obavy našich konsumentů nejsou podstatné, že se nepotřebují báti, chci Vám vyložiti, jak si její provedení představujeme. Zemský sněm by ustanovil normální cenu chlebovin, které jsem jmenoval - pšenice a žita - a ponechal by zemskému výboru jakési meze, ve kterých by se mohl pohybovat, aby každým rokem cena se nemusila ustanovovat přesně, tak aby dle kvality' mohla kupovat a také podle úrody v mezích na př. od 11 do 13 zlatých, pšenici od 9 do 11 zlatých. To by bylo direktivou pro zemský výbor.

Tu ovšem se mně hned učiní snad námitka, která mi byla učiněna hned zprvu - a která se opakuje až podnes, když se řekne: to dáváme konečně našemu výboru zemskému takovou úlohu, která mu vlastně nepřináleží, totiž, aby se on stal nějakým obchodním podnikatelem. A přece podal v předešlém zasedání sněmu pan kolega Kaftan návrh, podobný našemu, když chtěl, aby zemský výbor kupoval uhlí pro naše konzumenty. Ti páni, kteří se stavěli proti našemu návrhu tenkráte, hned, když toho potřeba kázala, takový podobný návrh podali, pokud se týká uhlí.

Ovšem, pánové, řekne se "uhlí není mouka, " a "mouka není uhlí", černé není bílé a bílé není černé.

Ale myslím konečně, že jest to jedno, jestli splnomocňujeme zemský výbor, aby kupoval obili nebo uhlí; to si zůstane stejné.

Obilí, které by zemský výbor skupoval, dal by pak našim mlynářům, kteří zde jsou, ku semletí a nedostávající se obilí by koupil tam, kde by je dostal nejlacněji, ať by to bylo již v Uhersku nebo v Americe, aby zisk z koupi té byl co největší, poněvadž čím lacněji by se koupilo, tím větší byla by výhoda pro celou režii, tím větší byl by zisk při jednom každém metráku.

Pánové, co se při tom celém zařízení objevilo býti novým proti dřívějšku jest to, že bychom nepotřebovali stavěti a zřizovati pro to obilí zemské a pro tu mouku zemskou žádná skladiště, poněvadž by se skladiště pro obilí a mouku nalézala v dnešních mlýnech.

Naši mlynáři by dostali melivo zemské, a to, které by se koupilo ku krytí zemské potřeby snad kontingentem, do svých mlýnů a mleli by je tedy na akkord, takže by dostali plat z metráku. Ale poněvadž by napříště žádný moučný obchod nevedli, byla by jejich skladiště mouky prázdná a mohli by tam zemskou mouku dobře uložiti. Následkem toho bychom nepotřebovali žádných skladišť obilních a ubylo by nám tedy režijních výloh, poněvadž bychom mouku nynější v mlýnech měli složenou. Nepotřebovali bychom také zřizovati žádné úředníky pro vedení věci, poněvadž bychom je měli v těch mlynářích samých. To jsou, pánové, mužové, kteří jsou ve věci znalí, a kteří by velmi rádi napotom svá skladiště a i sebe této věci věnovali, poněvadž by ze skladišť svých dostali nějakou činži a spravovali by celou tu věc za jistou odměnu.

Já jsem v té věci také byl v omylu a myslil jsem, že naši velcí mlynáři lpějí na obchodě moučném; ale tu jsem se ovšem velice zmýlil. Zeptejte se jich dnes, zdali některý z těch velkých mlynářů stoji o ten moučný obchod, a každý Vám řekne, že nikoliv, že by se ho rád zbavil a že by se spokojil, je a když by měl dosti meliva; a dostatek meliva bychom dostali tím, že by oni mleli tu pšenici, které je třeba na onu mouku, která dnes z Uherska sem se vyváží.

Pro naše mlýny byl by tedy zisk v tom, že by mleli veškerou v Čechách potřebnou mouku a že by napříště veškerá mouka uherská přestala se sem dovážeti; za to by se sem dovážela nedostávající se uherská pšenice, tak že by výdělek, který mají velké mlýny uherské, připadl našim mlynářům. Za to by jim odpadl obchod, o který oni nestojí.

Pánové, náš p. kolega Karlík na př. pravil, že má ve svém podniku velkou sumu peněz, asi 160. 000 zl., každý rok ale že musí odepsati 4 až 5000, o které přichází mezi krupaři, kterým dodává, že musí vydržovati 4 úředníky atd. atd. jsa vysazen té nemírné konkurenci uherské mouky. Pánové, můžete mluvit s kterýmkoli mlynářem a každý Vám řekne, že by se velice rád celého toho moučného obchodu zbavil. Věcí naší mlynářům našim také by se neublížilo, naopak by se jim velice prospělo, poněvadž by oni příště měli melivo, za druhé by z místností dostali činži a za třetí by dostali plat za vedení správy. Jak jsem pravil, by naši mlynáři chleboviny, které by dostali do mlýna, semleli, mouku uložili a teď se jedná o to, aby mouka byla dále rozprodávána po celé zemi. K tomu je třeba, aby měla země koncesi takovou, aby jen ona směla prodávati mouku svou zemskou, a aby tedy nikdo jiný nesměl prodávati moučné výrobky než naše země. Taková koncese je dosažitelná ne zákonem, nýbrž pouhým svolením ministerstva obchodu. Novela živnostenská v § 24. praví: "Jestliže by toho dle zkušenosti vzhledem k příčinám veřejným třeba bylo, ministr obchodu jest zmocněn, aby shodnuv se s ministrem věcí vnitrných, a vyslechnuv příslušné obchodní a živnostenské komory jakož i společenstva, způsobem nařizovacím ještě jiné živnosti, nežli v tomto oddíle vypočtené, buď vůbec neb jen v jistých okresích závislými učinil na propůjčení koncesse a ustanovil podmínky, za nichž lze koncessi obdržeti. "

Vidíte, pánové, že může býti obchod moučnými výrobky prohlášen za živnost koncesovanou, kdežto dnes je živností svobodnou. A dokonce dle platného zákona může jich udělit ten, jenž je uděluje, tolik, co mu libo, tedy také jen jediné zemi.

Tím tedy je vyloučen prodej mouky uherské do země a tím také otázka mouky a moučných výrobků uherských odbyta.

Co se týče pečiva, jest žádoucno, aby i živnost pekařská byla prohlášena za koncesovanou, a sice proto, aby nesměl pekař péci z jiné mouky, než ze zemské, a to se do koncesse může dáti. Za druhé třeba, aby pekař stál pod taxou, t. j. pod dohledem, aby poměrně k ceně mouky byla cena pečiva.

Myslím, že dnešní naše svoboda živností se právě neosvědčila, a že se nestalo, nač jsme počítali, že by nám konkurrence zjednala laciné pečivo. Podívejte se na náš venkov, co se tam děje. Skoro v každém místečku, které počítá na 1000, 1200 až 2000 obyvatel, bývají usazeni 4 až 5 pekařů, tak že mnohý pekař musí být i s rodinou živ z pečeni 25 kg. mouky. Je to možné, aby z 25 kg. mouky mohla být živa celá rodina? A kdo utrpí tu ztrátu na rohlíčkách, z nichž musí se z každého kousek uštípnout, aby z pěti se jich udělalo šest, než konsument!

Kdyby koncesí se docílilo toho, aby pekařů bylo méně, pak bylo by to pro naše konsumenty velice prospěšně! Vždyť již Napoleon I. ustanovil, že na jistý počet obyvatelstva smi býti určitý počet pekařů a ustanovil tenkráte, že na 2000 obyvatelů smí býti pouze jediný pekař. To by pánové působilo velice blahodárně pro konsumenty, neboť dnešní počet pekařů by se zmenšil, a příště pak by se dávala koncese jen na jistý počet obyvatelstva.

Co se týče meliva samého, ta ovšem k vůli tomu, aby někteří mlynáři mohli mlíti také pro export, bylo by nutné, aby pro mlýny, aby zabránily se všeliké partiky, byly koncese rozděleny. Jest proto třeba ustanoviti, aby při živnosti mlynářské byly dvoje koncese a sice jedni aby měli koncesi na mletí pro mléče a pro zem a druzí pro vývoz. Ti pak, kteří by měli koncesi pro vývoz, byli by podrobeni takové kontrole, jako " cukrovary, a museli by státi pod dohlídkou, že moučné výrobky z toho obilí, co se sem přiveze, zase se vyvezou, aby se nemohly smíchati výrobky zemské s cizími. Z toho všeho, co jsem tuto řekl, pánové, vidíte, že pro naše producenty získaly by se přiměřené ceny a na druhé straně by pro naše konsumenty nevzešla žádná škoda.

A tu jest tedy důležito, aby se taková věc, kde skutečně zájem všeho obyvatelstva se spojuje v jediném bodu, bedlivě a vážně uvažovala. Jediná námitka, která byla v této věci učiněna, zdá se býti na pohled ovšem závažnou, ale já myslím, že náš zákon vyrovnací, jak zní a jak nejspíše i po rakousko-uherském vyrovnání zase zníti bude, není tomu nikterak na odpor. Naši páni doktoři práv totiž tvrdí, že prý toto zřízení jest porušováním smlouvy rakousko-uherské, a sice leží prý v tom, že by potom mouka uherská nemohla se zde prodávati. Pánové, to je pravda, mouka uherská by se zde neprodávala, ale my bychom ten prodej zde nezakazovali. Uherský obchodník, kdyby se zde usadil, musel by jednoduše žádati o koncesi a podrobiti se tomu, co platí pro naše obchodníky, a pro tyto platí, že mohou vésti obchod pouze s moukou zemskou. A to není přece žádný zákaz přívozu uherské mouky. Náš zákon v rakousko-uherském vyrovnání praví: "Příslušníci jednoho obvodu zemí, kteří chtějí v druhém obvodu obchod a živnosti provozovati nebo práci hledati, mají býti, co týče uvázání se v živnosti, provozování živností a daní, které mají platiti a jiných dávek veřejných, obyvatelům domácím na roveň postaveni. " Takový uherský obchodník, který se zde usadí, musí se tedy podrobiti tomu, co platí o našich obchodnících.

My tedy nezakazujeme žádný dovoz uherské mouky, on by ji tu ale neprodal, poněvadž by ji nesměl nikomu prodati. Já myslím, že tato námitka, která se dělá se strany našich právníků, zde nemá místa.

Z toho, pánové, co jsem řekl, vidíte, že předně ta věc nepodléhá žádnému zvláštnímu zákonu My nepotřebujeme žádný zvláštní zákon, nýbrž jen to, aby prodej moučných výrobků byl prohlášen za živnost podléhající koncesi, a aby země jedině dostala konce i tu. Jediní, kteří by byli poškozeni, jsou jen některé uherské mlýny - jest jich asi 15 Jsou-li tyto mlýny tak mocné, aby mohly podmaniti celou naši zemi, to ovšem nevím; a já ale myslím, že tak mocny nejsou.

Uhersko samo by naprosto poškozeno nebylo, poněvadž bychom tam odtud přiváželi tolik pšenice co je jí třeba, tedy tolik asi, co posud; jestliže ji přivážíme ve způsobe pšenice anebo ve způsobě mouky, to Uhersku je stejné. Jedině by snad vidělo obyvatelstvo uherské škodu v tom, že bychom otruby, jež dnes zůstávají v Uhersku, skrmili zde. Já myslím, že by to nemohlo býti při tak vážné věci pří činou, aby z této celé věci nemohlo býti ničeho.

Já, pánové, nemám úmyslu Vás přesvědčovati úplně o tom všem, co jsem pravil, poněvadž to podléhá vážné rozpravě napřed, na př. v užším kruhu, v komisi a pak teprv v širším kruhu by se lidé přesvědčili, je-li na té věci něco. Ale za něco Vás prosím: nepokládejte návrh tento za nějakou smyšlenku, uvažujte o věci vážně. Naše celé hospodářství spočívá na rozřešení požadavku, jejž klásti musíme abychom dostali za své výrobky aspoň tolik, ne-li více, co nás stojí, a co bychom si zasloužili. Tolik rozvahy musí míti každý, ať živnostník či rolník, aby věděl, že, když nedostane, ať je to jakkoliv, aspoň tolik, co ho stojí výroba, absolutně nemůže býti živ a že my s těmi neustálými ztrátami nemůžeme existovati. My nežádáme, aby ostatní stavy, naši konsumenti, byli poškozováni, není toho třeba.

V této věci potřebujeme takového uspořádání a uvážení, abychom konečně přišli k nějakému zdárnému výsledku.

Já tedy Vám prosím, abyste věc předně odevzdali komisi zemědělské. Do komise zemědělské pak abyste laskavě povolali, jak to připouští náš jednací řád, lidi všech druhů, jichž se to týče, aby tam vyložili své stanovisko v té věci, a, kdyby to nestačilo, aby snad svolána byla anketa, jež by sestávala ze všech interesentů, aby se v ní o tom uvažovalo. A to je možné i beze všech výloh. Já myslím, kdyby komise zemědělská požádala zemský výbor, aby svolal takovou anketu, že by se každý z interesentů dostavil, aniž by žádal náhradu za cestovné, poněvadž se to týká všech, ať jsou to mlynáři, pekaři, rolníci, živnostníci, dělníci atd., poněvadž je to otázka chlebová.

Já Vás, pánové, nechci déle obtěžovati výkladem věci, ale prosím Vás za to, abyste jí pozornost svou věnovali a věc přivedli konečně k nějaké vážné úvaze, by návrh náš přikázán byl komisi zemědělské

(Výborně. Řečníku se gratuluje. )

Nejvyšší maršálek zemský: Žádá někdo o slovo ve formálním ohledu?

Verlangt jemand das Wort in formaler Beziehung?

Přejdeme k hlasováni.

Wir übergehen zur Abstimmung.

Předmětem hlasování jest formální návrh, který zní, aby návrh na denním pořádku se nacházející, byl přikázán zemědělské komisi.

Gegenstand der Abstimmung ist der formale Antrag, welcher dahin geht, daß der auf der Tagesordnung stehende Antrag an die Landeskulturkommission zugewiesen werde.

Žádám pány, kteří s tímto návrhem souhlasí, by vyzvedli ruku.

Ich ersuche die Herren, welche dem Antrage zustimmen, die Hand zu erheben.

Návrh jest přijat.

Der Antrag ist angenommen.

Nächster Gegenstand der Tagesordnung ist der Bericht der Kommission für Bezirks- und Gemeindeangelegenheiten über den Landesausschußbericht mit dem Entwurfe eines Landesgesetzes, betreffend die Verwendung der dem Königreiche Böhmen auf Grund des Reichsgesetzes vom 3. Juni 1901 R. -G. -Bl. No. 62 zugewiesenen Teile der Gebahrungsüberschüsse der gemeinschaftlichen Waisenkassen.

Příštím předmětem denního pořádku jest zpráva komise pro záležitostí okresní a obecní o zprávě zemského výboru s osnovou zákona zemského, jak upotřebiti se má částí správních přebytků společných pokladen sirotčích, přidělených království Českému říšským zákonem ze dne 3. června 1901 čís. 62 ř. z.

Zpravodajem jest pan poslanec Dr. Zimmer.

Dávám slovo panu zpravodaji.

Zpravodaj posl. Dr. Zimmer: Slavný sněme!

Jak všeobecně jest známo, byl vydán loňského roku zákon říšský ze dne 3. června č. 62 ř. z., kterým jest ustanoveno, že má býti jistá percentuální kvota tak zvaných přebytků kumulativních sirotčích pokladen v zemích, v nichž sirotčí pokladny zařízeny byly, věnovány účelům pro sirotky, zanedbanou a opuštěnou mládež, a že tyto přebytky mají býti odevzdány zemím, aby ve smyslu čl. 2. dotyčného zákona učinily konkrétní zevrubnější ustanovení, jakým způsobem ve prospěch této mládeže zanedbané, spustlé a sirotků se má přebytků těch použiti.

Již loňského roku slavný zemský výbor předložil osnovu zákona, kterým navrhoval sněmu, jakým způsobem přebytků těch má býti použito ve prospěch zmíněných dětí, totiž sirotků, opuštěné a zanedbané mládeže.

Než ani komise nedospěla k tomu, aby učinila v té příčině návrh, poněvadž, jak známo, sněm byl rozpuštěn. Mezi tím předložil zemský výbor dotyčnou osnovu zákona vládě a vláda učinila v té příčině dva pozměňující návrhy, a sice navrhla jednak, aby § 2. dotyčného zákona v příčině doby zaopatření změněn byl ze 16 na 18 let a to ve shodě s říšským zákonem, a ještě další změnu, že nelze připustiti, aby stanovena byla povinnost farních úřadů k podpoře zemského výboru, jak to navrhoval § 9. předlohy zemského výboru.

Takto doplněnou předlohu zákona předkládá zemský výbor a zároveň já jménem komise pro záležitosti okresní a obecní k laskavému prozkoumání a schválení

Dříve než tak učiním, dovolte mi v té věci několik slov. Jestliže pan Dr. Urban, když poprvé mluvil o zemské pivní dávce, mohl říci, že jest mu lito, že přednáší osnovu zákona nepopulárního, mohu já s plným přesvědčením říci, že mám čest přednésti předlohu, která jest par excellence populární skrz na skrz sympatická a která jest také pro nás přijatelná. A proč? Důvod leží jednak v tom, že osnova zákona zemského jest vydána na základě tak zvaného rámcového říšského zákona, v němž zásady jsou již předem a pevně ustanoveny, který ovšem jest zákonem jen na čas, totiž na dobu od roku 1901 až do roku 1910; než doufám, že i na dále přebytky ty nám budou muset býti přidělovány. A proto dá se očekávati, když osnova zákona nejen co do zásad, nýbrž i co do detailů, jak již jsem vysvětlil, jest s vládou smluvena, že dojde sankce a svého uskutečnění, a jestliže se tak stane, o čem nepochybuji, spatříme v aktu tomto základ a novou jitřenku v působení země ve prospěch veřejného chudinství, ve prospěch záchrany tisíců a tisíců sirotků, kteří provedením zákona toho zachráněni budou od tělesné i duševní bídy.

Existuje sice již dnes a to ode dávna ustanovení a to zákon domovský z r. 1863 a zákon o opatřování veřejného chudinství z r. 1863, které výslovně stanoví, že nejen obec je povinna starati se o chudé příslušníky, nýbrž také subsidiárně okres, a ve 3. instanci země.

Avšak bohužel, že se to musí konstatovati, že v té příčině se strany obcí, okresů i země velmi málo bylo učiněno, jak zemský výbor ve své předloze sám doznává.

Ba sluší konstatovati, že obce domovské, na jejichž bedrách velkou měrou péče o chudé děti spočívá, nemají většinou ani náležitého porozumění, ani potřebných prostředků finančních k řádnému obstarávání tohto důležitého úkolu humánního a sociálního

Velectění pánové, je skutečně na čase, aby se ve prospěch těchto sirotků, ve prospěch zanedbané a spustlé mládeže něco stalo, nebo to jest nejbolestnější nedostatek v oboru veřejného chudinství a jest zajisté nutno, aby ihned podle zásady "Principiis obsta, sero medicína paratur" bylo staráno o děti v jejich mládí, a ne teprve potom, když jsou spustlé a zanedbané, neboť stromek mladý dá se ohnouti, starý strom nikoli.

Ale co jest nejzajímavější při této předloze a co činí předlohu tuto hlavně sympatickou, přijatelnou a populární, jest ten řídký případ, že na tento účel nepotřebujeme nově vypisovati přirážky, nemusíme sahati do kapes poplatníků, do nejvyšší míry veřejnými platy obtížených. K tomu účelu dává nám peníze jednou, a to jest velice zajímavý úkaz, vláda.

Proč nám dává vláda peníze?

Poněvadž jsou přebytky siro čích pokladen z dotyčných zemích jimž se přikazují nahromaděny a poněvadž si to zemské výbory jednolivých zemí nedaly urvat a přinutily houževnatým svým jednáním, že vláda post tot diserimma rerum uvolila se přebytky ty zemi odevzdati. Dovolím si krátce dotknouti se historie, jak sirotčí pokladny povstaly, a historie boje, jak jsme konečně toho docílili, že se tyto přebytky aspoň částečně zemím vracejí. Jak známo, byly již před r. 1848 při tak zvaných patrimoniálních úřadech zavedeny soukromé sirotčí pokladny, které byly r. 1850 zrušeny, a r. 1858 byl vydán všeobecný zákon, kterým bylo nařízeno, že se mají zavésti kumulativní sirotčí pokladny v severních zemích rak. mocnářství a to za tím účelem, aby se zfruktifikovaly společné vklady sirotčí, na druhé straně pak jest v zákoně z r. 1858 ustanoveno, že se pokladny ty aktivují za tím účelem, aby se reguloval úvěr na hypothéky. Velectění pánové, vy tážete se zajisté jak to bylo vůbec možno, že při sirotčích pokladnách přebytky ty se nahromadily?

To dovolím krátce vysvětliti Vám následovně.

Zákonem " bylo ustanoveno, že se nemají zúrokovati sirotkům vklady to výše 20 zl., později se řeklo do 5 zl., ale poněvadž se tyto vklady společně s ostatními většími vklady na úrok ukládaly, resp. půjčovaly a z nich úroky šly, tím se vysvětluje, že povstaly přebytky; dále pak tím, že sirotkům nevyplácejí se úroky ode dne vkladu, nýbrž od prvního následujícího měsíce, a nevyplácejí se, až do kdy byly vybrány, nýbrž do posledního měsíce, kdy peníze se vybraly. Dále jest známo, že přebytky vznikly také z reálního kreditu; přes to, že půjčky na hypothéky byly dávány za týchž úrokův, jaké se platily sirotkům, přece se ušetřilo při tom tím, že věřitelé hypothekární platili úroky ihned ode dne, kdy se jim půjčka povolila, nikoliv ode dne, kdy se jim půjčka vyplatila. Konečně sluší uvážiti, Že sirotčí peníze byly uloženy též na státní papíry, které za ně koupeny byly, a že zvýšenými kursy se nabylo částečně peněz. Když tyto přebytky byly nepatrné, nikdo se o ně nestaral. Ale když r. 1894 dosáhly něco přes 14 mil. zl., tu se ukázaly různé zálusky na přebytky ty. Byla to především vláda, která tvrdila, že jest to jmění skutečně státní, a že má právo jmění to si osvojiti. Vymýšleny různé právní fikce a vykládáno, že přebytky považovati sluší za res derelicta, res nullius, které se může vláda chopiti, a následkem toho vláda učinila návrh a podala osnovu říšského zákona již v r. 1894, ve smyslu kterého se mělo těchto přebytků použiti ku stavbám a adaptacím nových okresních soudů a erárních budov vůbec.

Nemyslete však, pánové, že vláda jak by se to při nejmenším očekávati dalo - učinila návrh, že se má užíti těchto přebytků pro stavby erárních budov a okresních soudů pro země, kde byly tyto přebytky nastřádány, nýbrž navrhla prostě, že přebytků těch k účeli naznačenému použito býti má vůbec pro země rakouské, tak že by peníze stahovali se do zemí, kde vůbec o vnitřních kumulativních pokladnách neměli ani zdání, jako Štýrska atd.; konečně přistoupili státní úředníci, když viděli, Že vláda považuje za možné, že tyto přebytky se dají odstraniti, a řekli: podívejte se, naše vdovy a sirotci mají nepatrné pense, jest potřebí, když přebytky ze jmění sirotků jsou ušetřeny, aby se dali sirotkům, avšak neřekli všeobecně, nýbrž pro sirotky po státních úřednících.

Tyto dva zálusky, státu, aby se z toho stavěli zejména erární budovy a jmenovitě okresní soudy, a státních úředníků, aby se z toho doplňovaly a zřizovaly pense pro vdovy a dítky po státních úřednících, tyto dva zálusky daly podnět k tomu, aby se revindikovaly přebytky ty pro země, v nichž byly ušetřeny Byl to jmenovitě náš poslanec Karel Adámek, přísedící zemského výboru, který v roce 1895 učinil zem. výboru návrh, by vrácení přebytků zemím bylo od státu vymáháno; na sněmu dolnorakouském byl to velezasloužilý poslanec Schöffl, přísedící zem. výboru dolnorak., který stejně neúnavně, jako posl, Adámek toho se domáhal, by nejen nebylo vyhověno oněm - osnovám zákona, přebytků těch pro stavbu erárních budov se domáhajícím, nýbrž, by přebytky vráceny byly zemím, v nichž narostly. Že země na tyto přebytky mají právní nárok, lze docela jasně odůvodniti, aniž potřebí mluviti o tom, že jest to jmění účelové, že sirotčí kasy jsou morální osoby a že jmění jich dle etických zásad zase pro sirotky zemi, v nichž nastřádány byly, užíti sluší.

Ostal ně soudím, že i různá zákonná ustanovení plně a jasně tomu nasvědčují. Je to především zákon z roku 1858, který výslovně praví, že přebytků těch užito má býti především jako fondu perdu pro možné ztráty sirotčích pokladen a dalšího přebytku pak ve prospěch sirotků.

Ale, pánové, uvažte, není-li to spravedlivé, že, jestliže různým zemím se může ukládati, by se staraly o polepšovny, jak to zákon z r. 1885 stanovi a jestliže zákl. zákon státní z r. 1867 č. 142 ř. z. v § 11. a 12. ukládá zemím, by se staraly o dobročinné ústavy, a jestliže školní novela z roku 1883 v § 59. může stanoviti, že se země mají starati o ústavy pro mravně spustlou mládež a zanedbané děti, také tyto přebytky sirotčích pokladen náleží zemím, kterým zákon ty zmíněné úkoly určil.

Následkem zmíněné neúnavné akce posl. Adámka a posl. Schöffla, kteří neustále v zemských výborech dolnorak. a českém o to usilovali, by vláda předložila zákon, kterým by se ustanovilo, že percentuální kvóta těch přebytků má býti zemím vrácena, v nichž nastřádány byly - docíleno, že vláda skutečně v roce 1901 předložila osnovu zákona, dle které má býti vrácen zemím pouze úrok z přebytků, které v říši rakouské Činí dohromady koncom roku 1898 circa 21 mil. zl. či 42 mil. korun. Z těchto úroků má ještě sražena býti 1/10 proc, která má býti dána státu na možné ztráty těchto sirotčích pokladen, která 1/10 proc. činí asi 20 tisíc zl. neboli 40 tisíc korun, a pak se z tohoto zbytku 3 9/10 proc. úroků má sraziti ještě ve prospěch státu 2 proc. co veřejný či správní příspěvek na místě tak zvaného schovacího poplatku, který u tamních úřadů se vybírá.

Přes to přes všecko, že nám býti mají dány pouze úroky a to ještě, jak ukázáno, zkrácené, znamená to pro království České, kde bylo nejvíce nastřádáno na přebytcích a které činí 14, 135. 788 kor. a sice koncem roku 1898- krásný obnos, poněvadž tento zkrácený úrok činí neméně než 300. 000 zlatých, či 600. 000 kor.

ročně, poněvadž přebytky ty nám mají býti dány již za rok 1900 t. j. na základě ročních výkazů z roku 1901 předcházejícího, máme dosud nárok na tříleté přebytky v obnosu 1, 800. 000 korun.

To jest zajisté slušný obnos, se kterým ve prospěch sirotků a zanedbaných se bude moci něco státi, ač přec tu předem konstatovati musím, že jedině přebytky ty pro účele v osnově zákona vytčené nestačí a že i země bude musit na účele ty sama přispěti.

A tu jest, velectění pánové, na sně mu, aby rozhodl, jakým způsobem přebytků těch má býti použito, sněm má ustanoviti ve smyslu článku 2. zákona ze dne 3. června 1901, č. 624, konkrétní, speciální ustanovení, jakým způsobem přebytků těch účelně užiti se má.

Sněm dolnorakouský a slezský provedli věc jednoduše tím způsobem, že stanovili, že mají býti z přebytků těch utvořena stipendia pro různé sirotky, hluchoněmé, slepce atd., kteří mají na ta stipendia býti dáni do jednotlivých ústavů již stávajících.

Tážeme-li se, velectění pánové, jak náš zemský výbor věc tuto vyřídil, musíme říci po mém náhledu a náhledu celé komise pro záležitosti okresní a obecní, že to učinil daleko účelněji a svědomitěji, neboť předpisy ty, jak zemský výbor je navrhuje, jsou velice detailně, velmi svědomitě sestaveny, takže mohu říci, že ve všech bodech s nimi souhlasím, a doufám, že slavný sněm s nimi též souhlasiti bude a za své je přijme.

§ 1. zákona stanoví, že z přebytků těch má býti ustaven zemský sirotčí fond, v dalších paragrafech se stanoví, jakým způsobem zemský sirotčí fond, který z těch přebytků vzroste a milodary bohatých může býti zvětšen, - mohu říci, že by to byla velmi vhodná příležitost, kdyby ti, kdož pozemskými statky oplývají, se na tyto účely rozpomenuli - má býti řízen.

Dále stanoví zemský výbor, kdo nárok na tyto přebytky mají, uvádí se ve smyslu rámcového říšského zákona, že přebytků má býti použito předem ve prospěch sirotků. A kdo jsou ti sirotci, stanoví se výslovně a jasně, že mají to býti jen ti, kteří v některé obci království Českého mají nárok chudých.

Dále jest ustanoveno, že má býti fondu toho použito pro polosirotky, to jest ty, kteří mají jednoho z rodičů, když druhý se nemůže o ně starat, konečně, že to mají býti děti těch rodičů, z nichž jeden jest nezvěstný aneb neznámý a druhý nemůže se náležitě o ně postarati; konečně děti z nalezinců propuštěné, o něž po šestém roce zemský ústav se přestává starat.

Tento zákon jedná o tom, jakým způsobem ve prospěch všech těchto sirotků má býti peněz těch použito. Osnova zákona zemským výborem navržena a komisí přijatá ustanovuje, že sluší činiti rozdíl mezi sirotky a dětmi zdravými a mezi těmi, kteří jsou chorými, jako slabomyslnými, hluchými, slepými, idioty, kreteny atd.

Myslím, že výbor zemský zcela svědomitě a podrobně věc tu stanovil, neboť praví, že o děti, které jsou zdravé, možno postarati se dvojím způsobem, buď dáti je do jistých ústavů nebo odevzdati je pěstounům na venek. Po zkušenostech, které v této příčině byly nabyty doporučuje se, aby se dávaly děti předem pěstounům na venek a sice proto, poněvadž jsou tam vychovávány v rodinách svých pěstounů, a jest to pro ně účelnější, poněvadž se tím nahrazuje jaksi rodinný život a jsou pro rodinný život vychovávány. Bohudík, velectění pánové, že chudí lidé na venkově, kteří na první rok dostávají měsíčně 12 korun, pro druhý rok měsíčně 8 korun, a pro třetí rok měsíčně po 6 korunách, starají se poctivě o ty děti, stávají se jim přečasto druhými rodiči a často je také adoptují.

Vůbec tyto děti zůstávají v jejich rodinách někdy na vždy.

Velectění pánové, jest proto třeba, aby na toto vychování u pěstounů vzat byl zvláště zřetel, neboť jak jsem byl již upozornil, nahrazuje se takovým způsosobem sirotkům život rodinný, kdežto v ústavech se vlastně životu rodinnému odcizují a bývá pak přechod z ústavů těchto do praktického života nepřirozený.

Život sirotků v ústavech a jich ošetřování doporoučí se spíše pro děti choré, slabomyslné, hluchoněmé, atd.

A tu táži se, velectění pánové, jest náležitě postaráno o tyto děti, o tyto chudé sirotky atd. příslušnými ústavy a jest ústavů těchto s dostatek? Já mám statistiku z r. 1898 a tu si Vám dovolím říci, že, ačkoliv bylo v roce 1898 napočítáno hluchoněmých osob 5653, jsou pro ně pouze 4 ústavy soukromé, - veřejný ani jediný - ve kterých lze umístiti pouze 385 dětí.