na opravu zákona zdravotního v tomto smyslu. Návrh ten hlavně soustřeďoval se v tom, aby instrukce byla uvedena v soulad se zákonem, aby přesně ohraničeny byly povinnosti obvodních lékařů a aby zákon sám reformován byl v duchu samosprávy.

Mimo to došla od té doby celá řada petic lékařů, kteří žádají za zlepšení svého stavu. Zemský výbor ve své zprávě z r. 1895 zabýval se touto záležitostí a oznámil, že dle jeho náhledu jest nutno ještě na nějaký čas s opravou zákona sečkati, poněvadž zákon zdravotní příliš krátkou dobu trvá a není dosti zkušeností, že při spletitosti kompetence ná pravá že jest velice nesnadná, dále že prý zlepšení stavu lékařského brání nešťastné finance zemské, okresní a obvodní.

Jest pravda, že v tom ohledu není tak zlá vůle, jako že skutečně špatné finance okresní a obvodní velice těžko snesou v dozírné době zvýšení platu.

Co se týče opravy zákona, myslím, že zkušenosti se nabyly dosti veliké; vždyť zákon trvá od r. 1888, tedy plných 14 roků. Po dobu 14tileté platnosti může se nasbírati dosti zkušeností, a proto vyslovuji přesvědčeni, že jest na čase, aby zemský výbor touto důležitou otázkou se zabýval a v budoucích letech o tom sněmu zprávu podal.

Nezneuznávám těžkostí s tím spojených ale jsem přesvědčen, že k nějakému řádnému a všem stranám vyhovujícímu rozhodnutí snadno dojde.

Proto bych obrátil pozornost slav. sněmu k jedné věci, která jest naléhavá, nutná, spravedlivá, ku které není mnoho času třeba a které především by mělo býti vyhověno. Jest oprávněna žádost obvodních lékařů na zaručení pense a zaopatřovacích platů pro jejich vdovy a sirotky.

Obvodní lékaři - nechť jsou třeba výjimky a nechť se o nich soudí, jak chce - mají těžké práce a těžké povinnosti na sobě, když vykonávají spravedlivě a správně svůj úřad. Na př. jsou to obtížné práce při epidemii. Jest zajisté oprávněný požadavek, aby ten, kdo musí se za svou povinností vydávati v nebezpečí života, měl aspoň to uspokojení, že, kdyby ve svém úřadě podlehl záhubné nemoci, jest poněkud postaráno o jeho vdovu a sirotky.

Ta věc jest možná a uznává se dnes přece již na všech stranách. Ta věc jest možná proto, že finanční zatížení z toho bude dosti nepatrné. Lékař, který má 400 zl. služného a který přece ve svém hlavním výdělku jest odkázán na privátní praksi, dokud bude míti jakousi sílu, aby privátní praksi vykonával, do pense nepůjde.

Myslím, že není vůbec případu, aby se obvodní lékař hlásil do pensa v místech, kde jsou již zabezpečeny pense, a pravidlem jest, že každý lékař vykonává úřad svůj do posledních sil; zejména při lékaři, který je odkázán na nepatrný plat 400 zl. a který by tudíž dostal velice nepatrnou pensi, není nebezpečí, že by příliš rád do pense šel. Zde se jedná hlavně o ten případ, když by lékař zvláštní náhodou přišel k úplné neschopnosti k práci aneb kdyby náhle zemřel, aby postaráno bylo o zaopatřovací prostředky pro jeho rodinu. Zde jest podle mého náhledu jediná těžkost, a to jest ta, rozřešiti otázku, komu vlastně se má náklad na pense uložiti. Byly by to dle mého náhledu veliké obtíže, kdyby se ten náklad ukládal obvodům neb okresům, poněvadž by tu bylo břemeno velice nestejnoměrně rozděleno. Také finance těchto korporaci jsou dnes čím dále tím horší; žádají se na nich opět a opět nové oběti a břemena a nikde pro tyto obvody není naděje, Že by se jim otevřely nové finanční prameny.

V rozpočtu zemském, myslím, že by věc ta nehrála žádnou úlohu, kdyby zemský výbor upravil věc tak, že by se zřídil pensijní fond, ke kterému by přispívali lékaři, a kdyby se dostalo příspěvku od země.

Mnoho by to nestálo a rychle mohlo by se přijíti k cíli, a to tím více, že zemský výbor uznal zásadu tu tím, že dává do rozpočtu jistou sumu na výpomoc pozůstalým po obvodních lékařích. On tím uznal, že by bylo povinností země o to se starati, aby tento inteligentní stav nebyl v posledním okamžiku, kdy nemůže si nic vydělávati, uvržen v bídu a v bídě nebyl ponechán, a vdovy a sirotci těchto mužů pak nemusily padnouti na obtíž chudinské obci.

Je to stav nedůstojný, a myslím, že v tom ohledu je skutečně potřebí, by se rychle a brzy něco stalo; bis dat, qui cito dat.

Rychlá pomoc jest na místě, a proto, abych slavný sněm déle nezdržoval byloť to uznáno v komisi pro okresní a obecní záležitosti jednomyslně a též v tomto slavném sněmu to bylo jednomyslně uznáno - myslím, že mohu ukončiti tím, když vyslovím naději a přesvědčení, že slavný zemský výbor v budoucím zasedání v tomto ohledu patřičné návrhy slavnému sněmu předloží. (Výborně! Potlesk. )

Oberstlandmarschall: Es gelangt nunmehr zum Worte der erste gegen den Antrag eingetragene Redner.

Ich erteile das Wort dem Herrn Abgeordneten Dr. Ritter von Jaksch.

Abgeordneter Professor Dr. Ritter von Jaksch: Hohes Haus! Ich glaube, daß über das allgemeine Krankenhaus und die daselbst herrschenden Verhältnisse eine große Reihe von Herren nicht entsprechend orientiert ist, und darum muß ich aus diese Humanitätsanstalt Ihre Aufmerksamkeit lenken. Ist es doch die größte Humanitätsanstalt des Landes, und jene Anstalt, in welcher die medizinische Jugend beider Nationen ihren praktischen ärztlichen Unterricht erhält.

Meine Herren, man hört so viefach den Ruf: "Die Zustände im Prager allgemeinen Krankenhause sind einfach unhaltbar. "

Wenn Sie nach Wien gehen, werden Sie den Ruf hören: "Die Zustände im Wiener allgemeinen Krankenhause sind unhaltbar. "

Gehen Sie nach Norden, nach Berlin, dann werden Sie bezüglich der Charité das Gleiche hören.

Noch merkwürdiger ist das, wenn wir uns nach Westen, nach Paris wenden, wo bezüglich des Hôtel de Dieu und der Sapetriére derselbe Ruf laut wird.

Alle diese Anstalten sind Staatsinstitute, Unterrichtsinstitute und es ist doch ganz merkwürdig, woher auf einmal dieser Ruf?

Das ist ganz erklärlich. Die medizinische Wissenschaft, insbesondere die hohen Anforderungen, die an die Institute in den letzten Jahren gestellt werden, sind so enorm gewachsen, daß nur ein so reicher Staat, wie England, in der Lage war, diesen Förderungen nachzukommen, und daß fernerhin nur noch ein zweiter Staat, welcher bei einer Seite dieses Hauses große Sympathien findet, Rußland, sich rühmen kann, in großen Städten mit guten Humanitätsanstalten ausgestattet zu sein.

Ich glaube, daß der Grund der gewiß berechtigten Klagen über das Prager allgemeine Krankenhaus einfach darin liegt, daß es nicht möglich war, diesen Fortschritten nachzukommen.

Es ist weiter die Frage zu beantworten, inwieweit der Ruf, das Schlagwort - und wir haben gestern von zwei bedeutenden Rednern beider Seiten gehört, daß unsere beiden Nationen mehr oder weniger unter gewissen Schlagworten stehen - gerechtfertigt ist, der Ruf: "Die Zustände im Prager allgemeinen Krankenhause sind unhaltbar. "

Meine Herren, man sagt, wo Viel Sicht da viel Schatten. Ich möchte dieses Spruchwort umdrehen und sagen, im Prager allgemeinen Krankenhause ist sehr viel Schatten, zum Teile auch tiefer Schatten, aber es gibt auch einzelne Lichtstrahlen.

Diese Lichtstrahlen sind die Pavillone Nr. 2 und Nr. 6, Von denen der erstere für die čechische, der letztere für die deutsche Universität gebaut worden ist.

Ich muß nun bemerken, daß der erstere Pavillon, der etwas älter und nicht ganz modern ist - dafür kann niemand, die Wissenschaft ist eben weiter fortgeschritten - seinen Zweck noch vollständig erfüllt.

Was den letzteren Pavillon anbelangt, so möchte ich konstatieren, daß er heute, wo nahezu drei Jahre verstrichen sind, da er im Betriebe sich befindet - Seinem Zwecke Vollständig gerecht wird.

Und ich freue mich, der Regierung den Dank dafür auszusprechen zu können, dass dieser Pavillon in so munifizcuter Weife ausgestattet worden ist, das er allen berechtigten Anforderungen, die an die Hygiene und an die Lehrzwecke gestellt werden, vollauf genügt.

Der dritte Lichtftrahl, das ist der Infektionspavillon.

Derselbe ift feit dem Jahre 1890 fertiggestellt. Er ist tadellos vom technischen Departement der Statthaltern ausgeführt. Obwohl er 12 Jahre besteht, genügt er noch immer vollständig den Anforderungen.

Und dieses Licht leuchtet nicht. Es leuchtet nicht, ich möchte es vergleichen mit über die ultravioletten Strahlen hinausgehenden Strahlen des Spektrums, die da sind, unsere Netzhaut aber nicht erregen.

Es ist das Dornröschen, das im verborgenen steht und bis jetzt noch nicht erklären.

Der Pavillon ist feinem Zwecke noch immer nicht zugeführt worden. Trotz dem ist er so gebaut, daß er heute jeden Moment mit infektiösen Kranken jeder Art belegt werden kann und dem Zwecke vollftändig genügt.

Der Uneingeweihte wird auf den erften Augenblick staunen und sagen: Wieso kann das vorkommen ? Und doch erklärt es sich ganz natürlich auf historische Weife.

Ich habe gesprochen vom Pavillon 2 und vom Pavillon 6.

Sie werden logischer Weife fragen, wo ist denn Pavillon 1, 3, 4 und 5 geblieben? Es war eine schöne Idee, und diese Zahlen haben nur mehr eine historische Bedeutung, und Sie wissen, daß die Geschichte gerade auf unserem Boden eine größere Rolle spielt.

Als man daran dachte das allgemeine Krankenhaus zu regenerieren, wurde von Seite des Ministerium des Innern ein prachtvoller Plan ausgearbeitet -der einzige richtige Weg, um die ganze Krankenhausfrage zu lösen, das ganze Krankenhaus in 6 bis 7 Pavillone umzubauen.

Leider kam dieser schöne Plan nicht zur Ausführung. Weiter hat man zu dieser Zeit, um das Jahr 1890, auch darauf vergessen, die uns sehr wertvollen Gründe am Hradek anzukaufen.

Damit wurde die große Fläche, die für das Krankenhaus zur Verfügung stand, wesentlich eingeschränkt.

Man hat sich in Späteren Jahren redlich bemüht, den Fehler, der damals vor 12 Jahren gemacht wurde, wieder gutzumachen, indem man die Dub'schen Gründe ankaufte und in allerneuester Zeit um einen sehr hohen Preis das Taubstummeninstitut angekauft hat.

Meine Herren, es sind auch alle möglichen Änderungen von seiten der hohen Regierung gemacht worden, um die sanitären Verhältnisse zu bessern. Man hat adaptiert, ja so intensiv, meine Herren, so daß die Nordseite des allgemeinen Krankenhauses zu schwanken begann, und es notwendig wurde, sie frisch zu fundieren.

Ich halte gerade dieses Vorgehen für ein vollständig unzweckmäßiges. Hätte man statt kostspieliger Adaptierungen zunächst an dem Plan festgehalten, Pavillone zu bauen, dann hätten wir statt zweier Pavillone jetzt 3 oder 4, dann würde es eine Reihe von Kliniken geben, die gut situiert sind, und einige, die weniger gut situiert sind.

Aber so haben wir Einrichtungen, von denen wir sagen müssen, daß sie alle den Anforderungen nicht entsprechen.

Und, meine Herren, auf beiden Seiten dieses hohen Hauses gäbe es Freude über die Gleichberechtigung, die in dieser Beziehung herrscht; ob es eine Klinik oder Abteilung mit deutscher und čechischer Unterrichtssprache ist, ob extern oder intern, es ist ganz gleich, sie entsprechen den heutigen Anforderungen nicht mehr.

Allerdings gebe ich zu, daß die Adaptierungen das eine Güte wenigstens gehabt haben, daß wenigstens einige Kliniken soweit hergerichtet sind, daß man nicht sagen kann, die Zustände seien unhaltbar.

Gewisse Forderungen im Interesse des Unterrichtes und des Krankendienstes müssen auch in Bezug auf diese Klinik gestellt werden.

So muß die medizinische Facultät der deutschen Universität als Hauptpostulat aufstellen, daß endlich eine ordentliche chirurgische Klinik gebaut wird.

Meine Herren, auch in dieser Beziehung ist die Gleichberechtigung vollständig gewahrt. Die deutsche Universität hat eine gut eingerichtete interne Klinik und eine schlecht eingerichtete, räumlich nicht entsprechende chirurgische Klinik; die čechische Universität hat eine gut eingerichtete chirurgische Klinik und eine unzureichend eingerichtete interne Kliniken.

Meine Herren, Sie sollen sehen, obwohl ich ein treuer Sohn meines Volkes bin und bis zum legten Atemzuge ihm ergeben sein werde, daß ich doch keine nationale Scheuklappe anhabe.

Ich halte es für notwendig, daß es auch von mir ausgesprochen wird, daß ebenso, wie es für die deutsche Universität notwendig ist, daß sie eine ordentliche chirurgische Klinik bekommt, es ein unbedingtes und berechtigtes Erfordernis von der čechischen Universität ist, wenn sie verlangt, man möge ihr eine entsprechende interne Klinik bauen.

Ich möchte demnach der hohen Regierung ans Herz legen, so bald als möglich, diese Anforderungen zu erfüllen, wenngleich ich sagen muß, daß sie noch immer nicht die Allerdringlichsten sind.

Meine Herren! Die hohe Regierung hat auch noch in anderer Weise ihr Entgegenkommen, ihr Verstandnis gezeigt für Zwecke der Kraukenhäuser, also die Ausgestaltung der Reserveabteilungen und Kliniken bekundet.

Sie hat um den hohen Betrag von 100000 K Wäsche angeschafft. Diese Krankenwälche war tadellos, war prächtig hergerichtet, es war ein Vergnügen, Siele Bettgarnituren zu sehen.

Heute, kaum zwei Jahre nachher, ist so ziemlich alles hin.

Nicht der natürliche Abnützungskoeffi-zient ist es, welcher die Wäsche ruiniert hat, sondern daran tragt nur Schuld, daß wir bis heute noch keine entsprechende Waschküche haben.

Wir sind nicht im Stande, die Wäsche zu reinigen, das ist die zweite Forderung welche wir an die Regierung richten. Es möge dafür gesorgt werden, daß der Wunsch beider Nationen doch endlich einmal eine entsprechende Waschküche zu bauen, erfüllt werde. Und wenn diele Waschküche gebaut ist, erst dann werden wir im Stande sein, diese ordentlich auszunutzen.

Nun, ich glaube all die Sachen, die ich bis jetzt vorgebracht habe, sind schon ziemlich unangenehm. Aber, meine Herren! Es ist das kein Unglück, es sind das keine unhaltbaren Verhältnisse, es wird der Staatssäckel damit geschädigt, wenn die Wäsche nicht entsprechend gewaschen wird.

Aber, meine Herren, es ist das kein Unglück für die Kranken, es ist aber auch kein Unglück für die Aerzte.

Aber ich komme jetzt auf einen Punkt, der sehr triste ist, das ist der gegenwärtige Zustand der Infektionsabteilung. Unter Dornröschen, der infektionspavillon, ist ja noch immer nicht erlost.

Obwohl wir in allen Tonarten, in aller Weise die Regierung darum gebeten haben, ist der Insektionspavillon noch immer nicht seinem Zweck zugeführt!

Warum? Darüber zu sprechen, werde ich mir noch spater erlauben.

Vorläusig erlauben Sie mir, eine Bemerkung zu machen, baß der gegenwärtige Zustand der sogenannten Insektionsabteilung ein solcher ist, baß ich überzeugt bin, daß unsere sehr gewissenhafte Sanitätsverwaltung, wenn in einer anderen Stadt derartige sogenannte Infektionsabteilungen bestehen wurden, sie unbedingt sofort schließen würde. Das ist gar kein Zweifel.

Meine Herren! Daß sich die Verhältnisse so gestaltet haben, ich gebe zu, daran allerdings trifft, wie ich höre, die hohe Regierung durchaus keine Schuld. - Es liegt das in ganz anderen Verhältnissen, die ich furz schildern werde.

Ich möchte aber bemerken, daß das Odium, Abteilungsvorstand auf dieser Abteilung zu sein, derart ist, daß die vier internen Kliniken beider Universitäten diese Ehre aufgeteilt haben so daß sie jede drei Monate dieses zweifelhafte Vergnügen haben.

Meine Herren! Ich für meinen Teil und das würde jeder meiner Kollegen tun, der hier am leiben Platze stünde - erkläre, daß ich für diese Vorkommnisse auf dieser Infektionsabteilung eine Verantwortung zu übernehmen nicht in der Lage bin. Es kann ja passieren, daß Scharlachkranke Masernkranke infizieren und umgekehrt. In diesen Räume eine Infektion vermeiden zu können, ist unmöglich.

Nun ist noch eine Version aufgestellt worden. Man hat gesagt: "Im allgemeinen Krankenhause brauchen keine Infektionskranke zu sein. " Wo kämen dann beide Universitäten hin? Das allgemeine Krankenhaus dient ja auch Zwecken des Unterrichtes, Zwecken des Studiums.

Wo sollen denn die Studenten Scharlach, Masern kennen lernen, wenn nicht im allgemeinen Krankenhanse?

Da "komme ich auf den springenden Punkt: Übergeben Sie den Infektionspavillon seinem Zweck. Der Infektionspavillon ist vollkommen zweckmäßig gebaut, hat vier vollständig getrennte Abteilungen ! Und warum -- werden Sie fragen - ist es noch nicht gelungen, den Infektionspavillon seinem Zwecke zuzuführen?

Ungefähr im Jahre 1890 wurden einzelne notleidende Kliniken in dem bereits fertiggestellten Infektionspavillon untergebracht. Ich bedauere, daß damals uns nicht solche Infektionskrankheiten bedroht haben, wie im letzten Winter, niemals hätte sich jemand unterstanden, den Infektionspavillon seinem Zwecke zu entfremden.

Seit dem Jahre 1890 ist er nur eine Herberge für die notleidenden Kliniken, wo bald die, bald jene darin untergebracht werden.

Seit 3-4 Jahren sind in diesem Pavillon zwei operative Kliniken untergebracht, der Ostflügel dieses Pavillons steht leer. Der Ostflügel ließe sich durch einige Mauern vollständig absperren.

Ich, für meinen Teil würde die ganze große Verantwortung übernehmen, unbeschadet der Tätigkeit beider Operationskliniken, daselbst infektiöse Kranke zu beherbergen.

Ich muß mich aber auf den Standpunkt meiner Kollegen, der zwei Vorstände der operativen Kliniken, stellen und sage, die Herren tun nur ihre Pflicht, wenn sie nicht damit übereinstimmen!

Von einer Seite wird die Regierung mit Petitionen der Internisten überschüttet: Bitte, geben Sie uns den Infektionspavillon; von der andern Seite wird gesagt: Wir müssen die Kliniken schließen. Also "hie Welf, hie Waiblingen". Da ist ein Ausweg nicht zu finden und es ist eben eine fatale Geschichte, die sich auch sonst in diesem hohen Hause gezeigt hat, allerdings in viel größerem Maße.

Das größte Unglück, meine Herren, in der Politik ist ein Junktim. Da ist immer etwas saut im Staate Dänemark, und hier ist auch so ein Junktim, nämlich zwischen Neubau der gynäkologischen Klinik der čechischen Universität, für die ich an dieser Stelle als Deutscher auf das lebhafteste eintrete, weil wir desto früher unseren Infektionspavillon frei bekommen.

Ich stelle an die hohe Regierung die bringende Bitte, bauen Sie endlich die čechische gynäkologische Klinik und geben Sie uns damit den Infektionspavillon. (Lebhafter Beifall und Händeklatschen. )

Nejvyšší maršálek zemský: Přichází nyní k řeči p. posl. dr. Pantůček.

Posl. dr. Pantůček: Slavný sněme!

Dovolil jsem si za příležitosti budgetní debaty, vztahující se na zdravotnictví zemské, vyžádati si slovo, abych se jen zcela stručně zmínil o právním a hmotném postaveni sekundárních lékařů v zemských ústavech pro choromyslné, zejména v Praze a abych na nutnost reformy, kterou i správa budgetni komise odporučuje, krátce poukázal. Jak velect. pánům jest zajisté i odjinud, aneb alespoň ze zprávy komise patrno, přijímáni jsou sekundární lékaři nejdříve provisorně a teprve po uplynutí určité doby, jež dříve 4 léta činila, v čase novějším však na 1 rok byla zkrácena, definitivně.

Přijetím stávají se sek. lékaři zřízenci zemskými a jako takoví mají požívati - což ostatně i v dekretu jmenovacím výslovně se připomíná - veškerých práv, jež organisačním statutem jsou zemským úředníkům propůjčena. Dle toho měli by míti i sekundární lékaři v zemských ůstavech pro choromyslné - tak jako i ostatní zemití zřízenci - pevné peněžní služné roční, ku kterému přistupuje obvyklá kvinkvenálka a běžná dávka příbytečného s nároky na náležitý postup. Však sekundární lékaři těmto právům zřízenců zemských se netěší. Postavení jejich jest jinak upraveno.

Oni nepožívají pevného, jednotného peněžního platu, nýbrž mají vedle peněžního platu - jak se později zmíním - velmi skrovného - naturální stravu, jež za část jejich příjmů se počítá, nedostávají nižádného přebytečného, nýbrž musejí se spokojiti s naturaliemi a bytem, který jednak ani jejich důstojnosti, ani jejich potřebě nevyhovuje a daleko v ceně své stojí za obnosem, který by jim dle organizace úřednictva zemského jako přebytečné dle určitého proc. jejich služného vyměřen býti musil. Sekundární lékaři postrádají také veškerého nároku na příplatky obdobní, které přece všude a ve všech oborech služby jak soukromé, tak i veřejné, jsou zavedeny, tvoříce jakýsi stupeň postupu, nýbrž trvati a tráviti musí dlouho, snad celá desítiletí na svém původním služném. Že tento stav jest neudržitelný, netřeba snad dokazovati. Netřeba snad dokládati, že tento stav, tyto služební poměry, mnohé a snad ty nejlepší odpudí o nějaké takové místo se ucházeti, netřeba snad rozváděti, že mezi sekundárními lékaři vládne značná a zajisté i oprávněná nespokojenost, která netoliko v četných peticích nápravy se domáhajících byla vyslovena, nýbrž snad i v častějších rezignacích osvědčení svého dojde, jestli naděje jejich na brzkou reformu bude zklamána.

Reforma, která zde jest nutná a kterou i rozpočtová komise v plné míře uznává, musí spočívati po mém soudě v následujícím:

1.   V zákonném normování služby, tak zvané provisorní,

2.   v odstranění všech dávek a požitků naturálních a nahrazení jejich příjmy peněžními,

3.     v zavedení přídavků kvinkvenálních,

4.   v zvýšení jejich základního platu,

5.   v systemisování nových stupnic placených lékařů ústavních dle schématu ob-

dobného se schématem konceptního úřednictva zemského.

Co se týče provizoria, nechci dnes mluviti o jeho potřebě i nutnosti a nechci zabývati se otázkou, zda nutno jest petenta, jenž způsobilost svoji vysvědčením akademických aneb i jiných veřejných úřadů dokazuje, na zkoušku jmenovati. Však když jmenování jen provisorně se děje, musí býti jmenování toto právně pojímáno jen jako jmenování pod podmínkou resolutivní t. j. pod podmínkou, že lékař provisorně přijatý se také osvědčí.

Prohlášeno-li později jmenováním definitivním, že podmínka tato se splnila, pak nutno i účinky tohoto jmenování tak jako účinky splněné podmínky vůbec - klásti ne teprve v dobu tohoto splnění výjimky, nýbrž již v dobu prvotního přijetí lékaře sekundárního.

Následkem toho nutno pro všechny výhody služebné, pro lékaře sekundárního z jeho služebního postavení plynoucí, na př. počítáni služby do penze, počítání služby za účelem vyměření vyšších platů nebo přídavků na délce služby závislých, považovati dobu provisorní služby za rovnocennou se službou definitivní.

V příčině dávek naturálních, doufám, že budou velectění pánové se mnou za jedno, tvrdím-li, že dávky takové vůbec jsou jen zbytkem oněch starých patriarchálních poměrů, ve kterých zaměstnaný stál v jakémsi svazku rodinném se svým zaměstnavatelem a od něho stravy i bytu požíval. Vyjma čeleď v domácnosti zaměstnanou odstranila moderní doba všude dávky tyto a nahradila je dávkami peněžními. Mám za to, že netoliko není nijaké závady, nýbrž že jest to příkazem slušnosti také u sekundárních lékařů v zemských ústavech choromyslných tyto požitky naturální, které svojí povahou i rázem muže akademicky vzdělaného na roveň s čeledí staví, a které jej v nedůstojné postavení i odvislost tu od ředitele nebo správce, jenž jim byt jejich poukazuje, tam od kuchaře nebo kuchařky, jenž jim stravu dodává, přivádí, v požitky peněžní pozměniti. Však netoliko příkazem slušnosti jest dávky naturální, které vůbec do naší doby moderní se nehodí, naprosto odstraniti, nýbrž jest to i logickým právním postulátem, plynoucím z jejích postavení úředního a služebního. Vždyť jako všichni úředníci zemští, mají i sekundární lékaři právo na příbytečné, 20 procent jejich služného representující. Toto právo jejich jest podstatně zkráceno, ne-li illusorním učiněno, když jako ekvivalent tohoto nároku poukazuje se jim byt v ústavě, z jednoho bídného pokoje sestávající, jehož nájemná cena snad ani pětinu příbytečného, na něž by měli nároky, nedosahuje. Kromě toho nesmí býti zapomenuto, že přece zemská služba sekundárních lékařů ani nechce, ani nemůže jim bráti právo založiti si svoji vlastní domácnost, zříditi si svůj vlastní krb Jak však jest možno sekundárnímu lékaři práva tohoto použíti, když pro sebe a rodinu v ústavě bytu nenajde a na byt mimo ústav platu nedostává.

Že tato závada jest velmi citelná, snadno každý pochopí, kdo uváží, že doba, po kterou někdo jako sekundární lékař jest zaměstnán, trvá dlouhou řadu let, a že mnohý ze sekundárních lékařů nynějších daleko nad rok 50tý překročí, než by mohl při poměrech dnešních čekati na jmenování lékařem primárním.

Jak s bytem, má se věc i se stravou; tytéž důvody, jež jsem shora ohledně bytu uvedl, platí i ohledně naturální stravy, jež lékařům sekundárním v ústavu jest skytána, k čemuž se pojí ještě následující úvaha pro přeměnu tohoto naturálního požitku, v požitek peněžitý mluvící. Strava sekundárních lékařů v ústavě tvoří část jejich služebních příjmů. Následkem toho měla by podléhati všem předpisům i normám, kterým i služebný příjem jest podroben, zejména měla by i strava býti brána v zřetel, pokud jde o stanoveni příspěvku pensijního, pokud jde o výslužné; to však se neděje. Lékařům se příspěvek pensijní bez ohledu na jejich stravu, která přece část služného tvoří, vyměřuje, však také při stanovení výslužného se na ni nepozírá, čímž sekundární lékaři zajisté bezdůvodně protiprávně jsou zkracováni.

Všecky tyto úvahy, jakož i nesnáze i rozpory, které vycházejí z otázky, zda a pokud má býti strava lékaři nahražena, když ji tento, požívaje dovolené nebo z jiných příčin in nátura nedostává, mluví jasně i rozhodně pro to, aby tyto požitky naturální byly nahrazeny dávkami peněžnými a to tak, aby služné sekundárních lékařů a relutum stravy, samým zemským výborem na 600 K oceněným, bylo zvýšeno, a aby na místě bytu byl lékařům sekundárním nárok na 20 pct. příbytečného poskytnut. Namítne se mi snad, že služba tato vyžaduje, aby sekundární lékaři bydleli a stravovali se v ústavě a že snad zejména na venkově, kde nelze ani bytu nalézti, ani v hostinci se stravovati, jest to v zájmu lékařů samých, by přístřeší a zaopatření v ústavě došli. Připouštím, že rovněž takové poměry mohou býti a také jsou, ale prosím, aby se nezaměňovala služební povinnost lékaře, býti po určitou dobu v ústavě přítomnu s právem jeho bydleti a stravovati se, jak jest jemu libo.

Lékaři zajisté, že s vděčností byt od ústavu za určitý přiměřený plat přijmou, když jinde bydleti nebudou moci. Rovněž i stravu v ústavě si pro svoji osobu zaplatí, když jim to bude vhodnější, než stravovati se v hostinci. Však s odvoláním se na domnělé výhody jejich i na imaginární však neexistující potřeby zakládati jakési právo propinační pro ústav, které by nutilo lékaře, aby od ústavu za vysokou cenu měli byt jim nekonvenujíci, nebo odebírali stravu, jest nemístné, protiprávné a nespravedlivé.

Ostatně, že trvalé bydlení lékařů sekulárních v ústava není nutno, jest dokázáno tím faktem, že zemský výbor jednotlivcům na jich žádost byt mimo ústav dovoluje. Není tudíž ničeho na překážku, vysloviti zásadu tuto všeobecně a chrániti zájem a potřeby služby předpisem určité doby úřední a zavedením přiměřené služby t. zv. žurnální.

Třetí mnou naznačený požadavek příplatku kvinkvenálních nebudu musiti snad dokazovati. Potřeba vhodnosti i oprávněnosti jejich je dostatečně dokázána tím, že ve všech oborech zemské služby jsou přídavky pětileté zavedeny.

Důvody, které v těchto odborech pro kvinkvenálky platily, platí a platiti musí rovnou měrou i při úpravě služebných poměrů sekundárních lékařů ústavu pro choromyslné.