jednacího pořádku rovněž dotýká se ustanovení zemského zřízení a proto návrh náš na změnu jednacího řádu ovšem míří také na změnu příslušných ustanovení zemsk. zřízení samého.

Račte mi dovoliti, velectění pánové, abych při této příležitosti právě z toho důvodu, že nepatřím k těm pessimistům, kteří myslí, že význam parlamentarismu patří již minulosti, kteří již zcela nepokrytě mluví o tom, že parlament vykonal již svou úlohu aspoň v těch zemích, kde myšlénka parlamentarismu vzešla a že musí najíti se nová forma správy veřejné, ve které má se o veřejných záležitostech rozhodovati, o věci promluvil.

Nikoliv, pánové! Jako upřímný přívrženec parlamentarismu neváhám prohlásiti, že považuji za nutno, má-li toto těleso parlamentní udržeti se na životě a má-li samo sobě a veřejnosti imponovati, že nepopiratelně v jednacích řádech parlamentů dnešní doby musí býti vážná změna předsevzata, že zejména my, velect. pánové, jako členové jednoho parlamentu musíme míti dosti upřímnosti a autokritiky, abychom zcela otevřeně pravdu navzájem si přiznávali.

Je to zvlášní snobismus, duševní kontakt, který dnes vládne mezi parlamentem a obyvatelstvem, které stojí mimo parlament.

Není pochybnosti, že není dnes většího vychovávacího ústavu než parlament v dobrém i špatném smyslu.

Každá scéna, která v parlamentě se odehraje, při velkém rozšíření veřejného tisku, při tom zvláštním zájmu, kterým přece velké vrstvy obyvatelstva patří k jednání parlamentu a posuzují jeho jednání, vyvolávají velké a velké dojmy a vedou přirozeným pudem napodobovacím k stům a tisícům podobných napodobovacích činů.

Tak si vysvětlujeme, že zejména, když rozšířením volebního práva jistí pánové vešli do sněmovny, pánové, kteří jsou přece důvěrou voličstva povoláni, kteří však přece snad dosaváde nepoznali, že musí především míti vnitřní opravdovost, hloubku vědomostí, takovou vnitřní upřímnost, která sama svou vnitřní silou přesvědčuje, nikoliv vnějšími efekty, frasemi, hlukem, křikem a  vyvoláváním umělých scén, že v dnešní době pozorujeme, že scény, které jsem nazval temperamentními, a mohl bych voliti také ostřejší slovo, docházejí stále více a více většího nápodobovacího rozmnožení v nejširších vrstvách obyvatelstva.

Jestli-že není pochybnosti o tom, že v dřívějších dobách a jiných státech parlament je jediným vychovávacím prostředkem, my se nemůžeme tím tajiti, že dnes právě tyto nejturbulentnější scény obyvatelstvo vidí, žurnalistika zachycuje každou interjekci, ale mlčením hlubokým pomíjí nejvěcnější řeči, takže každý intelligent mimovolně vidí, že potlačuje se tu síla vzdělání, neb kdokoli jiný, který posuzuje v nynější době jednání sněmovní, vidí, že čím turbuletněji se postupuje, tím většího effektu se dociluje.

Jest přirozeno, že zásada moci, zásada silnějšího zvítězí nad »slabým, « ale nikoliv otázka, zdaž také vnitřní opravdovost opravňuje tento projev vnější síly, že rozšiřuje se vždy ve větším a větším rozsahu mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva a celá tato otázka - řeknu to nepokrytě - v nynější době v té formě, v jaké v našem veřejném životě vystupuje, nabývá vždy trudnějších barev.

Velectění pánové! Není pochybnost o tom, že každý parlament má a musí si udržeti tradici a že každý člen a zejména člen, který dosud neprodělal duševní proces, který každý intelligent musí prodělati, jenž není, abych tak řekl, stylisován - a každý intelligent musí býti stylisován - musí vyciťovati ono zvláštní prostředí duševní nadvlády, které parlament musí na každého nového člena nebo na celou serii členů, kteří novým volebním právem povoláni budou působiti.

To prostředí dnes namnoze chybí, chybí nám to milieu slušnosti, to milieu přesvědčení, že jen vnitřní pravda ne turbulentní scény bude imponovati, chybí nám to milieu, které povznáší sílu myšlení, duševní práci povznáší, tak že stojíme a pochybujeme o tom nejen ve slavné sněmovně, nýbrž v celém veřejném životě, zda celá myšlénka francouzského a anglického parlamentarismu byla vůbec správna a je-li to pravá forma, kterou smýšlení lidu se projevuje. Mně se, pánové, zdá, že největším úkolem parlamentu dnešní doby jest vedle veřejné kontroly, kterou provádí právě ten povznášející, etapový postup, který on v kulturním směru vůči celému státnímu obyvatelstvu má vykonávati.

Pánové, představme si veliký kulturní, historický význam, který onen říšský sbor, duma, bude v Rusku svolána k zákonodárné činnosti, a že bude vykonávati vliv na celé duševní obrození, na celou nacionální kompaktnost vyděděných mas ruských, které nebyly po věky připuštěny k veřejnému životu a neprodělaly onen duševní proces, který ostatní evropští národové za celá staletí a tisíciletí prožili. Vidíme tu ethický význam parlamentu!

Zda jest však možno udržeti tento ethický význam, když bude parlament rozvířen křikem, násilnými scénami, když každý z nás musí si říci, že vstupuje v síně parlamentu zdejšího nebo jiného, vydává se v nebezpečí každého násilí, v samém sněmu nebo konečně zakročení i z galerie.

Velectění pánové! Já bych kladl a nepřestanu, pokuď budu ve veřejném životě státi, nejvyšší důraz na udržení této jisté slušnosti ve veřejném zápase z toho důvodu dalšího a snad z nejvážnějšího, poněvadž se mi zdá, že je to především úkolem národa malého, jehož všechny vrstvy udržují interes o národní organisaci a program jen tenkráte, pokud jest jím umožněno volně, svobodně, bez terroru projevovati svoje přesvědčení, pokud je podmíněno přirozeným, duševním vývojem, a lnou k ideální stránce, za kterou bojovala minulá pokolení a za kterou mají bojovati i pokolení budoucí.

Pánové, spatřoval bych v tom otřes celé národní organisace, kdyby možnost tohoto vývoje byla terrorismem z parlamentu nebo terrorismem z ulice, jakýmkoliv způsobem otřesena. Nechci se dotýkati rozběhů a etap velikých myšlenek, které vždycky počnou chvěti přirozeně ulicí a obyvatelstvem v takových okamžicích historických, když se jedná, aby byla vybudována nová budova a nová myšlenka a shroucena budova, která se neosvědčila. Nechci se jich dotýkati a není pochyby, že tato veliká vlna také mnohý temný tok vody přinese. Není o tom pochyby. Ale co si musíme přiznati. Že bylo by po mém soudu velikým pochybením, kdybychom zásadně uznali veliký důsledek terrorismu, nechť pochází z kterékoliv strany, význam ostrého nestilisovaného tonu, nechť vychází z kterékoliv strany sněmovní, nebo z obyvatelstva.

Vždyť veřejný život náš dávno nezáleží jen v činnosti parlamentní. Při rozšíření veřejného tisku, žijeme ve stech různých duší, pozorujeme, že obyvatelstvo nejen o schůze parlamentu, ale i o schůze obyčejné voličstva se stará.

Pánové, nevím, mohu-li se dovolávati záhy svědectví Vašeho, kteří snad do schůzí těchto nepřijdete, ale to jest faktum, že dnes na kterékoliv schůzi voličské, členové těch vrstev národních, které doposud nejvíce se bili za národní program, které jsou kádrem naší buržoasie, dnes se obávají vysloviti své přesvědčení, poněvadž dnes stojíme nepopiratelně nebo máme býti najisto postaveni pod jistý terror, který míří na politický význam těchto vrstev, které pro náš národní život a národní budoucnost mají nepopiratelný význam.

Proč pánové tyto vrstvy buržoasie táhnou se zpět? Proč neslyšeli Jste ani v době veliké demonstrace projevy přirozené, upřímné, samorostlé projevy takové buržoasie ? Z toho důvodu tito členové rozpakují se a bojí se, že budou terrorisovány vrstvami, které se ještě včera neodvážily, aby také veřejně mluvily, ale dnes diktují své mínění, stále s tou důtklivostí, že nikdo se nemůže odvážiti, aby měl od nich odchylné jiné mínění. Já to otevřeně říkáni, tak si rozvoj veřejného života nepředstavují a z toho důvodu dovoluji si upozorniti na to, že máme-li udržeti zájem všech širokých vrstev národních na celém našem veřejném životě, musí býti v zájmu umírnění u všech stran politických a v celém národě a u stran sněmovních zachováno, aby každému jednotlivci i tomu, který nemá silné orgán a výbornou vyřídilku a nemá silné ruce, aby mu bylo umožněno, aby slušně a mírně dle své zvyklosti mohl své mínění projevovati a za své mínění celou svou ctí a bytostí také státi.

Pánové, netajím se také tím, že jakož jsem nejupřímnějším přítelem všeobecného a rovného hlasovacího práva, musím žádati právě vzhledem k té myšlénce rovnosti a spravedlnosti, aby vrstvy, které dnes jsou s jakýmsi pohrdáním buržoasií jmenovány, měly plnou svobodu, aby mohly projevovati své mínění. A nedovedu si jinak představiti dnes provedení všeobecného, rovného práva a těch idejí, jak my si je představujeme. Jestli dnes různé strany mluví o všeobecném hlasovacím právu, pak jest patrno, že mluví se o pojmu jednom, ale v různých představách, neboť každá strana v tom ohledu může si představovati věc jinak. Ale jak my si představujeme všeobecné rovné právo, mohli bychom si představiti provedení této rovnosti jenom tenkráte, když by bylo přikázáno voliti a každému umožněno, aby provedl své hlasovací právo volně, aby mu byla zaručena naprostá svoboda a volnost projeviti hlasovacím lístkem své přesvědčení.

Jak dnes poměry jsou, kdyby za dnešních poměrů měly se provésti volby, obávám se, že by sta a tisícové mnohých tříd raději zdržely se hlasování než, aby vydávaly se vstříc různým šikanám; a to není pro nás rovnosť, to, pánové, není politický cíl pro který jsme, pro všeobecné hlasovací právo.

Pánové, v této době, kdy to nebude ani populární, neobávám se toho, že se vydávám různým námitkám za cíl, musím na tom trvati, aby těmto vrstvám, které dosud věrně při národním programu stály, naprostá rovnost a svoboda v každém směru v politickém životě byla zachována. Neboť, pánové, mluví-li se o svobodě, tu spatřuji největší svobodu v tom, jestliže každému individuu jest zaručena svoboda jeho projevu, jeho rozvoje slovem, jestliže jest chráněna svoboda individua a tuto svobodu největší spatřuji v zachování pořádku.

Jestliže, velectění pánové, dnes snad myslelo by se, že svoboda jest něco jiného, pak, pánové, všimněme si různých zkušeností a projevů z minulosti a historie a poznáme, že největší otroctví vyprýští jen v dobách anarchie.

Já bych, pánové, tu anarchii, ten rozklad v národní naší společnosti a v celém veřejném životě v tom okamžiku spatřoval, kdybychom pod jakýmkoli terrorismem, my příslušníci národních vrstev, středních vrstev t. zv. bourgeoistickych obávali se akcentovati povinnost každé veřejné instituce, by naprostou svobodu a také pořádek v těchto středních vrstvách fedrovali.

Já se, pánové, neobávám říci, že myslím, že můj názor je nejmodernější. Ať, pánové,můj hlas jakkoli bude posuzován, když dnes vidíme, že i ve studentstvu, v tom studenstvu, které přece je nositelem největších myšlenek i těch myšlenek nepochopených, myšlenek, jichž průsvit jest jen skrze mračna šedá přítomnosti patrným, když dnes i ve studentstvu terrorismus tak jest patrný, jak jsme četli v dnešních listech a ve zprávě o  výjevech v universitě německé - pak musíme si říci: k jakým koncům konečně dospěje náš veřejný život a jaký význam vlastně svému přesvědčení, té kultuře, tomu milieu, ve kterém jsme vyrostli, přikládáme, jestliže mlčíme vůči takovýmto zjevům, jestliže necháme úplně volné pole každému terrorismu, který dnes tak naivně, čistě a platonicky myslící mysl, jako mysl studenta, dnes zaujímá?

Největší pořádek, abych tak řekl, třeba velmi tvrdými diskrecionárními předpisy, je proveden v parlamentě francouzském a anglickém. Kdo byl ve Francii, zajisté přizná mně, že republika francouzská nikdy se neobává říci, že právě udržování pořádku pokládá za nejlepší prostředek zabezpečiti svobodu a že republikánské předpisy v mnohém směru byly přísnější, než předpisy císařství. Zrovna, tak tomu jest v Anglii.

I v anglickém i francouzském parlamentu sněmovna pokládá se za nositele suverenity národní. Francouzská i anglická sněmovna nejsou snad jen zdánlivými nositeli konstitucionalismu, zde mají řízení státní úplně v rukou, ale šetří velmi přísně ustanovení jednacího řádu, jak v anglické i  francouzské sněmovně byl zaveden.

Jestliže tedy vidíme, že osoby, které snad ani si nepředstaví, stávajíce se členy jistého parlamentního sboru, jakou převzali zodpovědnost, a cítí jen, že mají povinnost vůči voličstvu, by vymkli nějakým způsobem a kteří při svém fondu duševním myslí, že nemohou jinak vyniknouti, než nějakými turbulentními scénami - jestliže zejména si všimneme toho zvláštního psychologického zjevu, že málo kdo zůstane klidným v okamžiku, kdy vidě, že 20 až 100 lidí se na něho dívá a že zejména nezůstane klidným v okamžiku, když ví, že každé slovo jeho se stenografuje, že vlastně mluví s tisíci lidmi, kterým noviny řeč jeho přinesou pak v tomto okamžiku musíme si představiti, že to není normální stav, abych tak řekl, ta největší střízlivost, která vede poslance k takovým projevům, nýbrž že to je jistý snobismus, který nepopiratelně vyvinul se mezi parlamentem a tykadly voličstva a veřejného mínění, neboť jest druhdy nepopiratelným interesem poslance, aby zalichotil těmto zakořenělým zvykům, těmto patrným tykadlům veřejného mínění.

Vůči těmto zjevům není zajisté pochybnosti o tom, ze mluvíce pro nutnost reformy volebního řádu, nemůžeme býti proti tomu, aby důvěrník sněmu, který byl zvolen předsedou nadán byl také příslušnou diskrecionární mocí. Ale já hodlám ještě o jisté okolnosti zcela stručně promluviti, ovšem se stanoviska čistě theoretického, s něhož dnes mluvím pro nutnost reformy jednacího řádu. A tu zejména jest nutno, abych obíral se otázkou dělnosti slavného sněmu.

Pánové, my můžeme mluviti jen theoreticky o podstatě této věci. Ale se stanoviska této podstaty musíme uznati, že tím okamžikem, kdy se ustavuje, kdy se takový parlament schází, sešel se přece z toho důvodu, aby nejen pronášeny byly řeči, aby pronášena byla různá mínění, nýbrž aby také jisté styky se pěstily, aby se jednalo a usnášelo, aby jisté dohody se hledaly, aby princip většiny byl přiveden k platnosti.

Podstata parlamentarismu mluví tedy proti obstrukci. O tom není pochyby. Jestli dnes obstrukce je jistou zbraní a snad i v kruzích voličstva jest pokládána skoro za jisté sacro sanctum - poněvadž o podstatě této zbraně panuje klamné mínění - Vy pánové, starší parlamentáři se pamatujete, jaký ostrý význam měla dříve oposice parlamentní. My mladší se ještě velmi dobře pamatujeme, jak dychtivě jsme čekávali na různé řeči, které byly pronášeny při různých příležitostech.

To všecko dnes vymizelo. Oposice nemá dnes takový význam jako dříve, vůbec zdá se, že na místo významu oposice nastoupil význam obstrukce. Dnes vláda za těchto poměrů především obstrukce se bojí, zbraň obstrukční je jí nejnebezpečnější, ale neváhám říci, že tyto poměry mne o významnosti a prospěšnosti obstrukce - a připomínám, že mluvím stále jenom theoreticky - nepřesvědčuji, poněvadž vidím, jak postup taktický stále se stupňuje. Nejprve od oposice k obstrukci. Dnes však již obstrukce nestačí, poněvadž se volá po tom, aby boj vyřídil se na ulici.

A tak přicházíme do zcela nových poměrů, kde parlament je ignorován.

A myslíte, velectění pánové, že to zůstane omezeno jen na boj na ulici?

Zajisté, že nezůstane. Jestliže temperamentní rozvoj dnešních poměrů bude dále postupovati, dojdeme možná i k tomu a věřte, já již několikráte v říšské radě měl jsem dojem při různých scenách, kdy galerie stranicky obsazená musela býti vyklizena - že z galerie budou házeny ne lístky, ale něco jiného a jsem jist, že bude pak málo tak chladnokrevných předsedů, jako onen Dupuy, který ve francouzské sněmovně, když z galerie hozena byla puma, prohlásil: »Schůze trvá dále !«

K těm koncům to dojde, k těm krvavým stykům, k těm krvavým důsledkům povede snad terrorismus ať na ulici ať v parlamentě.

Já se ovšem neobávám, že při těch důsledcích parlamentarismus zahyne, ale věřím, že zvítězí zásada Herodotova, že rovnováha, byla-li porušena, musí znova vrátiti se do svého střediska a to i na půdě parlamentarismu.

Z tohoto důvodu neváhám říci, že jest úkolem nás, kteří trochu dále se díváme než snad jen na zítřek, abychom neústupně stáli na tom, že nikoliv násilné přepínání, a nikoliv překřikování se, nýbrž vnitřní síla řečníkovy opravdovosti v zápasu, který politické strany dovedou, třeba ve slušné formě i při velkém temperamentu vznítiti, který dovede vhodným způsobem v parlamentě dobrou věc hájiti, tento zápas jest posvěcen vítězstvím, které zajisté v budoucnosti politické zápasy různých stran čeká.

Mluvě pro reformu volebního řádu, nehodlám o různých jednotlivostech dále se rozšiřovati.

Myslím, že snad bude velmi málo a snad nebude ani jediného člena slavného sněmu, který by se mnou nesouhlasil, že my děti moderní doby musíme na tom principu státi, aby byl vybudován za nutné změny zemského zřízení také jednací řád, který by vytvořil jediný moderní silný, svou opravdovostí silný parlament, parlament obecenstvo a celý lid vychovávající.

Poněvadž pak při návrhu, který jsem

si právě dovolil odůvodniti, nepatrně půjde o změnu zemského zřízení a poněvadž v tomto oboru zde stává již komise pro změnu zemského zřízení, dovoluji si ve formálním směru navrhnouti, aby můj písemní návrh přikázán byl komisi zřízené a zvolené již pro změnu zemského zřízení. (Výborně! Potlesk. )

Oberstlandmarschall: Der Herr Antragsteller hat seinen formalen Antrag dahin abgeändert, daß er beantragt, daß dieser Antrag an die Kommission gewiesen werde, welche für die Revision der Landesordnung bereits eingesetzt worden ist.

Jelikož pan navrhovatel změnil svůj formální návrh, tedy především musím učiniti dotaz na podporu stran této změny.

Prosím pány, kteří tuto změnu podporují, by vyzdvihli ruku.

Jest dostatečně podporována a následkem toho jest tento návrh platně změněn.

Žádá někdo za slovo ve formálním ohledu?

Verlangt jemand in formaler Beziehung das Wort?

Jelikož nikdo za slovo nežádá, přejdeme k hlasování.

Nachdem Niemand das Wort verlangt, übergehen wir zur Abstimmung.

Předmětem hlasování jest návrh tištěný, avšak s tou změnou, že na místo zřízené 24členné komisi má býti úloha, jež této komisi byla ustanovena, udělena komisi, která již pozůstává z 27 členů a které přikázány jsou předlohy, týkající se změny zemského řádu.

Gegenstand der Abstimmung ist der gedruckte Antrag des Herrn Antragstellers jedoch mit dem Unterschiede, daß statt der nach dem ursprünglichen Antrage einer 24gliederigen Kommission zuzuweisenden Ausgabe dem hohen Hause der Antrag vorliegt, daß die in dem gedruckten Antrage enthaltene Aufgabe an diejenige Kommission erfolge, welche bereits für die Änderung der Landesordnung eingesetzt ist und aus 27 Mitgliedern besteht

Žádám pány, kteří přijímají tento návrh, aby vyzdvihli ruku.

Ich ersuche diejenigen Herren, welche

diesen Antrag annehmen, die Hand zu erheben.

Návrh jest přijat.

Der Antrag ist angenommen.

Příštím předmětem denního pořádku jest první čtení návrhu p. pos. Kaliny na změnu článku 73. jedn. ř.

Nächster Gegenstand der Tagesordnung ist die erste Lesung des Antrages der abgeordneten Anton Kalina, Josef Anýž und Genossen vetressend die Abänderung des § 73 der Geschäftsordnung des Landtages.

Dávám slovo panu navrhovateli poslanci Kalinovi.

Posl. Kalina: Slavný sněme! Podal jsem návrh na změnu čl. 73. jednacího řádu sněmovního v ten rozum, aby v článku tom, který jinak pro mne je úplně jasný, který však, velectění pánové, panem nejvyšším maršálkem zemským po mém soudu vykládán jest nesprávně, aby v článku tom jasně bylo řečeno, že interpellace musí v celém svém znění nezkráceně ve sněmu býti přečtena.

Interpellace stala se během času jedním z nejdůležitějších prostředků parlamentní kritiky vlády a veškeré výkonné moci v zemi a ve státě. Prostředku tohoto žádný svědomitý zástupce lidu vzdáti se nemůže a nesmí.

Je v povaze interpellace samé, že interpellace musí obsahovati všecko to, co jest předmětem dotazu. Interpellace musí vyličovati podrobně předmět jednání výkonné moci a musí naznačovati určitě petit, jehož se domáhám. Proto také jest nutno, aby interpellace celá byla uvedena plně a nezkráceně na vědomí sněmu.

Bez úplného obsahu interpellace není vůbec možno, aby poslanci mohli si učiniti jasný pojem a jasný úsudek o tom, čeho interpellací má se docíliti, a všecko právo interpellační stalo by se tímto způsobem úplně ilusorním.

Podávati dotazy jest nám jednacím řádem výslovně dovoleno. Máme právo podávati k místodržiteli jako k zástupci vlády dotazy o všem tom, co se v kterémkoli oborn státní správy bylo stalo. Máme právo se tázati, proč se to neb ono stalo, máme dále právo tázati se, jaký další postup vláda v tom či onom oboru správy zaujmouti chce.

Ovšem účinnost tohoto kontrolního prostředku parlamentního jest značně seslabena tím, že neobsahuje ani zřízení zemské ani zákon o jednacím řádu ani jednací řád sám ustanovení o tom, že ten, k němuž se podává dotaz, má povinnost na dotaz skutečně odpověděti, ani se mu neukládá povinnost, v jaké lhůtě odpověď má býti dána.

Nemůžeme zástupce vlády podle našeho zřízení zemského a jednacího řádu nutiti k tomu, aby byl přítomen jednání sněmu, aby slyšel dotaz, který na vládu se činí, aby slyšel kritiku vládních opatření.

Pan místodržitel má právo do tohoto sněmu přijíti, ale nemá povinnost, aby do sněmu přišel a aby jednání sněmu byl přítomen, třeba v té chvíli, kdy by toho bylo nejvíce zapotřebí.

Účinnost interpellačního prostředku jest také tím značně znesnadněna, že není stanoveno, že jest přípustná debata o dané odpovědi na interpellaci. Tedy interpellovaný po zodpovědění interpellace má přece jen poslední slovo. Celý prostředek interpellační tak, jak v našem parlamentním zřízení zemském je konstruován, nepodává žádné záruky skutečného účinného upotřebení a účinného provedení tohoto prostředku. My cítíme těžce a všichni těžce neseme, ženění stanoveno v našem zemském zřízení - také p. dr. Dvořák na to poukázal - zodpovědnost správce království sněmu.

Jedním z nejdůležitějších úkolů komise, která má vypracovati návrhy na změnu zemského zřízení musí býti, aby toto ustanovení bylo do projektované změny zemského zřízení vloženo, že totiž jest správce tohoto království zodpověděn sněmu tohoto království.

Jinak všechna naše kontrola veškeré vládní činnosti jest vlastně směšná a illusorní. My činíme vládě výtky, my interpellujeme, ale pan místodržitel si dělá co chce. Ano když se v dotazu uváděla přesná fakta a činili se výčitky vládě, a hlas veřejného mínění jest za jedno v tom, že vláda chybovala, že přehmatů se dopustila policie, že ona provokovala, že odpověděl místodržitel bryskními slovy, tak jako by chtěl říci: pravda jest jen to, co já povídám a není-li vám to vhod, použiji ještě ostřejších prostředků, aby vůle vlády byla provedena. A sněm místodržitele nemůže volati k zodpovědnosti.

Konstatuji znovu výslovně, že po mém soudu, a soudu celé téměř veřejnosti byla jednou z hlavních příčin, proč nabyla demonstrace dne 4. a 5. listopadu takového rozsahu, jedině opatření pana místodržitele, která společně, s policejním řiditelem Křikavou učinil, totiž že způsobem přímo provokujícím, vládní vyhláškou, napomínal lid k pořádku, místo aby k pořádku byla volána policie!

Vyhláška vydaná z místodržitelství, nebyla toho způsobu, aby přivedla do obecenstva klid, naopak úplně způsobilá k tomu, aby vyvolala naprostou reakci proti této vyhlášce. Tak se nemluví k lidu rozčilenému, který má býti upokojen. K lidu se musí mluviti slovy jinými, mírnými a klidnými a ne hrozbou, že neposlechne-li, bude krutě ztrestán a že se mu přímo hrozí krveprolitím.

Interpelloval jsem v zasedání minulých dvě konfiskace, které podány byly po událostech nedělních dne 5. listopadu.

Interpellace nedotýkaly se stejné věci Interpelloval jsem proto, aby se zde skutečně umožnilo imunisování, a já se zcela otevřeně přiznávám, že to, co bylo státním zastupitelstvím ve spolku s policií skonfiskováno a činil jsem právě proto předmětem dotazu, abychom my zde v tomto sněmu dokumentovali, že cítíme povinnost svoji starati se o to, aby tisk náš vůbec a zejména v době tak důležité, nebyl potlačován, aby tisku bylo dovoleno, volně mínění své pronášeti. Neboť jsem přesvědčen, že právě tím, když všechno stane se předmětem veřejné diskuse, jest možno dojíti k pevnému úsudku i k uklidnění. Byly doby, kdy právě tisk sám napomáhal a daleko více než policie, ano proti její vůli k udržení klidu a pořádku přispěl. A zajisté vyhláška pana místodržitele nepřispěla tolik k uklidnění jako výzev politických stran a výzev tisku, aby lid opětně zachoval klid. Jeho vyhláška měla býti skonfiskována!

Článek třináctý základního státního zákona o všeobecných právech státních občanů praví: »Tisk nesmí se ani pod censuru dávati, aniž systémem koncessí omezovati. «

Státní základní zákon stanoví nesporně a jasně úplnou svobodu tisku, ale jak to ve skutečnosti se svobodou tisku vypadá? Jsou to krásná slova, ale praxe a skutečnost jest hroznou! Celé folianty by se daly psáti o tom, jak se svobodou tisku v Rakousku, a zejména v Čechách specielně, to vypadalo a vypadá. Gensura trvá nezkráceně dosud, ona právě v dobách nejdůležitějších zasahá svou guillotinou do projevu volného mínění, omezování tisku koncesemi dosud trvá, a dosud trvá jedno z nejhorších pout svobody tisku - nešťastné řízení objektivní, které tolik materielních škod již českému tisku způsobilo.

Nebudu se šířiti zde příliš o desideriích tisku samého, neboť na příslušných místech již tisk český sám a všechen tisk v Rakousku formuloval své požadavky v příčině reformy tiskového zákona, a myslím, že všichni pokrokoví poslanci bez rozdílu, jsou-li národnosti české neb německé, mají svatou povinnost, aby přičiňovali se při každém kroku svém o to, aby svobodě tisku nebyla kladena ještě další mez, než jaká jemu již dnes nadbytečně tiskovým zákonem jest ukládána.

Vzpomínám zde jen řízení objektivního. To jest strašnou metlou skutečně pro tisk. A jak se provádí?

Podívejte se, pánové, jak vlastně se dnes konfiskují noviny. Vezměte praxi, která je zavedena při státním zastupitelstvu.

Není to přec žádné tajemství, a právě se strany žurnalistů bylo mně to sděleno, že při státním zastupitelstva pražském, které má vykonávati funkci konfiskační a censurní, je zřízeno zvláštní oddělení policejní, kterému je agenda censurní a konfiskační přikázána.

Návrhy na konfiskaci připravují v první řadě úředníci policejní a ne soudní.

Představte si, kdy se konfiskace provádí! Denníky přicházejí k censuře před 5. hodinou ranní. Pro dotyčného úředníka není to ovšem příliš milé, že musí brzy vstávati, a stává se, že konfiskace provádí se v různé náladě, a mnohá konfiskace byla provedena - po mém soudě - jen pod nějakým nemilým rozčilením, mrzutou náladou neb nátlakem policejního úředníka.

Neboť ku př. mnohé věty, které byly v poslední době konfiskovány v politických českých časopisech, jsou takového rázu, že rozumný člověk nedovede pochopiti, co v nich mohlo býti závadným shledáno.

A přece se stane, že k návrhu referenta státní zastupitelství nařídí konfiskaci.

Já, velectění pánové, měl jsem příležitost svého času mluviti s úředníkem od státního zastupitelství.

Služba u státního zastupitelství je pro úředníka, který považuje se za úředníka soudního, za úředníka, jemuž je zaručena základními státními zákony úplná neodvislost, službou ve mnohých případech velmi těžkou.

Byl se mnou sdělen případ, kdy úředník státního zastupitelství přečetl noviny, rozhodl se již o tom, jestli konfiskovati má či nemá a najednou zazní zvonek telefonní.

Zvonění v tu ranní hodinu na státním zastupitelství u úředníka soudního zpravidla znamená, že je to zvonek z policie anebo z místodržitelství.

Pánové! Již v tom procesu omladiny bylo upotřebeno spojení telefonického, policie a výkonné politické moci se soudem na vykonávání přímého nátlaku na soudní moc. To i zde bylo již několikrát konstatováno. Nevíme, zdali zas nepřijde doba, kdy neodvislost soudcovská nebude nebo zdali snad již není podřizována opětně policii a politické výkonné moci. To je rozhodně nespravedlivé, ano přímé zneužití vládní moci.

Nuže, pan státní zástupce skonfiskuje určitou věc, jistou pustí a nejednou z policie neb místodržitelstva přijde dotaz - »zdali pan státní zástupce neshledal závadným to neb ono místo v časopise?«

Co to znamená, pakliže místodržitelství neb policie se ptá, zda neshledal úředník to neb ono místo závadným?

To znamená implicite že má určité místo shledati závadným a skonfiskovati.

Velectění pánové! Konfiskační praxe, která zavládla zejména nyní po událostech