vání dělnického, jak na př. praví Schönberg.

Zdánlivě tvrzení to vypadá příliš odvážně, ale uvážíme-li, že podobné byty jsou semeništěm tuberkulosy a zkázy mravní, seznáme, že tvrzení ono má mnoho pravdy. Co plátno rodině dělníka, jenž je pojištěn proti úrazu, když dělník umírá na tuberkulosu a zanechává rodinu v bídě, hladu a nemoci ?

Dotkl jsem se otázky alkoholismu, který je z velké části důsledkem špatných bytů, který neposkytuje žádnou radost, žádnou touhu po rodinném krbu jejich obyvatelům.

Já, pánové, konstatuji, že nebál bych se nového zdanění líhu a zdanění piva a že bych hlasoval pro to oběma rukama, kdyby výnosu této dávky užilo se k zdokonalení bydlení.

To by bylo opravdu krásné poslání této daně; ovšem pro pivní daň, která má sloužiti k jiným účelům, která má dostati se vrstvám jiným, než od kterých je placena, nemám sympathie. Souhlasím sice s potlačováním alkoholismu, ale ne jen cestou zdanění. Neřest, jakou alkoholismus je, má býti potlačována přímo a ne vykořisťována pouze se strany státu neb země daní a nemá se státi vlastně veřejnou institucí, jako vlastně dnes alkoholism pro účele finanční správy jest.

Promluvil bych rád šíře o otázkách reformy bydlení, zejména reformě daně domovní. Leč myslím, že není příliš interesu v tomto sněmu poslouchati další vývody.

Otázka reformy domovní daně, zejména se zřetelem na menší byty, jest velice naléhavá, ale uznávám s druhé strany, že jest nesnadna. Pouhé snížení daně domovní by nejspíše prospělo domácím a sotva by prospělo také nájemníkům.

Bylo by to příliš naivní, kdyby vláda za dnešních poměrů a bez jiných kautel, bez jisté dokonalejší reformy prostě snížila domovní daň, ale jedno opatření mohlo by se státi bez dlouhého otálení. A opatření to, ač není příliš dalekosáhlé, vyneslo by přece jen vrstvám, které jsou odkázány na malé byty, své výhody. Je to zvýšení procenta srážky, která je dovolena majitelům domů s obnosu činže, který slouží za základ daně domovní. Tato percentuelní srážka jest stejná pro velké i malé byty; a přece každý laik musí uznati, že výlohy udržování malých bytů, které jsou z pravidla přelidněny a kde kromě toho obyvatelstvo častěji se stěhuje, jsou o mnoho větší, než výlohy udržování bytů velikých. Tu by vykonala vlastně vláda jen dílo spravedlivosti, kdyby v tomto směru šla vstříc majitelům domů o menších bytech. Tím by vzrostla náklonnost stavěti domy s malými byty. Dnes těchto bytů jest nedostatek, domácí z pravidla takové byty míti nechtějí právě pro ono přetěžování daněmi.

Myslím, že poměry tyto budou spíše stále horší; tak na př. v Praze se zhoršily poměry v tom, že celá assanace se zbourala a obyvatelstvo vyhnalo se v pravém slova smyslu z Prahy do nejvzdálenějších čtvrtí.

Několika slovy chci se zmíniti o našem provádění stavebního řádu a stavební policie. Myslím, že tyto věci jsou dnes nejdůležitější stránkou naší autonomie. Tak jak poměry se provádějí od let v našich městech a zejména rostoucích městech, jsme vlastně jen výlupkem egoismu jistých spekulujících vrstev totiž spekulantů pozemkových a stavebních.

Vzpomínám na slova professora Schmollera, která nedávno velmi případně byla citována, který pravil, že městské správy v Německu dovedly to s prováděním stavebního řádu tak daleko, že činí to dojem, jako kdyby autonomie byla v tomto ohledu spachtována několika stavitelům a pozemkovým spekulantům. Když jsem četl tato slova, zdálo se mně, že Schmoller musil žíti na zapřenou v našich poměrech, neboť slova jeho přiléhají k poměrům našim, tak že netřeba ani slova ubrati ani slova přidávati.

Když se rozhlédneme po našich boháčích v městech a když sledujeme, odkud pochází jejich vlastní majetek, uznáváme velice často, že pochází ne tak vždy, většinou z píle rukou nebo z podnikavosti, ale, že pochází ze stavební spekulace, nebo toho štěstí, že dotyčná rodina měla tu a tam na vhodném místě pozemek, který nepochopitelným přímo způsobem vzrostl v ceně a založil tak bez vlastní zásluhy bohatství té které rodiny. Jsou to poměry, které ukazují na to, že v době, kdy byl k tomu čas, veřejnost nesledovala, jak se poměry vyvinou později v té věci, obce nestaraly se o to, aby získaly ve své ruce pozemkový majetek a ponechaly celou věc v šanc několika majitelům pozemků, po případě několika spekulantům. Tak dnes máme moderní města, která s pomocí obecních správ, které byly zvoleny zase po většině vlivem takových osob, jsou zastavena způsobem nehygienickým, neestetickým a kde vyrostly ceny pozemků následkem výhod stavebního řádu a jeho provádění do cen nebývalých. Nechci uváděti zde jednotlivé cifry, poněvadž tyto poměry jsou po většině známy, jen chci připomenouti tolik, že se divím, s jakou apathií sleduje tyto otázky naše veřejnost a zejména ty vrstvy, které těmito poměry trpí, sledují tyto poměry a že nechávají tu dotyčnou bestii triumfovati dále.

Nevím, zda-li náprava těchto poměrů jest vůbec možná zákonem, který by upravil domovní daň, neb stavební řád a zda-li nebude potřebí sáhnouti dále, zda-li nebude potřebí hluboké nápravy naší autonomie vůbec.

Naše autonomie musí býti v této věci posílena takovými vrstvami, které mají interes na bydlení a ne, které mají jen zájem na tom, aby půda a majetek domovní se využitkoval ve prospěch jistých, úzkých vrstev.

Poukazuji tu k velkému hnutí, které objevilo se v Německu před krátkou dobou, a které dnes je známo pod hnutím tak zvaných >Bodenreformer, « kteří mají mluvčího svého v předsedovi tohoto spolku panu Damaschke.

V Německa poukazuje se s této strany na potřebu, aby obce získávaly majetek pozemků v obvodu obce a aby zejména zakupovaly také pozemky, které jsou v jisté vzdálenosti od obce a tím co možná učinili přitrž tomu, aby stavební spekulace a spekulace těchto pozemků nadále se zmocňovala. Toto hnutí, respektive již hnutí dřívéjší a včasná opatrnost v této věci v Německu přinesla jistou nápravu, takže dnes jsou již města, jako na př. Hanover, Mannheim, která mají ve své ruce již přes třetinu plochy zastavené uvnitř města.

To jest pokrok, ku kterému mohli bychom si u nás gratulovati a při němž mohla by obec nalézti vlivu na bytovou a pozemkovou politiku.

K těmto otázkám přichází ještě jedna důležitá bolavá stránka, to jest naše politika zdravotní, pokud se týče bydlení v městě vůbec a pokud se týče obývání bytů zvláště. Naše lidové zdravotnictví nenachází se zrovna na vysokém stupni. My máme zákon o obvodních lékařích, ve kterém jsem našel ustanovení, které mně překvapilo, když jsem je četl; jest to ustanovení, že v okresích i obcích mohou se zřizovati zdravotní komise autonomní, které by sledovali zdravotní poměry v obcích a podávali návrhy na odstranění závad atd.

Já, pánové, nevím, jaké jsou poměry všude v království Českém, ale pokud jsem sledoval tyto poměry a pokud jsem se dotazoval na působnost těchto okresních a obecních zdravotních komisí, nevím, mnoho-li jest jich pro obvody měst ustaveno, a pakliže jsou ustaveny, pak myslím, že příliš mnoho přece jen nepracují.

Máme zákony o dybytčích nákazách a jsou zákony ty dosti moderní a stále se modernisují. Před několika dny vyšel opět nový speciální zákon a v ministerstvu pracuje se zase o osnově velkého zákona v této věci. Ale marně bychom hledali zákon o nákazách lidských. Takového zákona není a v době, kdy nedávno hrozila cholera z Ruska, poukazováno od hygieniků k tomu, že Rakousko má dosti značné nebezpečí nákazy právě proto, že nemá zákona, jímž by se rozšíření nákazy mohlo učiniti přítrž. Takový zákon má na př. Německo. Slyšel jsem, že prý se začíná v té věci něco pracovati v ministerstvu a že se zákon takový chystá, ale obávám se, že nyní, když nebezpečí cholery přestalo, že přestane se také pracovati v této věci dle obvyklého vzoru, právě tak jako v době stávky na drahách, která nechala se vyrůst přes hlavu do takových rozměrů, v jakých jsme ji do těchto dnů viděli a kterou byla by vláda nechala snad vyrůsti ještě dále, kdyby se byly samy vrstvy parlamentní neujaly věci.

My prozatím máme jen surrogát zdravotního zákona říšského a tento surrogát, jak jsem se informoval u jistého zdravotního úředníka, je ve známém »Prügelpatentu« z roku 1854, neboť bez tohoto patentu neměla by říše vůbec moci vynutiti, aby tam nebo onde byla provedena desinfekce, zemře-li někdo nakažlivou nemocí, aneb aby v těch a těch případech zjednána byla náprava tím, že nákazou stižená osoba vyloučí se z domácího ošetřování a dá do nemocnice a podobně. Přesného ustanovení zákonného, které by jinak vázalo k provádění takovýchto opatření, v rakouském zákonodárství vůbec nemáme. To budiž zde ještě konstatováno.

Věc není právě malichernou. Uvažte, jak obyvatelstvo malých bytů velmi často se stěhuje a toto obyvatelstvo, které bohužel je dnes často prosyceno nakažlivými nemocemi, hlavně tuberkulosou a nakažlivými chorobami dětskými roznáší nemoci zmíněné od bytu k bytu, a neslyšel jsem, že by tyto byty tak často frequentované a měněné musily se desinfikovati před přistěhováním nového nájemníka. Tyto zbytky nemocí zůstávají ve zdech a podlahách, aniž kdo se stará, aby šíření této nákazy učinila se přítrž. V továrnách pracují dělníci, kteří pro nakažlivou nemoc sotva stojí na nohou, ale pracuje se dále v těchto nakažených prostorách, s nimi dýchají tam dělníci jiní, zejména mladí dělníci, kteří jsou snadno náchylní k přenosným nemocem a hlavně tuberkulose a tím odsouzeni jsou často k předčasné smrti jen proto, že dnes nemáme opatření, kterým by se poskytla úleva podobným nemocným, aby nemusili pracovati v takovéto dílně tovární.

Kdyby učinilo se opatření, by podobní nemocní byli z práce vyloučeni, ale aby se jim dala zároveň nějaká náhrada za toto vyloučení z práce, vykonalo by se po mém názoru veliké dobrodiní nejen pro ony spolupracovníky, nýbrž i pro další obecenstvo, neboť dnes není ani toto jisto, zda četné výrobky, na příklad oděvní, pekařské a potravinářské vůbec nepocházejí z dílen, které jsou proniknuty nákazou. Za takových poměrů, kdy dělníku nemocí stíženému neposkytuje se vždy náhrada za vyloučení z práce, nemůže se žádati, aby tento dělník byl z práce vyloučen, poněvadž by to byla proň křivda do nebe volající. Zmínil jsem se několikráte o hnutí bytovém a zdravotnickém v sousední říši německé. A tu mimochodem mně připadají zde jména velkých hygieniků jakými byli Vinkow, Pettenkoffer anebo jest Hueppe, kteří hygienu postavili opravdu na velké, krásné a vznešené základy, kteří přinesli do nazírání o těchto věcech nové a krásné myšlénky.

A tu, velectění pánové, opravdu se divím, že taková jména slýchávám od našich přátel německých v tomto sněmu velmi, velmi zřídka. A v návrzích, které by spočívaly na těchto jménech, spíše bychom se dohodli, než v návrzích, které spočívají na výpočtech a pracích jiných učenců, jako jo na př. pan baron Wieser nebo profesor Rauchberg, kteří oproti této vážné německé vědě, které si cením, pěstují do jisté míry pseudovědu, a jejichž věda jest spíše jistým druhem umění, to jest záleží v tom, že červeno-bílé mění v černo-žluté, po případě žluto-červeno-černé.

Pánové, mluvíme-li o této otázce, která lidových vrstev se dotýká, budiž mi dovoleno, abych několika slovy dotkl se požadavků lidové politiky, která tak silně v poslední době hlásí se všade k svému právu.

Bohužel že v tomto sněmu nenalézají tyto požadavky náležité ozvěny. Zde holdujeme nedělnosti v největší míře! Výsledky, které přinášíme veřejnosti ze zasedání poměrně dlouhého, jako toto poslední, jsou až nápadně, až tristně malé.

Silný proud života jde dnes kolem parlamentu. A my vedle tohoto proudu hrajeme si takřka s nepatrnými oblázky, nevidíce síly toho proudu, který jde kolem.

To nejsou správné poměry, a půjde-li to tak dále, jestliže tento sněm bude ukazovati i dále podobnou apatii vůči lidovým požadavkům, pak veřejný život přenese se na ulici, jak vidíme již toho ukázky, a celý ten proud půjde úplně jinou cestou, svým vlastním řečištěm.

Obávám se těchto poměrů a chci to konstatovati, že touto nedělnosti a těmito poměry, které v tomto zasedání dospěly vrcholu, slavný sněm dokazuje potřebu volební opravy, zlidovění celého parlamentisování, více než to dokázala v poslední době ulice a ty všechny její zjevy, kterých kdy jsme byli smutnými svědky.

Nechci tím hlásati nějakou likvidaci směrů snah a potřeb těch vrstev, které dnes representují společnost, nemyslím pánové, že sněm by se měl nově ustaviti z vrstev zcela jiných, ale žádám, aby zákonodárné sbory oživeny byly novými vrstvami, které uzrály k politickému životu a novými myšlenkami, které ještě do této sněmovny neměly příležitosti se dostati.

Tolik pánové měl jsem na srdci konstatovati vůči tomu zjevu, který tak nyní dere se v popředí a bije v oči, vůči té celé chudobě letošního zasedání sněmu království českého.

A konstatuji, že právě v nejtěžších a nejvážnějších otázkách, které na nás naléhají, totiž ve volební opravě a úpravě bídných finančních poměrů země, mimo pěkné řeči nestalo se věcně nic a že tyto otázky jsou v pravém slova smyslu blokovány passivní resistencí, která se zde ve velkém provozuje. Končím a dovoluji si na konec navrhnouti resoluci, která plyne z vývodů v řeči mé obsažených.

Resoluce zní:

(Čte): Slavný sněme, račiž se usnésti:

1.   C. k. vláda se vyzývá, aby působila k tomu, by účinky říšského zákona ze dne 8. července 1902, č. 144. o úlevách pro domy se zdravými a levnými byty dělnickými rozšířeny byly kromě dělnictva též na jiné vrsty chudých tříd vůbec;

2.   zemskému výboru se ukládá, aby uvažoval o možném zdanění pozemkové renty při parcelách stavebních ve prospěch obcí, jehož výnos by výhradně byl určen ku řešení bytové otázky se strany obcí;

3.   c. k. vláda se vyzývá, aby co nejdříve předložila na základě výsledků enquety o domovní dani návrh zákona na úpravu daně domovní zejména se zřetelem na nutné úlevy pro byty malé. (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský: Pan posl. Dr. Viškovský navrhuje, aby připojeny byly k návrhu komise následující resoluce:

1.   C. k. vláda se vyzývá, aby působila k tomu, by účinky říš. zákona ze dne 8. července 1902 číslo 144 o úlevách pro domy se zdravými a levnými byty dělnickými rozšířeny byly kromě dělnictva též na jiné vrstvy chudiny vůbec;

2.    Zemskému výboru se ukládá, aby uvažoval o možném zdanění pozemkové renty při parcelách stavebních ve prospěch obcí, jehož výnos by výhradně byl určen ku řešení otázky bytové se strany obcí;

3.   C. k. vláda se vyzývá, aby co nejdříve předložila na základě výsledků enquôty o domovní dani návrh zákona na úpravu daně domovní zejména se zřetelem na nutné úlevy pro byty malé.

Žádám pány, kteří podporují tento návrh, by vyzdvihli ruku.

(Abg. Kasper ruft: "Wir möchten den Antrag gerne unterstützen, wenn wir wüßten, um was es sich handelt. "

Oberstlandmarschall: Ich bitte, ich kann den Antrag erst dann übersetzen lassen, wenn er genügend unterstützt ist. )

Prosím pány kteří podporují tento návrh, aby vyzdvihli ruku.

Návrh není dostatečně podporován. (Odpor. )

Počítám jen 15 hlasů!

Nyní jest dostatečně podporován.

Der Antrag ist hinreichend unterstützt. Derselbe wird sofort übersetzt und sodann bekannt gegeben werden.

Es gelangt nunmehr zum Worte der Herr Abg. Dr. Funke.

Abg. JUDr. Alois Funke: Hoher Landtag ! Der Staat hat die Ausgabe, für das Leben und die Gesundheit seiner Angehörigen zu sorgen, diese fostbarsten Güter der Menschen zu schützen und zu erhalten.

Je größer die gesellschaftliche und wirtschaftliche Entwicklung im Staate wird, desto größer wird auch die pflichtgemäße Ausgabe des Staates in dieser Richtung. Dieser Aufgabe kann der Staat entweder direkt oder indirekt nachkommen; es kann sich diese Obsorge des Staate entweder aus das ganze Territorium des Staates oder auf einzelne Teile desselben erstrecken. Es kann sich ferner diese Obsorge auf die Gesamtheit der Bevölkerung, oder nur auf einzelne Klassen oder Teile der Bevölkerung ausdehnen. Gewiß ist das Eine, daß in dieser Richtung die Staaten, insbesondere außerhalb Österreichs, die größte Obsorge aus die Entwicklung ihrer gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Verhältnisse gerichtet haben, dem Leben und der Gesundheit der Staatsangehörigen, die ja sich auch in der Lage befinden müssen, die Blutsteuer an den Staat abzutragen, die größte Obsorge zuzuwenden.

Österreich und die österreichische Regierung ist in dieser Richtung allerdings etwas spät in den Wettbewerb eingetreten, und wenn wir den vorliegenden Gegenstand ins Auge fassen, nämlich die Wohnungsfrage der größeren Bevölkerungsschichten denen nicht die Möglichkeit geboten ist, sich ihr eigenes Heim zu gründen, so müssen wir hervorheben, baß im Jahre 1892 in Österreich ein Gesetz mit Zustimmung der beiden Häuser des Reichsrates erschienen ist, welches die Angelegenheit der Wohnungsfrage, die Wohnhäuser für Arbeiter betreffend, geregelt hat.

Aber dieses Gesetz war ein geradezu unglückseliges Gesetz, welches den praktischen Verhältnissen nicht im mindesten Rechnung getragen hat, ein Gesetz, welches allerdings die Bermieter und Besitzer der Arbeiterhäuser geschürt, nicht aber die Mieter und Arbeiter selbst in Schutz genommen hat.

Daraus ist es auch erklärlich, daß dieses auf einem ganz falschen Prinzipe aufgebaute Gesetz nicht praktisch durchdringen konnte und daß in der langen Dauer von 12 Jahren nur in 319 Fällen von der sogenannten "Wohltat" dieses Gesetzes Gebrauch gemacht worden ist.

Es wurde also im Schöße der Regierung und im Abgeordnetenhause die Frage angeregt, doch endlich die Angelegenheit der Arbeiterwohnungen und Arbeiterwohnungshäuser in einer den modernen Anschauungen entsprechenden Weise zu regeln, welche auch den humanitären Anforderungen vollständig Rechnung trägt.

Das Gesetz vom 9. Juli 1902, welches ja auch nicht unangefochten geblieben ist, und vielleicht werden wir im Laufe dieser Debatte von einigen Herren Rednern noch einige Anfechtungen dieses Gesetzes hören, die aber im vorliegenden Falle und bei der gegenwärtigen Debatte kaum von wesentlicher Bedeutung sind - dieses Gesetz, sage ich, ist ein Rahmengesetz, und der hohe Landtag hat zu entscheiden, ob und inwieweit er sich mit den Bestimmungen dieses Rahmengesetzes, insbesondere mit dem § 23 desselben einverstanden erklärt.

Die Aufgabe eines Gesetzes, welches den Zweck verfolgt, Häuser und Wohnungen für Arbeiter zu bauen, also für eine Schichte der Bevölkerung, deren Arbeitsstätte nicht mit der Wohnstätte vereinigt, und nicht Vereinigt sein kann, nachdem diese Arbeiter landwirtschaftlichen, gewerblichen und industriellen Unternehmungen zugehören, ist getwiß eine sehr humane.

Die Ausgabe eines solchen Gesetzes muß darauf gerichtet sein, daß erstens diese Wohnungen für die Arbeiter - und um diese handelt es sich ja im vorliegenden Falle gesund seien, zweitens daß sie billig seien und drittens, daß sie auch in zweckentsprechender Anzahl vorhanden sind. Meine Herren! Was die gesunden Wohnungen anbelangt, so ist es Aufgabe des Staates, und der Staat teilt naturgemäß diese Aufgabe, welche eine pflichtgemäße Vorsorge in sich schließt, mit den staatlichen Unterorganen, indem nicht nur von seiten des Staates selbst Borsorge getroffen wird, sondern daß auch Teile des Staates, mögen sie nun Länder, Provinzen oder Departements heißen, an dieser pflichtgemäßen Obsorge mitarbeiten, und wie dies immer und überall vorkommt, so faßt auch hier den Gemeinden ein nicht unbedeutender Teil dieser pflichtgemäßen Obsorge zu. Opfer dieser Richtung, die an das Land und insbesondere an die Gemeinden gestellt werden, müssen gebracht werden, so schmerzlich es auch ist, denn, meine Herren, die gesunde Wohnung eines so großen Teiles der Bevölkerung, sagen wir jetzt nur der Arbeiterbevötkerung, ist eine mächtige Forderung der Tetzzeit, ist eine Forderung, die im allgemeinen Interesse gelegen ist, ist eine Forderung, die nicht übergangen werden darf. (Rufe: So ist es!)

Denn, meine Herren, eben durch dieses Zusammenwohnen, durch das Einengen auf Wohnungen, welche den einfachsten Anschauungen, den Grundsätzen und Anforderungen der Hygienie nicht entsprechen, droht große Gefahr. Diese Wohnungen, meine hochgeehrten Herren, sind die eigentlichen Herde der Epidemien und zwar nicht nur jener langsam schleichenden und verheerenden, furchtbaren Krankheit der Tuberkulose, deren Bekämpfung jetzt doch von allen Seiten und auch bei uns in Oesterreich so energisch in Angriff genommen wird, um deren Bekämpfung sich insbesondere auch ein hervorragendes Mitglied dieses hohen Hauses große Verdienste erworben hat, sondern allgemein aller Krankheiten. Es gibt noch andere Epidemien und da erlaube ich mir vor allem auf den Typhus hinzuweisen, der nicht nur Erwachsene, sondern auch Kinder befällt. Meine Herren, solche Epidemien bleiben nicht beschränkt auf die Wohnungen und Häuser der ärmeren Bevölkerung, nein, solche Epidemien greifen weiter und gehen auch in die großen Häuser und Paläste, um auch bort ihre Opfer zu fordern! Ferner, meine Herren, bitte ich zu bedenken, das die Kinderkrankheiten, die Diphterie und der Scharlach, furchtbare Krankheiten sind, die Verheerend einwirken und die hauptsächlich nur dann beseitigt werden können, nur dann einzuschränken sind, wenn gesunde Wohnungen vorhanden sind, meine Herren, gesunde Woohnungen für alle Teile der Bevölkerung, nicht nur für die Arbeiter. Diese moderne Forderung ist eine allgemein anerkannte Forderung unserer Zeit, eine Forderung, die unabweisbar an den Staat, das Land und die Gemeinden herantritt und darum ist es, meine hochgeehrten Herren, Pflicht des Staates, der Länder und der einzelnen Gemeinden, selbst mit großen Opfern, solche gesunde Wohnungsverhätnisse zu schaffen. Das ist, meine Herren, ein Postulat der Zeit, dem niemand sich entziehen kann.

Meine sehr verehrten Herren! Ich sprach Von Wohnungsverhältnissen der gesamten Bevölkerung und es wurde diese Angelegenheit auch im Schoße des Ausschusses des Abgeordnetenhauses sehr lebhaft besprochen und es wurde darauf hingewiesen, daß es der eigentlich ideale Zug der Gesetzgebung sein sollte, ein Volkswohnungsgesetz überhaupt zu schaffen.

Wenn ich in die glückliche Lage kommen sollte, während der kurzen Zeit meiner Ausführungen noch den Antrag des Herrn Abg. Viškovský in Uebersetzung zu erhalten, so könnte ich dann vielleicht den Antrag in irgend einer Weise unterstützen. Ich könnte dies tun, wenn mein hochverehrter Herr Borredner, dessen Ausführungen ich sehr gerne zugehört hätte, es mir möglich gemacht hätte, dieselben zu verstehen und wenn er hiczu wenigstens seinen Schlußantrag so formuliert hätte, daß wir deutsche Abgeorbnete im Interesse des Antragstellers ihn auch verstanden hätten.

Es wurbe mir aber auch mitgeteilt, daß er auf die Wohnungen der größeren Bevölkerungsschichten ober der ganzen Bevölkerung hingewiesen hat und da erwähne ich nur, baß diese Angelegenheit im Schöße der Regierung wohl beraten worden ist, aber die Regierung hat dann als bei den Beratungen im Ausschusse betreffs dieses Reichsgesetzes vom 9. Juli 1902 - erklärt, daß sie dermalen nicht in der Lage sei, ein Bolkswohnungsgesetz oder den Entwurf eines solchen Bolkswohnungsgesetzes vorzulegen.

Also die Idee, welche heute der Herr Abg. Biškovský ausgesprochen hat ober ausgesprochen haben soll - ich weiß es ja nicht - ist nicht neu, aber die Idee ist gewiß sehr richtig und sie wird auch nicht stille stehen, sondern sie wird mit immer größerer und gebieterischer Notwendigkeit an den Staat, an die Länder und an die Gemeinden herantreten.

Es wurbe nicht mit Unrecht hervorgehoben, daß der Begriff der Arbeiter in dem Gesetze vom 9. Juli 1902 etwas zu eng begrenzt ist und baß insbesonbere die Heimarbeiter Von den Wohltaten desselben ausgeschlossen sind.

Aber nach dem Grundsatze, welchen das Gesetz im § 2. ausstellt, ist es nicht anders möglich, weil es nur Arbeiter in Betracht genommen hat, deren Arbeitsstätte nicht mit ihren Wohnungen Vereinbar ist.

Eine zweite Forderung, die eigentlich selbstverständlich ist, ist die, billige Wohnungen zu verschaffen und dies ist nur dann möglich, wenn Gelegenheit geboten wird, baß gewisse Erleichterungen nicht nur bei dem Baue, sondern auch während des Bestandes dieser Wohnungen eintreten.

Das ist eigentlich der Tenor des Gesetzes.

Die Erleichterungen Sotten geboten werden, insbesonbere in den Besreiuungen von der Hausginssteuer.

Aber, meine Herren, es ist nicht mit Unrecht hervorgehoben worden, daß diese ganze Frage viet wichtiger gelöst werden könnte: durch eine Reform der Gebäudesteuer. (Rufe: Sehr richtig !)

Das hat das Stabtverordneten-Kollegium bon Reichenberg ausgesprochen. Ich wurbe das vollständig unterschreiben, aber wir wissen ja, daß alle Korporationen, Stadtgemeinden, die Hausbesitzervereine und die beutschösterreichischen Städtetage dieser Frage die größte Aufmerksamkeit zugewendet haben.

Meine Herren! Auch die Regierung hat eine Enquete einberusen und das Ergebnis dieser Enquete ist ein dickleibiger Band, der mit allen möglichen Anschauungen der Experten angefüllt ist. Fortwährend werden Erhebungen im Finanzministerium gepflogen, die deutsch-österreichische Städtetag haben ein sehr reiches, schätzbares und von der Regierung dankbar anerkanntes Materiale hiezu geliefert.

Aber, meine Herren, es geht trotz alledem mit dieser Reform der Gebäudesteuer nicht vorwärts.

Es werden immer und immer wieder Erhebungen gepflogen und es müßte einem fast ein Methusalemsalter beschieden sein, um die Reform der österreichischen Gebäudesteuer zu erleben. (Rufe: Sehr richtig! Abg. Glöckner ruft: Oho, so schlimm wird es nicht sein!) Sie Optimist! Ich habe nur der Befürchtung Ausdruck gegeben, und das wird mir doch freigestellt sein. (Heiterkeit. )

Der Herr Abg. Glöckner wird jedenfalls die Gelegenheit ergreifen, dieses Thema in sehr temperamentvoller Weise zu behandeln, da es ja sein Lieblingsthema ist und er schon beim deutsch-österreichischen Städtetage sehr temperamentvoll darüber gesprochen hat.

Er wird sich wohl diese Gelegenheit nicht entgehen lassen und vielleicht verdanken wir ihm dann, daß das Methusalemsalter etwas herabgesetzt wird.

Meine Herren! Es müssen auch Wohnungen in zweckentsprechender Anzahl vorhanden sein, sonst hat das gange Gesetz feine Wirkung und keine Bedeutung.

Wenn dem Reichsgesetze, welches ein Rahmengesetz ist, viele Mängel nachgesprochen werden, - und welchem Gesetze werden feine Mängel nachgesprochen? weil man immer viel klüger ist, wenn man von der Kanzel heruntersteigt, als wenn man die Kanzel besteigt - so ist das nicht Gegenstand der vorliegenden Erörterung. Wir haben eine bestimmte Aufgabe zu leisten

Der hohe Landtag hat sich zu erklären, ob er das Rahmengesetz anerkennt in der Weise, daß die Bezirke und Gemeinden jene Opfer zu bringen haben, welche vom Gesetze verlangt werden.

Ich muß sagen, es ist richtig, es werden Opfer kommen, aber ich schätze diese Opfer doch nicht für gar so hoch, wie sie von mancher Seite dargestellt worden sind. Den großen Industriezentren oder Orten, in denen eine große gewerbliche oder landwirtschaftliche Bevölkerung lebt, die in den Unternehmungen ihre Arbeit findet, muß ungeheuer daran gelegen sein, daß die Gesundheitsverhältnisse so sind, nur Epidemien nach jeder Richtung hin fernzuhalten.

Diese Opfer, welche die Gemeinden dadurch bringen, daß denselben ein Teil der Gemeindeumlagen entzogen wird, sind nicht so hoch anzuschlagen im Vergleiche zu jenen Segnungen, welche dadurch erreicht werden, daß eine hinreichende Anzahl von gesunden Arbeiterhäusern verbunden mit billigen Wohnungen für die Arbeiter in entsprechender Anzahl vorhanden sind. Diese Opfer müssen derzeit gebracht werden, weil die Nachteile viel großer und die Verantwortung umso schwerwiegender wäre, wenn heute der hohe Landtag dieses Landes den vorliegenden Gesetzentwurf ablehnen würde, den Entwurf eines Gesetzes, welches bis jetzt alle anderen Landtage in Österreich angenommen haben.

Es wäre aber auch inkonsequent, wenn dieses hohe Haus heute den Entwurf dieses Gesetzes ablehnen würde, denn der hohe Landtag hat die Bestimmungen des Rahmengesetzes vom Jahre 1892 angenommen und in diesem Gesetze vom Jahre 1892 sind die Gemeinden Verpflichtet worden, die ganzen Gemeindeumlagen nachzulassen, während es sich hier nur um 50% der Gemeindeumlagen handelt. Einer solchen Inkonsequenz wird sich der hohe Landtag in dem gegenwärtigen Falle gewiß nicht schuldig machen wollen, weil er hiegu ganz und gar keine Veranlassung hat.

Während das Gesetz vom 9. Feber 1892 bloß die Erbauer und Besitzer der Arbeiterhäuser geschützt hat, geht aus dem gegenwärtigen Gesetze doch unläugbar hervor, daß hier Die Mieter, die Arbeiter geschützt werden, und das ist gang gewiß ein großer Vorteil.

Wir müssen bedenken, daß der Frage der Arbeiterwohnungen überall die allergrößte Bedeutung beigemessen wird und daß uns in dieser Richtung andere Staaten weit voran sind. Ich erlaube mir auch ein Beispiel aus dem Inlande hervorzuheben, welches sich in den jüngsten Tagen in Brünn zugetragen hat. Dortselbst hat sich eine Aktiengesellschaft mit einem Aktienkapitale von 500. 000 K, welches aus 2 Millionen erhöht werden kann, zum Zwecke der Errichtung von Arbeiterhäusern und Arbeiterwohnungen gebildet, und die Gemeinde Brünn hat 100. 000 Kronen Aktienkapital gezeichnet. Wenn auch die Ge-