tické » šlágry«, to jest jedině toho příčinou, neboť německý lid venkovský právě tak dobře trpí hospodářsky i sociálně a čeká reformy od tohoto sněmu království Českého, jako lid český. Ale proč, pánové, se to děje? Poněvadž není venkov německý dobře informován. Buďte přesvědčeni, že, co dnes pravím a co ještě řeknu, ani jediný list německý neotiskne, aby se to německý venkov nedověděl, poněvadž by prohlédl, že se s ním hraje šalebná hra ničím neodůvodněná.

Vážení pánové, dovolte, abych přešel ke kratičkému v tom směru důkazu. Mluvil jsem s jedním vynikajícím rolníkem německým a řekl jsem mu: »Jak je to možná, aby na německé straně a vůbec v německém lidu se s takovou lhostejností přihlíželo k německé obstrukci, která není ničím nacionálním ani politickým opodstatněna. «

A víte, pánové, co řekl onen intelligentní rolník? »To je štvanice všeněmecká, zvláště všeněmeckými učiteli po našem venkově prováděná, kteří nepovědí, proč obstruují, ale kteří hlásají, že se jim chce všechno bráti, že chceme zavésti všude češtinu atd. «

»Zajímavo jest« pravil dále »že ti němečtí učitelé na našem venkově jsou pro obstrukci od té doby, co jim byly upraveny platy; když chtěli úpravu platů, tedy hospodářskou svou potřebu na sněmu království Českého, scházeli se i s českými učiteli, byli pro dělnost a sháněli se a hnali agrárníky i ostatní k tomu jen, aby sněm pracoval. « (Veselost. ) Podívejme se, jak na jedné straně, když se o ně jedná, jest zde odvaha k vůli hospodářské otázce míti sněm a na druhé straně ta odvaha není. Ptám se proto: K čemu je zde agrární strana německá, jak jsme slyšeli dnes od pana posl. Peschky a pána dra Schreinera, když chce triumfovat tím, že překřičí v radikalismu i »Alldeutsche?«

Má-li to býti strana skutečně reální, která má mít budoucnost, strana sociálních a hospodářských oprav, nemůže se pustiti do zápasu s největším křiklounem, poněvadž v křiku a radikalismu nebude chtíti ho snad přetrumfnouti, nýbrž musí hledati seriosní a věcný podklad práce činnorodé, a lituji jenom, že se nikdo nenašel z německých předních mužů, kteří by svému národu pravdu řekli a udali správnou diagnosu choroby, ve které německý lid vězí, že nikdo jemu neřekl, že Němcům doopravdy nikdo neubližuje, a že by bylo právě tak na prospěch německého lidu jako českého, kdyby sněm král. Českého skutečně pracoval. Mluvíme-li však, pánové, o diagnose, musím říci, že ji známe, že jsme ji řekli: Jest to politická neúčinnost, jsou to politické štvanice časopisů a řemeslných politiků velkých stran mezi sebou, které způsobují, že národ a lid, myslím to zdravé jádro lidu, nedozví se ničeho o skutečných poměrech.

Pánové, při této příležitosti se musíme blíže podívati na to, co pan posl. Peschka tvrdil. Mluvil o německém úřednictvu, které jest námi utiskováno - a také pan dr. Schreiner o tom mluvil - mluvil o nespravedlivém obsazování úřednictva se strany zemského výboru, bank atd. příslušníky českého národa. Velevážení pánové, to bychom si museli opakovati starou historii a hledati soudce, jenž by rozsoudil, kde a kdo má pravdu. Avšak jestliže pan Peschka mluvil o silách technických a mínil komisi pro regulaci řek, kde berou se jen síly české, mohl tím zamýšleti jedině útok na Jeho Exc. pana místodržitele království Českého, který jest vlastně chefem a nejvyšší hlavou tohoto odboru.

Avšak, pánové, pokud znám poměry na našem místodržitelství, musím tvrditi, že Jeho Excellence pečlivě staral se vždy o to, aby Němcům nebyl ani vlas na hlavě zkřiven. Ponechávám však Jeho Excellenci, aby sám vyvedl pana Paschku z onoho bludu, že si snad počíná stranicky na prospěch českých inženýrů a českého národa. Velevážení pánové, jsem přesvědčen, že kdyby bylo německých inženýrů tak kvalifikovaných a znalých obou jazyků - vždyť musí pracovati většinou mezi českým lidem - jako je českých, Jeho Excellence pan místodržitel přijímal by je tak houfně, že bychom křičeti musili my. (Hlas: To může mu pan místodržitel hravě vyvrátiti!)

Konečně pan Peschka ve svém ohromném ethusiasmu a nationalismu na konec přece se jen vzpamatoval. Když byl všechno řekl, že jemu nezáleží na sněmu a jeho dělnosti, končil prohlášením, že by snad přece mohlo dojíti k dohodě. Pravil: Jesliže, pánové, nám uděláte všecko, co chceme, najdete v nás nejlepší pracovníky! (Veselost) Pánové, to jest asi tolik, co řekl náš Havlíček, když mu vytýkali nesvornost. On řekl: »Pánové, pro mne zase svornost znamená: dělejte vy všichni to, co chci já. « Pánové, totéž bychom mohli říci my a naši zástupcové na říšské radě centrální vládě a koruně a prohlásiti jim: Chcete míti v nás tiché a dobré pracovníky, udělejte všechno to co chceme, a budete viděti, že v nás najdete přičinlivé a oddané státní občany. (Výborně!)

Velectění pánové, takovým směrem se nesmí dále pokračovati.

Pan Dr. Schreiner naříkal si, jak Němci jsou utiskováni, že oni to jsou, proti kterým se pokračuje velice ostře a stěžoval si na policejní systém, jmenovitě na četnictvo. Nechci jíti, pánové, příliš zpět. ale připomenu jen některé okolnosti z doby Badenových nařízení. Tehdy bylo posláno do Chebu, kde byly demonstrace, české četnictvo a sice proto, poněvadž prý jest v případě potřeby spolehlivější než německé.

Pánové, z toho jest viděti, že policejní aparát netroufal si již ani důvěřovati v německého četníka, že by mohl dělati v německých městech pořádek. A pánové, českým četníkům, znám to po dobrém vyšetření, byly také dány svého času jisté rozkazy, avšak vysoký úředník, který velel četníkům dal si tolik líbiti, že zní to jako pravá báchorka.

Policejní úřadník byl pošlapán, poplván a okolo bylo na sta bodáku četnických a ani jeden četník se nehnul a nechali německými nacionály šlapati a plvati na toho státního úředníka. Všechno si nechali četníci naši líbiti, nadávati si a tlouci a nikdo nesměl užíti zbraně; to jest nářek, který dělá p. Dr. Schreiner z bezohlednosti policejního apparátu proti těmto pánům. (Hlas: Naproti tomu v Praze!)

Jak pan kollega Peschka, tak i Dr. Schreiner, když se vybouřili nacionálně a když myslili, že učinili zadost všemu tomu, co rozeštvaný nacionální lid německý potřebuje, ke konci se vzpamatovali, že by bylo potřeba dohody a skončili tu svou národní a silně nacionální jeremiádu s takovým apellem na svornost a smír. Každý řečník, který vstane, aby zde promluvil, končí vždy »bohdá a tak dále... po mém rozumu dohodneme se. « Ale, pánové, vždyť víme, ty pokusy zde byly činěny, a byly to pokusy hlavně s české strany, aby k nějaké dohodě to přišlo. (Hlas: »S velikými obětmi!«) A táži se s jakým úspěchem? S pražádným a proč? Právě tak, jak se teď mluvilo, strach ovládá ty pány a viděli jsme to v těch dorozumívajících konferencích; když mluvíte s německými poslanci jednotlivě, nevypadají tak, jako když vstanou ve svých lavicích a mluví. V té dorozumívací konferenci - jsem o tom přesvědčen a musím loyálně doznati všichni páni, kteří tam seděli - a já jsem to na nich viděl, že měli dobrou vůli vědí, že jest to chyba a že by udělali dobrý skutek pro svůj národ, jak politicky tak i hospodářsky prospěšný a že by rádi to učinili, ale poněvadž tam nesedí pan Wolf, poněvadž tam nesedí pan Iro, Schalk a Stein netroufají si pánové udělati toto vyrovnání, ačkoliv vědí, že by prospěli svému národu všestranným způsobem, kdyby je učinili.

Nuže, pánové, co nám zbývá? Nemáme žádnou moc, abychom donutili Němce, aby měli tu odvahu proti svým voličům, aby se našel jeden člověk, který by to všecko řekl, a přece musíme a chceme míti pořádek a musíme přece v tomto staroslavném království Českém tento pořádek zjednati a tu musíme hleděti a podívati se na druhého vinníka. A kdo jest to? To jsou vlády vídeňské. Velevážení pánové! Snad by se mohlo říci, že vždycky při každé příležitosti, kde se jedná o něco, co český národ by potřeboval, se řekne, ať vláda zjedná pořádek, že se vždycky dovoláváme vlády. Bohužel, pánové, ano, když nedovedeme zde sami zjednati pořádek, když jsme dovedli centralismus tak posíliti a nechati ho tak vyvinouti, že se dalo vídeňským vládám tolik moci do rukou a vláda tu moc má, že skutečně nejsme s to pro tuto dobu abychom jinak jednali, nežli že ji učiníme zodpovědnou a na ni se obracíme. Ale ohražujeme se proti tomu, aby někdo myslil, že přicházíme žebrati vídeňskou vládu o protekci. Nikterak. My chceme, aby vídeňská vláda byla spravedlivá, aby vzala protekci Němcům. Tím okamžikem, jak je vypustí ze svých ochranných křídel, tím okamžikem, jakmile je přestane protěžovati a nechá je odkázány na jejich vlastní sílu, co sami mají, tím okamžikem jsem přesvědčen, že Němci přijdou a se srovnají. A proč? Poněvadž přirozená síla českého národa se objeví v plném světle, v plné energii, poněvadž najdou se mužové, kteří budou míti sluch pro své minority, aby si uspořádali věc v dobré dohodě; ale pod křídly celého aparátu byrokratismu vyhřívají se Němci a daří se jim po léta dobře a nejsou ochotni k rozumnému, spravedlivému a poctivému narovnání při vzájemném ocenění sil. (Výborně !)

Vláda bohužel nemá dobré vůle, ona nechce posíliti sněm království Českého, ona žárlivě přihlíží k této první zemi, k této perle Rakouska, ba jsme přesvědčeni, že jest vládě vhod, když sněm království Českého nepracuje, a mohli bychom také říci, že německá obstrukce, která trvala dva roky. byla inspirována, ba přímo objednána vládou, neboť čím slabší a finančně minovanější jsme my. tím silnější, myslí, že jest centralismus, tím více že jsme odkázáni na vládu, na její benevolenci a subvence, které občas českému lidu dává, aby si mohla na něm nějaké příjmy vybrati. Když ale vídeňská vláda nepochopuje, že, chce-li býti zvána vlasteneckou vládou rakouskou, nesmí stále stavěti jenom s hora, nýbrž že musí stavěti také z dola, že musí hleděti, aby byl pořádek také v součástkách, ze kterých se skládá stát. zjednán, musíme si pochopení to vynutiti ! A tu přišel jsem k tomu, co jsem byl prve uvedl, že na těchto zbědovaných poměrech částečně také my sami máme vinu. (Výborně!)

Dovolte, bych učinil bez útoku na kohokoliv a na kteroukoliv stranu minulou neb stávající upřímné doznání, že vina jest také na české straně. My jsme vychovávali a živili interes lidu více pro Vídeň, my dovedli obraceti zraky jeho více k Vídni než ku sněmu království Českého, my nedovedli v něm udržovati a živiti státoprávní přesvědčení a smýšlení. My na venkově sice přesvědčení toto ještě máme a jsem přesvědčen, že jest i ve městech. Ale od vůdců a žurnalistiky nebylo řádně využitkováno toto cítění, aby zájem lidu i v nejširších vrstvách obrácen byl ke sněmu království Českého a aby poslanci dle toho zařídili své kroky k Vídni. (Výborně!)

Pan dr. Vyškovský ve své brožuře napsal významnou větu prohlásiv, že mu říšská rada a sněm připadá jako dvě nádoby, mezi sebou spojené, jichž obsah dle toho, je-li ta či ona nádoba prázdnější, navzájem se doplňuje, a tento názor musíme také my všichni akceptovati. Jen že my to děláme tak, že dáváme všechno do nádoby vídeňské, ale vláda vídeňská spojení mezi těmito dvěma nádobami tarasí, že udržuje jen vídeňskou nádobu, kdežto o naši se málo stará. Máme přece na poli politickém prostředky, bychom vídeňskou vládu přinutili, aby sněmu král. Českého skutečně věnovala náležitý respekt a pozornost. My musíme dělati ve Vídni politiku v každém kroku, nechť se dělá kdekoliv, za ohledu na sněm král. Českého a jeho povznesení.

Dám jen jeden příklad: Když vláda přijde s požadavky, které nedovede si poříditi dle § 14, tu má každou chvíli 100, 000. 000 na terstský přístav, 100, 000. 000 na alpské dráhy a to se jí vše povoluje. Při takové příležitosti musíme vstáti vždy my a budeme musiti říci: My nesvolíme, aby vydávaly se takové milliony na země cizí a naše zemské hospodářství aby mělo deficit! Tam vždycky můžeme zasaditi své páky. Vláda i v jiných směrech nás potřebuje, a jest proto nutno položiti větší váhu na sněm král. Českého, větší, než na mnohé otázky, které jsme ve Vídni postavili a které jsou sice důležité, ale nemají té důležitosti jako oživený, reformovaný a pracující sněm král. Českého. (Výborně! Hlučný souhlas. )

Nyní budiž mi dovoleno, abych zodpověděl otázku, o které jsem se byl zmínil, zda jen český lid má zájem, aby sněm král. Českého byl činným, aby sněm král. Českého byl každoročně svoláván k svému pravidelnému a klidnému jednání. A tu, pánové, zcela snadno dá se dokázati, že není to jen zájem českého národa a českého lidu. Celá řada otázek hospodářských- a to platí opět na adresu německé strany agrární, která o těchto otázkách mluvila - mohla by býti dávno vyřízena, kdyby nebyli Němci zdržovali a mařili jednání sněmu král. Českého. Je to především velká otázka sanování zemských financí, o kterých mnozí mluvili, a nechci vzhledem ke krátkosti času o tom dále se šířiti, poněvadž se strany povolaných řečníků se vším důrazem věcně a vydatně bylo na to poukazováno.

My dále očekáváme zřízení hospodářských společenstev - o té otázce bylo také obsáhle mluveno - zřízení zemské pojišťovny, uvolnění a zmodernisování okresních hospodářských záložen, reorganisaci jubilejního fondu, zcelovací zákon, zákon, který by konečně odstranil věčné spory mezi starousedlíky, domkáři.

To jsou všechno věci, po kterých právě tak touží venkov český jako německý, ale páni agrárníci s německé strany libují si více v nacionální frázi, než aby řekli jasně a přesně: Až potud a ne dále!

Máme zde velkou otázku všem společnou, změnu volebního řádu do sněmu království Českého, reformu zemského zřízení, o které pan dr. Herold velmi věcně pojednal. To jsou otázky, které by přinesly prospěch oběma národnostem.

Vážení pánové, aby se snad nezdálo, že my bychom reklamovali své nacionální smýšlení a přesvědčení jenom pro sebe, musím doznati, že dovedeme pochopiti nacionalismus německých agrárníků právě tak, jako my si ceníme, že strana naše a lid, o který se opíráme, jest prvním nositelem velké ideje národnostní a politické.

Právě tak se nemůžeme diviti, když německá agrární strana nechává si svůj nacionalismus vedle ohledu na ostatní hospodářské otázky. Ale jest rozdíl mezi nacionalismem bránícím se a mezi nacionalismem útočným a mezi nacionální frází. A dokázal jsem a také snad dostatečně dokázal, že u Němců se jedná o nacionální frázi.

A, vážení pánové, jest na omylu, kdo by myslil, že nějakým nacionalismem, nějakou frázovitostí, vychová se a připraví lid k velkým bojům, jež čekají národ. Mám za to, že lid vzdělaný, lid politicky vyspělý, lid, který si jest vědom toho, co chce, který není maten různými hesly, jež se mu staví před oči, nýbrž který jest soustavně veden po určitě vytknuté dráze, třeba s nějakou zastávkou přerušení, však vždy když má tento cíl před očima, jest mi daleko spolehlivější kádr, daleko spolehlivější lid, kde jest takto vychováván, než lid, který si libuje v nacionální frásovitosti, postrádaje věcné myšlenky, která jedině je moc.

Musím říci, že i na české straně máme tak zvanou dvojí politiku: jednu politiku oficielní, jednu neoficielní.

Ta oficielní politika se snaží způsobiti dohodnutí mezi oběma kmeny naši vlast obývajícími, ta dělá tu tak zvanou vysokou modrou politiku.

Ale teď jest zde ještě druhá politika, ta neoficielní, ta jest na české straně právě tak jako na německé. Nechci nijak dočkati se té výtky, že bych byl nespravedlivým, že bych dovedl kritisovati frásovitost jen na straně německé a že bych nedovedl odsouditi frásovitost na české straně. Abych to dokázal na příkladech.

Měl jsem příležitost při rozpočtové debatě na říšské radě mluviti, kde jsem mluvil o součinnosti na poli hospodářském s agrárníky ostatních zemí a národností, a tu po mně vstal mladočeský řečník, pan dr. Klumpar a ten pravil: »Řečník český, předseda české zemědělské rady, pan poslanec Prášek, mluvil sice ostrou nacionální řeč, ale k posledu řekl, že ve věcech hospodářských a sociálních půjde strana jeho ruku v ruce s ostatními, tedy i německými agrárníky« A tu řekl pan poslanec dr. Klumpar: V tom vidím velké nebezpečí, když strana agrární třeba jen ve věcech hospodářských, když mohla, šla s Němci, poněvadž při takovéto společné práci třeba na poli hospodářském otřou se ty hroty, otře se to ostří a zbylo by nebezpečí určité nacionální vlažnosti. Všichni ti, kdo zde vstali, ať se strany mladočeské - pan dr. Herold, který pěknou řeč promluvil - se strany německé, se strany velkostatků, každá stůně a volá po tom, aby nacionální ostrost a hrot byl otřen, a když někdo vstane a promluví věcnou a rozumnou řeč, povstane ten neoficielní příslušník té neoficielní politiky a řekne: V tom jest nebezpečí, kdyby se nacionální hrot otřel. Proti tomu musím protestovati.

Nevidíme žádného úspěchu naší české politiky a žádný český nacionalismus v tom, jestli někdo vystrkuje hroty a ostří, vidíme nacionalismus v našich širokých massách, které naše strana dovedla vyburcovati k nové práci na poli politickém, na poli národním, na poli osvětovém. Tím není ještě oceněno, co naše strana vykonala a teprve historie ocení, co vykonala naše strana na českém venkově. Víme dobře, že byly doby, kdy 4-5 lidí na okrese rozhodovalo. Víme, že těchto 4-5 lidí dělali to, co se líbilo tomu neb onomu orgánu, tomu neb onomu oficielnímu časopisu. A dnes ne 5, ne 50, nýbrž desetitisíce na okresích a statisíce v království Českém přemýšlí, pracují, uvědomují se a jsou k disposici národu, který najde v nich zajisté nejlepší oporu svého bytí a existence.

My jsme dnes také v netušeném zápasu, abychom lid, tím, co jsem řekl, vychovali, sice vlastenecky, státoprávně, avšak aby ve své politické vyspělosti nepotřeboval nějakých nových a nových frásí, nějakých nových šlágrů a nějakých nových hesel, vrhaných dle potřeby a taktiky té neb oné politické strany, nýbrž aby šel pevně za svým cílem také při volbách, které nastávají v nejkratší době, aby mohl kandidáta posouditi, - a není to agitační řeč pro stranu naší, nechť tak učiní ve městech, nechť tak učiní voličstvo na německé straně, - zdaž má porozumění pro realní politiku hospodářskou a kulturní.

Nechť nezkoumá ho podle toho, kolik umí říci vlasteneckých frasí, nechť zkoumá jeho hodnotu a kvalitu a jeho porozumění pro práci na sněmu a jeho povznesení a necht uloží mu i na radě říšské v tom směru pracovati. A zvláště český lid musí v příštích volbách položiti za podmínku, aby poslanec do "říšské rady zvolený při každé příležitosti, za každých okolností provozovit takovou politiku, která by odpovídala vlasteneckému a státoprávnímu přesvědčení všeho českého lidu a aby zvolil takového poslance, kterému by dal za podmínku, že bez pravidelné činnosti sněmu král. Českého nedopustíme, aby centralismus na úkor naší autonomie, našeho státního práva českého, se na dále rozvíjel a sesiloval. (Výborně! potlesk. )

A nyní dovolte mně ještě slovo k Vám, pánové, na lavicích velkostatkářských. Nevím, jestli zajímaly Vás mé vývody, ale přece musím k Vám položiti otázku, neboť to Vás jistě musí zajímati, neboť tvoříte jednu třetinu tohoto sněmu, v jakém úpadku nalézají se finance zemské, mnoho-li otázek je zde k rozřešení, a Vy musíte přece cítit, za to jakousi zodpovědnost. Vy jste se vždycky stavěli nad strany a nad národnosti, Vy jste se vždycky stavěli za sprostředkovatele mezi oběma národy. Kdyby na obou stranách byla skutečně dobrá vůle a seriosnost, snad by taková sprostředkující činnost, taková sprostředkující akce byla hodná někoho třetího, který by ty dva, kteří mají dobrou vůli, přiměl k tomu, aby navzájem se dohodli. Ale takové pokusy o dohodu, taková sprostředkující činnost nesmí trvati deseti letí. Když se to nepovedlo [zajedno šestiletí, nesmí se čekati, aby se sprostředkovací akce zdařila za tři až deset šestiletí. Tu ptám se Vás, získali jste si vděk Němců, získali jste si vděk českého národa? Získali jste si vděk vlády a rozhodujících činitelů vůbec?

Na všecky tyto otázky, velectění pánové, odpovídáte a musíte odpověděti, že nikoliv. Já bych si troufal říci, že ztratili jste nahoře a že ztratili jste dole. Neříkám to ze zlomyslnosti aneb ze škodolibosti, naopak, nám jest líto, že činitel, který zde dnes sedí a representuje třetinu sněmu král. Českého ztratil tu váhu. Národ český nechce tu pohrdati Vámi; on zná význam Váš, který plyne z tak ohromné držby pozemkové v naší krásné vlasti, z Vaší intelligence a z Vašich styků atd. Postavíte-li mu své vlivy v jeho služby, zajisté je národ rád přijme. Učte se znáti ten lid, jděte k tomu lidu a přesvědčite se, že jest to ten nejvyšší majestát, jděte k národu naučte se ho znáti, poznáte-li lid ten, naučíte se jej také ctíti!

Nuže, pánové, nechme rekriminací a vstupme do Nového roku, do kterého právě při rozchodu tohoto kratičkého zasedání vstupujeme, s tím úmyslem, že budeme ovládáni pro budoucnost všichni tím duchem, který zde vlastně všude bylo znáti, pravím všude, neboť na lavicích německých při nejprudších nacionálních řečech, slyšeli jsme ke konci: Ale musíme přece jednou přijíti k dohodě a musíme přece jednou se dohodnouti.

Nuže, pánové, opětně a opětně apelujeme na německé agrárníky, poněvadž my si vždy troufáme jim říci tu pravdu do očí, poněvadž nejsme proti nim předpojati. Německá strana agrární svým agrárnictvím jest nám sympatickou a právě proto musí z našich úst slyšeti německá strana agrární, že nestojí na výši doby proto, poněvadž nemá odvahy, aby svým iracionálním frazistům a lidu venkovskému řekli pravdu, že z činností sněmu králov. Českého měl by on jen prospěch. Strana ta, když bude takovým způsobem pokračovati, bude se chtíti živiti jen z toho, že i Všeněmce přetrumfne v nacionalismu, přestane míti nárok na existenci jako strana seriosní a jako strana mocná. (Výborně! Hlučný potlesk. Řečníku se gratuluje. )

Oberstlandmarschallstellvertreter Dr. Werunsky. Ich erlaube mir dem hohen Hause mitzuteilen, daß die Herren Abgeordneten Dr. Trost und Peters sich neuerlich als Redner haben eintragen lassen.

Dovoluji si sl. sněmu oznámiti, že páni poslanci dr. Trost a Peters znova co řečníci byli zaneseni.

Zum Worte gelangt nunmehr der Herr Abgeordnete Dr. Trost

K slovu přichází pan posl. dr. Trost

Ich erteile ihm dasselbe.

Dávám jemu slovo.

Abgeordneter Dr. Trost: Hohes Haus! Ich war nie ein begeisterter Anhänger des böhmischen Landtages und infolge dessen auch nie ein begeisterter oder nicht begeisteter Anhänger des sogenannten böhmischen Staatsrechtes, (Zwischenruf: (Tak jste sem neměl chodit!) und muß auch gestehen, verehrte Herren, daß die langwierigen Ausführungen dieser dreitägigen Sitzungsperiode eine Begeisterung für dieses böhmische Staatsrecht mir nicht beigebracht haben.

Am meisten aufgefallen ist es mir aber, obwohl ich der tschechischen Sprache fast gar nicht mächtig bin, daß Sie nicht einmal in der Lage sind. Ihr sogenannten böhmisches Staatsrecht in Ihrer Sprache ausdrucken zu können. Denn, Sie sprechen von »Český národ« und von »České království«.

Meine Herren, haben sie schon in Ihrer Sprache Gelegenheit gehabt, von einem bohemský národ und dergleichen zu sprechen? Sehen Sie, wenn Sie vom böhmischen Staatsrechte sprechen so müssen Sie doch, ba das Wort »český« durchaus nicht gleichbedeutend ist mit dem Worte "böhmisch", es auch in Ihrer Sprache ausdrücken können. (Lebhafte Unruhe, Oberstlandmarschall läutet. )

Und wenn Sie "Staatsrecht" nicht einmal in Ihrer eigenen Sprache ausdrücken können, so glaube ich kaum, daß Sie im Ernst daran denken, ein derartiges böhmisches Staatsrecht in irgend einer Weise verwirklichen zu wollen oder zu können.

Ich werde demgemäß, weil ich von lauter staatsrechtlichen Dingen gehört habe, die ich für sehr unwesentlich halte... (Zwischenrufe. Lebhafte Unruhe!)

Meine Herren, wenn Sie zu mir tschechisch Sprechen, so ist das geradeso, wie wenn Sie zu mir chinesisch reden würden (Unruhe, Zwischenrufe, Oberstlandmarschall läutet. )

Posl. Prášek volá: To si nedáme nadávat čínská řeč. To si vyprosíme, pane zemský maršálku! Hluk.

Posl. dr. Baxa volá: On mluví svou první řeč a potřebuje reklamu pro své voliče!

Hlasy. At mluví slušně a neuráží. Pojďte pryč a nechtě ho tady!

(Posl. dr. Baxa volá: Vždyť vidíte, že ho ani Němci neposlouchají. Naši poslanci čeští si myslejí, že musí každou hloupost poslouchati!

Abg. Wolf ruft: Ich möchte nur wissen, was die so ärgert?)

Meine Herren! Sie werden mir auch zugeben müssen, daß diese dreitägigen Verhandlungen über das Landesbudget für die Größe des böhmischen Staatsrechtes nichts bewiesen haben.

Ich bin auch der unmaßgeblichen Überzeugung, daß die sogenannte nationale Autonomie, wie sie in gewissen Kreisen auch des Deutschtums verstanden wird, meines Erachtens gar nicht geeignet ist, eine genügende Grundlage zu bilden, um überhaupt diesen finanziellen und sonstigen mißwirtschaftlichen Mißständen Rechnung zu tragen oder eine Verbesserung derselben herbeizuführen.

Ich gebe ja zu und bestreite gar nicht die Größe der tschechischen Nation ober dergleichen. Ich sage ja nicht, daß ich, weil ich ein Deutscher bin, von höherer Kultur bin oder dergleichen, aber ich lasse mir, weil ich ein Deutscher, wenn auch in Böhmen, bin, nichts nehmen von dem, was mir oder meinem deutschen Volke gehört, und daß das so gehalten werden muß, das werden doch die Herren von der anderen Seite auch begreiflich finden.

Ich glaube daher, daß dieser alte Landtag, den ich nach meiner staatsrechtlichen Auffassung nur so wie eine alte, in die Gegenwart hereinragende Ruine oder wie eine alte Rumpelkammer ansehen kann (Abg. Wolf ruft: Ein besserer Bezirksausschuß!)

Oberstlandmarschall: Ich möchte doch bitten, den Landtag nicht mit einer Rumpelkammer zu vergleichen. Wegen dieses Ausdruckes muß ich den Redner zur Ordnung rufen. (Abg. Wolf ruft: Ein besserer Bezirksausschuß mit Schulden, das ist der ganze Unterschied. )

Abg. Dr. Trost: Es tut mir nur am meisten leib, daß gerade zufällig ein Deutscher es sein mußte, den ich persönlich hochschätze, welcher von dem Tische dort herab das Zwanzig-Millionen-Defizit des böhmischen Staatsrechtes verkünden mußte. Es wäre schon besser gewesen, wenn die Herren von der tschechischen Nation selbst über ihre Schuldenmacherei referiert und diese selbst auf sich genommen hätten.

Hohes Haus! Eine Verbesserung des Verhältnisses zwischen Deutschen und Tschechen kann meines Erachtens nur eintreten, wenn man tatsächlich eine völkische Selbstverwaltung, aber auch eine völkische Selbstherrschaft herbeigeführt, wenn man Sowohl den böhmischen, als auch den mährischen Landtag, wie alle Landtage überhaupt beseitigt und erst dann daran geht, jede einzelne Nation zu einem Volksparlamente zusammenzufassen, welches über diese alten Traditionen des böhmischen und mährischen Landtages gewiß mit Leichtigkeit sich wird hinwegsetzen können.

Es ist daher meine Ueberzeugung, so lange dieser Landtag besteht, wird im Haushalte Böhmens, beziehungsweise dieses Gebietes, das man gegenwärtig als Königreich Böhmen bezeichnet, niemals eine Ordnung, eine geregelte Wirtschaft eintreten können.

Ich weiß überhaupt nicht, wozu in Österreich die Landesgrenzen da sind. (Heiterkeit. )

Es ist mir dies bisher nie zum Bewußtsein gekommen, und wenn die Tschechen ehrlich sein wollen, so müssen sie selbst zugeben, daß eine Auseinandersetzung zwischen den Nationen nur für beide Teile von Vorteil sein könnte.

Aber solange wir Deutschen in Böhmen majorisiert werden, wird man doch nicht glauben, daß wir uns bei den Herren Tschechen hier noch dafür Bedanken sollen, daß sie unser Volk in. allen möglichen Angelegenheiten zurücksetzen, daß sie mindestens drei Viertel des Landesbudgets für ihre Zwecke vermenden. Dafür werden sich die Deutschen in Böhmen niemals begeistern lassen, und wenn überhaupt eine Reform in unserem offentlichen Leben eintreten soll, muß man schon daran gehen, die einzelnen Teile dieses sogenannten Königreiches Böhmen in Verwaltungsgebiete zu zerlegen und endlich darangehen, daß eben ein deutsches Verwaltungsgebiet anerkannt wird. (Abg. Kratochvíl ruft: Mit dieser Rede konnte man warten bis 12 Uhr nachts!)

Ich kenne den Herrn Kollegen nicht, der so schreit, aber er scheint darin Praxis zu haben.

Ich möchte also nur den frommen Wunsch äußern, daß der glorreiche böhmische Landtag nicht lange und nicht Jahrzehnte mehr bestehe, sondern daß deutsche und tschechische Verwaltungskörper entstehen, welche auch das ganze österreichische Gebiet links von der Donau umfassen können. (Posl. Březnovský volá: To před Vámi Wolf vypravoval lépe a dnes jest již tichý! Veselost. )

Ich habe in der Richtung nichts dagegen, und es wird wohl keiner von der tschechischen Seife glauben, daß irgendeiner von den anwesenden Herren zum Könige von Böhmen in dem Sinne gewählt werden könnte, daß er eben als Nachfolger der alten Přemysliden angesehen werden könnte. Da aber die verfassungsmäßige Beseitigung dieses Königreiches Böhmen einigen Schwierigkeiten begegnen wird, muß ich mich vorläufig den Anhängern jener Ansichten anschließen, welche eine möglichst weitgehende nationale Gliederung in diesen Grenzen, welche als Königreich Böhmen derzeit bezeichnet werden, anstreben. Ich glaube zu den Ausführungen meiner deutschen Vorredner in ihren Einzelheiten nicht eingehen zu müssen, weil alle einzelnen Beschwerden von ihnen genügend erörtert sind.

Es ist bekannt, daß wir den hohen Landtag nicht gerade als eine Einrichtung ansehen, welche über die Schicksale der Welt entscheidet. Es wäre doch meines Erachtens ganz dasselbe gewesen, wenn wir statt auf drei oder vier Tage auf eine Stunde wären einberufen worden