která dnes jim nastává ze všech stran, z Uherska i Ameriky, a že konečně budou na stejném stupni s námi, obilníky. A proto myslím, že by pánové z řepařských krajin měli této otázce obilnin věnovat větší pozornost, poněvadž vlastně tím, že pečujeme o přiměřené ceny chlebovin, pečujeme o jich budoucnost.

Doufám, že k tomu přijdeme, že budeme míti přiměřené ceny chlebovin, a za nedlouho, až my vše připravíme, přijdou i oni. Měli by tedy více ohledu míti nežli dosud měli k této otázce, a nás podporovati, nezacházet s námi tak nešetrně a říci: Dělejte si, co chcete, my si s ječmenem a řepou uděláme, také co chceme. Až my budeme pochováni, kdo ví, jestli nás nebudou následovati také oni.

Pánové, ze všeho vidíte, že jest třeba, aby se poněkud působilo k lepší ceně obilí, hlavně chlebovin.

Jednalo by se o to, jaká má býti cena žita a pšenice, aby byla přiměřena. Pánové, z mých účtů a i z účtů, které podaly některé školy, vychází na jevo, že výrobní náklad jednoho metráku pšenice se pohybuje mezi 12 a 13 zlatými a výrobní náklad žita mezi 9-10 zl., někdy ovšem i o něco více. Abychom to řekli okrouhle: výrobní cena pšenice rovná se asi 12 zl., a výrobní náklad na žito 10 zl. Že může býti i jiná cena, já nikterak neodpírám a přiznávám, že výrobní cena nedá se přesně a vědecky ustanoviti, a že na každém statku jest výrobní náklad, tedy výrobní, cena obilí jiná, -to se samo sebou rozumí, poněvadž na každém statku se hospodaří jinak, ty rozdíly jsou však jen minimální - a že může se jednati v některých vesnicích o rozdíl pár kr.; snad jest i rozdíl mezi některými oblastmi, snad jde tu třeba o 1 zl., to připouštím, ale přece v celku jest nějaká cena, kterou my všichni praktičtí hospodáři velice dobře cítíme. Zajisté, zeptáme-li se po ceně obilí, každý, ať malostatkář nebo velkostatkář, nám řekne beze všeho počítání, že by měla býti cena pšenice 12 zl. a žita 10 zl. Pánové, to každý z nás cítí, to vám praví náš selský, agrární cit. Ale jsou jisté okolnosti, které k tomu rovněž ukazují a sice z jiných kruhů. Pánové, v Německu se jedná dnes hlavně o známou otázku celní. Naše otázka celní v Rakousku jest poněkud spletena tím, že jsme připojeni k Uhersku a že tam poměry, co se týče pšenice a žita, jsou poněkud jiné, poněvadž my v Rakousku přivážíme pšenici, ježto jí potřebujeme, a hlavně Cechy spotřebují, jak známo, nejméně 3 mil. metráků pšenice pro svou výživu.

V Německu, jak známo, jest zavedeno všeobecné hlasovací právo; tam nemají tedy agrárníci svojí kurii, jako my, aby tam měli kurii venkovských obcí a velkostatků, tam nemají agrárníci většiny jako my na sněme a říšské radě. Žel, že naše zemědělci nedovedou té své většiny, které mají po dnes, náležitě využíti, a že nechají věci běžeti až tam, že budeme míti všeobecné právo volební. Potom bychom ovšem moc rádi špendlíkem kuriátní zřízení z hrobu vyhrabali.

V Německu nemají zřízení kuriátního; tam mají všeobecné právo volební a když chtějí míti tam agrárníci nějakou otázku ve svůj prospěch rozřešenu, musí se s ostatními živly domluviti, poněvadž řešení otázky agrární závisí tam od souhlasu dělnictva a měšťáctva. Když tedy sedlákům se jedná o clo, nemohou agrárníci svoje clo diktovati, nýbrž to clo musí býti ustanoveno zároveň úmluvou s dělnictvem a měštáctvem. Když tam agrárníci chtěli míti vysoké clo obilní, tak jim jednoduše živel městský řekl: Ne tak, pánové, vy byste nám zdražili pečivo a mouku, to nejde, jak vy si myslíte. Následkem toho hleděli agrárníci nějak vyhověti a řekli jim: "Abyste neměli obavu, že by snad se Vám děla nějaká křivda, uděláme to tak: poněvadž víme, že kdybychom ustanovili cla stálá ku př. v zájmu agrárníků, mohlo by se státi, že by dosáhlo obilí vysoké ceny následkem takového stálého cla. Tomu chceme vyvarovati pohyblivým clem a sice tím způsobem, že se řekne: Když bude cena pšenice po 14. na př. na burse berlínské zaznamenána 8 zl., tak se clo, - jednoduché per 3. 50 zl. -zdvojnásobní, aby tím byl veškeren přívoz z cizího obilí zamezen a aby cena domácího obilí následkem toho mohla stoupat a když by cena obilí dosáhla určité výše, 12 zl., tak se má clo zrušiti, pro ten čas, aby mohl býti přívoz cizího obilí, a cena obilí aby klesla.

Pánové, to jest jen příklad. Není to usneseno ani ustanoveno. Jest to jen návrh, ze kterého vysvítá, že asi 12 zl. se považuje za tu cenu pšenice, při které by tamnější rolníci mohli asi obstáti a ohledně které nechtěli konsumenti, aby byla ještě vyšší. Z toho jest viděti, že tam asi byla ta samá cena, kterou máme u nás za přemrštěnou, a že ji tam uznávají také za pravou.

Podle toho myslím, že od 12 zl. při jednom metráku pšenice se neodchylujeme, když ji uznáváme za takovou, kde se výroba kryje s cenou tržní.

Když jest cena výrobní jednou ustanovena, jednalo by se jen o prostředky, jakými se dá docíliti, abychom my dosáhli takovou cenu. O tom, pánové, se činily návrhy v Německu, známým návrhem Kanitzovým; také jest znám návrh Tillův a konečně my jsme podali návrh, který se týkal pouze naší země, země České. Návrh, aby náš obchod obilní byl sestátněn, jest neproveditelný, protože máme země, v jejichž zájmu jest, aby se přiváželo co možná nejlacinější žito a pšenice Ty země v tomto ohledu s námi nemohou souhlasiti a proto by bylo zbytečno, bráti je do spolku a pečovati zároveň o ně.

Když jest věc proveditelná pro naši zemi, nenahlížím, proč bychom se ohlíželi po jiných zemích; vždycky bude lépe omeziti se na užší kruh naší země a pracovati v naší zemi pro věc. A následkem toho, že jsme se omezili pouze na to, abychom dosáhli v zemi české přiměřené ceny těch dvou chlebovin, žita a pšenice, která by odpovídala výlohám nynějším jsme podali návrh na sezemštění cen chlebovin v naší zemi.

První požadavek jest, aby nemohli druzí činitelové nám vytýkati, že žádáme něco přemrštěného, aby se daly někým spolehlivým zjistiti výrobní ceny těch dvou chlebovin. Proto dáváme do návrhu ustanoveni, že se zemskému výboru ukládá, aby, způsobem spolehlivým zjistil výrobní cenu obilnin, zejména pšenice a po případě ječmene a ovsa v Čechách.

Já myslím, velectění pánové, že výbor zemský má dosti prostředků, aby, ať již pomocí zemědělské rady, ať již jakýmkoli spolehlivým orgánem, dal výrobní cenu těchto obilnin v království Českém zjistiti a že snad jest to dosti spolehlivý krok, který v této věci činíme.

My nečiníme dále návrh, aby se věc tím anebo oním způsobem již provedla, náš návrh čelí pouze k tomu, aby zemský výbor uvažoval o tom, jakým způsobem by se daly vyrabitelům obilnin v Čechách zajistiti pevné, normální, přiměřené ceny za jimi vyrobené prodejné chleboviny, žito a pšenici.

My tedy dáváme výboru zemskému moc, aby o tom uvažoval, a teprve, když by se mu zdálo, že věc jest tímto způsobem proveditelná, aby učinil sněmu návrh v tom směru; když by snad se mu podařilo, nějakým jiným způsobem nám v té věci pomoci, budiž; velice rádi to přijmeme.

Ale my jen pravíme, že to stojí za uvážení, jest-li by se to dalo tímto způsobem vykonati, a sice:

Zem skoupí veškeré v zemi vypěstované a prodejné chleboviny, žita a pšenice za sněmem ustanovenou cenu normální a opatří nedostatek chlebovin v cizozemsku za nejlevnější cenu.

Pánové, při věci té se jedná o to, aby skoupila země veškeré chleboviny v zemi vyrobené, tedy ne cizí, za tu je ustanovenou cenu výrobní.

Když by věc se měla provésti, vypadala by takto:

Zemský sněm by se ustanovil, že bude kupovati od vyrabitelů v Čechách žito a pšenici, které mají ku prodeji, které nepotřebují pro své vlastní hospodářství a které míní prodati. Snad by ta cena byla pro celé Čechy stejná, anebo by se stanovily pro jisté oblasti rozdíly; to může také býti.

Zde jest otázka, jak se zde zjistí, že jest to skutečně domácí obilí, že jest to obilí tím kterým hospodářem vyrobené.

Pánové, to myslím, že se dá zjistiti obilním pasem, tak jako na příklad máme zavedeny dobytčí pasy, které vystavuje

starosta, a kde se zjišťuje, že dobytek jest majetkem toho a toho hospodáře, tak by také se dalo obecním starostou zjistiti, že to a to obilí, které má na prodej, jest jeho jím vyrobeným majetkem. To se dá zjistiti, poněvadž se to nemůže státi, aby do obce přišlo nějaké cizí obilí, které by se tam mezi hospodáři rozprodalo a oni aby ho udali co domácí obilí; to jest absolutně nemožné. Myslím, že správa obecní má v tom ohledu přehled, aby mohla říci; toto obilí jest majetkem toho a toho a jím samým vyrobeno.

Z toho skladiště by se odbíraly pak moučné výrobky. Tady jest třeba, aby byly trafiky ty koncedovanou živností, ne svobodnou jako jsou dnes a v koncessi by stálo, že jest obchod oprávněn prodávati pouze moučné výrobky ze zemského obilí, totiž z toho obilí, které přichází se skladu zemského; jiné by prodávali nesměl. To jest odlišné od nynějšího zařízení, kde jest prodej mouky obchodem svobodným, kdežto pak by byl obchodem koncedovaným, a sice z té příčiny, že cizí mouka vůbec nemohla by přijíti do obchodu a tím vlastně můžeme docíliti, o co jsme se přičiňovali již před několika lety, kde jsme chtěli zameziti prodej uherské mouky. Tenkráte se vyhledávaly všecky způsoby zameziti zde prodej uherské mouky, ale při tom se zapomínalo na jednu okolnost, zapomínalo se totiž, že naše výroba pšeničná nedostačuje k výrobě mouky v Čechách potřebné.

To vše jest proveditelné, to jest věc speciální, do které se nelze zde pouštěti dále.

Země dá obilí skoupené na mlýnech soukromých semlíti a vezme výrobky mlecí, mouku, krupici a otruby do svých skladišť zpět.

To pánové jest k provedení, to nepodléhá zvláštním obtížím; buďto ta skladiště budou i z nynějších skladišť, která se zřizují, a připadnou někdy příště zemi do majetku anebo se zřídí. To není žádná obtíž, když z takové o skladiště se vydá do soukromého mlýna tolik a tolik metráků žita neb pšenice a když se mlynáři zaplatí od semletí dle metráku a když on podle váhy zase musí tolik metráků té a té mouky, po případě výrobky jiné krupici, otruby a j., do skladiště zase odvésti. To vše se dá provésti a nepodléhá žádným obtížím.

Země výrobky ty prodává ve svých moučných trafikách, jedině k obchodu jimi oprávněných. To se dá myslím také provésti.

Co se týká ceny, nemusil by ji ustanoviti sněm stálou a pevnou, nýbrž mohl by, aby nemusil každý rok ustanovovati nové a nové ceny, stanovení ceny v jistém rozpjetí ponechati zemskému výboru a říci: Když bude menší úroda, může se cena o nějakých pár šestáků zvýšiti pro ten rok, když bude úroda větší, může se snížiti. To jest možné a odpovídalo by poměrům živelním; když jest menší úroda, jest výtěžek na tom statku menší, a tu by se musilo pár krejcarů na každém metráku přiraziti, když by byla úroda větší, jest více metráků ze statku na prodej a může býti cena o něco menší.

Tímhle spůsobem by se zamezil prodej cizí mouky u nás. Zároveň by musilo býti ovšem i pekařství prohlášeno za živnost koncesovanou s tím, že pekaři smí pouze péci z mouky zemské. Tu ale jest také třeba, aby pekaři nemohli provozovati tak živnost pekařskou, jak ji provozují dnes, nýbrž aby byli pod jakýmsi dohledem, jako to bývalo kdysi, aby musili péci po i taxou. Pánové, co mohlo býti jindy, kdy pekaři byli pod taxou, se dá zavésti i dnes. Ta svoboda živnosti pekařské konsumentům nic neposloužila a poněvadž následek byl, že pekaři chtěli ku př. z 25 kg. pečené mouky uživit celou rodinu. Pánové, při tom ovšem trpěli konsumenti.

Tomu se dá jednoduše a nejlépe předejíti tím, že prohlásí se pekařství za koncesovanou živnost a že se pak nepovolí tolik živností pekařských jako dnes, kde na př. ve venkovských městech na 2900 obyvatel připadá 6 až 8 pekařů. Potom ovšem musí ty rohlíky utrpět, které se uštípnou a jsou pořád menši a menší. Kdežto na př. Napoleon I. vydal zákon, že vždycky jen až na 2000 obyvatelů směl býti jeden pekař, máme jich dnes pro 2000 obyvatelů třeba 10.

To, pánové, konsumentům dobrotu dělati nemůže.

Co se týká vyrabitelů obilí, těch se věc netýká.

Pro sebe si nechá hospodář, kolik potřebuje a tím zůstává netknutý.

Námitky, které v té věci byly činěny se strany našich kompetentních zemědělských korporací, a které já jsem vyvolal, jsou tak malicherné a nepatrné, že skutečně nezasluhují nějakého uvážení. Já jsem se právě přesvědčil, že tu není žádných podstatných námitek proti věci. Jediná námitka, která se zdá býti pod statnou, jest ta, že prý je to dotýkání se rakousko-uherské smlouvy obchodní a že prý tím zamezuje se - ovšem nepřímo - přívoz obilí uherského a že z té příčiny by mohlo to celé se potkati s neúspěchem, že by totiž na to orgány vládní nepřistoupily.

Pánové věc je ta: Uhrům přece nemůže záležeti na něčem jiném, než aby oni sami dodávali tolik chlebovin, co jich v Čechách je třeba. Průvozu, transita se věc netýká, také podle dotazů, které tam byly činěny na př. Tillem, nečinili žádných námitek, jedině to si přáli míli zajištěno, že potřebná pšenice na mouku se bude odbírati od nich. Pánové, takovou záruku bychom jim mohli dáti vždy, poněvadž my sotva budeme pšenici z Ameriky odbírat; Uhersko je nám nejbližší a uherská pšenice dostačí naším mlynářům, poněvadž je suchá; a ta záruku bychom mohli dát, že potřebnou pšenici budeme odbírat z Uherska, ovšem podle ceny světové, jež se jim dáti může.

V té věci není tedy obav.

Jediná změna, která by se stala, byla by ta, že by se sem nedovážela uherská mouka, poněvadž by tu nepřicházela do obchodu, nýbrž jen uherská pšenice u nás v Rakousku semletá a od země ku krytí nedostatku koupená. Myslím, že by naši mlynáři byli s tím spokojeni, když by podle nynějšího stavu výroby pšenice na příště mleli o 3 mil. q více, kterou by ovšem uherské mlýny nemlely. Proti tomu by snad mohly uherské mlýny demonstrovat, ale ty přece nemohou příměti uherskou vládu, aby nám ve věci naší bránila. Já myslím tedy, že by se v té věci našim mlynářům jen polepšilo.

Tato námitka tedy je úplně planá, poněvadž se to skutečně rakousko-uherských smluv netýká.

Jiná námitka, která byla činěna, je, že prý by se zavedením obilního pekařského monopolu přiostřilo sociální hnutí v zemi naši, totiž, že by přebyteční pekaři, kterých není třeba, dělali revoltu, a že by nové sociální hnutí bylo vyvoláno.

Já myslím, že je to příliš malý živel, než aby mohl revoltovati, a myslím, když by pekařů bylo méně, že by to pro konsumenty nebyla žádná škoda.

Jiná námitka jest, že prý návrhem, aby spotřeba zemědělců z monopolu byla vyjmuta, podlounictví a obcházení zákona se usnadnilo a monopol by nebyl možný. Tu se myslí, že by se mohlo činiti něco s tím obilím, co si rolník nechává pro vlastní potřebu Avšak hospodář ponechává si zádeněk a to prostřední obilí a jen to nejpřednější prodává. Toto obilí prostřední a zadní ale nikdo nekoupí, to my si musíme semlíti.

My musíme semlíti a snísti to, co se na trh nehodí. Sedlák jí maso, jenom když mu něco chcípne, a tak také se musí spokojiti s tím obilím, které nemůže prodati.

Pánové, takových námitek ještě bylo několik činěno a ty všecky nemají pražádné váhy. Námitky vycházejí se strany konsumentů. Ale pánové, já se tomu divím, že právě konsumenti na provedení téhle věci nenaléhají, poněvadž by jim kynul tentýž prospěch jako nám. Tolik jest dokázáno, a pánové, kteří mají pekárny, ať jsou to pekaři, anebo mlynáři, kteří mají vlastní pekárny, zajisté mi neodepřou, že jest to dokázaná věc, že za kilo čistého žita může dáti kilo chleba. To se pánové dává a děje v Německa a i u nás. A to dá se snadno vypočísti.

Z metráku žita se vypeče 128 a jak mi pan poslanec Doubek dosvědčil, i 135 kilo chleba. Těch 28 nebo 35 kilo mouky jest voda, která se prodává v téže ceně co chleba; je to přidaná voda do tohoto metráku žitné mouky.

Ten výtěžek 28 potažmo 35 kilo chleba kryje veškeré výlohy mlecí a pekařské a poskytuje dostatečný výdělek těm dotyčným živnostníkům. Pak ale může míti kilo žita touž cenu jako kilo chleba. A já myslím, že přítomný pan poslanec Karlík mně dosvědčí, že je tomu tak.

Při pšenici je to ještě spíše k dosažení. Cena pšeničného tak zv. luxuriesního nebo přepychového pečiva poskytuje ještě větší možnost vyjíti.

Ale také na druhé straně konsumenti mohou vyjít. Cena chleba jest v Praze, jak jsem se přesvědčil, tak velká, že dosahuje při ceně 8 zl. za 1 q žita 16 krejcarů za i kg., tedy dosahuje obyčejně cena chleba dvojnásobnou cenu žita. O těch 100%, které musí konsument platiti více, než by platiti musil, neboť mohl by míti za 8 zl. chléb, poněvadž lze za kilo žita dostati 1 kilo chleba, o těchto 100% se dělí sprostředkovatelé. Těch sprostředkovatelů jest celá řada. Náš malý rolník prodá své obilí malému obchodníku, (volá se: židu) v malém městě; ten prodá své obilí řekněmu obchodníku v krajském městě a až v třetích rukou se dostane ku př. do Prahy. Tedy ze čtvrté ruky se dostane obilí teprve na mlýn. Ale mlýn neprodává přímo pekaři, nýbrž skladníku. a skladník prodává mouku teprve pekaři; ale i ten pekař neprodává pečivo přímo konsumentu, nýbrž jest tu ještě sprostředkovatelem hokynář atd. Počítejte ty sprostředkovatele a přijdete k tomu, že mimo oba živnostníky t. j. mlynáře a pekaře je tu celá řada sprostředkovatelů, asi 5 a ti všichni berou svůj rabat, a výsledek je ten, že konsument při té láci té suroviny přeci jen dostane drahý výrobek. Přivedete-li však toho konsumenta v bližší styk s producentem, nutně z toho vyplývá, že vám výloha sprostředkovatelé odpadne, resp. že může býti ten chléb tím lacinější, čím jest méně sprostředkovatelů.

Naši p. majitelé uměl. mlýnů se vším by byli spokojeni. Jen jednu námitku dělají a to podstatnou, a já to jejich stanovisko úplně pochopuji, že by přicházeli o ten výdělek při obchodě moučním, který se jich ovšem velice týká.

To jest pravda, ten obchod mouční by byl z jich rukou vyrván a ten obchod by vedla země. Na tom spočívá hlavně jich výdělek, jak myslím, ne na tom mletí.

Ale jednak se to dá nahraditi větším množstvím meliva, které by dostali, tak, že by byli pouze mlynáři, ne obchodníky, na místě jejich by vedla obchod země. V tom interes náš s interesem našich velkých mlýnů uměleckých se poněkud kříží. Ale náhrada částečná by se dostala. Malých mlynářů na venkově se věc netýká. Musíme zde mluviti upřímně a správně, jak věci jsou. Ale když jedná se o interes takřka veškerého obyvatelstva, jak produkujícího, tak konsumujícího, tu zde přece nemůže přijíti na váhu. Ku př. to, aby nebyl nikdo v zemi poškozen, kdyby to mělo býti za zásadu vzato, aby nikdo ze stávajících živnostníků při nějaké takové opravě nebyl poškozen, tu by se vůbec nikdy nemohlo nic zavésti. Zaveďte nějakou novotu, starší zřízení musí být poroucháno.

Když byly zavedeny železnice, tu tisíce velkých hospod zájezdných na silnicích přišlo úplně na zmar.

V této věci jest poněkud třeba abych tak řekl nějaké nahlížení na to z vyššího stanoviska se stalo.

Tu divím se tomu, že k takové věci konsumenti pohlížejí docela nečinně a že otázky chlebové, která jest zároveň jich vlastní, se neujímají. U našich dělníků se nedivím, poněvadž těm jest nějaké právo volební bližší, nežli chlebová otázka; ti raději, jako my také, dělávají v mnohém ohledu více politiku, než aby se starali o chleba, a v tom jsme jim podobni.

Jedna věc ale jest neodvisla od druhé a mohla by se politická otázka řešiti vedle otázky chlebové. Ony by toho zasluhovaly obě.

Očekávat nějaké cizí pomoci od někoho, to se mně zdá podle těch zkušeností, které máme, že jest marné očekávání. Nějaký spasitel s nebe nesestoupí, aby nám dal radu; té si musíme dáti sami, musíme hledati pomoci sami.

Když pozorujeme, jak si stavy jiné počínají, tu vidíme, že vlastně ty stavy, které žijou od nějakého, jak se říká fixum, od určitého ročního platu, anebo od denní mzdy, proti našemu výrobníku, počínají si, abych tak řekl, naprosto bezohledně. Naši dělníci, ať hospodářští nebo průmyslní, ti si nikdy nelámou hlavu, jest-li ten jejich zaměstnavatel jim může dáti tolik, co oni chtějí, ne co oni potřebují.

Takový průmyslový dělník, ten se neptá, jest-li ta továrna se pánu jeho vyplácí; jednoduše přistoupne k němu a řekne: "Pane, chci tolik a tolik, a jestliže mně nemůžete tolik dát, tak přestanu u vás pracovat" a je hotov. Náš hospodářský dělník to dělá také tak. Řekne: Když chceš, abych u tebe sloužil, abych pracoval, musíš mi dát tolik a tolik.

My na to hledíme, vidíme, že, co dáme těm lidem, v nejbližším okamžiku utrácejí marně. Vidíme, že platíme našim čeledínům ohromné mzdy, a když se podíváme do jejich rejstříku, vidíme, kam to udají; více jako 1/3 až polovinu mzdy uchází na taková vydání, která nejsou potřebou, nýbrž přepychem, jako kouření, pití a všeliké takové způsoby žití.

Velká část té mzdy našeho dělníka uchází, aniž by měl nějaký prospěch, ať tělesný nebo duševní, z toho.

Když hledíme k celým stavům, které na nás dělají ohromné požadavky, ať úředníci, učitelé atd., tu myslím, že ti, kteří činí ty požadavky, si nelámou hlavu poplatníků, aby se ptali, jestli ti poplatníci budou moci tolik dáti; to nerozhoduje. Z těch bojů, které v posledních létech podnikáme, poznáte, že nikdo z těch pánů se neptá, jestli druzí jsou s to vyhověti jich požadavkům.

Jak my se ale chováme, když chceme nejmenší nápravu v té věci? My vždycky jsme tak chytří, že se ptáme, co tomu řeknou ti druzí.

I v této věcí na př., o níž dnes mluvím, se stále dělají námitky, co tomu řeknou dělníci, co tomu řeknou měšťané a co tomu řekne vůbec konsumující obecenstvo, když my budeme chtíti zvýšiti ceny obilní.

Pánové, já jim to nemám za zlé, ačkoliv, kdyby studovali věc, přišli by k tomu úsudku, že se nejedná o to, aby jim byla zvýšena mouka a chleba, naopak, že by jim tímto postupem ceny pečiva a mouky byly sníženy. My bychom se mohli o těch 100 procent, které dostávají sprostředkovatelé, rozděliti, tak že my bychom mohli míti 50 procent z toho rozdílu mezi cenou suroviny a výrobkem a o těch druhých 50 procent mohli míti oni lacinější pečivo a mouku. Ale oni to berou jen tak pakatelné, oni nechtějí o zvýšení obilních cen ani slyšeti. Oni berou si stále příklad z Německa. (Hlas: Návrh Kanitzův. ) Návrh Kanitzův, to jest něco jiného, tam to bude míti za následek zvýšení cen pečiva a mouky, to jest pravda, ale právě proto nemůže se věc ta prosaditi tam tak snadno, leda jestli v nynější době při celní otázce, snad agrárníci zvítězí. Ale u nás se o to nejedná, nýbrž tímto zřízením, které nestojí žádného nákladu, poněvadž dotyčné režie by se platily z výtěžků, mají zůstati ceny chlebovin naprosto nedotčenými. Ale ovšem, ti pánové, když na to přijde, nechtějí o věci ani slyšeti a věc ta jest jim na posměch; oni ovšem jsou dnes beati possidentes a myslí si: my máme dnes převahu, a kdyby to došlo k nějakému jednání, my vám tu věc překazíme. To jest velice smutné!

Ale my sami jsme také vinni! Pánové, konečně my také jednou přijdeme k tomu, že budeme chtíti svoje fixum, které bude pozůstávati v tom, že budeme žádati, abychom i my byli chráněni před úplným zničením. O nějakém blahobytu, ke kterému bychom my spěli, já ani nemluvím; ten se od nás dávno již odstěhoval a o něm nemůže býti u nás ani řeči; my nebojujeme pro svůj blahobyt, nýbrž o svoji existenci. A to přece nebudete nám míti ve zlé, nechceme-li, otevřenýma očima vrhnouti se v propast, ve které bychom úplně zmizeli.

To, myslím, přece jest k pováženi chtít od člověka aby žil, a říkati mu k jeho nářkům: poslouchej, do toho nám nic není, zač ty prodáváš; my musíme kupovati, pokud možno, co nejlaciněji.

Pánové, my bychom týmtéž právem mohli říci těm pánům, kteří od nás chtějí dnes své zvýšené fixum: poslouchej, jak ty se svými dosavadními 300, 400 zl. vyjdeš, do toho nám nic není, to je tvoje věc. Vždyť jsou lidé, kteří vyjdou s 200 zl. ročně, tisíce mezi námi vyjdou ročně s 300, 400, 500, a ti stejným právem mohou přijíti a mohou říci: my nevyjdeme, musíme míti 800, 1000 zl. Oni páni, kteří takhle mluví, mluví se svého stanoviska správně, ale totéž právo přísluší i nám. Když jeden, proč ne i druzí. Oni říkají: my s tím nevyjdeme, a tímtéž právem můžeme i my říci, my s tím nevyjdeme a tak, jako my se staráme, abyste vy s tím vyšli, tak i vy se starejte, bychom my s tím vyšli, a nechtějte nás ubiti.

Nám se říká: Když tě ta živnost neživí, lak to nech a jdi k něčemu jinému.

Ale my můžeme říci týmž právem těm pánům, kteří na nás žádají, abychom jim hodně platili; Když tě ta živnost neživí, tak ji nech a chop se jiné, která tě uživí. Nikdo se nám nesmí div ti, že se stavíme na totéž stanovisko, na které se staví ti druzí. Konečně jsme, pánové, ve státu rovnoprávnými s druhými, tak že můžeme žádati od té státní společnosti zaopatření, jako žádá každý žebrák, který také chce míti aspoň svou existenci! A tu nastává úloha té státní společnosti, aby se o to starala. My v tom ohledu, o kterém jest dnes řeč, nežádáme žádné oběti od státní společnosti. Ať nám nedá ani krejcaru peněz.

My nežádáme žádných, my žádáme jen patřičné zákony, které nikoho nic nestojí, než nanejvýše zástupce, aby zvedli pro to ruku. Nic jiného nežádáme. Když by nám to prospělo a jinému to neuškodilo, pak nevím, proč by se měli ti druzí stavěti proti takové věci, která se dá ciferně a nejen ciferně, ale také ze skutečnosti a ze skušenosti dokázati a vypočísti. Když ti vyrabitelé chleba, řekněme při pekárnách, když ti mohou dosvědčiti, že může býti chléb za to, zač je žito a při pšenici je to samé, přece není žádné příčiny, abychom se věci nechopili, a my sami bychom si musili dělati předhůzku, že ve své vlastní věci jsme náramně neteční, což by nám druzí museli předhazovati.

Tam jest zakořeněno to zlo, které nás pronásleduje a ničí.

Já nechci zneuznávati veškeré jiné prostředky, které se nám odporučuji ke zlepšení našeho postavení.

Každý prostředek, byť byl sebe menší, jest dobrý. To se musí učiniti, to není zavržitelno. Ať navrhuje kdo chce co chce. Kdyby to byla ta nejmenší maličkost, musíme se jí chopiti. Svépomoc jest to jediné správné stanovisko, poněvadž jsme tu neodvislými od každého činitele. Ale na druhé straně nesmíme zanedbávati ty velké otázky, které tu jsou a nemáme se jich hroziti, jako se to děje s touto otázkou. Já mám smutnou zkušenost, že, když k nám přijde někdo a řekne: "To by se mohlo zkusiti; přemýšlejme o tom, studujme tu věc, až dojdeme k nějakému výsledku. Když nebude výsledek dobrý, budeme vidět, že touto cestou to nejde a ohledneme se po jiné" -se nedělá nic. Podali jsme návrh svůj, ne, abyste ho uhlasovali, tak daleko my nejsme ještě, ale, aby se o něm vážně jednalo. To se může státi tou cestou, když se dá zemskému výboru úloha, aby o  té věci uvažoval. Když jest tu zemědělská komise, když jsou zde takové korporace, jako zemědělská rada, ústřední hospodářská společnost, hospodářské spolky atd. atd., když jest tu celý takový aparát hospodářský, proč by se tato otázka neměla způsobem úplně správným a vážným řešiti? To nenahlížím.

Já myslím, že také jednou musíme začíti s většími otázkami, které se týkají veškerého obyvatelstva země konečně se musí hnouti i s těmi, jako na druhé straně by bylo třeba hnouti otázkou selského práva pro zachování selského stavu.

Tak se to má s touto otázkou, která se týká nejen veškerých agrárníků, ale i veškerého stavu městského a dělnického, zkrátka veškerého obyvatelstva celé země; s tou by se mělo jednou hnout. (Výborně!)

Pánové, abych řekl konkrétně, o co se nám jedná, a aby o té věci nebyla žádná pochybnost, co v první řadě musíme chtíti: já to řeknu jedním slovem: my musíme chtíti dvanácti zlatovou pšenici a desetizlatové žito! A tím končím. (Výborně!)

Ve formálním ohledu žádám, aby návrh byl přidělen komisi zemědělské. (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský: Žádá někdo za slovo ve formálním ohledu?

Verlangt jemand in formaler Beziehung das Wort?