a strnulostech. Ale i jinde následky by se jevily.

Velectění pánové, my jsme to pozorovali již jednou, že veškerá účast lidu, zejména vrstev, které nejsou zastoupeny v tomto sněmu, obrací všechen svůj zřetel k říšské radě, k parlamentu, poněvadž odtamtud očekávají spásu; neboť viděli, že tato sněmovna je tak zařízena, že vlastně je to skutečně předpotopní, nikoli historická, ale praehistorická ruina.

Velectění pánové, politická raisona našich českých poslanců nás nutí k tomu, abychom si přáli oživpní tohoto sněmu, abychom chtěli posílení novými vrstvami, řekl bych, zdravějšími elementy, kterých je zde potřebí, jestliže má sněm království Českého dostáti své povinnosti, jak si každý přeje.

Velectění pánové, pravil jsem, že vedle těchto dvou věcí, vedle změny volebního řádu, třetí hlavní úloha sněmu tohoto bude napravení zemských financí. Tu, velectění pánové, to, co včera zde bylo se strany p. Dra Urbana řečeno, ukazuje, že sice na všech stranách sněmovních jsou si vědomi nejen té dnešní finanční bídy, nýbrž i toho, že ta dnešní bída, když to půjde v těch kolejích dále poroste více; zejména z ukončení řeči jeho jsme viděli, že vlastně za dnešních poměrů těmi prostředky o kterých se mluví i mezi poslanci a také u vlády, nebude vlastne odpomoženo. Dnes porovnáváme-li rozpočet z předminulého zasedaní sněmu, vidíme, že obnášel asi sumu 30, 000000, lonský však již 50 mil. tedy plus 20, 000. 000.

Včera jsme slyšeli, jak vydání zemská budou stoupati. Ostatně to víme všichni a to proto, poněvadž bude celá řada záležitosti, které zde budou vyřizovány, a to nikoliv snad jen učitelská a školská otázka, nýbrž i jiné důležité otázky hospodářské, že se bude jednati také o úpravu vodních cest. Nesmíme také zapomenouti na živnostenskou otázku potud ovšem, pokud sněm království Českého k tomu bude kompetentní.

Bude se jednati dále o rozšíření železniční sítě, o pojišťování, tedy bude to celá řada předloh, které nutně budou vyžadovati nových vydání.

Jestliže dnes navrhuje se zemskému výboru daň z piva, jak chcete tyto příští výdaje, které nutně musí povstati, krýti? I když bychom připustili, že všecky ty návrhy jsou uskutečnitelný a že vláda připustí ty rozličné daně, víme, že výnos jich nikdy nebude krýti to, co bude vyžadovati příští potřeba.

Tážu se zemského výboru, jak chce po způsobu dnešním, ať zavedením nových daní nebo těch, které má v plánu, příští potřeby krýti.

Nezapomínejme, že zde bylo učiněno velmi důležité prohlášení, že na zvýšení přirážky vůbec není pomýšlení; dělání dluhů byl by jediný prostředek, ale vím, že další zvětšování dluhu má odpůrce v této sněmovně a zajisté oprávněné. Tedy, jak chceme věc napraviti ? Tu, pánové, každému musí přijíti na mysl, že přece jen ta finanční otázka, otázka zemských financí, má svůj rub v celé politické otázce a poměru království Českého k Vídni (Tak jestí)

Velectění pánové, jinak to nejde. Vidíme, že, ať se chceme hnouti kamkoliv, ať chceme nové daně zavádět, tu je ta vláda, která činí určité potíže, zde vidíme, že státoprávní odvislost za poměrů dnešních zavinuje naše špatné finanční hospodářství.

Velectění pánové, když přemýšlíme o této věci vidíme, že bychom si vždycky napřed měli klásti následující otázku: Jest země Česká, poplatnictvo české schopno, aby uhradilo veškerou potřebu zemskou ?

Ovšem na tuto otázku jest odpověď na snadě, neboť ona uhražuje nejenom své potřeby, nýbrž potřeby jiných zemí. Mínim, že, dokavad neprovede se vyrovnání státoprávní zemí koruny České se soustátím rakouským, budeme si musiti hledati jinou cestu, nežli jest, abych tak řekl, takovéto přištipkování a ustavičné vyhledávání nových dávek a daní, které sice mohou býti dosti oprávněny, zvláště některé z nich, zejména přepychová daň, které ale přece nevynesou tolik, kolik jest zapotřebí. Myslím, dokud se nepřijde k tomu konečnému vyrovnáni, kterého si všichni přejeme, vyrovnání politickému, že budeme musiti počítati neříkám jen s pomocí vlády - ale s tím, co země česká odvádí na potřeby státní, co vůbec na daních a poplatcích z ní se vybéře. Dnes, velectění pánové, příjem z hruba vzato, z daní přímých neb nepřímých veškeré dávky obnášejí 126, 000. 000, které vycházejí ze zemí království Českého do Vídně, z těchto 126, 000. 000 vrací se sem na veškeré potřeby zemské, tedy k uhrazovaní soudnictví, finančnictví, četnictva, školství atd. atd., asi 19 neb 20 milionů. Velectění pánové, mám za to, že nejsprávnějším byl by návrh ten, aby dříve se hledělo z obnosu oněch 126 milionů opatřiti potřeby zemské a teprve ono plus, které vybývá, když za dnešního státoprávního postaveni jinak to nejde, aby šlo do vídeňské pokladny. Bude se to snad zdáti absurdním, nebo nemožným, nemožnějším nežli povolení vlády k jiným dávkám. Ale jestliže, velectění pánové, přemýšlíme vážně o úpravě zemských financí za dnešních poměrů a za dnešní nepřátelské vlády vůči nám, respektive, za té nepřízně, která se jeví ke každému volnému kroku českého sněmu, s kterou se pokaždé potkáváme, tu myslím, že ty překážky musíme konečně odstraniti.

K čemu se omezovati na to, co jest nejdříve po ruce, bojovati s velikým namáháním za to, to hledati, když by bylo docela na místě, žádati podle určitého systému to plus, k čemu se omezovati na nejmenší míru, když skutečně vláda z toho nejmenšího, co žádáme, vůči nám mysli, že může činiti milosti a že činí milosti, jestliže v přítomném případě dá svolení k takovému zákonu nebo reformě. Upřímně musím říci, že posud, pokud se týče vlády za dnešních poměrů, nemůžeme počítati s nějakou ochotou, poněvadž sliby ohledně zemských financí slyšeli jsme je velmi často za ministerstva Thun-Kaizlova i za tohoto ministerstva - se nedodržují, a bohužel jsme se jich nedočkali.

Mám za to, Velectění pánové, jestliže se jedná o výraz mínění sněmu, že musíme přikročiti k této cestě, a já tuto otázku a myšlenku - ovšem, dnes není k tomu místa, jednati šíře o této otázce dovolím si rozvésti, až bude se jednati a rozpočtu řádném, popřípadě, až se bude jednati o otázce opravy financí zemských, ale již dnes tuto otázku předkládám

k uvažování, poněvadž mám za to, že jiným způsobem za dnešní doby k nějakému výsledku příznivému přijíti nemůžeme. Ovšem, pokud jsem řekl, že otázka zemského finančnictví souvisí čistě s politickými poměry našimi, mám za to, že právě ty to asi budou, jichž ponejvíce veškeré strany použijí, zejména české strany k tomu budou hleděti, aby přece jednou uvažovalo se o dnešní ústavní krisi, a to tím více, poněvadž dnes ústavní krise, ovšem z jiných příčin je zde, a že bude potřeba, abychom ukazovali bez přestání všude i v tomto sl. sněmu a ne snad pouhými řečmi, nýbrž ráznými projevy sněmu, a usneseními, že ten stav politický, který je dnes, hledě k finančnímu stavu země a hledě k celému hospodářství zemskému a veškerým politickým poměrům, je naprosto neudržitelný.

Já, pánové, mám za to, že to bude jedním ze 4 hlavních úkolů sněmu království Českého, aby rozvinul v plné jasnosti a v plné síle otázku státoprávní. (Výborně! Hlučný souhlas).

Dnes je k tomu, pánové, skutečně doba nad jiné příhodná a snad nebylo příhodnější doby od celých 46, let co ústava prosincová trvá. Dnes je k tomu nejkrásnější a nejvhodnější příležitost a to proto, poněvadž ústava prosincová je v rozkladu, poněvadž se ukázalo, že je parlament neschopný, že veškeré cesty k jeho nápravě jsou nadále nemožný, poněvadž se obyčejně takové argumentům ad hominem, které nemůže klamati a mýliti o tom, že dnes s touto ústavou, proti které národ český tolik protestoval, tolik bojoval a pro ni, respektive pro boj proti ni tolik trpěl, je zle a že je dnes nejkrásnější a nejvhodnější příležitost, aby sněm království Českého zaujal zde rozhodné stanovisko, aby se postavil na stanovisko státoprávní a rozvinul tuto otázku s veškerým důrazem.

Pánové, to se dosud nestalo v našem ústavním životě od roku 1867, aby sám šéf vlády doznal, že ústava nefunguje. Ano, pánové, nemůže být větší ostudy pro celou ústavu, než když sám šéf kabinetu musí přiznati něco takového, místo, co by měl opak dosvědčiti, že se ústava vžívá, že žije a je schopna života. To se neudálo, aby sám šéf kabinetu prohlásil, že tato ústava nefunguje, a aby veřejně před tváří poslanců dával na srozuměnou, jakých kroků užije pro případ, až ústavu bude nutno zastaviti, až se ukáže naprosto neschopnou k životu.

Jen že, pánové, to, čím dr. Körber hrozil pro ten případ, vypadá pro nás Čechy tak ukrutně směšně, neboť, kdyby mohl pan dr. Körber nahlédnouti do našich srdcí a mohl viděti tu onen klid a veselost duše, s jakou jsme přijali hrozbu s absolutismem, by ji byl ani nepronesl.

Co pak se i za ústavy, pánové, někdy proti nám vládlo jinak než absolutisticky? (Výborně, tak jest!)

Kdykoliv se jednalo o to, aby nejnevinnější a nejoprávněnější ústavní projev a protest s naší strany proti kterýmkoli v ústavním zřízením byl potlačen, ne aby se užívalo obyčejných cest a obyčejných prostředků jako Jinde, vláda, ať parlamentární nebo neparlamentární, nikdy proti nám nevěděla nic jiného, než zastaviti ústavu, vládnouti výminečnými stavy a stanným právem (Výborně! Hlučný souhlas, posl. Kalina volá: Ničiti existence!) Pro nás přece tato ústava nikdy neexistovala, pro nás neexistovala ani po stránce národní ani politické a tím méně, a to je třikrát bohužel, po stránce hospodářské a kulturní. (Výborně!)

Máme a známe - a také jsme jej všude vyvěšovali - ten všeobecný § XIX. st. z. z., a můžeme říci, že tento § XIX., pokud se jednalo o nás, vůbec byl prováděn ? Kdykoliv se jednalo o nějakou větší kulturní potřebu, kdykoliv se jednalo o nějakou větší záležitost národa českého po stránce kulturní, vždycky jsme viděli, že pro nás tento § XIX. neexistoval. Musili jsme se s velkým křikem a rámusem domáhati jedné university a vidíme dnes, že domáhání se moravské university vvpadá jako křížová cesta, vždyť ta universita, která nám náleží, vypadá, jako by to měl býti ústupek, bůh ví, jakého řádu a jakoby to měla býti vymoženost, která by se měla zaplatiti politickými ústupky českého národa, a přece je to věc, která se sama sebou rozumí, která je dle § XIX. samosrozumitelná. Což by mohla za skutečného a spravedlivého užívání a provádění tohoto paragrafu, u nás existovati Ústřední Matice? Anebo není to ohromnou ostudou celého Rakouska, že na př. Čechové vídenští, kteří podle úředního sčítání lidu, tedy podle toho zfalšovaného sčítání lidu, čítají přes 100. 000, nemohou se domoci veřejně školy české? (Posl. Kalina volá: Mají 6000 školních dítek!) To jest. opravdu taková ostuda, že se člověk stydí ve sněmovně to říci, poněvadž ví, že je to tak známo, a že jest zbytečno, o tom mluviti a přece vidíme, že stále musíme o takových samozřejmostech mluviti a stále jen je naznačovati jako nespravedlnost. (Posl. Kalina volá: V sídle panovníka!)

Když se jednalo o výminečný stav a výminečná opatření, která máme všichni v paměti, neboť prožili jsme v poslední době výminečný stav z r. 1893 a zejména onen monstrosní process s Omladinou tu stačilo podplacení několika svědků a zřízení několika falešných detektivů, aby celá řada počestných a poctivých lidí byla posazena na lavici obžalovaných. - Máme ještě v paměti, co tehdejší místodržitel hr. Thun zde byl zavinil. Přítomný pan posl. dr. Herold tehdá ve skutečně skvělé řeči odsoudil jednání tehdejšího místodržitele Thuna za to, co spáchal tehdá na českém národě a zejména, co spáchal na těch rodičích a ubohých obětech. (Posl. Kalina: Popravil rakouskou justici). A mluvíte-li dnes s některým tehdejším soudcem, pak toho nepochopuje a říká: "Na nás byl činěn takový nátlak, že, kdyby byli nám diktovali, že je musíme odsouditi k smrti, byli bychom to museli tak učiniti. "

Já, pánové, jako obhájce v tehdejším procesu mám za svou povinnost, abych tuto skandální aféru rakouské justice za místodržitelování hr. Thuna opět a opět přibil, poněvadž myslím, že poslední slovo v tomto procesu ještě není prosloveno. Je také skandál od nejvyššího soudu, když se tam podala oprávněná zmateční stížnost, že referent ani spisy nečetl; stížnost sice pročetl, pročetl také protispis, ale do spisů mu nenapadlo se ani podívati. A tak způsobem co nejkratším byla zmateční stížnost zamítnuta a rozsudek potvrzen.

Velectění pánové! Pravím to proto, poněvadž to vím ze zkušenosti vlastní, poněvadž jsem se z akt a celého líčení o tom přesvědčil, že stačilo zaplacení několika falešných svědků a křivé svědectví několika detektivů, aby celá řada poctivých lidí byla v takovém těžkém podezření, aby byla odsouzena. (Posl. Kalina: Tolik smrtí to mělo za následek!) Kdyby Člověk měl mluviti o tom všem, nestačilo by k tomu celé dnešní sezení. Já následkem toho od toho upouštím a jen pravím: Jestliže nám ministrpředseda dr. Körber hrozí absolutismem, že se mu vesele díváme do oči a říkáme: Jen, pane ministře, odstraňte tuto ústavu, a ať potom přijde cokoli, poněvadž, třeba by přišlo něco horšího, na dlouho se to udržeti nedá, nýbrž jen na okamžik, poněvadž přirozená síla a vytrvalost Českého národa zlomí onen odpor, a konečně dnes musíme se ohlížeti po změně. Kdyby i ústava dnes nebyla tak zkrachovala a kdyby parlament již ani nedodělával, musili bychom se o to přičiniti, poněvadž po našem soudě, z našeho právního stanoviska ústava ta je pro nás přece naprosto nemožnou, poněvadž odporuje všem základním zákonům tohoto království a celému historickému vývoji. Kdyby tedy i nebylo těch vnějších okolností, byli bychom povinni o to se přičiniti.

A tu, velectění pánové, z jedné strany české pohlíží se na krisi ústavní, tak jakoby byla jen krisi přechodní a slyšeli jsme, že snad by česká delegace resp. jistá strana české delegace hodlala parlament pardonovati, respective nečiniti potíží pravidelnému projednávání za cenu vnitřní české řeči úřední a snad také za universitu.

Universita je věcí potřeby kulturní. Tu nemůžeme nikdy činiti předmětem vyjednávání a smlouvání politických. A, pánové, ohledně té vnitřní úřední řeči české, jest povinností, abychom si řekli pravdu, abychom si řekli, co o tom skutečně míníme. Já, pánové, to pokládána za velice nebezpečné, jestliže klademe velice na váhu požadavek české vnitřní úřední řeči, asi v tom nejširším smyslu, jak bylo v Badeniových nařízeních. To přece vnitřní úřední řečí českou není! Jak pak jest to vnitřní úřední českou řečí, když úředník českého okresu v Cechách, v království, řekněme v Táboře, Čáslavi, chce-li dopsati úředníku soudci v českém okrese na Moravě nebo ve

Slezsku, musí užívati jazyka německého! Ano, pánové, jakmile chcete podati zprávu k vyšším orgánům, ať je to justiční, politický nebo finanční, musíte užívati jazyka německého. Pánové, myslím, že takovéto provádění úřední řeči české by vlastně bylo posilnění zásady sprostředkovacího jazyka německého, kdyby to české strany uznaly.

Pánové, to by byla strašná praejudice, poněvadž, jakmile chcete mluviti o vnitřní úřední řeči české, a jakmile chcete to učiniti předmětem nějakého vyjednávání, pak by to znamenalo přiznání něčeho, co ve skutečnosti není žádnou vymožeností.

Velectění pánové, kdyby se mělo jednati o vnitřní úřední řeči české, pak by nutně musily následovati veškeré důsledky toho, aby mohla skutečně tato vnitřní úřední řeč česká projíti veškerými instancemi, a zejména musilo by se to státi i v nejvyšších úřadech i zejména také ve výkonných orgánech. My ve svém státoprávním stanovisku jdeme dále a máme za to, že, jakmile začne kterákoliv česká strana vyjednávati nebo pomýšleti na vnitřní úřední řeč českou, s důsledkem ihned musí požadovati nejvyšší soud pro království České, resp. pro země koruny české. To je conditio sine qua non. Neboť, dokavad toho nebude, dokavad budete musiti k nejvyšším instancím choditi a projednávati v jazyku německém, dotud není to vnitřní úřední řečí českou. A, abych nezapomněl, dokavad relace a zprávy od úředníků samotných budou musiti jíti k nejvyšším úřadům v jazyce německém, pak to není žádná vnitřní úřední řeč česká. Ovšem vyskytly se bohužel i na české straně návrhy a mínění, že bychom se mohli smířiti s nějakým ohraničením okresů. Pánové, mám za to, že každý český Člověk bez ohledu, ať patří ke kterékoliv straně, myšlenku ohraničení okresů musí pustiti na dobro z mysli. To jest nemyslitelné, to jest neproveditelné, to se nesmí za nic státi, ač nechceme-li si podepsati ortel smrti.

V tom okamžiku, jakmile bychom připustili ohraničení okresů, jest po našich menšinách, pak vydáváme krev vlastni krve, část svého národního těla všanc našemu nepříteli. Vždyť, neračte zápornínati, co se dneska děje za platnosti devatenáctého paragrafu st. zákl. zák., co se dělo za platnosti jazykových nařízení Badeniových, co se děje dnes za doby, kdy ohraničeni to ještě není, v tak zvaném uzavřeném území!?

Já, jako advokát, který přicházím často k úřadům tamním, mohl bych vypravovati celé kroniky. Vždyť skutečně jest to vlastně vyvlastňování našeho lidu jest to postavení ex lex, když dnes člověk prostý, řekněme živnostník, nebo dělník, zažaluje nějakou pohledávku a přirozeně jde k soudu a chce míti tuto pohledávku vymoženou, chce míti proces skončený, a on přijde k soudci, soudce s nim nejedná o právní otázce, nýbrž tahá se s nim o to, je-li to správné, že to podává v jazyku českém a vykládá, že to musí k vrchnímu soudu, jak se to stalo u okr. soudu v Chomutově. Když potom úředníci neumí česky, přerušuje se okamžitě jednání, působí se stranám ohromné a ohromné útraty, zejména uvážime-li, že se jedná o zastupováni, které není tak blízké, poněvadž tam není českých advokátů a němečtí je zastupovati nechtí, a musí bráti svou právní pomoc odjinud!

Tak nesvědomitá jest, pánové, dnes justice, a tak nesvědomití jsou někteří úředníci, že všade a při každé příležitosti činí stranám útraty, které jsou ve velmi velkém nepoměru.

Pánové, k tomu ke všemu se u nás ve státní správě mlčí, o tom, jako kdyby se u vrchního soudu zemského, ani u místodržitelství nevědělo, to se pokládá za věc zcela nevinnou proto, poněvadž to všechno nepřichází ani k platnosti, poněvadž to všechno nepřichází ani k naši vědomosti.

Pánové, mně se stalo něco podobného v Mostě před dvěma roky, kde jsem v jisté české věci zastupoval určitou chorobnou ženu, i chtěl jsem vědět, poněvadž se věc projednávala před německým referentem, co s tou ženou budou dělati. Nepředstavil jsem se tedy, vstoupil jako jiná partaj a poslouchal, co asi soudce s dotyčnou ženou bude mluviti. Především se do ní pustil, že, když již po 5 let v Mostě bydlí, musí uměti německy, že s ní jinak nebude mluviti než německy, že s ní věc projednávati nebude a že to bude tak, jako kdyby zde nebyla. Ona ovšem něco odpověděla, on něco rozuměl a tu on řekl, ať tomu rozumí nebo ne, že dá do protokolu, co chce. (Slyšte. ) A co učinil soudce, když jsem přistoupil a řekl: "Já jsem její právní zástupce ten a ten? Sebral se a klidně šel pro referenta, který umí česky a řekl: "Odpusťte, pane, to se stalo nedopatřením!"

Byly případy, velectění pánové, kde nebyli při ústním projednávání soudcové českého jazyka znalí.

Případy ty byly interpellovány na říšské radě, ale ministr justice Schönborn odpověděl, že byli soudcové ve všech dotyčných případech jazyka českého schopni, poněvadž v tabulkách kvalifikačních stojí, "der böhmischen Sprache vollkommen mächtig. "

To se děje dnes za platného stavu. Co by se dálo teprve tenkráte, kdyby skutečně česká strana k něčemu podobnému svolila, kdyby se to stalo skutečně s naším svolením, kdyby člověk měl mluviti o tom, jaké poměry by nastaly v uzavřeném území po takovém jednání se strany naší. Nastalo by postavení mimozákonné. Já, pánové, jsem měl přečasto příležitost v tomto směru o různých a různých věcech z uzavřeného území promlouvati. Včera právě, když se jednalo se strany pana poslance Kaliny o českých menšinách, došly mne dva případy s výslovnou žádostí, abych je zde přednesl. Já tak činím, ačkoliv ihned pravím, že tyto dva případy jsou případy takové, které se každou chvíli opakují. Jedná se o Českou Lípu a Obrnice. V Obrnicích Čechové neučinili nic jiného, než, že, poněvadž tam nemají české školy, učinili si kroužek a rozhodli se, posílati v prázdných hodinách své děti do české školy. Právě v tyto dny přišla stížnost do Prahy: Sešlo se totiž ihned obecní zastupitelstvo, ne sice zákonně, to jest, aniž by se bylo učinilo zákonné sezení, potom sešli se dotyční důvěrníci s důvěrníky domácích pánů a dnes tam nastalo vypovídání z bytů a hrozí se tam i vypovídáním z práce, jenom proto, že chtějí rodiče děti své vyučovati jazyku českému. Anebo, pánové, v české Lípě. Připomínám ještě jednou, že jsou to ovšem případy, které se opakují každý týden, pokud se týče koncessí. Jest to zajímavé, pánové, a to stojí za to, aby to zde bylo řečeno. Okresní hejtmanství činí každému českému hostinskému ty největší potíže v německých městech, místo, co by jim mělo jíti na ruku a zabrániti tak, aby se Češi s Němci v hostinci nescházeli, místo, co by mělo zabrániti případné možné srážce. Jde-li o český hostinec, tu není povolen a všichni zajisté víte, co to stojí namáháni a přesvědčování, ovšem nejen snad po stránce národní, nýbrž po stránce čistě věcné, jestli dotyčný člověk tu koncessi skutečně dostane. Velectění pánové, uvedu případ z České Lípy. Jest to charakteristické! Podle sčítání lidu bylo tam napočteno asi kolem čtyřset Čechů, ačkoliv dle opravdového sčítání jest jich asi na tisíc. Tam jest hostinců německých tolik. že připadá na 147 obyvatel 1 hostinec.

Velectění pánové! Český hostinec tam není ani jediný, a nyní jedná se o povolení české koncesse pro českou hostinskou živnost.

Marno všechno! Okresní hejtmanství ji nepovolilo, ačkoliv Beseda učinila všecko možné, zachovala všecky předpisy zákonné a pokyny. "Potřeba obyvatelstva není prokázána atd. "; tak bychom mohli mluviti o křížové cestě českých menšin v Ústí n. L,, v Teplicích, ačkoliv, jak pravím, bylo by v zájmu bezpečnosti a klidu obyvatelstva samého, ať již českého nebo německého, aby, když velice často stávají se různé srážky, hostince konečně od sebe oddělili.

Bohužel se to nestává a takové případy jsou velice časté (Březnovský: V Praze, když Handwerkerverein nedostal koncessi, místodržitelství mu ihned šlo na ruku!)

Pokud se týče ohraničení okresů německých zapomínají Němci na jedno, že v této věci musí přece rozhodovati potřeba obyvatelstva. Nevím, jak lidé, kteří mají jistě jasný rozum, kdyby neměli jiného úmyslu, by mohli na takovou myšlenku přijíti! Dnes jedná se o ohraničení čisto německých a čistě českých okresů, ale hlavně se jedná o německé. Což pak lze dnes za volného práva stěhování, zakázati Čechům, aby se nestěhovali do některého německého města neb okresu ?

A dále, lánové, vždyť lid pak není zde k vůli německému úředníku, nýbrž naopak, úředník soudní, finanční, politický jest zde k vůli lidu.

Jest to skutečně myšlenka, řekl bych absurdní, kdyby zde nestála myšlenka jiná, velká myšlenka politická.

Já pravím výslovně, když by mělo dojíti k ohraničení okresů, zejména v uzavřeném území, pak učiníme z tak zvaného uzavřeného území nic jiného, nežli budoucí Slezsko, pak připravíme půdu a dovolíme, aby se potlačovaly české menšiny, připravíme půdu právě tak, jako to bylo před více než 150 lety, když přišly vítězné zbraně do Slezska. Tenkráte také již našly půdu úplně připravenou. Já se divím krátkozrakosti naších politických úřadů a vlády, zejména nynějšího místodržitele, že nemůže pochopiti, co znamená české obyvatelstvo, ne pro království ale pro celou říši.

Divím se, že k tomu náhledu nepřijde, že ono tvoří takový tunel, který je s českým národem a s celou říší spojen. Divím se, že nedovedou rozeznati ony pravé úmysly, které vedou Němce k ohraničení okresů Kdyby naše byrokracie skutečně něco myslela, pak by musila vlastně české menšiny tam co nejhorlivěji podporovati, české školy by musila tam nad potřebu zřizovati, české spolky povolovati s největší radostí a musila by si přáti, aby se tam Čechové usazovali, aby nedošlo ke katastrofě, která se blíží

Neboť, to si nezapírejme, jest to veliká politická myšlenka německého národa, která kráčí dále, než za hranice německé, a Že musí kráčeti přes půdu českou, to jest jisto. Tento plán nevznikl ani v hlavě Všeněmců ani v Bismarkově, nýbrž již dávno stává, již nějakých 150 až 200 let. Jest to velice smutné, že po takové zkušenosti, kterou zejména již panující dynastie míti musí a také naší vedoucí státníci, nemohou přilíti k poznání, jak by měli učiniti přítrž velkému nebezpečí, které nehrozí tak pro nás jako pro ně.

Proto jest to také podivno, jestliže dnes se strany ministrapresidenta se mluví o nějakém smíření s německou stranou, když víme, že Němci kladou takové požadavky, které pro Čechy nejen jsou nepřijatelné, nýbrž o nichž se vůbec nedá, ba ani nesmí mluviti.

Na to zde bylo poukázáno včera p. Dr. Eppingrem, který proslovil myšlenku státní německé řeči, a žádal, aby čeští zástupcové šli na smiřování. Tím je odkopává sám. My s Vámi však, pánové, ani jednati nemůžeme, poněvadž není myslitelno, aby kterýkoliv poslanec český se mohl odvážiti na konference, kde se již napřed ví, že se nám s něčím podobným přijde.

Velectění pánové! Nyní, když uvážíme požadavky německé a když uvážíme, že s druhé strany, české totiž, z té vedoucí české strany, se jeví taková, abych to jemně nazval, nápadná skromnost, není to správné.

Myslím, tam kde Němci vyhlašují proti nám svatodušní program, kde dokonce někteří mluví o německé řeči státní, jest přece na místě, abychom my řekli, co si o tom vyrovnání myslíme, jak si je představujeme, a abychom otázku, která jest sice dnes akutní, udělali ještě akutnější, abychom ukázali, že požadavky německá jsou dnes a pro příště pro nás naprosto nepřijatelné! Tím více ovšem musí překvapiti, že dnes se odvažuje takové smiřování dávati dohromady nynější ministrpresident Körber.

Divím se vůbec té smělosti a jest viděti, že musí míti nějaké špatné paměti o českých poslancích resp. českých zástupcích, doufá-li, že by mohli na jeho pozvání vůbec přistoupiti. Po tom, co ten člověk, českému národu, české věci a zejména českým poslancům učinil, po tom všem by mohli jeho pozvání přijmouti? Po 17. říjnu, který není dávno ještě odčiněn, ačkoliv se mluvilo, že se dříve nebude vyjednávati, dokud nebude dána statisfakce českému národu, po tom všem, co se vykonává, a sice z vůle vlády v českých menšinách po odpírání jim práva, zřizování českých škol, po odpírání práva jazyka českého na dráhách!!

Vždyť víme, jak se zachovávají úředníci u drah! A to se děje z vůle vlády, poněvadž by se zajisté našly prostředky, aby člověka takového, který jedná proti zákonu a právu, dovedla, neříkám zkrotiti, ale aspoň přivésti k tomu zákonu. Co se děje na dráze ústecko-teplické, na dráze severní, kde se vůbec českému člověku, který požádá česky o lístek, tento nevydává a raději se nechává vlak zmeškati! To nemá ani takový význam pro nás, kteří tam přijíždíme jen občas a kteří, když žádáme svého dobrého práva, můžeme půl dne opozdění věnovati. Ale zde se jedná o sta tisíce lidu dělnického kterému je každá chvilka dobrá a který opravdu nerozumí německy. Takové jednání by nebylo možné v žádné jiné zemi, ale u nás se to trpí. Právě proto, že ti úředníci vědí, že nebudou k zodpovědnosti potahováni, provádějí to s takovou vyzývavostí a provokací. Od ministra Korbra, který provedl letos to famosní sčítání lidu, který, jak bylo řečeno, okradl o více než čtvrt mill. duší český národ, by se mělo pozvání k vyjednávání přijmouti? Dokud nebude zrušeno celé to úřední sčítání lidu, o kterém měl řeč zde pan dr. Dvořák v minulém zasedání, jenž ukázal na horendní případy, míním, že nemůže býti českého poslance, českého zástupce, který by mohl opravdu k tomu vyjednávání přistoupiti, který by pozvání takového ministra mohl přijmouti. Vždyť přece ku přijetí takového pozvání vyžaduje se určitá důvěra, a nebude člověka u nás, který by se odvážil o sobě tvrditi, tím méně český poslanec, který by chtěl říci o sobě, že skutečně má k tomuto ministerstvu důvěru.

Velectění pánové, když jsem se zmínil o těch českoněmeckých konferencích, mám za to, že nemůže nic z těchto konferencí býti, poněvadž požadavky Němců jsou takové, že o nich s naší strany nikdo ani mluviti nemůže a nesmí, a poněvadž na druhé straně vláda jest naprosto nekompetentní, zejména pak ministrpresident, jenž by se mohl osměliti pozvání k nějaké společné schůzi českým poslancům činiti.

Velectění pánové, českoněmeckým vyrovnáním, kdyby mělo spočívati na jazykové otázce, krise ústavní odstraněna nebude, tato krise vězí daleko hlouběji, přímo v základech říše, tato krise pučela již od té doby, když tato ústava prosin-