století, kdy velké zápasy bojovaly se v tomto království k rozšíření moci královské, kdy bojovalo se zde o různá práva dvou kmenů, kdy bojovalo se konečně o existenci tohoto království proti cizině, pánové, vždycky tento geografický celek, tato geografická jednota osvědčila se jako nejpřirozenější jednota politická. Na tom se pranic nemění, když předkové našich velectěných krajanů do Čech přišli, byvše povoláni jako kolonisté. To jest pravda, že Němci, kteří přišli jako kolonisté, vše možné činili a také dokázali, že dostatek mají životní síly, že uhájili svou existenci hospodářskou jako odlišný celek - a to je zajímavé naproti osudu, který očekával německé kolonisty v Uhrách, kde neuhájili svou národnostní samostatnou existenci, nýbrž kde dnes Němci uherští nejsou samostatným národním německým celkem, nýbrž jen německy mluvíci uherští státní občané. Naši němečtí krajané respektive jejich předkové dokázali tolik houževnatosti, životnosti, že oni udrželi se, uhájili svou jednotu národnostní. Ale pánové, udrželi a uhájili svou jednotu národnostní právě v okruhu tohoto jednotného království. Právě následkem »macešského« hospodářství, o kterém mluvil pan profesor Bachmann, jejich poměry jsou takové, že proti ostatním státům, právě v království Českém měly všechny podmínky splněny, aby rostli a vyvíjeli se, a dnes ve svých cílech a tendencích ku takové energii a takové vůli národní vyspěli, že není pochyby o tom, že dnes podání jejich návrhů, kdyby mělo býti splněno, vážně ohrožuje vlastní existenci této jednoty království, do kterého oni byli jako kolonisté povoláni.

Jest-li že my, pánové, vidíme, že království České tvořilo a tvoří nejpřirozenější jednotu geografickou a podíváme se na mapu a všimněme si, jak se vytvořily hranice národnostní, jak právě němečtí naši krajané v něm se usadili a udrželi, pak vidíme, že živel český tvoří střed království, a to v kompaktní jednotě, a že mimo to živel český souvisí se sourodým živlem českým v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Pak vidíme, že němečtí krajané netvořili takovou jednotu duchovní, o které právě dnes pan profesor Bachmann mluvil, která by především zračila se v jejich jazyku. Jest známo dosti, že se vyvinula různá podřečí, taková podřečí, že jeden příslušník

šumavských Němců nerozuměl by tomu, jak se mluvilo v Rudohoří.

Podívejme se na mapu a uznáme, že německé osady nevytvořily kompaktního celku, nýbrž že jest to pouhý pruh, pouhý okraj, který se vine, brzo šířeji, brzo úžeji kolem kompaktního celku, kolem jednoty, kterou vytvořil národ český v království Českém. Když, pánové, vidíme tyto poměry, když vidíme, že tento živel německý nedovedl se tak soustřediti, aby zaujal jednu kompaktní jednotu, jistý celek spolu souvisící, nýbrž že přirozeně hospodářskými poměry jsa k tomu veden, a zejména na příklad rozvojem řemesel a průmyslu, rozšířil se podél horstev království Českého, odkázán jsa na to, aby zejména odbytiště jeho leželo právě v tom centrálním okraji obývaném národem českým, pak musíme uznati, že živel německý nebyl nikdy schopen takového samostatného politického života a že kdyby dnes požadavek jeho po zřízení zvláštní politické správy měl býti proveden, že vytvořilo by se takové monstrum politické správy, že není takové na celé zeměkouli, a že by, když k politickým otázkám nepřihlížíme, nebylo by lze odůvodniti vytvoření takovýchto nepřirozených poměrů.

Jestliže pan prof. Bachmann dnes o tom mluvil, že život německých našich krajanů byl vždy samorodý, tu já, pánové, to popírám s veškerou rozhodností. Byl samorodý tak dlouho, pokud, pánové, byl udržován ve svých hranicích a pokud nebyl odkázán na přirozené, různé styky obchodní a hospodářské s ostatní zemí českou a výsledky dnešních poměrů národnostních to ukazují, zdaž tu byl samostatný živel německý. Nenajdete nikde tak přesně ohraničené čáry, tak aby se řeklo, až sem sahá kmen český a zde začíná kraj německý. Pan navrhohovatel sám musí uznati, že jsou tu určité kraje, určitá místa a celé pásmo veliké, kde se mluví o tak zvaném smíšeném území. Právě proto, že tento život německého kmene a život českého kmene se v mnohých směrech stýká, vyvinuly poměry tak, že tento živel navzájem se prostupoval a právě tyto poměry jsou naší zvláštností a vyvinuly se přirozeně a nebyly uměle vyvolány a musí nás vésti k tomu úsudku, že kdo by chtěl roztrhati tyto přirozené důsledky těchto styků, nejedná tak jako musí pravý zákonodárce jednati, aby provedl zásadu, která se jeví jako nezbytnost politická jako úprava poměrů podle dosavadního vývinu.

Velectění pánové, pro nás tato otázka má ještě jiný význam.

Nejedná se tu jenom o otázku, zdaž se stanoviska věcného, se stanoviska účelnosti veřejné správy dalo by se dnes roztržení království ve dva celky samostatně spravované odůvodniti. Ale pánové, nedivte se tomu.

Pánové z německých stran jsou potomci toho kmene, který nezaložil tohoto království, který přišel sem jako soubor kolonistů s jistými velikými výhodami, který plnil ovšem úkoly, které byly od něho očekávány, ale který také nikdy nezapomněl, aby svoji vlastní existenci a svoji budoucnosť v této zemi zabezpečil, třeba i na úkor tohoto celku a také na úkor národa, který zde je původním, který je zde prvorozeným, který je nositelem a budovatelem tohoto království a státu.

Velectění pánové, já se tomu věru nedivím, poněvadž toto politické přesvědčení, tato láska k hroudě, na které rostou a na které vyrůstají celé generace, to vlastně přirozeně duševním plozením přechází s otce na syna a z generace na generaci.

Toho však u německých kolonistů nebylo. Oni nikdy nezapomněli, že přišli z jiné země, oni nikdy nezapomněli, že nemusí k této zemi tak se dívati jako k zemi, kterou založili a právě ty svazky, které dnes tu doznal pan prof. Bachmann, jsou zcela přirozené, když přihlíží se k významu ideje národnostní, když přihlíží se k egoismu této nacionalistické myšlenky, - ale na druhé straně Vy, pánové německých lavic, nesmíte se diviti, když my se na tuto otázku díváme jinak. To není otázka citu, to je otázka největší střízlivosti, která nesmí zavírati očí před tím pokladem toho duševního citu, nahromaděného v našem národě, poněvadž to je výsledek těch velkých ochvěvů historických, pro který naši předkové padli v tomto království, hájíce jednoty tohoto království a pro který my nemůžeme dnes jinak, než postaviti se na stejné stanovisko, jako naši předkové. (Výborně!)

Vy, pánové z německých lavic, nemůžete se naprosto tomu diviti, jestliže my vidíme v tomto království, či v neporušené jednotě tohoto království jednotu toho území, na kterém vyrostl náš národ, na kterém vytvořily se nejslavnější a nejsvětlejší stránky historie našeho národa, Vy, pánové z německých lavic nemůžete se diviti, jestliže my dnes v tomto království, kde vy mluvíte o jistém německém území, které ještě před několika desetiletími bylo ještě obýváno živlem českým, nemůžeme nikdy spřáteliti se s myšlenkou roztržení tohoto svazku, poněvadž vidíme, že na této půdě, na této nerozborné jednotě tohoto království vyrostla sláva našich Přemyslovců, že právě toto jednotné a nerozrušitelné království bylo mateřskou zemí, ze které se vyvinulo císařství Lucemburské, které imponovalo celé Evropě a vedlo k slavné vládě Karla IV. - vy nemůžete se diviti, jestliže my nemůžeme zavírati očí před tím, že my nepotřebovali kultury německé, že kdyby nebyl drsný vítěz bělohorský šlápl na šíji naší samostatné kultury české a slovanské, kultury, která až do bitvy na Bílé Hoře zde vyvíjela, že jsme my měli samostatnou českou kulturu až dodnes. Z tohoto důvodu ne jako chauvini národní, ale jako lidé, kteří vedle nejklidnějšího rozumu zachovali ještě v srdci svém vřelou lásku k této zemi, kteří rozumějí potřebám toho lidu a kteří vidí, že jedině v zachování této jednoty spatřujeme budoucnosť tohoto státu, z tohoto důvodu má tato otázka pro nás ještě dalekosáhlejší význam a jest pro nás návrh na roztržení tohoto království Českého trapnější a bolestnější, než kdybychom mohli otázku posuzovati s věcného stanoviska.

A nedivte se tudíž tomu, že dnes není v našem národě českém ani jediné politické strany a že není mezi všemi příslušníky českém národě, ať mají jakýkoli temperament a jakékoli různé přesvědčení strannické, žádného rozdílu v tom, že my právě v této lásce své k této zemi i touze, abychom rozuměli jejím potřebám, abychom uchránili její jednotu, musíme jí nahraditi toho. čeho se jí nedostává s německé strany. Není země na celé zeměkouli, kde by se byly poměry vyvinuly tak, jako ve království Českém, že by zde stál tak mocný kmen, jako německý, jehož existence pro celou budoucnosť jest již zabezpečena již tím, že jeho bok i jeho záda jsou kryty tak mocným sousedem, jakým je Prusko, Sasko, Bavorsko, zkrátka celá německá říše, kde by takový mocný kmen neměl lásky k celé této zemi, k celému tomuto království, z jehož poměru v celku přece vyrostl, k tomuto království, z jehož prospěchu zbohatnul, a založil svou existenci.

Z tohoto důvodu nikdo nemůže se diviti, kdyby i snad některé vášnivější slovo v takovémto boji o základní pilíře naší existence národní zde padlo. Nikdo nemůže se tomu diviti, poněvadž vidíme, že všecky tyto námitky, které jsou pronášeny ze řad četných německých pánů poslanců, nejsou ani odůvodňovány, tak jako pan prof. Bachmann na př. řekl, když vyslovoval se a mluvil o jistých velkých zlořádech Ůbelstände - že mu ani nenapadá, aby jednotlivé detaily dokazoval, kde přece každý musí viděti, že se dle pravdy jedná jen o ten cíl, aby panství jednoho kmene naproti druhému bylo uměle udržováno, kde přichází se k nám s takovými návrhy, které již podle své přirozené povahy nemohou činiti nárok, aby byly provedeny v jednotném tomto království.

Neboť, velectění pánové, myslíte, že snad jest tato nabídka na rozdělení tohoto království, na roztržení tohoto království, této osvědčené geografické politické historické jednoty, anebo že nabídka německé státní řeči je způsobilou, aby vyvolala v druhé části obyvatelstva, obyvatelstva české národnosti, přesvědčení, že, pánové, němečtí krajané chovají lásku k tomuto království, že se jim nejedná jen o interes jediné národnosti egoisticky chráněný, ale že jim jde o to, aby vedli ku prospěchu a budoucnosti celý ten historický, státoprávní celek, ve kterém i oni vyrostli a ve kterém se právě jim nejlépe daří.

Proto, velectění pánové, když my vidíme, že jak z důvodů věcných, z důvodů správy veřejné tak z důvodů politických, z důvodů historických činí se zde návrh na něco, co neodpovídá přirozené povaze věcí, co jest však způsobilé, aby rozložilo dosavadní spolužili dvou národů v tomto království, nemůžete se diviti, jestliže proti tomuto proudu a proti tomuto návrhu, v němž se tento proud ztělesňuje, proti návrhu p. prof. Bachmanna musíme prohlásiti - a mohu to prohlásiti jménem klubu, k němuž mám čest náležeti, - že jakkoliv jsme vždycky ochotni, abychom o přijatelných nabídkách a přijatelném modu vivendi, s velectěnými pány krajany se dohodovali a umlouvali, že přece v návrhu pana prof. Bachmanna, který míří k rozdělení království Českého, spatřujeme jeden z těch postulátů o kterých naprosto nám není možno se smlouvati, o kterých nám není možno vyjednávati a v kterých nám není možno ustupovati. (Výborně! Souhlas. )

My vůči tomuto návrhu a jeho zásadám musíme jménem a v souhlasu celého národa říci: Quod non !

Musím přiznati, že očekával jsem s velkou zvědavostí odůvodnění, které pan dvorní rada prof. Bachmann měl dnes přednésti.

Řekl jsem si a doznal bych v této chvíli, že, jakkoliv tyto důvody, jo kterých jsem právě mluvil snad s dostatek ukazují, že nelze pomýšleti na provedení tohoto návrhu, že přece, kdyby pánové z německých lavic dokázali, že dosavadními poměry a zejména poměry ve správě zemského výboru děla se jim taková křivda, že tak dále to jíti nemůže a že jejich vlastní zájem zachování vede je k tomu, aby přemýšleli na to, jak by zabezpečili svoji budoucnost, musil bych uznati, že by to byly důkazy, které by musely býti uznány jako podstatné.

Ale něco velice zajímavého jest ve slovech p. prof. Bachmanna. On učenec, vědec, historik, muž positivní práce, vědec, který především musí věděti, že jenom indukcí může přijíti k jisté zásadě, kterou potom jako vědec může v její všeobecnosti hájiti, on zvolil postup opačný; on mluvil hned v prvních větách o velkých zlořádech ve veřejné správě a řekl: »Já do detailů se pouštěti nebudu«. Pánové, takovým způsobem nemůže se většině zemského výboru a většině tohoto celého sněmu vrhati v tvář výčitka, že se děje národu německému křivda a to tím méně, že byl již jeden podobný pokus námi odražen a věcně vyvrácen. Bylo to nedávno, když p. prof. bar. Wieser první se pokusil jistými umělými daty a umělým jich seřaděním dokázati, že národu německému se děje křivda, a tu věcným materiálem ve spisu, který pánům německým poslancům byl poslán a který vydala národní rada, bylo právě německým poslancům dokázáno, že i při dnešním hospodářství zemského výboru - a já se mohu odvolati na tyto výnosy a proto mohu říci, že nemusím jíti do detailů - pánům Němcům takovým způsobem se vyhovuje, že tím trpí oprávněné požadavky českých žadatelů obchodníků, českých výrobců, továrníků, podnikatelů (Tak jest!). Mohlo by se říci a říká se z řad německých, že vlastně německý živel a němečtí poslanci a zástupci v zemském výboru jsou vlastně takovým ubohým trpitelem, který při každé příležitosti bývá přehlasován. Pánové, to neodpovídá skutečným poměrům. My vidíme při každodenní zkušenosti, že není pevné a stálé většiny ani v tomto slavném sněmu ani v zemském výboru.

Nemůžeme počítati bohužel na pevnou tuto většinu, neboť není žádné pochybnosti, že jsou tu mnohé otázky při usnášení zemského výboru, kde zástupci velkostatku nejdou s našimi zástupci, kde nelze mluviti, že by zde bylo kompaktní organisované většiny. A páni velkostatkáři nejdou s námi právě v těch nejaktuálnějších a nejchoulostivějších, nejjemnějších otázkách, o kterých vyskytnou se jisté odchylné názory, poněvadž dnes bohužel velkostatek český, historický, není ještě národnostně kompaktně scelen, poněvadž má ve svém středu mnoho pánů, kteří se přiznávají k obcovací řeči německé, poněvadž bohužel i v tom oboru, kde jeví se nejvíce trpělivosti národní a v němž snahy národní vy vrcholu jí, totiž v oboru věd a umění, velmi často se stává, že pro pány historické velkostatkáře existují jen věda a umění německé.

Ale, pánové, jest to opravdu zvláštní, že teprve pan profesor poslanec Bachmann to byl, který tento návrh učinil a že jakkoliv tento slavný sněm byl přečasto dějištěm velkých historických zápasů státoprávních a politických, že před panem poslancem profesorem Bachmannem nevyskytnul se žádný německý poslanec, který by byl stejný návrh učinil. Je též zajímavo, že nebyl tento návrh učiněn v té době, když pánové z německých lavic okupovali tento slavný sněm, kde až na 2 hlasy drželi celý zemský výbor ve svých rukou. V té chvíli, pánové, když jistý reformátor politické správy má cely zákonodárný sbor a jeho výkonný orgán ve své ruce, v takové chvíli měli úplnou příležitost, aby dokázali, jak upřímně to smýšlí s prospěchem celé této země. Ale právě v té době nebyl žádný takový návrh učiněn. My vidíme, pánové také, že pánové přímo se brání proti tomu, aby v jiných zemích, kde jsou v nadvládě, nějaký návrh na ohraničení a rozdělení nějakých úřadů státních a samosprávných byl učiněn. My vidíme, že se tomu brání v Tyrolsku, Štýrsku, na Moravě, ve Slezsku a pod. Tu je patrno, že tu nejde o nějaký princip zásadní, že tu nejde o spravedlnost, která vždy podle stejné tvářnosti musí se ve všech zemích upravovat, nýbrž jde o prostředek, jak umělým způsobem přijíti k nadvládě.

Ovšem, v jednom směru bychom vlastně mohli míti jisté škodolibé zadostiučinění, vzpomeneme-li si, jak se ve ctěných německých stranách poměry vyvíjí. Jest-li že se, velectění pánové, říká - a tato pravda by se měla německému obyvatelstvu říci jest-li že se dnes říká, že se pracuje návrhy na rozdělení k tomu, aby se uklidnilo obyvatelstvo německé, pak musíme říci: »O nikoliv !«

K takovým důsledkům při rozdělení zemského výboru by nikdy nedošlo, neboť pozorujeme-li dnešní poměry v německých ctěných stranách, jakým způsobem jedna strana druhou potírá, když jde o volby do obecního zastupitelství., jakým způsobem jedna strana německá proti druhé jmenuje čestné občany, aby se udržela při vesle, tu vidíme, jestli se mluví o míru, že toto výhradné panství německého živlu v jisté tak zvané německé sekci zemského výboru by naprosto neuklidnilo a neuspořádalo poměry, nýbrž vedlo by k další nestrannosti a roztrpčení i rozštěpení i ve vlastním táboře německého lidu.

Račte dovoliti, velectění pánové, abych při tom ještě dotknul se jedné otázky, která pro nás má velký význam a která právě vede nás k tomu, že myšlenka rozdělení veřejné správy státní a autonomní jest pro nás nepřijatelná.

Jestliže, velectění pánové, pan profesor Dr. Bachmann mluvil dnes o tom, že jest to nepopiratelně vůdčí ideou moderního věku, aby se šetřila a provedla práva individua, pak souhlasíme s tím, ale pak musím se ptáti, jakým způsobem Vy chcete provésti a chrániti práva individua, když chcete vytvořiti jisté území, kde by výhradně panovala němčina, kde chcete ucpati ústa českým dětem, když nechcete přiznati v tak zv. uzavřeném území českým řemeslníkům a českým dělníkům rovnoprávnost, když říkáte, že musí tam platiti výhradně němčina. Vy jste vybudovali nebo Vaši předkové státní základní zákony.

Jak Vy dnes však vykládáte § 19. státních základních zákonů o rovnoprávnosti národní? Vy tvrdíte, že jím nepřiznává se rovnoprávnost národa jako celku, nýbrž jen jako ochrana práva jistého individua. Ve své praxi však, Vy potomci těchto tvoritelů této ústavy, ta druhá vrstva, šichta, o které mluvil Plener, popíráte tuto svou zásadu, nechcete přiznati individuu právo, které mu patří, a posuzujete poměry s jednostranného stanoviska, se stanoviska nacionálně chauvinistického.

Jestliže dnes se jedná o vývoj poměrů v uzavřeném území, jestliže se jedná o ochranu menšin, nejde jen o národní stanovisko, vždyť ten dělník, který chce posílati dítě do české školy, přirozeným důsledkem poměrů sociálních a práva sebeurčení, o kterém též p. dvorní rada Bachmann mluvil, musí domáhat se toho, aby měl jisté pole možnosti životní a vývojové, aby mohl rozuměti tomu výměru, který dostane od úřadu, aby mohl děti své vychovávati v tom jazyku, který jest jeho mateřským jazykem. To jsou poměry, kde nejde jen o  propagování jednostranné myšlenky národní, nýbrž také o sociální právo jednotlivé národnosti, aby dle práva a praerogativy, která každému jedinci podle ústavy ve státě jest zabezpečena, mohl žíti, dýchati, jíti ku předu.

Je tu ještě další úvaha. Když vidíme, jak Německo připravilo akci Šlesvickou a jiné akce, když vidíme, že hledělo vždy vyvolati v obyvatelstvu té země, kterou chtělo okupovati, předem nespokojenost se stávajícími poměry a náladu pro sloučení. Když to vše vidíme, bude nám dovoleno, abychom i z tohoto důvodu řekli, že tento návrh naprosto musíme odmítnouti.

Ale není třeba, abych se o tom šíře zmiňoval, poněvadž muž, který v dobách dřívějších hlouběji a záslužněji vnikl v podstatu tohoto boje na jiném místě již velmi dobře podstatu tohoto boje o jednotu království vystihnul. Budiž mi dovoleno, abych zde citoval slova J. Jasn. knížete pana nejvyššího zemského maršálka, které on pronesl v roce 1887 v debatě v panské sněmovně.

Čte: »Rozdělení dle národních hranic pokládám jednoduše za nemožná, poněvadž dle mého přesvědčení žádná rakouská vláda, ať náleží kterékoliv straně, nemůže takové dělení dopustiti, neboť prohřešila by se na povaze Rakouska, posunula by hranice země historicky vytvořené, otřásla by základem, na němž je říše zbudována. Uznala by zásadu, která, jak po hříchu již jsme zažili, připravila Rakousko o dvě kvetoucí země (Lombardsko a Benátsko) a jež ve svých důsledcích způsobila by atomisování a zkázu monarchie«.

Pánové, bylo by lákavo, abych o této otázce více promluvil. Pan dvorní rada Bachmann sám se jí dotkl. Jest to sice přirozené a já to opakuji, kolikráte již jsem to řekl zde i v říšské radě, že v tom nespatřuji žádnou velezrádu, jsou-li jisté snahy, které se také projevují přímými návrhy, které se kladou na stůl sněmovny, na stůl říšské rady, a že považuji to za něco přirozeného a důsledného, co se vybíjí jako důsledek z konsekvence sobecké idee národnostní. Ale tím přirozenější shledávám, že musí se na to pomýšleti v hlavách vůdčích politiků našich, že politika v sousední říši je taková, že nastati tu mohou jisté konsekvence, které vedly již k tomu, že Rakousko ztratilo Benátsko a Lombardii. To je zcela přirozeno, a právě proto, že přirozenou důsledností těchto poměrů přiblížiti se můžeme bezprostřednosti tohoto nebezpečí a jeho imminenci, musí nám býti dovoleno, vidouce právě tak jako Vy jeho možnost, dívati se naň z jiného zorného úhlu než Vy a zařídili se vůči němu jinými prostředky než ctěné německé strany!

Z toho důvodu, poněvadž by rozdělení tohoto království a rozdělení správy nic jiného nebylo, než že by připravovalo toho ducha, který vždy předcházel válečnou rozpínavost Německa, zaujati musíme proti němu rozhodné stanovisko.

To snad byla kletba a to vždy kletbou zůstane německých stran, že německé strany a německý národ vždycky jenom před násilím se skloní, před silou, kterou jistý národ dovedl vyvinouti. Jest to bohužel pravdou, že právě německé strany, ty strany, které byly státními stranami, nikdy neuznávají, že jest úkolem státních stran a státu všecku způsobilost, všecka spící oka, jež dřímají v duši každého národa, živiti, podporovati a rozvinouti. To platí a to jest úkolem státu, neboť v těchto jednotlivcích a velkých massách žije stát a jimi dýchá, jen tak jest veden k hospodářské a kulturní zdatnosti, aby sesílil a hospodářské konkurence s cizinou se stal schopen.

Račte mi dovoliti, velectění pánové' abych jen co nejstručněji ještě zmínil se o některých projevech, které právě pan navrhovatel učinil. Musím litovati, že p. dvorní rada nesnesl nám zde takový materiál, který by byl a který snad - jak bylo v německém táboře očekáváno - takovým soustavným výkřikem vědecky a věcně zdůvodněným, který by ve tvář českých a t. zv. »čechisujících« stran vůči českému sněmu dokázal, že to tak dále s Němci nemůže jíti, že se musí něco stát, aby budoucnost jejich byla zachována.

Pánové, co jsme slyšeli? My jsme slyšeli plaidoyer pana professora jako učence proti státnímu právu českému, a to ještě proti jistým stránkám státního práva, o kterých bude mi dovoleno prohlásiti, že naprosto nemohu souhlasiti s vývody p. professora, poněvadž již desetkrát, stokrát byly tyto námitky vyvráceny.

Musím, pánové, litovati, že my, kteří jsme tak »žíznili« po těchto důvodech, abychom slyšeli, jak němečtí pánové budou své návrhy odůvodňovali, že jsme, pánové, žádného detailního důkazu, žádné jednotlivosti neslyšeli, která by mohla podstatu tohoto návrhu odůvodniti.

Pánové, jestliže se poukazuje na to, že zemský výbor, o kterém je dnes známo, že až příliš úzkostlivě šetří práv německých, že zemský výbor dnes jmenuje většinu aneb šmahem české úřednictvo, takže je tu jen nějaký malý počet německých úředníků, a že zejména ten způsob, jakým se odmítají německé požadavky, právě Němců bolestně se dotýkají, pak musíme se ptáti, kde jsou ti němečtí kompetenti? Co pak je úkolem veřejného úřadu, aby sám uměle zde vychovával, jako v nějakém sklenníku dorost německého úřednictva?

Není to spíše úkolem p. prof. Bachmanna, aby jako akademický učitel říkal pp.: »Jděte se ucházet o místo k zemskému výboru, je to Vaší národní povinností!« Vždyť to bylo několikráte konstatováno, že zemský výbor, jakkoli by měl rád německého kompetenta, ač se jim přichází vstříc a zamhuřují oči, poněvadž nemají dostatek kvalifikace, že není zde kompetentů a žadatelů o místa, u kterých se musí žádati jisté schopnosti nejen národnostní, ale také jistá vyspělost, co se týče výsledku studií universitních.

Není zde kompetentů, a jestli je, pak, pánové, může zde nějaký sebevědomý zástupce lidu německého žádati, aby jestliže u českých žadatelů žádá se vysvědčení s vyznamenáním, aby u německých studentů se to nežádalo? To přece není myslitelno!

Co pak již tak nízko - prosím, odpusťte, že toho výrazu užívám - by klesl vývoj kultury německé, že by se musili zamhouřiti oči nad kvalifikovanými Němci, když by se ucházeli o místa, kdežto vůči Čechům by se kladly nejpřísnější požadavky, totiž aby absolvovali studia s vyznamenáním a znali oba jazyky?

Pánové! Jestliže stěžujete si na to, že žádá se zde znalost češtiny, račte odpustiti - člověk, který se podívá dále než za Podmoklí nebo Ústí, který ještě dále vidí než úzkoprsá logika t. zv. uzavřeného území, spíná ruce, že náš boj vede se o pohodlí několika mladých pánů, kteří se nechtějí učiti jazyku českému. (Tak jest!)

Dejte se na jih Rakouska, do Istrie, a poznáte tam zcela obyčejné lidi, kteří mluví třemi jazyky. Podívejte se do Švýcarska, do Belgie, kde obyvatelé nutností poměrů vedeni mluví dvěma jazyky. A jen v tomto království Českém, které má nejméně analfabetů, kde kultura je doma - neboť je to přirozeno a je to zásluhou především českého národa, že náš národ svítil ve středověku všem sousedním zemím svou kulturou - že v této zemi k vůli pohodlí několika mladých pánů vede se politika směřující k roztržení Českého království, poněvadž několik studentů německých nemá tolik chuti a nechce obětovati pohodlí, aby naučili se česky!

Pánové, je pravda, že tento princip -a mluvím o principu - že každý národ má právo, aby mu právo jeho bylo řečeno a správa veřejná byla konána v jeho jazyku, neboť je to přirozené, že na příklad v oboru soudnictví vidí v soudci, který je příslušníkem téhož národa, muže, který mu zabezpečuje objektivitu. A já se ptám, jakým způsobem tato zásada u nás jest provedena ?

Pánové, nebudu opakovati vývody, které nedávno v říšské radě jsem uvedl, ale podívejte se na obsazování nejvyšších míst správních v tomto království, vidíte, že téměř na všech místech počínaje místodržitelstvím, vrchním zemským soudem, zemskou školní radou, finanční prokuraturou, horním hejtmanstvím, zemským finančním ředitelstvím a konečně snad i poštovním ředitelstvím, všude najdete místa obsazená příslušníky té národnosti, kteří nemohou se počítali k národnosti české. Podívejte se na poměry u zdejšího zemského trestního soudu.

Říkáte-li, že jest přirozeno, aby každému národu říkali právo a soudili příslušníci jeho, víte, že u všech pěti senátů tohoto zemského trestního soudu jsou vesměs vrchní radové a president jen německé národnosti? (Hlasy: Slyšte!) a pak se podívejte, jak se koná právo, při každé příležitosti, kde jde o to, aby jistá politická demonstrace využitkovala a učinila z ní politickou událost. My víme, jaké rozkazy dávali se na policejním ředitelství strážníkům při posledních demonstracích, jak se mají chovati k německým studentům a jak ku českým demonstrantům. V čele policejního ředitelství je český dvorní rada, ale přece nejdůležitější záležitosti jsou přikázány německým úředníkům. Mluvíte-1i o »Verständnis«, aby bylo porozuměno Vaším požadavkům, položte hlavu na bijící srdce českého lidu a mějte alespoň chvíli odvahu, abyste vyslechli a vycítili křivdy, které na českém lidu jsou páchány! Mluví-li se o tom, že jest nutno, aby bylo porozuměno obyvatelstvu, pak zajisté je to vyšší stanovisko, které také odpovídá historii tohoto království, jestliže my žádáme od úřednictva, aby nemělo jen porozumění pro jisté národnostní vrstvy, ale musíme od německého obyvatelstva a úřednictva žádati, aby mělo porozumění pro prospěch celého království. To nejde tak upraviti, jak říkáte: «my musíme míti německé úředníky« a dosazovati úředníky, od kterých se žádá, že musí míti také jistou politickou barvu. My musíme trvati na tom, že jest úkolem každého veřejného funkcionáře v království Českém, aby měl porozumění a přihlížel k potřebám celého království. (Výborně!)

Pan dvorní rada ovšem v jednom směru líčil nám poměry velice optimisticky říkaje, že přijetím jeho návrhu ubude právě těch sporných bodů, kde právě oba národové tuto zemi obývající tak usilovně na sebe dorážejí. Pánové, já bych rád viděl, kdyby tento návrh pana profesora Bachmanna měl se prováděti, ten návrh, který ve svém důsledku spočívá na zásadě territorialního dělení, který žádá rozhraničení okresu, který žádá, aby se vytvořily česká a německá sekce zemského výboru, a aby každá z nich zabývala se hospodářstvím zemským, jak buď na tomto anebo německém území se vykonává. Já bych to rád viděl z toho důvodu, poněvadž bych rád viděl referenta o zemském rozpočtu, který by chtěl vypracovati rozpočet zemský české sekce a který by chtěl hájiti rozpočet zemský v německé sekci. Rád bych znal tu cestu, kterou by nastoupil u některých humanitních ústavů na př. chorobince, různých nadací a zejména tu cestu, kterou by nastoupil při provádění nejmodernějších myšlenek naší říční politiky.

Pánové, vidíte, že naše řeky počínají v německých krajinách, protékají čistě českým územím a odtékají konečně v tak zvané německé části území toho. Podle tohoto teritoriálního rozdělení měla by česká sekce tu část řeky, která protéká českým územím a německá sekce začátek i konec. (Veselost. )

To bychom dospěli k tomu stanovisku, které s velkou výmluvností zastával pan poslanec Mareš za libereckou komoru, který stál na tom úzkoprsém stanovisku a byl proti tomu, aby se Labe a Vltava nekanalisovaly a nesplavňovaly než do Ústí, poněvadž jest to interessem dosavadní tamní společnosti, ale narazil již na interes německých kruhů v Lovosicích a Litoměřicích. Vždyť povaha těchto řek ukazuje, že se musí říční politika posuzovati se stanoviska celé země, jest-li že se má rozhodovati otázka, má-li se splavniti Labe u Lovosic jest pak zapotřebí, aby se splavnilo u Jaroměře, ba aby se přihlíželo již ku poměrům u Vrchlabí.

Rád bych znal důsledky, o kterých pan dvorní rada Bachmann pravil, že by ubylo sporných bodů. Naopak, to by byl věčný zápas kompetentní, poněvadž přirozeně podle toho, jaký by byl maršálek, přišla by záležitost do plena nebo do určité sekce a tu