der letzten Session gegebenes Versprechen eingelöst.

Ueber die Reformbedürftigikeit der Landesordnung für das Königreich Böhmen dürfte umso weniger ein Zweifel bestehen, als der materielle und geistige Aufschwung der Bevölkerung dieses Königreiches diese Reform schon seit Jahren auf die Tagesordnung gestellt hat. Das Königreich Böhmen ist längst über jene Verhältnisse hinausgewachsen, die bei der Erlassung der Landesordnung im Jahre 1861 maßgebend waren. Uebrigens ergab sich von dem Augenblicke an, wo das Wahlrecht für das Abgeordnetenhaus durch die Errich-tung einer allgemeinen Wählerklasse erweitert worden war, für die Regierung wie für die Parteien die unabweisbare Notwendigkeit, das Wahlrecht auch für den Landtag in ähnlicher Weise auf alle jene Kreise auszudehnen, die bisher davon ausgeschlossen sind.

Die heute unterbreiteten Vorlagen sind darum auch nicht bestimmt, irgend eine Partei zu überraschen, nicht allein deshalb, weil ihr Inhalt nicht unbekannt geblieben ist, sondern auch darum, weil die in den Vorlagen enthaltenen Neuerungen schon lange vorher Von der öffentlichen Meinung und von den Parteien erörtet worden sind, die Vorlagen demnach zum großen Teile nur den Ausdruck dessen bilden, was als das zunächst dringendste und am wenigsten bestrittene Ziel einer zeitgemäßen Umgestaltung der Landesordnung allgemein anerkannt würde. Dies gilt vor allem von den Aenderungen, welche die Anzahl der Abgeordneten aus den Städten und Handelskammern und aus den Landgemeinden betreffen und die der gegenwärtigen -Bedeutung der Städte wie der übrigen Gemeinden des Königreiches Böhmen entsprechen. Ebenso enthält die Einteilung der Wähler des nicht sideikommissarischen Großgrundbesitzes in einzelne Kreise einen bereits von der Reichsratswahlordnung angenommenen Grundsatz. Desgleichen blieb bei der vierten Wählerklasse des allgemeinen Wahlrechtes zugewiesenen Anzahl von Mandaten die kulturelle und ökonomische Entfaltung des Landes, sowie jener Volksschichten nicht unberücksichtigt, die nunmehr mit dem Wahlrecht ausgestattet werden sollen. So sehr auch die Regierung bestrebt sein mußte, mit der Entwicklung im Einklänge zu bleiben, die Böhmen seither zurückgelegt hat, so hatte sie sich doch vor Augen zu halten, daß jede Aenderung der Landesordnung für das Königreich Böhmen vor allem jenes Kräfteverhältnis der beiden Volksstämme unberührt lassen muß, in dem jede Nationalität eine Sicherung ihrer Interessen gegen wechselnde Mehrheiten findet. Darum war es auch das Bemühen der Regierung, ein Werk zu schaffen, in dem jede Partei einen zeitgemäßen Fortschritt, keine aber eine Benachteiligung ihrer nationalen Interessen zu erblicken vermag.

Dieser Pflicht ist die Regierung vor allem durch eine gerechte, von politischen Erwägungen unbeflußte Einteilung der Wahlkreise bort, wo neue gebildet werden mußten, nachgekommen, wobei sie bemüht war, in Übereinstimmung zu bleiben mit allen ihr bekannt geworbenen Wünschen hinsichtlich der Zahl der Mandate und der Gestaltung der Wahlbezirke. Sie hofft aber, daß die Parteien den größten Wert der neuen Ordnung in den Bestimmungen finden werden, die durch die Schaffung nationaler Wahlkörper für die aus der Mittte des Landtages ersolgenden Wahlen künftighin jeden Volksstamm gegen eine Vernachlässigung seiner Interessen ohne Rücksicht auf die jeweilige ziffermäßige Stärke seiner Vertretung im Landtage sicherstellen sotten. Diese Wahlkurien bilden seit Jahren den Gegenstand der Erörterung, ja des lebhaften Wunsches, sie wurden auch in den Verschiedenen Verständigungskonferenzen reislich erwogen, und so dürfen wir hoffen, daß damit der erste Schritt auf einem Wege erfolgt, der am ehesten zu einer Milderung der nationalen Gegensätze führen kann. Durch die nationalen Wahlkörper für die aus dem Landtage vorzunehmenden Wahlen wird eben jeder Nationalität kraft des Gesetzes die entsprechende Berücksichtigung bei der Landesverwaltung, bei der Verwaltung der Landesinstitute und bei der Vorberatung der Landesangelegenheiten in den Kommissionen verbürgt. Was bisher die eine Nationalität der anderen gleichsam nur bittweise eingeräumt hat, soll jetzt einer jeden traft eigenen Rechtes zustehen. Ich darf bei diesem Anlasse wohl auch die Erwartung aussprechen, daß die Einrichtung der nationalen Wahlkörper, einmal im festen Boden des Gesetzes wurzelnd, noch einer Weiteren Entwickelung fähig sein wird und dem nationalen Frieden manchen Dienst leisten kann.

Der hohe Landtag darf also in den Vorlagen neben der Annäherung an jene fortschrittliche Ausgestaltung des Wahlrechtes, über deren Notwendigkeit wohl alle Parteien

eines Sinnes sind, auch jene dauernde Sicherung der Stellung beider Volksstämme im Landtage erblicken, wofür bei diesem Anlasse vor allem vorgesorgt werden mußte. Die Regierung konnte aber auch die nicht unbegründete Hoffnung hegen, daß diese Vorlagen den Parteien zur Grundlage einer sach lichen Erwägung dienen werden. Dies ist schon besonders im Hinblick auf die Ausdehnung des Wahlrechtes auf jene Volksschichten höchst wünschenswert, die von den Wahlen für den Landtag nicht mehr ferngehalten werden sollten. Eine weitere Verzögerung dieser Reform würde ihnen eine schmerzliche Enttäuschung bereiten, welche die Regierung lebhaft beklagen müßte und die gewiß nicht in der Absicht der Parteien liegen kann. Aus diesem Grunde erklärt die Regierung schon jetzt, daß, falls der hohe Landtag die in ihren Vorlagen bereits enthaltene Schaffung einer Kurie des allgemeinen Wahlrechtes mit sechsund dreißig Mandaten zum Gegenstände einer besonderen Beschlußfassung machen sollte, sie einem solchen Vorhaben vollinhaltlich zustimmen würde.

Die Regierung Verhehlt sich nicht, daß sie bei diesem Anlasse nicht allen Wünschen gerecht werden konnte. Sie mußte sich auf das beschränken, was ihrer Ansicht nach im gegenwärtigen Augenblicke erreichbar war und was überdies die nationale Einflußsphäre keiner Partei schmälern kann. Sollten die Parteien des hohen Landtages jedoch ohne eine empfindliche Verzögerung dieser Reform zu einer Einigung über ein umfassenderes nationales Schutzsystem gelangen, dann würde die Regierung einen solchen Weiterbau freudig begrüßen und nach besten Kräften fördern. Vorderhand kann sie aber nur die fest begründete Überzeugung aussprechen, daß die Von ihr eingebrachten Vorlagen den beiden Volksstämmen des Königreiches Böhmen umsomehr zum dauernden Vorteile gereichen werden, als sie bei der Wahrung der nationalen Stellung und des Einflusses der Parteien, breiten Volksschichten des Landes die so wünschenswerte Vermehrung ihrer Rechte bringen.

Nejvyšší maršálek zemský: Přejdeme k dennímu pořádku.

Wir übergehen zur Tagesordnung.

Prvním předmětem denního pořádku jest první čtení návrhu poslance JUDra Josefa Herolda a společníků na změnu zřízení zemského.

Erster Gegenstand der Tagesordnung ist die erste Lesung des Antrages des Abgeordneten JUDr. Josef Herold und Genossen auf Abänderung der Landesordnung.

Dávám slovo panu navrhovateli, by svůj návrh odůvodnil.

Poslanec Dr. Herold: Slavný sněme! Dříve než přikročím k odůvodnění návrhu, který jsem podal za účelem reformy zřízení zemského, budiž mi dovoleno přece jen několik slov předeslati, které s věcným obsahem návrhu samého nemají co činiti, jichž ale pronésti musím již vzhledem k tomu, co zde v minulé schůzi bylo řečeno.

Návrhem na změnu zřízení zemského, resp. návrhem na utvoření nové zemské ústavy v rámci nynějších poměrů nemá nikterak býti prejudikováno státoprávnímu našemu nazírání, které máme v příčině poměru zemí koruny České k této monarchii. Neboť o našem státoprávním přesvědčení může dnes mluviti kdokoliv z pánů kolegů opačné strany, jak chce, toto naše státoprávní přesvědčení jest tak hluboko vryto v srdce celého našeho národa, jest tak drahou tradicí celým pokolením českého národa, že bude vždycky politickým přesvědčením našeho národa a že ovšem náš národ nevyhne se ani jedinému okamžiku, kdy by mohl přikročiti blíže k tomu cíli našeho národního snažení.

Ovšem nesmí se o tomto našem státoprávním přesvědčení, o našem státoprávním nazírání souditi s takovou - řekl bych přece jen malou mírou vážností, jak to učinil pan dvoř. rada Bachmann v minulé schůzi. Bylo by mi velmi milo, kdybych přes míru toho, co mohu promluviti, mohl se pustiti do rozbírání státoprávních theorií, které pan řečník v minulé schůzi rozvinul.

Lituji, že tak učinil pravé historik, neboť tolik aspoň, byt byste pochybovali o tom, zda v mezích nynějších poměrů státní právo může býti provedeno, tolik může každý, kdo jen poněkud zná ustavní poměry, připustiti, že státní právo nějaké země nemá s vnitřními ústavními zřízeními této země nic společného.

Francie zůstala Francií ať jako mon archie královská, ať jako císařství, či republika a státní právo zemí koruny České nikterak není od toho závislé, zda Čechy byly ve středověku stát feudální nebo baronie anebo zdali budou v době nynější jak si přejem stát svobodomyslný a demokratický. (Výborně!)

Na toto pole, bych prosil, aby se nepouštěl nikdo, poněvadž to jest samozřejmé, kdyby státní právo některého státu podmíněno bylo. změnou jeho ústavních zřízení, musilo by se říci, že již dávno neexistuje velká říše Německá, poněvadž ústavní zřízení její jest dnes jiné než bylo v době krále Vladislava II, na kterého se pan Dr. Bachmann odvolával.

Jak jsem pravil, návrh, který dnes podáváme, nemá ale s touto velkou otázkou nic co činiti, zrovna tak jako odpor naší strany proti rozdělení zemského výboru, které bylo panem dvor. radou Bachmannem navrhováno.

Otázka administrativní jednoty, otázka rovného práva jazykového, otázka volné pohyblivosti obou národů v celé zemi, přístupnost úřadů pro příslušníky obou národů bez rozdílu jen když mají kvalifikaci - to jsou požadavky, které neplynou ze státního práva českého, které ani nepotřebují býti založeny na ústavním právu vůbec, to jsou požadavky, které vývoj moderní správy nutně vyžaduje.

Jestliže pan řečník z minulé schůze s jakousi vervou poukazoval k tomu, že moderní vývoj záležitostí veřejných jest zcela jiný, že jinak musíme ke všemu pohlížeti než dříve, souhlasím s tím.

Příčina, proč podal jsem návrh na reformu zemského zřízení jest jasná.

Již v dnešním prohlášení vládním bylo k tomu poukázáno, že změna zemského zřízení království českého jest nutná již proto, že poměry se v nynější době naprosto změnily proti oněm poměrům, v jakých naši zemské zřízení bylo vydáno.

Ale pánové! Změna tohoto zemského zřízení není jen proto nutná, že změnu některou politické strany vyžadují, že vyžadují změnu toho neb onoho paragrafu za účelem tím, aby se vyhovělo určitému politickému programu; změna zemského zřízení jest nutná již proto, poněvadž zemské zřízení na základě ústavy z r. 1861 je nedokonalé a zastaralé.

Vlastně již tím, co se od té doby událo, pominuly mnohé podstatné části zemského zřízení, nejdůležitější část zemského zřízení, dle které sněm má právo voliti sobě do říšské rady poslance, se nevykonává a bylo toto právo slavnému sněmu 'království Českého bez jeho svolení odňato, naproti tomu jest známo, že zákonodárná činnost sněmu království Českého i při úzkém vymezení kompetence se neobmezuje na § 19. z. zřízení. Víme, že při vyhledávání finančních prostředků zemských již neomezujeme se na ustanovení zemského zřízení atd.

Ale pánové, jest ještě jeden důvod politický - ne stranický, ale politický - pro který mám za to, že otázka reformy zemského zřízení v tomto království Českém neměla by v žádném zasedání zůstati bez positivných kroků k lepšímu. Zkušenosti, které jsme posud měli, nasvědčují tomu, že jakmile se začne s částečnou změnou zemského zřízení, jakmile vláda nebo strany chtějí některé paragrafy zemského zřízení na svůj prospěch změniti, ihned vyrojí se celá řada otázek jiných. Při nynějších poměrech národních a politických, při kterých žádná strana nechce a nemůže, ani chce-li býti politicky možnou mezi svým voličstvem, vyhověti postulátům, které jsou bojovným programem politickým strany druhé, se stává, že tím způsobem, poněvadž zemské zřízení může býti změněno jenom za souhlasu všech, při nesouhlasu všech zůstává tak jaké bylo v roce 1861. na neprospěch země. Tu doufám, pánovo, že by bylo již na čase abychom konečně záležitost tuto s jiné strany vzali do rukou a abychom sami si vybudovali tak zvanou zemskou ústavu a zemské zřízení společnou prací tak, jak ji potřebujeme, aby odpovídala skutečnemu stavu věci, moderním našim názorům, prospěchu obou národností a požadavkům veškerého lidu v tomto království.

Pánové, otázka zemského zřízení - a jest to známka smutná pro ústavní poměry naše - nikdy nebyla ani předmětem řádné úvahy.

Víte, že do r. 1848. platilo tak zvané obnovené zřízení zemské, které pokud se týče velké části správy zemské bylo již dávno novými zákony a předpisy zejména u oboru civilního, trestního i správního práva derogováno a jen pokud se týče sněmu zůstávalo v platnosti.

V r. 1848 ponejprv učiněn byl pokus, když císař Ferdinand nařídil patentem ze 6 června 1848, aby vydáno bylo nové zřízení zemské za zodpovědnosti zemské vlády sněmu král. Českého.

Na základě tohoto patentu tehdejší národní výbor vypracoval ústavu zemskou a vycházel ovšem, jak za tehdejších poměrů jinak býti nemohlo a jak to odpovídalo skutečnému stavu věcí, z primerního práva zákonodárství král. Českého, vymezil záležitosti, které jsou společné veškerým zemím monarchie a které mají společně býti vyřízeny ve všech zemích, naznačil záležitosti čistě zemské a ustanovil v této ústavě zodpovědnost místodržitele a rádců místodržitelských oproti sněmu král. Českého. Tyto zásady ústavy zemské staly se předmětem úvahy parlamentu vídenského, resp. jeho ústavního výboru, který v díle, které nikterak nevyhovovalo našim názorům státoprávním a které bylo vypracováno pro celou říši, k nim vzal zřetel. Jest známo, že v roce 1848 ústavní výbor parlamentu vídeňského vypracoval ústavu říšskou, kterážto říšská ústava obsahovala také zásady ústavy zemské. Zásady tyto jsou důležité a dlužno k nim poukázati. V těchto zásadách byla vyslovena zodpovědnost zemské vlády, sněmu král. Českého, právo sněmu na obžalobu vlády, bylo v nich pojato ustanovení ve příčině národnostních zákonů, pamatováno na smírčí soud národnostní v otázkách sporných a byla vymezena obšírná kompetence sněmu.

Jak se v historii všechno zapomíná! Kdyby dnes, nebo před nějakým časem přišel někdo z nás s návrhem, kterým by se formulovalo zemské zřízení tak, jak se to stalo od ústavního výboru říšské rady roku 1848, zajisté by se nalezl na straně německé poslanec, který by řekl: »To jest myšlénka státoprávní, tomu my se nikdy nepodrobíme. « A přece na tehdejším referátu ústavního výboru a na tomto návrhu jsou podepsáni mužové jako Hein, Lasser a Brestel, tedy nejpřednější z předáků centralistických, kteří viděli, že větší země nemohou žíti bez jisté volnosti svého zákonodárství a samosprávné činnosti.

Tato ústava říšská nikdy nepřišla k platnosti, zůstala pouze návrhem, poněvadž byl říšský sněm vídeňský rozprášen a byla oktrojována nová říšská ústava v roce 1849 a myslím, že od této oktrojírky pochází všecko zlo, které našemu zemskému řízení vzešlo.

Velectění pánové, uváží-li se, že když 2. března předložil ústavní výbor vídeňského parlamentu tento svůj návrh říšské ústavy, že hned na to parlament byl rozpuštěn a že vláda 4. března vydala oktrojovanou ústavu říšskou, jest patrno, že při zdělávání této ústavy říšské se na nic nemyslilo, že vlastně to byl prostředek z nouze, který měl zdánlivost konstitučního zřízení v Rakousku podržeti, který nebyl ani upřímně myšlen. Roku 1851 byla ústava tato suspendována na vždy. Avšak tato ústava říšská bohužel, ačkoliv byla r. 1851 suspendována, byla vzorem právě tak náhlým a nepromyšleným pro Schmerlinga, když na základě říjnového diplomu z r. 1860 vydal únorový patent r. 1861. Všechen ten nesmysl, který dnes v našem zřízení zemském jest, pochází odtud a musí se člověk, který rozumně uvažuje o tom, jak se má upraviti politické zřízení zemské, diviti, že vše po dnes zůstalo nezměněno.

Všechny nejasnosti zemského zřízení pocházejí z ústavy z roku 1849.

Schmerling sněmu, který měl zákony dávati, nedala žádnou řádnou zákonodárnou moc. On užíval i slova, že sněm má vydávati nařízení »Anordnungen«, a nepomýšlel, že sněm k tomu dospěje, aby plnil zákonodárné úkoly a aby vydával zákony také ve formě zákonné. - Velectění pánové ! Ústava Schmerlingova z r. 1861, respektive zemské zřízení má tolik nedostatků a vad, že skutečně lze jenom zvláštním poměrům přičísti, že ústava Schmerlingova mohla trvati 40 let, a že dva, jak o sobě vždy schloubou říkáme kulturní národové, na výši kultury a vzdělanosti stojící, jako je německý a český národ, v zemi tak vyvinuté a vzdělané, ve středu Evropy mohlo to tak dlouho snášeti. Musíme se styděti za to, oba národové, že si hrajeme při tomto zemském zřízení z roku 1861 na nějaký skutečný sněm, na parlamentární sbor, a domníváme se, že representujeme království po způsobu moderních zákonodárních sborů. Ten postulátní sněm před rokem 1848 byl věru lepší, třebas nesměl jednati než o tom, o čem vláda chtěla. My se teď můžeme vyjadřovati o všem, ale vláda nemusí chtíti to, o čem se usnášíme. (Výborně!)

Velectění pánovo! Změna tohoto zemského zřízení byla nutnou již po vydání ústavy z roku 1867 a, zejména, když zavedeny byly přímé volby. Říinový diplom z roku 1860 vycházel z primerního zákonodárného práva sněmu a ustanovil, že sněmy v jistých záležitostech budou vykonávati toto zákonodárné právo prostřednictvím delegátů do říšské rady vyslaných. Dokud sněm měl právo voliti delegáty do rady říšské, vykonával aspoň formálně zákonodární činnost primerně delegáty svými na radě říšské; ale v tom okamžiku, když toto právo přeneseno bylo na poslance přímo na říšskou radu volené, měla zákonodárná činnost sněmu býti precisovaná.

Ústava prosincová z roku 1867 uznala rovněž primerní právo zákonodárné sněmů již tím, že vyhradila říšské radě určité zákony, o nichž může rozhodovati říšská rada, ostatní ponechala sněmům.

Podle ústavy z roku 1867 může tudíž sněm království Českého vykonávati větší zákonodárné činnosti, nežli dle zemského zřízení samotného. Nehledé ani k tomu, jest ještě celá řada otázek, které náleží dle ústavy sice do působnosti sněmu, avšak vzdor tomu zemský výbor má velmi často příležitost se o tom přesvědčiti, že vídeňská vláda namítá nepříslušnost sněmu království Českého k řešení těchto otázek, poněvadž d1e prosincové ústavy náležejí říšské radě. Poukazují na široké pole obecního práva civilního a trestního, které není výslovně zcela vyhrazeno dle § 11. st. zákl. zákonů centrálnímu parlamentu.

Naopak § 11. st. z. z., ustanovuje, že materielní policejně trestní a civilní zákonodárství o knihách pozemkových náleží v těch záležitostech, které přikázány jsou sněmům rovněž do kompetence zemské.

Všechno vydávání rámcových zákonů, které je v oblibě na říšské radě, jako zákony o kommasaci, o hospodářských společenstev, o dědické posloupnosti středních statků, to všechno podle mého názoru dle ústavy z roku 1867 nenáleží do kompetence říšské rady, poněvadž ve všech věcech, kde je sněm kompetentní, je také kompetentní řešiti otázky materielního práva jak civilního tak i trestního.

Z toho lze seznati, velectění pánové, že sněm sám nedostal se nikdy k tomu, aby zemské zřízení podrobil náležité revisi.

Ani za doby sněmu t. zv. Hohenwartova, kdy odhlasovány byly fundamentální články, se sněmovna neobírala ústavou vnitřní nýbrž obírala se státoprávním poměrem království Českého k ostatním zemím říše, s upravením těchto poměrů jak v ohledu legislativním, tak finančním atd.

Ale i nyní jsme se obírali otázkou zemského zřízení, když byl podán nějaký návrh podobný, jak ho podal pan poslanec dvorní rada Bachmann, když zejména nynější složení zemského výboru některé straně bylo nepříjemno a když minorita sněmu má za to, že by toto zřízení ve prospěch její mělo býti změněno.

Pánové, já prozatím o těchto otázkách nechci mluviti, ale myslím, že právě tyto podněty dostačují k tomu, aby se s důkladnon reformou zemského zřízení započalo. Má-li se s ní ale započíti, může se to státi s úspěchem a s jistou vyhlídkou na uskutečnění jen tehdy, pak-li že strany na tomto sněmu zastoupené, v komisi k tomu cíli zvolené skutečně budou hleděti a snažiti se buďsi jen v rámci nynějších poměrů dáti tomuto sněmu ústavu, která by odpovídala těmto poměrům.

A tu, velectění pánové, obsahuje návrh náš několik bodů. První bod směřuje k tomu, aby zákonodárná kompetence sněmu byla rozšířena na základě posavadního vývoje a v zemském zřízení byla přesně také vymezena.

Pánové, uvážíme-li nynější zemské zřízení samotné, vidíme, že podle tohoto zemského zřízení vlastně sněm má velice nedostatečnou kompetenci; on může vydávati nařízení, pokud se týče zemědělství, veřejných staveb, z prostředků zemských podniknutých, nařízení v příčině zemských ústavů dobročinných a usnášeti se o rozpočtu. Mimo to může ovšem v mezích říšských zákonů rozhodovati o záležitostech obecních a školských. To se samo sebou rozumí při minuciesnosti zemského zřízení vedle záležitostí osvěty a školy a vedle záležitostí obecních bylo přidáno k tomu jako zvláštnůstka zákonodárství o přípřeží a ubytování vojska.

To jsou ony obory činností, které ústava z r. 1861 sněmu poskytuje. Prohlédneme-li si nyní, ve kterých oborech sněm tohoto království Českého již skutečnou činnost vyvinul, kde skutečně již vydal platné zákony, tu vidíme, jak tato činnost je zcela jiná, než kterou zemské zřízení uvádí. Vidíme, že ve věcech školských a církevních nejen vydání zvláštních školských zákonů náleží sněmu, ale že ještě má sněm právo podle ústavy říšské, jakož i podle specielních zákonů v té věci vydaných, ku příkladu celý obor činnosti v oboru církevního zákonodárství patronátního práva, v oboru konkurence církevní, v příčině vydržování církevních budov, kostelů a jiné.

Veškerá tato činnost byla dosud od sněmu království Českého zanedbávána.

My vidíme celé obsáhlé zemědělské zákonodárství, zákonodárství vodní, zákony o myslivosti, o kommassaci, dědičného práva, rozdělení statku, zákony o deskách zemských: to vše náleží sněmu.

Ostatně sněm vyřídil již celou řadu zákonů týkající se hospodářství zemědělského a má přikročiti k úpravě hospodářských společenstev ovšem v mezích říšského zákona; sněm může beze všeho upraviti pojišťování zemské, zřízení zemského pojišťování, třebas posud nemohl vydávati zákony o pojišťování samotném.

Velectění pánové, ta věc zajisté by náležela do sněmu království Českého.

Sněm království Českého zasáhl do oboru železnic aspoň tak zvaných místních drah - ovšem jen tím, že je subvencuje a má částečný vliv na správu těchto místních drah, které nebyly odevzdány do správy státní. Tím vlastně nastoupil dráhu, která byla vyznačena svého času v zemské ústavě a jemu přiřknuta t. j. péči o veřejné komunikace vůbec.

Jeden z velikých úkolů, který sněmu dle nynější ústavy sice není vyhrazen, který ale, bude-li sněm míti odvahu, může sněmem být řešen, jest otázka reformy veřejné správy. Velectění pánové, upozorňuji že v návrhu ústavy z roku 1849 již otázka organisace jednotlivých sborů samosprávních byla částí zemské ústavy, a vidíme, že v posledním čase na př. se strany Němců bylo voláno s důrazem po tak zvaném krajském zřízení.

Velectění pánové, tak zvané krajské zřízení není snad nic nového, ale úzce souvisí s reformou našeho zemského zřízení. Dříve musí se sněmu dáti širší kompetence zákonodárná a politická a pak by bylo teprve lze vyloučiti z působnosti jeho záležitosti správy obecní, silniční a provádění předpisů chudinských.

Vidíte, jak souvisí tyto otázky. Kdo chce opravdu samosprávu a v posledním čase se na to klade váha, že samospráva obcí má býti rozšířena zejména v otázkách národních, musí pečovati o to, aby byla vybudována organisace samosprávná od obcí k zemi a od země k obcím. Ale ve zřízení takové, velectění pánové, musí všechny zásady stejně býti pojaty jako na příklad ochrana národních menšin. Zemské zřízení musí tudiž rovným způsobem zabezpečiti postavení národních menšin. Nemůžeme zanésti do organisace celé země, kde jsou Němci v menšiné jiný princip a zase jiný, kde Němci jsou ve většině. (Tak jest!)

V tom leží bez odporu příčina, proč se nemůžeme dohodnouti o těch věcech, o kterých chceme jednat proto, že chcete jisté otázky vyříditi jen tam, kde posavádní stav je horší na straně Vaší, ale ne tam, kde je stav horší na straně české. Vidíte, že i tato otázka veřejné správy musela by býti novou ústavou řešena a tím více, pánové, poněvadž by v této nové ústavě muselo se státi opatření, aby veřejná správa zemská měla náležitou výkonnou moc a aby sněmu království Českého vláda byla zodpovědná. Svého času hrabě Thun pronesl okřídlená slova, že zodpovědnost místodržitele sněmu je »indiskutabel«.

Velectění pánové, roku 1849 byla ta věc »diskutabel«, nejen místodržitel, nýbrž i odpovědná rada místodržitelská měla být sněmu zodpovědná, jako v Chorvatsku, kde jednotliví přednostové vlády zemské sněmu jsou zodpovědní. I v oktrojované ústavě r. 1849 jest jisté rudimentům zodpovědnosti vlády, totiž sněm si mohl stěžovati na vládu zemskou u vlády ústřední. Vy vidíte z toho, že tyto věci nejsou takové, aby nemohly býti předmětem diskuse. Místodržitel království Českého má býti zodpověděn sněmu za správu zemskou, to není žádná otázka Českého státního práva, to jest otázka cti a vážnosti tohoto sněmu jako parlamentu. Parlament, který nemá právo poháněti vládu ku své vlastní zodpovědnosti, není žádným parlamentem, to jest sbor, který se může raditi, ale nemá povahy a rázu zákonodárného sboru. Jen v tom leží význam a povaha zákonodárného sboru, že vláda jest jemu zodpovědná. My ovšem u nás v Rakousku proti této kardinální vlastnosti parlamentárního zastoupení mnoho hřešíme, my víme, že máme právo obžaloby ministerské, že jsou ministři zodpovědní říšskému parlamentu, ale my víme, že parlament ministerstvo nepožene k zodpovědnosti, nechť si dělá ministerstvo s parlamentem co chce.

Z toho, že tak smutné poměry parlamentní panují, nevyplývá podle mého náhledu, abychom neměli tento požadavek klásti pro sněm.

Velectění pánové, myslím, že v zemské ústavě za druhé by mělo býti právní postavení obou národů, tuto zemi obývajících, zabezpečeno a učiněna taková opatření, aby oba národové mohli klidně vedle sebe žíti. Tento účel, pánové, by mohla míti a měla by míti nová zemská ústava.

Kdyby snad od základního pojímání národního života se vyšlo a o poměru obou národů vedla se vážná diskuse, kdybychom nekráčeli v této věci neustále oněmi vyšlapanými cestami všelijakých smiřovaček a neřídili se hesly denního politického života, kdybychom skutečně reální poměry v této vlasti respektovali, tu jsem přesvědčen, že by bylo lze takovným pevným a určitým zákonem vytvořiti zabezpečení obou národností, tak že by velká část nynějších sporů mezi námi vedených sama sebou odpadla.

Bylo řečeno předešle, že takový ideální stav, aby Čechové s Němci žili v úplné harmonii, není dosažitelný. Já, pánové, řeknu upřímně - a jsem mírumilovný člověk já si tohoto ideálního stavu nepřeji, já přece jenom mám za to, že veliký kulturní význam království Českého, jeho svrchovaná pokročilost, zejména pokročilost a vnímavost lidu, obývajícího tuto zemi, pro všechny věci moderního pokroku, má původ jenom přece v jisté části egoismu, který jest na české i německé straně v tomto království, totiž, že zápolíme spolu o vítězství v oboru kulturním, a tento egoismus potlačovati a tento egoismus zadržovati tím, že bychom mezi sebou vystavěli čínskou zeď, že by jeden druhému neměl co mluvili, jak si to pan dr. Bachmann představoval a v tom viděl národní autonomii, to by byl pochybený krok.

Myslím, že by v zemi naší každý velký pokrok přestal, když by obě části, vzájemně nevidouce jedna druhé, nezávodily mezi sebou, nýbrž spíše se ukolébaly do jistého »dolce far niente«.

Neříkejte neustále, jak to řekl pan drBachmann, že od 12. neb od kterého století jest vlastně celý náš kulturní život kulturním životem německým.

Pánové, to je věc, které by politicky vzdělaný člověk říci ani neměl.

Jsou doby, kdy práce osvětová z Německa přenášena byla do naší země, kdy náš národ z této osvětové práce budoval základy práce vlastní - jsou ale i velké doby historie našeho národa, ony doby, které hnuly celou Evropou a které do celé Evropy přinesli onoho ducha, který založil vzkříšení německého národa, to jest velká doba reformace, kterou máte co děkovati nám (Výborně!)

Nebýt oněch velikánů, kteří padli na bojišti v oné době reformace české, - nemluvím o náboženské stránce, která duchovně hnula celým Německem - velké doby reformace německé by nebylo, neboť, jakkoli přišla o staletí později, byla přece důsledkem velkého vítězného zápasu našich Táboritů.

To byla ta vzájemná činnost, která mezi velkými a malými národy se jeví. Malý národ, ku př. hollandský, na pr. v oboru umění malířského vykonal velké dílo a přece nebude nikdo vyčítati Němcům, že by byli méně kulturními než Holanďané, poněvadž tito v onom oboru více vynikli.

Pravím tedy právem, že tu tato vzájemná činnosi musí býti. Tato vzájemná činnost je na prospěch obou národů, ale tato práce neznamená, že má se vyvíjeti v tom směru, že jeden nebo druhý národ bude hledět, jak by druhému ublížil, nýbrž že se může vyvíjeti v mezích a kolejích přesně vyhrazených, náležitě zabezpečených a ko vzájemné činnosti ještě povzbuzujících a interessujících oba národy. (Výborně !)