totiž pokud se týče samosprávy zemského sněmu, aby nejen v některých záležitostech, které mu dosud patří, nýbrž, aby pokud se týče financí zemských, měl takovou moc, by veškeré své záležitosti, aniž by musil půjčky dělat, mohl obstarávat.

Já jsem již tenkráte upozorňoval bylo to před dvěma nebo třemi roky u příležitosti jednání o návrhu na sanaci financí zemských, že dokud nedojde k vyrovnání státoprávnímu říše s královstvím Českým, bude nutno hledati takové cesty, bychom mohli uhraditi veškeré položky, jež se týkají království Českého předem a především daněmi, které jdou do státní pokladny a sice tím způsobem, aby právě, dokud nebude zde samostatných zemských financí, ze státních financí byly veškeré výdaje, které se týkají země uhrazovány a sice proto, poněvadž nedá se popříti, že království České přece jako království bohaté, které skutečně prostředky zde má, nemůže uhrazovati svých potřeb, ale musí také přispívati na potřeby cizí, státní, které neexistují pouze pro nás, jichž peníze a výnos se roznáší po ostatních zemích mocnářství, že též jest povinností, by v tomto směru, pokud nebude státoprávní vyrovnání s korunou Českou, sanace českých financí nastala. Dnes o této věci mluviti je také zbytečno, poněvadž víme, že snad ve dvou hodinách bude sněm zase odročen, ale uvádím tuto věc proto, by se nezdálo, že nemyslíme stále na ni.

Chci to jen připomenouti všem stranám, zejména vedoucí straně české, aby neodkládala tuto věc, poněvadž může býti přivedena do těch rozporů, jako dnes, ještě častěji.

Velectění pánové, máme otázky školské, otázky hospodářské, týkající se rolnického stavu a živnostenského stavu, které všecky čekají svého vyřízení. Ale my máme také vysoké otázky politicko-národní. Víte, že v plném sněmu přijat byl návrh na podání státoprávní adressy ku králi.

Do dnes ovšem jsme o provedení tohoto návrhu neslyšeli toho nejmenšího.

Věc je v komisi, a přece, jestliže kdy byla potřeba, aby sněm království Českého promluvil se svým králem ve formě adres sněmovních, je to doba naše.

Co skutečně, řekl bych, je, že doba a situace se chýlí v takový neprospěch politický nikoliv snad jen pro Český národ, nýbrž že celé soustátí rakouské ukazuje se býti v takovém rozvratu, že opravdu je na čase, aby z takové země, tedy první země celého mocnářství, země, na kteréž vlastně byl položen základ ku celé monarchii, aby z této země vyšel již dávno toužený varovný hlas k rozhodujícím kruhům. Každé otálení v této věci znamená více než schovávání se. Znamená nedbalost, které nesmíme připustiti, aby nám to nemohlo v tak důležité věci býti jednou vytýkáno.

Velectění pánové! Mám dokazovati obtížnost situace, mám dokazovati rozvrat v celém státě, mám dokazovati rozvrat ústavní atd. ? To by byla ovšem věc, která by byla pleonasmem pro všechny Vás, kteří o všech těch věcech dobře víte.

Ale, velectění pánové, přes to přese všechno jsou některé věci, o kterých považuji již dnes za povinnost, aby byla na tomto slavném sněmu pravda promluvena, a vůči některým věcem, které přicházejí, aby v čas bylo protestováno, aby byl proti nim v Čas se strany naší pozdvižen varovný hlas.

Stojíme před vážnou událostí, kdy poslanci čeští i němečtí mají se opětně sejíti ku poradám za účelem prý národnostního smíru. Mladočeská strana odůvodňovala jaksi ve své odpovědi na elaborát německý nutnost národnostního smíru v království v první třídě tím, že prý velmocenské postaveni říše a kýžené hospodářské poměry toho potřebují, aby národnostní smír byl v určité formě uzavřen a sice, jak nám všem dobře známo, formulovala své určité požadavky.

Rovněž formulovali určité požadavky němečtí poslanci a tu, velectění pánové, na tomto sněmu ještě nebylo příležitosti, aby z České strany o těchto německých požadavcích mohlo býti promluveno.

Používám tedy tohoto dne generální debaty rozpočtové, abych o těchto věcech promluvil obšírněji.

Mám za to, že z české strany může býti krátce prohlášeno, že tyto požadavky jsou naprosto nepřijatelné a že jakákoliv porada o nich jest vlastně již předem marná, že jest to skutečně zbytečné maření času, jestliže o těch věcech, které nám Němci navrhují jako záruku smíru, má býti promlouváno.

Avšak, velectění pánové, všechno to, co Němci shrnuli v poslední svůj elaborát, nebylo učiněno najednou, to nevyrostlo pojednou. Jest to symptom všech našich poměrů politických, a zejména, velectění pánové, budiž to konstatováno, jest to symptom pro naší českou vedoucí politiku, že celá řada těch požadavků německých dříve před 10 až 20 lety - tu neexistovala, že naopak v novější době, kdy vedoucí strana mladočeská opouštěla státoprávní program, v té době rostly a vyrostly veliké požadavky Němců. Musíme ovšem přiznati, že požadavky Němců, jak se dnes jeví v tom komplexu, jak jsem již řekl, nejsou snad dílem okamžiku nebo dílem několika týdnů nebo roků. My víme, že snaha německá, pokud se týče království Českého, pracuje s určitým promyšleným plánem. Tento určitý, promyšlený plán není nic jiného, než tak nazvané uzavřené území, kteréžto uzavřené území nemá býti ničím, nežli teritoriem národnostně vypracovaným a vybudovaným zde oproti samostatnosti, oproti nedílnosti celého království Českého

My musíme, pánové, právě posuzovat celý ten elaborát a jednotlivé návrhy s téhož stanoviska, s jakého oni své návrhy podávají, a tu musím říci, že Němci proti nám vystupují s určitým velkým plánem, který není snad pouze jejich myšlenkou, který není pouze jejich záměrem, nýbrž záměrem celého Němectva vůbec.

Jest to promyšlená politika, která se provádí dnes vůči nám Čechům. Je to ale ovšem jen část té politiky nebo jeden zjev té politiky všeobecné, politiky německé. Víme, že dnes Němcům na tom musí záležeti, aby jejich plán na zbudování a uzákonění t. zv. uzavřeného území, nebo jmenujme to zvláštním národnostním territoriem - že je to jen jedna část této velkoněmecké politiky, která se svou expansií, historicko-německou jeví jinde, na jiném místě, s touže energií a promyšlení.

Myslím, že žádný z německých poslanců o raně neřekne, že bych snad chtěl někoho donucovat, naopak, mohu upřímně říci, že mně politika německá imponuje, to je tak promyšlený plán, a přál bych si, aby každý český člověk tomuto promyšlenému plánu rozuměl, a zejména bych si přál, aby rozhodující kruhy vládní plány tyto dobře prohlédly, poněvadž víme, že dosud se tak nestalo, naopak že při všem snažení našem, jež jevíme o rozvoj národnostní, vlády vídeňské stály vždy na straně Němců.

Pravil jsem, že je to jedním zjevem té veliké německé politiky u nás, útok na část království Českého, snaha po uzákonění t. zv. německého území; na jiné straně postupují Němci spůsobem týmž, a je viděti, že dnešní velkoněmecká politika nebude to ani nazývat politikou velkoněmeckou prostě proto, že je všem Němcům bez rozdílu, ať v Rakousku či v Německu, ať se počítají ke klerikálům, radikálům nebo t. zv. umírněným Němcům všude stejnou.

Vidíme, že těžisko germanisační politiky v říši položili do Poznaňská proti národu polskému, a těžisko své germanisační politiky v Rakousku položili do království Českého.

Proto také Němci ve svém elaborátu tak houževnatě na tom trvají, aby konference o národnostním smíru odbyla se jen pro království české.

To má ovšem svou velkou příčinu. Němci totiž velmi dobře vědí, že český národ ze všech ohrožených národů může klásti nejtužší odpor, a teprve, až tento odpor bude přemožen, že se mohou odvážiti dále. Proto se Němci velice varují, aby přišlo k podobným konferencím, na př. ohledně jižního Štýrska.

Zejména se varují a jsou proti tomu, aby se jednalo také o Moravu, právě proto, poněvadž národ český ve král. je nositelem velké slovanské myšlenky, je nositelem velké státoprávní myšlenky, král. České je representantem tohoto českého státu a proto se jedná Němcům v první řadě o to, aby ve vlastním sídle tohoto státoprávního ruchu národ český byl raněn a také veškeré své síly, jak vidíme všude, napínají dnes právě k tomu, aby uzavřené území bylo uzákoněno.

Jest vidět, jak promyšleně Němci pracují. Vidíme to na př. u zákona o sčítání lidu, kde se nemá jednati o národnost,nýbrž o obcovací jazyk. Vidíme, že Němci se dobře připravili k tomu, až se bude jednat o různá procenta, které okresy mají býti pokládány za smíšené a mnoho-li procent musí býti, aby pomocí obcovacího jazyka procento české národnosti bylo co možná nejmenší. Vidíme, že první pokusy ohraničovací, pokud se týkaly soudů, směřovaly k tomu všemu. Je vidět, když reklamují pro sebe jednojazyčnost svého úřednictva a území jednojazyčné i pro vnitřní i pro vnější úřadování, že to všechno směřuje k jednomu cíli.

Jestliže dokonce nyní žádají ve svém elaborátě, aby byli přijímáni a dosazováni pouze ti, kteří přiznávají se k obcovací řeči dotyčného kraje, tu vidíme již vyvrcholení německé myšlénky a vidíme, že to, čeho se dříve neodvážili, nyní se odvažují, poněvadž upřímně řečeno, nevidí na straně, české, zejména na straně vedoucí, toho odporu, jakého by bylo třeba proti tak velkému, dobře promyšlenému plánu. Němci provedli rozdělení vrchního zemského soudu a provedli je způsobem takovým, že dnes - ovšem laikové nemohou to ani tak dobře posouditi, jako právníci, zejména advokáti a soudcové skutečně máme v Čechách vrchní zemský soud, který má 2 oddělení, jedno ryze německé a jedno utrakvistické. Někteří pánové se snad budou pamatovati, co se stalo jednomu advokátovi, kterému, když chtěl u vrchního zemského soudu v německém senátě mluviti česky, se řeklo: Zde se česky nemluví a že president tenkráte prohlásil, že co tam byli dosud advokáti, všichni dosud ustanovení tomu se podrobili, když však nechtěl dotyčný advokát se podvoliti, řka, že stojí před vrchním soudem království Českého, odebral se soud k poradě a prohlásil pak: My se necítíme býti kompetentními, poněvadž jsou zde Členové, kteří české řeči mocni nejsou.

Ale totéž, pánové, neplatí snad rovnou měrou pro ostatní senáty, takže bychom je snad mohli prohlašovati za výhradně české, naopak v procesu, který se celý vede po česku, chce-li advokát mluviti německy, připouští se to beze všeho, takže pravdou jest, že máme senáty ryze německé, na druhé straně však toliko smíšené. Pan starosta Posselt kývá hlavou, že tomu tak není, ale já pravím, že jest tomu tak.

Neračte býti zkušeným těch věcí, ale právě proto, poněvadž pochybujete o těchto věcech, jest z toho viděti nejlépe, že u nás došly snahy Němců již takového stupně, že sami mírní Němci nad tím kývají hlavou a sami tomu nevěří.

Ale, pánové, to jde ještě dále. Když Němci docílili rozdělení vrchního zemského soudu, kladou další požadavky ohledně zřízení krajského, proti kterému by zajisté, pokud se týče decentralizování zemské správy, zejména ve směru samosprávním, nikdo ničeho neměl, kdybychom ovšem určitě nevěděli a priori, že se zde nejedná o nic jiného, nežli o využití toho ve směru národnostním proti nám. (Výborně!)

V nejnovějším elaborátě mluví Němci dokonce o "usedlých menšinách", ba i o překládačích kancelářích, věcech to, o kterých se dříve neodvážili ani debatovati. A to dnes, pánové, kladou již za podmínku smíru s českým národem resp. s českým poselstvem.

Velectění pánové, Němci, pokud se týče t. zv. uzavřeného území, resp. pokud se týče českých menšin, mají příhodný plán. Oni chtějí veškeré obyvatele, ať již žijí sami jednotlivě anebo kompaktně, prostě z počátku zbaviti určitých různých, politických práv a sice nejdříve, jak Vám povědomo, pokud se týče soudnictví, nyní pak i ohledně práv menšiny na poštách, dráhach a politických úřadech. Tento úmysl jest zde zřejmý, a jedná se tu pouze a toliko o to, aby češti krajané naši, příslušníci dotyčných obcí německých cítili se tam jako občané druhého řádu, aby cítili tíhu toho, že jsou příslušníky českého národa a, velectění pánové, to má míti takový účinek mravní na ně, aby právě proto, když pociťují svou bezmocnost, když pociťují svou podřaděnost, krátce a dobře přemýšleli o té věci, aby uznávali, že mateřským jazykem nezjednají si u úřadů práva a průchod zákonů, aby následkem toho upadalo jejich národní vědomí čím dále tím níže, aby sami uznali, že býti Čechem, znamená ničiti svou existenci a že bude lépe, když se tomu velkému přikázání podrobí a zanechají své národní aspirace a podrobí se osudu germanizačnímu.

K tomu ovšem přistupují u Němců soukromé snahy jejich, pak boykot, vyhladovění, ničení existencí atd. atd. věci, o kterých již bylo tolik mluveno v tomto sněmu, že netřeba je opakovati - pánové, nutným důsledkem tohoto pocitu českého krajana v uzavřeném území, nutným důsledkem této národnostní skleslosti by bylo, když naši krajané vidí, že s češtinou nemohou nikam, ani k soudu, ani k úřadu, ani na poštu, ani na dráhu atd. atd. Že přirozeně v první řadě bude opouštění našich českých škol v uzavřeném území, poněvadž každý otec si rozmyslí, aby dával dítě vyučovati v české škole, když ví, že mu znalost české řeči neprospívá, ale škodí.

Jakmile bychom připustili jen nejmenší omezení českého jazyka v kterémkoli oboru veřejné správy, objeví se nutný toho důsledek v českých matičních školách v uzavřeném území a dalším důsledkem toho bude vypuzení, vyhladověni a odnárodnění českých menšin.

Ten plán Němci mají a jím se neskrývají. Odtud také jejich troufalost, poněvadž proti tak velkému dílu nestačilo by pronášení přání, vůči tak výbojnému dílu by nestačilo jen resoluční jednání. V tom vidíme ohromnou výbojnost německého kmene, kdykoliv se u nás jedná o národnostní smír a ta výbojnost musí nás zarážeti, když vidíme, že na druhé straně té výbojnosti není.

Pravil jsem, jak se samo sebou rozumí, že to vše směřuje k odnárodnění českých menšin. Nás Čechy bude to stejně bolet, pro nás to bude jedna bolest, ať to bude odnárodnění na nějaký kus pruské provincie nebo saské provincie anebo nějaké rakouské provincie pod názvem Deutsch-Böhmen - pro nás to bude stejná bolest, na kterou stranu to uzavřené území připadne, ale pro nás, slovanský kmen, který tu stojí na stráži, bude to stejně trpké.

Není třeba proto, abychom se pouštěli do pátrání, zda uzavřené území připadne Prusku, či Sasku, či Bavorsku či kam jinam, ačkoliv víme velmi dobře a v předešlém zasedání jsme zde slyšeli četné velkoněmecké brožurky, kde se mluví jasně o rozdělení království českého.

Proto pro nás toto odnárodňování bude znamenati seslabení Českého království jako celku, pro nás to bude znamenati seslabení státoprávního celku, který nazýváme korunou českou; proto mám za to, že proti německé výbojnosti jest třeba stavěti výbojnost českou docela v jiném rozmachu a energii, než se děje dosud bohužel z české strany.

Jen přihlídněme k odpovědím, které na tyto německé návrhy byly dány se strany české, pak ovšem musíme řici, že tato odpověď je nedostatečná, že neodpovídá nikterak na veliké požadavky německé, svou velikostí a velikostí svých požadavků nikterak neodpovídá velikosti požadavků německých.

To jest vlastně pro nás to nejsmutnější faktum. Není mi nikterak radostí, jestliže zde na sněmu království českého musí člen sněmu a člen národa českého činiti výtky straně vedoucí, která jest za politiku českou zodpovědna, Ale, velectění pánové, tyto výtky se učiniti musí, aby člověk nebyl činěn zodpovědným za to, že tam, kde se mělo mluviti, kde se měla dáti výstraha, v té chvíli poslanec mlčel.

Velectění pánové, na veliký požadavek Němcův o zřízení a zbudování zvláštního území německého v království Českém nestačí jen říci, že se nám jedná o smír národností k vůli velmocenskému postaveni říše, k vůli tomu, aby se mohly jiné otázky řešiti atd. Nikoli, vůči této veliké myšlénce bylo povinností těch, kteří vedou českou politiku, aby postavili rovněž tak veliké požadavky, ty požadavky, které skutečně zde jsou, ale s kterými se tak nerado vychází na světlo. - Mně to připadá tak, jako kdyby to byla určitá ostýchavost a bázeň, jakoby se jedni domnívali, že by se tím, že se státní právo při tak vážné příležitosti postaví, snad mělo na jiné straně ublížiti, a že by to nevyhovovalo jiným faktorům v říši. Vždyť se jedná v první řadě o nás, o náš zájem, a jestliže Němci stavějí veliké požadavky, jakmile my stavíme požadavky v menši míře, tím samým jsme prohráli a musíme ten boj prohráti, jako se prohrál r. 1890, a česká politika prohraje opětně s určitostí, poněvadž vůči požadavkům německým, pokud se týče obsahu a výše, neklademe rovnocenné požadavky.

Srovnejme odpověď mladočeskou, která byla dána na elaborát německý. A skutečně dobře řekl jeden německý list pražský, že ta věta o českém státním právu není ničím jiným, než štítkem, kterým se má reální politika mladočeská zakrýti. To jest svatá pravda, co tam bylo státoprávního, aneb co by naznačovalo státoprávní postavení, nebylo k ničemu jinému, než aby se vzbudilo zdáni, že ti, kteří prohlásili tento program, trvají na českém státním právu. Ale celá řada ustanovení v této odpovědi naprosto odpírá tomu státoprávnímu požadavku, dokonce stojí v odporu s ním, a mám za to, že v té věci musí, ne od nás, nýbrž v samé straně mladočeské přijíti procitnutí, že musí členové její, kteří vidí to veliké nebezpečenství německé a kteří stojí na stanovisku státoprávním, pamatovati na to, aby korrigovali tuto odpověď, které se při jiných příležitostech bude podkládati význam veliký, zejména vůči cizině, vládě a ostatním stranám.

Jest vůbec chyba české politiky, a to zde vytýkám, že z politiky státoprávní sestoupila na politiku jazykovou. Velectění pánové, tato politika jazyková jest skutečně dnes příčinou veškerých neúspěchů mladočeské politiky, a bohužel, poněvadž Mladočeši mají vedení v národě, jest důsledkem toho neúspěšnost politiky pro celý český národ.

Když se mluví o tom, že velmocenské postavení říše a že hospodářské poměry vyžadují, aby byl smír mezi oběma národy, a když se mluví o smíru národnostním, odpovězte prosím, budeme-li míti vnitřní češtinu, budou-li některé požadavky české splněny, zdali nastane skutečně spokojenost národa českého a zda skutečně dospěje se k vyrovnání mezi českou korunou a mezi Cislajtánií, rakouským soustátím, zdali nebudeme museti jako doposud stále choditi do Vídně pro veškeré potřeby a zdali bude míti český sněm větší pravomoc a zda bude na roveň postaven zákonodárnému sboru, který by odpovídal svéprávnosti státoprávní, státoprávnému postavení našich zemi, zda skutečně sněm postaven bude na takový stupeň, abychom rozhodovali o záležitostech. Zda nebudeme musiti pospíchati pro věci hospodářské a kulturní do Vídně jako nyní, zda nebudeme muset opět velké miliony, přes 100 milionů zlatých, které dáváme říši, přinášeti opětně do Vídně, a zda budou naše velké hospodářské požadavky jako vodní cesty, naše kulturní požadavky jako školství, universita, plněny, zda dostaneme t. zv. vnitřní úřední řeč českou a zdali dojde k nějakému smíru.

To víme všichni, že k takovému smíru národnostnímu v tom rozměru, jak je v českém programu a jak si jej národ Český přeje, nedojde.

Proč pak se ten mír vlastně podniká, když tento neznamená nic jiného, než súžení našich požadavků a když naše jazykové požadavky neodpovídají zásadám rovnoprávnosti, ani zásadám mladočeské strany samé?

Když se jednalo dříve před 8 lety o jakési vyrovnání, tenkrát mladočeská strana věděla a znala prostředek a základ, na němž takové vyrovnání by se mohlo díti.

V roce 1895 ve známé nymburské resoluci prohlásila, že by mohla jen na takové vyrovnání přistoupiti, jehož základem by bylo státoprávní vyrovnání s národem českým.

Změnily se pro nás poměry tak výhodně, aby státoprávní myšlenky nebylo nám více třeba ? Změnila se pro nás politická situace tak, aby tento požadavek mohl býti odložen? Zajisté že každý odpoví, že nikoli.

Pak se ptám, jaká je příčina a důvod k tomu, proč se tentokráte vynechává požadavek státoprávního vyrovnání, když v roce 1894 strana nutkána byla, aby požadavek tento kladla. Proč se tentokráte nepožaduje totéž, jako v r. 1894.

Mám za to, že odpověď na tuto otázku bych marně hledal od kteréhokoli příslušníka mladočeské strany. Abychom si dobře rozuměli, aby potom někdo z pánů řečníků mladočeské strany se nevytasil a neřekl mně: "Vždyť my máme v programu státní právo, jen že se s ním stále neoháníme a ho neužíváme", proti tomu pravíme, že při tak důležitých věcech, jako je otázka smíření národa českého s Němci, kdy se má jednati ne snad o chvílkovou politickou situaci, nýbrž kde se jedná o velmocenské postaveni říše, v takovém okamžiku první požadavek českého národa, na základě jehož se mají urovnati poměry do budoucnosti, při příležitosti tak vážné se postaviti měl.

Ovšem namítne se mi, že snad přece v elaborátu je o tom řeč. My však nemůžeme se spokojiti jen ujišťováním, jen větou, nýbrž jestliže se věděly návrhy pro různé obory soudnictví, pro různé obory užívání jazyka v politické správě atd., pak se měly udati důvody také pro tento požadavek státoprávní. Ovšem o nějakém důvodu státoprávním, když o státním právu tam není řeči, nýbrž jen jaksi mimochodem, jest tam tím méně řeči. Kdyby skutečně tento požadavek státoprávní se strany vedoucí byl myšlen vážně, musila by se nutně žádati již v tomto elaborátu nejen změna ústavy, nýbrž i změna celého ústavního zřízení vůbec, poněvadž bez důkladné změny ústavy, bez pronikavé změny celého našeho ústavního zařízeni není krok ku státnímu právu ani myslitelný. To měla strana mladočeská naznačiti, pak by bylo viděti, že to s tím státním právem myslí vážně, když v tak vážném okamžiku, jako jest právě smíření obou národů, přichází s určitými náhledy. Skutečně toho lituji, že při takové příležitosti tak málo se hledí na základní naše požadavky. Hleďte, pánové, od té doby, co mladočeská strana upouští od těchto požadavků, požadavky německé vzrostly měrou netušenou. Čeho by před 20 lety žádný Němec ani se neodvážil prosloviti, to dnes jest požadavkem všech, to jest dnes jejich evangelium a s tím přistupují jako s věcí, ze které nechtějí sleviti ničeho. A my v té době, kdy Němci ještě nemluvili o těchto svých požadavcích o uzavřenosti území, o vykázání českých menšin, mluvili jsme o svém státním právu, o vyrovnání státoprávní koruny české se státem Rakouským a věděli jsme k tomu důvody. Celá česká politika byla na tom založena. Bohužel, že neměli Čechové té vytrvalosti, jako mají Němci, a té výbojnosti.

Důsledky toho vidíme podnes. Ale to nikterak neospravedlňuje, jestliže se tenkráte akce nepovedla, jestliže jedné straně se nepovedlo státoprávní vyrovnání, aby snad druhá strana od něho upustila a stala se liknavou.

Právě pro lidi energické, vědomé svého cíle, mají překážky větší kouzlo a jest to tím větší jejich povinností. Vyslovuji své politováni nad tím, že mladočeská strana, když odpovídá na požadavky německé a když mluví o smíru národnostním a ne sice k vůli okamžité politické situaci, nýbrž tam, kde se jedná o zájmy státu, že ona ten první kardinální požadavek státoprávní národa Českého neklade na první místo, že nejen ho na první místo neklade, nýbrž také důsledně neprovádí.

Velectění pánové, ta odpověď mladočeské strany, o které pokládám za povinnost se zde zmíniti, a proti které musím protestovati jako český poslanec, ta odpověď neodpovídá vlastně ani tomu obyčejnému názoru, jaký české strany až doposud měly o rovnoprávnosti vůbec. Velectění pánové, promluvíme upřímné slovo o požadavku českém. (Hluk. )

Nemusíte pánové poslouchati, jestli se Vám to nelíbí. Pokud se týče vnitřní úřední řeči české, musíme si přece konstatovati jednou před celým světem, že požadavek mladočeský v tak zvané vnitřní úřední řeči české, vlastně požadavkem vnitřní úřední řeči české nikdy není.

To, co se nazývá vnitřní úřední řečí českou, to není úřední řečí potud, jakmile české úřady budou musiti dopisovati s mimočeskými v německé řeči, jakmile budou musiti podávat své referáty a dopisovati si s nejvyššími orgány a s některými úřady v zemi samotné jazykem českým a budou musiti korrespondovati české soudy řečí německou.

Mladočeši samotni připouštějí armádní řeč. Již tím připuštěním je viděti, že nerozvinují požadavek vnitřní úřední řeči v té všeobecnosti, v té důslednosti, jako chtějí Němci vnitřní úřední řeč německou pro sebe.

My přec víme, že požadavek, který byl z mladočeské strany vysloven a sice tím, který se pokládá za znalce poměrů jazykových, panem Drem Pantůčkem, který byl vysloven předsedou výkonného výboru panem v Drem Škardou, skláníme se od zásady parity k zásadě reciprocity.

Kdyby mělo k tomu dojiti, pak vlastně pracujeme samotni k uzákonění jazykového uzavřeného území.

Já vím sice, že mladočeská strana podnes se ohrazuje proti tomu, aby snad ve vnější řeči byla porušena rovnoprávnost, ale jakmile připustíme pro vnitřní řeč porušení rovnoprávnosti, přispíváme k uzákonění t. zv. uzavřeného území.

K čemu potřebujeme mluviti my na příklad o českém, německém území, k čemu potřebujeme mluviti o smíšeném území, a sice většinou českém a většinou německém ?

My stojíme na stanovisku naprosté rovnoprávnosti a sice jak i ve vnější řeči, tak i pokud se týče jazyka služebního.

My nechceme, aby se činil rozdíl mezi českým územím a německým územím a mezi českými okresy a německými okresy. U nás, v Čechách, je celá země oboujazyčnou.

Právě jako Čech v Aši a nejposlednější vesnici německé, tak může i Němec v Čáslavi a nejčastější obci žádati právo ve svém jazyku.

Ale ten náhled, kde se činí umělý namnoze rozdíl mezi českým a německým územím, kde dokonce i to smíšené území se rozděluje na dvé, to již odporuje zásadě rovnoprávnosti proto, poněvadž víme velmi dobře, že Němci užívají německé řeči neomezeně, pokud se týče vnitřní řeči, ale u nás omezeni nebudou.

Dokud nebyl prosloven názor, že vnitřní úřední řeč by musila býti do největších důsledků provedena a sice v té míře jako německá řeč, dotud nemůžeme mluviti o tom, že bylo skutečně zde rovnoprávnosti mezi jazykem českým a německým.

Že tato výtka není docela nesprávná, a že Čechové zde slevili, toho důkazem nejlepším je řeč dra. Pantůčka, kterou pronesl svého času v klubu strany svobodomyslné, kde praví, že by pro obor úřadování vnitřního ze zásadního stanonoviska od plné parity ustoupil a spokojil se pouhou reciprocitou, kdyby se mohl tím vykoupiti mír národnostní, nám i naší užší a širší vlasti tak potřebný.

Vidíte zde, že český poslanec zde výslovně připomíná a výslovně připouští, že bychom mohli od zásadního stanoviska plné parity ustoupiti a spokojiti se s reciprocitou.

Co to znamená? Mluvme si upřímně, my víme, že tam, kde trváme na svém právu, se nám ho nedostává, poněvadž nemáme moci a poněvadž ústřední moc je silnější než my.

Když my se práva vzdáme a když je přijmeme v míře omezené, jak pak bude s našimi požadavky a jak to bude vypadati s našimi menšinami; to si dovede domysliti každý.

Neklameme se nikterak, právě i tam, jak pravím, kde pro nás litera zákona mluví, vidíme, jak se v uzavřeném území nakládá s češtinou, vidíme to téměř každého dne při každé příležitosti, kterak se musí každé to slovo vybojovati a mnohdy ovšem ten boj je také marný.

Velectění pánové! Když ale sami se svého toho zásadního stanoviska budeme slevovati, jak potom bude českým menšinám, celé naší české věci, o tom nemusím tady šířiti slov.

Pravil jsem, že odpověď mladočeská nevyhovuje po stránce státoprávní, ale ona nevyhovuje ani po stránce rovnoprávnostní.

Velectění pánové! Když za dnešních poměrů, za platnosti nynějších zákonů a řádů strana tak vážná, jakou jest vedoucí strana česká, vstupuje do určitého vyjednávání, anebo odpovídá na určité proklamace jiných stran a zejména když odpovídá na tak určité požadavky, jako jsou požadavky německé, pak se musí vystoupiti zcela jinak.

Pak to zásadné stanovisko se musí hájiti docela jinak, nežli jak se hájilo v té odpovědi. V elaborátu jsem nečetl nic, že by se bylo protestovalo proti provedenému sčítání lidu na základě obcovací řeči. Víte, že Němci celou část politiky jazykové staví na chybném a nesprávném sčítání lidu. Byli jsme toho svědky a byli to sami poslanci strany