nicht zu langer Zeit berufene Vertreter aller Seiten zu Verständigungsconferenzen einberufen werden sollen.

Ob diese von einem Erfolg begleitet sein werden oder nicht, das vermag heute niemand zu prognosticiren.

Das eine glaube ich aber mit Gewissheit aussprechen zu können, dass weite Kreise des Reiches und alle jene Kreise, welche den Frieden bei uns wünschen, den Sehnlichsten Wunsch hegen, dass solche Berathungen zu einem günstigen Resultat führen.

Da heute, meine Herren, niemand weiß, wer berufen sein wird, an der Conferenz theilzunehmen, erlaube ich mir zu sagen, wir alle, die wir an der Conferenz teilnehmen werden, müssen uns bewusst sein, dass eine schwere Last auf unseren Schultern ruhen wird. Wir haben die Verantwortung zu tragen, nicht bloß unserer Wählerschaft gegenüber, sondern auch, ich möchte sagen, im erhöhten Maße der Allgemeinheit gegenüber. Und diese Verantwortung der Allgemeinheit gegenüber bringt die Verpflichtung mit sich, als erste Waffe, im friedlichen Sinne gesprochen, in die Conferenz den ernsten Willen mitzubringen, um Frieden zu gelangen. Die Verantwortung der Wählerschaft gegenüber wird allerdings den schon mehrmals genannten Muth zum Frieden, als nothwendige Folge zeitigen müssen und wahrlich Muth zum Frieden, meine Herren, wird nothwendig Sein. Denn es wird für die Herren Abgeordneten vielleicht nicht gar so leicht sein, nachdem Concessionen zur Erreichung des Friedens gemacht werden müssen, der Wählerschaft es begreiflich zu machen, dass die Concessionen gemacht worden sind, im vollen Bewusstsein, dass es Concessionen sind, aber auch in der vollen Ueberzeugung, dass mit diesen Concessionen ein Friede erkauft ist, der mehr werth ist, als das starre Festhalten an jenen Punkten, die bisher als Programmspunkte von der Partei ausgegeben worden sind, und ich bezeichne daher im Gegensatze zu einem heutigen Redner diesen Muth, selbst wenn er von der Defensive aus geschieht, als ehrenhaft, als einen im hohen Maße zu achtenden und zu schätzenden Muth.

Ich habe gesagt, ich wähle die Form, wir werden eine schwere Last aus unseren Schultern tragen, wenn wir an den Conferenztisch treten, denn ich bin der Auschauung, dass bei diesem Widerstreit der Anschauungen hier die Curie des Großgrundbesitzes ein Wort mitzureden hat und der erste geehrte Herr Redner des gestrigen und der erste geehrte Herr Redner des heutigen Tages mögen es mir verzeihen, wenn ich es nicht für zweckmäßig halte, dass wir von unseren Privilegien nicht abdicieren; ich halte uns auch nicht für eine prähistorische Institution, ich glaube, wir leben mit unserer Zeit und müssen mit derselben leben, wir können uns freuen, dass unsere Privilegien durch die Verfassung eingeräumt sind, aber wir haben die Verpflichtung, nicht diese Privilegien im Auge zu haben, sondern das Wohl des Landes, das Wohl des Staates, das Wohl der Gemeinsamkeit. (Beifall. )

Wir alle, die hier in diesem Lande geboren, wir alle haben das Interesse des Landes im Auge und tagtäglich sehen wir unsere Interessen parallel laufen mit den Interessen einer Reihe von andern Herren aus andersse Interessengruppen. Wir können uns diesees Rechtes, dieser Pflicht nicht entschlagen, nämlich mitzuarbeiten zum Wohle des Landes und des Staates, daher an einem Friedenswerke theilzunehmen, welches uns endlich die Möglichkeit geben kann, und, so Gott will, geben wird, den Wohlstand des Reiches und des Landes zu heben und zu bewirken. (Beifall. )

Der conservative Großgrundbesitz, doch nein, der gesamnite Großgrundbesitz dieses Landes, hat meines Erachtens die Verpflichtung mit beizutragen zur Milderung der Gegensätze, zur Anbahnung besserer nationaler Verhältnisse. Und ich komme wieder zurück auf die stückweise Arbeitsschlichtung des böhmisch-beutschen Streites. Wir haben thatsächlich die Anschauung bewiesen, dass dieser Streit stückweise geschlichtet werden muss, wir haben daher eine Reihe von Mandaten unseren sehr geehrten Gegnern, unserer Gruppe Zur Verfügung gestellt.

Wir haben durch gar Nichts bekundet, dass wir von unseren programmatischen Anschauungen abgehen. Wir sind die Alten geblieben, ebenso wie wir es für selstverständlich halten, dass jene Herren, die infolge des Compromisses hier eingetreten sind, auch au ihren politischen Anschauungen festhalten.

Es alteriert daher dieses Verhältnis weder den Standpunkt unserer politischen Anschauungen, noch kann dieses Verhältnis irgendwie jene Beziehungen alterieren, die wir vor Abschluss des Compromisses mit den anderen geehrten Parteien dieses hohen Hauses gepflogen und forgsam gewahrt haben.

Ich erblicke in diesem zum Zwecke der Wahl vorgenommenen Compromisse, welches frei und unbeeinflußt, und nicht uns abgezwungen, sondern freiwillig von uns gewährt worden ist, einen Fortschritt in unserem politischen Leben.

Ich freue mich über diesen Fortschritt und hoffe, dass diesem gegenwärtigen Zustande, welcher durch das Compromiss zustande gekommen ist, die gesetzliche Regelung, respective die Annahme jener Anträge folgen wird, welche unsere Partei seinerzeit mit den verehrten gegnerischen Parteien im hohen Hause einzubringen sich erlauben wird: Ich begrüße diesen Fortschritt im politischen Leben auch deshalb, weil ich die seste Ueberzeugung habe, dass die gemeinsame Arbeit, wie gestern der Herr Obmann des verfassungstreuen Großgrundbesitzes trefflich hervorgehoben hat, eine Reihe von Berührungspunkten bringen wird, die nur freudig begrüßt weiden können, und, wenn es Beiden gelingen follte, zur Erzielung des Friedens zwischen beiden Streitenden Theilen ein Scherflein beizutragen, dann werden wir nicht nur das Gefühl haben, unsere Pflicht erfüllt zu haben, sondern auch das Bewusstsein, dass das Königreich Böhmen und seine Bewohner uns dankbar sein können. (Lebhafter Beifall und Handeklatschen).

Nejvyšší maršálek zemský: Dovoluji sobě ohlásiti, že se ještě přihlásil k řeči a sice pro pan posl. Adámek a že pan posl. Karel princ Schwarzenberg vyměnil s ním místo, tak že jsou zapsáni pro návrh páni posl. Adámek a princ Karel Schwarzenberg.

Ich erlaube mir bekannt zu geben, dass sich noch zum Worte gemeldet hat u. zw. pro der H. Abg. Adámek, so dass noch für Ben Antrag eingetragen sind die H. Abg. Adámek und Prinz Karl Schwarzenberg; Ersterer hat mit Prinz Schwarzenberg den platz in der Rednerliste getauscht.

Dávám tedy slovo panu poslanci Adámkovi.

Posl. Adámek: Slavný sněme, přihlásil jsem se k slovu, abych alespoň na některé žaloby, které pan posl. Schreiner vznesl, odpověděl kratince, na žaloby, které nemohu zůstaviti bez odvety v tomto zasedání sněmu.

Pan posl. Schreiner, který opětně a opětně volal, aby mu pan posl. Kalina, s kterým polemisoval, uvedl fakta, sám upadl v horší chybu, když pronesl proti zemskému výboru všeobecná nařknuti, jež nižádnými fakty nedoložil. Pan poslanec dr. Schreiner mimo jiné především tvrdil, že zemský výbor zkracuje Němce při obsazování úřadnických míst nejen zde v Praze, ale i v zemských ústavech.

Tuto žalobu musím, ač nejsem referentem osobním, odmítnouti a se vší rozhodností konstatuji, že při obsazování míst úřednických a zřízenců zemských toliko a jedině platí zásada, aby místo dostal ten, který je nejlépe kvalifikován bez ohledu na národnost. Naší vinou není, že němečtí žadatelé na mnoze této kvalifikace nemají, poněvadž se při zemském výboru rovnoprávnost při úřadování provádí s podrobnou důsledností. Od nás nemůžete přece žádati, abychom my snad ještě snesli, aby rovnoprávnosti při úřadování v zemském výboru a při úřadech zemských šetřeno nebylo. (Výborně!) Naší vinou není, že Vy odmítáte a povrhujete učením se češtině, a že Vaši žadatelé nemají kvalifikace, kterou můžeme a musíme požadovati při zemských úřadech, jež musí v obou zemských jazycích úřadovati.

Pan posl. Schreiner také neuvedl žádných fakt pro svá všeobecná tvrzení a nařknutí, že peněz zemských, ke kterým přispívají také Němci, jednostranně užíváme k českým účelům. Fakta o nesprávnosti tohoto tvrzení najde p. posl. dr. Schreiner v zemském rozpočtu. Mám za to, že z rozpočtu každý nestranný pozorovatel se může přesvědčiti, že při vyměřování subvenci a vydajů zemských vůbec nerozhoduje národnost, nýbrž skutečná hospodářská a kulturní potřeba. Jakmile se postavíte na stanovisko,. že veškeré podpory a vydaje zemské se mají děliti dle počtu obyvatelstva, nesmíte mluviti o tom, že mají a mohou býti takovýmto způsobem veškeré kulturní a hospodářské potřeby obyvatelstva tohoto království bez ohledu na národnost náležitě opatřeny. (Výborně!) Na takovéto předpotopní a přímo brutální nazírání nikdy nepřistoupíme a přistoupiti nemůžeme. Přesvědčíte se z rozpočtu, že, i kdyby tato zásada měla platiti, my bychom si spíše měli stěžovati a ne Vy.

Pan posl. dr. Schreiner zabředl též na pole školy a kostela. Pánové, dějiny minoritních škol českých, minorit českých, v t. zv. uzavíraném území vůbec jsou krví psány a ti, kdož přijdou za námi, nebudou moci pochopiti, že v 19. a 20 století bylo možno, že v tomto království obyvatelé národnosti české mohli býti podrobeni takové tyranii a takovým násilnostem, jaké dějí se našim menšinám v uzavřeném území. (Pochvala). Mám vypravovali o zápasech minoritní Školy, jako v Mostě, Lomě a jiných městech? Nebudu toho dnes činiti. Udá sek tomu zajisté později příležitost.

Konstatuji fakt, že chudý český dělník a česká vdova přispívají grošem na příspěvky Ústřední matici školské proto jen, abychom mohli naše minority opatřiti nejnutnějšími školami českými, že k takovýmto účelům vydali jsme miliony, ačkoli k veřejným účelům musíme stejně přispívati. Tím se nemusíte vychloubati, že se takto stavíte proti českým minoritním školám, a hluboce mně bodlo, když jsem slyšel známou frási, že jejich vydržovateli jsou čeští dělníci. Pánové! To jest Vaše kultura v 20. století! A Vy se jmenujete pokrokovou liberální stranou, (Anýž: Šosáci jsou!)

Český dělník se svou mozolnou prací a utrácením zdraví jest to, který nejvíce přispívá k hospodářskému povznešení Vašeho území a ke hromadění těch kapitálů, které tak urputně pracují proti nám. Co má český dělník ve Vašem uzavřeném území? Což nemá míti ani práva, aby své děti mohl vychovávati a vzdělávati ve svém jazyku mateřském? Ale ciťte jako otcové: Může býti většího pokoření a ponížení pro takového dělníka, než když nemá ani té moci, aby své dítě zachránil před odnárodněním ? (Pochvala).

A, pánové, jak se vede našim menšinám v kostele? Já jsem již opětně na tomto sl. sněme ukázal, že věci ty dospěly tak daleko, že naše české menšiny ve Vašich kostelích se nesmí po česku

modliti, že jim v kostele zakazujete i národní hymnu po česku zpívati. Jak se to srovnává s tím Vaším kulturním posláním? Jak se to srovnává s tou Vaší spravedlností? Jak můžete tvrditi, že hnutím "Los von Rom" jsou vinni čeští kněží? Pochopuji, že to pan dr. Schreiner řekl, nechce tuto zásluhu přiznati Wolfovi a Schönererovi. To nemá povídati politikům! Vždyť víme, kdo to hnutí v Čechách rozšiřuje, jak to vzrůstá, kdo a jakými prostředky je fedruje.

Když tvrdíte, že Vám se děje křivda, že Vy jste zkracováni kulturně i národně, přál bych si, abyste přistoupili jednou k nabídce, která Vám byla učiněna abychom si postavení vzájemně vyměnili, a pak byste se přesvědčili že my Vám blahopřejeme. (Souhlas. ) Ale. pánové, co se zde mluví na počátku tak zvaných konferencí, odhaluje karty.

Pánové! Vy nesmíte zapomínati, že my nemáme krátkou paměť! Ne, my máme dobrou paměť a víme a nezapomněli jsme, co pácháte na českém národě a nedopustíme, aby české menšiny byly obětovány Vašemu snu o uzavřeném českém území, které má býti roztržením tohoto království a rozbitím Rakouska. (Tak jest!)

Pánové, my budeme do posledního dechu bojovati proti brutální tyranii a křivdění právu a svobodě ať je spácháno kýmkoliv a kdekoliv, jsouce po všecky časy ochotni k smíru toliko na základech úplné rovnoprávnosti a stejné k oběma národům spravedlnosti. (Potlesk. )

Nejvyšší maršálek zemský: Přichází k řeči pan poslanec princ Schwarzenberg. Dávám jemu slovo.

Posl. princ Karel Schwarzenberg: Nebudiž mi pokládáno za neskromnost, když po debatě, zajisté vzhledem k formálnímu předmětu jejímu dosti dlouhé za všeobecné únavy se ještě ujímám slova. Během celého období zasedacího jsem však slavný sněm ušetřil vývody svými a použil jsem klidu, abych pozoroval a čerpal poučení z pozorování dějů v různých sborech zákonodárných, z pozorování jednání a vývinu stran, ač vždy upřímně mohu říci, vývin ten se mi nezdál býti mnohoslibným. Nechci však kritisovati poslední dobu, poněvadž jsem si toho zcela vědom, že kritika praktické ceny nemá, a poněvadž, což také doznati mohu, offensiconí nálada u mne značně ubyla snad ve stejné míře, jako u mnohého jiného ze starých kolegů parlamentárních.

Jenom na některé věci bych rád poukázal a to jest na faktum, které ani od nikoho popíráno nebude, že sotva veškerá námaha a práce jednotlivých stran a národností vykazovati bude bilanci ve stejném poměru aktivně ke vší práci a ke všem námahám, kterým se zástupcové lidu v posledním desítiletí oddávali.

Nyní jsme dospěli, nebo snad dospějeme k tomu - možnost není vyloučena, ačkoliv bych si toho přál, aby toho nebylo - že nám bude třeba očekávati od vlády, aby bránila poplatnictvo před berními obětmi, které sbory zákonodárné na poplatnictvo uvalili neb uvaliti se chystají.

Jest to úkaz zajisté vážný, úkaz, který do jisté míry vysvětluje depressi nejen hmotnou ale i morální a který jaksi vyzývá kathegoricky k vážnému přemýšlení o stávajících poměrech, k vážnému jednání nejen se strany vlády, nýbrž ještě více se strany voličů a volených.

Však, pánové, nechci Vás nuditi pessimismem. Přihlásil jsem se k slovu, abych vyslovil své potěšeni, že mně jest opět zasedati v tomto sněmu a sice ve sněmu, jenž vyšel z voleb, které se ve svém rázu a průběhu poněkud lišily od voleb dřívějších. Volby ty, nejenom vzhledem ke straně a ke sboru voličů, ke kterému já mám čest náležeti, děly se pod znamením kompromisu i neváhám doznati, že v tom vidím jakýsi úkaz nový a do jisté míry potěšitelný vzhledem k tomu, že jednotlivé strany počínají sobě vážiti odůvodněných mínění a náhledů i stran a že dovedly seznati, že nová přání a nové momenty vystupují ve veřejnosti a že hmotné poměry snad větší hrají úlohu dnes, než dříve a že volby - ony v tom ohledu pamatuji hlavně na stranu naši - vyšly z jakéhosi hlubšího poznání svéráznosti tohoto sboru voličů, společných jeho zájmů, společných jeho povinností.

Při tom míním, že, kdyby seznání to se bylo snad dříve již šířilo, anebo, kdyby příště doznalo většího šíření a prohloubení, by byl náš veřejný život zůstal ušetřen v posledních letech mnohého kolísání, které v státním životě není ku štěstí a že by, kdyby se dále šířilo, stát mohl zůstati ušetřen dalšího kolísání, jakož i změn, které by snad daleko nezůstaly od mezí krise.

Že volby, které konány byly v tomto sboru, předpokládaly a za následek měly oběti, které přinésti třeba bylo, nechci popírati. Byly to však oběti stran, nebyly to však oběti zásad, nebyly to oběti rázu těchto stran. (Tak jest!) Tak jako význam a ráz stran ve stejné míře nestoupá a neklesá s dočasným počtem členů a zástupců jejich, tak také význam a ráz strany, ku které já náležím, po ztenčení počtu členů jejich tentýž zůstal nyní jako před tím. Jelikož jsme vždy byli stranou konservativní a stranou konzervativní jsme zůstali a na dále také zůstaneme, nebo vůbec nebudeme, proto isme také konservativními v udržení styků s jinými stranami, styků, které navázány byly před mnoha lety za časů smutných, které byly udržovány a které sesíleny byly následkem mnoha přikoří, mnoha protivenství a také urážek, které spolu zažíti bylo. Přetržení těchto styků z naší iniciativy nevyjde. I my milujeme lid, mezi kterým žijeme, my ho milujeme, my ale nemilkujeme.

Ich möchte mir noch erlauben, meine Herren, mit einigen Worten hinzuweisen auf die Momente, welche die gegenwärtige Gestaltung der Vertretung des Großgrundbesitzes hervorgerufen haben und welche die Ursache waren bessert, dass nunmehr die Vertreter Beider Parteien des böhmischen Großgrundbesitzes entsendet wurden, um nebeneinander in diesem Hause zum gemeinsamen Ziele zu arbeiten.

Diese Momente ersehe ich zunächst in den gemeinsamen Interessen und, ich nehme keinen Anstand, es zu sagen, in den gemeinsamen wirtschaftlichen Interessen.

Ich glaube, dass darin von keiner Seite uns gegenüber ein Vorwurf wird erhoben werden können, wenn auch bei uns und auch unter unseren Wählern die wirtschaftlichen Interessen mit einer höheren Kraft an die

Thür schlagen und von höherer Bedeutung werden.

Ferner, meine Herren, war es, glaube ich, wohl das Gefühl gemeinsamer Pflichten, die uns obliegen, gemeinsamer Pflichten und, ich will noch hinzufügen, mehrerer Pflichten, welche auf mehreren Rechten Beruhen.

Es läufst sich nicht leugnen, dass die Großgrundbesitzer ein, wie es oft gesagt worden ist, privilegiertes Wahlrecht haben.

Aber, weil sie es haben, müssen sie sich bewusst sein, dass sie weitere und höhere Pflichten haben, dass uns das Wahlrecht nicht eingeräumt wurde wegen größerer Steuerleistung oder vielleicht aus historischen Rucksichten. Darüber ist bei uns, glaube ich, keiner mehr im Zweifel.

Die Berechtigung unserer Bertretung beruht hauptsächlich darin, dass von uns auch erwartet werden kann eine, ich möchte Sagen, weniger Behinderte Stellung, eine weniger Behinderte Aussprache, weil wir eben von dem Gespenste der Mandatgangst nicht beeinflusst zu Sein Brauchen. Und hierin, meine Herren, liegt auch das ethische Motiv und der ethische Grund unserer Bertretung. Ich weiß, dass in meiner Jugend, während unserer Erziehung, mir nahegelegt wurde, dass man jederzeit den Muth haben muss, die Wahrheit nach oben zu sagen.

Ich glaube, dieses Erziehungsmoment ist ziemlich allgemein geworden und hat auch durchgeschlagen. Den Muth, die Wahrheit nach oben zu sagen, an dem fehlt es selten. Gegenwärtig scheint mir ebenso nothwendig, wenn nicht nothwendiger zu sein, der Jugend einzuprägen, dass sie nicht nur nach jener Richtung, nach oben, sondern auch in anderer Richtung den Muth haben muss, die Wahrheit zu Sagen. Dessen müssen wir uns, meine Herren, die auf diesen Bänken des Hauses sitzen, bemusst sein, dass wir leichter in der Lage sind so zu handeln, und deshalb es auch thun wollen, frei und unumwunden die Wahrheit auch nach unten hin zu sagen. (Sehr gut!) Nun, meine Herren, wenn diese Erkenntnis, welcher die jetzige Gestaltung der Bertretung des Großgrundbesitzes zur Basis liegt, eine allgemeinere Berbreitung, und eine allgemeine Vertiefung finden würde, dann, glaube ich, wären die Bertretungskörper bald wieder arbeitsfähig.

Man sucht die Schwierigkeiten des heutigen öffentlichen Lebens und der Bethätigung der Parlamente in verschiedenen Fragen, in der nationalen Frage, in der staatsrechtlichen Frage, etc.

Jede Partei sucht die Schwierigkeiten in der Nichterfüllung ihres Programmes, und jede Partei meint und sagt, ja. wenn mein Programm nicht durchgeführt wird, dann muss der Staat caput gehen.

Nun, meine Herren, offen gestanden, ich suche den Grund der Schwierigkeiten darin nicht.

Meiner Ansicht nach, und ich bitte, die Herren wollen es mir nicht übel nehmen, wenn ich da ganz frei und offen rede, liegt der Grund des Stillstandes des parlamentarischen Lebens nicht allein bei uns, sondern auch in anderen Staaten, darin, dass mit der Zeit die Wählerschaft vergessen hat die Pflichten, welche ihr eingeräumt worden sind gleichzeitig mit dem Rechte der Wahl.

Man hat vergessen, und speciell in einem monarchischen Staate ist das von Wichtigkeit, dass seiner Zeit die Bevölkerung berufen worden ist zur Mitarbeit und zur Mithilfe an der Gesetzgebung.

Und wenn man heute sieht, wie die Mithilfe weniger in den Vordergrund tritt und die Erschwerniss an ihre Stelle getreten ist, dann glaube ich, meine Herren, wird man dem früher Gesagten wohl nicht viel widersprechen können.

Und so lange sich nicht nur die breiten Schichten, sondern alle Schichten derjenigen, die ein Wahlrecht haben, - und ich nehme auch uns nicht aus, - nicht dessen bewusst werden, dass sich ihre Pflichten auf den ganzen Staat beziehen, und dass Sie nicht nur ihr Parteiinteresse in den Vordergrund Stellen dürfen, solange wird es eine wirkliche Sanirung des öffentlichen Lebens nicht geben.

Ich hege auch einen gewissen Skepticismus gegen die verschiedenen Maßregeln, die empfohlen werden zur Besserung und zur Ausgleichung der Verhältnisse. Bald werden sie gesucht am grünen Tische bei Conferenzen, bald werden sie gefacht im Bauen von Kanälen. Meiner Anficht nach sind das alles nur Palliativmittel. Eine wahre Sanirung wird nicht eintreten, bevor nicht eine Ernüchterung eingetreten ist.

Und, meine Herren, schmerzlich hat es mich berührt, in diesen Tagen hier einige Aeußerungen gehört zu haben, welche fürwahr nicht geeignet sind zn einer Beruhigung zu führen. Nachdem ich aber zu Beginn meiner Rede gesagt habe, dass ich nicht polemisiren und nicht offensiv sein will, will ich über jene Aeußerungen auch hinweg gehen. Aber leugnen kann ich nicht, dass sie mich nicht gerade optimistisch gestimmt haben, und dass mit Rücksicht auf die Möglichkeit solcher Aeußerungen eine Sanirung mir nicht bald als möglich erscheinen will.

Und nun, meine Herren, glaube ich, dass es eine wohlverstandene Pflicht meiner Wählerklasse war, in dem von mir angedeuteten Sinne einen ersten Schritt gemacht zu haben durch die Opfer, welche deren Parteien gebracht haben. Es wäre zu wünschen dass, soweit es im Wirkungskreise unserer Tätigkeit liegt und soweit es hier in diesem Landtage in Betracht gezogen werden kann, unsererseits dahin gewirkt werde, dass aus diesem Wetterwinkel der österreichischen Politik nach dieser Session einmal auch ein Wind wehe, der nicht als Sturm von den anderen Theilen dieser Monarchie angesehen zu werden braucht.

Nicht an uns soll die Schuld liegen, wenn das constitutionelle Leben Österreichs zum Stillstand gebracht wird. Glauben Sie nicht, meine Herren, dass wir den Absolutismus wünschen. Meine Herren, Solche Schwärmer Sind wir nicht mehr; denn auch wir wollen nicht mundtodt gemacht werden gegenüber anderen Elementen, die uns nicht freundlich gestimmt sind.

Wir wollen auch nicht mundtodt gemacht werden gegen eine sozial-politische Richtung, die sich gegenwärtig gerade in den höchsten Verwaltungsstellen bemerkbar macht.

Nun, meine Herren, solche Schwärmer sind wir nicht. Wir wollen uns des Rechtes, das uns eingeräumt wurde, würdig erweisen. Was wir aber zunächst wollen, ist, dahin zu Wirken, dass derjenige, der uns Seinerzeit die Constitution gegeben hat, verschont bleibe Entschlüsse zu fassen, die für ihn vielleicht Schon allzuschwer wären. Hiemit Schließe ich.

Nejvyšší maršálek zemský: Není nikdo více ke slovu přihlášen.

Prohlašuji rokování za skončené.

Es ist niemand mehr zum Worte gemeldet. Ich erkläre die Debatte für geschlössen.

Po ukončení debaty se ještě přihlásili ku krátkým věcným opravám pan dr. Kieman a p. posl. Kalina.

Nach Schluss der Debatte haben sich zu thatsächlichen Berichtigungen die Abgeordneten Herren Dr. Kiemann und Kalina das Wort erbeten.

Ich ertheile das Wort dem Herrn Abg. Dr. Kiemann.

Abg. Dr. Kiemann: Der Herr Abgeord. Kalina hat in Seiner gestrigen Rede von "all' den Desraudationen", welche bei der städtischen Sparcassa in Prachatitz vorgekommen seien, gesprochen, und wollte damit wohl andeuten, dass es mehrere Defraudanten gegeben habe.

Dem gegenüber muss ich thatsächlich berichtigen, dass einzig und allein dem gewesenen Cassier der genannten Sparcassa Defraudationen, beziehungsweise, Malversationen zur last fielen und dass - wie der Herr Abgeordnete Kalina als Obmann der Geschworenen in dem diesbezüglichen Strafprocesse wissen muss - auch hie sorgfältigste Untersuchung nicht den leisesten Verdacht einer Mitbetheiligung dritter Personen ergeben hat.

Der erwähnte Cassier wurde übrigens nicht wie Herr Kalina gestern sagte zu wenigen Wochen, Sondern zu zwei Jahren Kerker verurtheilt. Ich berichtige thatsächlich, dass sofort, als die ersten Anzeichen einer vorgekommenen Malversation auftauchten, der Bürgermeister und der Sparkassaausschuss Selbst diesbezüglich die Anzeige an die Staatsbehörde erstatteten und die Untersuchung verlangten.

Auch die Behauptung des Herrn Abgeordneten Kalina, dass die alte BezirksVertretung ihr Amt dazu benutze, durch Anstellung deutscher Beamten die Position der Deutschen in Prachatitz zu stärken, muss ich als unrichtig bezeichnen, bemerke übrigens, dass das Amt eines Obmannstellvertreters der alten Bezirksvertretung ein Tscheche ausübt. (Hört!)

Wenn der Herr Abg. Kalina sagte, dass dasjenige, was in Prachatitz geschehen sei, himmelschreiend sei, so kann ich diese Behauptung einzig und allein bezüglich der im Jahre 1898 vorgenommenen Wahl zur Bezirksvertretung Prachatitz-Wallern als richtig bezeichnen, (Ruf: Sehr richtig! Schwindel!) denn es wurde damals in einem Bezirksvertretungsgebiete, welches, wie schon Freund Dr. Schreiner erwähnte, 18295 Deutsche und bloß 11450 Tschechen zählt, eine Bezirks- Vertretung mit tschechischer Majorität gewählt. (Ruf: Hört!)

Nejvyšší maršálek zemský; Dávám slovo ke krátké věcné poznámce p. poslanci Kalinovi.

Posl. Kalina: Velectění pánové, teď přijde poslední představení podle p. dr. Schreinera, ale bude zlé. (Veselost!) Ano prosím, velectění pánové (Hlasy: Už se bojíme!) Pánové, Vy se nebojíte vůbec ničeho, ale já konstatuji věcně: 1. že jsem ve své řeči nemluvil o tom, že bývalý pokladník Záruba a zároveň až do poslední doby trvalý okresní starosta bývalého prachatického okres. zastupitelstva do dnes úřadujícího dostal 4 neděle těžkého žaláře, já jsem to neřekl, já jsem řekl, že kdyby se dělo v některé české spořitelně to, co se dělo v městské spořitelně Prachatické, by ředitelstvo takové spořitelny nesedělo ani 4 neděle ve svém úřadě, a nemluvil jsem o tom, že Záruba dostal 4 neděle.

Já bych takovou nepravdu neřekl. My, ale víme, abych to demonstroval, co se dělo v Prachatické spořitelně se strany ředitelstva, že nemohlo nám předložiti v tomto procesu vůbec žádné účetní závěrky, že neskládalo od jakživa žádných výročních účtů (Slyšte!), prosím, je to zapsáno v soudním protokole - scházelo se k schůzím důležitým, které na odpoledne svolali, zrovna to řekli Vaši páni: Rumwolf a Tille, kteří jedině mluvili po německu a kterým dělali Všeněmci v Prachaticích Fackelzug, kdežto všichni ostatní mluvili po česku, poněvadž jsme je donutili, poněvadž jsou to odrodilci, a takových je velmi mnoho na lavicích Němců; nemůžete tedy vytýkati, že nemáme úcty před Vámi. Tento Tille, Rumwolf potvrdili pod přísahou jako svědci, že byli zváni ke schůzím ředitelstva a že, když přišli do schůze ředitelství, řeklo se jim: "páni dopoledne schůzi odbyli a šli na hon. "

Podívejte se do účetních závěrek a a vemte na vědomí, že když případ Zárubův skoro 2 léta se vlekl a když došlo k líčení, v tomto líčení se objevilo, že pan pokladník Rof nebo Ruf - Vy budete to jméno dobře znát - musil doznati, že nezná stanov, poněvadž stanovy předpisují, že o každém vkladu má býti veden záznam, že má býti pokladníkem a účetním potvrzen, což se vůbec až do doby procesu nedělo i po defraudaci Zárubově.

Kdo zná manipulaci spořitelen, musí se tomu diviti, jestliže v soudním řízení se objeví takové věci, když potom přijde zástupce vlády, který na dotaz porotce, jenž se ptá: "Jakou pak jste dostal instrukci?" že odpoví: "Žádnou instrukci jsem nedostal !" Já jsem musil dávati pozor, zda se schůze řádně odbývají. " Nuž, pánové, on neznal ani stanov ten vládní komisař, a toť bychom byli tam, kde jste chtěl býti; pokud se týče Prachatic, jest materiál ten veliký a budu míti příležitost k tomu ukázati, jak jsou Prachatice německé.

Pánové, tam jsou čeští úředníci, kteří jsou majiteli domů; a když Vy, pánové, mluvíte stále o penězích, tož vězte, že v Prachaticích čeští poplatníci pivního sboru platí více, než poplatníci němečtí. A, pánové, ten pan Žďárský, o kterém se mluví, který má tak velké peníze, nemůže se vykázati ani druhou generací zpět, že byl Němcem. (Hlas: Chodil v mládí v čamaře, byl Sokolem!)

Pánové, takových pánů chodí v Prachaticích více. O panu Dru. Schreinerovi se to také říká, ale já to nevím a nevěřím. (Veselost. )

Nyní přejdeme k té zemědělské radě. Já jsem si opatřil úřední data a posloužím pánům v rozpočtové debatě jinými daty. Zatím toto: Podle úředních dat je zemědělská rada rozdělena na český a na německý odbor, který byl sestaven roku 1890 vládním radou Kořistkou, který zajisté není žádným nacionálním šovi-