okruh, tam, kde náhodou a dočasně čeští zástupcové snad mají většinu?

Na Moravě to nežádali a ve Slezsku již naprosto ne. Ve Štýrském Hradci také ne. Já mluvím o těch zemích, abych uvedl případy, proč právě u nás se to vykládá jako křivda na národě nějakém spáchaná. Pánové! Tedy při veškerých těchto otázkách musíme se všichni věcně postaviti na to stanovisko, že se tu jedná o jisté právo, které teprve má býti konstruováno, že se zde jedná o právo národnostního zastupováni v zemských samosprávných institucích a že toto právo národnostní musí býti vytvořeno do ve škerých svých detailů a s veškerými mými konsekvencemi; neb jakmile byste veřejnou správu založili na národní myšlence, musíte to změniti nejen tam, kde je Vám to po chuti, nýbrž musili byste k tomu dospěti i tam, kde by Vám to po chuti nebylo Já mohu říci, že pokládám založení veřejné správy na principu národnostním dnes při těch poměrech, které v naší říši a zemi jsou, za přímo nebezpečné. My bychom na čas a dočasně při tom snad získali. My bychom při tom získali, poněvadž by nám nebylo bráněno v rozvoji. Ale jestliže by při tom získal stát, zdali by při tom získala monarchie, zdali toto rozdělení nevedlo by k dalšímu odcizení a dekomposici, to je jiná otázka. Není třeba zde stále povídati, jako to řekl pan kolega dr. Schůcker: "My bychom mohli tu správu národnostně rozděliti. Vy si nechtě Vaše daně a my naše. Platíte-li více daní, bude Vám to k lepšímu. Platíte-li méně, jste dosti pyšni a hrdí, abyste toho nevzali od nás. "

Velectění pánové, především nevím, podle jakého klíče a podle jaké zásady by se daly vybírati daně podle národností! Vy stojíte na teritoriálním dělení v otázce jazykové, kdežto zase my říkáme, že v otázce jazykové individuální právo rozhoduje. Při jedněch věcech byste se postavili na individuální národnost, a teritoriální dělení si myslíte. My to vidíme již vyznívati, tak na př. u německých velkostatkářů, kteří jsou v českých okresích, anebo u německých továrníků, aneb u německých židů, tu byste neradi ty jejich peníze dali tomu českému oddělení země.

Tedy to jest otázka, která musí býti a priori řešena. Když byste Vy upravili finančnictví zemské podle národností individua, pak věru nevím, jakým způsobem by se to všechno provádělo.

Stát co celek má všechny daně my vybíráme jen přirážky - stát co celek nezná žádné národnosti na berním úřadě. Ale, velectění pánové, ještě jest jedna věc!

Dejme tomu a připusťme na okamžik, že tyto rozpočty, které učinil pan rektor Wieser na základě osobní daně z příjmů ohledně poplatnosti jednotlivých poplatníků v Cechách obou národností, byly by správné. Já to nepřipouštím, - oni to také učenci již dokázali - ale nechme toho a dejme tomu, že ty výpočty jsou správné.

Velectění pánové, předně osobní daň z příjmů je daň, která má finanční význam zajisté zvláštní. Kdo má větší příjem, platí větší dávku. Ona béře za základ příjmy jednotlivce, ona se neptá, odkud kdo příjem má, zdali tento příjem je z výroby, zdali ze služného, zda z hypotekárního kapitálu, či z pohledávky atd.

Když ale někdo, kdo má na příklad hodně rent v kasse, vykáže takový a takový příjem na úrocích, kterému stát platí, myslíte, že to znamená jeho větší poplatní sílu? Ten úrok, co mu stát z té renty platí, neplatí on, to platí právě ti poplatníci, kteří platí daně.

Velectění pánové, když má někdo pohledávku na usedlosti zjištěnou, a z toho úroku platí daň, neplatí to on, nýbrž svalí se to na dlužníka.

Když byste tedy chtěli finance rozděliti podle národností, museli byste zavést jiné kriterium, poněvadž při té různosti našich daní, jak přímých, tak nepřímých, není to jinak možné. A že nepřímé daně v Rakousku i v Čechách padají na váhu, a dělají do roka více nesli osobní daň z příjmu, a že tyto nepřímé daně neplatí cukrovarník, který vyrábí cukr, lihovarník, který vyrábí lihoviny, a sládek, který vyrábí pivo, nýbrž ti, kdož cukr skonsumují a pivo vypijí, o tom není žádné pochybnosti. Vedle toho bychom se postavili na stanovisko neliberální, nedemokratické a nemoderní, zejména když uvážíme, že hlavním výdajem našeho rozpočtu zemského je školství.

My, svobodomyslní Čechové i Němci, stojíme dávno a chceme zůstati na stanovisku, že škola se zřizuje pro ty, kteří mají dítky školou povinné, že společnost jest povinna těmto dítkám dát vychování a vzdělání, že tato společnost nemá práva, při vydržování školy na to se ptát, zda rodičové dítek přispívají na školy čili nic, že společnost má v první řadě povinnost dáti prostředky k udržení vlastní existence, k udržení spořádané obce, státu a země.

Bude-li chtíti individuálnost daně ve příspěvcích zemských počítati podle národnosti, pak je možno, že naši israelští občané, kteří bohužel jsou bohatí, na straně české, tak i na straně německé, řeknou: "My vůbec na tyto věci nebudeme ničím přispívati, my si naše školství židovské pořídíme na svůj náklad sami". K takovým důsledkům byste tedy, pánové, přišli.

Vidíte, že tyto věci a námitky, které zda byly učiněny, - nemluvím o nich nyní politicky - nejsou správny, a že všechny takové pokusy, chtíti na nynější, abych tak řekl, jednotě správy zemské něco měniti, jsou marné. Ony se nerozbíjejí pouze o odpor českého národa, ony se rozbíjejí o vlastní svoji nemožnost a o věcnou svou pochybenost. Já jsem přesvědčen, že když tu horečku, která svého Času byla a to heslo, které v příčině dělení bylo hozeno, platně uvážíte, uznáte, že nemá ani podstaty, ani významu.

Ovšem další výtka, která se Činí zemskému výboru, jest ta, že jmenuje úředníky a že ti úředníci jsou většinou národnosti české.

Velectění pánové, račte mi prominouti. Je pravda, že mezi úřednictvem zemědělským a zejména mezi mladší generací zemského úřednictva je nepoměrně velké procento národnosti české. Ale velectění pánové, v žádném konkursu zemského výboru nestojí, že musí býti někdo Čech nebo Němec, klade se pouze požadavek znalosti obou jazyků zemských. Proti tomuto požadavku se pan posl. dr. Schücker vyslovil, a odůvodňuje to tím. co by se zdálo na první pohled plausibl. On pravil: Ano, čeština není tak rozšířený jazyk, není zde takové potřeby znáti češtinu, ta potřeba u jednotlivce není, a proto je znalost češtiny mezi Němci snad menší, nežli znalost němčiny mezi Čechy. Přiznávám to, a také to nikdo, pokud se týče celého národa českého a německého, nebude popírati, že v národě českém alespoň posud, potřeba znáti jazyk německý je silnější, nežli u národa německého. Ale pánové, o národ se zde nejedná (Tak jest!); kdo chce býti úředníkem, kdo k vůli tomu se musí učiti latině, šest let vtloukati si do hlavy všelijaké řecké grammatiky a vedle toho různé klasiky, ten má již jistý úkol, jistou tendenci před sebou, a ten, když chce býti zemským úředníkem, ví, že se má naučiti tomu, co k tomu potřebuje. Jestli že jeden pán z poslanců řekl, že také mezi českou inteligencí znalosti němčiny ubývá, přiznávám, ale ta česká inteligence nenalézá se ve službě zemského výboru. (Souhlas!)

Zemský vývor prostě takového kandidáta nepřijme, byť by měl sebe skvělejší vysvědčení, když neprokáže úplnou znalost obou jazyků. A svědčí to pouze o neznalosti věci, když se myslí, že pro ono vyplňování šimlů, které konceptní úředníci obstarávají, stačí snad ten drobet znalosti druhého jazyka. Tomu tak není. Přece bychom musili pochybovati o zdravém rozumu zemského výboru, že by trpěl mezi svými úředníky takové, kteří by nedovedli koncipovati, a kteří by jen vyplňovali samé šimly. Tato znalost obou jazyků zemských u zemských úředníků, která nalézá se již jako nezbytný požadavek v instrukcích, zdělaných za vlády ústavověrné (Slyšte!) za zemského výboru úplně německého ta byla moudrá a ta byla rozumná. (Veselost. ) Alespoň se zachovala tenkrát celá řada úředníků německé národnosti, kteří česky uměli, a kteří podnes tam ještě jsou.

Pánové, buďte dobrými přáteli své intelligence a raďte jí to také a věc bude prostě jednoduše vyřízena. Velectění pánové, já tedy pravím, že takové rozdelování nebo oddělování zemské správy, bylo by úplně škodlivé, nehledě k politickým momentům, o kterých se ještě zmíním. Nechci, velevážení pánové, dotýkati se také toho, že z německé strany několik pp. řečníků stále a stále nám vyčítalo a jaksi dávalo na odiv, řkouce: ano, vy jste intelligentní dnes, ale za to máte co děkovati nám, našemu sousedství.

Pánové, především to popírám, neb jest to quaestio facti, a žádný nemůže to dokázati, co bychom my nyní byli, kdyby našimi sousedy nebyli bývali Němci. (Veselost. ) Oni jimi byli již od prvopočátku, když český národ do té země přišel, ale jestli jsme se něčemu od nich skutečně naučili, oni mi snad nezazlí, když řeknu, že se český národ od Němců naučil také mnohým věcem, které by bylo lépe, aby vůbec nepoznal. (Hlučná veselost. ) Ale za to nemohou ani Němci, ani my. Německý národ se učil od Vlachů a toto úzké spojení s Italií ve středověku, toto spojení římského císařství vedlo samo sebou k tomu, že Itálie stala se kolébkou evropské kultury.

Ale, pánové, to všecko je pouhá fráse. Národové, co celek, mají-li vlohy něčemu se naučiti, učiní tak tam, kde vidí nějaký lepší příklad, my jsme se zde v Čechách mnohému naučili, co jsme viděli v Německu a třeba také jinde Ale, pánové, dnes začínají se názory, také pokud se týče těchto kulturních otázek, poněkud měniti a věřte mi, velectění pánové, to zase také není ani snižováním, ani zlehčováním, ani sesazováním významu německého národa, to lidstvo dnes již přirozeně čerpá a bude čerpati z těch národů dále a dále více na východ ležících, odtud bude čerpati nové myšlenky a náměty, poněvadž, pánové, stará Evropa se přežila.

Je viděti, že na př. upadá kultura románská proti germánské, ač do nedávna stála ve velkém floru Tak se to vyvinuje, pánové, dále na východ. Nečiňte nám proto výčitky a nejméně je to na místě, když činí to někdo, kdo nám v kultuře naprosto nemůže býti za vzor. To je přece, pánové, jak Němec říká: Eine Protzerei sonder Gleichen. (Hlučná veselost. )

Nyní, velectění pánové, dovolte mi, abych přikročil poněkud k politickým poměrům. A tu jo zajisté charakteristické, v této rozpočtové debatě - která se vedla pokud možno na všech stranách, pokud to ovšem dle jednotlivých individualit bylo možno, způsobem nejkonciliantnějším - vláda zachovala si stanovisko, o kterém ovšem ví, že jím dojista pochybiti nemůže. Ale přece jisté takové světlo do celé politické situace přinesl Jeho Excelence, pan bývalý ministr obchodu dr. Baemreiter, ne sice proto, že bych měl za to, že je v jakémsi srozumění s vládou, ale proto, že strana, k níž má čest náležeti, dnes je stranou kať exochén vládní, a proto se také nelze diviti, že všechna opatření vlády nalezla u J. E. úplného souhlasu.

J. E. dotkla se otázek finančně-technických, otázek zemského rozpočtu, o nichž mluviti nebudu.

Ale my mu budeme velice vděčni za to, že se dotkl otázky palčivé, které s naši strany již bylo se dotknuto, o které se zdálo do jisté míry, že všíckni řečníci - třeba o jednotlivých otázkách se zmiňovali - se jí vyhýbají. Byl takový dojem během cele debaty že nikdo nechce zavadit o otázku národní a jazykovou v této zemi a zdálo se, že tento dojem lze přičítati ne tomu, že by strany neměly v tom směru žádného mínění, ale že nikdo nechtěl porušiti tu náladu pro hospodářskou práci tím, že by došlo k nějakým ostrým debatám národním.

A snad by člověk mohl při tomto nazírání zůstati, kdyby J. E. pan kolega Baernreither nebyl uvedl argument, ne sice nový (on mi odpustí) ve věci, ale dojista nový ve formě pro myšlenku nynější vlády, že by bylo třeba obírati se pouze otázkami hospodářskými a otázky národní dáti úplně stranou. Pan dr. Baernreither, jakožto řečník, který zajisté dovede myšlenku, i kdyby byla někomu nepříjemná, říci ve formě takové, aby nemohl tím býti nikdo dotknut, nalezl pro to novou formu, a sice pravil: já nesouhlasím s nynější methodou, s jakou jazykový a národní spor se snažil se vyříditi Já musím říci, že v tom, a jedině v tom s panem řečníkem souhlasím. Mně se ta methoda, jak se to posud dělo v otázkách jazykových, také nelíbí. (Veselost!)

Ale, velectění pánové, tak to není nyní. Když toto předeslal, pokračoval Jeho Excelence tím, že pravil, Že zejména se mu nelíbilo jisté junctim mezi otázkou národní, junctim, které ovšem na příklad na naší straně - programově vzato - ani neexistuje, ale junctim, jež svého času nabylo jistých konkrétních forem ve vídeňských t. zv. punktacích, kde celá řada požadavků se stavěla a tím se vázal jeden na druhý. Pro toto junctim nejsem a sice z té jednoduché příčiny, že nevidím zde žádné junctim v otázce jazykové a národní. Čekal jsem tedy, že nyní řekne Jeho Excelence, bývalý ministr obchodu, něco positivního a on to řekl: "Pro nynějšek" - nemám náhodou zde doslovný text stenografického protokolu, nemoha ho dostati - "pro nynějšek stačí připraviti půdu tím, že se pro oba národy najde něco "gleichwertig", co by způsobilo náležité milieu a náležité ústředí, aby nadále v tom bylo pracováno".

Velectění pánové! My jsme zvyklí této rovnoprávnosti se strany německé. Vždycky, kdy se Čechům něco dá, dá se to také Němcům. A my nemáme proti tomu nic v těch případech, kdy se nám něco dá, co ještě nemáme a Němcům také, když se dá něco, co ještě nemají. Jest to korelátní. Ale, velectění pánové, já rozumím dobře Jeho Excellenci bývalému panu ministru. On z toho, že se nám má dáti, co Němci již dávno mají, chce, by dalo se něco Němcům, co my ještě nemáme, aneb co jim nenáleží. Tak tyto věci dnes nestojí. Nekomplikujme si celou národní otázku. V celé podstatě my s ní nebudeme hotovi a Jeho Exc. pan dr. Baernreiter, který byl členem několika snad vyrovnávacích komisí nabyl zajisté zkušenosti, že za nynějších pohnutých národních poměrů, když si Češi sednou dohromady s Němci za tím účelem, aby rozřešili komplex české otázky, mohou vzíti napřed jed, že se bez výsledku rozejdou.

Velectění pánové! Něco podnikati, co a priori nese ráz nemožnosti, jest marné a čím větší okruh těchto podniků jest, tím méně se jich vykoná. Ale dnes se o  to všechno nejedná. Jeho Excelence zcela dobře spojil i tuto otázku s otázko a budoucích velikých úkolů hospodářských, které říši zejména vzhledem na uherské vyrovnání a na celní smlouvy nastávají, a tu jest třeba dobře a jasně rozeznávati, a v tom jasném rozeznávání na všech stranách bude určitý pokrok

Oč tu jde? Jeho Excelenci a také i   vládě a všem jiným mocným faktorům v této říší na tom záleží, aby velké hospodářské úkoly, jako jest rakouskouherské vyrovnání a jako jsou celní smlouvy, bylo projednáno parlamentárně klidně, ať již za oposice té neb oné strany a pokud možno ve prospěchu celistvosti říše a ve prospěch této poloviny říše.

Nyní se jedná o to, způsobiti pro takovéto vyřízení velkých otázek náležité prostředí a, rozhlédnete-li se dnes, pánové, po naší říši, uvidíte, že tomu jest na překážku zločin z 17. října 1900. Ten zde stojí jako nespravená věc, to jest záležitost, která nepřipouští žádné junctim, to jest záležitosti, která se nikoho netýká, nikoho nepoškozuje, to jest věc srdce i rozumu Českého národa, to jest věc cti a váhy Českého národa. (Výborně!)

Nám po dlouhém boji bylo zkrácené rovné právo dáno a nám bylo zase způsobem v annálech konstitučních, v annálech moderního státu neslýchaným odebráno. (Výborně! Tak jest.)

Velectění pánové, sotva skutečně najdete národ, - Vy sami velice často říkáte, že my jsme národem intelligentním, pokročilým, - který má velký význam (Tak jest!) a který v této říši hledá a jedině v této říši budoucnost a nešilhá nikam, sotva najdete některý národ, který existenci a velmocenskému postavení této říše tak pomáhá, kterému by se něco vzalo, co se mu po dlouhých a dlouhých bojích dalo. (Výborně!)

Ba, velectění pánové, ten bol, který nad tím máme, ten bol jest silnější než pocit porušeného práva. My na porušování našeho práva jsme po celé ty doby trudné a staleté snad často a často zvykli. Ale že se nám mohlo státi v době našeho rozmachu kulturního, v době našeho rozmachu politického, v době našeho rozmachu národního, že se mohlo státi národu takového významu, národu tak silnému, národu pro rakouskou dynastii a rakouský stát tak důležitému, že se mu mohlo státi co se mu stalo, to jest věc, která bolí a která nás činí neschopnými téměř, abychom klidně v podobných záležitostech mluvili. Velectění pánové, Vy musíte všichni bez rozdílu, jimž jde o klid v této zemi, jimž jde o uspořádání vnitroříšských záležitostí, jimž jde o velmocenské postavení říše a hospodářskou její budoucnost, jimž záleží opravdu na tom, aby národní otázky podřízené svezly se na postranní koleje, chtíti, abychom se mohli mocným proudem pohybovati na široké silnici hospodářského znovuzrození, - máte mravní povinnost ne k nám, - ale k sobě, ke spravedlnosti a ke státu zločin ten napraviti, Vy musíte konečně přijíti k tomu poznání, že to, co se stalo nám, stalo se bez naší viny, bez potřeby, nikomu ku prospěchu, celé říši ku škodě, a že to musí býti odčiněno. (Výborně, Potlesk. )

Velectění pánové, to jest tak jednoduché a to jest tak snadné; škrtnutním péra hraběte Claryho jste to dokonali, škrtnutím péra to může býti odčiněno.

K tomu není potřeba ani dlouhých konferencí, k tomu není ani potřeba řešení celého komplexu těžkých národních otázek.

Je-li zde dobrá vůle a je-li zde skutečně pocit pro spravedlnost, jest ta věc snadná.

Velect. pánové, ovšem tím nejsou zajisté naše gravamina vyčerpána ani nejsou Vaše domnělá gravamina vyčerpána My zápasiti budeme dále, zápasiti o celou řadu otázek jiných mezi sebou, až konečně snad zvítězí jedna neb druhá strana. Ale aktuální pro celou říši význam má to, co jsem řekl.

Ovšem, jsou-li zde páni politikové a jsou-li zde muži, od kterých přece se očekává, že jsou seriosními, kteří prostě zde proklamují, že německému národu v Čechách na základě tisíciletých dějin náleží přednost a jestli jest toto mínění skutečně míněním menšiny obyvatelstva tohoto království, pak pánové, je již vše marné a je škoda každého slova. (Tak jest!)

Víte, pánové, člověk bohatý nebo mocný, má-li tak zv. savoir vivre, tomu, kdo je chudší a slabší to nikdy nedává znát. (Výborně!) Jen člověk, který sám z nepatrných poměrů řízením osudu se povznesl, tak zv. "parvenu", který nemá ani vzdělání pro své postavení, uráží na vše strany ty, s nimiž byl svého času rovný.

Nechci a nebudu přirovnávati německý lid k takovému "parvenu", mám o německém lidu v Čechách lepší mínění, vždyť my oba jsme byli současně z pout absolutismu a útlaku dřívějšího, předkonstitučních dob vysvobozeni: ale, pánové, kdyby toto mínění v německém lidu nastalo a kdyžby skutečně náš německý lid se domníval, že má na základě tisíciletého vývoje právo k jakési přednosti, tu bychom musili my tu tisíciletou historii zde opakovat a připomenout, že opak toho je pravda. (Výborně!)

Velectění pánové, to nejde, to vše musí konečně mezi námi přestati, abychom měli jeden před druhým neustále si to říkati, že máme jistou přednost.

Velectění pánové, máme-li jedna nebo druhá strana před druhou resp. má-li jeden neb druhý národ před druhým přednost, neříkejme to my příslušníci toho národa, nýbrž čekejme až nám to řeknou ti druzí. (Výborně!)

Myslíte-li, že máte nějakou přednosť před námi, buďte ubezpečeni, v tom okamžiku, když to bude pravda, my Vám to přiznáme; ale neračte to o sobě povídati, ono to není hezké, není to ani správné. (Výborně! Potlesk. )

Velectění pánové, já si vždycky myslím, že všecky ty věci, které jsou mezi námi sporné, nejsou tak ani obtížnými. My víme, co vlastně je příčinou nynějšího boje.

My vedle toho, že stojíme na stanovisku rovného práva našeho jazyka v úřadech veřejných, reklamujeme rovnost obou národů v zemi.

Vy, pánové, pravíte, ano, ale my chcemo rozdělení země a sice tak, abychom v našich většinou německých krajinách mohli také činit a konat, jak se nám za dobré uzda. Já sice tuto antithesi, že my bychom tak mohli činiti v českých krajinách, ještě nikdy z německé strany neslyšel, ale předpokládám, že snad konečně na přímý dotaz, by s německé strany se řeklo, ano.

To všecko vyplývá z té jednoduché příčiny, že se celá naše národní a jazyková otázka posuzuje poněkud nesprávně.

Jazyková otázka má dvojí význam, čistě ethnografický a politický.

Pokud se tkne ethnografického charakteru jazykové otázky, tu proti tomu není žádný boj možný, jest to věc, přirorozeného vývoje.

Jako my jsme nezamezili za platnosti zákonů, které dělali Čechové sami, v této zemi, kolonisaci německých měst, přistěhování se Němců, usazení se jich v tomto království, tak nezamezí se nějaký proud přistehovalecký, nezamezí, se aby v jisté krajině nějaká národnost, která tam dosud usazena nebyla, se usadila postupem času.

Vy máte vždy strach o povahu některých Vašich měst, vždy vidíte, že národnost česká roste a se rozvíjí v určité síle.

Proto hledáte, Vy, pánové, prostředky proti tomu, a přece jsou prostředky jenom dvojí, jeden dobrovolná asimilace, druhý prostředek násilného odnárodňování. A pokud se tkne assimilace, my Vám věru v tom brániti nebudeme, jako Vy nám brániti nemůžete, poněvadž to nemá národní společnost v moci.

Kdo se chce asimilovati, ten se asimiluje a, velectění pánové, vždy to bude záležeti na té národní společnosti, do které cizí národnost přichází, jaká asi bude a zda-li to bude pro onoho tak lákavým, asimilovati se.

Vy, velectění pánové, za to nemůžete a leží to ve Vaší povaze, že ze všech národů jest národ německý ten, v jehož středu se někdo nejméně assimiluje, a to proto, poněvadž máte jakýsi nedostatek ve své povaze, a proto máte zase to druhé, že chcete vždy násilím asimilovati, odnárodňovati.

Poukazuji na české krajiny, že tam byli Němci, a že se stali Čechy a přece nevidíte, že bychom odnárodňovali, že by se byly Němcům vzaly školy neb jim nedaly, naopak ale máte ryzí české krajiny, kde jsou německé školy, kde není ani 10 německých dítek, a Vy neustále máte strach před tím počešťováním. Každý úředník, který přijde do Vašeho kraje, jest českým agitátorem a počešťuje.

A co, pánové, se převalilo německých úředníků přes naše české kraje a oni nás negermanisovali, ačkoliv to měli přímo uloženo.

Vy bojujete proti této změně národní povahy, která děje se přirozeně ethnografickou cestou, vedete boj nepřirozený, musíte sháněti posilu, říkáte: musíme si to zaříditi, jak chceme, nesmíme trpěti, aby se česky mluvilo. České školy musíme potírati atd. Kdybyste to odložili a všimli si sousedních národů jiných, jak dovedou cizokrajné elementy assimilovati, kdybyste se stali národním menšinám českým příjemnějšími, možná, že byste více v germanisaci dosáhli, nežli když je utlačujete.

A k vůli tomu právě, že to ještě nedovedete, máme tu velikou národní otázku u nás.

Tu nevyřídíme žádnými paragrafy.

Jestli někde jest národní element tak silný, že sám sebou jest dosti mocný, aby beze všech násilných prostředků, za přistěhování jiných elementů nepropadl, ten silným také zůstane. A toho nejlepší příklad vidíte na samé Praze, které neustále vyčítáte, že prý měla ráz německý od staletí, ale zapomínáte, že ten náš element v Praze byl tak silný, že germanisace celých století nic nepomohla, že v tom okamžiku, když národní vědomí se probudilo, objevila se tu Praha Českou tak, jak ve skutečnosti byla.

Tedy my nepotřebujeme žádného dělení, neboť k tomu účelu, k jakému vlastně z německé strany se chce to dělení, aby snad tam násilně mohly býti české menšiny v německém území germanisovány, k tomu účelu Vám to neposlouží. Nemůže to posloužiti, poněvadž, bude-li národní česká menšina tak silná a tak vědomá, a uvědomělá, aby si mohla zjednati platnost, ona si ji zjedná i tenkrát, když jakýmkoli způsobem proti ni budete si počínati. Vy byste se měli sami o to starati a měli bychom si to udělati společným heslem, býti stejně spravedlivými. Sedněme si, velectění pánové, jednou ke stolu, nechme tu velikou národní otázku stranou a vyřiďme nejdříve otázku ochrany národních menšin v zemi, jak českých tak německých. Pak najdete snad s námi ty prostředky, které by k tomu vedly, poněvadž z této ochrany se vybuduje potom něco jiného.

Já jsem chtěl se jen toho dotknouti a mohu jenom prohlásiti, že kdyby byl k tomu čas a kdybychom chtěli dnes v této debatě vylíčiti všechno to, co nás tíží, bychom to udělali způsobem oprávněným. Pakli ale jsme si uložili v této době reservu, učinili jsme to proto, aby konečně positivní práce na tomto sněmu se stala skutkem.

Ale my svou nespokojenost s politickými poměry v této říši tím jsme nikterak nezastřeli ani neukryli.

Tato nespokojenost je stále větší a větší a jestliže jsou ještě mnozí, kteří věří, jestliže jsou ještě mnozí, kteří myslí, že nás vláda sladkými slovy a sliby uchlácholí, mylí se. My máme k tomu plnou příčinu, poněvadž i to, co včera řekl Jeho Excelence p. poslanec Baernreither, i to nám opět okazuje tu cestu falešnou, na které se všichni nalézají, a snad i vláda, a na které se nenajde žádného setkání. On skvělým způsobem vylíčil budoucí hospodářský rozkvět a veliké problémy hospodářské. Vidíte, to jest věc, o které s nimi se dá mluviti a která by nenarazila na odpor. A přec tak důvtipný politik, tak výborný orátor, tak výtečný diplomat u vyjádření poslanec Baernreither zahrnul tam něco, co samo sebou musí se rozpadnout, bud že je to pouhá fráze k uspokojení radikálních elementů mezi Němci, anebo může to obsahovati opravdu politický program.

On povídal: "Stát, který má vyříditi nyní uherské vyrovnání, který má nyní vyříditi celní předlohy, který má vyříditi otázku cukerní, musí postupovati jednotně a musí i v otázce jazykové konsekventně míti jistou jednotu. "

Posud jsme slyšeli, že toho státního jazyka je zapotřebí k vůli armádě, teď ale již také slyšíme, že k uzavření obchodních smluv, (Veselost) i k uzavření narovnání s Uhry, které se vede německy a maďarsky, potřebujeme státní němčiny, a dokonce již také bruselská konference musila pomoci této otázce.

Velectění pánové, Vy vidíte, jak jisté věci, jisté absurdity, našeho veřejného života, které se stále a stále opakují, zatemňují velice často i bystrý rozhled člověka nejvýtečnějšího a jak často tento dopustí se i banalností dne, nechtěje učiniti koncesí. Neboť to, co tím bylo řečeno, jest absolutně nemožno.

My můžeme na to prohlásiti: My zajisté nebudeme proti tomu, aby jednotným způsobem řešena byla otázka celní, otázka smluvní, otázka rakousko-uherského vyrovnání. My chceme jen, aby v té věci stát a všickni jeho národové jednotně vystupovali na obranu našich hospodářských zájmů, ale nestarejme se o to, v jakém jazyku to bude činěno.

Nejlépe bude, když to budeme činiti v jazyku takovém, jemuž budou ti, jimž záleží na hospodářském prospěchu království našeho, dobře rozuměti, když tak budeme Činiti energicky, rozumně s pevnou vůlí. To ostatní se již poddá. (Výborně !) Pravil jsem, že z německé strany bylo vyčítáno, že ve všem, co děláme na sněmu, v každé řemeslnické škole, v každé pokračovací škole, v každém aktu organisace naší samosprávy, se vidí kus českého státního práva.

Nuže, ano. Tento sněm, jak tu je, je také kus českého státního práva. Kdyby nebylo bývalo českého státu a českého království, neseděli bychom zde, a nebylo by žádného českého sněmu. Kus českého státního práva je všechno, co děláme my a co děláte Vy. My Vám nikdy nezapírali a nezapíráme, že jsme státoprávníky v pravém slova smyslu, že je to ideální náš požadavek, aby král. české mělo ono postavení, které mu skutečně na základě práva přísluší. Ale i to státní právo má dvojí ráz. Jednak ráz čistě historický a věru tu nikdy nepochopuji, proč se tomu historickému vždy vzpíráte. Bylo by to neštěstím pro německý národ,