i politicky slabými a že tento sněm, maje svázány ruce nedostatkem hmotných prostředků, nemůže také vyvinouti činnost, jakou by měl vyvinouti v kulturním a hospodářském zájmu tohoto království, jenž jest základem naši politické moci a síly.

Pánové! Jako rozvaha našich zemských financí tak i hospodářská naše rozvaha jest velmi passivní. Při naprosté strnulosti zákonodárství našeho, hlavně vinou úzkoprsého centralisování vídeňské vlády umí toliko naše břemena zvyšovati nemajíce však ani porozumění pro naše nejnaléhavější potřeby hospodářské a kulturní.

V nižádném oboru hospodářském i sociálně politickém nebyl učiněn v posledních letech pokrok; ani jedna otázka z komplexu otázek agrárních, sociálně politických a živnostenských nebyla rozřešena

Příčiny toho vykládati bylo by sice nesnadné, ale myslím, že by to bylo zbytečné, poněvadž je všichni znáte.

Pánové, jest s podivením, že tytéž vlády, které tento smutný stav v naši vnitřní politice zavinily, neustále namlouvají, že ony chtějí dělati rationelní středostavovskou politiku, že stále ujišťují, že jim jde o to, aby střední třídy výrobní byly zachovány, aby byly zachovány při hospodářské neodvislosti, aby byla zabezpečena alespoň jejich budoucnost.

Pánové, jak při sanování zemských financí, tak i při tomto sanování středních tříd, při tomto podporování jich před těmi velikými útoky, které po jedné straně podniká na jich zničení sorganisovaný velkokapitál, s druhé strany pak sorganisovaná sociální demokracie, vláda hraje hru neupřímnou, poněvadž nemůže ukázati ani jediný případ, kde by se vedle těch slov byla zachovala, kde by se skutečně, ať rolníku, ať řemeslníku pomohlo.

Jest to šalba a klam, který se bude mstíti, poněvadž se takovými sliby vzbuzují naděje, které se nesplní a vyvolají reakci a beznadějnost v těchto třídách, jimž se podlamuje sebedůvěra, a bez sebedůvěry není svépomoc možná. (Souhlas. )

Třídy tyto klesají hloub a hloub; a co jest toho následek? Že rozmnožují řady naší sociální demokracie. (Tak jest. )

Kdyby vláda měla opravdu vůli tyto třídy zachovati a jim pomoci, musila by jíti cestou úplně opačnou, nesměla by pouze slibovati, nýbrž musila by jednati a tyto sliby plniti. (Výborně!)

Potřeba státní na r. 1900 dostupila 1585 milionů korun - ptáme-li se, co za této půldruhé miliardy poplatků a daní pro tyto nejširší třídy učiněno bylo, jest rozvaha tato více než passivní, jest svrchovaně žalostná. (Souhlas. )

Nejlepším důkazem toho, co učinila vláda pro naše zemědělství, jest zanedbávání největších důležitostí tohoto království. Nebudu to dlouho rozbírati, vzpomenom pouze úpravy našich řek. Kdo viděl letos ty spousty, způsobené zátopou hlavně v krajině polabské, ten zajisté nezapomene na tento dojem.

Takové jsou následky největších hříchův a zanedbávání naší vlády. Náklady, které by se byly obrátily na úpravu našich řek, byly by již několikráte státu vráceny, byl by to náklad produktivní; ale to se zanedbává. Ale pro jiné, neproduktivní věci, když jde např. o kanóny, tu jsou zde miliony (Potlesk. )

V Čechách zatopují řeky na 30. 000 ha. pozemků a škoda tím na hrubém výnosu způsobená počítá se na 6 mil. zl. Dle výpočtu prof. Hrázského zatopen na malém Labi od Králové Hradce po Mělník téměř souvislý pruh v délce 200 km. a místy z šíří až 3 km. A v této oblasti má 112 katastrálních obcí 78. 000 ha. pozemků, z nichž 18. 000 je zatopováno.

Pánové, to je možné vtom hospodářsky pokročilém království českém, v té perle Evropy ?

Kdo cestuje po cizině, a vidí na př. to krásné, šťastné Švýcarsko, musí se zardíti hanbou, že u nás, kde by bylo lze tak snadno tyto řeky upraviti, trpíme takovým zanedbáváním, že se tím způsobuje úpadek a zhouba té nejžírnější části tohoto království! (Výborně. )

A, pánové, po tomto všem zanedbávání, po těchto všech přetvářkách, mluví vláda, že chce podporovati naše rolnictvo, a že jí jde o to, aby je zachovala při hospodářské síle a klestila cestu jeho rozvoji a pokroku?

Pěkný obrázek této péče ukázal pan posl. Peschka, když mluvil o tom, jak se vláda chová při podporování hospodářské organisace rolnictva.

Pánové, není to hanba, že ještě dnes, na konci 19. stol. máme na tomto sl. sněmu vykládati, jak důležitou je hospodářská organisace rolnictva, že dnes, kdy všichni vzdělaní vrabčáci po celé Evropě zpívají, že bez této organisace a associace naše rolnictvo se neudrží, že ještě dnes musíme vládě připomínati, že sice dala sliby stran podporování družstev zemědělských, že však, když slib měla splniti, slova nedodržela, tak že ti, kdo s největší horlivostí podniky tyto uvádějí v život, do největších nesnází jsou přiváděni

Tak jedna, panové, vláda kulturního státu, která stále mluví o tom, že jí jde o zachování středních stavů. Nechci pojmenovati pravým jménem takové jednání Ale k tomu, co pravil pan posl. Peschka, není sice mojí věcí na to odpovídati a zajisté pan referent zemského výboru k tomu se vrátí, musím pouze podotknouti, že zemský výbor ve vyplácení subvencí na skladiště je vázán usnesením slav. sněmu, poněvadž slavný sněm se usnes! na tom, že tyto subvence mají jen tenkrát býti vypláceny, když budou vypláceny subvence státní.

Zemský výbor o tom uvažoval a je ochoten od případu k případu uvážiti, zda takováto subvence i bez této klausule neb poznámky může býti vyplacena. Pokud se zemského výboru tyká, přijde s největší ochotou vstříc těmto žádostem; otázkou jest jen, jak uhraditi schodek, který povstane nevyplacením státní subvence, který je tak značný.

Pánové, to je smutné, že nejpokročilejší rolníci, kteří k této organizaci přikročili, spoléhajíce, že vláda svoje sliby splní, a angažují se ctí a penězi, mají nyní odnášeti následky nesplnění slibů vlády.

Pokud se týká resoluce p. poslance Peschky mohu ujistiti, že zásadně s ní souhlasím, a že zajisté, pokud zemského výboru se týče, všechno učiním, aby žádosti té bylo vyhověno

Pánové je smutné, ze známky krise, jimiž trpí naše rolnictvo i řemeslnictvo, se množí a že při tom přece u rozhodujících kruhů nenalézají náležitého povšimnutí, že nevyburcují faktory tyto z dosavadní lhostejnosti k akci, která by mohla vésti k cíli.

Dotknul jsem se jen některých otázek agrárních. Ještě žalostněji vypadají však věci, pokud se týče živnostníctva.

Tento slavný sněm maje na zřeteli neplodnost říšské rady ve věcech živnostensko-politických pojednal o celé řadě otázek živnostensko politických, učinil positivní usnesení a učinil toto usnesení jednomyslně.

Jakou váhu přikládá vláda tomuto slavnému sněmu, když musím konstatovati, že ani k jednomu tomuto usnesení slavného sněmu vláda žádného zřetele nevzala a že veškerá tato usnesení, mající tak velkou důležitost pro živnostnictvo ignorovala? (Slyšte!)

Musím to konstatovati, aby v těch kruzích, o něž jde, si byli vědomi, že poslanci, že tento slavný sněm není všemohoucí, že může konati svou povinnost jen potud, pokud jsou tu ustanovení jednacího řádu, a že nemá exekutivní moci, bohužel, že ji nemá, aby vládu donutil k tomu, aby jeho usnesení také plnila. (Výborně!)

Proto také zodpovědnost za to nepadá na nás, ale padá na vládu, která po této stránce dopouští se tak hrubého zanedbávání.

Pánové, vídeňská vláda dovedla pomocí § 14 opatřiti si všechny možné tak zv. státní nutnosti ale nad jiné je významno, že neopatřila pomocí § 14 ani jednu nutnost a potřebu lidu. (Výborně!)

K objasnění, jak v tomto ohledu postupuje, je velmi zajímavo a význačno, jak se zachovala pří opatření důležitosti tohoho království na pařížské výstavě. Již v minulém zasedání, pan kol. Němec žaloval na nesvolání zemské komise výstavní. Nebudu to opakovati, ale konstatuji pouze fakt ten: Komise byla zvolena, ale nebyla nikdy svolána. (Slyšte!)

Pánové, následkem toho bylo, že povedlo se panu generálnímu komisaři rakouské výstavy provésti svůj plán, který na dlouho před zahájením výstavy pro hlásil, že totiž postará se o to, aby výstava ta byla výstavou cislajtánskou, totiž aby v ní nebylo znáti království a země tohoto soustátí. (Slyšte!)

Pánové, znáti je tam nebylo, a kdyby nebylo toho že zdejší obchodní komora pařížská aspoň v českém interieuru okázala, co dovede umělecký průmysl český ve svém celku, ani Cech by tam nebyl nalezl království české.

Ale jaký toho byl následek? Že jsme tím neutrpěli nesmírnou škodu jenom my, nýbrž celá říše, poněvadž se nepodařilo tu velkou individualitu království českého tam v plné síle uplatniti. Jak vypadala Cislajtanie na té výstavě? Jako přívěsek Německé říše, tam jste nejlépe viděli, kam jsme dospěli také s naší hospodářskou politikou; tam bylo viděti, že Rakousko upadlo v hospodářskou odvislost od Německé říše, (Výborně!) a půjde-li se tou cestou, pak jsou na snadě ty plány, které jsou s tím spojeny. Toto differencování ma také velký politický význam. Ale pánové, skandálem jest, jak se officielní zastoupení zachovalo k nám po jiné stránce Podívejte se na officielní katalog výstavy. Jest cislajtánský, ale není rakousky. Jak se k nám Cechům zachovalo ? Dovolte, abych Vám uvedl jen jeden případ: Ve všeobecné části v kapitole XI jedná se o lidovém průmyslu. Jaký tento průmysl má význam, nebudu vykládati. Na str. 38. a 39 této úřední publikace čteme.

"Lidový průmysl obuvnický je rozšířen zejména v okolí Znojma na Moravě (Slyšte!) v Novém Trhu v Krajině, v Železném Městě v Uhrách, pak v četných osadách v Haliči. V Cechách se nazývá Skuč městem ševců a tam se říká, že nastane soudný den, až se všichni skučští a okolní ševci ve Skuči sejdou. (Skandál! Slyšte!)

Dále na východě jes rozšířen na Rusi atd. "

Pánové, zdálo by se to směšné, avšak pan redaktor officielního katalogu v kapitole o takovém průmyslu, kterým se živi tisíce ubohých lidí, ten se neostýchá celou Evropu baviti anekdotami. Taková jest vídeňská seriosnost při pojednávání o tak důležitých věcech.

Pánové, pařížská výstava mohla býti školou našim státníkům, kdyby se vůbec něčemu naučil. Tam se mohli naučiti a a poznati, kam jsme dospěli kde jsme se octli. Ale když tito řídící mužové v době, kdy na pařížské výstavě byl podnikán souboj a zápas všech států kulturních na poli kulturním a hospodářském, nemohli zapříti tu jedovatou zášť proti všemu, co jest české, pak pánové nemají nárok, aby se jmenovali rakouskými státníky, pak se mohou nazvati jinak, pak se musí nazvati největšími škůdci této říše (Výborně!) Panové, následky této politiky se již dostavuji. Všeobecné jsou již stížnosti, a to bez rozdílu národnosti, že my v konkurenčním zápasu v cizině klesáme. Statistika naší mezinárodní tržby ukazuje, že na hlavních našich tržištích, na Balkáně a na Rusi, stále a stále ustupujeme a komu - našemu nejlepšímu spojenci, Německu. Avšak, pánové, podívejte se, jak Němci pečují o dobytí a udržení těchto trhů: V roce 1899 byla založena německo-ruská tržebná společnost s centrálkami v Berlíně a Moskvě, která organisuje a upevňuje vzájemné tržební styky Německa s Rusí. Němečtí odborní a obchodní agenti studují hospodářské a tržební poměry ve všech oblastech Ruské říše. Aby informovali Rusy o průmyslných a poměrech v Německu, vydávají němečtí obchodníci ruský list, který po celé Rusi zadarmo rozšiřují.

Němečtí kapitalisté investují velké miliony a stále větší miliony průmyslu na Rusi. Kolnische Zeitung žádala dne 12. dubna 1900 - a žádám, by si to pamatoval pan Iro, který bude povinně mluviti, by vzhledem k rostoucí důležitosti ruštiny byl jazyk ruský jako povinný předmět zaveden na reálkách v Německu. (Slyšte! Slyšte!) Pánové, když zde učinil p. Dr. Šamánek podobný návrh, aby se u nás vyučovalo ruštině, a když jsme se osmělili návrh tento podporovati, vídeňská žurnalistika nás prohlásila za vlastizrádce Byli jsme vlastizrádci, že jsme podporovali pouze to, co jest v Německu dávno zavedeno. Jest zajímavo, že u nás napodobujeme z Německa to, co jest špatné, ale co jest dobré, podle toho se nespravujeme. (Výborně!)

O tom není pochyby, kdyby byl návrh Dra. Šamánka přijat a proveden, že by také po stránce hospodářské to mělo velký význam, poněvadž by se rozšířením znalostí ruštiny našemu průmyslnictvu a obchodnictvu dal klíč do rukou k bránám Ruska.

Pánové, tento klíč se nemá dáti našemu obchodnictvu do rukou, poněvadž by se mohlo státi, že bychom mohli konkurovat s Němci. (Výborně!).

Naši řídící státníci všechno to nevidí ale přece někdy o tom mluví. Jest zajímavo a jest dobře, abychom to sobě připomněli, poněvadž snad jednou bude pan ministr zahraničních věcí volán za to historií k zodpovědnosti. On arci má to štěstí, že ve všech věcech zahraniční politiky jde od malhenru k malhenru, od blamáže k blamáži; snad proto, poněvadž jako chef syndikátu pro dělání rakouských ministrů nemá dosti času, aby věnoval svým vlastním věcem větší pozornost; (Výborně!) on ale má dosti odvahy kritisovati činnost svých kollegů cislajtánských a snad také translajtánských.

Hrabě Goluchovski v delegacích dne 3. prosince minulého roku křitisoval naši obchodní politiku a kritisoval tak, jak žádný z nás, kteří máme tu čest nepatřiti k přátelům nynější vlády a jeho, by ji ostřeji kritisovati nemohl.

Dovolil bych si z toho jen některé výňatky připomenouti. Ministr Goluchovsky pravil:

"Těžkopádnost a indolentnost, jež veškerý náš hospodářský život dosud svírá. Takový vývoj stal by se v hospodářském i politickém ohledu nám osudným; nebudou-li zjednány záruky rozpínavější tržební politiky v čas, nedohoníme, co jsme zanedbali, a nebudeme závoditi s těmi říšemi, které pečují ze všech sil o zabezpečení své tržby, pak nám kyne povážlivá budoucnost, pak z toho vzniknou naši říši velké Škody hospodářské a v ohledu politickém bude nám údělem smutný úkol pouhých diváků na vývoj světové tržby Náš hlas pozbude váhy při řešení velkých problémů. "

Tak mluvil hrabě Goluchowski, a ptám se, kdo mu překážel, aby podle těch slov také jednal? (Výborně!).

To neučinil, kritisovati dovedl, ale ne jednati.

Pozorujte naše poměry s poměry sousedního Německa; nemusí-li se pan hrabě Goluchowski před svým kolegou hr. Bülowem zastyděti. Pan hr. Bülow při spouštění lodi "Deutschland" pravil dne 10. ledna 1900 ve Štětíně:

"Německo již přestalo býti pevninovou říší v srdci Evropy, té doby jest již světovou mocí obchodní, nesmí ani v hospodářském ani v politickém závodění ustupovati a musí býti také na moři tak mocným, aby zajistilo Němcům pokoj, čest a blahobyt. "

Německá říše zabrala za mořem državy zaujímající 2. 6 mil. km. 2, 11 milionů obyvatel. Tržba Německa vzrostla v letech 1860-1897 z 2. 5 na 8. 5 milliard marků.

My arci se také v tomto ohledu s Německou říší můžeme měřiti, neboť my držíme velikou kolonii Franz Josefs-Land. (Veselost).

Při takovém vývoji našich hospodářských poměrů nemůže býti pochyby, ku jakým koncům dospíváme, a jsou přirozené obavy, které všichni ne předpojatí znalci poměrů projevují, že tato cesta vede k naprosté hospodářské a politické odvislosti nejen od Německé říše, nýbrž od všech světových říší, které podnikají obrovské zápasy o trhy mezinárodní (Tak jest !)

Avšak veškeré poznání nevede k vystřízlivěni našich vedoucích kruhů, a také rozvaha v ohledu politickém, hospodářském a průmyslovém jest stále pasivnější. Co máme říci o rozvaze naši politické ? Je-li rozvaha naše hospodářská smutná, pak jest tato rozvaha přímo žalostná, a to netoliko pro nás Čechy, ale ještě žalostnější pro Rakousko samo.

Velectění pánové ! Dějiny našeho národa v této říši jsou neskonalou řadou křivd, sklamání a utrpení (Tak jest!) a nejpřípadněji charakterisoval tyto poměry Havlíček, když pravil:

"Rakousko jest smuteční mší, v niž není ani gloria ani credo, v níž jest pouze obětováni a která končí bez požehnání, připomínaje, že v Rakousku mohou radostné gloria pouze Němci zpívati, Rakouské vlády že neměly nikdy poctivého a upřímného creda, totiž programu, a že nám Slovanům bylo údělem pouhé obětování. " (Volá se: A poslední pomazání !).

Od těch dob, kdy slova ta Havlíček pronesl, poměry se netoliko nezměnily, ale zdá se, že se ještě zhoršily a přiostřily. Nejzřejmějším toho dokladem jest sestup od trůnní řeči dne 8. října 1879, jíž jsme byli uvítáni při opětném vstupu do říšské rady, až po památný skutek hr. Claryho ze dne 17. října roku minulého, kterým byla zrušena Badenova nařízení. Důkazem toho nejbolestnějším jest však neustálé znásilňování našich menšin netoliko v národním, ale také v kulturním a hospodářském ohledu.

Nebudu tuto bolestnou kapitolu zevrubně rozebírati, ale dotknu se jí pouze letmo.

V národním zápasu jsou cíle, jichž se národ vzdáti nesmí, nechce-li spáchati samovraždu. Takovýmto cílem pro národ tak složený a utvářený, jako jest národ český, je především snaha aby byly zjednány záruky, že každé díté české může dojíti netoliko obecného ale i veškerého odborného a nejvyššího vzdělání netoliko v řeči mateřské ale také v duchu národním a vlasteneckém (Výborně. )

Tuším, že tento postulát ryzí kultury a humanity nemůže upírati nikdo, kdo není brutálním násilník- m, a přiznán byl postulát tento všemi nejosvícenějšími zástupci také národa německého.

Avšak, jak vypadá praxe u nás? Mám vyličovati křížovou cestu škol našich menšin, mám opětně ukazovati k tomu, jaké miliony musíme obětovati na zachovaní těchto nejnutnějších soukromých škol obecných pro tyto naše menšiny, mám opětovati všechny žaloby, které na tomto slavném sněmu rok co rok byly proneseny, aniž by byla zjednána náprava. Mám za to, že toto zkracování a potlačování našich menšin ve škole je nejkřiklavějším svědectvím, že v kruzích rozhodujících dosud nepronikl cit ani pro právo ani pro spravedlnost k tomuto zuboženému lidu, že je přímo úmyslem, tyto menšiny potlačovati z čistě politických ohledů, aby tím snadněji bylo možno utvořiti tak zvané ryze německé území v tomto království Zdá se, velectění pánové, že toto vyhlazování a potlačování našich menšin patří k těm pověstným státným nutnostem, na jichž provedení vláda tak velkou váhu klade; a snad se dočkáme toho, že pomocí § 14. bude vídeňská vláda dekretovati, že české menšiny ve smíšeném území mají zmizeti.

Tento postup vlády vrhá na ni smutný stín a nedává jí právo, aby se nazývala vládou státu kulturního. Netoliko ve školách tak se děje, nýbrž i v kostele. I v kostele se omezuje právo našich menšin, i v kostelích se nedopouští, aby modlitby konaly se jazykem mateřským, ačkoliv již ve středověku synody německé usnášely se na tom, že ve smíšených obvodech má býti vyučováno náboženství v řeči srozumitelné.

To jsou brutálnosti, při kterých stud člověka jímá, že je možno ještě proti takovému národu, jako je náš národ na konci 19. století postupovati takovýmto způsobem: (Výborně!)

Nejsou prosty také vlády viny na tom, které nám se staví příznivými, a trvám na tom, že jedním z největších zanedbání vlády Thunovy bylo, že nepřivedla k sankci zákon o školách pro menšiny, na kterém se slavný sněm byl v dohodě s ní usnesl. Tento zákon nebyl naším ideálem, ale bylo by se docílilo, že by tato velká a nejpalčivější otázka byla rozřešena. (Tak jest!)

Velectění pánové! Ve vnitřní politice dospěli jsme k velké krisi, která byla vyvrcholena a přiostřena vzpomenutým zrušením nařízení hraběte Badeniho.

Nebudu o této otázce, která byla již tolikráte na tomto sněmu probírána, dnes zevrubně se šířiti. Avšak pokládám za nutné alespoň některých momentů se dotknouti. Národ náš doznal v této říši mnohých velkých a neočekávaných sklamání. Avšak trvám na tom, že většího snad sklamání nebylo, než kterého doznal zrušením jazykových nařízení hraběte Badenia.

Lid náš toužil na nesplnění slibů, které nám byly dány říjnovým diplomem, a zářijovým reskriptem, a při jiných slavných projevech na rozhodujících místech.

Avšak lid náš uznával, že se staví veliké překážky v cestu, a neztrácel naděje, že za příznivé změny poměrů i také tyto sliby budou naplněny. Avšak zrušení jazykových nařízeni, která byla ujednána a vydána s plným vědomím a souhlasem koruny, zrušením těchto nařízení, které vedoucí státník nazval v pravém smyslu slova císařskými, tyto naděje pominuly. Těmito nařízeními byla nám vrácena toliko část našeho dobrého práva; nařízení ta byla skutečně bez obtíží prováděna, a byla, jak jsem pravil, v pravém slova smyslu císařskými nařízeními. (Tak jest. )

Při této příležitosti musím se dotknouti 2 věci, které se proti nám uvádějí; musím se jich dotknouti proto, poněvadž mel jem účasť na jednání o těchto jazyk, nařízeních, a je potřebí, aby některé věci byly stále uváděny na paměť, poněvadž se také agitačně zpracuji a používají proti nám. Odpůrci naši tvrdí, a bylo to opětně vyvráceno, že se nám těmito nařízeními dostalo bůh ví jaké milosti, a že jsme se za ně zavázali přijmouti uherské vyrovnání, ano namnoze se tvrdí, že jsme toto uherské vyrovnání za tato jazyková nařízení skutečně přijali.

Já jako účastník jednání o nařízeních Badeniových konstatuji na tomto sl. sněmu, že nařízení tato bylo vydána beze všech závazků z naší strany, že naše strana nebyla ani hrabětem Badenim žádána, aby nějaký závazek na tato nařízení přijala, a že také žádných nepřijala, že je planá a drzá lež, když se tvrdí, že jsme za tato nařízení přijali uherské vyrovnání, poněvadž je povědomo, že naši zástupci parlamentární vyřízení tohoto vyrovnání zmařili. (Tak jest. )

Konstatuji opět, že hrabě Badeni beze vší podmínky prohlásil, že tato nařízení vydá pouze proto, aby dokázal, že chce býti k našemu národu spravedlivým, (Tak jest. ) Kolikráte máme dokazovati, že tato Badeniova nařízení nebyla nám žádnou milosti?

Neočekávejte, že budu citovati opět obnovené zřízení zemské, aneb soudní řád z r. 1789., že budu dovolávati se král. reskriptu z 8. dubna 1848 a čl. XIX. zákl. ř. z. státního ? Na říšské radě i na tomto sl. sněmu bylo opětně a nezvratně dokázáno, že těmito nařízeními žádné milosti se nám nedostalo, nýbrž že jimi nám byla pouze část práv nám zákonně zaznačených vrácena.

Z tábora našich odpůrců se největší odpor klade žádané znalostí obou jazyků zemských při státním ůřadnictvu v tomto království. I tu bych mohl celou řadou fakt dokázati, že a jak střízlivě jindy se soudilo o tomto požadavku i v táboře německém, uvedu však pouze následující:

Za císaře Františka I., který mimo jiné přikázal, aby se na tomto sl. sněmu po starém zvyku také česky mluvilo, přesvědčeni o potřebě a užitečnosti znalosti češtiny panovaly náhledy jiné nežli dnes.

Tehdá bylo studujícím na gymnasiích, na universitě v království českém rozhodnntím ze dne 23. srpna 1816. a ze dne 20. pros. téhož roku důrazně přikázáno, a vynesením ze dne 13. února 1818. opětně nařízeno, by se češtině učili, jakož i, aby se při zřizování politických úředníků v král. českém pokládala znalost češtiny za nezbytnou podmínku, (Slyšte!)

Pány státoprávníky z Chebu bude asi zajímati následující fakt, a p. posl. Iro, který po mně bude mluviti, bude možná na to reagovati. V roce 1838 žádalo král. město Cheb při zems. guberniu za zřízení stolice českého jazyka pro německou mládež na tamnějším gymnasiu. (Slyšte!)

Stolice tato dekretem gubernia ze dne 28. února 1833. čís. 225-8 skutečně byla zřízena, a řádným professorem češtiny při gymnasiu král. města Chebu byl zřízen Josef Prošek a ten vydal,, Kurz gefasste praktische Grammatik fůr Deutsche" a opatřil spis ten úvodem, v němž vykládá důležitost učení se češtině. Proschek byl oprávněn ku vydávání platných vysvědčení z češtiny po přísné zkoušce žáků. Tehdáž asi nebyl ještě pan Wolf faktickým a pan dr. Funke nominálním vůdcem Němců v tomto království. (Veselost)

Nárok náš, aby úředníci v tomto království byli znalí obou jazyků zemských, také v novější době v kruzích německých byl příznivěji a spravedlivěji posuzován.

Nárok, aby veřejní úředníci v tomto království byli obou zemských jazyků mocnými, byl na říšské radě, také na tomto slavném směmu tolikráte již hájen a tak důkladně obhájen, že se mohu v této příčině obmeziti toliko na citování velmi závažného výroku dvorního rady Lienbachera, kterýž při rokování o rozpočtu státním na říšské radě dne 5. května 1880 mimo jiné pravil:

"Poznal jsem, že největší uspokojení obyvatelstva vzniká z jistoty, že se může domáhati při soudech a jiných úřadech svého práva svým jazykem a že největší nespokojení zavládlo v obyvatelstvu, jehož řeč jest tak ponižována že není povoleno, aby v ní své zájmy, při svých vlastních soudech obhajovalo a že dostává někdy o svých žalobách a podáních v řeči, již nerozumí.

Úředník může býti donucován, aby si opatřil všecky vědomosti, jichž potřebuje ku konání svého úřadu v té které zemi, nebo v tom kterém okresu, v němž chce sloužiti, k této službě není arcit nikým nucen" (Slyšte!)

Pan Lienbacher byl do jisté doby spravedlivým Němcem. Jak mohou naň odpůrcové tento náš požadavek prohlašovati za nesplnitelný?

Za stávajících u nás poměrů nemůže býti podivno, že také snahy po rozdělení království tohoto a uznání státní němčiny stále mohutní a se šíří.

Nebudu se pouštěti do zevrubného obzoru těchto palčivých otázek a obracím se opět pouze k pánům státoprávníkům chebským, kteří nejednou ústy pánů poslanců Wolfa a Steina - tuším - nám vypověděli válku na nůž. Především bych je prosil, když již o tomto státním právu chebském chtějí mluviti, aby se poučili z důkladné publikace p. dr. Čelakovského, o podstatě tohoto práva. Tuším, kdyby tak učinili, že by potom mluvili jinak, než dosud.

Páni státoprávníci chebští hájíce státní právo chebské rozhodně potírají státní právo koruny české. V tom arciť neshoda, avšak neshoda více nebo méně u nich nepadá na velkou váhu.

Historicko-politická individualita tohoto království arciť jejich uznání nepotřebuje, ale když o této věci chtějí mluviti, neměli by přece zapomenouti, že tato historicko-politická individualita tohoto království byla uznávána po věky netoliko vladaři rakouskými, ale i cizími mocnáři, což bylo opětně na tomto slav sněmu připamatováno.

Na doklad toho uvádím zvláště patent Františka II. ze dne 1. srpna 1804 a přijmutí titulu cís. Rakouského, v němž výslovně mluví se o ne odvislých královstvích a státech pod jeho Žezlem spojených a přijímá do titulu císařského i titul král Uherský, Český atd.

V odst. IV. dotčeného patentu pak zřejmě se ustanovuje, že má po přijetí tohoto titule císařského na dále beze změny zůstati při dosavadním korunování na krále uherského a českého.

Tak J. M. král. František Josef I. práva koruny české opětně různými akty slavnostně uznal.

Musím opět právě ty pány z Chebska upozorniti zvláště na pověstné provolání které učinil vítěz u Sadové v červenci r. 1866 v Chrudimi k obyvatelstvu slavného (des glorreichen Königreiches Boehmen) království českého, a v němž za souhlasu Bismarka, jich proroka, bylo mimo jiné prohlášeno:

Přicházíme nikoliv jako nepřátelé a dobyvatelé, nýbrž s plnou úctou pro vaše historická a národní práva. Daleko jest nás vzdálen úmysl spravedlivým vašim tužbám a volnému národnímu vývoji odporovati.

Provolání toto končilo: Jestli naše spravedlivá (!) věc zvítězí, pak by snad také Čechům a Moravanům vyskytlo se opět okamžení jako v Uhřích, ve kterém by svůj budoucí osud volně rozhodovati mohli. Nechť pak šťastnější hvězda tuto válku ozáří a jejich blaho napořád založí. (Slyšte. )

Tak mluvil Bismark.