pokřikováno, jakým způsobem se chceme domoci všeobecného hlasovacího práva.

Velectění pánové! Proč teď Vy podáváte ve straně mladočeské návrhy na všeobecné hlasovací právo, když sami také nevíte, jakým způsobem dnes zde dosíci možno všeobecného hlasovacího práva.

My pravíme otevřeně: »Kdybychom měli tolik síly a moci jako Vy jí máte ve svém počtu, tak bychom dokázali, co jest to vůle národa na ulicích projevená, když by byla representována a tlumočena ve sněmu také odhodlanými na všechno zástupci lidovými.

Nynější Rakousko, jež prodělává vnitřní zahraničnou a dynastickou krisi, tak mocně projevované vůli musilo by povoliti a vyplnění její nemohlo oddalovati. Není daleká doba, kdy tomuto tlaku krise a poměrů bude povoleno. Jest rozhodně chybou, že v té době zavedení nejlepšího tohoto principu volebního chceme zameziti cestu do tohoto sboru uzákoněním 5. kurie, kterou vláda nám hází jako kost.

Velectění pánové! Zajímavé bylo doznání poslance Práška a nemám příčiny o něm pochybovati a snad pak pan Dr. Kramář, který se uchopí slova uvede to na pravou míru. Pan posl. Prášek prohlásil, že bylo skutečně umluveno mezi Čechy a Němci, že tyto předlohy, které předkládá vláda byly umluveny, ano p. posl. Prášek se nevyhýbal označení těchto předloh slovem »punktační«.

Veletění pánové, když jsem četl to, co pronesl pan posl. Prade, co pronesl pan hrabě Czernín a když dnes slyšel jsem, co pronesl pan poslanec Prášek, skutečně nemohl jsem se ubránili tomu přesvědčení, že je zde něco, co otevřeně se nedoznává, že tyto předlohy kuriální volebního řádu byly podle něho, skutečně i v tisku mladočeském se to doznává, mezi poslanci českými a německými a vládou nějakým způsobem umluveny. Pánové! Dnes z toho výboru vyrovnávacího a smiřovacího, který jste vytvořili nevyjde nic jiného, jest-li vůbec něco vyjde, než-li zmatek 5 kurie a kurialní předloha, která má posaditi menšinu německou navždy do pevného sedla. A proto ohražuji se předem proti tomu způsobu, jak ve formálním ohledu mají býti projednány tyto návrhy volebního řádu a zemského zřízení na sněmu.

Již jsem řekl, a i někteří pánové se strany mladočeské dnes považují to za nesprávný postup, že pro změnu volebního řádu na základě všeobecného práva hlasovacího nebyla zvolena komise samostatná a že celá tato otázka změny zemského zřízení a všecky návrhy, které se týkají změny volebního řádu mají se tak stáhnouti do této jediné komise, kterou vynašli pánové na lavicích velkostatkářských.

Tato komise není ničím jiným, než smiřovacím výborem, který v minulých zasedáních nemohl býti nijakým způsobem dohromady přiveden a dnes ho máme na světě. Jsem žádostiv, jak se vyvine debata v celém tomto výboru.

Divím se tomu, že navrhovatelé sami odvolávají formální návrhy své a svolují k tomu, aby se přikázaly i jejich návrhy komisi, kterou navrhli velkostatkáři a pro kterou i ostatní české strany vstaly.

Myslím, že právě shrnutím do jediné té komise všech návrhů na změnu zemského zřízení a opravu volebního řádu i návrhů vládních znemožní se rychlé projednání zásady všeobecného rovného hlasování. Shrnutím tolika materiálu umožni se tu odkládání s řešením této otázky dnes a vyhnutí se tomu, aby nemusily všechny strany o návrhu komise pak přiznati barvu a podrobiti se kontrole a kritice veřejné.

Toho se nebojím, když by někdo řekl, Vy mluvíte oknem; Všichni mluvíte oknem! Jest to správné, že na tomto sněmu z oken mluvíme a máme z oken mluviti, neboť jest málo těch ve veřejnosti, kteří mluví k lidu veřejně. Proto to jest třeba, abychom využitkovali sněmu k tomu, aby lid slyšel pravdu a k tomu mohlo se výborně použiti samostatné komise, zvolené jen pro změnu volebního řádu na základě všeobecného rovného hlasování. Kdyby se byla učinila komise samostatná, tím by odpadla největší překážka a vzala zbraň všem odpůrcům všeobecného práva hlasovacího a tím Jste mohli míti právě nejlepší příležitost, abyste skutečně napravili svou politickou reputaci a šli do voleb s novým štítem čistým, všeobecného a rovného hlasovacího práva.

Jak dnes poměry jsou, po mém názoru zdá se mi, že sedáme velkostatkářům na vějičku a že dáváme všechny předlohy do té komise, která má projednávati předlohy pimktační. Jak pan posl. Prášek naznačil, to neni nic jiného, než nové smiřování a v tom momentu, když česká Morava se probudila a zabila nešťastné smiřovačky, v tom momentě jest nesprávným, Že se stavíme na stanovisko nových smiřovaček nových vyrovnávacích výborů. Z tohoto výboru nevyjde nic prospěšného a co vyjde, bude zmatek, který nás vrhne o 10 let nazpět. Proto nebylo třeba, abychom sedli na vějičku. Ale, velectění pánové, kdyby se zřídily samostatné komise, upozorňuji Vás, že se nejednalo o novou komisi, že, když se jednalo o návrh posl. Jandy na změnu volebního řádu, že tálo komise byla již z polovice zde zvolena. Kurie již volbu do komise té provedly a bylo jen třeba, aby sám sněm volbu provedl.

Velectění pánové! Do této komise byli již nominováni kandidáti z plena a nebylo dnes třeba znovu komisi voliti.

Jednalo se jen, abychom řekli, má-li se komise obnoviti a svou práci nyní začíti. Měli jsme jen říci, že je třeba doplniti jako jiné komise také komisi o návrhu Jandově na změnu volebního řádu. Pánové, to by bylo nejspravedlivější bývalo hned v prvním sezení a nemusili jsme čekati na debatu, až přijdou ty zástupy před sněmovnu a vyvolají debatu o všeob. hlasovacím právu, a bylo by to, pánové, bývalo projevem upřímnosti a poctivosti naproti tomuto lidu.

Pánové, nemohu to tajiti. Mám dojem, že princip všeob. hlasovacího práva bude skutečně v této komisi německými velkostatkáři zabit. Myslím, že není dostatek upřímnosti mezi námi a volám po této upřímnosti. Dokud tato upřímnost nebude mezi námi, jsem přesvědčen, že veškerý tento pracující lid má pravdu, když říká, že se hraje s jeho právy komedie. (Souhlas. )

Nejvyšší maršálek zemský: Přichází nyní k řeči pan posl. dr. Kramář. Dávám jemu slovo.

Poslanec dr. Kramář: Slavný sněme! Ačkoli by mně snad právem mohlo býti namítáno, že jsem o otázce, o níž se nyní jedná, promluvil na říšské radě dosti, jsem přece jen nucen chopiti se slova a prositi sl. sněmovnu o trochu pozornosti, poněvadž má řeč byla předmětem různých polemik, poněvadž o mých vývodech byly vysloveny různé pochybnosti, na které musím přece odpověděti.

Především byl to p. řečník z ústavověrného velkostatku, který v předešlé schůzi hlavně obíral se mou řečí. Myslím, že mně docela neprávem vytkl různé rozpory v mých názorech, když mně řekl, že já, který jsem přece jen spolu podal návrh na všeob. rovné, přímé právo hlasovací, vlastně jsem pro rovné právo nebyl. Myslím, že mně velect. p. řečník ne docela dobře rozuměl, zejména ne tam, kde exemplifikoval rozpory mé řeči, na př. s Haliči. Především konstatuji, že jsem o Haliči mluvil jen proto, poněvadž se o ní zmínil říšský posl. pan Hoffmann-Wallenhof, ale že jsem nemluvil o Haliči ex professo, nýbrž o všech t. zv. passivních zemích.

Je přece trochu rozdílu, jestli mluvím o  zastoupení království a zemí na říšské radě nebo jestli mluvím o volebním právu v těchto královstvích a zemích.

Vy víte, velectění pánové, že celé zákonodárství volební na říšské radě je konstruováno na zastoupení království a zemí i  při t.zv. přímých volbách, které se týkají jen modu volebního a že následkem toho království a země tvoří jistý celek, který jako takový musí se posuzovati při otázce, jak silně mají býti na říšské radě zastoupeny. Kdyby nebyly na říšské radě království a země, nýbrž kdyby byly na říšské radě zastoupeny jako provincie nebo departementy, bylo by to něco docela jiného, pak by měl pravdu pan řečník za velkostatek a já nesměl bych činiti rozdíl mezi počtem poslanců různých provincií a departementů. Hle, pánové, poněvadž přece alespoň my a také Poláci stojíme na federativním stanovisku, pokud nám v tak malé míře bylo zachováno, jest docela přirozeno, že když se jedná o zastoupení v říšské radě, zkoumáme otázku, jaký počet mají jednotlivá království a země vysílati a to s otázkou formy volební, s otázkou všeobecnosti, rovnosti a přímosti hlasování nemá pranic co dělati.

Divím se, že na mne bylo proto tak příliš útočeno v jedněch polských novinách - a to jest velmi komické - že jsem politický štrébr. To, pánové, byl bych v dobré společnosti, neboť říká se to také o pánech z jiných stran, a konečně z toho bych si nic nedělal, ale komické je to, že se prý chci státi za každou cenu ministrem financí, a to nejlepší při tom je, že až prý jako finanční ministr budu se ucházeti o přízeň Poláků, že mne to všechno oplatí (Veselost. )

Tomu jsem se jen poněkud přece divil, ale vůbec nevím, jak je možno, že by mě někdo mohl imputovati, že bych chtěl býti nepřítelem Poláků. Přiznám se, že bych to ani nedovedl, kdybych chtěl, ale nemohu býti polštějším, než byli sami nejpolštější ministři a Polské Kolo!

Vždyť konečně každý návrh, který činím, nečiním jen do vzduchu, nýbrž musím se starati, aby našel ohlasu a byl přijat. S tím musí počítati každý politik.

Vezměte si návrh, který podal ministrpresident hrabě Badeni na zavedení páté kurie, a to byl Polák a dobrý polský vlastenec. A návrh ten pracoval právě tak dobrý Polák, ministr Rittner. Tam bylo pro Halič dáno 15 poslanců a pro Čechy 18. Neprotestovali proti tomu Poláci a neměli to za urážku své národnosti. Konstatuji, že zrovna tak bylo v roce 1873, kdy podle volebního řádu měla Halič jen 63 poslance a království České 92.

Velectění pánové, přes to přese všechno, ač to tenkráte Poláci měli v rukou, nezamezili zavedení přímých voleb. Proč nám se z toho činí výtka, proč říká se, že v Čechách není lásky k Polákům. Jest, dojista jest, pánové, ale abychom šli dále než sami nejlepší Poláci, to přece nemůže nikdo od nás žádati.

My jen staráme se o to, abychom nějakým způsobem získali půdu pro návrh, který nemá na všech stranách tak mnoho upřímných přátel - a o tom není nejmenší pochybnosti - i mezi těmi, kteří proň hlasovali.

A kdyby se počet poslanců za Halič oproti rozdělení mandátů v páté kurii ještě poněkud korrigoval »nahoru«, nemyslím, že by si mohli poslanci z Haliče na křivdu stěžovati.

Já skutečně to nevím, jak mně může se vyčítati, že bych porušil svůj princip, zejména protože jsem sám řekl výslovně:

».... ale v jednotlivých království a zemí musí býti voleno na základě všeobecného, přímého práva hlasovacího. «

Zmiňuji se o tom již proto, že pan řečník strany agrární mně to samé tu vyčítal; činil mně sice z toho pochvalu, ale ta pochvala konečně byla by horší než výčitka, jestli se díváme na to se stanoviska, ze kterého on mluvil, se stanoviska proti všeobecnému hlasovacímu právu.

Mně nikdy nenapadlo mluviti na říšské radě nějakou agitační řeč a pravdu nechtěl jsem mluviti o rovnosti, volnosti a bratrství krásné, velké, zvučné fráse. Ani mě to nepřipadlo a přiznávám se, nedovedl bych to. My, co jsme se rodili ve druhé polovici XIX. století, my, již nejsme tak sklonni k velkým takovým frásím, nemáme k nim velkou víru. Ony působily dříve a sice měrou značnou, ale poměry staly se tak složitými, že dnes opravdu není místo pro ně a myslím, že jest těžko jimi působiti.

Mluvil jsem o všeobecném hlasovacím právu docela klidně, řekl bych prostě rozumově, jenom se stanoviska státní raisony, se stanoviska moderního státu, co moderní stát učiniti musí, chce-li se zachrániti před největšími, nejhroznějšími revolucemi, o kterých se nám nikdy ani nesnilo a proti kterým revoluce barikádová z roku 1848 jsou pravou fraškou.

Z takového stanoviska jsem mluvil, se stanoviska spravedlnosti a řekl jsem to upřímně, poněvadž nedovedu jinak mluviti, a také ne agitačně.

Byl jsem povinen ku jisté věci poukázati a proto jsem mluvil jisté detaily, které se mi vytýkají a ze kterých - odpusťte, já se jinak rád přiznávám ke své vině - si pranic nedělám.

Velectění pánové, mluvil jsem, proč myslím, že musí býti zavedeno rovné právo hlasovací. Pan řečník z ústavověrného velkostatku se vyslovil také pro všeobecné hlasovací právo, ale ovšem protestoval proti tomu, že by byl pro rovné právo hlasovací. Užil výrazu, který - odpusťte mi, že to řeknu, se mně příliš nelíbí, řekl tolik:

weil ich nicht zugeben kann, daß jeder Staatsbürger gleichen Nützlichkeiswert besitzt

Nevím, jest-li je zrovna dobře, abychom s takového stanoviska mluvili o právu občanů, o významu jich pro stát.

Mně se zdá, že v této příčině, jest velmi těžko rozlišovati kategorie individuí nebo třídy ve státu, které pro stát měly by větší nebo menší důležitost. Mně se zdá, že moderní věda, která i v právech i v povinnostech uznává jenom v tom smyslu spravedlnost, že každý má přispěti ku potřebám státu tolik co může, že má však míti následkem toho také úplně rovná práva, stojí na stanovisku poněkud vyšším než ti, kteří snaží se odměňovati užitkovou cenu každého jedince.

Kdybychom odměňovali užitkovou cenu každého jedince, přišli bychom možná k resultátům, které by se zejména panu řečníku z ústavověrného velkostatku sotva líbily. My přece musíme se dívati hlavně na to, jakou mravní cenu, abych tak řekl má všecko to, co kdo dělá pro stát. Nebudu uváděti takové otřepané příklady jako to, že jest-li musí boháč platiti 100 zl. na stát, jest to daleko méně než jestli chudák platí 1 zl, a nebylo by dobře o tom dlouho mluviti. Ale já bych otázku obrátil a ptal se: Co má za to chudák, že platí všechno co může, a snad někdy víc než může, a co za to má kapitalista. který - to mi přiznáte - neplatí vždy to, co může, nýbrž velmi často o něco méně? Co dělá stát pro třídy kapitalisticky silnější ?

Stát chrání celou silou, veškerou svou materielní i morální mocí nynější sociální řád, který je založen na individuelním vlastnictví, a ač zde nechci dělati žádného socialistu a ač upřímně a otevřeně řeknu, že stojím na stávajícím sociálním rádu, poněvadž stát tento sociální řád hájí ne se stanoviska plutokratického, nýbrž se stanoviska vyššího, neboť tím, že hájí nynější sociální řád, a chce jen jeho zlepšení, hájí velké kulturní statky celého národa a celého státu, i klidný rozvoj veškerých hospodářských a kulturních poměrů, předce jen každý mně přizná, že dělá stát daleko více pro kapitalisticky silnější, než pro chudáky. (Výborně!)

A tu bych přece něco řekl panu řečníku z ústavověrného velkostatku. Není přirozenějšího rozvoje než rozvoj agrárního socialismu. Theorie, že má půda patřiti jen tomu, kdo ji skutečně jen sám osobně obdělává a spracuje, je tak hluboko zakořeněna v přirozenosti lidské, že je třeba největší síly a státní autority, aby se udržel pořádek, který odporuje těmto snahám a který hájí latifundia a velké statky. Ale i to musí sobě oni páni představiti, že stát hájí také práva velkých statků a latifundií tenkráte, když majitelé jejich jsou jako cizí těleso mezi lidem, když jsou od něho odlišeni i národním i kulturním životem, když mezi nimi a obyvatelstvem není žádného vnitřního vztahu, když nemají nic duševně společného, když mezi nimi je jakási čínská zeď. ba ještě více, když za touto zdí sedí jejich národní nepřítel. (Výborně!)

Tu přiznáte mi přece, že stát dělá pro ony držitele statků daleko více, než dělá pro chudáky. Že tento poměr jeví se také i při každém továrníku, toť je jisto. Já sám mezi ně patřím a proto to říkám docela upřímně.

Dovolte mi však ještě jinou otázku.

Vy s tohoto stanoviska analysujícího povinnosti ke státu, ne také dosti spravedlivě oceňujete vojenskou povinnost chudákovu, říkáte-li, že za tuto vojenskou povinnost stačí jen všeobecné hlasovací právo. Nechci popírati, že jsou celé rody, v nichž je tradicí, sloužiti ve vojsku, že mezi nimi jsou mužové, kteří se vyznamenali neobyčejnou statečností a mužností, a že jména jejich se zaznamenávají s velkou ctí v annálech vojenských. "

To je všechno pravda. Ale přiznáte mi přece, že všichni, kdož to dělali, dělali to dozajista se stanoviska povinnosti, že tak činili z nadšení pro společnou věc, pro stát, pro panovníka - o tom v nejmenším nechci pochybovat, bůh mne chraň! Ale na druhé straně nesmíte zapomínat, že, když tak činili, nezůstali bez odměny. (Souhlas. )

Vezměte na druhé straně ubohého chudáka, který mlčky umírá na poli válečném, který z toho nemá nic, který nehájí ani to, co mu k srdci přirostlo, a řekněte mi, který jest větší heros? (Posl. Březnovský: Ti velcí jsou uschováni pod mosty!)

A konečně vezměte ještě jeden případ. Vy mi přece přiznáte, že dnes jednou z největších otázek a vlastně nejdůležitější otázkou, která hýbe světem, která zejména hýbe tímto státem, jest otázka národnostní. A tu, velectění pánové, neklamte se a řekněme si to zcela upřímně, dnes v našem životě ačkoliv jsem proti každému nacionálnímu šovinismu a nikdy nechci se tím chlubiti, že bych byl nacionálním šovénem - věrnost k národu jest jedním z předních mravních požadavků každého.

A tu podíváte-li se na chudáka, který se dá vyhnati z práce a ztrácí chléb za to, že jest věren své národnosti, který snáší všecka ta nejkrutější pronásledování, jen aby mohl zůstati tím, čím se zrodil, a modliti se tím jazykem, který jeho matka jej učila znáti, přiznáte, že i v tom chudáku jest více mravní hodnoty a důstojnosti, než ve vyšších třídách, kde se často národnost mění, jak vítr vane, tak lehce jak se mění rukavičky!

Tedy, velectění pánové, a odpusťte mi, já nevidím příčinu, proč by a kde by se vzal důvod proti tomu, aby nemohlo býti rovné právo hlasovací.

Vy řeknete, že není dost intelektu. Prosím, možná.

Já ovšem nevidím, že by v každé třídě byl intelekt rozdělen rovnoměrně, aby každý, kdo patří k jedné třídě, již a priori měl předpoklad, že stojí na jisté úrovni intelektuální.

Nepopírám také, že snad po jednu nebo dvě volební periody budou voleni ze širokých vrstev lidé, již budou více agitátory, než tím, co si představujeme pod pojmem dobrých zástupců lidu.

To však nebude dlouho trvati. Tato úcta před agitačními hesly, která je ještě dnes, pomine tenkráte, když bude celé postavení širokých mas lidových k státu jiné než jest dnes, a když my všichni - jak jsem řekl již na říšské radě - budeme se starati o tyto massy.

Dnes přenecháváme je úplně agitátorům, poněvadž se nechceme do toho plésti, a myslíme si, že máme zajištěny ostatní kurie, avšak tím jednáme přímo antikulturně a hřešíme na zájmech národa a jeho budoucnosti. (Tak jest!)

Nebojím se toho, a jsem přesvědčen, že také zde najdou si na konec půdu a ozvěnu v massách jen oni, kteří poctivě a otevřeně budou pro ně pracovati, nepůjdou za osobními prospěchy, a budou především hájiti zájmy lidu. (Výborně!)

Že by lid nechtěl a nenáviděl ty, kteří jsou vzdělaní, tomu nevěřte, to platí snad jen v dobách agitace, kdy se dokonce řekne, že poslanec je tenkráte dobrý, nebo lepší, když snad neumí čísti ani psáti, ale národ tak kulturní jako národ český nemůže věčně stanouti na tomto stanovisku, a také dlouho na něm státi nebude.

Pan řečník z velkostatku bojí se korupce při volbách.

Pánové, my u nás měli posud čisté volby (Hlas: Až na chabrus!) a sice volby lidové, a nepřál bych si, aby v té příčině nastaly jiné poměry, a doufám, že se tak nestane. Ale tolik mi pan řečník z velkostatku přizná, že je daleko lehčí a snadnější tuto korupci prováděti mezi malým kroužkem voličů, nežli ve velkých massách a že se to může prováděti, to jsme zkusili přece na své kůži nejlépe, poněvadž dnešní poměry by nebyly, kdyby nebylo oné strašné korupce volební, které bylo před rokem 1873. (Výborně!)

Já pánové, odpusťte, mluvil jsem klidně a nechci o této věci mluviti se stanoviska agitačního. Přiznávám se docela, jak jsem to řekl na říšské radě, že nechci, aby snad někdo hledal v mých slovech nepřátelství ke stavu, za který mluvil pan řečník z ústavověrného velkostatku. Mně aspoň nikdy nic takového nepřipadlo. Ale jsem pevně přesvědčen, že jestli nějaký stav chce udržeti na dlouho, také pro budoucno svůj jistý zvláštní význam, že činí sám, ve svém vlastním interesu, když se stará, aby tento význam měl, a zvláštní svůj vliv vykonával na základě mravného působení na široké vrstvy lidové, a nespoléhá se jen na svá privilegia, poněvadž není o tom nejmenší pochybnosti, že privilegie jsou chvilková, pokud drží umělé závory jako ony našeho zemského zřízení. Ale pak přijde jednou velké hnutí lidové, a nikdo není s to, aby se mu ubránil. A tu myslím, že přece jest lepší ta politika, která se dívá v před, která počítá s tím, co přijíti musí, a která si připravuje zavčas půdu. A čím více nějaká třída, dosud privilegovaná, ukazuje pochopeni pro proudy doby, pro myšlenky, které světem hýbou, tím bezpečnější si připravuje budoucnost a nemusí se báti, že přijde okamžik, kdy by proto, že se stavěla do krajnosti proti požadavkům nových poměrů, ztratila všechno, kde jinak mohla mnoho zachovati.

Chtěl jsem mluviti také o zemských financích a s toho stanoviska mluviti o všeobecném právu hlasovacím. Avšak pro tentokráte toho nechám, abych příliš Vás nezdržoval, poněvadž snad k tomu bude příležitost později. Také nebudu odpovídati p. řečníkovi za německou liberální stranu, kterému odpověděl, po mém soudu, úplně vystižně kol. Dr. Herold.

Jen tolik řeknu, že ničemu jsem se tak nedivil, jako tomu, že nám přichází strana německá s požadavkem kurií s vetem a sice proto, poněvadž - odpusťte raně nejsem zvyklý na nelogické požadavky kurie s vetem jest dnes naprosto nelogickou věcí.

Co chcete tím vetem hájiti? Hájit dnešní nespravedlnost? Na to stačí přece Vaše kvalifikovaná většina. Ta myslíte, že Vám ještě veto přidáme?

Divím se, že něco podobného jste mohli mysleti. Pánové z druhé strany vždy si hrají na něco docela neobyčejného, jako na zvláštní kategorii občanů státních. Odpusťte, že užívám toho slova, chtěl jsem říci něco jako »nadčlověk«.

Odkud a proč? My v říšské radě jsme spokojeni, když na základě kompromisu přijdeme do nějakých komisí, a když je nám křivděno, prostě se podrobíme, poněvadž to jinak nejde. My zrovna tak, jak to dělají páni na říšské radě z německé strany, když chceme, aby se stal výbor nekompetentním, vyjdeme ven.

To jest obyčejná parlamentní technika, jenom že páni Němci považují to za něco, co leží hluboko pod jejich důstojností, aby zmařili jednání o něčem, proti čemu jsou, tím, že odejdou. Oni musí míti sebe důstojný positivní k tomu prostředek!

Jestli Vám nic jiného nechybí, pak se Vám opravdu zle v Čechách nevede. (Souhlas. ) My bychom s tím, kdybychom měli to, co Vy máte v ruce, byli velice spokojeni, jen že byli bychom ochotnějšími vyrovnati se ve smyslu práva a spravedlnosti.

Odkud vlastně berete to vědomí nadčlověčství ? Přiznám se, že tomu nerozumím. Vy stále tvrdíte, že v této zemi představujete element neobyčejně poplatný, hospodářsky silný, daleko poplatnější, nežli my. Již dříve jsem proti tomu polemisoval, a doporučuji Vám výtečný spis, který vydala Národní rada česká také v jazyku německém, abyste se přesvědčili, jak to vypadá s tou Vaší poplatností, a seznáte, že to tak s tím křivděním Vám ani s tou Vaší poplatností nevypadá, jak to nyní všichni tvrdíte. Tam poukázáno jest zejména na jednu věc, která jest neobyčejně interessantní a závažná, totiž na to, kdo Vám vlastně platil Váš průmyslový rozvoj.

V této okolnosti je Achillova pata Vašich argumentů pro poplatnou Vaši vyvýšenost. Váš průmysl rostl jen pomocí vysokých ochranných cel, a tato cla platili druzí konsumenti. Jen na jejich útraty stali jste se bohatými, ale to nedává Vám přece práva, za to se nyní vyvyšovati.

Vřele bych Vám doporučoval, abyste si knihu tu dobře přečetli. Nechci o tom mluviti, že není zvláštní zásluhou, že zrovna Vy jste se chopili průmyslu, poněvadž jste byli v chudých krajinách a na horských bystřinách s jich bohatou vodní silou, ani o tom, že Vám průmyslový rozvoj byl také umožněn tím že jste měli velký reservoir laciných pracovních sil, které jste brali od nás z Čech, tolik mně však přiznáte, že jste se stali bohatšími daleko více okolnostmi, od Vás nezávislými, světovým hospodářským rozvojem, než vlastní zásluhou. Jestliže však mluvíte jen o daních reálních, zejména o daních provozovacích, jako jest daň výdělková, tu mně však také musíte přiznati, že se sumou, kterou Vaši továrníci platí, nemůžete dělat nejmenší argumentace proti nám, protože se daň výdělková přesunuje ve většině případů právě lak, jako daně spotřební na spotřebitele.

Skutečně tedy nevím, kde by byla u Vás příčina proto, abyste zde chtěli něco zvláštního.

Neříkejte také, že se vzdáváme toho, co jsme říkali dříve, neb že máme strach před radikály a že zapíráme, co jsme chtěli dříve.

Co jsme chtěli v roce 1890 na konferenci, říkáme Vám to ještě dnes a to Vám řekl již i kolega Dr. Herold. Až se smluvíme o poctivý smír na základe plné národní spravedlnosti, pak velice rádi to upevníme vetem, aby nebylo možno na tom, co jsme po dlouhých pracech a velkých strádáních obou národů dosáhli, lehkomyslně něco měniti a abychom se na spravedlivém základě mohli stejně rozvíjeti, každý ve prospěch svého národa. Dokud toho není, není velo možné. Musím upřímně říci, že se mi tak zdá, že pánům to, co vláda chtěla předložiti, se ne příliš zamlouvalo z jiných příčin. Nebudu jim lézti do svědomí. Zdá se mně totiž, že jim nejde tak o veto, jako o pláštík pro to, co by rádi zakryli. (Souhlas. )

Nyní, velectění pánové, dovolte mi, abych se obrátil k různým výlkám. které mně činil pan řečník se strany agrární.

Pan poslanec za venkovské obce Mladoboleslavské tvrdil, že jest to naprosto proti státoprávnímu našemu stanovisku, když na říšské radě činíme návrhy na opravu volebního řádu. Musím upřímně říci, že mně někdy státního práva je líto, k tomu že totiž státního práva se někdy používá, aby se zakrylo, když někdo něco nechce. Najednou to má býti velkou překážkou a rozporem mezi naším státoprávním stanoviskem, když my přes ohrazení, které jsme brali velmi seriosně a když již jsme nuceni na říšské radě býti - a přece pan řečník nežádá pasivity - chceme, abychom byli ve sboru, který jest spravedlivě složen.

Jest to státoprávní, smím-li se tak ptáti, býti tak věren svému státoprávnímu přesvědčení, že bych nesměl nic činili na odstranění křivd, pod kterými tam musíme trpěti, křivd, které ztenčují význam našeho národa, až jest to úžasné? Opakuji, co jsem řekl na říšské radě, v dnešním parlamentě: Němci mají 217 poslanců a my máme 67 a s konservativnimi velkostatkáři asi 78. Nás je v Rakousku 6 milionů a Němců 9 milionů a toto strašně křiklavé bezpráví máme my jen proto trpěti, poněvadž nám státoprávní stanovisko zakazuje, abychom tam činili návrhy na opravu ? To přece snad nemyslí pan poslanec Prášek seriosně. (Souhlas. )

My dokud jsme tam, když již jsme na té cizí a mohu to říci beze frásí, nám nevalně příznivé půdě, chceme aspoň, aby zastupitelstvo, ve kterém sedíme, nebylo složeno na základě křiklavého bezpráví, které se nám děje nejhroznější volební geometrií, jakou kdo mohl vymysliti, nýbrž na základě volebního práva, které je aspoň spravedlivé, i když bohužel je proti našemu přesvědčení státoprávnímu.

Pan poslanec Prášek tvrdí, že to nemyslíme s našimi návrhy upřímně a že to není nic než naším volebním manévrem; konečně vytýkati se dá všecko, ale já tvrdím, že jedním z prvních předmětů programu naší strany od samého počátku bylo a jest všeobecné rovné přímé hlasovací právo. (Souhlas).

Na tom jsme vždycky stáli, tomu jsme zůstali věrni, ačkoliv se přiznám, bylo velké pokušení státi se tomuto stanovisku méně věrným a souhlasím s Vámi v tom, že po zkoušce, kterou jsme učinili se sociálními demokraty, když se jednalo o jazyková nařízení, o pokus spravedlnosti, která se týká ale hlavně jejich soudruhů, hlavně ubohých českých dělníků na českém severu, by tam neúspěli jazykově, aby mohli najíti ochrany úřadů, po těch zkušenostech mohli jsme býti ve všeobecném právu hlasovacím sklámáni. My zůstali však jemu věrni, poněvadž oprávněnost principu nemohou nikdy zmenšiti lidé ti, nesprávným jeho vykonáváním. Tu musíme věřiti ve stálé zlepšeni, ve stálý pokrok a ve výchovu a proto jsme zůstali svému stanovisku věrni. Ovšem ne každý den chodili jsme s tím návrhem a že dokonce i z naši strany se pochybnosti někdy vyslovovaly, tomu se tedy nedivte.

Návrh takový mohou neustále podávati jen strany, které žijí agitací a kritikou neustálou. Velká strana - jak jsem to řekl na říšské radě - může podávati takový návrh jen tenkrát, když má vůbec nějakou vyhlídku, že to nezůstane pouhým agitačním návrhem, o kterém se bude sice mluviti, ale který bude okamžitě pochován, nýbrž že bude míti jistý výsledek, a třeba že okamžitě nedocílí se takovým návrhem úspěch, že bude působiti dále, že bude ovládati politickou situaci.

To je to, co jsem řekl v odpovědi p. dru Plačkovi, že podáním našeho návrhu, ačkoliv ministerský předseda baron Gautsch vyslovil se proti všeobecnému rovnému