Tato práce byla by prací záslužnou, zejména pokud se týče národního práva a není tak těžkou jak se říká není tak nesnadnou jak se namnoze zdá, proto, že národní právo a pořad upravujeme dle té skutečně již nízké a všemi, ideálnímu snažení se příčící otázky chlebařské, otázky několika set úředníků v tomto království.

Když oba národové, kteří duševně jsou vyspělí, tuto chlebařskou otázku několika set úředníků učiní otázkou existence politické v této zemi, jest viděti, že v otázkách politických nejdeme v před, že se nemůžeme vymaniti z okovův a pout všedních frásí politického zápasu, které nemají pražádné ceny. (Výborně !)

Abych uvedl to ad occulos, připomínám následující:

Pan prof. Dr. Bachmann pravil na př., že vládne v zemské správě nesnesitelný stav, pokud se týče úředníků zemských, že tito úředníci zemští jsou po většině Češi a že jen asi 20 je národnosti německé.

Pokud se týče počtu německých úředníků, není jich dvacet, je jich - dle dobrého počítání 107 (Slyšte!), ale to zůstane lhostejno. Mohlo by se říci: Nu, můj Bože, dokud je v zemském výboru většina česká, jmenuje české úředníky a to není nic nového, neboť dokud byla v zemském výboru většina německá, jmenovala samé úředníky německé; vždyť z doby vládyAuerspergovy nejsou tu vůbec žádní úředníci čeští. Ale tehda byli to přece jen Němci, kteří česky uměli a kteří se o to místo také hlásili. (Tak jest!)

Ale, velectění pánové, nyní nejenom neznalost češtiny, nýbrž i nedostatek hlášení se německé intelligence k úřadům zemského výboru je toho příčina.

Pro zemský výbor vyžaduje se výtečná kvalifikace a takoví výtečně kvalifikovaní němečtí úřadníci, kteří umějí česky a hoví požadavkům, do služeb zemského výboru pro nedostatečné finanční poměry se nehlásí, vlastně ani ne tak pro poměry finanční, jako proto, že v zemských službách není postup možný Takový intelligentní úředník německý, který se s naším úředníkem vyrovná ohledně kvalifikace, nejde k zemskému výboru, tomu je otevřena existence daleko lepší v kancelářích vládních, ministerských, kde mohou dělat velkou kariéru, kde mohou stáli se sekčními chéfy a i ministry. (Tak jest!)

Velectění pánové, zrovna Vám to pravil v »Bohemii« Váš konacionál. To je pravda, je to pochopitelno, ale aby na druhé straně proto, že výtečně kvalifikovaní němečtí lidé, kteří znají jazyk český, nejdou do služeb zemských, poněvadž jinde mohou udělati lepší kariéru - do služeb zemského výboru přijímali se lidé méně kvalifikovaní, které by jinde nepřijali, a jen proto, že jsou Němci, to, pánové, není žádné národní právo. To jest věc, které v obyčejném životě říkáme krátce protekce, a po případě také korrupce. (Tak jest! Výborně!)

A přece by se dala tato věc dobře vyříditi. Nesmí se zapomínati, že i to dalo by se učiniti zcela snadno.

Vždyť se jedná jen o těch několik maloúřadníků, kteří se nenaučili česky tak, aby mohli po Česku úřadovat- Jest pravda, že znalost druhého jazyka zemského vůbec mizí následkem jednonárodních škol a rozdělení národní společnosti české i německé. Ale to nevylučuje takové obeznámení se s druhým jazykem, aby někdo mohl ve službách zemského výboru úřadovati, takové obeznámení jest zcela dobře možno.

Když u nás v českých i německých kruzích naučí se naše slečinky frančině a angličině, a nemají jinou příležitost mluviti tyto řeči jinde, než pokud mají k tomu své bony a mluví přece tyto jazyky perfektně, jak špatně bychom musili souditi o německé mládeži, kdybychom tvrdili, že při dobré vůli a snaze nenaučila by se zrovna tak jazyku českému, jako čeští studenti naučí se jazyku německému. Jen ten, kdo nezná české poměry, může tvrdit, že český člověk, český inteligent, musí čerpati svoje vzdělání z německé literatury a je vlastně nucen německy se učiti.

Dnes jest naše literatura, bohudík, již tak rozsáhlá, že český inteligent by měl co dělal a musel by být dvakrát tak dlouho živ. aby si všecko přečetl, co se dnes česky vydává. Všechno důležitější jest přeloženo do českého jazyka.

Dnes kulturu druhého národa již nikdo nezískává v jeho jazyku z originálu, to je dnes již jen málo vyvolených lidí, každý jiný spokojí se s překlady.

Velectění pánové, mám za to, že takové upravení právních poměrů na základě rovnosti obou jazyků jest možno vtěliti do zemského zřízení, a to právě tak, jako by to bývalo bylo možno v roce 1849, kdy se pomýšlelo na to, aby jisté národnostní sporné otázky vymýtily se z oboru otázek správních před nějaký zvláštní dvůr soudní. A v této věci poskytovala by zemská zřízení daleko větší garancie jak pro Čechy tak pro Němce než to, co se opakuje v různych formách a návrzích na národnostní »rozdělení«.

Tak to bylo i s ochranou národních menšin. Měl jsem včera příležitost prohlížeti statistiku národnostní, a tu jsem viděl, že jak v českých tak německých okresích volebních jsou menšiny takřka stejně početné, že v převážně německých městech a okresích je Čechů takměř tolik jako Němců v městech a okresích převahou českých. Avšak české menšiny jsou poněkud více rozvětveny, poněvadž německé menšiny, jako pražská a plzeňská, jsou poměrně početný. Leč to jest věc vedlejší.

Ale je to věc opravdu tak těžká poskytnouti těm národním menšinám stejné národní ochrany? Je to otázka tak těžká nalézli modus, který by zabezpečoval tyto menšiny před každým potlačováním?

Věru byla by to věc lehká a zcela lehká, kdyby se poskytovala těmto národnostním menšinám za určitých podmínek ochrana stejná a sice v kraji českém jako německém. Professor Rauchberg ve své statistice přišel k tomu výsledku, že národnostní država obou národů vůbec že zůstává stejná, že tedy vývoj obou národů je stejný. Je-li tomu tak, pak vidíme, že podmínky kulturní a hospodářské obou národů jsou stejné, že nelze se nadíti, že by jeden národ vymíral a druhý se rozšiřoval na úkor druhého, ale pak tím větší memento musí vysvítati z takovéto statistiky; pak není zájmem ani jednoho ani druhého národa, aby se obohacoval o cizí duše, a majetek. Pak také není zapotřebí, aby národní člověk když zavitá do jiné oblasti jazykové byl tím zbavován svého jazyka mateřského. To zanechte jeho dobré vůli! Kdo dobrovolně se chce odnárodniti o toho nikdo nestojí. Když národní statistika dokazuje, že država se nemění, k čemu máme boje při zřizování škol, k čemu se rveme o každou tu českou dušičku, která do školy jde, když můžeme prostě jednoduchým opatřením zákonným těmto bojům učiniti přítrž.

Jeden moment jest ten, že klade se zejména z německé strany u nás též velká váha na to, aby obce zůstaly národně jednotné, to jest, aby národní menšiny byly umlčeny.

Pánové, zkušenost ukazuje, že tam, kde národní menšiny se natlačí, kde národní menšiny se ponechají svému osudu, že obyčejně takové národní menšiny zaniknou, čím větší svoboda se jim poskytuje, tím spíše se asimilují. Jen tam, kde jest boj, tam se drží. - To vidíte ve světových městech, kde protivy národnostní vůbec neexistují, tam si assimilují národní menšiny tím způsobem, že to nikdo ani nevidí. Dnes žije v Paříži 250. 000 Němců. Možná že v jednom desítiletí budou assimilováni, oni tam nalezli také svou obživu, proto však zůstane Paříž francouzskou. Ale v tom okamžiku, kdyby francouzská Paříž vystoupila proti těm 250. 000 Němcům nějakým násilným způsobem, v tom okamžiku by se národní vědomí jejich vzbudilo. To by celá Německá říše učinila z toho otázku důležitou a vzešel by národnostní boj v samé Paříži. Tak to máte všude ve velkých městech, ale u nás se to pokládá za velký zločin, když se někdo přihlásí ke své národnosti.

Chtěl jsem říci, že druhou podmínkou nové ústavy a zřízení zemského by bylo řešení zásadní otázky rovnoprávnosti a otázky zabezpečení obou národů a otázky ochrany národních menšin.

A třetí věcí, která by musila býti rozřešena, jest otázka zemských financí.

To jest otázka, která jest nám společná která neustále silněji a silněji buší na vrata tohoto parlamentu, kterou konečně nějakým způsobem rozřešiti musíme. A proč nemůžeme v této věci přijíti v žádném směru ku předu ? Odkud může se vysvětliti ten úkaz, že v srdci Evropy existuje zákonodárný sbor, o kterém se praví, že representuje nejbohatší zemi, který není s to, aby uhradil nejpotřebnější náklady, anebo který jest takový nehospodář, že přes své síly vydává více, než vydávati může?

Odkud jest tento zjev ? Tento zjev spočívá v tom, že samotné zřízení zemské vůbec na nějaké finančnictví nepomýšlí, že všechno to, co v této věci chceme udělati, jest jen z milosti vlády nebo říšského parlamentu Buď říšský parlament dá úděl nějaké státní daně společné, aneb vládě svolí, aby se vybírala dávka k dani stávající.

Co to má za následek? Že sněm království Českého nemá tak, jako to měl a jako to má býti, právo samostatného finančnictví.

To má za následek, že ponenáhlu poplatnictvo odvyká si pohlížeti na sněm království Českého jako na sbor, který má právo ukládati veřejné berně a že poplatnictvo pokládá každou veřejnou dávku, kterou sněm ukládá za provokaci a břímě, a že se hned revoltuje, poněvadž dříve z každého odvětví lidské práce vyrve všechno, co vyrvati může ústřední správa. A pak řekne: »Co zbylo, a jestli něco zbylo, to vám dáme. «

Dnešní bouře proti zemské pivní dávce tomu nasvědčuje; kdyby byla dávka ta zavedena bývala před dvaceti léty, nikdo by ničeho nenamítal, ovšem ale mezi tím nastala celá řada nových daní a nastaly jiné sociální poměry a bouře, jest přirozená. A tak to máte při každé dávce, kterou chce země zavésti.

Vidíte, že následkem toho zákonodárná moc sněmu, vlastně poslanci, jsou úplně bezmocni, aby v této věci zjednali nápravu. Jestli se upozorňuje ve veřejnosti: »Tuto dávku nesmíte zavésti, proč nezavedete tu neb onu, možno říci, že ji také zavedeme, až bude stižena takovou státní dávkou, že vláda nebude míti na ní zájmu a dovolí sněmu, aby na týž předmět uvalil dávku zemskou. (Výborně!)

Tato okolnost činí každou zákonodárnou činnost finanční nemožnou. Tak bych Vás mohl zdržovati dále, ale poukazuji k tomu, že jest ještě celá řada věcí, které v zemském zřízení nejsou obsaženy jímž by se sněm král. Českého mohl věnovati a které by zajisté s prospěchem vyřídil.

Jednou z nejdůležitějších otázek, kterou ne pokud se týče mezinárodních zásad, ale pokud se týče praktického projednáni možno řešiti jen v zemi, jest otázka sociální, abych tak řekl sociálního spol ubytí veškerých vrstev národa vedle sebe. Jest to sociální otázka pokud se týče udržení invidividua v hospodářském celku, sociální otázka pokud so týče volného rozvoje veškerých hospodářských sil v zemi.

V této otázce nemůže býti s výsledkem pracováno v ústředním parlamentu tak složitém, jako jest říšská rada ve Vídni.

Tam v této otázce s výsledkem nemůže býti pracováno proto, poněvadž hospodářské a kulturní poměry jednotlivých zemí jsou tak různé, že co jedné zemi jest ku prospěchu, nám jest ku zkáze nebo naopak.

Velectění pánové! K vůli nějaké fikci nějaké zákonodárné ješitnosti má se dávati říšskému parlamentu to, co nemůže zastati, k čemu jest essencielně neschopen, co ani ve svém složení s výsledkem nemůže provésti a ubírati to zemskému parlamentu, který by tuto práci prospěšně vyřídil.

Tu námitka konstituční a státoprávní nemá skutečně místa. Celá otázka tato, jak jsem pravil, nemá se státním právem co dělati.

Pro tuto neurovnanost našich zemských poměrů trpíme všichni, neb víme, v jaké odvislosti nachází se zemský sněm a jeho celé organické složení, že sněm se svolá neb nesvolá, že se jemu neposkytne dosti času k činnosti, tak že tento sněm nemá možnost pro nedostatečné organické složení zemského výboru, aby měl takovou zákonodárnou činnost, jakou by musel míti, kdyby stál v tom poměru k vládě jako jest říšská rada.

Vždyť každý krok, který chce zemský výbor v zákonodárné činnosti učiniti, musí dříve vládě předložiti a jí se zeptati, zdali to může tak učiniti, neboť při každém nepatrném kroku setká se s námitkami vládními.

Zemský výbor nemůže připraviti takovou činnost, jako kdyby celá jeho organisace byla založena na nových, principech a kdyby se sněmu království Českého zákonem vyměřila ona kompetence, která by odpovídala schopnosti jeho a kterou by mohl s prospěchem vyříditi. Jinak by se vytvořily poměry v zákonodárství, kdyby na základě této organické činnosti zemský výbor měl jinou kompetenci, než má dnes.

Pak by utvoření krajských zastupitelstev bylo možné.

Velectění pánové! Kdyby v této ústavě zemské již zabezpečeno bylo postavení obou národů, pak věru projednání ve sněmu otázek ať již hospodářských, financích nebo kulturních nesetkalo by se s obtížemi Ja, pánové, varuji proto před tak zvaným »Dělením«. Podobná hesla politická jsou největší zkázou a překážejí politickému rozvoji. Nevím, kdo vynalezl slovo »dělení«, že to bylo nešťastné slovo, dokáži Dělení není nic nic jiného než jistá forma středověká, tak zvané konfederace, kdy se jedna strana politická, dříve než se na sněm dostavila, sestoupila ve zvláštní sdružení, aby sněmu položila svůj odpor.

Dělení to má býti nyní doplněno tak zvaným »velem«. To jsou věci, které neznamenají nic jiného, než konec parlamentu. Což pak v té příčine nestává smutného konce polského sněmu? A vedle toho zajisté to mohou každodenní události dosvědčiti. Když položíte tuto zemskou ústavu na moderní podklad, když zabezpečíte v ní právní a politické postavení rovných obou národu, když poskytnete národním menšinám náležité obrany, když se bude zachovávati právo po zákonu, když upravíte volební řád na nejširším základu volného rozvoje a zastoupení národa, když zemská ústava bude pod ochranou kvalifikované většiny, jako každá ústava jiná, pak to veto národní nebude zapotřebí a nemusí se konstruovati jako karabáč, kterým by se poháněl sněm.

Pak toto veto v tomto smyslu bylo by zbytečné a nemusilo by se ho užívati, poněvadž národní otázky by se v budoucnosti řešily jinak. Musíme tudíž, chceme-li přijíti ku předu, vymaniti se z jistých politických hesel. Takovým politickým heslům je na příklad známé heslo, o kterém mluvil již pan professor Bachman a kterému jisté oživení dostalo se v úvodu řeči pana místodržitele, který o tak zvaných kuriích volebních se vyjádřil, že to může býti jádrem útvaru jisté národní organice, které se obyčejně říká národní autonomie.

Věříte pánové, někdo tomu, že monarchie rakouská jest možná, kdyby organisována byla říše tak, že by každý národ až do nejvyšších instancí spravoval se sám sebou a že by měli jen společného panovníka? Kdyby byla národní autonomie, musil by míti každý národ svoji vládu centrální, své národní vojsko, svojí moc výkonnou. Nemůžete mluviti o nár. autonomii, dáte-li svému národu moc, aby snad vydržoval nemocnice a blázince, vy jej musíte zříditi tak, aby měl svou vládu, aby nebyl ustavičně zdržován na volnosti politické a národní.

A domníváte se, pánové, že by takové národně vzbudované Rakousko bylo dnes možné ? Já, pánové, to nemyslím, myslím, že všichni seriosní politikové to také tak nemyslí a nesmí s tímto principem dekomponování myslili.

Národnostní poměry naší říše jsou takového druhu, že takové národnostní utváření není ani možné, ale ono není ani potřebno proto, že ochrana národní může se zcela jinak poskytovati.

A ty stesky, které jsou dnes pronášeny na zemský výbor a na zemské hospodářství, to jsou stesky, které by se neměly pronášeti dříve, dokud se aspoň nepřečtou bezpečná statistická data. To není jednoduše pravda, ale i kdyby to bylo pravdou, nemohlo by to v tomto případě padati na váhu.

Tedy v tom smyslu, pánové, vám odporučuji, aby komise, která byla tu zvolena, vzala v úvahu návrh ode mne podaný. Já, pánové, jsem tento návrh učinil, jak pravím, jen z toho důvodu, aby tím bylo deklarováno jisté politické nazírání.

Neučinil jsem tento návrh jako autonomista, který návrhem svým směřuje k tomu, aby rozšířil politickou činnost sněmu, ani ne jako státoprávník, který chce položiti základ k nějakému státoprávnímu vybudování ústavy.

Měl jsem na zřeteli, aby zřízena byla na základech faktických ústava zemská, která by hověla potřebám lidu a národa, a abychom přikročili k této práci, abych tak řekl, od základů; tím že bychom se vyhnuli polit, heslům, polit, negacím, by každá otázka ztratila aggressivní ráz polit, útoku. Tak bylo by možno vybudovati ústavu, která by na ten čas potřebám lidu i obou národů vyhovovala Vím dobře, že nejlépe míněná slova, nejlépe míněný úmysl v našich těžkých zápasech politických

setkají se přece obyčejně s odporem. Nedůvěra, která již jest zakotvena v našich srdcích, vždy vidí v tom něco jiného, nějaký jiný úmysl a je vždy těch dosti, kteří mají na tom zájem, aby pravý úmysl nepronikli. Já náležím k t. zv. skeptikům, kteří nedoufají, že bude tak brzy zjednán mír a pokoj v tomto království. Já přihlížím k poměrům u nás dosti skepticky, poněvadž vím, že se přiostřily měrou netušenou vinou neštastné politiky vídenské, která vždy v této zemi hlásala smír oběma národům, ale jednala tak, aby smír ten nikdy nebyl uskutečněn. (Tak jest!)

Mám za to, že když by se jednalo o to, spracovati ústavu zemskou na základě idee spravedlnosti a rovnosti, že konečně přec tak beznadějná, neúspěšná nemohla by býti tato práce.

Vidíte, velectění pánové, když se rozhlédnu nestranně a bez ohledu na denní zápasy politické v této vlasti, vidím - a my s tím faktem počítáme - že zde žijí dva národové, kteří by mohli šťastnými býti v této vlasti.

Poněvadž nad touto vlastí idea rovnosti a spravedlnosti jako hvězda historická září, neboť národ náš již pro tuto ideu dávno bojoval. Proto si vždy myslím, že musí přijíti doba, kdy mezi oběma národy najdou se mužové, kteří řeknou sobě: »Zapomeňme na chvíli minulosti posledních let, zapomeňme na chvíli, co nás všechny dělilo, sedněme si pohromadě a ne mocí nějakých konferencí - ty již dávno přestaly býti mocnými - ale na půdě zákonodárného sněmu království Českého, tam na této půdě legální sedněme si a vybudujme ústavu, která by hověla moderním požadavkům doby i přísným předpisům práva a spravedlnosti.

Pánové! K práci té může přistoupiti každý, poněvadž každý ví, že jedná se o změnu ústavy, kde není žádné majorisování ani přehlasování možné, k té práci by měl přistoupiti tento sněm.

Neměl-li by síly k této práci přistoupiti s otevřeným hledím, s energií, s odvahou a vytrvalostí, pak věru ony bataillony lidu, které u tohoto sněmu stály před krátkým časem a žádali, aby vpuštěni byli sem jejich zástupci, podrží pravdu.

Pak bude lépe, když se osud sněmu ponechá jiným vrstvám obou národů, když my jsme nemohli spořádati domácí záležitosti své, pak ponechejme řešení novým mužům, kteří spíše se mezi sebou dohodnou.

My bohužel po 40letém působení tohoto sněmu dopracovali jsme to tam, že poskytujeme celému světu žalostný obraz, že o nejprimitivnějších zásadách činnosti nemůžeme se dohodnouti, že neustále nad našimi hlavami visí Damoklův meč obstrukce, nebo rozejití se, nebo rozpuštění a že nejjednodušší a nejlehčí zákonodárné činy nemůžeme vykonati.

Velectění pánové, já přece nevzdávám se naděje a myslím, že konečně přece možno k řešení navrženému přistoupiti. (Hlas: Až tady nebude Wolf!) K tomu není nic jiného zapotřebí, než říci si jednou, že je nezbytně nutno, abychom stále žili podle určitých hesel. Je to nezbytně nutno, zachovávati tato hesla ? Musíme k sobě přicházeti s hesly, o kterých napřed víme, že druhá strana odvětí záporně?

Sněm království Českého zvolil již komisi pro opravu zemského řízení a navrhuji, by této komisi návrh můj byl přikázán. V této komisi zástupcové obou národů a všech stran měli by příležitost rozpamatovati se, zda chovají tolik síly, tolik energie, aby po čtyřicetileté době ústavu, která byla zárodkem smrti tohoto sněmu, která byla pro zcela jiné poměry vypracována, jak sama vláda uznati musí, která dávno nevyhovuje duchu času a potřebám českého a německého národa, mohl i změniti a položiti na nový široký základ, v němž by se pohybovali oba národové, jako národové neodvislí, jako národové svobodní spolu sice zápasící, ale jako národové snažící se sobě vyhověti. (Výborně! Hlučný potlesk. Řečníku se gratuluje. )

Nejvyšší maršálek zemský: Pan navrhovatel změnil svůj formální návrh, aby jeho návrh přikázán byl komisi, na které bylo se usneseno a která se má raditi o změně řízení zemského.

Činím především dotaz na podporu tohoto formálního změněného návrhu?

Der Herr Antragsteller hat seinen formalen Antrag dahin abgeändert, daß er nunmehr Beantrage, sein Antrag möge derjenigen

Kommission angewendet werden, welche von Seite des hohen Landtages bereits eingesetzt worden ist, um über die Aenderungen der Landesordnung zu beraten.

Ich werde demnach zunächst bezüglich dieses geänderten formalen Antrages die Unterstützungsfrage stellen.

Žádám pány poslance, kteří tento změněný formální návrh podporují, aby zdvihli ruku.

Návrh je dostatečně podporován.

Der Antrag ist hinreichend unterstützt.

Es hat sich der Herr Abg. Dr. Eppinger zur Stellung eines formalen Antrages das Wort erbeten.

Abg. Dr. Eppinger: Hoher Landtag! In formaler Beziehung beantrage ich zunächst zuzulassen, daß eine Debatte über die Grundzüge des in Verhandlung stehenden Antrages nach Zulaß des § 42 alin. 3 der Geschäftsordnung eingeführt werde.

Nejvyšší maršálek zemský: Pan posl. Dr. Eppinger navrhuje, aby se slavný sněm na tom usnesl, by v přítomném rokování se jednalo o zásadách návrhu, který se nachází v prvním čtení. O tomto návrhu jest mi zavésti hlasování ihned bez podpory.

Ich werde den Antrag des Herrn Abg. Dr. Eppinger, welcher dahin geht, daß über die Grundsätze des Antrages, welcher sich auf der Tagesordnung befindet, bereits bei der ersten Lesung Verhandelt werde, zur Abstimmung bringen und zwar wie es die Geschäftsordnung vorschreibt, ohne die Unterstützungsfrage zu stellen.

Žádám pány, kteří tento návrh přijímají, aby vyzdvihli ruku.

Ich ersuche die Herren, welche den Antrag annehmen, die Hand zu erheben.

Der Antrag ist angenommen.

Návrh je přijat.

Přihlásili se v tom případě k slovu pan poslanec Dr. Eppinger a hrabě Otakar Czernín.

Für diesen Fall haben sich bereits zum Worte gemeldet die Herren Abg. Dr. Eppinger und der Herr Abgeord. Graf Ottakar Ezernín.

Ich erteile das Wort dem Herrn Abg. Dr. Eppinger.

Landesausschuß-Beisitzer Dr. Eppinger: Hoher Landtag! Der nunmehr in Verhandlung stehende Antrag des Herrn Abg. Dr. Herold bezweckt eigentlich nichts geringeres als eine totale Aenderung der Grundlagen unserer Landesvertretung und Landesverwaltung. Er bezweckt unter anderem die Erweiterung der Kompetenz des Landtages, und zwar in gesetzgeberischer Richtung, er bezweckt weiter die Ausgestaltung der Autonomie und die Ausrüstung der autonomen Körperschaften mit einer Vollzugsgewalt, er will weiter die Verantwortlichkeit der Regierung, also eine Art Statthalteranklage für den Landtag einführen, er will weiter einen Schutz der Minoritäten und will schließlich auch noch die Sprachenrechtlichen Beziehungen regeln.

Abgesehen von dem einheitlichen Grundgedanken, dieser Vorschläge, nämlich der Erweiterung der Länderkompetenz, also ich möchte Sagen der fortschreitenden Verländerungstendenz, die uns durchaus nicht systematich ist, ist es vor allem die Fülle des hier gebotenen und zu einem Antrag vereinigten, was geradezu einen unheimlichen Eindruck macht.

Die alltägliche Erfahrung lehrt doch, daß derjenige, der sich gar zuviel aus einmal vornimmt gewöhnlich zur Ausführung von garnichts kommt, und so dürfte es auch hier der Fall sein.

Bei anderem schrittweisem Vorgange, wenn ein Ziel nach dem anderen mit vorgestecktem Plane genommen wird, kann man weit eher zu praktischem Ersolge kommen, als hier.

Ich bitte, es Soll ja eine und dieselbe Kommission Sein, welcher der Verhandlungsgegenstand von heute zugewiesen wird und der auch die Regierungsvorlagen, die heute in das Haus gelangten, auch zugewiesen Werden sollen.

Ja, die Wahlreformvorlage an sich ist ja ein so umständliches Elaborat und eröffnet ein so weites Arbeitsfeld der Fähigkeit und eventuell auch der Tätigkeitslust der Kommissionsmitglieder, daß man kaum absehen kann, wann dieselbe auch nur mit diesem Gegenstand zu Ende kommen werde.

Es ist ferner eine Kommission, deren Funktionsdauer doch bestenfalls sich auf zwei Sessionen erstrecken kann, - und die soll mit all' diesem Arbeitsmaterial fertig werden? Ich ziehe das ganz entschieden in Zweifel und das Mißtrauen muß ein allgemeines sein, ob das hier zur Ausführung Vorgeschlagene, sich auch wirklich ausführbar erweisen wird.

Wir haben unsererseits einen Versuch gerade in entgegengesetzter Richtung gemacht Wir haben nämlich in der letzten Sitzung den Antrag eingebracht, welcher eine bloß partielle Behandlung der Wahlreform zum Gegenstände hat, nämlich einstweilen die bloße Zulassung der allgemeinen Wählerklasse in den Landtag, gerade weil wir der Ansicht Sind, daß sich der Gegenstand sonst über Gebühr verzögern könnte.

Es ist ja gewiß unbestreitbar, daß aus allen Seiten des hohen Hauses die Erkenntnis und das Empfinden dessen schon festgewurzelt sind, daß denen, die draußen stehen, den Nichtsteuerträgern, den Männern der allgemeinen Wahlerklasse der Zutritt zum Landtage gebührt.

Wir alle wissen, daß dies einfach ein Postulat der Gerechtigkeit und Billigkeit ist, nachdem derjenige, welcher zu den Lasten beiträgt, auch ein Recht zur Anteilnahme an der Landesgesetzgebung hat.

Das wissen wir alle und sollten daraus anständiger und ehrlicherweise die Konsequenz ziehen, welche dahin lautet: Öffnen wir ganz einfach die Tore denen, die draußen stehen und berechtigterweise Einlaß begehren, vertrösten wir sie nicht daraus, bis wir mit der Regelung der ganzen übrigen Differenzpunkte fertig sind, welche ein solches Elaborat, wie die Wahlresormvorlage in sich schließt. Denn das könnte lange dauern - wir haben damit Erfahrungen gemacht. Und so lange wollen die, welche draußen stehen, nicht mehr warten und vertröstet sein.

Ich weiß gewiß, ich stoße dabei auf zwei Einwendungen, kann sie aber von vornherein und als gänzlich unbegründet erklären. Man kann mir nämlich aus einer Seite einwenden: Da stehen wir ja wieder vor einem bloßen Stück- und Flickwerke, da wollen wir ja unserer Wahlreform, der ohnehin so viele Lappen angeheftet sind, daß ihre ursprüngliche Erscheinungsform nicht mehr erkennbar ist, wieder einen Lappen aufnähen.

Das ist ja richtig; allein ich halte es trotzdem für zweckmäßig, - wie ja ein häßlicher Lappen an der Hose besser ist, als ein klassendes Loch in derselben.

Und wenn wir keine andere Wahl haben, wir in Österreich sind Stück- und Flickenwerk redlich gewöhnt. Da kommt es auf eine Mehrleistung in dieser Richtung in einem einzelnen Falle gewiß nicht an und die Veranlassung dazu ist in der Tat dringend. Auch haben wir ja vor nicht vielen Jahren öhnliches geleistet. Wir haben auch ohne Änderung des Ganzen eine partielle Reform beschlossen, nämlich die Einführung der direkten Wahlen in den Landgemeinden. Warum? Weil diese Maßnahme präjudiziell war für die Art der Durchführung der Reichsratswahlen in die V. Kurie und weil wir der übereinstimmenden Ansicht waren, daß dort Gefahr im Vorzuge ist, daß dort baldige Abhilfe geschaffen werden muß.

Und gerade vor einem solchen Falle stehen wir auch hier. Also der Vorwurf des Flickwerkes braucht uns durchaus nicht abzuschrecken. Wir wissen genau, was wir tun und sind uns des segensreichen Effektes bewüßt. Ein zweiter Vorwurf, den man machen könnte, besteht darin, man wolle jemandes Wünsche Befriedigen, die sich aber durch das Vorgeschlagene lange nicht mehr befriedigen lassen.

Die Mehrheit derer, die darauf warten, wollen keine Ausgestaltung und Erweiterung unseres bestehenden Wahlrechtes, die wollen etwas anderes, das allgemeine, gleiche und direkte Wahlrecht.

Ich gebe es zu, aus Dank oder Anerkennung wenigstens, offen ausgesprochen, haben wir ganz gewiß nicht zu rechnen. Die Organe der Sozialdemokratie haben damit schon den löblichen Anfang gemacht und unseren wohlgemeinten Antrag natürlich nur spöttisch und höhnisch kritisiert.

Allein wir tun das nicht um des Dankes und der Anerkennung willen, wir tun das, um von uns selbst gerechtfertigt dazustehen, um selbst gegen jeden Vorwurf gedeckt zu sein, daß wir etwas unterlassen haben, was wir hätten zulassen können. Und in dieser Richtung muß, ich doch sagen, wenn wir das, was wir planen, durchsetzen, haben wir ein segensreiches Werk getan und etwas für die Arbeiterklasse und für die Klasse der allgemeinen Wählerschaft getan, wofür sie uns zu tiefem Danke tatsächlich Verpflichtet ist. Denn