresident baron Beck odpověděl ihned v parlamentě odvoláním rakousko-uherského vyrovnání a předloh, které již byly ve výboru samotném hotovy, a byli jste také, jak žurnalisticky tak osobně svědky, že tehdá celý parlament vyslovil se zcela určitě a striktně, že ministrpresident jednal zcela správně, že to byla jedině správná odpověď, která se druhé polovině říše dáti mohla. Očekávám tudíž, že, když měl ministrpresident dosud tolik odvahy a také ostře dovedl se postaviti proti Uhrám, že dovede zjednati přesvědčení svému platnosti i v kruzích, které nám tak lehce dostupný nejsou.

Sněm království Českého již dvakráte v otázce rakousko-uherského vyrovnání postavil se na stanovisko rozluky. Na stanovisku, které Maďaři proti nám zaujímají, nezměnilo se od té doby až podnes ani jediného jota, a jak jsem již pravil na začátku své řeči, panuje v této věci na straně Němců, velkostatkářů i naší stejné smýšlení jako dřív.

Přecházím z historického přehledu na otázku vlastní: čím my zemědelci počítáme se při tomto vyrovnání býti zkráceni a v čem nás Uhři poškozují. Na to dá se odpověděti velice snadno, neboť již páni predřečníci se strany české i německé zmínili se o nešťastné celní smlouvě se státy jinými, které právě nás zemědělce tak těžce přimáčkly ke zdi a tak těžké oběti od nás požadovaly, jen proto, že páni Maďaři toho sobě přáli na ochranu svých vlastních produktů.

Zmíním se o tom, čeho dobrého dostalo se nám za to vždy od Uher. Víte, že jedním z největších vývozních artiklů k nám jest vývoz dobytka z Uher. My jsme skoro jediným jeho konsumentem, jenž spotřebuje výrobky dobytkářské, zasýlané nám se strany maďarské. A co jsme dostali za to, když jsme byli odbytištěm pro Uhry samotné? Dostali jsme za to velmi krásné nadělení, že jsme stáda svá, respektive stáda vepřů úplně zkazili, že jsme jindy kvetoucí odbor našeho zemědělství, totiž chov vepřového dobytka, načisto zabili. Kdo pamatuje doby před uzavřením uherských hranic, dojista dozná, že na příkl. o července a vepřovém moru nebylo tehdy ani potuchy, dnes však stojíme tak daleko, že hospodář vepřový dobytek pěstovati ani nemůže, poněvadž nejen, že se mu na jedné straně nedaří, ale na druhé straně nese risiko, že, když něco vypěstuje, mu to morem pojde. Řádí-li u nás nakažlivé nemoci, jest to jen důsledkem, že v uherské polovině tohoto soustátí žádná veterinární konvence se nepřipustila, že tam zvěrolékařský dozor není skoro žádný a že se jednoduše k nám dováží to, co v Uhrách naprosto již nemůže se potřebovati. Pamatujete se velice dobře, co vypuklo za strašlivý lomoz a rámus, když bylo zakázáno, maďarské bagouny k nám dovážeti. Víte zcela určitě, že jsme tím jedině získali, neboť věděli jsme, že nákazy, které u nás tak silně řádí, jinak se nezbavíme.

Přicházím k druhému zástoji a ten je ještě trpčí než předešlá historie.

Je to vývoz obilin maďarské poloviny k nám. Tento dovoz, velevážení pánové, tvrdím zcela určitě, má odbytiště jen u nás a nás svými produkty přímo zaplavuje. Důsledkem toho jest, že naše polní hospodářství, zejména pokud se týče obilnin, se u nás nevyplácí, že ceny naše jsou stále tlačeny a - co horšího - že k nám dováží se nejen obilí, o kterém by nám mohla odpověděti druhá polovina, že ho nemáme dostatek, nýbrž že k nám dováží se i hotové tovary, mouka a otruby.

V tom vidím, velevážení pánové, největší neštěstí, jehož se nám dostalo od druhé poloviny. Vývoz uherské mouky zničil náš kvetoucí průmysl mlynářský, ochudil nesčíslný počet rodin, zavlekl k nám mouku mnohem horší kvality než je naše. Ti, kteří dříve náleželi ku kvetoucímu »zlatému« řemeslu mlynářskému, jsou dnes lidé bídně živořící, kteří ve své existenci jsou úplně zničeni. (Výborně! Sehr gut!)

Jak, pánové, se v té věci pracovalo a co se pracovalo? Uherská vláda upravila své tarify takovým způsobem, aby svou moukou i obilím u nás mohla konkurovati lehce i na sebe delší trati.

Nebudu vás obtěžovati statistickými dáty a ciframi, jest to zbytečné. Každý cítíte to na svém těle. Je to následek nesmyslné politiky rakouských vlád, pokud se týče tarifnictví, která nám uškodila takovým způsobem, že nevím, kdy se z toho vzpamatujeme. (Výborně!)

Zvláště škodlivý jest výnos ministerstva železnic a obchodu ze září r. 1899 a specielně § 2., kde jedná se o výminečné laciné tarify na mouku dováženou z Uher k nám.

Jest jisto, že dnes k nám dováží se mouka za stejný tarif jako obilí. Avšak obilí jest surovina, kdežto mouka jest již hotový fabrikát.

Považte, jak má za těch poměrů existovati český mlynář, a jak český rolník má dodávati tomuto mlynáři obilí, aby oba mohli vydělati, Čeho k životu potřebují.

Společnost státní dráhy, dokud nebyla v Uhrách sestátněna, zavedla stejné tarify na mouku a obilí.

Jest povinností vlády, aby při řešení celého komplexu otázek postarala se o to, aby tarify byly upraveny, hlavně aby tyto tarify byly upraveny jak náleží, a zvláště, když Uhry samy počítají na rozluku.

Velevážení pánové, jestliže opomeneme upraviti tyto tarify, jestliže nebudeme dbáti hlavně toho, aby tarify na mouku co hotový tovar byly zvýšeny a na obilí ponechány lacinější, zabijeme se, zabijeme nejen sebe sami, ale zabijeme také ty, kteří vedle nás pomáhají nám na zpracování našeho tovaru.

Velevážení pánové, dovolím si docela tvrditi, že by bylo naší povinností žádati, aby tarify na dovážení uherské mouky k nám byly zvýšeny nejméně o 50 proc. proti tomu, co platíme na obilninách. Pak najde mlynářský průmysl v tom svůj počet, bude moci konkurovati, poněvadž bude míti dostatek suroviny, ale i také tím, že bude míti vyšší ceny mouky a bude moci platiti slušně naše obilí, jeho existence bude zachována a naše podporována.

Pánové, zvýšení tarifů na mouku by našim mlýnům nevadilo, poněvadž naše mlýny dodávají na trati krátké, do nejbližšího svého okolí.

Když cena při těchto tarifech bude zvýšena o nepatrný zlomek, nebude to nic znamenati, ale bude to výborná ochrana proti hrabivosti maďarské.

Není to, vážení pánové, mluvení pro svou vlastní potřebu, nýbrž jest to ochrana celého mlynářského průmyslu nejen u nás v Čechách, ale i v celém Rakousku. A, vážení pánové, jak odpověděly naše vlády na tyto naše požadavky, které tolikrát a tolikrát byly tlumočeny vládě rakouské ? Odpověděla nám v poslední době snížením tarifů na dunajsko-paroplavební společnosti. Vážení pánové, tuto historii zná každý, že vídeňský trh jest naprosto zaplaven uherskou moukou a dolnorakouský mlynář nesmí do své vlastní země dodávati mouku, poněvadž nemůže konkurovati v místě svém samém. Jak jsem se zmínil, jest u nás potřebí opravy tarifnictví, aby se tomu zlořádu uherskému učinil konec. V té příčině ministr president Beck zaujímal stanovisko zcela jasné, kdy ve své řeči uvedl k rakousko-uherskému vyrovnání a kdy vzal zpět rakousko-uherské předlohy, prohlásil, že důsledkem, respektive prostředkem, kterým bychom mohli bráti většího údělu a vlivu na tarifnictví jest sestátnění velkých drah. A tvrdím zcela určitě, že bez sestátnění společnosti státní dráhy, bez sestátnění severozápadní dráhy, jihoseveroněmecké spojovací dráhy a bohumínsko-košické dráhy u nás v Rakousku není možný boj proti vyrovnání.

Zaujímám stanovisko, že všechny dráhy mají býti sestátněny, kdyby se však v první době státi tak nemohlo, jest povinností aspoň ony tratě sestátňovati, které jsou hlavními tepnami našeho dovozu, abychom měli svá záda kryta.

Velevážení pánové, i z jiných ohledů nejen z rakousko-uherského vyrovnání bylo by potřebí, aby tyto dráhy byly sestátněny, nemusí, vážení pánové, čistě choditi na špacír vagony prázdné neb plné z Vídně do stanoviště po cizích drahách za drahé peníze. Mohly by choditi po vlastních státních tratích, a tím výnosnost drah by se jinak rentovala než dnes.

Další otázka, otázka, ve které taktéž parlament jest s námi jednotný. Jest to zrušení surtaxy. Při Bruselské konvenci vymohli sobě způsobem nepřímo čistým a sice bylo to při rozdílení kontigentu, Uhry na svoje vlastní bene tak zvanou surtaxu čili cla na cukr do Uher dovážený.

Velevážení pánové, v celém rakouskouherském vyrovnání v této smlouvě stojí, že jedna říše druhou bude považovati za stejnou, když se v jedné říši něco zavede, že musí býti zavedeno i v říši druhé. Na to nám odpověděly Uhry surtaxou a poplatkem, který musíme dáti za plavenou loď na Dunaji a statistickým clem a podobnými maličkostmi. Řekne se, že jsou to nepatrné věci, které Uhry zavedly, ale jsou to statisíce, peníze, které marně jsou vyhozeny do druhé polovice říše, aniž bychom za ně něco měli.

Vážení pánové, když tak hledíme na rakousko-uherské vyrovnání a když vidíme a jasně jsme si toho vědomi, co musíme přinášeti za oběti druhé polovině říše, tážeme se, že něco snad za to máme, když přinášíme tolik obětí. Snad průmysl na druhé straně jest ochraňován a dějou se mu koncesse, oproti tomu, že zemědělství se tlačí. Vážení pánové, jest to fiktivní s těmi koncessemi průmyslu samotnému, a poukazuji na zjev v poslední době, na zařízení tak zvané »tulipánové ligy« v Uhrách. Uhři sešli se a v té věci mohou býti hrdi na své stanovisko, že co se v říši vyrobí, nechť toho také říše sama v prvé řadě použije. (Výkřik: My nemáme žádné říše!) Ovšem my máme poloříši, poněvadž jsou to království a země na říšské radě zastoupené. Když mluvíme o polovinách říše, nemůže nám býti na druhé straně lhostejným, když již mlynářství a zemědělství jest utlačováno, aby se též průmyslu našemu činily obtíže.

Uher nekoupí nic z ciziny, co nemusí a co se mu doma vyrobí, koupí v první řadě ve své vlasti a teprve, když se mu toho nedostává, koupí to jinde. Není možno proti tomu se bránit, každý se postaví za roušku své národnosti, ale při tom pere toho drudruhého, který má tu čest za to, že on si provádí své choutky, platiti.

Velevážení pánové! Když člověk sleduje historii vyrovnání samotného, vidí, že každá nová strana v Uhrách přichází s novými požadavky, každá nová strana přichází s většími požadavky, aby stupňovala druhou, aby odtlačovala stále od toho, co bylo původně uzavřeno. Každá strana přichází s novými požadavky a v poslední době přišla strana neodvislosti s požadavkem rozdělení cedulové banky. Celá cedulová banka má 70% rakouského kapitálu a jen 30% má uherského kapitálu. A jak se na druhé straně s tímto kapitálem manipuluje, v peněžních a úvěrových poměrech Uhři slyšeli jsme to včera - berou 84% z celého kapitálu a my jen 16%. Dále vymohli si Uhři, že mají stejnost ve správě a ještě kvótu z užitku, který berou z rakouskouherské banky, která platí už teď takovým způsobem, jak jsme na půjčkách súčastněni, za to, že my máme čest platiti 70% a oni 30%, berou užitku 80% a my toliko 20%. To jest při nejmenším nespravedlivost Vy víte, jak při té věci dovedou si Uhři počínati opatrně, a že jim byla přiznána úplná parita, co se týče správy banky. Jste svědky toho, jak těžce musí zápasiti národ český za to, aby jen jediného zástupce v rakouskouherské bance dostal. Staví se nepřekonatelné překážky, ač jest kapitálem velice súčastněn náš český národ, přece se stále odstrkuje i když je stavěn za kandidáta muž, který není tak národně prononcován a který v této správě zrovna tak je způsobilý jako každý jiný Schoeller neb jiní páni, kteří tam jsou. Ovšem s rozdělením rakousko-uherské banky bychom mohli pod jistými kautelami souhlasiti a neměli bychom vážných námitek proti tomu, poněvadž bychom se postavili na stanovisko: za vlastní peníze si dělejte, co chcete, my vám nemáme do toho co mluvit. Avšak ty kapitály, které dnes v bance máme, které jsou naše, musí zůstati v rakouské bance cedulové. Jak Maďaři dovedou podporovati ty věci, které jak se tvrdí, z Rakouska musí bráti, jak podporují svůj průmysl proti našemu!

V Uhrách, kdo chce založiti svůj podnik,

tomu především přijde vláda na ruku, hledá sama, když sám nedovede nalézti pozemek, aby mohl závod postaviti, osvobodí ho na dlouhou řadu let od daní, dá mu subvence a upraví tarif, jak potřebuje, aby mohl jeho obchod zkvétati. A co u nás; především obtíže vládní, obtíže finanční, než se dá koncese ke stavbě takové továrny, potom přijde berní šroub, který hledí zničiti a umačkati každého člověka, který takový průmysl chce začíti.

Hospodářský průmysl, specielně strojnictví v Uhrách naráží na ohromné obtíže. Stížnosti v té věci jsou bezpočetné. Každý, kdo s Uhry má co dělat, ví, jaké jsou mu kladeny obtíže, než může dodati stroj na místo, každý jednotlivý továrník jest nucen zaříditi si filiálku, kde se vyrábí vše, co potřebuje, a teprve pak se mu ulehčí. A co se poměrů platebních v Uhrách od našich továrníků týče, tu, pánové, slyšeti jest celé jeremiády. Exekuce se rozsudkem ustanovují v Rakousku, ale v Uhrách je prováděti jest nemožností, poněvadž vláda uherská klidně je nechá ležet, neprovede je a dělá obtíže co největší. (Hlas: Tím jsou vinni její orgánové!)

Tím hůře, poněvadž vláda má míti tolik vlivu, aby donutila výkonné orgány, aby to prováděly, co je rozsudkem uznáno za právo. Při tom jsou známy východní bakšiše, jest známa ona nechuť vlády uherské proti všem těmto poměrům a snaha její vymaniti se z rukou našich od této poloviny říše.

My jsme všechny smlouvy, které jsme s Uhrami uzavřeli, poctivě dodržovali, ale jak jinak děje se se strany maďarské, o tom zmínil jsem se při poplatcích které byly zavedeny a musím říci, že jest to při nejmenším nepočestné, když smlouvající polovina říše s drahou polovinou říše nedodržuje to, na čem se dohodly a co na druhé straně z druhé poloviny říše upřímně a poctivě se dodržuje, když vláda uherská hledá háček, vždy jej najde, aby se takové smlouvy mohly zrušiti.

Mně se zdá, velectění pánové, že právě dnes Uhry stojí ještě v oné situaci, že vidí, že ještě nejsou tak silné, aby mohly to, co sami sobě přejí, totiž úplnou rozluku provésti. Uhři počítají, že potřebují sesílení své poloviny tak, aby byli na výši své doby, aby pak mohli klidně polovinu rakouskou kopnout a říci: »Mouřenín udělal svou povinnost a může jíti. « A v té věci jest povinností nás všech i vlády samotné, abychom se postavili na své stanovisko, abychom řekli, když ty si chceš pomoci a když máš záludné záměry a chceš, až sesílíš, udělati si to sám bez naší pomoci tak si to udělej sám a jdi s pánem Bohem tam, kam patříš, nežli sesílíš.

Ze stanoviska našeho zemědělství jest to u nás ujasněno.

Důležité naše všechny zemědělské korporace jedna jako druhá tvrdí: my již toho vysávání z druhé poloviny máme dost, my chceme dříve než později úplnou rozluku od poloviny uherské říše. My spravedlivé rakousko-uherské vyrovnání nedocílíme, je to marná naděje a marné honění po fantomech, když někdo bude tvrditi, že k Rakousko-Uherskému vyrovnání klidně se může dojíti a beze všeho rozdílu můžeme říci k Uhrům: koukejte, abyste si to sami uspořádali, jak chcete a jak si to přejete, ale od nás dalších obětí nežádejte.

Jedna věc je zde ještě, na kterou musím poukázati.

Mně se zdá, že rakouská vláda požívá interregna mezi starým a novým zasedáním právě k tomu, aby rakousko-uherské vyrovnání, pokud možná připravila, nám pocukrovala, abychom je mohli snáze spolknouti.

Zde se rozhoduje a smlouvá o nás bez nás. -

Vláda samotná sama dělá, co chce, na druhé straně zasedá parlament uherský, který tlačí stále uherskou vládu, aby vyrovnání vyřídila a u nás vláda pracuje svým § 14.

Když nebude vyrovnání ústavním způsobem vyřízeno, přijde Jeho Exellence s § 14., který jest vyšší nežli naši všichni páni ministři a řekne: Chci to tak udělati, to jsem udělal, a vy to musíte schváliti.

My ale v tomto rozhodném okamžiku, kdyby vláda chtěla sáhnouti k tomu kroku, aby chtěla něco oktroyovati, jako to dělala vždy, když jsme nemohli veto dáti, voláme docela jasně, luk jest napjat a pozor, ať nepraskne tetiva. Kdyžbychom konečně ve věci samé mohli raditi vládě, tedy říkáme: s našeho stanoviska jest zcela odůvodněno, aby nastala úplná celní a obchodní rozluka s Maďary.

Od toho nás neodvrátí žádný. Ale ty, vládo, když chceš pokoušeti se o to, aby se stalo spravedlivé vyrovnání, pak se o to pokoušej, ale rozhodně tvrdím, že z naší poloviny žádná koncesse naprosto se více nepřipustí.

Uhry chtějí míti krátkodobé vyrovnání, rakouská polovina dlouhodobé. Nám je v té věci všecko jedno, my si přejeme celní a obchodní rozluku mezi Uhrami a naší polovinou říše a našim heslem bude vždy: Pryč od Uher! (Výborně! Potlesk. Řečníku se blahopřeje. )

Oberstlandmarschall: Es gelangt nunmehr zum Worte der nächste für die Anträge eingetragene Redner und ich erteile das Wort dem Herrn Abg. Dr. Baernreither.

Abg. Dr. Baernreither: Hoher Landtag! Es gibt wenige Fragen, mit denen sich dieses hohe Haus zu beschäftigen hat, die so wichtig sind, wie die Angelegenheit, die wir jetzt verhandeln, und es ist wohl notwendig, daß von allen Seiten zu dieser Frage klar und bestimmt Stellung genommen werde. Zu dem, was ich heute die Ehre habe, vorzubringen, bin ich aber auch, das gestehe ich offen, durch die ausgezeichnete Rede angeregt worden, welche am gestrigen Tage von einem hervorragenden Mitgliede der anderen Seite des hohen Hauses gehalten werden ist.

Ich bin in der Lage, mich mit vielen Ausführungen des Herrn Abgeordneten der Reichenberger Handelskammer vollkommen einverstanden zu erklären.

Ich muß aber ebenso offen bekennen und aussprechen, daß ich in dem einen oder anderen Punkte von seinen Anschauungen abweiche.

Er hat seinen Ausführungen, die ich leider nicht gehört habe - aber sie sind in den Zeitungen so ausführlich reproduziert Worten, daß ich mich wohl aus diesen Auszug in den Zeitungen ziemlich verlassen kann - damit begonnen, daß er einen historischen Rückblick auf die Entwicklung des sogenannten Ausgleiches seit dem Jahre 1867 geworfen hat.

Meine Herren, an und für sich sind ja historische Rückblicke nur akademischer Natur, aber gerade bei unserem 1867 er Ausgleich ist es immer notwendig, und darin hat Herr Abg. Dr. Urban vollkommen recht, aus die Situation zurückzug ehen, die damals geherrscht hat und die damals bestimmend war.

Weil wir nun, wenn wir diese Situation richtig ins Auge lassen und zugleich ins Auge lassen, wie sich die Verhältnisse seither geändert haben, eigentlich den Standpunkt gewinnen, von dem aus wir die Sache heute, d. h. aktuell, betrachten, so bin ich gleich am Anfange genötigt, in einem an sich nebensächlichen Punkte von der Auffassung des Herrn Abg. Dr. Urban abzuweichen.

Herr Dr. Urban hat gesagt, der 1867er Ausgleich sei ein Kompromiß zwischen der Krone, Ungarn und Oesterreich gewesen. (Abg. Dr. Urban ruft: Das habe ich nicht gesagt!)

Ja, wenn er das gewesen wäre'

Es ist ein Kompromis gewesen, zwischen der Krone und Ungarn, aber nicht zwischen Oesterreich und Ungarn.

Das ergibt sich schon einfach aus dem historischen Datum.

Der Ausgleich zwischen der Krone und Ungarn ist im Juni 1867 perfekt geworden. Bekanntlich ist im Juni 1867 der Ausgleich inartikuliert worden und aus Grund der Inartikulierung des Ausgleiches ist dann die Krönung in Pest erfolgt.

Derselbe Ausgleich, der uns schon verpflichtet hat, derselbe Ausgleich, der im Juni Schon in Ungarn perfekt war, und der die Stellung Oesterreichs zu Ungarn definiert hat, dieser Ausgleich ist bei uns im Dezember 1867 erst zur Verhandlung gekommen und ist damals erst beschlossen werden.

Es geschah dies also in einer Zwangslage, wie sie historisch vielleicht Selten, in einer So wichtigen Angelegenheit überhaupt je, vorgekommen ist.

Aber, meine Herren, ich will die Sache nicht vom Standpunkte der jetzigen Entwicklung betrachten, etwa daß ich den Ungarn Vorwürfe mache oder, daß ich uns selbst Vorwürfe mache, daß wir unsere Rechte nicht genügend im Laufe der 40 Jahre gewahrt haben.

Man muß ein Weiteres berücksichtigen, man muß sich fragen: "Haben sich nicht die wirtschaftlichen Verhältnisse an sich so geändert, daß die Grundform Vom Jahre 1867 durch die vollständige Umwälzung in den wirtschaftlichen Verhältnissen und in allen Anschauungen quasi von selbst gesprengt worden ist?

Das ist, meine Herren, eigentlich der wenn sie den Stand der handelspolitischen Anschauungen betrachten, der anno 1867 herrschte, so werd en Sie zugeben, daß damals noch der Freihandel eine ziemlich große Rolle gespielt hat.

Unter der Herrschaft des Freihandels betrachtet, ist der 1867er Ausgleich etwas Zeitgemäßes gewesen.

Aber, meine Herren, die Anschauungen haben sich seither sehr geändert. Die Staaten, und auch Oesterreich für sich, und Ungarn für sich, stehen nicht mehr aus dem Standpunkte des Freihandels, sondern aus dem rein entgegengesetzten Standpunkte, aus jenem Standpunkte, durch alle möglichen Schutzvorrichtungen und durch alle möglichen Einrichtungen, die staatlicher Natur sind, die eigenen Produktionskräfte zu schützen, sie auszubilden und ein Produktionsgebiet zu schaffen.

Schon dadurch ist die Basis des Ausgleiches verrückt werden und der Ausgleich, der davon ausgegangen ist, daß es ein gemeinsames wirtschaftliches und Handelsgebiet gibt, ist dadurch obsolet geworden, daß dieses Gebiet fein gemeinsames Handelsgebiet mehr ist.

Das wird bewiesen dadurch, daß heute in Österreich und in Ungarn die Begünstigung der eigenen Industrie, Landwirtschaft, Verkehr und Handel stattfindet, staatlich stattfindet, mit aller Kraft stattfindet, da wir nicht mehr behaupten können, daß dies Maßregeln innerhalb ein und desselben Staatsgebietes sind, sondern Maßregeln, wie sie eben zwischen getrennten Gebieten ins Werk gesetzt werden.

Meine Herren, der Ausgleich ist vor allem eine Frage unserer Landwirtschaft und unserer Industrie.

Vergegenwärtigen Sie sich die Verhältnisse der Landwirtschaft, wie sie 1867 herrschten.

Ungarn hatte damals keine Kommunikation, von der überseeischen Konkurrenz war keine Rede.