mehr an der Tür des Bauern klopft und ihm die Wochenarbeit ansagt, so steht der Bauer trotzdem einer anderen Herrschaft untergeordnet, es ist dies das mobile Großkapital. Was den Büttel betrifft, so ersetzt diesen der Jude, der in vielen Fällen zu jedem Halbjahres-, ja, auch Vierteljahreswechsel an der Tür des Bauern klopft und ihn an die fälligen Zinsen des Kapitals, auf die Raten aufmerksam macht. Und für alle diese Errungenschaften haben die Bauern, Bürger, Arbeiter, Studenten ihr Blut auf den Barrikaden in Wien verspritzt. Und für all diese goldene Freiheit haben Taufende und Abertausende ihr Leben geopfert. Man greift sich an die Stirne, man glaubt zu schlafen, denn man kann es nicht fassen, daß in einem Zeitalter der allseitig gepriesenen Freiheit der Bauer nicht mehr im Stande sein könne, seine Produkte, die Rübe, dorthin verkaufen zu können, wohin er will. Nein, der Bauer darf es nicht, weil es das Zuckerkartell, weil es die Rübenkartelle, mit einem Worte, weil es das mobile Großkapital, weil es die Hauptmacher, der Jode Julius Deutsch, Generaldirektor der ungarischen Zuckerindustrieaktiengesellschaft und Mitglied des engeren Komités, dann der Jude Alexander Halnani v. Deutsch, ebenfalls Mitglied des engen Komités, weil sie es nicht wollen. Der Bauer darf sich nicht mucksen, er muß den Mund halten, er muß das für sein Produkt nehmen, was das Zuckerkartell bestimmt. Ich frage Sie, meine Herren, ist dieses Vorgehen eines Rechtsstaates würdig?

Eines Rechtsstaates, der sich die herrliche Devise " Justitiaregnorumfundamentum" erkoren hat, Gerechtigkeit, sie sollte nach diesem Wahlspruche die Grundlage des Staates bilden, aber Ungerechtigkeit duldet man gegenüber den Kleinen, Gerechtigkeit läßt man nur an dem Geldsack und den Oberen Zehntausend walten. Bangen Herzens blicken unsere Bauern in die Zukunft. Sie, die das Erbe ihrer Familien durch zwei und drei Generationen, mit Mühe und Fleiß behütet und gepflegt, sie, die sparsamen und fleißigen Leute, die jeden Kreuzer nur jenen nützlichen Zwecken zuwenden, wo sie ihn für dringend notwendig halten, sie verschulden, sie verarmen und das Verlassen ihrer heimatlichen Schotte ist das Loos der Bedauernswerten, weil man diesen biederen, ehrlichen Leuten keinen Staatlichen Schutz gewährt, weil man

ihre Produkte, die sie zu verkaufen haben, durch Gaunerknüffe entwerten läßt. Beim Getreide ist es das Blanko-Terminspiel, bei der Rübenproduktion das Zuckerkartel und die Rübenkartelle. Daß durch Solche Bauernschindereien unsere Landwirtschaft von Jahr zu Jahr immer mehr und mehr zurückgeht, das wissen wir aus eigener Erfahrung, das zeigt das Grundbuch, das zeigt vor allem anderen auch die Statistik, und das zeigt vor allem anderen auch, meine Herren, die Prager amtliche Zeitung, die im Verlaufe eines jeden Monates die statistischen Daten bringt, in welcher Weise der Schuldenstand des Bauernstandes anwuchst. Man betrachte: Im Monate Juni 1902. wurden z. B. im genannten Amtsblatte, der Prager Zeitung, 287 exekutive Feilbietungen von Realitäten und Liegenschaften im enormen hohen Gesammtschätzungswerte von 5, 237. 215 Kronen verlautbart. Die aufgelaufenen Gerichtskosten betrugen 97. 865 Kronen, oder nahezu 1 3/10 von Hundert des Schätzungswertes. An diesen Exekutionen partizipieren abermals vier Mühlemealitäten u. s. w.

Die Statistik zeigt, daß der Bauernstand im Jahre 1890 5582 Millionen Kronen

Schuldig war, dessen Schuldenstand bis 1900 schon aus 9000 Millionen Kronen angewachsen sind. Dafür sind jährlich 450 Mill. Kronen an Zinsen zu bezahlen Unberücksichtigt bleiben hiebei die Bewirtschaftungskosten, unberücksichtigt die außerbücherlichen Schulden der rückständigen Steuern und Gemeindeauflagen.

Alle diese Daten sind der Regierung bekannt, sie aber sieht ruhig zu, wie ein Bauerngehöft um das andere unter den Hammer kommt.

Für diese Mißachtung Seitens der Regierung gibt es nur eine passende Antwort, die Einstellung der Steuerzahlung. Kennt die Regierung keinen Schutz der Schwachen und läßt sie nach wie vor die Bauern vom Großkapitale aussaugen, dann gilt obige Selbsthilfe als das Beste!

Was geschähe, meine Herren, wenn die Regierung dies empfinden würde? Würde die Regierung nicht sofort den Staatsbürger an ihre Pflicht erinnern, die er gegenüber dem Staate erfüllen soll?

Wenn der Regierung das Recht zusteht, vom Volke zu Verlangen, gebe dem Staate, was des Staates ist, dann hat aber auch

das Volk das Recht, von der Regierung zu verlangen, gebe dem Volke, was des Volkes ist.

Man warte nicht, meine Herren, bis der Bauernstand, weil er kein Recht findet, als Richter vor den Toren der Volksvertretungshäufer erscheint und diejenigen zur Rechenschaft zieht, welche dem Bauernstande gegenüber stets blind und taub gewesen sind.

Bis heute kann sich die Regierung nicht beschweren, daß unsere Bauern die Pflichten, welche ihnen als Staatsbürgern auferliegen, nicht erfüllt hätten, trotzdem es ihnen oft schwer ankommt.

Wenn aber der Bauer sieht, wie er seitens der Regierung vernachlässigt wird, daß man ihn, wie im Falle des Zuckerkartells und der Rübenkartelle ruhig aussaugen laßt, dann darf man sich nicht wundern, wenn er zu einer Verzweiflungstat schreitet.

Betrachtet man, daß seit dem dreijährigen Bestände des Rübenkartelles alle unzähligen Beschwerden, die an das Ackerbauministerium gerichtet wurden, erfolglos blieben, und daß bis heute seitens der Regierung nichts geschehen ist, um diesen Volksbetrug hintanzuhalten, so muß man hier annehmen, daß es pflichtwidrige Beamten gibt, die ihren Posten nicht nach dem Diensteid ausfüllen.

Heute nach drei Jahren finden wir, daß zwar ein Wechsel in der Person des Ackerbauministers eingetreten ist, daß wir aber keinen Wechsel zum Bessern des Bauernstandes verzeichnen können.

Ja im Gegenteile! Die heutige Regierung weiß, daß der Vertrag der Rübenkartelle bis zum Jahre 1910 dauert und wiederholt wurde die Regierung ausgefordert, einen Gesetzentwurf gegen das Kartellwesen im Reichsrate vorzulegen, bis heute aber ist gar nichts geschehen. (Rufe: Bravo! Výborně!)

Gründe für das Bestehen des Rübenkartells Sprechen nicht, wohl aber Gründe gegen das Kartelwesen. (Rufe: So ist es! Tak jest!)

Man betrachte das Friedfertige unserer Bauern. Ruhig ließen sie sich die Preise der Zuckerrübe von Jahr zu Jahr herabdrücken. Sie glaubten den Herren Zuckerfabriksdirektoren und deren Agenten, wenn sie die mißliche Lage der Zuckerfabrikation im allgemeinen schilderten, und als Dank dafür schlossen die Zuckerfabrikanten ein Kartell, weil Sie annahmen, wenn sich die Bauern das frühere Vorgehen gefallen ließen, so werden Sie Sich auch die weitere Unterdrückung gefallen lassen. Ja vielleicht glaubten diese Herren, daß der Bauer überhaupt froh sein muß, wenn er nur Rübe anbauen kann und wenn nur die Zuckerfabrik feine Rübe verarbeitet.

Diese Annahme stützt sich aber auch auf eine Äußerung des Präsidenten des Bereines für Zuckerindustrie in Böhmen, des Herrn Gustav Hodek aus Fünfhundern, der wahrend einer Bauernversammlung in Kaaden erklärte: "In einem Jahre finden wir uns wieder, und das sage ich Ihnen schon heute, daß wir Ihnen bloß 40 bis 50 Kreuzer für den Meterzentner Rübe zahlen werden. "

Berechnet man das Erträgnis der Rübenproduktion von heute, so findet man, daß dem Landwirte soviel als nichts für seine Arbeit übrig bleibt.

Berücksichtigt man ferner den Ausblick der Rüberproduktion nach den Worten des Herrn Hodek für das kommende Jahr, dann wird man die Aufregung unserer Landwirte begreifen, zumal ihnen bekannt ist, daß die Rübenkartelle noch neun Jahre ihr Ausbeutuugswesen betreiben Sollen.

Als Grund der Einführung der Rübenkartelle wird in einer Schrift des Vereines der Zuckerindustriellen in Böhmen an die Statthalterei angegeben, daß der gegenseitige Vernichtungskampf der Zuckerfabriken den Rübenproducenten sehr erwünscht war.

Ich frage Sie, meine Herren, nennen Sie mir eine Zuckerfabrik, die alljährlich höhere Preise zahlte und dadurch zu Grunde ging!

Bekannt ist, meine Herren, daß Zuckerfabriksdirektoren, die unbemittelt in einen Posten eintraten, beim Verlassen desselben als sehr vermögend galten; bekannt ist weiters, daß die Zuckerfabriken infolge des Kartells Einzelner auch heute noch hohe Dividenden auszahlen.

Man lese nur einen Vertrag, mit welchem sich der Landwirt zur Ablieferung seiner Rübe an die Zuckerfabrik verpflichten muß. Man wird staunen, daß unsere Landwirte solche Schlußbriefe unterschreiben müssen. Wenn nun angesichts dieser Tatsachen die Zuckerfabriken von einer Zwangslage sprechen, in welcher sie sich gegenüber den Landwirten gezwungen fühlen, so ist dieß nichts als eine Ungerechtigkeit, eine unwahre Behauptung. Ich gebe ja zu, daß im Laufe der letzten Jahre eine Ueberproduktion eingetreten ist. Hier neue Mittel und Wege Zu finden, was zu tun ist, um, wenn auch nicht zur Gänze, jedoch eine teilweise Abhilfe zu treffen, ist Aufgabe, ja Pflicht der Regierung.

Unsere Landwirte fügen sich in alle Verhältnisse, nur dürfen die Bestimmungen nicht einseitiger Natur sein. So z. B. darf die Einführung einer Kontingentierung des Rübenbaues nicht im Vorteile der Zuckerbriken, sondern im Vorteile der gesammten Zuckerproduktion sein. Wenn aber eine österreichische Regierung 19 Gulden Verbrauchssteuer auf den Meterzentner Zucker legt, anstatt durch Herabsetzung der Konsumsteuer den Konsum im Volke zu heben und deshalb unser Zucker hier mit 45 kr. und in England mit 23 kr. verkaust werden muß, so nennt man das - entschuldigen Sie, meine Herren, diesen Ausdruck - das Pferd von hinten anspannen.

Würde unsere Regierung trachten, die Konsumsteuer herabzusetzen, sagen wir um 5 fl., würde durch Aufhebung des Zuckerkarteus der Nutzen von nur 8 fl. per Meterzentner in Wegfall kommen, dann bin ich überzeugt, daß wenn der Zucker 32 und nicht 45 kr. das Kg. kosten wird, sich auch der Konsum heben wird. Nur durch die stete Erhöhung der Verbrauchssteuer ist es erklärlich, daß der Konsum bei uns nachließ und deshalb auch zu verzeichnen ist, daß bei uns der Konsum nicht einmal 8 Kilogramm Zucker auf den Kopf der Bevölkerungszahl beträgt, während z. B. in England 38 bis 43 Kilogramm per Kopf berechnet werden. Ich glaube nun die einzelnen Grunde dargethan zu haben, um die Berechtigung aufzustellen, gegen die bestehenden Rübenkartelle und Zuckerfabrikskartelle Stellung zu nehmen.

Gestatten Sie, meine Herren, Ihnen vor Augen zu führen, in welcher Weise die Zuckerfabriken arbeiten und welchen Nußen sie von dem bestehenden Zuckerkartelle haben. Aus der Zusammenstellung ist zu ersehen, daß der Kartellnutzen der vereinigten Roh» Zuckerfabriken in den verflossenen vier Kartelljahren, außer der Vergütung an Ung. Brod, und zwar im Jahre

betrug. Es erübrigt nur noch nachzuweisen, welcher Kartellnutzen für die vereinigten Raffinerien aus dein Zuckerkartell resultiert.

Zieht man in Betracht, daß zur Erzeugung von 100 Kilogramm Raffinade 110 Kilogramm Rohzucker benötigt werden, so stellt sich die Raffination in dem kartellosen Jahre 1890/1891, bei dem Jahresdurschnittspreise von K 31. 64, wie folgt:

in welchem Betrage sowohl die Raffinationskosten, als auch der Gewinn enthalten sind.

Berücksichtigt man, daß die Raffinerien in dem erwähnten Jahre noch mit einem zufriedenstellenden Nutzen arbeiteten - so brachte z. B. die Troppauer Zuckerraffinerie 5 Perzent, die Zuckerraffinerie in Pecek (Böhmen) 10 Per. ent zc. als Dividende zur Verteilung - so ist es klar, daß der nach diesem Nutzen resultierende Gewinn auf die Wirkungen des Zuckerkartells zurückzuführen ist.

Unter Zugrundelegung des heutigen Rohzuckerpreises von K 17. 50, des Steuersatzes von 38 K per 100 Kilogramm Zucker und der Raffinationskosten sammt Gewinn von K 7. 56 per 100 Kilogramm ergibt sich nachstehende Berechnung:

Nachdem von diesem Kartellnutzen die Rohzuckerfabriken bei dem oberwähnten Preisstande des Rohzuckers 8 K per Meterzentner Rohzucker, also von 110 Kilogramm Rohzucker 8 K 80 h erhalten, so verbleibt für die Raffinerien ein Kartellnutzen von K 11-26 für jeden Meterzentner Zucker, welcher in den Inlandskonsum geht. Würde sich demnach der Rohzuckerpreis auf die Höhe von K 17-50 per Meterzentner erhalten, so wäre der Kartellnutzen der Raffinerien bei dem schon seit Jahren stabilen Raffinadenpreise von K 84-87 und bei einem jährlichen Konsum Oesterreich-Ungarns von 3, 500. 000 Meterzentner zirka 39 4 Millionen Kronen pro Jahr, während sich derselbe für die RohZuckerfabrikation auf ungefähr 30-8 Millionen Kronen, also zusammen auf 70 Millionen Kronen jährlich belaufen würde.

Wir als Abgeordnete haben die Pflicht, gegen das Bestehen der Rübenkartelle und Zuckerfabrikskartelle einzutreten und die Kollegen im Reichsrate haben dort die Pflicht, die Regierung zu zwingen, daß endlich die verlangte Gesetzesvorlage gegen die bestehenden Kartelle baldigst eingebracht werde.

Derjenige Abgeordnete, der einen Verrat an seiner Wählerschaft insbesondere dann verübt, wenn er mit den Verhältnissen vertraut ist, dieser Abgeordnete, meine Herren, verdient nicht die Würdigung seiner Wähler; ebenso verdient auch diejenige Presse, die sich durch Schweiggelder bestechen läßt, nicht, daß sie in einem anständigen Hause aufliegt.

Wenn ich schließlich an Sie das Ersuchen richte, mit mir einstimmig dem Antrage, den ich stelle, zuzustimmen, so erfüllen Sie nicht nur eine Pflicht gegenüber dem Bauernstande, Sondern auch ihre Pflicht gegenüber unterer gesammten Bevölkerung.

Ich stelle deshalb zum Schlüsse den Antrag:

Der hohe Landtag wolle beschließen:

Die Regierung wird aufgefordert mit tunlichster Beschleunigung eine Gesetzesvorlage gegen die Schädliche Wirkung der Zucker- u. Rübenkartelle dem hohen Reichsrate vorzu-legen.

In formaler Beziehung beantrage ich, daß dieser Antrag der Landeskulturkommission zugewiesen werde. (Lebhafte Heil- und Bravorufe. )

Nejvyšší maršálek zemský: Páni poslanec Kubr mně požádal k tomuto předmětu za slovo ve formálním ohledu.

Herr Abg. Kubr hat das Wort verlangt zu einem formalen Antrage.

Dávám mu slovo.

Poslanec Kubr: Slavný sněme ! Vzhledem k důležitosti otázky, která se zde projednává, poněvadž bychom rádi, aby stesky z české strany, které se ozývají proti cukrovarnickému kartelu, byly slyšeny, žádám, aby se jednalo o zásadách hned v prvním čtení, a prosím jeho Jasnost pana maršálka, aby dal o tom hlavatí.

Nejvyšší maršálek zemský: Pan posl. Kubr navrhuje, by bylo jednáno o zásadách návrhu, který se nachází na denním pořádku.

Der Herr Abg. Kubr beantragt, daß über die Grundsätze des in erster Lesung in Verhandlung Stehenden Antrages die Debatte eröffnet werde.

Žádám pány, kteří přijímají návrh pana p. sl. Kubra, by vyzdvihli ruku.

Ich ersuche die Herren, welche dem Antrage des Herrn Abg. Kubr zustimmen, die Hand zu erheben.

Návrh jest zamítnut.

Der Antrag ist abgelehnt.

Co se týká přání vysloveného panem posl. Kubrem, aby jeho obdobný návrh byl přikázán komisi bez prvního čtení, jest to záležitost, o které se s ním dohodnu.

Der Herr Abg. Kubr hat noch den Wunsch ausgesprochen, daß sein analoger Antrag ohne erste Lesung an die Kommission qewiesen werde. Ich werde mich über diesen Gegenstand mit ihm Selbst ins Einvernehmen Setzen.

Žádá ještě někdo za slovo ve formálním ohledu?

Verlangt noch jemand das Wort in formaler Beziehung?

Wir übergehen zur Abstimmung.

Přejdeme k hlasovaní.

Gegenstand der Abstimmung ist der formale Antrag, daß der auf der Tagesordnung stehende Antrag an die Landeskulturkommission verwiesen werde.

Předmětem hlasovaní je formální návrh, by návrh, který se nachází na denním pořádku, byl přikázán komisi zemědělské.

Ich ersuche die Herren, welche dem Antrage Anstimmen, die Hand zu erheben.

Žádám pány, kteří souhlasí s formálním návrhem, aby vyzdvihli ruku.

Návrh jest přijat.

Der Antrag ist angenommen.

Příštím předmětem denního pořádku jest první čtení návrhu poslance Alf. Šťastného a soudruhů v příčině zavedení normálních cen chlebovin v království Českém.

Nächsler Gegenstand der Tagesordnung ist die erste Lesung des Antrages des Abg. Alfons Šťastný und Gen., betreffend die Einführung normaler Preise der Brodfrüchte im Königreiche Böhmen.

Dávám slovo p. navrhovateli.

Poslanec Šťastný: Slavný sněme! Již v předešlém období volebním našeho sněmu jsem já s kol. Ratajem podal návrh na zavedení přiměřených cen chlebovin, žita a pšenice, a odůvodňoval jsem tenkráte již návrh svůj. Příčinou, pro kterou jsem opět se k slovu přihlásil, k odůvodnění návrhu toho, je to, že od té doby myšlenka k zavedeni normálních cen chlebovin se velice rozšířila a hlavně, musím to zde konstatovati - mezi našimi německými rolníky v Cechách. Já myslím, že příčina ta leží hlavně v tom, že Německo dnes při ustanovování cla jaksi již konstatovalo cenu, kterou by vlastně mely chleboviny, žito a pšenice míti, a to že působilo na naše německé krajany tak, že oni také ujímají se věci, která - žel musím říci - v našem českém rolnictvu nenalezla dosti povšimnutí.

Mimo to chci několika slovy vlastně naši veřejnost obeznámiti s věcí, kterou já aspoň považuji za nejdůležitější, poněvadž se týká základu každého řádného hospodářství.

Velectění pánové! Základem každého řádného hospodářství jest, že musí míti příjmy své předně jisté a za druhé přiměřené. Bez příjmů jistých nelze žádné hospodářství zavésti a bez příjmů přiměřených taktéž ne.

To se týká i naši živnosti rolnické. Dokud nemáme příjmy jisté, nemůžeme počítati také ovšem s vydáním a také ne se zřízením řádného hospodaření.

Žel, že právě naše živnost jest vysazena veškerým nehodám živelním, a vidíme, že celou řadu let neustálé a neustále právě tato jistota byla velice v pochybnost uvedena samou přírodou.

Proto se přičiňujeme na straně hospodářské, abychom tu nejistotu v našich příjmech paralysovali zvelebením hospodářství samého.

Druhá nevyhnutelná potřeba, abychom mohli řádné hospodářství zavésti, jest ta, abychom také měli přiměřené "příjmy. Přiměřenost příjmů spočívá právě v cenách našich výrobků a tu musím přece jen říci, že po všech těch výzkumech, které v posledních letech se děly, jak známým dotazem před 2 lety po celých Čechách, tak pracemi naší ankety agrární, která výsledek svého šetření nyní uveřejnila, příjem náš dosud není přiměřený, Ta nepřiměřenost příjmů se týká dvou hlavních našich rostlin, a sice pšenice a žita. Tam jsme poškozeni nejvíce, poněvadž tam utrpíme každý rok ztráty následkem světových cen nejméně 3 a 4 zl. na každém metrickém centu. Že tomu asi tak, že výrobní cena s cenou tržní jest v takovém rozporu; to vychází nejlépe na jevo z těch snah agrárníků německých, kteří stanoví clo na žito a pšenici nejméně za 7 marek t. j. 4 zl. 20 kr. a, poněvadž světová cena se točí kolem 7 zl. při žitě a 8 zl. při pšenici, vidíme, že l0 zlatová cena žita a 12 zlatová cena pšenice jest asi cena přiměřená.

Z toho každý může posouditi, jak velice jsme poškozeni a že, jak jsem

pravil, při každém metráku takové chleboviny ztrácíme 3 až 4 zl.

Jedná se o to, jakou cestou bychom se měli bráti, abychom této, každoročně se opakující ztrátě, která mnohdy jest ještě větši, předešli. Kdybychom mohli zavésti rozluku mezi Rakouskem a Uherskem, pak bychom si ovšem pomohli clem. To však není možné, poněvadž máme volný příliv pšenice uherské a také žita, které nám konkuruje z Ruska.

Nemůžeme, když zaplatí clo, také přívozu zabrániti. Musíme tedy hledati nápravy jiné, nemáme-li konečně zhynouti. Musíme hledati cestu jinou a cesta ta, myslím, že záleží v tom návrhu, který jsem již před lety slavnému sněmu přednesl, a o němž jsem čím dále tím více přesvědčen, že je proveditelný a že by také vedl k cíli.

Hlavní odpor, který se nám klade, jest se strany našich spotřebovatelů, ať jsou to měšťáci nebo dělnictvo, a to z pouhého předsudku. Jakmile se dotkneme otázky a řekneme: My chceme míti dražší obilí, již z toho, aniž se o věci dále přemýšlí, se soudí, že nutně následkem toho nastane také zdražení mouky a pečiva. Přirozeně se naši konsumenti takovému rozřešení otázky příčí. Avšak náhodou cesta, kterou já navrhuji, nevede ke zdražení ani mouky, ani pečiva.

Ovšem věc podléhá účtům, kterými Vás nemohu dále obtěžovati, ale přece z většího dá se to snadno posouditi.

Velectění pánové, dejme tomu, že by byla stanovena normální cena u žita na 10 zl. a u pšenice na 12 zl. Pro konsumenta nastává otázka, jak by se stanovila cena mouky, po případě pečiva.

Z 1 q žita může se namleti, když odrazíme 2 kg. na vyschnutí, 23 kg. otrub Erár vymílá žito pro vojenský chléb až do 82 kg. mouky. Já čítám na 75 kg. mouky, tak že by byla mouka Žitná mnohem lepší, nežli mouka erárni.

My bychom tedy dostali po srážce 2 kg. na vyschnutí, 23 kg. otrub 75 kg. mouky z 1 q žita. Otruby počítám po 5 kr. dostaneme za ně 1 zl. 15 kr., mouku počítám po 12 kr., dostaneme tedy

za ni 9 zl. 75 kr. Dostaneme tedy za melivo z 1 q žita dohromady 10 zl. 15 kr.

Tu vidíte, pánové, že můžeme dostati při těchto cenách za mlecí výrobky tolik, co by stálo žito, 10 zl.

Tyto ceny, které já tu uvádím, souhlasí ale s cenami, které byly, když stálo žito 7 zl., a které podle několika cenníků rozličných našich mlýnů velkých úplně s jejich cenami souhlasí i tenkráte, když žito bylo za 7 zl.

Vidíte, že i při 10 zl. žita lze dostati výrobky za tutéž cenu, která se platí za výrobky, když je žito za 7 zl. Při pšenici má se věc takto: Podotýkám, že v Německu na př. není tolik druhů mouky zavedeno jako u nás.

Tam není ani více druhů žitné mouky, tím méně, aby bylo tam 8 druhů pšeničné mouky, jako u nás. Tam se mele žito na jednu mouku, a myslím, že chléb z takovéto mouky a samožitný jest nejzdravější a nejlepší. Jak známo, chléb vyrážkový také dlouho se nemůže jist, druhý třetí den okorá, vyschne a není k jídlu, poněvadž se v něm nalézá poměrně více škrobu, než v černém. U nás, hlavně pak venku, kde se každý den nepeče, nemáme každý den čerstvý chléb. Já myslím, že jest přiměřenější, když by se žito mlelo na jednu mouku.

Co se týká pšenice, neslouží těch dnešních 8 druhů mouky k ničemu jinému než patrnému švindlu. Švindl spočívá v tom, že kupci se nedá ta mouka, totiž to číslo, které on platí, nýbrž že se mu dá nejméně o číslo horší mouka.

To je vlastně ten užitek,. který z toho překupník má, poněvadž se pouhým okem a po případě ani zvětšovacím sklem nedají nejbližší čísla mouky od sebe rozeznat.

Já pochybuji, že by pouhým okem vůbec a po případě zvětšovacím sklem se dala rozeznati nulka od dvojnulky anebo nulka od jednotky.

To snad není možné a obchod právě tím se živí, že prodává na příklad tomu, kdo chce trojnulku, nulku, poněvadž vigneta se dá pohodlně odstranit a jiná opět připevnit, na pytel přilepí se vignetka dvojnulky, jestliže v pytli jest nulka.

Na druhé straně, když někdo dává nulku, podstrčí se mu číslo první atd. To je patrný švindl a to Vám i znalci pekaři a mlynáři dosvědčí, že se tak děje.

Když by se tedy ten počet druhů mouky zmenšil, a nevyrábělo se tolik čísel mouky pšeničné jako dnes, dospělo by se tím k poznání pravému, a pak by ten švindl musil přestati. Pro naší výživu úplně by postačily 3 druhy mouky pšeničné, z nichž by to nejnižší číslo, tedy ten nejhorší druh se mohl smíchati hlavně v městech, kde se peče několikráte denně a dosti často se žitnou moukou, a kdybychom měli ještě 2 čísla mouky, mohli bychom se omeziti jako v jiných státech na 3 čísla mouky.

Z 1 q pšenice, ale po odraženi 2 kg na vyschnutí, může vymleti 23 kg otrub po 5 kr., což činí 1 zl. 15. Pak můžeme dostati mouku číslo 3, tedy té nejhorší asi 16 kg. Tato mouka by se mohla smíchati s moukou žitnou a má tedy cenu mouky žitné, tedy 12 kr., a dostaneme za ni tedy 1 zl. 92 kr. Dále vymeleme čísla 2 asi 10 kg po 13 kr., činí 1-30 zl. a zbylo by asi 50 kg mouky nejpěknější po 15 kr., což by činilo 7 z1. 50 kr., my bychom utržili tedy 11 zl. 87 kr. za mlýnské výrobky z 1 q 12zlatovó pšenice. Když porovnáte tyto ceny s cenou našich mlýnů, shledáte, že tu samou cenu platí konsumenti, když jest pšenice za 8zl. To uvedl jsem proto, by se naši konsumenti nelekali toho, když bychom žádali l0zlatové žito a 12zlatovou pšenici, poněvadž my můžeme dáti i při 10zlatovém žitě a 12zlatové pšenici mouku | za to, zač je, když je žito za 7 a pšenice za 8.

Co se týká pečiva, je toho strachu třeba ještě méně.

Já nebudu opakovat to, co Vám dosvědčí každý majitel pekárny a každý pekař, že velmi dobře a s dobrým výdělkem může dáti za kg žita kilo chleba, totiž chleba pečeného ze žita semletého na jednu mouku a výborného, jak jsem již byl pravil, a to jednoduše proto, že na příklad z jednoho metráku mouky vypeče se až 135 kg chleba. Těch 35 kg,co jest tedy v pečivu více než mouky, jest patrně voda, která se prodává tak draho jako ta mouka; z těch 35 kg, co vypeče se více, může býti pekař velmi dobře živ a všecky výlohy své krýti.

To jest zcela patrno, a o tom nepotřebuji dlouho se šířiti, poněvadž jest tomu tak i při těch starých mlýnech větrných, které od starodávna, hlavně v Německu, zavedeny jsou, kde rolníci přivezou žito a vezou z mlýna chleba a to kilogram za kilogram.

Co se týká pšenice, jest poměr ještě lepší.

Z účtů, které si sám každý může zhotoviti, vysvítá, že by naše housky mohly býti" dvakrát ne-li třikrát tak veliké za tutéž cenu. Nebudu zde na nikoho vinu klásti, proč tak není, neboť víte všichni, koho se to týče.

Z těchto poznámek, které jsem Vám zde přednesl, vysvítá, že by konsument náš nebyl ani cenou mouky, ani cenou pečiva poškozen, a to proto, poněvadž, kdyby náš návrh byl proveden, docílilo by se toho, že by konsument byl sblížen se producentem, a že by celá řada prostředníků byla odstraněna. To jest příčina jedna, a druhá jest ta, že by země nedostatek svých chlebovin kryla takovými surovinami, totiž pšenicí a žitem, které by kupovala za cenu světovou a prodávala výrobky dle ceny zemské. Vysvětlení k tomu jest následující:

Země naše nevyrábí dnes tolik pše-. nice, co spotřebuje, ani tolik žita, a potřebuje ještě přívozu podle úředního odhadu 3 až 6 milionů metráků chlebovin.

Velectění pánové, když by naše země koupila ku přikladu v Uhrách - které jsou nám nejbližší - pšenici za 8 zl. a výrobky z ní prodávala dle ceny 12 zlatých, získala by při tom 4 zl. na každém metráku a vyneslo by to tedy při 4 milionech metráků 16 milionů na penězích, (Hlas: Kde pak je režie?), z čehož by se režie velice dobře kryla. Tím se umožní, že všecko jest pak proveditelné, a že cena byla upravena bez poškození spotřebovatelů.

Nyní, když jsem Vám dokázal, že