wo die Bürgerschaft in der energischesten Weise gegen die Erlassung des Cabinetschreibens und die daraus gezogenen Consequenzen ausgetreten ist Im Jahre 1848 haben sich die deutschen Bürger in diesem Lande schon daran erinnert, welche nationalen Pflichten sie hier zu erfüllen haben, und dass es ihre Pflicht ist gegen Angriffe, welche gegen ihren nationalen Besitz erhoben werden, in der energischeften Weise Protest einzulegen.

Es sei mir gestattet, diesen Protest hier vorzulesen, weil er kennzeichnend ist und weil daraus deutlich hervorgeht, dass nicht unser Volkerst in späteren, dem Cabinetschreiben nachfolgenden Jahren, oder gar erst wir selbst, sondern dass schon vor 50 Jahren die Deutschen in diesem Lande auf demselben Standpunkt gestanden sind, aus dem wir stehen, und dass es nur eine fortgesetzte Reihe von Forderungen in gleichmäßiger Weise ist, die in diesem Lande sich entwickelten, und die hier zu vertreten wir die moralische Verpflichtung haben.

Die Bürger von Saaz sagen: "Erstens protestieren wir gegen jede Absonderung Böhmens, Mährens und Schlesiens von den übrigen deutschen Ländern und deren Interessen, welche offenbar doch das Verlangen nach einem eigenen verantwortlichen Ministerium in Prag beabsichtiget.

Zweitens wollen wir uns auch mit den übrigen österreichischen deutschen Ländern fest an Deutschland anschließen.

Drittens protestieren wir gegen jede Beeinträchtigung unserer deutschen Nationalität in den deutschen Kreisen Böhmens und in den österieichischen deutschen Ländern, mithin

a) gegen die gewungene Einführung der slavischen Sprache in den Volksschulen deutscher Ortschaften;

h) gegen das Einführen derselben als Unterrichtssprache in den ordentlichen Lehrgegenständen in den jetzt bestehenden Gymnasien, Stadt- und Volksschulen;

c)  sprechen wir uns aus für die Aufrechthaltung der deutschen Elemente an der Prager Hochschule,

d)  für die Wahrung der deutschen Sprache bei der Volksvertretung der deutschen Staaten und Länder,

e)   für die Nichtansschließung solcher

Beamten in bloß deutschen Gegenden, welche der böhmischen Sprache nicht mächtig sind.

Viertens protestieren wir feierlichst gegen jede einseitige Besetzung öffentlicher Aemter und Bedienstungen bloß durch Eingeborene, indem dann die übrigen Provinzen Oesterreichs sich zu demselben Schritte gezwungen sehen müssten und dadurch das schöne und feste Band der österreichischen Monarchie taktisch zeriffen wäre.

Fünftens verwahren wir uns gegen jeden Ueberariff, Unterdrückung und Anmaßung der Czechen gegen die Deutschen in Hinsicht der jedem Staatsbürger zukommenden Rechte und wollen in jeder Hinsicht die vollkommene Gleichstellung mit den Czechen genießen. "

Das ist eine mannhafte Sprache, welche damals bereits unsere Vorgänger hier in diesem Lande gesprochen und wo sie ihren Willen klar und entschieden ausgesprochen haben, dass sie sich durch;. dieses Allerhöchste Cabinetschreiben nicht in ihren nationalen Rechten beeinträchtigen lassen wollen, und dass sie diesem Cabinetschreiben nicht jene Bedeutung beilegen, als wenn dadurch ein Gesetz geschaffen würde, welches für Deutsche und Czechen zu gelten hätte.

Meine Herren! Die "Allgemeine Zeitung" aus demselben Jahre, aus dem Jahre 1848, die unmittelbar darnach erschienen ist, bringt diesbezüglich auch einen bedeutsamen Artikel und es ist interessant, wenn man um fünfzig Jahre Geschichte zurück blättert und findet, dass auf demselben Standpunkte, auf dem wir heute stehen, unsere Vorgänger gestanden sind.

In dieser Zeitung ist ein Artikel, der betitelt ist: "Was wollen die Czechen in Böhmen?" Darin kommt ein Satz vor: "Was wäre nun natürlicher gewesen, als dass man statistisch die Grenzlinien hier aufzufinden gesucht und gemäß derselben die Einrichtung getroffen hätte, dass in rein slavischen oder rein deutschen Gegenden die Muttersprache als Grundbedingung für die Erhaltung einer Bedienstung zu gelten hätte, während in den gemischten die Kenntnis beider. "

Also auch unsere Vorgänger haben sich auf den Standpunkt gestellt, dass die Kenntnis beider Landessprachen in Böhmen nicht als Erfordernis aufgestellt werden darf, um hier ein öffentliches Amt zu erreichen, sondern dass dort, wo czechisch amtiert wird, czechische Beamten, und wo deutsch amtiert wird, ausschließlich solche Beamten, die deutsch und zwar lediglich deutsch sprechen, anzustellen sind, dass somit die Deutschen das Recht haben, dies zu verlangen.

Nun, meine Herren, wenn ich noch darauf hinweise, dass im Jahre 1850 ein kaiserliches Patent erschienen ist mit welchem beim Obersten Gerichtshose ausdrücklich die deutsche Sprache als ausschließliche Dienstsprache dieses obersten Gerichtshoses erklärt worden ist, wenn ich ferner darauf hinweise, dass früher niemals ein Zweifel bestanden hat, und dass durch die Gewohnheit, durch die Staatsnothwendigkeit, durch ein dringendes Bedürfnis, welches durch das ganze Staatsleben hindurch sich entwickelte, sich herausgestellt hat, dass nur die deutsche Sprache, die Staatssprache und innere Amtssprache sein kann, so glaube ich auch die richtige Antwort gegeben zu haben aus jene Frage, welche in dieser Richtung an den Herrn Abg. Dr. Funke nach dem Gesetze, mit welchem die deutsche Sprache als innere Amtssprache eingeführt worden ist, gestellt worden ist.

Meine Herren! Noch eigenthümlicher klingt es, wenn anlässlich der Rede des Herrn Abg. Dr. Funke der Zwischenruf laut geworden ist des Inhaltes:

"Ja, Sie haben nicht einmal national abgegrenzte Bezirke, beziehungsweise keine rein deutschen Bezirke. "

Ja, meine Herren, man sollte nicht meinen, dass es noch jemanden hier in diesem Lande gibt, der nach All dem, was geschrieben und gesprochen worden ist, einen solchen Zwischenruf machen kann, dass es noch jemanden gibt, der die Verhältnisse in Böhmen nicht so kennt, dass er weiß, dass die beiden Volksstämme für sich getrennt je ein großes Sprachgebiet bewohnen, und auch den Anspruch erheben können, dass jeder Volksstamm, der in diesem Sprachgebiete wohnt, in seinen nationalen Rechten und seinem nationalen Besitze geschützt und erhalten werde.

Meine Herren! In der Richtung halte ich es aber doch trotz dieser Notorität für nothwendig, hinzuweisen auf die außerordeutlich verdienstvollen und außerordentlich mühevollen Arbeiten, welche unser verstorbener, von uns so hochgehaltener Führer Dr. Schlesinger in der Frage der nationalen Abgrenzung hier in diesem Lande vorgenommen hat. Er hat sich die Mühe gegeben, nachzuweisen, dass es hier wirklich bis auf wenige Ortschaften ein großes deutsches und ein großes czechisches ungemischtes, reines Sprachgebiet gibt und dass thatsächlich hier auch eine nationale Abgrenzung in Böhmen vollständig durchgeführt werden kann. Er hat berechnet, dass von 13182 Ortschaften Böhmens 4303 rein deutsch sind mit einer Bevölkerungsziffer von 1, 795 307 Deutschen und 8473 rein czechische mit 3, 141 200 Czechen und dass nur 406 Ortschaften in Böhmen bleiben, welche gemischt sind und eine Bevölkerungsziffer von 367. 000 Einwohnern ausweisen.

Ja, meine Herren, wenn die Verhältnisse so liegen, dann kann unmöglich jemand in diesem Lande bezweifeln, dass hier thatsächlich kein geschlossenes deutsches Sprachgebiet bestehe und dass wir nicht verlangen könnten, dass innerhalb des geschlossenen Sprachgebietes ausschließlich deutsche Beamte angestellt werden, welche lediglich in deutscher Sprache zu amtieren berufen wären.

Und dabei ist Herr Dr. Schlesinger noch von der Berechnungsart ausgegangen, dass er für gemischt einen Bezirk oder eine Ortschaft erst dann bezeichnet hat, wenn ein Zehntel der Bevölkerung der anderen Landessprache angehört, ein Schlüssel, der ganz entschieden zu unseren Ungunsten ist und den die Verständigungsconferenz nicht acceptiert hat, indem wir uns dort geeinigt haben, einen Ort für gemischtsprachig dann zu bezeichnen wenn wenigsten 25% der Bevölkerung der anderen Landessprache angehören.

Wenn die Verhältnisse so liegen und sich daraus ergibt, dass wir 58 Bezirke haben, wo nur 2½ % Czechen - also ein ganz verschwindender Beruchtheit - lebt, dann, meine Herren, können wir mit Recht sagen, dass wir ein geschlossenes deutsches Sprachgebiet haben und können für dieses geflossene Sprachgebiet auch ausschließlich die deutsche Sprache zur Geltung bringen.

Das ist eine Forderung, von der wir auch nicht ablassen werden! Wenn wir Ihnen ein Zugeständnis machen, so machen wir es als Ausnahme von der Regel, welche darin gipfelt, dass die deutsche Sprache als Staatssprache zu gelten habe, nur in der Weise, dass in czechischen Sprachgebieten auch die czechische Sprache innere Amtssprache sein soll. Aber wir verlangen die Reinheit unseres Sprachbodens, weil wir uns überzeugt haben, dass wir nur auf diese Weise uns im Lande erhalten und sonach unser Selbsterhaltungstrieb es fordert, dass wir aus dieser Forderung bestehen müssen. (Lebhafter Beifall).

Glauben Sie ja nicht, meine Herren, wenn Sie meinen, dass der Mangel der Kenntnis der anderen Landessprache ein Mangel eines Beamten ist, dass dieser Mangel lediglich nur den deutschen Beamten anhängt.

Denn derselbe Mangel, hängt, wie Sie ans der täglichen, Erfahrung sehen können, auch den czechischen Beamten an, (Abg. Stein ruft: Noch viel mehr, Radelreiebrei!) welche in deutsche Gegenden kommen und nicht die deutsche Sprache beherrschen, (Abg. Strache ruft: die nicht einmal ein Protokoll dictieren fönnen). Wenn ein czechischer Staatsanwalt vor einem deutschen Schwurgerichte eine Anklage vertreten soll und dies nicht vermag, oder wenn ein Protocollführer nicht in der Lage ist, das Protokoll, oder die Anklageschrift, oder die Actenstücke, welche ihm zur Verlesung übergeben werden überhaupt oder doch in einer solchen Weise vorzulesen, dass die Geschworenen den richtigen Eindruck gewinnen, so ist für das die Rechtspflege sehr bedauerlich und verletzt das nationale Empfinden des Volkes. (Lebhafter Beifall).

Ja, meine Herren, von unserer Seite sind auch heftige Klagen geführt worden, und darum lassen Sie uns diesem Zustande endlich ein Ende machen.

Wir können dem leicht ein Ende machen, indem wir sagen: Dieser Landestheil ist für die Czechen und dieser Landestheil für die Deutschen und feien Sie davon überzeugt, meine Herren, dass nicht früher Ruhe eintreten wird, als bis es tatsächlich dahin kommen wird.

Wenn Sie sich thatsächlich vergleichen wollen, so ist es nothwendig, dass die Regierung, welche bisher einen entgegengesetzten Standpunkt einnimmt, sich unserem Standpunkte nähere, weil alle anderen Erfahrungen, die wir bisher gemacht haben, thatsächlich zu einem glücklichen Resultate, zu einer Verständigungsaction leider nicht gefühlt haben.

Seien Sie überzeugt, dass wir von diesen Forderungen nicht abstehen werden, mögen wir deutsche Abgeordnete welcher Partei auch immer angehören, jeder Deutsche im Lande hat die Verpflichtung, dafür einzutreten.

Wir sind zu einer Verständigung und zu einem Ausgleiche bereit, aber niemals auf Kosten unserer nationalen Ehre, niemals auf Kosten jenes Rechtes, das wir thatsächlich infolge unserer jahrelangen Arbeit in diesem Staate uns erworben haben!

Darum, meine Herren, wollen Sie darauf Rücksicht nehmen und wollen Sie nicht die Geneigtheit des deutschen Volkes zu einem Ausgleiche durch derartige provocatorische Reden, wie sie hier gehalten werden, erschüttern, sondern wollen Sie dahin wirken, dass wir thatsächlich zu einer Verständigung gelangen. Es wird dies um Wohle und Segen beider Volksstämme sein, welche dieses Land bewohnen. (Bravo, lebhafter Beifall und Händeklatschen links, Redner wird von zahlreichen Parteigenossen beglückwünscht. )

Náměstek nejvyššího maršálka zemsk. Wohanka K slovu přichází p. posl. Dr. Herold.

Posl. Dr. Herold: Slavný sněme! Přiznávám se, že s jakousi nechutí vstupuji do této debaty, protože se jedná o předmět, o kterém bylo zde v tomto slav. sněmu již tolik mnoho a důkladně, se znalostí i bez znalosti věcí, mluveno, že věru nejen nelze nic nového říci, - to by nevadilo - ale že věru klade si člověk tu otázku, proč o těchto věcech mluvíme, když konečně zásady, které s jedné strany jsou tvrzeny, na druhé straně nenaleznou - nepravím hned uznání - ale aspoň skutečného věcného rozebrání

Jest přímo trapné zejména pro nás, zástupce národa českého, že téměř po 40letém konstitučním životě této země, pokud se tkne otázky rovného práva jazykového, jsme vlastně s našimi pány krajany německými tam, kde jsme byli na počátku let 60tých, že konečně celý ten neobyčejný, velkolepý vývoj národa Českého během posledních 40. let nezanechal nejmenšího účinku, naopak, že jeho postavení stává se ještě úpornějším. Ale dříve, velectění pánové, než přikročím k této otázce, než promluvím poslední slovo, přece chci vrátiti se k jedné výčitce, která se nám učinila, že následkem samých debat nepřijde slavný sněm k žádné práci positivní, a zejména k žádné práci hospodářské, že jest to mrhání času, že konečně bychom měli nacionalních hádek zanechati, že bychom měli pečovati o prospěch obyvatelstva a že obyvatelstvo toho má již dosti.

Ale, velectění pánové, když výčitka ta přijde se strany, která po tři léta znemožňovala veškeré parlamentární jednání, pak se mně zdá - a bez urážky to pravím - jako by to bylo buď známkou naprostého daru ducha zapomenutí neb takového pokrytectví, ve kterém se mluví jinak, než ve skutečnosti tomu jest.

Ale velectění pánové, nenaříkejte že tento slavný snem nevykonal za 3-4 neděle žádné práce, neb to není vinou debaty o otázce jazykové.

My jsme zasedali zde poslední rok bez Vaší přítomnosti, my jsme vykonali mnoho positivní práce, avšak, že tato positivní práce neurovnala část národní otázky, to nebylo vinou naší, nýbrž to bylo vinou Vaší a vlád vídeňských, které i tv nejspravedlivější zákony jako o minoritních školách a samosprávných úřadech v tomto slavném sněmu již několikráte usnesené, nepotvrdily. Co jest platná veškerá positivní práce, když taková positivní práce dosáhne na konec nejvyšší sankce jen tenkráte, když Vy s ní souhlasíte. To znamená ten smutný princip, že jen to, čeho menšina tohoto sněmu si přeje, se stane, a že jen to jest positivní prací. Nemáme o politických věcech mluviti, když Vy toho nemáte zapotřebí, když Vy byste se rádi osvědčili, že se staráte o hospodářské věci. Když ale Vy cítíte v sobě povinnost - a já to nikomu nevyčítám - odvrhnete všechny ohledy hospodářské a materielní a myslíte, že jen politická a nacionalní otázka jest rozhodující, pak to jest něco jiného. Tu neplatí nic pro Vás hospodářské zájmy, tu neplatí nic pro Vás stát, tu platí jen právo národní, velké, svaté, ponížené právo německého lidu tu rozhoduje, a o to ostatní se nikdy nestaráte.

Vidíte tedy, že ta výčitka, že tento sněm v tomu směru ničeho neučinil, jest malicherná, poněvadž víte dobře, že se v komisích pracuje a jestliže v těch komisích se nedoděláme těch resultatů, kterých byste si sami přáli v různých důležitých otázkách, zejména v otázkách hospodářských, zase, pánové, to není vinou sněmu, nýbrž toho celého systému centralisačního, který tomuto sněmu nedopřává času, aby mohl pracovati a najíti veškeré ty finanční prostředky, aby všechny tyto hospodářské otázky rozřešil. Já se v skutku divím, jaké hospodářské zájmy chce pan posl. Opitz s našimi prostředky řešiti, když nám naše prostředky nestačí ani na to, abychom kryli nejnutnější výlohy, o kterých nepotřebujeme jednati, které tu jsou a ku kterým jest sněm zavázán. Ale žert stranou! Když se mluvilo o jazykové otázce, věřte mně, že velmi rád naslouchal jsem pánům kollegům německým; činím ovšem mezi nimi rozdíl bez ujmy osobní ctihodnosti jednoho každého. Jedni staví se na stanovisko, které, abych tak řekl, není více moderní, stanovisko, které zde znělo ještě hlučně v letech šedesátých, na počátku konstitučního života, kde se stále pravilo: "ovšem český národ nevyrovná se v kultuře národu německému, český jazyk není tak vyspělý a vybroušený, aby mohl býti předmětem a řeč jeho jazykem veřejné správy, nemáte škol, nemáte ničeho. "

Jsou zde ještě někteří pánové, kteří žijí a tyjí z těchto starých reminiscencí, kteří tuto vyvýšenost německého lidu promulgují: tito do jisté míry jsou upřímnějšími odpůrci, než ti t. zv. moderní odpůrci, kteří jazykovou otázku, o kterou tu jde, chtějí vlastně řešiti jako nějakou zcela neviňoučkou věc, jako něco, co vlastně, když člověk to poslouchá, by bylo skutečně malicherných předmětem sporu. Na př. pan Dr. Eppinger, jenž zajisté jest jednou z nejbystřejších hlav německého klubu, si zformoval věc takto: On řekl: Oč se jedná? Vy chcete vnitřní jazyk úřední, nejste spokojeni s Clarovým

rozhodnutím ze dne 17. října, my nejsme spokojeni se Stremayeumem, výměre si to a tím jest celá otázka rozřešena. " Tak se zdá na první okamžik, že, když se jedná o smírné vyrovnání této jazykové otázky mezi oběma národy, že vlastně oba národové dle této theorie stejně postupují, že jeden národ jest spokojen s tím a druhý s oním a Že se má nalézti cesta, aby byly oba spokojeni.

A to přece pan posl. dr. Eppinger musí přiznati. Ale o tu věc tu nejde. Já ve své řeči nebudu citovati žádných zákonů, žádných dvorních dekretů, žádného obnoveného zřízení zemského, nebudu uváděti pro svůj názor prozatím jakoukoliv zákonnou půdu. Já se postavím prostě na to stanovisko, co máte Vy a co chceme my. A tu se táži: Je-li to pravda, či není-li to pravda, že německý lid v království českém ve všech úřadech bez rozdílu, kdykoliv se s ním mluví, jest oprávněn a připuštěn jednati ve svém jazyku. Je to pravda? (Souhlas. ) Tedy pokud se týče individuality, pokud se týče osoby, má německá osoba nejenom plné právo, ale skutečně i plnou příležitosť, ve všech možných úřadech státních, jaké tu jsou, aby jejího jazyka bylo užíváno, aby s ní v jejím jazyku bylo mluveno. To jest, pokud se týče osoby. Ale jdu dále. Naše novější theorie správní sobě organisovala právo jednotlivých osob.

Ale já mluvím o právu celé národnosti, to jest organisovaného tělesa národního, které jest spojeno, byť ne generelním zákonem, ale citem a representativní povahou jako národa, jak českého tak německého. Já se táži: Upírá se národu německému v Cechách v jakémkoliv oboru veřejné správy ten právní nárok, aby jeho jazyk v této veřejné správě veskrze, to jest nejenom uvnitř, nejenom zevnitř, ale i ve službě byl užíván.

Jest vůbec ustanovení, ať podle Badeniho, ať podle Gautsche nebo jiného, aby byla omezena národnosť německá v tomto plném právu, v této plné možnosti, aby jazyk německý všude se uplatnil?

Vy nemůžete řici, že by v kterémkoliv oboru veřejné činnosti jakkoliv to právo německé národnosti nebylo přiznáno, aby právo to jí bylo odpíráno. Vy sami vynalézáte prostředek, ovšem jen theoreticky, poněvadž prakticky jej hned odvoláváte, že by v českých krajinách neměla býti přijímána německá podání. Theoreticky to přiznal pan dr. Schucker, ale hned na to řekl, že se musí tato německá podání přijímati, poněvadž německá řeč. jest řeč státní. (Slyšte!)

Ale o tom dále nemluvím, to jsou malichernosti.

Táži se upřímně všech pánů, když se mluvilo o zločinu a křivdě následkem Badenových nařízení, bylo-li v království Českém někde možno, aby jazyk německý, nebyl připuštěn do úřadů a nebyl v těch úřadech jako stejnoprávný ve všech směrech užíván?

Velectění pánové, dnes jest arci výhradním úředním jazykem vnitřním a i výhradně jazykem služebním.

Pánové, nemluvme však o praerogativech, postavme se na stanovisko nejprve té rovnoprávnosti dvou národů a tažme se: Má něco národ německý, co bychom chtěli, aby se toho zřekl? My pravíme Ne!, my nechceme nic takového, my chceme, aby Váš jazyk byl ve všech úřadech v království České a jazykem zevnějším a vnitřním a jazykem služebním.

Ani v jediném oboru jazykovém nechceme jej obmezovati. Ale co chceme? My chceme, aby jazyk český zrovna tak, jako jazyk německý, požíval této působnosti, toho práva. A postavíme-li proti tomu nynější stav, tu vidíme, že sice ve vnější službě jazyk český jest přípustný u soudů a politických úřadů, ale podle Stremayerova nařízení, ne pro veškeré ostatní obory správy, jako poštovní a telegrafní.

Velectění pánové, o tom se již ani nemluví, že ve vnitřní službě jakožto jazyk služební naprosto není přípustný. A nyní žádáte od nás nějakou koncesi? Co pak Vám, z toho, co máme, můžeme dáti? Kdybychom měli nadbytek nějakého práva, práva co potence počítaného, a dejme tomu, že bychom z toho svého práva Vám mohli něco dáti, a kdybyste

Vy naproti tomu z nadbytku svého práva nám mohli něco dáti pak jest skutečně narovnáni možno.

Kdyby dneska zde byli dva dědicové jisté pozůstalosti a jeden z dědiců dědil právem polovici pozůstalosti a druhý druhou polovici - kdyby ale jeden měl celou tu pozůstalost z jakýchkoli příčin v moci a jednalo se o narovnání, co pak může dáti ten, který ničeho nemá v držení, aby docílil narovnání? Ten, když se narovnává, může sleviti z toho práva, které má naproti druhému.

V takové situaci jsme naproti Vám my. Pan dr. Eppinger pravil: Vy rovnoprávnost pojímáte náramně neprakticky. Jest to zvláštní úkaz, který se jeví v král. českém, že Vy chcete, aby veřejná správa neřídila se podle obyvatelstva, nýbrž, aby se obyvatelstvo řidilo podle veřejné správy, či jinými slovy, on řekl: Vy nechcete uznati, že se veřejná správa má přizpůsobiti poměrům obyvatelstva, že se má, abych tak řekl, nalézati v témže milieu, jako obyvatelstvo. Já kvituji tuto theorii; to jest právě theorie, kterou jsme od prvočátku jazykového zápasu hlásali; my jsme to pravili, že veřejná správa je zde k vůli tomu, aby se přispůsobila obyvatelstvu, ne že obyvatelstvo má se říditi podle veřejné správy.

Račte to nyní porovnati s jazykovou otázkou - a p. Dr. Eppinger je příliš duchaplný člověk, než aby to nepochopil - má se právo jazykové každého jednotlivce v této zemi říditi podle toho, co jest příjemno úřadům, podle jazykové znalosti úřadů, nebo má se jazyková znalost úřadů říditi podle jazykového práva jednotlivé národnosti? Krátce řečeno, má ten Čech v nějakém německém neb smíšeném území proto, že jest tam německý úředník, který nezná jazyka českého, sám se naučiti německému jazyku a jednati s tím úředníkem po německu, aby účelu a cíle veřejné správy mohl dosíci, nebo má tu povinnost úředník, který má míti kvalifikaci, aby znal jazyk toho, který se pomoci jeho dovolává. V tom jest ten circulus vitiosus; vy nechcete, aby se správa veřejná přispůsobila k tomu milieu, ve kterém žije; vy jste tomu nikdy nechtěli anj v našich krajinách českých; vždyť je to i dosud viděti.

Když se mluví o služebním jazyku, když chcete tu komedii - račte mně to slovo odpustit - mohu připustiti, že může býti diskuse o tom, že musí býti v praxi jazyk, kterým se dva dorozumívají, když jsou každý jiné národnosti, ale té nezbytnosti státního jazyka sami nevěříte. Ruku na srdce! Kdyby tak poměry v Rakousku byly takové, že by státním jazykem byl český jazyk, jestli pak by jediný z Vás si vzpomněl na potřebu toho státního jazyka ? Vidíte, obraťme to, ono se právě jedná o to, jak se má jazyková otázka řešiti. Vy sami nejste mezi sebou dobře sjednoceni, má-li se jazyková otázka řešiti podle potřeby celé říše nebo má-li se řešili podle potřeby země. Vy sami v poslední době jste přistoupili na to stanovisko, že poměry jazykové v každé zemi jsou jinaké, že jazyková otázka v každé zemi jinak by měla býti řešena, jinak v Čechách, jinak na Moravě a dokonce jinak ve Slezsku. Když stojíte na tom stanovisku a když si představujete, že ku př. v zemi dvojjazyčné je zapotřebí nějakého sprostředkovacího jazyka, řekněte si upřímně, jestli je v král. českém zapotřebí, aby zde byl kodifikován nějaký sprostředkovací jazyk, který jazyk podle historie, vývoje, počtu a kulturního významu obyvatelstva má právní nárok na to větší než jazyk český? Ale my toho postulátu nepostavili a nepostavíme, a kdybychom ho postavili, nebylo by to tak nemožné, poněvadž tento jazyk by zrovna tak dobře mohl sloužiti k účelu tomu prostředkovacímu, jako mu teď slouží jazyk německý. Ovšem, velectění pánové, Vy máte ještě jinou námitku, Vy říkáte. Tohle jest utrakvismus právní. Dobrá, ale vy hned pravíte, že to jest utrakvismus národní, a já, velectění pánové, přiznávám se Vám, že ten utrakvismus národní, to jest, aby náš národ aneb národ německý v Čechách byl sformulován jakežto nějaký národ utrakvistický, jest věru utopie! - Národní organisace a pokročilost národní myšlénky jest tak silná, že pomýšleti na to, aby tu byl utrakvismus národa nějakého, nemůže žádný seriosní Němec ani žádný seriosní Čech. (Posl. Dr. Grégr: V celém světě není to!) My pánové, příliš lneme ku své národní povaze, než abychom na to pomýšleli, abychom byli národem utrakvistickým. Tady se nejedná o nějaký utrakvismus, tady se nejedná o zákon, tady při celém jednání se vždy řešila ta otázka, jestli potřeba pro úředníky království českého v státní službě stojící, aby znali oba jazyky zemské. Velectění pánové, to jest ta otázka, to není otázka utrakvismu Nebude-li v nějakém okresu obyvatelstva jinojazyčného ku př. v českém okresu žádný Němec aneb v německém okresu žádný Čech, tu ovšem se tam nebude utrakvisticky úřadovati. Tento utrakvismus žádný nežádá!

Velectění pánové, tento utrakvismus má původ svůj v celé traditionelní politice německé v království českém, tento utrakvismus to byl, který byl vychován - já nepravím Vámi, velectění pánové, ale vládami vídeňskými, a kterým my jsme byli neustále zdržováni ve všem svém rozvoji národním. Nám se imputovala dvoujazyčnost, k nám se zaváděli dvoujazyčné úřady a nápisy atd.

O tom ale při celé věci se nejedná, zde jedná se o něco jiného, totiž konstruovati a formulovati to nepochybné právo obou národů, aby jejich jazyk stejně byl oprávněn a zejména aby oba národové měli stejné právo u všech státních úřadů se dovolati pomoci.

To, pánové, není tak těžkou otázkou, to jest opravdu otázka nepolitická pro primo nenárodní, jest to otázka předběžného vzdělání úřednictva.

Pánové, já přiznávám, že německé úřednictvo není dostatečně mocno jazyka českého, Vy sami pravíte, že i mladší české úřednictvo není dostatečně mocno jazyka německého. Jest to pravda, velectění pánové, žádný o tom nepochybuje, ale tu nelze mluviti, že se tu jedná o nějaké národní právo. Vy vždy pravíte že prý to jest neslýchané, aby někdo byl nucen učiti se druhému jazyku aneb nějakému jazyku vůbec. My, pánové, máme reálky, na kterých jest frančtina obligátním předmětem, to není žádné násilí na lidu českém neb německém, že jsou příslušníci jeho nuceni se užiti francouzskému jazyku Ale jedná se tu o něco jiného. Jste opravdu toho náhledu, že by se neměl žádný národ, žádný jednotlivec učiti nějakému druhému zemskému jazyku neb vůbec nějakému jazyku v této říši?

Když jste toho náhledu, když v tom vidíte křivdu, když v tom vidíte porušení práva při úřednících, jest to tím více při tom obyvatelstvu, které chcete mítiti, aby když zapadlo do německých krajin, kdyby se chtělo dohodnouti německým jazykem. (Tak jest ! Výborně!)

Já jsem přesvědčen, že na to nepomýšlíte, když témiž ústy, kterými kritisujete nuceni učiti se jazykům, chcete dekretovati, že musí všichni státní úředníci v tom nejryzejším českém území znáti dokonale německy, že musí znáti všichni u berních úřadů, u železničních úřadů atd. do posledního hlídače železničního dokonale německy, ne co národní Vaše právo, ale co to velké právo toho imaginarního státu, který, kdyby neměl mluvy, kterou by s námi promlouval, nemohl by existovati: V tom leží celá slabina Vaší argumentace; jestli to pravda, že nucení několika úředníků ku znalosti jazyka potřebného ne prokoinversaci, ne pro deklamaci, nýbrž pro úřad, ku kterému ví že potřebuje jisté kvalifikace, o kterémž ví, že jej potřebuje zrovna tak jako znalost občanského zákona, je porušením práva německého národa, když jste viděli v nařízeních Badeniových nějaké porušení práva, pak, pánové, jak můžete co opravdu seriosní lidé, co lidé upřímní, stále to, co nazýváte porušením německého práva a německé národnosti, v daleko vetší míře ukládati českému lidu, nejen jeho úředníkům, nýbrž i jeho veškerému obyvatelstvu a tomu poslednímu vojáku, který je odveden, aby znal a byl nucen učiti se německy ? (Výborně! Potlesk. )

Pánové, mocí státní myšlénky to nežádejte: Ten stát rakouský zajisté, kdyby to uznal za potřebné, by k tomu přikročil. Ale ono to není pravda. Je-li ku př. pravda, že korrespondence s centrálními úřady prý má býti německá, poněvadž by jinak všecko centrální úřadování bylo zbytečné, připadá mí to tak, jako když svého času po Stremayrových nařízeních svolali senát u zemského trestního soudu, a ti páni radili se o tom, jak mají úřadovati. A poněvadž ve Stremayrových nařízeních stálo: " Jedenfalls sind die Aussagen der Angeklagten, der Zeugen und der Sachverstandigen in der Sprache, in welcher sie abgegeben werden, zu protokollieren, " tak se také výpovědi obžalovaných,