nynějších návrhů budžetní komise již oné slušné jubilejní sumy 100 millionů korun !

Velectění pánové, každý, kdo jen trochu cítí tuto zodpovědnost, která na něm leží, když uváží, že zemský dluh dosáhl výše 100 millionů korun, a že za nynějších poměrů tento dluh zemský každým rokem se může rozmnožiti o 10, 12, 13 až 15 millionů korun, ano, že tento dluh vzrůstati bude stále více a více, musí říci, jaké je to hospodářství, když jenom ročně platíme 4 milliony korun na úrocích, tedy výdaj naprosto neproduktivní.

Ale, velectění pánové, kdykoliv se jedná a kdykoliv se jenom zavadí o kteroukoliv otázko, která by měla vésti, buď částečně, nebo zcela k sanování zemských financí, pokud se týče rozmnožení jejich příjmů, musíme bohužel doznati, že při každém takovém projektu, který se objeví, jest námitka buď věcná, anebo námitka, že se tím na novo zatěžují poplatníci, že se tím uvalují nová břemena na náš lid, a že všecky takové berně stihnou nejširší, a snad i nejchudší vrstvy lidu.

To jest právě v tom, že celá základna finanční politiky zemské, jak se vyvinula během doby mezi zemí a říší, jest chybná.

Jest to však zajímavý, avšak při tom zahanbující pro nás úkaz, že z Vídně může se nám uložiti jakákoliv daň, a my ji bez odporu platíme. (Výborně ! Tak jest!)

Ale jakmile se zavadí o kteroukoliv dávku zemskou, již jest tu bouře.

Proč je to tak ? Poněvadž síla náleží státní moci, která si dovede zjednati autoritu pro své účely.

My zde jsme autonomním parlamentárním sborem, z lidu jsme vyšli a jsme zástupci lidu, ale je to smutným úkazem, že tento lid, který nás sem poslal, k svým zvolencům má méně důvěry než k byrokratům a k státní správě. (Tak jest!)

Vzdor tomu jest to pravda, že nový projekt pivní dávky za nynějších poměrů, zejména za dnešních trudných poměrů průmyslu pivovarského, musil se setkati s odporem, když bylo jen naznačeno, že pivní dávka mohla by býti zvýšena.

Jest pravda, že proti zvýšení zemských přirážek zdvihl se největší odpor, poněvadž reální daně stížený jsou v království Českém největším procentem přirážek, a vedle toho jsou to daně málo pohyblivé, které nejsou schopny intensivního vzrůstu a mnoho nevynesou.

Jmenujte ale kterýkoliv projekt, a mohl bych jich vyjmenovati celou řadu, bude těžko říci, který z těchto projektů by více či méně vydal.

Zemský výbor uvážil projekty tyto všecky. Snad podle mého náhledu v té věci stala se jediná základní chyba, že se pomýšlelo posud vždycky jen na to, jak uhraditi zemský deficit, který se objevil při uzávěrce zemského rozpočtu a že se vlastně nepomýšlelo nikdy na to, co musí býti prvním základem a primům necessarium pro úpravu zemských financí.

A tu by bylo povinností Čechů i Němců a všech stran, aby bez ohledu na popularitu a jakékoliv mínění tu věc vzal v úvahu, aby jednou se vypracovala samostatná zemská finanční soustava; bez soustavného provedení sanování zemských financí neprovedete ničeho.

Každá individuelní dávka, kterou byste chtěli zavésti ať nahoru neb dolů, setká se s takovým odporem, že nebude provedena.

Budžetní komise navrhuje zvláštní anketu. Pánové, jsem jistě pro to, ale jen přijde na to, jak tato anketa má býti svolána a jaké účele této ankety mají býti.

Máme smutné zkušenosti s anketami. Dnes nejsou pánové toho rázu a té povahy, jako svého času, když se dělal občanský zákon říšský, když to byli lidé s věcí obeznalí a bez ohledu na veškeré veřejné mínění a na proudy veřejnosti udržovali jistou odbornou otázku a sdělili své praktické zkušenosti. Takovou anketu, do které pánové přijdou jako členové z klubů poslanců, jak jest navržena, nemám za účelnou, tam budou mluviti to, co se právě jejich voličům bude líbit. Pochybuji, že kterýkoliv z těchto pánů bude něco říkati, co se voličům nelíbí.

Ale když by vůbec taková anketa byla, musela by býti sestavena z lidí - řekl bych - přímo neinteressovaných, přece ale poměrů národohospodářských v našem lidu v celém království dobře znalých. Musela by býti sestavena z lidí znalých všech zákonodárství cizích zemí, jakož i všech způsobů a prostředků ku zavedení jednotlivých dávek a daní a znalých dobře financí zemských.

Vítám tuto myšlenku, kterou snad zemský výbor v jisté formě provede, pokud bude mít účel obírati se otázkou, a sice proto, že musíme finanční soustavu zemskou i z jiných důvodů míti hotovou, nejen k vůli uhražení momentního deficitu zemského. Roku 1909 dojde, abych tak řekl, nynější berní soustava říšská, zejména všechny osobní daně z příjmů jsou stanoveny do té doby, jsou stanoveny jednotlivé úděly, je povolena do té doby zemská dávka pivní; do roku 1909 - nevím, jestli se toho dočkáme, jestli nynější provisorium nebude déle trvat mají býti hotovy veškeré přípravy pro novou soustavu berní.

Položí-li se oprava berní na jiné základy do té doby, což nemůžeme věděti, bude muset odpovídat moderním názorům a poměrům, a bude-li utvořena soustava berní pro říši, aniž by dříve pro králo-ství České byla vypracována samostatná soustava zemského finančnictví, pak se provede ona berní reforma bez ohledu na nás a budeme zase žebrákem, který bude choditi s mošnou, aby mu z bohatých stolů říše něco přidali. Pak nikdy nepřijdeme k sanaci zemských financí.

To není však žádná záležitost politická. Jestli na to pomýšlím, že jsme zodpovědni lidu, který nás sem vyslal, jestli právem uznáváme celou řadu požadavků, které ze všech stran národa se na tento sněm kladou, jestli tyto požadavky stoupající uznáváme za případné a odůvodněné, pak máme tu povinnost, nechat všech zastaralých do doby »anno dazumal« patřících skrupulí státoprávních a centralisačních.

Pokud se týče této otázky, postavme se jenom na zdravé stanovisko našeho zemského egoismu, vybudovati takovou finanční soustavu zemskou, která by byla možná a která by byla založena na principu stálé mobilnosti příjmů zemských a která by byla dokončena dříve, než k nějaké racionelní berní soustavě říšské opětně bude přikročeno.

To jsem chtěl naznačiti, a nebudu se obírati, abych tak řekl, jednotlivými návrhy berními, které byly učiněny, poněvadž jsou bezpředmětnými.

Velectění pánové! Ale jednu věc k tomu řeknu hned. Daně jsou věcí, které od počátku, kdy byly vybírány, jsou naprosto nepopulární. Neviděl jsem ještě, že by někdo uvítal berní reformu i takovou, o které se praví, že odpovídá naprosto berní morálce. Proto tyto věci musí nejdříve na jisto postaveny býti jinde, mimo kluby poslanecké, než sejde se sněm, poněvadž by zajisté byly dříve zamítnuty, než by se něco positivního vybudovalo.

Teprve, až bude něco dobrého vypracováno, nechť se přikročí na sněm, a pak také každý bude moci o tom úsudek pronésti.

Pánové, ale vím, že s těmi prostředky, které dnes máme po ruce, nevyjdeme, a že přece musíme se snažiti, abychom aspoň do té doby, než racionelní reformy v celém bernictví a finančnictví státu budou provedeny, pomýšleli na to, jak aspoň částečně bychom mohli tomu odpomoci.

V té věci bych doporučoval jedno. Nejsem přítelem toho, když se stále ve schůzi říká: »Stát ať nám dá dostatečných prostředků. Stát jest povinen ze svého bohatého stolu něco nám uštědřiti. «

Ano, velectění pánové, kdyby věc byla tak, že by si ten stát ty peníze dělal sám, že by je měl, že by byl bohatým kapitalistou, já bych také od něho peníze žádal. Ale co my dostáváme od toho státu, to musíme v král. Českém státu zaplatiti s daleko větším procentem, než platíme zemské bance král. Českého, neboť každou daň, kterou by nám stát dal, uhradí si jiným způsobem a při každé nové dani státní my království České právě podle své populace, podle své majetnosti a síly kapitalistické více musíme přispívati než kterákoliv jiná země.

Tento obchod není pro nás lukrativní. Ovšem, kdyby někdo mohl říci, že by stát zrušil veškeré příspěvky na společné záležitosti, že by jiným upravením poměru k Uhrám bylo, jak bylo řečeno, ušetřeno ročně 150 mil. korun, kdyby nebylo takové vyrovnání jako jest nyní, bylo by to něco jiného. Možná, že kdyby při jiném uspořádání poměru k Uhrám příspěvky na společné záležitosti klesly, by pak stát bez zavedení nových daní mohl dát zemím náležitý úděl. Ale to jest státní politika, abych tak řekl vysoká politika, která se provozuje v říšské radě. Neobracejte se tu na nás, abychom my zamezili takové příspěvky na společné záležitosti a raději se s Vámi dohodli a nedělali nic k vůli nacionálním koncessím. Vždyť zkrachované narovnání z roku 1867 neudělal národ český, neboť my stáli proti tomu v příkré opposici, a stojíme v ní ještě dnes. Tento sněm vždy byl proti tomuto způsobu vyrovnání. A kdo to byl? Ne Vy, kteří nesete politické a finanční důsledky, které z uherského vyrovnání plynou, Vy jste to nebyli, ale byla to tehdejší politická tendence, která Vaše předchůdce svedla k tomu, že chtěli za každou cenu se vyrovnati s Uhrami, jen aby poškozen mohl býti národ český, aby pokořeno mohlo býti království České. Tato politická tendence vystupuje nyní v jiné formě, kterou nemůžete opustiti.

Nechci mluviti řeč ostrou, spíše jsem naložen záležitosti zemské nejmírnějším způsobem projednati. Avšak způsob, jak se zde od nějakého času jedná, od některých pánů z německé strany, že se každá i sebe subtylnější otázka pokládá za národní a že se vypočítává na knoflíky a čamrdy, který národ dostává více nebo méně, že se každému sluhovi každé sousto počítá, jeli české národnosti, ten způsob musí však tak roztrpčiti a musí pobouřiti, poněvadž je viděti, že nevychází ze žádného jiného momentu než z nationálního neb národně agitačního. Kam bychom to došli! Pánové, věřte, kdybych Vás chtěl unavovati, tak bych Vám sestavil cifry objektivní a řekl bych, kde se dává národnosti německé méně a české národnosti více. Ale pánové, kam by to vedlo? My, kteří jsme v zemském výboru, víme dobře, když interesenti, ať se jedná o veřejné stavby, ať se jedná o meliorace, ať se jedná o zemědělské záležitosti a ať se jedná o věci kulturní, že nikdy mimo nepatrné výjimky vůbec nějaká debata o tom nepovstane a že bychom odmítali něco, jen proto, že to německé aneb že to jest pro německé krajiny. Jsem přesvědčen, že budgetní komise obyčejně přijme věc pro jednu nebo druhou národnost a že zemský výbor netroufá si odporovati, ač má za to, že to není tak nutné a potřebné. A to, pánové, je nějaké české hospodářství? A prosím, pánové, kdybychom takto měli posuzovati a kdybychom měli vzíti rozpočty a přinésti sem rozpočty z doby, když zde byla tak zvaná německá většina (Výborně!) a kdybychom vám vypočetli ty milliony, které za této doby na úkor velké většiny obyvatelstva byly vydány, kdybyste, pánové, vypočítali a spočítali a prohlédli to a posuzovali s úplnou chladností a objektivností, to byste viděli, čemu se říká brutální využitkování moci a nadvlády.

Ale, pánové, my zapomínáme na ty doby, my zapomínáme, když se dávaly tisíce na stavby německých budov školních, kdežto naše obce samy musily si je postaviti. My zapomínáme, co se dalo za tehdejší doby, poněvadž i my jsme nesli vinu svou abstinencí. A ono se tak dělo a ty cifry zde zůstávají. Naříkáte-li na vydání školské, ten školský zákon jsme nedělali my, ten není naším dílem, naším ideálem a naší prací. To všechno co kollega poslední mluvil o donucování, což nevíte, že to je Váš školský zákon a ten má dva výhodné paragrafy, totiž že školy musí vydržovati lid, ale poroučejí státní úřady. A to se stalo proto, poněvadž jste tenkrát českému lidu nedůvěřovali a chtěli jste mu dát nový školní zákon a proto, poněvadž jste nechtěli, aby měl ve věcech školy co mluviti a rozhodovati, nýbrž aby rozhodoval úřad. Já to nepřipomínám, ale na to musí se pamatovati. My se musíme postaviti na stanovisko spravedlnosti a musíme věděti, že skutečně tomu tak není, že ta příhana, která má spočívati na zemském výboru, tak zvané české nehospodářství je nezasloužená. Zemský výbor hledí si získati ve všech otázkách tu pověst aspoň, že jedná spravedlivě a chlubím se sám tím, že mám na sta poděkování německých obcí, které projevují díky za to, že se jejich přání vyhovělo. Ale na tom nezáleží. Proto mne trapně dojal onen odkrytý a řekl bych s jakousi malichernou fikcí vedený boj proti našemu zemskému úřednictvu. Pánové, kdyby jednou přišel mezi nás cizinec a vyptával se na poměry naše a pochopiti by chtěl velký tisíciletý zápas mezi dvěma národy, jako je národ český a německý, ten zápas mezi dvojím nazíráním téměř různým, a kdybych mu tak řekl, že ten zápas se přičiněním výtečných historiků německých a universitních professorů scvrkl ná zápas toho kterého úředníka, to by tomu věru nevěřil.

Pánové, zemský výbor, který - jak víte - v jistých otázkách je velmi skrupulosní, zemský výbor, který ve svém referátu prvním zasluhuje to jméno »Sal de pas perdus«, který ve svém referátě prvním všechno dusí a dusí, jen aby to (nevyžadovalo mnoho peněz, ten konečně v době, kdy celý svět vůči nynějším poměrům hmotným a hospodářským musí opraviti poměry úřednické, přichází se s nevinnou, nesmělou a jako limonáda chutnající malou reformičkou zemského úřednictva, aby toto udržel na té výši kvalifikace, jako posud, a na výši doby.

A tu našli se ještě universitní professoři a advokáti, mužové intelligentní, kteří jiného neměli co dělat, než tuto věc protahovat, aby jen se to neuskutečnilo, aby se ta reforma nestala skutkem.

Velectění pánové, při té příležitosti tak mnoho výtek činilo se tomu úřednictvu. Odpusťte, pánové, já znám do jisté míry úřednictvo naše zemské a vyznám se také trochu v ministerských kancelářích ve Vídni.

Ministerstvo vídeňské zajisté klade také na to váhu, aby mělo také úředníky co možná nejlépe kvalifikované - můj bože, stane se někdy tak zvané malé protekční nedopatření tu a tam (Veselost), ale celkem se může říci, že jsou tam lidé způsobilí a kvalifikovaní.

Ale, porovnejte, velectění pánové, tu práci, kterou mají ti pánové ve Vídni vykonávati, porovnejte si zároveň pomůcky, jaké jim stojí po ruce, porovnejte si postavení, jaké mají s naším úředníkem konceptním - budu prozatím mluviti o úřednících konceptních - seznáte, že skutečně svatou pravdou jest, co vyslovil kollega Urban ve své brožuře »O hospodářství zemském«, že kvalifikované síly německé národnosti o místo u zemského výboru se ucházeti nebudou.

Pánové, těm úředníkům, kteří mají tu kvalifikaci, jakou na nich zemský výbor, respektive centrální úřad žádá, těm úředníkům, by mohl říci každý, že jsou zpozdilí, mají-li možnost dostati se za stejných podmínek, se stejnou kvalifikací do úřadů ministerských, a že to jde u ministerských úřadů mnohem lépe, jest jisto.

Vy sami byste vůbec neměli čekati na zemský výbor, s Vaší strany, se strany budgetního výboru, měl dávno býti způsob postupu u úředníků upraven.

My ho nechceme navrhovati, poněvadž nechceme pracovati pro domo sua.

Co pak jest to nějaký postup, jestliže úředník zemského výboru dosáhne nejvýše úřadu rady zemského výboru, který jest postaven soudnímu sekretáři na roveň!

Co pak my dávno nemáme již míti odborné přednosty jednotlivých odborů, jichž by bylo zapotřebí, poněvadž práce u zemského výboru se tak zmáhá, a ten způsob, jakým byl zemský výbor kreirován v letech šedesátých, dávno neodpovídá duchu doby a stávajícím poměrům.

Tenkráte byly přece jiné doby, kdy nebylo ani 10 procent práce, co jest nyní. Tu, pánové, skutečně přísedící zemského výboru, který v zemském výboru zasedal, takřka mohl všechno přehlédnouti, co do jeho referátu patřilo.

Pánové, když pohlédnete do tehdejších seznamů prací, uvidíte, že to bylo zcela lehké, zejména když to byl jurista, jako tenkráte býval, aby za krátko to, co mu bylo přikázáno, mohl zpracovati. Pánové, ale od té doby poměry jsou zcela jiné, každý přísedící, respektive každé oddělení, každý departement zemského výboru již se takovým způsobem rozvětvil, že není možno při nejlepší píli, aby- člověk všechno přehlédl.

I na to nebezpečí, že někdo řekne a bude mluviti o sinekurách, jak u nás obyčejně se o tom mluví, pánové, dnes místo přísedícího zemského výboru, který ví, co má dělati a chce býti za to zodpověděn, není sinekura, je to hotová nádeničina za peníze, které právě království České platí přísedícím - ať se podívají do Haliče, kde mají přísedící 6000 zlatých ročně a daleko méně práce.

V budoucnosti, až se změní sociální poměry a při rozčlenění sněmu nelze očekávati, že přijdou do zemského výboru právníci, nýbrž přijde tam rolník, živnostník, dělník, kterému je to přece jen takřka cizí, a pak bude se musit zkoumati otázka tato, budete musit dáti mu k ruce odborného přednostu, aby záležitosti zkoumal na kterého by se přísedící mohl spolehnouti.

Dnes se musí na to pomýšleti, musí se dělati přípravy, aby budoucí přísedící měl takového člověka zodpovědného, na kterého by se mohl spolehnouti, poněvadž nemůžete čekati od poslanců, aby k vůli tomu, že jest přísedícím, dočasně naprosto zanedbával své vlastní povolání, ať jest rolníkem nebo živnostníkem nebo kýmkoliv, musí se věnovati záležitostem svým, a to pak za čestnou funkci zemského přísedícího je honorář tento velmi malou náhradou.

Tedy, pánové, tu již k vůli tomu máme tu úředníky ustanovené. Zemský výbor musí je míti, nechtěl-li, aby celá mašina zůstala stát. A k vůli tomu, že by se měla státi systematická úprava, která by stála ročně 72. 000 K na první rok, k vůli tomu celá věc se zdržela, a jedině k vůli tomu, že jsou to úředníci většinou Češi.

Co bychom, pánové, měli dělati, kdybychom přišli na říšskou radu a tam řekli, kdyby se jednalo o etát kteréhokoliv ministerstva: »Není tam českých úředníků, my proti každé položce budeme dělati obstrukci, my zamítneme«, a abychom k tomu ještě v celé nahotě národnostního záští řekli: »Neděláme to proto, že jsou to špatní úředníci, neděláme to proto, že nekonají své povinnosti, ale proto, že náležejí německé národnosti, a my je proto nenávidíme. «

To jsou motivy, které u vás jsou, a mimo to se ještě vytýká u nás, že se súčastní úředníci na pracích v národních jednotách a pracují národně.

Pánové, o tom nechci ani mluviti, to jsou náhledy z doby před rokem šedesátým. (Hlas: Před rokem osmačtyřicátým!)

V nynější době zakazujte si komukoliv a jakýmkoliv způsobem, aby své národní myšlení a cítění neprojevil, to dnes si škodíte na své autoritě. Dnes žádný vás neposlechne, ať je členem kteréhokoliv národa, ať je to Čech nebo Němec. Takového pana France, který by to rozkazoval, zakřikne veřejnost takovým způsobem, že se podruhé nic podobného neopováží. (Výborně!)

A s tím nepřicházejte, vy moderní professoři historie, kteří znáte, co se dálo v dějinách a víte, že tímto způsobem leje se jen voda do oleje a že tím způsobem malý žáreček rozdmychá se ve velký požár...

Velectění pánové, já sám jsem měl za svou povinnost se toho ujmouti, aniž bych chtěl o ostatních věcech, které s tím souvisí, mluviti, ale podotýkám, že na příklad v Dolních Rakousích, zemi daleko menší, jsou úředníci jinak placeni, tam mají dvakrát tolik, jako naší úředníci, a nemusí se zrovna k tomu poukazovat, že snad ve Vídni jest draho. Mám za to, že již také ta povídka, že v některých větších městech jest draho a v malých lacino, nenalézá toho sluchu, jako dříve, dnes bývá v nejzazší vesničce často dráže, než u samého Vídeňského hradu. (Výborně!)

Nyní dovolte mi, abych dotkl se také některých otázek politických, respektive, abych řekl, že dnes při uzávěrce tohoto slavného sněmu odcházím jaksi zarmoucen, když vidím, že sněm království Českého zasedal skoro 2 měsíce, a že nebylo možno za tu dobu mimo některé nejnaléhavější věci nejen nic důležitějšího vykonati v otázkách hospodářských respektive legislativních, ale také nic důležitějšího, co by mohlo prospěti ku konečnému, šťastnému řešení otázek politických a národních.

My jsme začali toto sněmování ve znamení veliké otázky, otázky volební reformy.

Vy víte, velectění pánové, že při zahájení sněmu trojí moment sněmu království Českého byl znám.

Jednak vládní předloha na volební reformu, jednak návrh našich poslanců na zavedení všeobecného práva hlasovacího, jednak mohutné hnutí, které manifestačním způsobem bilo na dvéře této slavné sněmovny.

Pánové, sněm uplynul a v této věci nestal se bohužel žádný krok, který by nás mohl potěšiti.

Pánové, dovolte, že při této příležitosti, jak to nebývá mým zvykem, promluvím také něco, co se týká specielně osoby mé, ne za tou příčinou, abych snad něco osobního pronesl, nýbrž, abych přinesl do věci nějakého světla. Prohlašuji naproti celé veřejnosti, že, když jsem v květnu nebo v dubnu letošního roku byl pozván míti účastenství na soukromých, nijak nezavazujících poradách s německými krajany v příčině reformy volebního řádu a zemského zřízení, že jsem se súčastnil těchto porad s největším potěšením a sice proto, poněvadž nálada byla taková, že se dalo očekávati, že z těchto porad vyjde něco positivního, něco uspokojivého.

Když se o věcech v těchto soukromých poradách jednalo, bylo mé stanovisko a stanovisko našich politických přátel dáno. Stanovisko to bylo vloženo do zprávy komise, která svého času slavným sněmem pro revisi zřízení zemského a volebního řádu byla zvolena a která podala tuto zprávu dne 18. května 1899.

V této zprávě, která se nestala usnesením sněmovním složeny byly zásady, podle kterých by změna volebního řádu měla býti provedena. Zásady trvaly dále a v mezích těchto zásad také jednalo a dělo se jednání mezi námi v příčině budoucí úpravy volebního řádu. A již tenkrát, v roce 1899 z naší strany bylo výslovně k tomu poukázáno, že strana naše trvá při všeobecném hlasovacím právu, že ale se jí jedná zároveň o kompromis mezi všemi elementy, jen aby tím byl jakýsi postup, pokrok docílen, nepopiratelné křivdy odstraněny a nejširším vrstvám lidovým aby byla poskytnuta možnost, býti zastoupenu také na sněmu. Zrovna na těchto základech jednali jsme nezávazným způsobem s německými spolukrajany a já ještě dnes mohu říci, kdyby na základě tom bylo docíleno bývalo positivních výsledků, že bych to byl pokládal za první začátek šťastnějšího upravení smíru nebo dohody mezi oběma národy. Avšak, velectění pánové,, každá věc je záležitostí své doby a každá věc má-li býti správně vyřízena, musí býti vyřízena za okolností a poměrů, kterým tato věc odpovídá a z nichž vyšla. Od té doby, kdy jsme se rozešli z paláce hraběte Trautmannsdorfa, staly se tolikeré věci v dějinách vnitřní politiky, že již to bylo by samo stačilo, vzbuditi u největšího optimisty pochybnost, že z těchto podnětů, na jichž základě pak vláda měla a upravila zcela samostatně svoji vládní osnovu, vyjde něco dobrého. My pojednou viděli, že vzdor této dobré náladě ke vzájemné dohodě přece v našich nejvitálnějších otázkách národních za celou dobu letní neděje se ani kroku ku předu, že stanovisko úporné proti dvěma skromným požadavkům, které jsme postavili i proti zavedení rovného práva jazykového a proti universitě moravské, trvá nezkráceně dále, ač se jedná o záležitosti, o nichž a to mně musí jedenkaždý přiznati, se musí říci, že se německých krajanů našich nedotýkají nikterak, jim ničeho neberou a v ničem je nezkracují. My viděli, jak mu sily býti vyhnány ty nešťastné parallelky z Opavy, z hlavního to města zemského, ač přiznávám, že samostný ústav lépe odpovídá snad potřebám slovanského obyvatelstva - když my toto vše viděli, když mezitím nešťastný ten brněnský »Volkstag« takovým způsobem pojednával o otázce české university na Moravě, která není u nás dnes již - a ne naší vinou pouhou otázkou kulturní, pouhou otázkou vybudování vědeckých našich učilišť, která je dnes již u nás otázkou cti (Výborně!), otázkou našeho vlastního »já«, od které naprosto ustoupiti nemůžeme, když je viděti, že tato otázka stala se již majetkem takořka celého národa, když veškeří němečtí poslanci se sejdou na horké půdě brněnské, by proti tomuto kulturnímu požadavku protestovali způsobem, který v dějinách kulturního zápasu civilisovaných národů je prostým unikem (Výborně!), když konečně jsme viděli, že naproti celé této věci zdvihá se odpor se strany německé, že se začíná s nešťastným oním vetem, že se začíná s dělením úřednictva, dělením zemského výboru, ano když jsme viděli, že již vláda ničí svoji předlohu prohlášením pana místodržitele, když v ní hledá zárodky budoucího rozdělení a sám tomu tento výklad dává. Tu, velectění pánové, kdyby nic jiného nebylo, musili jste vzbuditi v celém národě nedůvěru k tomuto projektu, který jsme s tolikerým sebezapřením, ale rádi podnikali.

A k tomu přišlo, velectění, veliké a mohutné hnutí pro všeobecné rovné hlasovací právo. Sotva že slavný sněm trochu se vzpamatoval z těch dnů velkých manifestací, již jako by tato otázka pro nás ani neexistovala, jako by byla odbyta!

Pánové, neklamte se!

Ovšem, pro nás, poslance českého národa, pro nás poslance národní strany svobodomyslné, která tento požadavek měla vždycky ve svém programu, nebyla žádná jiná cesta, než v tom okamžiku, když hnutí za všeobecné rovné hlasovací právo stalo se hnutím světovým, a když toto hnutí mohlo a mělo a musí míti čáku na své uskutečnění, nepostaviti se do řady těch, kteří tomu hnutí brání, nýbrž v čelo těch, kteří toto hnutí podporují.

V tom nebyla žádná snaha po popularitě. Ne, pánové, dokud toto hnutí bude v nejširších vrstvách našeho národa stálým pramenem vášnivého nepřátelství a sociální řevnivosti, jest nebezpečno, ale toto hnutí, když pozdvihnete všechny vrstvy k politické positivní práci, když postavíte zástupce jejich na tato místa, kde se musí pracovati a ne jen stále posuzovati, stane se hnutím státotvorným, jako každé jiné hnutí šlechetné.

Velectění pánové, pro nás neznamená všeobecné rovné právo hlasovací revoluci krve, pro nás znamená revoluci ducha, pro nás neznamená všeobecné právo hlasovací vítězství ulice, pro nás znamená všeobecné právo hlasovací uskutečnění velké myšlénky rovnosti, pro nás neznamená všeobecné právo hlasovací přiostření bojů národnostních, pro nás znamená všeobecné právo hlasovací právo zmírnění, zjednodušení a odstranění těchto bojů, pro nás neznamená vítězství myšlénky všeobecného práva hlasovacího zvrácení veškerých positivních sil v národě českém nebo německém, nýbrž znamená pro nás, že vše to, co jest činotvorné v tomto lidu, stane se mocnou politickou potencí, která se spojí a přinese konečně šťastné okamžiky této ubohé a nešťastné zemi, této zemi tak dlouho národními zápasy stíhané, pronásledované. (Výborně! Hlučný souhlas!)

Velectění pánové, právě proto, že smír s Němci není pro nás otázkou momentálního úspěchu politického té které vlády, toho kterého ministerského praesidenta, že smír s Němci pro nás neznamená vítězství anebo politický úspěch nějaké strany, nýbrž proto, že smír s Němci znamená pro nás vyplnění velkého ideálu, který vždycky na očích máme, aby oba národové v této zemi cítili se nejen šťastnými a spokojenými, ale s hrdostí se k ní hlásili a přispívali k jejímu lesku, který dějinami tolikrát byl osvědčen a ku které musí lnouti všichni opravdoví synové této země, protože u nás smír s Němci jest myšlénka opravdová, proto musíme dnes jinak na to pohlížeti za dnešních okolností.

Tento smír s Němci musí býti dítětem doby, tento smír s Němci musí míti takový věcný obsah, který odpovídá nazírání nové doby, který odpovídá nazírání nových proudů v lidu českém i německém a který odpovídá novým potřebám tohoto lidu. Takový smír však, který by byl založen na anachronistických proposicích, ten smíří snad mne s kolegou Dr. Urbanem anebo Dr. Pacáka s Dr. Eppingrem atd., ale neusmíří tyto vrstvy, které pak smír budou nenáviděti od prvního počátku a jejichž snahou nebude nic jiného než zničiti tento mír a učinit jej nemožným.

Jen ta politika je správná, která stojí vždy na výši doby, která vždy odpovídá požadavkům ano i citu lidu, tomu nadšení lidu

Dobře rozeznávám mezi tím co jest cit a co vášeň; taková politika, která by odpovídala vášni lidu, k té bych se nikdy nesklonil, na ni nevzal zřetele. Co jest platno, když děláme smír, smír formální, když mladé generace naše, které za námi přijdou, nebudou jej pochopovat a uznávati, což jest platno, když náš duševní proces, ve kterém se nalézáme prohlásí prostě za vadný a marný a naše cíle za nedosažené. Každá politika podle mého názoru jen tenkrát je pravá, když jest politikou pro budoucnost.

Politika znamená připravovat věci tak, aby byl národ při tom šťasten, a každý musí myslet na věci budoucí. A proto právě nynější politika trpí stálým a trvajícím neduhem, trpí neduhem, sžírajícím organismus státní, že se dělá podle okamžiku, podle nálady, že se dělá politika okamžitého rozhodnutí a že nikdo s jasným zrakem nedělá politiku lepší budoucnosti, politiku, která snad nynější generaci neuspokojí, která ale vzrůstá, roste a mohutní z těch nových základů budoucích generací všech národů, která vzrůstá a mohutní z nových sociálních prvků se tvořících, která stává se vítěznou, poněvadž jí náleží budoucnost. (Výborně!)

To pravím z hlubokého přesvědčení, proto to pravím dnes zde, poněvadž, ačkoliv jsem pracoval na této opravě volebního řádu, že nemohu sdíleti naději, kterou měl subkomitét, že všechno jest hotovo.

Ne, pánové, nic není hotovo, neklamme se a řekněme celé veřejnosti, nic není hotovo, dnes základní rozdíly jsou tak veliké a mocné, že je nikdo nepřeklonil a každá práce na zastaralých základech jest marná, poněvadž jest zastaralá, poněvadž ji nikdo nechce, nikdo jí nerozumí a nikdo pro ni necítí.