smíšeném území, pocítili by teprve, co znamená opravdové pronásledování.

Na příklad si posl. Dr. Maly stěžuje v interpellaci k p. nejvyššímu maršálkovi, že prý Němci se nemohou dostati následkem volebního řádu do sboru obecních starších pro Bůh, kdo pak volební řady dělal? Dělali jsme je my?

Byli bychom rádi, kdyby byli změněny, ale což můžeme se k tomu pro odpor německý dostati? Víme zcela dobře, jaký důsledek měla snaha odstraniti největší křiklavosti z nynějšího obecního zřízení a volebního řádu, protože Němci si toho nepřáli.

Bylo by zajímavo, aby p. Dr. Maly jako advokát nebyl zůstal při tom jednom případu, kde si stěžuje, že volební řád v Praze nevyhovuje. Měl poukázati na př. na poměry v Čes. Budějovicích; tam, kde je více než 70 % obyvatelstva českého, měli bychom se ptáti, jak to přijde, že při tak ohromné většině není možno ani jednomu Čechu dostati se do obecního zastupitelstva. Ať vezme města Most, Liberec, kde jsou tak ohromné české menšiny! Ale což velká města ? Ať jde na Duchcovsko, na Mostecko! Tam je celá řada obcí, které podle úředního - ani ne podle nefalšovaného skutečného, nýbrž podle dnešního nesprávného, tak zv. úředního sčítání mají většinu českou v obyvatelstvu, ale přece není Čechu možno dostati se do obecního zastupitelstva.

Toho si měl p. Dr. Maly všimnouti, když chtěl mluviti o nesprávném volebním řádu v Praze, když si stěžoval, že Němci nejsou zastoupeni v Praze.

My všichni nenávidíme nespravedlivý volební řád, ať tísní Čecha neb Němce.

Mohu říci s klidným svědomím, budou-lí míti Němci někdy v Praze - dnes jí nemají - takovou početnost, že by měli právo přijíti do sboru obecních starších, jest-li volební řády v celých Čechách budou úplně spravedlivé, pak nechť jsou bez starosti, pak se tam jistě dostanou, ale chtíti, aby pro 8 procent platila privilegia, jest příliš mnoho, a žádá-li se, abychom se sami o to přičiňovali, pak se příliš mnoho od nás žádá.

Opravdový člověk, který prochází naše smíšené kraje a který zná, co se tam děje proti českému obyvatelstvu, který zná štvaní proti Čechům, zejména se strany úřednictva, který zná snahy německých poslanců, kteří při nejobyčejnějším případu naléhají, aby každá česká úřednická síla byla odstraněna, zvláště, slyší-li takovou interpellaci jako p. poslance Peschky o výletu Čechů do Orlických hor, neubrání se dojmu směšnosti, když pro takové maličkosti se dělají rámusy, a když pro takové rámusy zatarasí se cesta velkým akcím, když od takových maličkostí závisí celá politická situace, hospodářství kulturní a potřeby obou kmenů.

To již vypadá, jako kdybychom žili v zemi bláznů; dnes, kdy jest přece volné stěhování a kdy mohou Němci jíti do kteréhokoliv města, se strany německé se interpeluje, že se podnikají přílišné výlety do Orlických hor! Jest-li Němci nemají jiných stížností, tu jsou opravdu v takovém blahoslaveném stavu, že jim každý musí záviděti. Na tyto stížnosti se zajisté dobře připravovali, i jak viděti z dlouhé interpellace Dra. Malyho, ale divil jsem se, že jurista, advokát a k tomu pražský advokát, mohl něco podobného napsati.

Interpelace ta utíká se k určitým, dávno již vyvráceným nepravdám, tak že netřeba, abych je znova opět vyvracel. Když pražský advokát napíše, že v roce 1903 byla v Praze »Omladina«, protidynastická organisace, jest to směšné.

Zeptejte se na to hr. Thuna, ten byl tenkráte místodržitelem v Čechách, ten Vám řekne, že si tu takzvanou »Omladinu« udělali s Oličem, že jí s ním smluvil telefonicky a udělali tajný spolek. Víme to od tehdejších soudců, kteří zasedali v senátech.

Po 10ti letech přišla pravda ven. Ti funkcionáři soudcové Vám řeknou, že věděli, že jest to všechno komedie, že jest to všechno nařízeno od místodržitele hr. Thuna a Oliče, že to museli udělati, že to byla jejich existence a že, jaké byly diktovány tresty, k takovým museli odsuzovati.

Dnes to všichni víme, jsme o 10 let starší, poměry po 10ti letech jsou jinší, přicházíme do jiných poměrů, my víme, že »Omladina« byla vynalezena hr. Thunem proti české, mladočeské straně vedoucí a proti všemu pokrokovému hnutí v Čechách.

Nyní po 10 letech přijde německý advokát a bez nejmenší příčiny praví, že »Omladina« byla organisace »staatsgefährlich«. My jsme z dětských kalhotek vyrostli a pánové mohli z nich také vyrůsti.

Pan dr. Maly jako advokát ví, že nemůže se věřiti všechno pražské policii.

Pakli dnes po 10 letech, kdy historická pravda zjednala si průchodu, přichází se s takovou nepravdou, nechci to jinak nazvati, než že jest to podivné.

Je zde viděti úmysl, ale s největší rozhodností musím se opříti proti tónu této interpellace, s jakým se tam mluví oproti městské radě pražské, když se srovnává to se řáděním nějaké luzy z r. 1897, když se praví, že jako tenkráte se sundávaly tabulky, že pražská městská rada chce takovým násilným způsobem odstraniti oboujazyčný charakter města. Pánové, trochu slušnosti společenské, když ne parlamentní, by se odporučovalo. Víme, že parlamentní slušnost vůbec už u nás žádná není, ale když něco podobného se řekne v parlamentě, řekl to pan dr. Maly, advokát, od kterého žádáme společenskou slušnost, tu zajisté, jestliže se člověk proti tomu ohradí, aby takovým způsobem se mluvilo o pražské městské radě, je to to nejmenší, co může člověk učiniti. (Výborně. )

Velectění pánové ! Když na př. Němci dnes se lekají důsledků zákonů, které oni učinili, když dnes na př. se svolávají okresní zastupitelstva do Chebu - nebo kam všude to bylo - kde se protestuje proti výrokům nejvyšších soudních stolic, proti výrokům, kde neříkají tyto stolice nic jiného, nežli, co je v zákoně, to jest přece již veliký úpadek na straně německé, neboť prosím, tu protestují proti zákonům, které si sami dali. Dnes na př. chtíti popírati skutečnost, že český jazyk je v král. Českém, na Moravě i ve Slezsku obvyklým, jest přímo metání nepravdy ve tvář. Jest to opravdu něco takového, že člověk se tomu diví, že mohou se najíti lidé, kteří ještě vyhledávají takovýchto cesta svolávají zvláštní kongressy, aby mohutnými manifestacemi a protesty mohli tuto pravdu popírati. Že český a německý jazyk jsou v Čechách obvyklé, v rovném právu - o tom nebudeme mluviti, to máme zajištěno zákony a sice počínaje od roku 1627 celou řadou zákonů; ale na jednu věc chci poukázati. Kdo byl první z centralistických panovníků z novější doby, který prohlásil, že česká a německá řeč je v království Českém obvyklou? To nebyl žádný nějaký správní soud anebo vůbec soud, to nebylo v letech devadesátých a šedesátých minulého století; první to prohlásil císař Josef II., ten váš centralistický a germanisátorský Josef II., který nařízením císařským ze dne 28. června 1789 prohlásil český a německý jazyk v Čechách za obvyklý; to se táhne tedy trochu déle nežli myslí Němci, kteří mluví, jakoby to byl nejnovější vynález, že český jazyk je v této oblasti jazykem obvyklým. Jestliže pro takovéto samozřejmé věci, pro věci, které jsou v zákonech vžilé a které není třeba obnovovati, poněvadž trvají a poněvadž poměrům odpovídají, svolávají Němci sebe ku manifestaci a protestu, pak takovéto počínání jest podivuhodné a utvrzuje v tom, co jsem řekl, že Němcům jich vlastní zákony, které proti nám dělali, více nestačí, a že hledí nalézti ohradu pomocí nějakých výminečných ustanovení a nařízení a zákonů proti nám.

Pánové, kdo sledoval na př. příčiny obstrukční, ačkoliv nechci o tom mluviti, shledá, že naposled již to bude Němcům příčinou k obstrukci, že tu vůbec existujeme zde v Čechách, neboť jiné příčiny již nemají, a chová-li se kdo mírně k Němcům, je to především česká politika vedoucí, které zajisté nemohou Němci vytýkati ničeho. Ba dojde to snad k takové konsekvenci, že příčinu k německé obstrukci zavdá posléze již pouhá existence českého lidu v království Českém.

Velectění pánové, Němci sledují určitý cíl, chtějí seslabiti význam sněmu království Českého, ale upřímné slovo, pánové: Podaří-li se Vám rozbíti tento český sněm, pak jste vyplnili přání našeho srdce, poněvadž my o tento český sněm v tomto složení naprosto nestojíme, tento český sněm není přece výrazem toho, co my pod samostatností zemí koruny České rozumíme, není výrazem té ústavnosti, kterou si představujeme; neboť celý volební řád a celé zemské zřízení bylo diktováno v roce 1861 centralistickou vládou a my tolikráte již opakovali a dosud opakujeme, že celé toto zřízení je proti nám a proti naší vůli, že o ně nestojíme, a jestli budete šťastnějšími než čeští poslanci a tento sněm rozbijete, pak vyplníte jen přání naše.

Pokud se týče ovšem toho, že by se podařilo Němectvu jako takovému snad zničiti vůbec instituci sněmů českých, jako representantů státu českého, toť ovšem jiná otázka, na to je celé Němectvo i z Rakouska i třeba z celého světa příliš slabé. Kořeny existence státu českého jako takového tkví mnohem hlouběji než ve vůli kteréhokoli kmene. A právě tak je to i s českou otázkou.

Není pochybností, že i Němci i vláda přejí si českou otázku ne-li odstraniti, tak aspoň seslabiti.

Ale co vše na plat: Pracujte si k tomu všemi možnými prostředky marně se namaháte, naopak české otázce vlastně tím více pomáháte!

Česká otázka právě Vaším odporem a Vaším zapíráním se na novo ještě uznává a Vy sami se o to přičiňujete, aby česká otázka byla pochopována nejen u lidu českého - ač ve mnohých vrstvách ještě stále toho jest zapotřebí -ale také u jiných elementů a také za hranicemi, lze říci, že veškerá námaha Němců, aby seslabili českou otázku, nejen že nevedla k cíli, nýbrž ona nám velice pomáhá. A dnes ve velkém zápase mezi oběma polovinami soustátí monarchie habsburské vidíme, že vůbec nemohlo se ani do boje vkročiti, vidíme balvan v této polovině říše, neodstranitelný balvan české otázky.

A o to se zajisté česká politika a česky lid postará, aby tento balvan, který vázne na cislajtanismu v podobě české otázky, nezmizel, dokud nebudou odstraněny příčiny tohoto zlého stavu a dokud nedostane se Čechům, resp. království Českému toho, co mu podle práva a spravedlnosti patří.

Co platno zejména dnes, kdyby Němci nevím, jak odpírali a stavěli se proti tomuto faktu: dnes v cizině mluví se o Českém království způsobem daleko vážnějším, než se mluvilo ještě před deseti lety; česká otázka je předmětem úvah politických a diplomatických. V našem soustátí se ovšem poměrně velice málo hovoří o příštích osudech rakousko-uherské monarchie, ale vidíme to v Němcích, Itálii, Francii a na Rusi, že mluví se o příštích osudech rakouské monarchie a že přímo se mluví o osudech českého státu, o otázce české, čímž nepopíratelně tato proti dřívějším letům stává se akutní a stala se akutní právě dnes, kdy začínají se viklati základy dualismu, a kdy můžeme říci, že opravdu dualismus, ať již dříve či později, vezme za své; v tom okamžiku vidíme, že česká otázka státoprávní stává se otázkou denní, akutní. Odstraniti se světa historii nelze, a ani učenci, jako je pan prof. Dr. Bachmann a jiní němečtí politikové, neodstraní dnes ona fakta, která jsou základem dnešního poměru dynastie Habsbursko-Lotrinské k českému národu, totiž faktum, že dynastie tato povolána byla usnesením sněmu českého roku 1526 a že všichni králové, Ferdinand I. i jeho nástupcové slavně se zavázali a neméně slavně uznávali samostatnost tohoto království.

Pánové, neodstraní se z historie pragmatická sankce, onen základní zákon, který neupravuje toliko posloupnost panovnickou, nýbrž výslovně ustanovuje, že království České rozhoduje a také v budoucnosti rozhodovati má o svých osudech samo. Pánové, neodstraní se z historie důsledky patentu z 1. srpna r. 1804, kdy u té příležitosti, když panovník rakouských zemí přijal titul císaře rakouského, poznovu uznal veškery svobody a samostatnost států, k nimž tento titul se vztahuje, a rovněž tak neodstraní se ona historická fakta, která za nynějšího panovníka v létech 1867 nebo 1870 a zejména v zářijovém diplomu z r. 1871, ať již způsobem méně či více slavným se stala, jimiž panovník onen opětně uznal práva tohoto království. To jsou, pánové, fakta, která prostě odstraniti se nedají a se kterými počítati se musí, zejména v nynější době, kdy česká státoprávní otázka stala se akutní.

Pánové, stojíme dnes v situaci, kdy opravdu dualismus jest na rozpadnutí, a používám této příležitosti, abych právě ve sněmu království Českého opakoval vlastně jen to, co tisíckráte již ze řad českých poslanců o poměru Českého království k celému soustátí a zejména k Rakouské dynastii promluveno bylo. Ukázalo se, že protesty našich nejlepších a nejšlechetnějších mužů, podávané již od r. 1867 a i v letech pozdějších nesčíslněkráte opakované a směřující proti dualistickému zřízení a proti ústavě z r. 1867, že všechny tyto protesty měly pravdu, že obavy, které v adresách Jeho Veličenstvu císaři a králi opětně a opětně předneseny byly, skutečně se splnily a že historie dala českým poslancům a celé tehdejší české politice za pravdu.

Ukázalo se, pánové, že toto dílo, které jest tak nepřirozené a které odporuje základním právům jednotlivých států a zemí, nemůže míti žádné trvání, a že dnes náš panovník stojí po více než 37 letech v té situaci, aby uznal to, co bylo požadavkem poslanců českých již v létech šedesátých, že dnes konečně vidí, že ony varovné hlasy, které se kdysi vznášely k němu ze sněmu království Českého, byly oprávněny; a že dnes vidí, jak jeho rádcové, kteří mu radili k tomu. aby slovanští národové v obou polovinách říše byli vydáni v šanc v jedné polovině Němcům, v druhé Maďarům, byli rádci špatnými a že oni jedině přivedli Rakousko-Uherskou monarchii do lakového stavu, že dnes jest všeobecná nespokojenost a všeobecná rozervanost. Dnes vidíme, pánové, na poli hospodářském naprostou nespokojenost, dnes hospodářské i sociální postavení v každém ohledu kulhá za ostatními státy, dnes vidíme, že místo velmoci, místo velkého Rakouska, jak si jej představoval, nachází císař na sklonku svého panování ruinu, kterou obletují černobílí ptáci. Jest to skutečně smutné, když se musí při takovýchto příležitostech na to poukázati, ale jest to zase potřebí, abychom varovali ještě před dalším, poněvadž všechno to, co dnes vlády vídeňské činí, není nic jiného, než pokračování v této nešťastné politice proti právům jednotlivých národů neněmeckých a nemaďarských, národů slovanských.

Velectění pánové, můžeme říci, že dnes český sněm opětně appelluje na Jeho Veličenstvo krále Českého, aby byl pamětliv toho, že to, co dnes drží, drží jako dědictví, které mu bylo svěřeno od Českého sněmu, od království Českého před tolika a tolika staletími.

Veškeré kalamity, které během doby potkaly rodinu Habsburskou v tomto soustátí, v první řadě zaplatila naše Česká koruna.

Česká koruna zaplatila to krásné Slezsko, které jest dnes mrvištěm velkoněmeckých a pruských ideí, zaplatili jsme ho svou Lužicí a máme zajisté všechno právo volati k císaři a králi, aby nedopustil, by politika jeho vlády dála se tím způsobem, aby na příště i některé části Čech staly se mrvištěm pro velkoněmeckou ideu. Buďme si jisti, že se nebude jednati pouze o korunu Českou a Cechy, nýbrž o celou dynastií. Jest potřeba, aby pravda se řekla častěji, aby se řekla tváří v tvář, poněvadž to nebezpečí cítíme a jsme k tomu oprávněni, abychom o tom nebezpečí promluvili a řekli to zavčas. Neboř jako se neposlechlo tenkráte českých varovných hlasů z let 1867 a pozdějších, tak by mohly býti důsledky právě pro ty, kteří nechtějí poslechnouti varovných hlasů českých poslanců dnes býti ještě osudnějšími.

Pánové, dnes docela otevřeně pravíme že v dnešní krisi uherské český národ obnoví svůj zápas státoprávní, a nespokojíme se se žádným jiným útvarem ústavodárným neb ústavním nežli takovým, který úplně přivede platnost státní práva koruny České. A jestli že dnes Němci snad myslí a domnívají se, že v jejich zájmu jest, aby snad obstrukcí nebo čímkoliv jiným ničili práci sněmu nebo snad tento sněm, víme velmi dobře, že jakmile se sáhá na tento sněm, současně se sáhá na dělnost říšské rady. O tom není pochybnosti a veškeré jejich harcování a veškerá jejich výbojnost a odvaha proti Uhrům snad pomocí nějakého ústředního parlamentu ve Vídni jest ta tam. Těžisko politiky české spočívá dnes zde na tomto sněmu království Českého. Toho si mohou býti němečtí poslanci a vládní kruhy vědomi.

My Čechové ovšem - a to prohlašuji víme, že vzdor tomu, že se tu a tam objevilo i s české strany odchylné mínění, že tento názor odpovídá naprosto cítění lidu, my nebudeme harangovati proti Maďarům ve prospěch německé nadvlády zde. Víme dobře, co by to znamenalo, kdybychom se do rozporu mezi Uhry a Němce pustili, budeme se starati o své záležitosti, nám půjde hlavně o to, aby práva tohoto království a zemí koruny České byla uznána, aby to, co se opomenulo a v čem proti nám v letech 1867 bylo prohřešeno, bylo napraveno. Musíme se přičiniti o to, poněvadž nám to velí životní zájem náš a jestliže se dnes mluví velmi často o tom, že snad proti vůli Němců my tyto dalekosáhlé věci neprovedeme, přiznávám se docela loyalně že spoluúčastenství Němců v těchto věcech jest velmi nutno; ale Němci budou muset přijíti právě zkušenostmi, o kterých jsem mluvil, k tomu přesvědčení, že nemohou prosaditi své sny, a že nezbývá jim nic jiného, nežli, aby se smířili právě na této půdě státoprávní a na zásadách státoprávních s národem českým, aby tu zemi, kterou oba národové obývají, učinili šťastnější, než dosud následkem národnostních bojů byla a jest.

A když jsme dnes podali návrh, ve kterém jsme žádali, aby zvláštní výbor byl zvolen, který by porokoval o těchto věcech a promluvil ku králi v adrese, cítili jsme, že konáme tím jen svou povinnost, a lituji, že poslancové ostatních stran českých nevystihli, že se tu nejedná o nějakou pouhou demonstraci aneb manifestaci, nýbrž že se tu jedná opravdu o věc.

Víte - zejména strana svobodomyslná sama byla toho tolikráte svědkem - že se strany předchůdců strany svobodomyslné velmi často, zejména v roce 1891 když chtěla v státoprávní adrese promluvili s králem, namítalo se s druhé strany, že to není akutní, včasné; dnes tyto námitky musíme slyšeti my. Kdypak pro Bůh bude včasněji mluviti o úpravě poměrů zemí koruny České v soustátí monarchie habsburské a k dynastii, Uhrám a ostatním zemím nežli v tomto okamžiku kdy ten dualismus se bortí a kdy vidíme, že dříve nebo později chtějíce nechtějíce budeme museli sami přiložiti ruce k dílu; abychom odvrátili podobnou pohromu, jaká nás stihla v r. 1867. Kdy bude vhodnější doba než nynější? Němci se snad přesvědčili, že po těch 50 letech od r. 1848, co poprvé ústavní život zde nastal, nás na poli národním vůbec zdolati nemohli. My jsme pod násilnýma jejich rukama vyrostli tak, že skutečně se tomu sami obdivují, a velectění pánové, zrovna tak jako nyní musí dojíti k přesvědčení, že nás národně již nepotlačí, tak během doby budou musiti přijíti k přesvědčení, že nás nepotlačí ani jako stát.

Představujeme si ovšem stát jinak, než bychom jej viděli v obrazu na tomto sněmu. Jak jsem již několikráte prohlásil, žádáme ústavu čisté demokratickou na základě všeobecného rovného práva hlasovacího, na základě naprosté rovnosti ať náboženské ať politické aneb národnostní, kde by nebylo ani potlačeného ani potlačovatele.

Uvidíte, že v zájmu Evropy budou se museti o to starati nejen rakouské kruhy; neboť víme, že politika rakouská se nyní ve Vídni neprovozuje, nýbrž částečně v Pešti, ale hlavně v Berlíně, a my dobře víme, že i po stránce státoprávní, když národnostně nemohou Němci nás zdolati, dojde k uskutečnění našich snah nejen snad v zájmu našem, nýbrž v zájmu rovnováhy celé Evropy. To nás posiluje a to jsem považoval za svou povinnost při této příležitosti prohlásiti, kdy český sněm stal se na dva až tři dni dělným, abychom toto politické kredo řekli a abychom nejen vůči německým krajanům, nýbrž i vůči celé politické veřejnosti, vůči dynastii a cizině řekli, že my na svém státoprávním požadavku trváme a že cítíme, že nadchází okamžik, kdy česká státoprávní otázka se stala opravdu velmi akutní. (Výborně! Potlesk. )

Nejvyšší maršálek zemský: Přichází nyní ke slovu řečník, který jest zanesen pro návrh komise.

Dávám slovo panu posl. dr. Dvořákovi.

Posl. dr. Dvořák: Slavný sněme ! Musím především konstatovati, že když jsem se přihlásil ke slovu u Jeho Jasnosti nejvyššího maršálka, že mne naprosto nenapadlo, že bude mým úkolem, abych súčastnil se vlastní debaty budgetní, poněvadž bylo mým úmyslem, promluviti několik slov o jistých důležitých otázkách sociálně politických, totiž o akci, kterou slavný sněm, resp. zemský výbor měl připraviti ohledně zařízení resp. ohledně pomoci postavení dělnických domků.

Když však náhodou se stalo, že mluvil přede mnou řečník strany jiné, budiž mi dovoleno, abych nevyhnul se rozhovoru o jistých otázkách, o kterých uznávám, že mluvil s jistou klidnou umírněností a zejména musím konstatovati, že jisté výtky, které na počátku řeči vyslovil, jakoby dnešní čeští politikové musili zabočiti na jiné cesty, poněvadž, jak on prohlásil, dosavadní prostředky politické se neosvědčily, právě pan řečník přede mnou v konečném doslovu a další části své řeči vlastně sám na pravou míru přivedl, zejména výrok, že náš český národ a jeho zástupci jsou bez jisté politické moci a byl sám tak laskav, že to opravil takovým politickým optimismem, že zase hlásal, že dosavadní německá věc již již vlastně tone a naopak, že význam české otázky nejen v naší vlasti nýbrž i za hranicemi stále roste a se vzmáhá. Z toho jest viděti, že jisté názory - a jest toho litovati - že jisté základní názory české politiky nejsou snad u nás dokonce vyjasněny, a z toho důvodu prosím za prominutí, jestli několika stručnými slovy na předměty, kterých se pan řečník přede mnou dotkl, budu reagovali.

Není pochybnosti o tom, že v tomto směru nesdílím optimismus pana dra Baxy, že by česká otázka nalézala se na stálém postupu a že by význam české otázky postupoval nejen v tomto království a mocnářství, ale i za hranicemi.

Pánové hlásají, že neschází nic jiného, než aby čeští poslanci přiložili ruky své k tomu, aby rozřešili tuto otázku. Ten optimismus já nesdílím, poněvadž vidím zcela klidně a jasně, že celá idea národnostní přirozeně vede a musí vésti a vyvolávati národní proud takový, v němž národ německý uvnitř tohoto mocnářství vede se přirozeně ať k jistým politickým důsledkům anebo jen k duševnímu a kulturnímu vývoji vzájemnému mezi Němci rakouskými a zahraničními. Nepovažuji to za velezrádu, nýbrž za věc zcela přirozenou, ke které každý národ tíhne proto, že nacionální myšlénka jde i za hranice státu. Ale pak zase považuji za věc zcela přirozenou, aby bylo povinností každého politického faktora v této říši, vůči tomuto proudu zaujati obranou posici a především zástupců národa Českého, který nejvíce jest interesován, aby si uvědomil celou tuto politiku německou a podle toho se zařídil.

Abychom zde říkali svůj profesionalistický program, abychom zkoumali se, zdaž ten neb onen více věří na státní právo, o to dnes nejde. V tom směru není a nebude rozporu mezi českými stranami, a myslím, že to mohu i o konservativním velkostatku říci, pokud jde o program státoprávní. Ale tak věci nejsou, abychom zde prohlašovali konfiteor svého programu státoprávního. Proto jsme sem byli od svého lidu zvoleni, abychom v této těžké chvíli nastoupili cestu - třeba za cenu popularity - kterou považujeme za nejsprávnější, a já považuji za povinnost každého lidového zástupce, abychom v této chvíli, když jedná se o činy, neutíkali se za jisté theoremy a neříkali: My přísaháme na program! Nýbrž je poviností všech poslanců lidových a parlamentárního sboru, aby lidu řekli: My považujeme tento postup za nejlepší a jedině tímto směrem můžeme jíti! Není správný výrok, že by politika česká musila nastoupiti nové cesty ! Jaké cesty má voliti? Já bych byl velice povděčen, kdybych věděl jinou cestu, kterou bychom se mohli lépe než dosud přiblížiti uskutečnění cíle politického, národního, státoprávního. Ale to vše zde bylo. Je zajisté velice bolestno, zejména pro české poslance konservativního velkostatku, vzpomenouti dob, kdy v tomto sněmu byl tak úchvatný, velkolepý, nezapomenutelný boj státoprávný. Jsme především muži politiky a musíme si uvědomiti, že tento zápas neměl výsledků, jakých bychom očekávali a zasloužili, poněvadž politika není vědou nebo uměním, kde by umělost a způsobilost toho, kdo politiku tvoří, rozhodovaly o výsledku, nýbrž jest sumou jistých okolností, na které jednotlivec, ba celý národ, dynastie a parlament nemají vlivu, poněvadž okolnosti ty jsou výslednicí proudů zahraničních, světových Tyto okolnosti mají vliv na tvorbu poměrů státoprávních.

Proč vznikl uherský stát a proč v stejnou dobu český stát nevznikl? Příčinou toho nebyla lepší způsobilost maďarských politiků ani menší způsobilost a české vlastenectví českých politiků, nýbrž jisté okolnosti historické, které dnes jsou známy, a bylo by nošením dříví do lesa, kdybych chtěl zde mluviti o těchto známých věcech. Chci jen konstatovati, že politika v těchto velikých cílech státoprávních závisí od jistých okolností, na které jednotlivec, na které celý národ, na které všichni poslanci celého národa nemají vlivu.

Co se týče státoprávního programu, považuji za povinnost každé politické strany a povinnost každého příslušníka našeho národa, aby nejenom snad nějakou frásí, nýbrž každým činem projevoval, že stojíme na programu státoprávním, abychom připravovali, prohlubovali a sesilovali vývoj právní - osamostatnění duševní, státo hospodářské a osvětové českého národa, abychom si nepřipouštěli myšlenky a tím méně lidu hlásali, že program státoprávní je neoprávněný; naopak musíme býti hluboce o tom přesvědčeni, třeba bychom co nejstřízlivěji mysleli, že je to program, který je přirozeným cílem, k němuž míří duševní život nejen našeho národa nýbrž i národa německého.

Musíme na tom státi z toho důvodu, poněvadž pevně věříme a poněvadž pravděpodobně přijde doba, kdy přiblížíme se k tomu cíli, o kterém velectěný pan řečník přede mnou mluvil, že bude to záviseti od způsobilosti, obětavosti a energie poslanců českých, aby utrhli to zralé jablko, aby přivedli věci české a státoprávní program k uskutečnění: tedy připravovati státoprávní program a nevzdávati se ho. Taková strana by musela býti u nás smetena, která by se chtěla vzdáti programu státoprávního.

Jakkoli ctím zásluhy dřívějších českých poslanců, račte odpustiti, abych při té příležitosti při všem respektu k dřívější politice české konstatoval přece jistý podstatný rozdíl poměrů tehdejších a našich, ten rozdíl, který dnešní veřejnosti není patrným a o kterém se pan Dr. Baxa zcela dobře nevyjádřil.

Tyto rozdíly jsou značné. Nechci vyčítati, ale dnes můžeme to říci, poněvadž historie uklidňuje zrak, že považuji za podstatnou chybu dřívější české politiky, že od stanoviska státoprávního po jeho bezvýslednosti upadla v čirý oportunismus, který vedl k prohlášení dvoř. rady Mezníka v poslanecké sněmovně, kde za vědomí a souhlasu českého klubu učinil prohlášení, kterému bylo rozuměno jako upuštění od státního práva.

To byla velká chyba. Mladočeská strana měla povinnost, aby proti tomu prohlásila, že trvá při svém státoprávním programu. Toho se nikdo nedočká, aby některý člen naší strany neb jiné české strany, odvážil se prohlásiti, že český národ upouští od svého státoprávního programu.

Jest podstatný rozdíl mezi tehdejšími poměry a strannickými zápasy a nynějšími.

Uvažujeme-li o podstatě dnešní politiky, tu vidíme, že jako na dřívější politiku v podstatných jejich základech i na ni mají vliv okolnosti zahraniční, na které jednotlivec vlivu nemá; že v nynějším zase zápasu jest nevyhnutelně nutno, aby zástupci českého národa, pokud možno, nastoupili půdu positivní činnosti a neponechali pole volné činnosti Němcům, která směřuje k tomu, aby poškodili náš národ.

Musíme sami zkoumati, jaká jest povaha zápasu německého a podle toho musíme určiti, jaká musí býti naše taktika.

Jest to správno, a mohu podepsati to, co řekl pan řečník přede mnou, že Němci dnes ani neuznávají litery zákona, který sami stanovili a že se Němci bojí žíti zde vedle českého živlu jako živel rovnoprávný. Ať již to výslovně prohlašují, aneb ať jest to z jejich prohlášení patrno, není pochybnosti o tom, že Němci nechtějí zde žíti rovnoprávně a nechtějí dopustiti, abychom se vyvíjeli jako činitel rovnoprávný, ale že se obávají právě, že by v konkurrenční činnosti s námi nemohli svých privilegií udržeti. Potřebují privilegia a vyvolávají proudy, které míří k tomu, aby umělým tlakem vládním neb jiným byli uměle udržováni. Pozorujeme-li činnost německých politiků dnes, vidíme v ní mnoho příbuzného s činnosti politiků uherských. V čem Uhři zakládají svou politiku, jsou různé theorie, různá přání zdělaná jen theoreticky, ve která odívají formulí svých zákonů, která vyslovují však pravý opak.

Nebudu zde o tom mluviti, jakým způsobem vykládají Maďaři svůj národnostní zákonník z roku 1868, jak vykládají různá ustanovení článku 12. z roku 1867.

Všimněme si, jak němečtí poslanci si vedou ohledně § 19., který vytvořili.

Jen vzpomeňme řečí referenta tehdejší poslanecké sněmovny, že jest to předpis positivní, který byl vážně míněn, a k jehož provedení není třeba zvláštního zákona.

Co dnes Němci říkají?

Oni vytvořili theorii, že jest to theoretické schema, které neplatí a počne platiti, až tu bude prováděcí zákon doufajíce, že zabrání uskutečněni zákona takového.

Všimněme si, co činí Němci s jazykovými předpisy. Došlo to tak daleko, že o slově »landesüblich«, které přichází v zákoně prohlašují, že to není »landesüblich«, nýbrž »bezirksüblich«.

To jest něco, co ukazuje, že Němci nemohouce se opírati o právní stav, hledí vytvořiti takovou konstrukci, která by pře-