Weil die Reichsvertretung behindert ist und zwar an Beschließung und Berathung Und zwar durch wen?

Ja, eigentlich gerade durch uns selbst, mit unserem Nationalitäten- und Sprachenstreite.

Das ist ein öffentliches Geheimnis, darüber sind wir uns seit Langem klar, und so sind wir in ziemlich rascher Aufeinanderfolge an dem Springenden Punkte angelangt, an dem Grundübel, an den sprachlichen Wirren Oesterreichs.

Ja, um die Diagnose handelt es sich nicht so, sondern es ist ein naheliegender Gedanke, wie man heilend eingreifen, oder Heilversuche machen konnte, und wenn dieselben selbst allmählich vor sich giengen.

Wie könnte man das weitere Umsichgreisen des Uibels verhindern, damit nicht der ganze Organismus sich zersetze und dem Zerfalle zugienge.

Nun allerdings, einzelne sind von vornherein der Ansicht, dass die Heilung absolut unmöglich sei, ja es wäre Schade um jede Zeit und Mühe, welche aus solche Versuche vergeudet wird. Da gibt es keine Heilung, da ist der Zerfall das einzig Mögliche. Jefrüher derselbe eintritt, desto eher vollzieht sich vielleicht eine Neubildung, welche demjenigen, was noch lebensfähig ist, eine andere Erscheinungsform und eine freiere Lebensbethätigung gestattet

Wir wollen uns gegenwärtig halten, dass der Patient kein fremdes, kein Versuchsobject ist, dass dieses Object, der Patient, um denn es sich handelt, wir selbst sind, dass es sich um die Heilung unserer Schäden handelt, deren nachtheilige Wirkung wir an unserem Körper empfinden müssen.

Die hohe Regierung hat allerdings nach den Worten, mit welchen Seine Excellenz der Herr Statthalter den Landtag eröffnete, eine Art Initiative ergriffen zu einem Heilungsversuche und uns officiell erklären lassen, dass die Regierung die Verständigungsversuche wieder aufnehmen will. Dem gegenüber habe ich nun die Ehre namens der deutschen Fortschrittspartei dieses Landtages die Erklärung abzugeben, dass wir einer Gelegenheit zur Aussprache nie und nimmer ausweichen, es mag Aussicht aus Erfolg vorhanden sein oder nicht.

Es handelt sich zunächst um eine Aussprache, um ein gegenseitiges Feststellen, was eine Seite wünscht und was die andere Seite wünscht, wo sich die beiderseitigen Wünsche decken und wo sich Differenzen ergeben und was schließlich denkbarer Weise möglich ist, um diese Differenzen zu überbrücken. Eine solche Aussprache ist Pflichtsache und kann keinem Partei-Standpunkte auch nur das Mindeste vergeben; denn die Realisierung dessen, was möglicherweise in einem solchen engen Kreise als zweckmässig anerkannt wird, kann durchaus nur vollzogen werden durch Landesgesetze oder, soweit Verfügungen über staatliche Behörden in Frage kommen, durch Reichsgesetze.

Es ist, soweit die Factoren des Landes und der Reichsvertretung daran betheiligt sind, noch reichlich Gelegenheit geboten, endgiltig und passenden Ortes darauf zurückzukommen.

Aber von einer leichtsinnigen Böswilligkeit kann absolut hiebei nicht die Rede sein.

Allerdings müssen wir von vornherein das eine erklären: Bereit sind wir zu jeder Art von Aussprache. Allein unter der Voraussetzung, dass hiebei auch thatsächlich ich will nicht sagen, der Friede, soweit wage ich gar nicht zu denken, aber mindestens Waffenruhe auf der ganzen Linie angebahnt werde.

Wir können uns unmöglich diesen Erfolg versprechen vom bloßen Herausgreifen einzelner Fragen aus dem ganzen Komplexe dessen, was gegenwärtig den deutsch-čechischen Conflict bildet

Solches einseitiges Herausgreifen könnte vielleicht auf diesem oder jenem Punkte ein, sei es wirkliches oder Scheinbares Aufhören des Streites herbeiführen, aber sofort das Auflodern desselben mit heller Glut an so und so viel anderen Punkten zur Folge haben. Das könnten wir in keinem Falle verantworten, und das würde die gairze Action unter dem Gesichtspunkte des Versuches erscheinen lassen, indem man die momentanen politischen Schwierigkeiten wieder nur durch eben solche ad hoc gewährte Concessionen beseitigte

Die Mäklerrolle bei einem bloßen Tauschhandel zwischen der Regierung und den Vertretern des tschechischen Voltes müssen wir

ebenso höflich als entschieden ablehnen. (Lebhafter Beifall. ) Wenn wir die einheitliche Behandlung der ganzen Dinge fordern, so machen wir uns durchaus nicht eines einseitigen Eigensinnes schuldig, sondern wir nehmen nur jenen Standpunkt ein, der bei den Ausgleichsconferenzen vor 2 Jahren von sämmtlichen betheiligten Parteien als recht und billig anerkannt wurde - denn, meine Herren, hiejenigen, welche damals theilnahmen und hier anwesend sind, werden mir gewiss nicht das Zeugnis versagen, dass damals ausdrücklich und wiederholt proklamiert wurde, dass sämmtliche Fragen des ganzen Complexes ein einheitliches Ganzes bilden müssen, dass das praktische Inslebentreten der einen Regelung immer abhängig gemacht werden muss, von der Einigung in allen übrigen Fallen.

Es ist dies kein Ding der Unmöglichkeit. Wir wollen nicht durch Erweiterung der Aufgaben nur eine maskierke Absage ertheilen.

Woraus der Complex der Fragen, der uns trennt, besteht, ist kein Geheimnis, zumal dies genau und wiederholt proklamiert wurde. Es wurde sogar in manchen Dingen eine allerdings nur grundsätzliche Einigung erzielt, allein eine Unmöglichkeit der Einigung gibt es nicht. Ebensowenig besteht ein Hindernis bei der modernen Gesetzestechnik bezüglich des gleichzeitigen Inslebentretens aller einzelnen in Frage kommenden Punkte, magman die einheitliche Sanction sämmtlicher Vorlagen oder die ausdrückliche einheitliche Feststellung des Geltungsbeginnes zur Voraussetzung machen.

Wir wissen sehr wohl, dass ein Verständigungsversuch, ein bloßes einseitiges Betonen eines eigenen Standpunktes und womöglich in extremer Form zu keinem Erfolge führt. So etwas erweitert bloß beiderseits die Kluft, aber es kann nicht beitragen, sie zu überbrücken. Allein eine Grenze gibt es für uns alle, d. h. über welche ein Zurückgehen nicht nur als Pflichtverletzung, sondern als Feigheit ausgelegt werden müsste. ES gibt einen Punkt, durch dessen Überschreitung wir sofort den Beruf verlieren, im Namen sei es auch nur eines Theiles des deutsch-böhmischen Volkes das Wort zu führen.

Das ist auf der einen Seite der Schutz unseres Volksthums gegen jede, sei es offen oder versteckt veranstaltete Gewalt, gegen jede künstliche Zersetzung und Amalgamierung desselben, anderseits ist es die Geltung der deutschen Sprache in jenem Belange, wo Sie das nothwendige Bindemittel für die sprachlich verschiedene Bestandtheile dieses Staates bildet, unbedingt aufrechtzuerhalten.

Meine Herren! Wer sich nicht allein damit abgibt, politische Begriffe auszunützen, um sie im politischen Kampfe zu gebrauchen, sondern sich Mühe gibt, in den wahren inneren Gehalt und die practische Bedeutung dieser Begriffe einzugehen, der kommt unfehlbar zu dem Ergebnisse, dass eine Einigung, wo scheinbar, unversöhnliche Gegensätze aufeinanderprallen, noch nicht in den Bereich der Unmöglichkeit gehört.

Indessen, mag dein sein, wie ihm wolle, ich habe im vorhinein erklärt, es handelt sich hier lediglich um eine Aussprache und der gehen wir grundsätzlich nie und nimmer aus dem Wege.

Ich erklärte auch, dass, was bestenfalls erzielt werden kann, einen praktischen Ausdruck erst finden muss in einem Landesbeziehungsweise in einem Reichsgesetze auf dem Boden der jetzt giltigen Verfassung.

Es soll damit durchaus nicht die Möglichkeit ausgeschlossen werden, künftighin eine Aenderung der Verfassung, aber von allen Theilen und in jenen punkten beizuführen, in denen ein wirtschaftliches Bedürfnis hiezu empfunden wird.

Dass unsere Verfassung kein Ideal bedeutet, dass Sie in vielen Richtungen nicht nur verbesserungssähig, Sondern dringend verbesserungsbedürftig ist, erkennen wir gewiss alle an.

Allein, den zu einer möglichen Verständigung richtigen Boden, auf welchem Sie sichvoliziehen soll, selbst zu unterminie-. ren, halte ich doch für ein bedenkliches Unternehmen, das an der Aufrichtigkeit der Verständigungsabsicht zweifeln lässt. Die Herren von tschechischer Seite haben hier in diesem Landtage vor Kurzem einen Antrag überreicht auf Einsetzung einer Commission, welche eine Adresse an Seine Majestät zu verfassen hätte, um die Wünsche der Bevölkerung Böhmens in Staatsrechtlicher, nationaler und wirtschaftlicher Beziehung zur Kenntnis des Thrones zu bringen.

Sie haben sich dabei wahrscheinlich Mühe gegeben, die Sache uns etwas mundgerecht Zu machen und einen solchen Adressantrag als eine minder verfängliche Sache erscheinen zu lassen, wie es in manchen parlamentarischen Vertretungskörpern üblich ist.

Allein so gute, alte, liebe Bekannte, wie wir es sind, kennen einander doch gründlich, wir wissen doch gewiss die zarteste Andeutung, ich möchte sagen, das bloße Fächerspiel uns gleich sehr richtig zu interpretiren und auf den richtigen Gehalt zurückzuführen.

Dass wir keine staatsrechtliche Wünsche haben, wissen Sie ja. Was sollen wir in dieser Richtung zum Ausdruck bringen? Es handelt sich doch ganz offenkundig darum, wieder einmal, wie so oft früher ein wenig gegen den Rechtsbestand der Verfassung anzukämpfen, und wie ich mir zuvor zu bemerken erlaubt habe, denselben Boden zu interminiren und einzunehmen, auf dem sich möglicher Weise eine Einigung erzielen kann.

Sie mögen es gethan haben, ich möchte sagen, aus althergebrachter Gewohnheit, zu Beginn der Landtagssession. In den meisten Fällen, vielleicht aus Pietät für das Feldzeichen, dem Sie manchen praktischen Erfolg verdanken, vielleicht auch zur Einlösung eines Versprechens, das Sie im Wahlkampfe zur Erzielung eines Compromisses gegeben haben.

Nun dieses lässt uns gleichgiltig; nur ist das jetzt ein nicht passender Ausdruck für eine verständigungsfreundliche Stimmung.

Hoher Landtag! Seine Excellenz der Herr Statthalter hat ein der Sachlage vollkommen entsprechendes und angemessenes Wort satten lassen, einen Ausdruck nämlich "vom Muthe zum Frieden".

Unter gewöhnlichen Verhältnissen würde es ein Paradoxon bedeuten; allein für einen, der unsere Verhältnisse richtig beurtheilt, ein sehr richtiges, wahres Wort.

Es gehört viel mehr Müth dazu, unter heutigen Verhältnissen der Ueberzeugung von der Nothwendigkeit und Möglichkeit einer Verständigung Ausdruck zu verleihen, als fortwährend zu betheuern, dass die Fortsetzung des nationalen Krieges eine positive weltgeschichtliche Nothwendigkeit fei.

Denn die letztere Versicherung lässt die Sprecher derselben Sofort im Lager als streitbare Helden für das Volksthum und unerweichbare Necken erscheinen, (Ruf: Sehr richtig! Kalina !) während die Vertreter der andern Ansicht von Vorhinein im Verdachte stehen, armselige Angstmeier und Leisetreter Zu sein, und sehen Sie, ein großer Theil der Bevölkerung und der Wählerschaften ist für diesen Schein überaus zugänglich. Das ist gar kein Zweifel, und darin liegt auch der Erklärungsgrund.

Allein nach einer anderen Auslegung könnte man sagen: der eine, der stets die Nothwendigkeit des Krieges und die Geneigtheit, in demselben auszuharren, betheuert, der spricht, weil es schön klingt, wenn gleich er selbst nicht daran glaubt; der andere dagegen, der spricht obwohl es nicht schön klingt, weil er daran glaubt; und ich meine nun, der, welcher so redet, wie er selbst glaubt, der hat den Muth der Ueberzeugung, der hat den Muth, der Wahrheit die Ehre zu geben, (lebhafter Beifall) und dieser Muth ist bei uns mit dem Muth zum Frieden identisch. Diesen besitzen meine Gesinnungsgenossen und ich war in der Lage, Ihnen hiefür den Beweis zu liefern! Damit schließe ich.

(Bravo, Bravo, lebhafter Beifall und Händeklatschen. Redner wird beglückwünscht. )

Nejvyšší maršálek zemský (zvoní): Přichází nyní ke slovu příští řečník, který je zapsán pro návrhy zemského výboru a dávám slovo panu poslanci Zďárskému.

Poslanec Žďárský: Slavný sněme! Jest obyčejem, že činí se při debatě rozpočtové projevy, ve kterýchž jednotliví řečníci snaží se buď názory své vlastni, buď názory své strany a skupin, ku kterým náleží, uplatniti anebo možné snad nesprávné domněnky uvésti na pravou míru.

Zvyk tento trpěný stal se jaksi právem veškerých parlamentárních stran a jednotlivců a právo to vyznívá téměř v povinnost u každé strany mladé, strany nové, strany více méně neznámé, aby ona oproti těm, kdož dosud jí neznali, kdož posuzovali ji snad dle domněnek, dle pověstí nazaručených, více méně nesprávných, představila se ve světle pravém.

Jest to jakýsi akt zdvořilosti, jakýsi akt, vyplývající více méně z politické nutnosti, aby možná neshoda byla odstraněna a nahražena dohodou pro budoucí práce tohoto sněmu tak potřebnou Ono namítne se mi snad, že naše strana česká agrární, není více parlamentárně stranou novou, ana má zástupce své již na říšské radě. Nikoliv!

Strana naše, tak jako celý národ náš, stojí na stanovisku tom, že neuznáváme parlament vídeňský za zákonný náš parlament v tom dnešním jeho složení.

Pro nás jest jediným zákonným, legálním parlamentem, tento náš zemský sněm království českého a k tomuto parlamentu utíkáme se pro ochranu svou. V tomto parlamentu hledáme také budoucí práci svou ve prospěch svého stavu.

Strana naše, totiž česká strana agrární, uložila mi, abych povinnost tuto dnešního dne na se vzal, i chápu se slova, abych povinnosti této, pokud dobrá vůle má stačí, několika krátkými rysy zadost učinil a jí vyhověl, a prosím za laskavou shovívavost, já pak slibuji navzájem, že této shovívavosti nemíním zneužívati, že se chci omeziti na míru tu nejmenší

Abych slova svá co nejvíce omezil, ukládá mi již sama vlastenecká povinnost abych nemařil ani chvilky v těch několika drahocenných okamžiků k rokování tomuto slavnému sněmu propůjčených, abych nemařil ani chvilky z té lhůty pracovní, která přána jest tomuto sněmu, druhdy staroslavnému sněmu král. Českého, tomuto sněmu království našeho, které povždy zváno bylo perlou tohoto státu, kterážto lhůta našimi vládami tak skoupě, tak macešsky jest odbývána.

Vážení pánové jako každá reforma a jako každá myšlenka nová, vyvolá své pro a své proti, tak jest to i zde u strany naší. Byť i otázka hnuti selského, otázka hnutí agrárního, nebyla ve světě více novou, přece myšlenka organisační naši českou stranu agrární zaplavila, tu naši stranu, spoustou spletilých představ a různých protiv.

Tak jedni na jedné straně se domnívají, že barva naší strany bude příliš červená, jiní viděli již barvu strany naší příliš vybledlou, že bude barvou bezbarvou, jiní viděli, že poženeme se v šílené radikálnosti stále vpřed a jiní opět viděli nás ve vleku reakce. Jedni domnívali se, že strana naše bude jakýmsi furiantským selským separatismem v našem národě, který nebude chtíti znáti žádnou autoritu, žádnou kázeň ve svém národě, která vedena jest jakousi myšlenkou neb touhou přemrštěné svobodomyslnosti a jaksi panovačnosti, a jiní opět viděli již v nás, že sami vzdáváme se své svobody, že dáváme se v porobu naší šlechty. Jedni viděli v nás stranu, která chce býti výlučně stranou politickou, vybudovanou několika politickými snílky, a jiní domnívali se, že politiku jsme odhodili, jako prý odhoditi chceme všechny idee, že naší jedinou myšlenkou jest otázka chlebová.

Abych pak několika krátkými rysy, pokud možno to učiniti, uvedl všechno na pravou míru, chci co nejkratšeji a několika slovy zmíniti se o poměru naší strany k stávajícím stranám politickým a chci krátce zmíniti se o pravém smýšlení našeho rolnictva českého oproti našim kruhům vládním. Snad namítne se mně, že všechno již mohlo býti vymluveno v našem boji volebním. Nikoliv, jak z Dámo, v boji volebním mnohdy, kdyby slovo řečníkovo bylo sebe upřímněji, poctivěji míněno, bývá vykládáno odpůrcem v pravém opaku, tak že někdy umírněnost jednotlivcova bývá vykládána za slabost strany. Řekl jsem, vážení pánové, že strana naše dnes krokem svým vstupuje jaksi v život, že dnes krok svůj pokládá za krok definitivně hotově organisované strany. Jestliže při tomto prvním našem kroku, a já to chci poctivě věřiti, že se tak stalo jen nedorozuměním nahodilým, při tomto prvním našem kroku prvé krůpěje hořkosti padly do řady naší, pak prohlašuji zde v tomto slavném sněmu navzdor tomu, že kdyby oproti upřímnému přání našemu a oproti upřímné a poctivé naší vůli, měly věci vyvinouti v tomto slavném sněmu v neprospěch strany naší, v neprospěch stavu našeho a kdyby hořkost dosáhnouti měla nejvyšší výše, že tato výše není dosti velikou, aby dovedla položiti jen stín mezi nás a mezi pravé prospěchy celého našeho národa.

Že ke dnešní debatě ke slovu jsem se přihlásil, vedl mne a strana naši ne zájem strany naší vlastní, ale vedl mne a naši stranu náš zájem vlastenecký, abych v přední řadě vyvrátil slova klamná, abych všem těm, kdož o síle našeho vlastenectví veřejně dovolovali sobě pochybovati, a na druhé straně, abych oproti našim vysokým kruhům vládním, jestliže, jakož veřejně tvrdí váno bylo, v těchto kruzích vládních snad bylo skládáno mylných nadějí ve stranu naši, abych těmto kruhům vládním, které ne podle hesla svého panovníka, ale ve zřejmém opaku proti heslu tomu podle starorakouského, byrokratického, centralistického způsobu ještě dnes při rozbitosti poměrů v této říši vládnouti chtě jí a které snad mylně v naší české straně agrární hledali nějaké snahy bořivé, prohlásil: Česká strana agrární ma za právní povinnost svou seřaditi veškeré rolnictvo české pod prapor jeden, přivésti veškeré členy stavu svého rozptýlené do řad svých, bez ohledu na politické přibarvení jejich. Strana taková a jako taková nemůže ani útočiti proti všem stávajícím politickým stranám, nemůže ani útočiti proti jednotlivým z nich, neboť by útočiti musila proti vlastním svým členům Jestliže v boji obranném musili jsme bojovati proti veškerým těmto stranám a proti každé straně zvláště, my nikdy jsme se nevyslovili proti zásadám kterékoli strany, my jsme se nikdy nevyslovili proti zásadám panující v našem národě národní strany svobodomyslné. V tomto svém boji obranném, kde žalovati jsme musili, kde stěžovati jsme sobě musili na tuto stranu, byly tyto naše stížnosti a žaloby vedeny ve směru úplně opačném, ve směru tom, že z těch programů strany svobodomyslné snad oproti Vídni až příliš mnoho sleveno. My jsme byli nuceni bojovati proti všem politickým stranám, ačkoliv opravdového nepřátelství jsme neměli proti straně žádné.

Strana národní, svobodomyslná, jako vůdčí strana v národě našem, má nejen právo rozhodování o dnešní politické debatě, ale straně této přináleží také veškerá zodpovědnost za politiku tu. Strana

tato, každý krok této strany, ať dobrý nebo chybný, jeví se ve směru tom oproti našemu národu, tak že každý ten krok je buď prospěšný nebo škodný našemu lidu. A proto my naprosto nemíníme v těch krocích stranu svobodomyslnou snad zdržovati, my naopak podporovati chceme všude každého, kde uvidíme jen dobrou vůli.

česká naše strana agrární je stranou stavovskou, která zřízena je k tomu, aby sjednotila veškerý náš stav selský k jeho obraně. Nebuďtež slova má vykládána křivě, jestliže řeknu, že organisaci naši zemědělskou může provésti jen rolník sám, jen rolník sám za přispění přátel našich ze stavu intelligentů, a že organisaci tuto neprovede žádný člen stavu jiného, že ji neprovede žádný intelligent, kdyby sebe lepe to se stavem naším mínil, a kdyby i ve skutek uvedeno bylo, že organisace taká by provedena byla, vyznamenávala by se krátkým životem, organisace taková podobala by se jaksi stromku, který z cizí krajiny převezen byl k nám a přesazen do půdy naší, který po čas života svého okrašluje nejbližší okolí, ale za sebou dorostu budoucnosti nezanechává.

Proto naše strana musí býti organisaci samostatnou, organisaci stavovskou, která by representovala veškerý náš selský stav, aby u celého toho stavu tuto organisaci také provedla.

Ona musí býti organisaci politickou, aby touto svojí organisaci politickou ve všech směrech uhájila samostatnost naší organisace stavovské.

My, jako strana samostatná, jako strana stavovská chceme míti veškeré právo mluviti a rozhodovati ve všech otázkách našeho zemědělství, my na druhé straně chceme býti sborem majícím svobodu smýšlení, svobodu slova, sborem vedlejším sboru hlavního, sborem podřízeným vůli většiny svého národa, všude tam, kdo jedná se otázky státoprávní, národní, jazykové, česká strana agrární potřebuje klidu a míru více než kterákoliv jiná. Neváhám to říci vzdor tomu, že se vydávám v nebezpečí, že mi vytýkána bude slabost. My nechceme a nemůžeme zapomínati, že to nebyly snad nějaké přednosti naše osobní, které přivedly nás na toto místo, ale že to byl úpadek našeho stavu selského, který nám mandát do rukou vložil.

Proto také my ve zřejmém opaku oproti stranám mladým politickým, které zmocnivše se řady mandátův, vcházejí do parlamentu s vlajícími prapory, což u nás není možno, my pokládáme tento mandát svůj jaksi za prostou pracovní knížku, s kterou přicházíme do tohoto domu, abychom se hlásili o práci pro trpící náš stav. Neváhám přiznati opět, že tato práce pro mnohého z nás bude prací namáhavou, novou, prací těžkou, a proto jsem řekl, že naše česká strana agrární potřebuje klidu a míru více, než kterákoli druhá strana.

Než, aby mi nebylo snad špatně rozuměno, prohlašuji, že my se boje nelekáme, a že také nemáme k tomu té nejmenší příčiny. (Výborně!)

My budeme odrážeti každý útok vedený proti naší straně jako lidé cti strany a cti stavu svého dbalí, na druhé straně útoků bez vážných příčin nemíníme podnikati proti nikomu v této slavné síni. Naopak! My pomáhati chceme dle sil svých všude tam, kde jednati se bude o právo, všude tam, kde jednati se bude o vrácení práv této zemi, kde jednati se bude o rovné právo národní, jazykové, o snahy kulturní, kde jednati se bude o spravedlnost ve prospěch jednotlivce, o prospěch utlačovaného stavu, i také všude tam, kde jednati se bude o poctivou vůli prospěti nejen utlačovanému našemu zemědělství, ale kde jednati se bude o poctivou podporu trpících tříd výrobních obou kmenů naši vlasti.

Řekl jsem, vážení pánové, že stav náš selský nachází se v úpadku a je mi jako příslušníku této strany, říci, komu za vinu klademe hlavně úpadek ten, na čí adresu obracíme se se žalobou svou, a na čí adresu obracíme se se žádostí o nápravu.

Abych se krátce vyslovil, shrnu okolnosti ty ve tři části, ze kterých na první místo řadím otázku světové konkurence, na druhé místo řadím příčinu nejdůležitější: nespořádané poměry vnitřní tohoto státu; příčinu třetí dlužno hledati uvnitř stavu našeho samého, v naši desorganisaci selské.

Aby této první příčině poněkud jen čeliti se mohlo, neřku-li, aby ona úplně mohla býti odstraněna, je potřeba, by urovnána byla u nás otázka druhá, nespořádané poměry tohoto státu.

Třetí otázka, byť i zaviněna taktéž otázkou druhou, nespořádanými poměry tohoto státu, ona přece je vinou naší, a hlavně vinou našeho stavu selského a a proto tento stav sám, jak jsem již byl řekl, řešiti ji musí.

Zbývá mi nejdůležitější otázka druhá, nespořádané poměry tohoto státu. Bez rozřešení otázky této není možno čeliti otázce první, aniž možno věřiti v úspěch organisace naší rolnické v takovém rozsahu a dosahu, aby tato organisace pád našeho stavu zadržeti dovedla.

Doufám, že nikoho v této slavné síni není, kdo by chtěl říci, že poměry našeho státu (říše) jsou spořádané a, poněvadž o věci této sporu ani býti nemůže, zbývá mi, abych poukázal na to, kdo zavinil tento nepoměr, kdo zavinil tyto nespořádané poměry našeho státu, bych poukázal na škodný jejich vliv oproti našemu zemědělství, jak ve hmotném tak i v morálním ohledu.

Vinu toho nese v první řadě nedostatek našeho rakouského patriotismu; na druhé místo stavím nedostatek spravedlnosti v této říši, příčina třetí je dítkem této otázky druhé, mravní hniloba její.

Já podotýkám, že není mým úmyslem pouštěti se do detailů nějakých, mým úmyslem je krátce se stanoviska našeho selského, se stanoviska našeho hospodářského na věci tyto poukázati, a jestliže slova má vyzní také více méně politicky, je to jen důkaz proti těm, kdo s námi o tom se přou, že otázka hospodářská a politická jsou blíženci, které není možno od sebe odtrhnouti, tak že každý čin jednoho příznivě či škodně nepochybně dotknouti se musí toho druhého, čehož nejlepším důkazem je 30 let politiky v této zemi, od které doby, kdy popřeno bylo státní právo této země, kdy ztracena byla práva její politická a národní, tato někdy zem kvetoucí byla téměř zničena v ohledu hospodářském.

Řekl jsem, že v první řadě vinu toho všeho nese nedostatek rakouského patriotismu, a tu klade se mi do úst otázka, kde objevil se tento nedostatek nejdříve. A tu musím odpověděti, že to nebyly vrstvy nižší, nýbrž vrstvy vyšší.

Stát náš je státem zvláštností. Jinde jeví lid snahy podvratné, snahy protistátní, ale u nás jsou to samy kruhy vládní, které po dlouhá léta ten náš rakouský patriotismuz lidu toho našeho byly vytloukaly. Neboť u nás jsou to samy kruhy vládni, které otázku plemenné nadvlády a partikularismu postavily do řady první a otázku rakouského patriotismu do vedlejší řady druhé.

Jako rolník nemohu se míchati do toho, jak se budou psáti dějiny, ale domnívám se, že se najde dějepisec, který napíše o naší říši, že byla jednostranným vzorem křesťanským. Neboť náš stát ode dávna miluje nepřátely své a odměňuje ještě ty, kdož zlé mu činili.

On méně je shovívavý k přítelům a dobrodincům zahraničním, pro dítky pak své vlastní, pro vlastní loyální národy své, pro ty, kdož v dobách nejtěžších se kupili kol jich praporu a prapory jeho hájili, pro tyto přestává již býti státem křesťanským, neboť nejen, že se mu nedostává povinné křesťanské lásky, nýbrž ani potřebné křesťanské spravedlnosti. Je známo, že Rusko bylo potrestáno za Vilagos Krymem a znám jest poměr státu našeho k sousední říši německé. A jaké panují poměry v té o naší zemi v král. Českém od poslední války s Pruskem? Může se někdo diviti, že našemu rolníku českému, který je pamětníkem tehdejších dob, vnucují-li se mu myšlenky, v nichž defilují ony řady bezpráví páchaných na národu našem před zrakem jeho duševním? Je divem, že rolník náš porovnává city své tehdejší s city svými dnešními? Může se někdo diviti, že hořkost, jež se usadila na jeho duši, jest zvyšována vědomím, že ty poměry naše, které zkracovaly jeho snahy kulturní, jeho práva jazyková i národní, že tytéž poměry jsou příčinou úpadku jeho hmotného, hmotného úpadku celého stavu.

Národ náš český ledva ze spánku svého probuzen, vida říši naši v této válce s Pruskem v nebezpečí, rázem zapomněl na 200leté hrozné utrpení v této říši od této říše, a v mladistvé horoucnosti své sám sebe říši byl nabízel, i v mladistvé duši o celou říši byl se chvěl.

A výsledek? Je přece známo, že Maďaři zřídili Klapkovu legii, že získali své přátele za hranicemi tohoto státu, že byli odměněni doma.

My tím, že jsme na odiv stavěli snad příliš vysoko ten svůj rakouský patriotismus před udiveným cizincem, ať intelligent, ať sedlák, my tím poštvali jsme na sebe tohoto cizince, který stal se nám mocným a silným nepřítelem, my nezískali žádných přátel v této říši. My za svůj rakouský patriotismus jsme byli potrestáni rakousko-uherským dualismem, kterýž v ohledu hospodářském vydal nás Uhrám takřka v plen. To byla první rána zasazená našemu zemědělství, to byla první rána, která zemědělství naše vehnala na nakloněnou plochu, k úpadku je vedoucí.

Zemi popřeno, jak známo, právo státní a země naše pomocí chabrusu svěřena byla péči německého pseudoliberalismu. Tento německý pseudoliberalismus zkrátil nejen naše práva občanská, nýbrž zkracoval také naše práva politická, s tímto musili jsme se rvát o každou naši vesnickou školu a on, aby aspoň základy tohoto liberalismu byly do nechápavých našich hlav vštěpovány, potřeboval k tomu zvláštní učitele a zvláštní školní pomůcky, mezi jiným generála, vojáky, stav obleženi, nové žaláře pro ty rakouské patrioty a české vlastence, any již ty staré stačovati nemohly pro vlastence české a rakouské plnoleté i méněleté, nejen mladíky, ale i dítky. Vlády liberální byly shovívavými jedině k jistým vrstvám mezi námi žijícím a sice známých a pověstných gründerů, stavebních radů atd., kteřížto národní podnikatelé byli v té době jedině rovnoprávnými, ano s pravou rovnoprávností sáhali s takovou ochotou do kapsy sedláka německého, jako do kapsy sedláka českého. My byli dáni podruhé zlým rukoum v šanc a mohlo se očekávati, že těchto okolností bude věnována našemu zemědělství taková péče,