by se vyvinulo tolik sporných bodů, že by to byl věčný zápas národnostní a že by provedení tohoto návrhu nepřivedlo uklidnění mysli.

To jest ovšem jedna z otázek, kde naše názory se naprosto líší.

Vy pánové představujete si a spatřujete rozvoj národnostní v tom směru, že jest právem národnosti, aby vyspěla do jisté hranice, aby tam dala hezký pokoj, aby nepostupovala neustále v před, nýbrž aby nastal klid hřbitovní, a aby nadvláda a panství německé většiny nebylo porušeno a znemožněno. Vy nerozumíte té velké ideji, těm národnostním a sociálním předmětům, tomu významu, který stát musí přikládati té vnitřní síle, která spí v národu. Avšak pánové, kteří vyrostli v tak mnohojazyčném státu jako jest Rakousko, nemají porozumění pro stanovisko, jaké měl Cavour, který prohlásil, že národnost jest vzpruhou vzájemného zápasu, že národnost právě protože musí bojovati o zabezpečení své existence vede k tomu, že všechny utajené síly politické, hospodářské a politické se vyvinují a postupují, že konkuruje jeden národ s národem druhým a konečně ve svých důsledcích prospívají státnímu celku. Nevidíte, že jestliže žije tu národ, kterému jsou přiznány obecné školy, přirozeně musí tento národ žádati také střední školy a universitu.

Vy nevidíte, že jestliže žije dělník v uzavřeném území, jest to jeho osobní právo jeho sociální samostatnosti, aby mluvil ve svém jazyku a aby ve svém jazyku byl slyšen.

Vy nevíte a nemůžete se smířiti s tou myšlenkou, že tento stát může existovati a že může velkou budoucnost najíti jen tenkráte, když dovede přivésti k platnosti všechnu spící způsobilost, která dříme v duši jednotlivých národů. Proto pánové také si představují, že může uklidnění naše, uklidnění v království Českém nastati jen tenkráte, když bude vystavěna čínská zeď mezi oběma národy, mezi obvodem národa českého a mezi národem německým.

To jest, pánové, názor odlišný, my naopak musíme přiznati, že my právě vidíme v jednotě historické tohoto království to pouto, které každý státník rakouský musí uvítati jako veledůležitého činitele, který

právě, protože ukazuje oběma národům, že vyrostly na jedné ploše, že existují vedle sebe, že musí se tu spolu stýkati, ukazuje jim a vede je k tomu, by našli jistý modus vivendi, by našli jistý způsob dorozumívací, který by vedl je k tomu, aby sami mohli dýchat a zároveň aby také nechali žíti národ druhý.

Dosavadní jednota království Českého je právní, je historická, velmi výmluvná a velmi mocná možnost dorozumění obou národů. Přetrhněte, roztrhněte, pánové, tuto jednotu - pak, pánové, rozvedli jste tyto dva národy na věčné časy, pak jste způsobili, že nebude tu půdy, která by jim ukazovala, že jsou nuceny, aby spolu pracovaly, která je povede k tomu, by každý šel svým směrem, aby nepřátelství jejich vyvrcholilo ještě ve větším rozměru, než se dalo doposud.

Jestliže pan dvorní rada Bachmann užil oblíbené fráze, že je to vpád, »Einbruch« do německého území, když někdo do německého území přijde, pak on jako historik, který ví, jaký los byl uchystán těm předkům německým, kteří sem přišli jako kolonisté, který velmi dobře ví, že německý národ a naši němečtí krajané právě byli hýčkáni v tomto království, že právě toto království a ti nenávidění Čechove, ti nenávidění čeští dělníci právě lácí své práce snad nejvíce přispěli k tomu, aby dnes tito pánové mluvili k nám jako milionáři, kdežto ten ubohý český lid, který dnes kopají a vyhazují z uzavřeného území, byl přece jeho odbytištěm, poněvadž odbíral a spotřebovával německé výrobky, dokud ještě dopravní prostředky nebyly vyvinuty.

Pan dr. Bachmann ví velmi dobře, že právě politické a celní hranice proti německému uzavřenému území by právy ohrozily rozvoj německého průmyslu, on velmi dobře ví, že němečtí průmyslníci mají právě dost té štvavé politiky, poněvadž se bojí o budoucnost - vždyť byl to zejména německý »Montagsblatt«, který v celé sérii článků v dovozoval, že není třeba a není ani možno, by se německé území vytvořilo a zavedly celní hranice.

Jestliže tedy pan Dr. Bachmann právě jako učenec a historik musí znáti los, jenž čekal německé kolonisty, kteří sem přece přišli za účelem prospěchářským, když viděli, že toto království, které mělo svoji státní řeč výhradně českou, přiznalo jim ono rovné právo, ono rovné právo v království, které vytvořil tento národ, který je nositelem a budovatelem tohoto království a celé jeho slávy - pak nemůžeme pochopiti, že pan dvorní rada dr. Bachmann dnes může mluviti o tom, že by toto obyvatelstvo mohlo činiti nějaký »vpád«, poněvadž jako celé obyvatelstvo tohoto království přiznalo pohostinství kolonistům německým, musí i tento národ najíti pohostinství v těchto zemích, které byly a jsou dosud osazeny potomky těchto kolonistů německých.

Ale v jedné věci bych věru těžko našel slov, aby vyrovnala se tendenci, která vyzírala z projevu pana navrhovatele, když zejména mluvil o látce, která naprosto snad nesouvisela s jeho návrhem, totiž o našem státním právu.

Bylo by to velice zajímavá debata, kdybychom měli dnešní debatu omeziti jenom na ony námitky, které pan dvorní rada dnes pronesl proti státnímu právu našemu, pokud zejména jde o dědičný postup, pokud zejména jde o projev sněmu, který učinil pronášeje se o pragmatické sankci a kdybychom zde měli zejména dokazovati, že devotnosť tehdejšího stylu byla přirozenou, že se zde děkovalo císaři rakouskému resp. králi českému za milosť, kterou projevil tím, že předložil pragmatickou sankci.

Musil bych tu ale, pánové, uváděti okolnosti, které již tolikráte a stokráte byly našimi státoprávními spisovateli vyvráceny.

A tu zajisté stačí, když vůči těmto pochybám, zejména vůči jeho výroku, v kterém měl dosti odvahy, aby prohlásil, že státní právo jest vlastně záležitostí již vyřízenou, že jest záležitostí, kterou vlastně sněm nemůže se již zabývati, poněvadž prý to jest zcela nesporno, že státní právo zaniklo, že neexistuje, a že tu vůbec není žádná historická kontinuita - tu zajisté, velectění pánové, stačí, jestliže vůči tomuto útoku, který zajisté nebyl odůvodněn, zcela věcně a klidně konstatuji, že kdyby to všecko bylo pravda, co pan dvorní rada zde povídal, by stačilo, že nynější a dosud panující král český uznal státoprávními akty největší důležitosti a v nejslavnostnější formě toto státní právo jako existentní, nejen v různých poselstvích, ale ve skutečné státoprávní praxi, zadávaje léna a prováděje svá práva panovnická. Tu stačí, abychom se k tomuto našemu králi odvolali a k jeho vlastním projevům poukázali jako na odpověď, která bude snad dostatečnou i panu dvornímu radovi Bachmannovi.

V jednom směru byly vývody pana dvorního rady zvláště zajímavý. On uznal, že moderní proud směřuje k tomu, aby přivedena byla k platnosti práva individua a on řekl: »Nemůžete se diviti, že my při tom chceme zabezpečiti svou národní existenci«.

Velectění pánové, to jest velmi zajímavo v dnešní době, která volá po odstranění křivd, která zejména nese v takové síle heslo po zavedení všeobecného rovného práva hlasovacího (Výborně!), které míří zejména k tomu, aby odstraněny byly všecky tyto ústrky, které činěny byly nejen nám, jako národu, nýbrž i těm vrstvám, které dosud byly vyděděny, a kterým dosud nepříslušelo žádné slovo v této sněmovně že právě v tomto okamžiku přichází pan dvorní rada Bachmann, aby doznal, že jest úkolem německé politiky, aby byla brzdou tomuto právu, tomuto požadavku.

Neboť jinak nedá se provésti toto dobré právo naše, když zásadně, důsledně a beze vší bázně odstraní se křivdy, které dnes jsou ovšem - a v tom směru ponecháváme velmi rádi přednost - v německém Besitzstandu, který nemá nárok na existenci, poněvadž trůní na těchto nespravedlnostech, jež nemohou obstáti v tomto proudu moderní doby.

Vážení pánové, tato poslední slova p. dvorního rady Bachmanna ukazují, že cesty a cíle německé politiky velmi se odlišují.

Když pánové, nepřihlížíme k těmto důsledkům, a když vrátíme se k vlastní podstatě, k vlastnímu dosahu tohoto návrhu, pak, velectění pánové, ze všech těchto důvodů, které jsem uvedl, nejsouce přesvědčeni, že by v jediném směru měly se jim zlepšit poměry na tomto slavném sněmu a poměry na veřejné správě, vidouce v nich naopak ohrožení účelnosti a prospěšnosti veřejné správy, vidouce v nich ohrožení existence a budoucnosti našeho národa a vidouce v nich pravý boj proti přírodě, která vytvořila jednotu tohoto království - nemůžeme jíti tak daleko, abychom i připrvním hlasování souhlasili s tím, aby tento návrh byl přikázán komisi.

A z těchto všech důvodů mám za čest jménem klubu, k němuž patřím, prohlásiti slavnému sněmu, že budeme hlasovati proti přikázání návrhu p. prof. Bachmannem navrženému výboru. (Hlučný potlesk. Řečníku se blahopřeje. Hluk a provolávání na galerii: Sláva, ať žije všeobecné hlasovací právo!)

Nejvyšší maršálek zemský: Žádám galerii, by se zdržela každého projevu, sice bych byl nucen, dáti ji vykliditi. (Volání na galerii: Sláva všeobecnému hlasovacímu právu!)

Přichází nyní k řeči pan posl. Dr. Pippich. Dávám mu slovo.

Pan posl. Dr. Pippich: Slavný sněme!

Po obsažných vývodech p. kollegy dra Dvořáka, který otázku, o kterou jde, velice prohloubil až do základů a do kořenu celé otázky této, nezbývá mně mnoho, co bych ještě uvedl jako kritiku s naší strany proti návrhu p. prof. Bachmanna.

Budu se ovšem zabývati při tom zvláště jednotlivostmi tohoto návrhu a chci přihlížeti k návrhu tomu jednak po jeho stránce ethické a psychologické, jednak po jeho stránce praktické.

Kdyby p. prof. Bachmann předložil návrh, ve kterém by jádro této věci bylo tak jasně vyloupnuto, jak zde zabaleno jest v jistou formulaci, tak myslím, že by slavný sněm žasnul nad tím, s jakou odvahou přistupuje p. prof. Bachmann k řešení těch nejtěžších a největších otázek státoprávních, otázek, kterými zabývá se tento slavný sněm od svého počátku a jak hravě přesunuje se přes to, co v cestu trčí proti všem takovým návrhům jako obrovský balvan, totiž přes neřešenou otázku českou.

Kdyby osnova návrhu zněla, jak v návrhu a podstatě zní: Slavný sněme ! račiž se usnésti: Království České se rozlučuje v německou a českou část; v německé zavádí se úplná samostatnost a svéprávnost německého kmenu ve správě zemské, vyjímaje jedině záležitosti ty, o kterých zde se praví, že stejnou měrou celé země se dotýkají, ale hned by se dodalo podle vývodů p. prof. Bachmanna, že stejnou měrou země nedotýkají se vlastně záležitosti Žádné, které dosud máme ve své správě zemské, poněvadž, jak známo, školství bylo prohlášeno předem za záležitost národnostní a jednoho kmene, rovněž veškeré otázky finanční, souvisící s touto otářkou školskou, zemědělství, otázky živností a průmyslu, otázky vědy a umění, všechno to prohlašuje se za záležitosti národní.

Zde jsme slyšeli od pana professora Bachmanna, že i zemská správa a hlavně obstarávání úřednictva jest záležitostí eminentně národnostní a vyžaduje zřízení zvláštního státu německého úřednictva zemského, a zbývá snad - poněvadž i ohledně ústavů humanitních a zdravotních bylo řečeno, že jsou v tom jisté potřeby německého obyvatelstva - zbývá snad toliko zemský dluh, který vlečeme s sebou ve správě financí zemských, o který bychom se měli společně starati.

To všechno ostatní není prý stejnou měrou záležitostí celé země a připadá tedy do úplné samosprávy německého a českého území. To by byla jedna věc, která, kdyby postavena byla praegnantně na oči slavnému sněmu, snad budila by takovou pozornost, že by pak to, co připojuje se k tomu, zdálo se býti věcí podružnou. Jest to pouhým důsledkem, když se vyvozuje z té zásady zde projevené, že správa zemská se má obstarávati ve dvou rozdílných sekcích, české a německé v zemském výboru, a že náleží do plenární schůze jeho jen to, co dotýká se stejnou měrou celé země a o čem zmínil jsem se v obrysech zcela povšechných, že podle těchto názorů nic vlastně takového nezbývá.

K tomu druží se ještě jedna zásada v návrhu tom vyslovená, která sahá taktéž až k základům celého našeho zřízení zemského, a to jest ta, že přiznává se zastoupení úplně rovné, paritní, ne snad zastoupení podle daných historických poměrů a vývojů, zastoupení podle početní síly, ani podle poplatní síly, v kterémž ohledu bylo to, co bylo vneseno do této otázky se strany pana professora Wiesera, charakterisováno přesně a trefně již p. Drem. Dvořákem, ale naprosto rovné zastoupení u sekcí české a německé takovým způsobem, že správa zemská by měla ve svých správcích a zástupcích rovný počet, paritu hlasů. Tato parita zavádí podle návrhu p. professora Bachmanna veto do zemské správy, a to ve formě abstinenční.

P. professor Bachmann upravuje si platnost plenární schůze tak, že musí býti přítomno 7 přísedících, 4 přísedící německé sekce by snadno svojí abstinencí znemožnili každé plenární usnesení. Jak by se této anarchii v zemské správě předešlo, o tom v celém návrhu není ani zmínky.

Následkem toho vidíme, že pod tímto zdánlivě nevinným obalem dostává se do správy zemské to, co se stalo hlavním požadavkem strany německé, totiž veto provádění abstinencí. To jsou ovšem základy a zásady zcela jiného tvaru a způsobu, než jest dosavadní naše zemské zřízení.

A celý tento návrh rozbijí nám vlastně naše zemské zřízení na padrť, poněvadž zemské zřízení naše založeno bylo na historické individualitě, celistvosti a jednotě král. Českého, bylo zřízeno pro království, a nebylo zřízeno, jak p. professor Bachmann praví pro dvě provincie. Nebo p. professor mim, že z jedné provincie se takto vytvoří dvě provincie.

Tímto způsobem při úplném rozbití našeho zemského zřízení máme se zabývati otázkou, jestli lze vůbec jednati o tomto návrhu v komisi a jestli tento návrh je schopen k tomu, aby byl podkladem nějaké diskuse věcné. Bylo již řečeno s naší strany, se strany pana kolegy Dvořáka, že o nějaké možnosti diskuse věcné, o přijatelnosti tohoto návrhu nemůže býti řeči.

V tomto návrhu, který jest pro nás velmi významný, jak jsem dříve řekl, pro stránku psychologickou, v tomto návrhu se nám vlastně praví se strany německé, že vůbec nelze mezi námi ve správě zemské nic vyřizovati, k čemu by druhá strana ve vážných případech mimo běžné záležitosti nedala souhlasu a že druhá strana, považujíc to za zabezpečení ve svých právech národních, aby musila vyhledávati jiných prostředků, jako je prostředek obstrukce, požaduje pro sebe národnostní kurii s vetem německé území, na kterém bychom, prostě řečeno z pouhé improvisace obstrukce, dostali se v pravdě ke stabilisaci obstrukce. K této otázce, když střízlivě na věc pohlížíme,

musíme se postaviti podle toho, co jsem řekl již v úvodu s poukazem, že jest nerozřešená otázka česká. My máme tolik národních potřeb a záležitostí, o kterých bychom musili býti dříve shodnuti, anebo které by musily cestou legální býti provedeny, abychom mohli vůbec vstoupiti v jednání o otázce národnostních kurií.

Kdybychom i koncedovali volební kurie z jisté ochoty a úslužnosti zejména, aby se nemohlo poukazovati k tomu, že my snad prokazujeme nějakou milost se své strany, ač se to nikdy nedalo, bychom německým krajanům byli projevili, že z naší milosti se jim dostává zastoupení v zemské správě nikdy nemůžeme dostati se k tomu, co jménem českého a německého území se předpokládá, jak se praví pomocí přesného národnostního ohraničení, abychom přivolili k národnostním kuriím s vetem. Jestliže my se máme zabývati vážně touto otázkou národnostní, musíme především požadovati na druhé straně, aby se řešila otázka česká, a to národnostním zákonem, jehož hlavní součástkou býti musí zákon na ochranu menšin národnostních. A ten musíme míti předem, abychom mohli mluviti o národnostní autonomii.

Tím pak nikdy nemůže se rozuměti národnostní autonomie v takovém rozsahu, aby se nám ústředí rozpadlo a ústřední správa stala se nemožnou. My jdeme dále. My musíme míti korunovační přísahu svého krále, na zabezpečení celistvosti a jednoty království českého. Jen tak můžeme býti zabezpečeni ve své existenci národní a ve všem, co pro nás je tak svaté a důležité na uhájení drahého národního majetku zděděného po otcích a dobytého vlastní silou a vlastní prací.

My musíme existenci národa zajistiti v celém rozsahu jejím a ne v jednotlivých územích a snad jen v území českém. Myslím, že tím přispíváme té stální ideji nejvíce, o kterou se vždy zasazují páni němečtí krajané. Jestliže naši němečtí krajané dosud se znají ke státu rakouskému, mají nám býti nápomocni, aby otázka česká v tomto duchu byla řešena. Neboť je jisto, že jak bychom začali s územím českým a německým bez těchto záruk a bez takového řešení této velké otázky státní, že by toto rozlišení obou území znamenal počátek rozvratu Rakouska.

Tedy to jest otázka, která nám na srdci leží, to jsou otázky třeba dočasně odstavené ale ne opuštěné.

Všechno to, co říkal pan kolega dr. Dvořák ohledně otázky státoprávní pro nás v této otázce národnostní autonomie má svou plnou váhu a nemůže býti od nás sníženo a zůstati nepovšimnuto, máme-li se vůbec touto otázkou národnostní autonomie zabývati.

Nyní, pánové, jedná se o to, jaký že je moderní názor a bylo o modernosti celého našeho života národního již dosti zde mluveno, - jaký je moderní názor o celé této otázce, úpravy toho, co jmenujeme spolužitím, společným žitím a možností společné zemské správy.

Moderní názor je ten, že čím vyšší je kultura, čím více se chce uplatniti jedinec, čím více domáhá se uplatnění individuálnost snah celého moderního života, tím více přibývá vzájemného styku, že tím více prostupují se všechny tyto zájmy navzájem, že není možno odloučiti něco, co nejen stoletými dějinami na sebe je odkázáno, ale co jistou sourodostí a rovnocenností kultury vytvořilo jistou společnou výši této kultury, jak duchovní tak hospodářské, co v jedno se scelilo, co nemůže si býti odcizeno, aniž by to mělo v zápětí pro veškeré toto spolužití, pro celý ten útvar velkého organismu, jaký je také celek království českého.

Mám za to, že tento moderní názor bude si dobývati stále víc a více uplatnění, a to tím více, čím více se snažíme postaviti řešení otázky té na nejširší demokratický podklad. Otevřme my brány této sněmovny všeobecnému, rovnému právu hlasovacímu. Otevřme brány všem těm, kteří chtí v této věci býti slyšeni, jak českého tak německého lidu v nejširších jeho vrstvách, ať soudí s námi, ať radí se s námi, ať řeknou, co jest podle jejich národnostního cítění - a toho nemůže býti prost lid český ani německý v nejširších vrstvách svých jak si představují to spolužití mezi námi a budeme viděti, budou-li pro rozluku nebo pro to, co jest ku prospěchu celku a v čem jedině může obstáti jak český tak německý celek národní, zdravý a silný, co není, vzájemným oslabováním se a odsuzováním k živoření, co jest volné proudění silného života bez umělých přehrad s volností a rovností všech občanů.

Jak si, pánové, představujete při rozdělení zemské správy, jak si představujete nějaký zdravý život v této zemi?

Řeklo se se strany p. prof. Bachmanna, že by přestalo, co jsme tu a onde viděli, ty vzájemné dostihy mezi českými a německými poslanci, pakliže se vyhoví jedné straně, že se musí vyhověti také druhé straně; při rozdělení zemské správy by teprve nastaly ty dostihy, pak nastal by zvýšený svár, žehravost, závistivost, bez zvážení sil celku. V tom ohledu daleko podceněným se mi jeví význam zemského výboru dle návrhu p. prof. dra. Bachmanna.

Náš zemský výbor není jen správním a výkonným orgánem, je něco více, je vlastní duší samosprávného života, je tepnou života pro celé toto království.

Náš zemský výbor, ve kterém se strany německé zasedají pánové osvědčení pracovníci ve veřejném životě, pan Dr. Eppinger a pan Dr. Werunsky, kteří spolupodepsali návrh pana profesora Bachmanna a kteří zajisté znají dobře veškeré ty potřeby lidu německého, nebyl se strany jejich nikdy viněn, že by jim a německému lidu bylo v něm kdy ublíženo, že byli znásilněni, že nehledělo se svědomitě k prospěchu také německého lidu, který zahrnut jest do mezí království Českého. Tento náš zemský výbor ve své správě zemské zajisté jest také myslící hlavou, je to tvůrčí síla, kterou máme. a chceme míti tam z nejlepších lidi se své i z Vaší strany, kteří musí pracovati pro celek a míti evidenci života celkového, aby práce jeho byla účelná a souměrná. Jen tak umožní se iniciativnost a schopnost legislační v zemském výboru. Právě ta potřeba srostlosti a souměrnosti celé správy, po praktické stránce ukazuje k tomu, že jest čirou nemožností a že by to bylo absurdní a monstruosní kdybychom chtěli rozkládali zemský výbor, kterýma přehlížeti celé proudění života v celém království. Kdybychom ho chtěli děliti v části, to by nevedlo k vyvršení celé nynější správy zemské, nýbrž ke snížení její úrovně k choutkám separatistickým a egoistickým, k jistým slabostem lidským, nevedlo by to k soutěži zdravé, nýbrž k soutěži takové, která by vzbuzovala svár a řevnivost.

Tedy i po této stránce zajisté přisvědčíte, že by nebyla spása v tom, že by nebylo prospěchu pro uklidnění našeho českého a německého lidu. Nezapomínejte, pánové, že při tomto dělení, které by vlastně bylo prvním krokem a po kterém by logickou nezvratnou silou a důsledností muselo následovati rozdělení sněmu, by stavěla se pak správa jedné části země proti správě druhé a veto proti vetu, stalo by se, co pravil jsem, že odsouzeni byli bychom všichni k naprosté malomocnosti a sterilnosti, že by žádný z nás tuto tíhu na sebe nemohl vzíti, a že bychom my, zavádějíce takto hypertrofii údů, umořili zdravou sílu hlavy a srdce celého království.

Nelze také pánové snad poukazovati na nějakou obdobu a parallelu bráti z toho, že jsme vytvořili - a vytvořilo seto proti vůli naší strany - samostatné sekce nebo odbory v zemědělské radě český a německý a v zemské školní radě. Zde máme co činiti s orgány pomocnými, odborově pracujícími, ale zemská správa založena jest a obstáti může jen na celistvosti a souměrnosti, na nerozlučné spojitosti celku. Tato zemská správa nezabývá se pouze odborným detailem té které otázky, nýbrž zabývá se celým životem, ústrojí zemského.

Udržení zemské správy jednotné zaručuje jedině souvislost celého tohoto života a dalšího organického vývoje pro celé království.

Bylo již řečeno, velectění pánové, že co z Vaší državy zakládá se na reálnosti poměru, co odpovídá skutečně pravdě a právu, to že musí zůstati netknuto a že žádný z nás zajisté není slepý vůči těm reálním poměrům, vůči reální skutečnosti, vůči té velké a silné potenci německého národa v Čechách, Ale jedná se o to, aby to, co jest expansí nepřirozenou proti právu a rovnosti práv a rovnosti práva jsme dodnes nedocílili, ačkoliv to máme zaručeno základními zákony státními, aby tato expansivnost měla své přirozené meze a aby nestávala se nadprávní. Že bychom my se měli dávati v nějakou nadvládu německou, že by nadpráví takové mělo platiti, proti tomu musíme se co nejrozhodněji opříti. A musíme hned říci, že nemůžeme pochopiti, jak páni z německé strany, kteří jsou rozhodně centralisté na říšské radě a domáhají se tam udržení nadvlády německé, u nás chtějí míti nejširší národnostní autonomii. Nechť pánové v tom se s námi smluví, nechť upustí od toho centralistického útvaru celé naší ústavy, nechť v té věci stanou se německými federalisty, nechť si tu svou národnostní autonomii, kterou chtějí míti vybudovánu a kterou my v jisté míře mohli bychom jim koncedovati, postaví na takový podklad, abychom se mohli věcně o tom smlouvati.

Tím podkladem nikdy nemůže býti úplné rozbití nynějšího zemského zřízení, rozbití celistvosti království a na troskách těch hlásati: Nyní se s námi smluvte o české a německé území.

Jen na základě federalisace celé této otázky při úplném zajištění, které my potřebujeme pro své národní bytí, aby zejména všeněmecká hesla, stále a stále vrhaná do lidu a stále a stále rozjitřující konečně přestala, abychom my se necítili mezi sebou cizími, aby nebylo mezi námi cizoty, nýbrž slušného sousedského spolužití.

Jen při úplném zachování pro oba národní kmeny potřebné historické individuality království Českého mohli bychom se zabývati věcně otázkou autonomisace v zemi samé a tou otázkou, pokud, v jakých mezích a jakým způsobem bez újmy ústřední správy zemské můžeme vytvořiti národnostní autonomii německou. Jiný postup věcného jednání jest nemožný, jiný postup také nepovede k cíli, naopak takové návrhy, takové hipteron proteron, jako dnes pan professor Bachmann svým návrhem učinil, kde celou věc obrátil na ruby, kdy, kdybych chtěl užiti banálního rčení - osedlal koně od ocasu - předem postavil rozdělení zemského výboru ve dvě sekce a do toho zahrnul rozloučení celé země ve dvě území národnostně ohraničená s paritou hlasů a s možností abstinenčního veta na zmaření každého rozhodnutí plenárního, což jsem již dříve charakterisoval, takovým způsobem věcné jednání není možné.

My proto pravíme - ne z nějaké řevnivosti, ne z nějakého snad podceňování významu, síly a potence německého lidu v Čechách, nýbrž z docela klidné rozvahy a rozumové úvahy: Tento podklad je naprosto nemožný a nepřijatelný pro nějaké jednání v komisi.

Na tomto podkladě smlouvati se nemůžeme. Ano, řekněme si to upřímně: oč se vlastně máme s Vámi děliti? Kdybyste Vy na druhé straně přinášeli nějakou mísu s nějakým tím prospěchem pro naše království a řekli: Rozšiřme autonomii zemskou, opatřme konečně zemi onu pravomoc, jíž dosud nemá, vždyť naše dnešní postavení je opravdu nedůstojné, vždyť sami sebe navzájem odsuzujeme k úplné sterilnosti, vždyť to, co vlastně projednáváme, není v žádném poměru k významu království Českého, rozšiřme pravomoc sněmu, rozšiřme zemskou autonomii! - pak mohli bychom snad smlouvati se o tom, jak se o tu autonomii zemskou rozdělíme. My však dosud zemské autonomie v pravém rozsahu nemáme, my kromě té obyčejné správy rozpočtové vlastně ani nemáme, oč se děliti, a tak celá věc je v ohledu politické moci otázkou budoucnosti.

Vůči tomuto stavu věcí musím přece jen konstatovati, že proti té historické srostlosti našeho království, proti těm všem historicky důležitým aktům, zajištujícím jemu svébytnost a svéprávnost, že proti pravdě a přirozenosti s dovoláním se právě moderního ducha a právě těch nejdemokratičtějších a nejširších vrstev lidových, že proti všemu tomu úsilí nějakých doktrinářských úprav a umělých konstrukcí, pouhých fikcí je marné a že nemůžeme místo zdravého a jarého života konstruovat podle jistých doktrin pouhé schematické útvary, které by života schopny nebyly. Proto důsledně musíme se vysloviti nejen proti návrhu, nýbrž i proti projednávání návrhu toho v komisi. (Výborně! Potlesk. )

Nejvyšší maršálek zemský: Není nikdo více přihlášen ke slovu.

Es ist niemand mehr zum Worte gemeldet. Ich erkläre daher die Debatte für geschlössen.

Prohlašuji rokování za skončené.

Es hat noch der Herr Antragsteller das Recht, das Schlußwort zu ergreisen.

Pan navrhovatel má ještě právo závěrečné řeči.

Nachdem der Herr Antragsteller nicht die Absicht zu haben scheint, das Schlußwort zu ergreifen, so nehme ich an, daß er auf dasselbe Verzichtet.

Ich ersuche die Herren ihre Plätze einzunehmen.

Žádám pány, by zaujali svá místa.

Wir schreiten zur Abstimmung.

Přejdeme k hlasování.

Gegenstand der Abstimmung ist die Frage, in welcher Weise das hohe Haus beschließt, in formaler Beziehung den aus der Tagesordnung stehenden Antrag zu behandeln.

Der Herr Antragsteller hat den Antrag gestellt, es möge vorerst der Antrag einer besonderen Kommission zur geschäftsordnungsmäßigen Behandlung zugewiesen werden, die aus 18 Mitgliedern besteht und zu je einem Drittel aus den Kurien des Landes gewählt werden soll.

Zu diesem Antrage hat der Herr Abgeordnete Graf Buquoy einen Abänderungsantrag gestellt, welcher lautet:

"Der hohe Landtag wolle beschließen: Es wird eine Kommission von 27 Mitgliedern, welche zu je neun von den Kurien zu wählen sind, für die Revision der Landesordnung und Landtagswahlordnung eingesetzt und dieser Kommission der Antrag des Abgeordneten Dr. Bachmann zugewiesen. "

Ich beabsichtige demnach die Abstimmung in der Weise abzuleiten, daß ich zuerst über den Antrag Buquoy abstimmen lasse, welcher als Abänderungsantrag des Herrn Antragstellers erscheint, und dann über den formalen Antrag des Herrn Antragstellers.

Předmětem hlasování jest otázka, jakým způsobem slavný sněm chce naložiti ve formálním ohledu s návrhem, který se nachází na denním pořádku.

Pan navrhovatel navrhnul ve formálním ohledu, aby návrh jeho byl přikázán k projednání zvláštní komisi, která sestávati má z 18 členů, volených po 6 členech z každé kurie slavného sněmu.

Pan posl. hrabě Buquoy podal návrh, který zní:

Slavný sněme, račiž se usnésti:

Zřídí se 27 členná komise volená kuriemi po 9 Členech k revisi zemského zřízení a volebního řádu do sněmu, a komisi této se přikáže návrh posl. Dr. Bachmanna.

Mám úmysl zavésti hlasování tím způsobem, že dám hlasovati napřed o návrhu p. posl. hrab. Buquoye, jakožto návrhu, který se odchyluje od původního návrhu.