listopadových v Praze, je skutečně praxe hrozná!

Jen si uvědomme, kolik bylo skonfiskováno během jediného týdne časopisů! Pokud jsem sledoval, byly konfiskovány:

Jednou: Denník »Národní Listy«, »Národní Politika«, »Právo 1idu« čtyřikrát, » Samostatnost« dvakrát, »Radikální listy« jednou, »Česká demokracie« dvakrát a mimo to celá řada časopisů na venkově. Představte si tu obrovskou škodu materielní, která mnohdy jen ze zvůle policejní způsobuje se českému tisku! A jak k tomu přijdou čtenáři a obecenstvo, které čeká na tisk, které si jej zaplatilo, aby bylo práva svého zbaveno.

Škody konfiskacemi z minulých let, zejména v době, kdy se sáhlo k persekuci listů, jsou ohromné. Víme, že z pokut, které v persekuční době českého tisku byly skládány českými listy, mohla pražská obec postaviti celý pavilon ve svém městském chudobinci. (Pokuty ty plynou do pokladny chudých. ) Kdyby se mělo počítati se ztracenými léty na existencích, které musily trpěti v žaláři za své tisky, byl by to hrozný lexikon a máme takové lexikony; přečtěte si Černého »Boj za práva«, »Pláč koruny české« od Arbesa, a vyjasní se Vám, jak trpké cesty musil prodělati český tisk, který jest nejdůležitějším před bojovníkem našeho národa na poli politickém a má býti skutečným lidovým vychovatelem i rádcem. Nuže, nezapírám, že jsem chtěl dotazy svými immunisovati místa, která byla v jednotlivých časopisech zabavena a sice proto, abych zabránil další konfiskace, neboť opakující se konfiskace nejednou ukázaly, že má býti nová persekuce na české listy opětně zavedena. Je to povinností naší, abychom skutečně v parlamentě se ozvali, když se s persekucí začíná a zastavili konfiskační aparát rychle a v čas právě immunisováním zabavených míst.

Používaje svého práva podal jsem interpelace dvě a sice jednu pro konfiskaci časopisu »Samostatnost«, v němž konfiskováno místo, které kritisovalo věnování části pozemku od královského hradu Hradčanského tak zvaného starého ravelinu Klaarovu ústavu slepců.

Dovolte, abych k vůli jasnosti celé věci a zejména k vůli tomu, aby vysvitlo, jak neodůvodněně po mém názoru byla interpellace censurována a jak důležitý byl na druhé straně předmět její, sdělil s Vámi stručně předmět, o nějž se jednalo.

»Prager Tagblatt« ze dne 29. října letošního roku pod nadpisem »Vysokomyslný dar císařský Klaarovu ústavu slepých« přinesl zprávu o tom, že před 70. léty bývalý císař František I. věnoval řediteli ústavu slepců dru Alfredu Klaarovi pro účely ústavu právo užívací k pozemku dvorního eráru na Hradčanech u Daliborky a sice proti placení kánonu ročně 1 zl. Munificencí císaře Fratiška Josefa bylo požívací právo proměněno v plné vlastnictví Klaarova ústavu slepců.

Tento citát, tuto větu, kterou konfiskoval státní návladní a pak i pan maršálek, přejala »Samostatnost« z »Prager Tagblatu« a tedy konfiskovali něco, co bylo již napřed jinde nezávadně uveřejněno.

K této větě připojen byl jediný dodatek znějící: »Vídeň dle této zprávy od královského hradu pražského o vlastní újmě své a z výhradně své vůle věnováním tím odcizila tak zv. starý ravelín. «

Na to následoval podrobný rozbor otázky vlastnictví k Hradčanskému královskému hradu. Státní zastupitelstvo shledalo v celém článku, pánové, dlouhém dva sloupce, závadnou jen jednu větu, kterou jsem právě přečetl.

Nuže řekněte, co je to za trestný čin, když se u příležitosti takového věnování prohlásí, že Vídeň odcizila od královského hradu v království Českém tak zv. starý ravelín. Že skutečně Samostatnost« takovým způsobem se mohla odůvodněně vyjádřiti, plyne z dnešního stavu celé otázky vlastnictví ke královskému hradu hradčanskému.

Oč se tu jednalo? O otázku vlastnictví k tomuto hradu. Musím, pánové, připomenouti, že již v sezení sněmu království Českého ze dne 25. července 1902 byla otázka tato přítelem Stráneckým sem vnesena a že přijata byla tehdy sněmem samotným resoluce následujícího znění:

»Zemskému výboru se ukládá, aby prozkoumal právní stav českých komorních statků a aby vlastnická práva království k těmto statkům provedl a zemskému sněmu zprávu o výsledcích zkoumání toho k dalšímu projednání nejbližšímu zasedání sněmovnímu předložil.

Tehdá, pánové, ukázalo se podrobně k tomu, že jest nejvyšší čas, aby vklad vlastnického práva ku královskému hradu hradčanskému do zemských desk na c. k. dvorní erár, kterýž vklad stal se teprvé v r. 1867, byl do roku 1907 se strany království koruny české spraven.

Bohužel zemský výbor v celé této důležité věci neučinil naprosto ničeho.

Budiž na to žalováno, pánové, že tehdy, když otázka ta znova stranou naší, která ji od roku 1902 stále pilně sleduje, byla podrobena podrobnému studiu, že se shledalo, že akta zemského výboru týkající se celé této právní důležité otázky vůbec od té chvíle neměl nikdo v rukou, že celého usnesení sněmu z roku 1902 se zemský výbor ani nedotknul.

Časopis strany radikálně-pokrokové,, Pokroková revue« učinil otázku vlastnictví královského hradu předmětem podrobné literární studie a přivedl ji tím ku veřejné politické, literární a právnické diskusi a sice na základě soudních akt a spisů zemského výboru.

I odporučuji všem Vám, pánové, tuto otázku ku podrobnějšímu studování, neboť zde nemohu dnes do podrobnosti celou tu otázku po stránce právnické a chronologické vylíčiti.

Uvedu jen stručně: z dosavadních aktů vysvítá a jest více než pochybno, zda zápis hradu královského do zemských desk pro zvláštní osobu právnickou, totiž pro c. k. dvorní erár stal se právem.

Bylo-li pochybno, co vlastně znamená ten deskový vklad na dvorní erár, stalo se to po zprávě »Prager Tagblattu« naprosto jasným, že císař sám jest kryt tím vkladem c. k. dvorního eráru. Císař rakouský podle zprávy veřejné a podle skutečně provedeného věnování Klárova ústavu slepců domnívá se míti jako panovník právo nakládati svobodně s královským pražským hradem a s pozemky k němu příslušícími.

Dle věnování pozemku Starého ravelínu do vlastnictví Klárova ústavu slepců považuje panovník, král Český, hrad pražský docela za své soukromé vlastnictví, za soukromé vlastnictví dočasného českého panovníka.

Tedy nepokládá se hrad královský ani za statek vládní, k jehož scizení podle pro sincové ústavy bylo by k tomu dříve zapotřebí usnesení říšské rady a schválení císařova. Ale nepokládá se také za statek zemský, k jehož zavazení nebo scizení nebo věnování bylo by potřebí dříve usnesení sněmu království Českého. A v tomto domnění, že královský hrad pražský je soukromým majetkem panovníka dočasného, věnoval panovník již r. 1900 Klárovu ústavu celý velký pozemek a nyní věnování své doplnil tím, že práva požívací, které císař František I. byl Klárovu ústavu svého času propůjčil, proměnil nyní na úplné a neomezené vlastnictví k dotyčnému pozemku.

Co to znamená? Že od komorního statku skutečně bez vůle a vědomí sněmu království Českého činí se věnování. Otázka obdařeného, toho, komu bylo věnováno, jest věcí vedlejší. Věnuje-li to dnes Klárovu ústavu slepců, zítra může pozemek býti věnován některému arcivévodovi a již pozejtří některý arcivévoda může nějaký statek korunní prodávati berlínské společnosti, jako se to má ve Slezsku s příslušenstvím lennich statků. Hlavní otázkou zůstává vždy a stále otázka osoby darující a dárcem po našem soudu i po soudu mnoha vážených politiků a spisovatelů z oboru práva státního i veřejného může býti jedině království koruny české, neboť jen jemu vždy a ode dávna náleželo - a nikdy nikdo poctivý o tom nepochyboval - vydávati svým legitimním zástupcem, totiž sněmem království Českého, svolení ke scizení nebo jakémukoli zavedení královských korunních statků. Dle platných zákonů státního práva českého jest vladař neobmezeným poživatelem českých statků korunních, ale jen jako král Český, nikoli jako soukromník, scizovati však je sám nesměl a nesmí. A jestliže při praxi pobělohorské, která provedla tolik konfiskací statků - statky královskou komorou konfiskované pozbyly povahy své, tedy ohledně královského hradu pražského nemůže býti řeči o ničem takovém, poněvadž ten po Bílé Hoře skonfiskován nebyl, leda až za našeho věku nejvyšším soudem, a to rozhodnutím ze dne 17. října 1866. Vklad do desk zemských povolil totiž teprve nejvyšší soud po velkém a dlouhém tahání a po velikých a dlouhých debatách u soudu pražského, kde ani němečtí votanti nechtěli svoliti, aby byl královský hrad pražský na dvorní erár přepsán, a namítali, že nebyl podán plný důkaz řádného nabývacího titulu.

Leč tato po našem soudu bezprávná konfiskace, která ohledně královského hradu pražského se stala, musí býti odstraněna. Musí býti zrušena, a království Českému musí býti opět vráceno to, co jedině jemu patří a nad čím jedině ono jest oprávněno disposiční právo vykonávati.

Je-li u nás českých poslanců i jen trošku smyslu pro věc státoprávní a je-li v nás jen trochu smyslu pro čest, pak zajisté je naší povinností, přičiniti se, by do r. 1907 byla otázka tato úplně vyjasněna, a shledá-li se, že vlastnická práva království Českého byla porušena, musí beze všech ohledů provedeny býti kroky, které by vrátily královský hrad pražský do vlastnictví království.

Není to dávno, co veřejné listy se ohrazovaly proti způsobu, jakým se s královským hradem pražským hospodaří, jak královský hrad pražský vypadá, celá řada síní vypadá jako vypleněna, jak na královském hradě pražském jsou tabulky napřed německé, jak zahrady královské upotřebuje se k slavnostem přímo provokačním - my víme, jak se dnes hospodaří se strany zámeckého hejtmanství, jak ono se vymyká i právomoci obce a jedná tak, jako by to vůbec nebylo žádné vlastnictví království, a také se královský hrad podle dnešních zápisů a praxe císařem zahájené za vlastnictví království nepovažuje.

Je to důležitým úkolem nejen českých poslanců vůbec, ale je to velká otázka královského hlavního města Prahy, neboť královský hrad pražský celým svým vnitřním i zevnějším uspořádáním, celým svým vzhledem, svou stavbou a svým umístěním jest jednou z nejkrásnějších památek stavitelských, jednou z nejkrásnějších ozdob královské Prahy vůbec, která odevšad přitahuje a vábí tisíce a tisíce cizinců.

Proto jsme chtěli, aby otázka tato byla do sněmu království Českého znovu přivedena, abychom, pánové, my zde všichni se zavázali, že přičiníme se o to, aby v této věci zjednán byl pořádek.

Zemský výbor, jak se podobá, nemá bohužel tohoto smyslu, neboť od r. 1902 nestalo se ve věci té pranic. A skutečně nepochopuji, že i páni čeští přísedící zemského výboru, kteří přece tenkrát přítele Stráneckého zde poslouchali - vždyť tenkrát vzbudila zmínka tato značnou pozornost celé sněmovny, ano i poslanců velkostatkářských - do dnešního dne se nijak nepřičinili o to, aby otázka tato učinila nějaký krok ku předu.

A přece sám konservativní poslanec a spisovatel veřejného práva, zesnulý prof. Dr. Pražák, ve svém spise o právu veřejném, v »Ústavě zemské«, pod čárou nepokrytě vyslovil svoje pochybnosti, zda tehdejší zápisy do zemských desk staly se právoplatně a byly řádně odůvodněny?

A kdyby jiná cesta nebyla, musí zde cesta přímého zakročení u panovníka býti nastoupena, aby nám vrátil, co nám patří. Kdyby se něco podobného stalo v Uhrách, nepochybuji, že by předseda sněmu byl prvním, který by se i bez předchozího dotazování se sněmu důrazně ohradil proti takovému zasahování v pravomoc království a representanta království: sněmu!

Najdou se zajisté ještě příležitosti, aby celá tato záležitost mohla se státi na patřičném místě předmětem diskuse.

Věcí svědomí předsedy zemského výboru, věcí svědomí českých přísedících zemského výboru, pánové, jest, aby vnesli do této otázky jasno a chci doufati, že se dočkáme toho, že v nejbližším zasedání sněmu království Českého bude tato otázka jasně sněmu vyložena a bude poskytnuta příležitost, aby sněm učinil další disposice.

To byl tedy první dotaz. My jsme se chtěli otázati Jeho Excellence pana místodržitele, proč byla konfiskace ta nařízena a otázati se, zda snad nemá to již znamenati nějaké předzvěsti zakročení hofmistrovského úřadu vídeňského proti eventuelní další diskussi.

Celý dotaz sám byl dotazem o věci nadmíru důležité, která se týká i skutečných finančních zájmů, vlastnictví království Českého a proto mohu říci, že nás velmi trpce musilo se dotknouti jakékoli censurování dotazu toho.

Když jsem otázku tu konečně sem přinesl, tu nejvyšší maršálek zemský nechal z interpellace vynechati místa zabavená a i tu větu, kterou »Prager Tagblat«* bezvadně přinesl. Že místa zabavená nic závadného, trestuhodného, neslušného v sobě neobsahovala, naopak prospěchu veřejného se týkala, myslím, že jsem svým výkladem dnes dokázal.

Celá konfiskace stala se úplně svévolně a bylo naší povinností, abychom takovéto svévolné poškozování tisku zabránili a svévolné připravování veřejného mínění o projev práva a pravdy neschválili a proti tomu se ohradili.

Druhá interpellace týkala se konfiskace časopisu »Čas«, který v článku svém líče události z neděle dne 5. listopadu t. r. káral jednání policie.

Já, pánové, jsem konečně v druhém svém protestu, který jsem byl p. nejvyššímu maršálku zemskému podal ku přečtení ve sněmu, jasně hlavní místa konfiskovaná uvedl a pan nejvyšší maršálek zemský nechal místa ta nezávadně přečísti a v druhém protestu jsou tedy uvedena.

Není dnes více sporu o tom, že události ze dne 4. a 5. listopadu t. r. byly povětšině vyvolány netaktním, hrubým, ano surovým vystupováním policie a netaktním vystupováním správy státní. (Tak jest! Hnutí mezi Němci a velkostatkáři. ).

Neračte se, pánové, rozčilovati, zejména ne Vy, pane hrabě Wallisi, který jste býval sám úředníkem politickým a který jste sám býval na horké půdě, kde jste měl příležitost přesvědčiti se o tom, jak právě je těžko říditi rozbouřené massy a jak jest potřebí velmi mnoho taktu, klidu a umírněnosti, aby rozbouřené massy v obvodu Duchcovském byly uklidněny. Jestliže my provozujeme zde kritiku vlády, máme k tomu právo, kritikou státních orgánů pak vykonáváme jedině a pouze naši svatou, poslaneckou povinnost. O jednání policie a vojska při posledních demonstracích se mínění naše rozcházejí. Na straně německé i na straně velkostatkářské mínění je takové, které straní policii i vojsku, na straně české jest mínění takové, které opětně stojí na straně lidu a podepřeno jest skutečnými fakty a sice proto, že celá řada očitých svědků viděla, jak způsobem brutálním policie proti lidu postupovala, a celá řada svědků i členů této sněmovny by mohla podati svědectví o tom, jak policie bez příčiny sekala do lidu, když lid byl na rozchodu a nebylo příčiny žádné k brutálnímu zakročení.

Pan poslanec ze strany agrární Jan Dvořák při čtení dotazu k p. místodržiteli sám mi vykládal, jak na vlastní oči díval se na demostraci na Příkopě právě ve chvíi, kdy padla ona nešťastná rána, kterou zasaženo bylo úplně nevinné dítě, 15letý hoch Hubač. Hoch ten demonstrace se nesúčastnil, byl ve škole pokračovací - řiditel to potvrdil, že dítě do 12. hod. se pilně učilo a najednou za 10 minut bylo to dítě zastřeleno v té chvíli, když nebylo té nejmenší příčiny k tomu, aby bylo střelné zbraně použito.

Pane místodržiteli, pan poslanec Dvořák Vám to potvrdí!

Ostatní postup policie byl již řádně z předu vyložen v interpellacích panu místodržiteli a učiněna proti němu ohražení.

Interpellace táže se, zdali pan místodržitel o věci věděl a zdali je ochoten zjednati nápravu.

A tu se Vás, pánové, tážu, jest zde nějaká záruka toho, že vyšetřování bude provedeno způsobem spravedlivého a nestranného soudce? Kdo je obviněn? Obviněným jest policie a vládní orgány a mezi těmi vládními orgány na prvním místě jest zodpovědným za jednání policie a vlády pan místodržitel sám, na druhém místě ředitel policie Křikava s policejním náměstkem Zerbonim a vrchními komisaři Chlumem a Protivenským, kteří všichni tři jsou členy německého kasina, u kterého první útok policie na lid se stal.

Nuže, velectění pánové, policie jest obviněna, policie bude podávat vládě vyšetřovací materiál o sobě, vláda a policie bude vyšetřujícím soudcem, ona bude zároveň obhájcem a na konec bude vláda sama trestním odsuzujícím tribunálem.

Jak může to vyšetřování dopadnouti? To vyšetřování dopadne tak, že se prohlásí: policie konala svou povinnost a že musila skutečně zakročiti ohledně nejhrubších případů, jež se nebudou moci popříti se řekne, že se stal omyl! Ostatně nám to místodržitel ve své odpovědi, kterou tak rychle inscenoval, jasně řekl a to takovým způsobem - a bohužel, že si to sněm nechal říci takovým způsobem - že odcházel odtud jako Alba vítězný. Neměli jste odvahu říci mu a poučiti ho, jak se má mluviti se sněmem ve chvíli, kdy celý národ je uražen a deptán?

Oč se nám jednalo při interpellaci? Nám se jednalo o to, aby byl parlamentním způsobem immunisován materiál vývodní proti zprávám a údajům policie.

Časopis »Čas« kritisoval jako všechny České listy vystupování policie a všechny české listy byly proto konfiskovány a nejvíce konfiskací bylo provedeno proto, že časopisy kritisovaly jednání a postup policejního ředitele Křikavy, který v daném okamžiku našel prostředek a způsob, jakým se nemá v takovém momentu jednati s lidem.

Konfiskace byly prováděny lehkomyslně, neboť uvažte, co se všechno konfiskovalo, když se napsala věta: »Policie útočila«, ta věta se skonfiskovala. Ve schůzích studujících bylo vysloveno mínění a jednomyslně odhlasováno: »Že boj neustane a že se povede dále do nejkrajnějších důsledků«, také toto místo bylo skonfiskováno. Dále skonfiskovala policie se státním zastupitelstvem místo: »Bude vydána brožura s illustracemi, která má býti nadepsána »kultura pražské policie«. Jest to příčina ke konfiskaci? A takových míst byla zabavena celá řada.

To jest charakteristické, že se zabavovala v časopisech nejvíce taková místa, kde se lidé jako očití svědci nabízeli za svědky, že policie nejednala správně.

Co to znamená? To znamená, že vývodní svědci mají býti umlčeni, a že nikdo nemá práva směrodatně mluviti a posuzovati události než jen policie s místodržitelstvím sama.

A přece krvavé události pražské vyvolala jen ona sama, neboť kdyby byla mlčela, byl by býval zachován pořádek nejvzornější.

Události ze dne 10. října, a rovněž ze dne, kdy byl pořádán pohřeb nevinného hocha Hubáče, dokázaly jasně, že když se policie neukáže na ulici, že je zachován klid a dobře i zde se volalo: »Zavřete policii a bude hned klid«. Byl jsem při tom pohřbu s panem poslancem Anýžem, a viděli jsme, jak obrovské davy na 40. 000 lidí se tísnili na těch hřbitovech, a měli jste viděti, jestli byla nějaká zlomyslná škoda tam způsobena, a jak vzorně byl zachován pořádek, pořádek za takové ohnivě přímo vzrušené situace, ve chvíli, kdy pohřbíváno bylo dítě, které se stalo nevinnou obětí policie, ve chvíli, která je příčinou svojí s to, aby vznítila mysl lidu k nějakým excessům! A přece ten lid zachoval klid a pořádek, poněvadž jej nikdo k výstupům neprovokoval když policie zůstala doma.

Ohražoval jsem se v protestech svých proti zabavení závadných míst a tím proti tomu, aby ve sněmu konfiskován byl projev našeho volného mínění o událostech pražských. K tomu jsme měli právo a docela i svou povinnost!

To tedy byly ony dvě interpellace. Pan maršálek interpellace censuroval a nedal přečísti místa zabavená!

Ani zřízení zemské ani jednací řád sám nedaly p. maršálkovi právo k takové censuře. Právo takové jím nemůže býti nijak vykonáváno. Jestliže se pan předseda odvolává na svou praksi, tu se musím proti tomu rozhodně ohraditi, aby prakse a nějaký zvyk dlouholetý byl zde nastolen jako právo a zákon. Proti jasnému znění zákona žádný zvyk zde právem vykonáván býti nemůže.

Paragraf 15. jednacího řádu ustanovuje jasně a taksativně práva p. zemského maršálka. Tento článek 15. praví, že maršálek zahajuje sezení, bdí nad tím, aby se šetřilo jednacího řádu, řídí jednání, uděluje slovo, klade otázky a prohlašuje výsledek hlasování.

O tom, že by měl předseda sněmu nějaké právo censury poslaneckých podání, o tom v celém jednacím řádu a zemském zřízení nestojí ani slova. Pan nejvyšší maršálek mohl by se odvolávati na § 60 jednacího řádu a mohl by odůvodňovati své jednání snad tím, že censurování takové má snad zjednati pořádek ve sněmu. Ale ani v tom případě neměl by sám práva jednati tak, jak skutečně jednal.

Paragraf 60. jednacího řádu zní: Odchyluje-li se řečník od věci, volá jej proto nejvyšší zemský maršálek »k věci«; užívá-li kdo výrazů neslušných neb dokonce trestuhodných, volá jej k pořádku!

Nejvyšší zemský maršálek může za tím účelem řečníka přerušiti a volal-li jej opětně »k věci« neb »k pořádku«, může jemu se svolením sněmu nadobro odejmouti slovo.

Když, pánové, ale konfiskuje z mého podání pan maršálek určitý projev můj neboť tím, když jej do svého podání napíšu a se mnou 20 poslanců spolu podepíše, stává se naším projevem, my jej za svůj přijímáme a za projev náš musí se to považovati - tedy pan maršálek nás umlčuje a odnímá nám slovo a k tomu dle jednacího řádu jest jedině sněm oprávněn a nikdo jiný.

Paragraf 73. jednacího řádu ve příčině čtení interpellace ustanovuje jasně:

Podané interpellace přečtou se ihned a odevzdají se tomu, kdo byl interpellován.

Znění tohoto paragrafu jest pro mne úplně jasné a snad pro celou řadu jiných poslanců.                                                    

Jestliže dnes vzdor tomu činím návrh aby byl paragraf ten doplněn, tedy tím nečiním nějaký ústupek a činím návrh tento s výhradou svého právního přesvědčení, že znění jednacího řádu by k tomu úplně stačilo, kdyby se dle znění vykládal.

Ale abychom zabránili zvyku dnešnímu i budoucímu, zvyku některého jiného předsedy, který po nynějším maršálku zemském může zasednouti, nebude škoditi, když § 73. bude jasně obsahovati slova, že interpellace se mají čísti »nezkráceně v plném znění. « Superflua non nocent!

Raději ustanovení zcela jasné, než možnost, aby ustanovení připouštělo nějaký nesprávný výklad.

Pan maršálek a s ním celá velkostatkářská kurie, jak jsme z odvety její slyšeli, trvají na stanovisku, že nečtením zabavených míst v interpellacích poslanců rozšíření zabavených míst se má zameziti.

Kdyby názory, které v odvetě kurie velkostatkářské byly uvedeny, měly zvítěziti, pak, pánové, by ve sněmu byl tisk vlastně omezen ještě více než nynějším platným tiskovým zákonem.

Na tisk by zde byla zavedena ještě větší censura, než jakou sám tiskový zákon ve skutečnosti na mysli má.

§ 6. tisk. zákona prohlašuje za rozšiřování tiskopisu jen jeho prodej, rozdělování nebo vyměšování na veřejných místech.

§ 17. nařizuje, aby tiskař předložil povinný výtisk k censuře zároveň se započetím rozdávání neb rozesílání.

Dovoluje tedy § 17. tisk. zákona podle svého jasného znění, aby se tiskopis v tom okamžiku, kdy se k censuře nese, rozšiřoval, roznášel, rozdával, a nezakazuje ani zákon tiskový podle svého znění rozšiřování zabaveného tisku mezi obecenstvo, jako to zameziti chce odveta a postup pana maršálka zde ve sněmovně.

Pánové, nezapomínejme dále, že konfiskace je opatřením pouze prozatímním. Když státní zastupitelstvo neb policie zkonfiskuje nějaký list, tedy víte, pánové, že to není definitivní konfiskace, že musí konfiskace býti nejdéle do tří dnů soudem potvrzena. Připouští se dále odpor i proti potvrzení soudnímu. O odporu tom koná se líčení, jež má býti podle zákona z pravidla veřejným. Při líčení může námitky podávající redaktor neb obhájce celé zabavené místo přečísti, tedy za daných poměrů z pravidla může se státi, že celé zabavené články při veřejném líčení budou přečteny.

Tedy i celé zřízení konfiskační je vlastně liberálnější, než ta praxe, která by se nám zde do sněmu zaváděla.

To by přece bylo jen hrozným úkazem, kdyby sbor parlamentní, který má býti svrchovaným soudcem a tribunálem veškeré správy státní a zemské, kdyby tento sbor měl postupovati ještě hůře, než rakouské zákony a rakouská konfiskační praxe tisková.

My jako poslanci nemůžeme si za žádnou cenu to také nechat líbiti; zde jedná se přímo o vykonávání práv poslaneckých.

Článek 1. zákl. zákonů o nedotknutelnosti a nezodpovědnosti členů říšské rady a sněmu ze dne 3. října 1861 ustanovuje výslovně:

Členové říšské rady a sněmu nemohou býti pohnáni k zodpovědnosti pro hlasování vykonaná ve svém povolání, z učiněných

vyjádření ve výkonu tohoto práva svého a mohou pouze od sněmu, jehož jsou členy, býti voláni k odpovědnosti.

Tedy v konečných důsledcích je sněm sám suverenním soudcem nad jednáním poslance.

Týž základní zákon ustanovuje výslovně v následujících paragrafech, že poslanec nesmí přijmouti instrukci od voličů.

Jestliže pan maršálek censuruje naše jednání a postupem svým vlastně chce, abychom vynechali určitá místa ze svých dotazů, pak dává nám instrukce. Nesmíme-li přijímati instrukce ze zdola, nesmí se také připustiti instrukce se shora.

Jednání poslance musí býti naprosto od veškerých vlivů úplně neodvislé a jedině takovéto jednáni jeho může zaručovati řádné vykonávání parlamentárních práv.

Velectění pánové, naše zemské zřízení, náš jednací řád je toho rázu, že jednání předsedy sněmovního podle zemského zřízení a jednacího řádu se spravujícího je dnes ještě v takových případech i pro něho samého velmi odiosním.

Neboť, pánové, postavení našeho předsedy sněmovního jest daleko choulostivější a má býti jednání jeho proto daleko opatrnějším ano liberálnějším než předsedy na říšské radě, nebo v jiném sboru zákonodárném, kde předseda ten jest volen z plena sděmovního, kdežto zde předseda volen není, nýbrž ze středu poslanců jest panovníkem jmenován. Proto po mém názoru tím více má se snažiti o to, aby zejména v takových momentech, kde jedná se o kritiku jednání vládního nebo docela i panovníkovo, vždy měl na mysli, aby se nevzbudilo zdání, že jest více důvěrníkem panovníka a vlády než vykonavatelem vůle sněmu a předsedou sněmu.

A uvažujíce to, musíme se ohraditi naprosto proti způsobu, jakým pan nejvyšší maršálek zemský v posledních předminulých dvou sezeních naproti četným poslancům vystoupil. Způsob ten skutečně naplnil nás nejen politováním, ale trpkostí a hněvem. Neslyšel jsem v době, když se interpellace četly řádně slova pana maršálka, ale byl jsem upozorněn, že pan nejvyšší maršálek přímo rozkřikl se na české poslance, kteří vystupovali proti jednání policie a vlády.

Úplně to pochopuji, že může býti někdo rozčilen, ale vzpomínám těch bouřlivých scén za obstrukce sněmovní způsobených, vzpomínám té chladnokrevnosti a trpělivosti, se kterou předseda k této obstrukci přihlížel. Právě proto se nás musí bolestně a trpce dotknouti, že zrovna na české poslance, když se ohrazují proti libovůli vlády a policie se křičí jako na nějaké čeledíny. Zrovna tak stalo se podruhé, když se ozvalo s předsednického stolku: »Chci mít ticho« česky, a hned na to: »Ich bitte, meine Herren, um Ruhe. «

Co se zde stalo, se strany české, byl projev velmi slabý a slabý ohlas mínění Českého lidu. Jděte po Čechách a shledáte, jak všude trpce si stěžují na to, že vystoupení českých poslanců při prvé schůzi po krvavých událostech bylo chabé.

Vraceje se k jádru věci, shrnuji vývody své.

Znění jednacího řádu, pánové, jest úplně jasné, a také, pánové, konstatuji, že pan maršálek zemský při druhém mém textu propustil již úplně zabavená místa a mohl bych to uvítati jako projev, že ustupuje od svého výkladu.

Plným právem by mohl také ustoupiti od něho, neboť jaký to má praktický význam, když se dnes zde místa skonfiskují podruhé a za deset dní sejde se říšská rada a tam se, pánové, všecko to bude interpellovati znovu a místa zabavená stanou se immuními a to stane se sborem centrálním, radou říšskou k necti a snížení vážnosti sněmu král. Českého, který sám nemohl zjednati projevu svých poslanců řádné immunity proti rozhodnutí maršálkovu. Mohlo by se namítnouti, že může při čtení interpellací na říšské radě postoupiti praxe jiná. Jsem přesvědčen, že lidoví poslanci na říšské radě v dosavadní praxi, která tam při úplně stejném jménu jednacího řádu se koná, nedopustí změnu a praxe ta bude se zachovávati i na dále.

V uváženi všeho toho žádám slavný sněm, aby naklonil se k návrhu, který s panem poslancem Anýžem a soudruhy jsem podal, aby byl § 73. jednacího řádu doplněn v tom smyslu, jak návrh náš naznačuje, že za slova »podané interpellace se přečtou ihned«, vřadí se slova »nezkráceně v plném znění«, aby pro budoucnost pro