z r. 1627 stavící se v úvodu na skutečnost, že království České ostřím meče znovu bylo dobyto, v úpravě jazykových poměrů nešlo dále, nežli že němčina vyzdvižena byla na roveň s češtinou. Výhradní právo jazyka českého jako státní řeči tím bylo arci protrženo, však zároveň bylo stanoveno to, co dnes jest ještě naším nejdůležitějším postulátem, bylo stanoveno úplné rovné právo, úplná rovnocennost obou jazyků zemských v obvodu celé země.

V  obnoveném zřízení zemském vysloveny jsou totiž obě ony zásady práva jazykového, které tvoří obsah kabinetního listu z 8. dubna 1848, tedy obě zásady, které arci v podstatném seslabení přešly do výnosů Badenovských.

První zásada vyslovena v odstavci C. II. takto: "A poněvadž tomu milostivě chtíti ráčíme, aby řeč česká i německá v dědičném našem království zároveň průchod a vzrůst svůj měla, pročež spisové buď v české, buď v německé řeči podávány býti mají. " kterýžto odstavec v německém textu zakončen jest slovy: "und dieselben in der Sprach, darin die Schriften einkommen, umbfragen, votiren und sententioniren sollen. "

Druhou zásadou pak jest obligátní znalost obou jazyků při úřednících. Obnovené zřízení zemské, vyhrazujíc pro dobu přechodu výjimky ve prospěch úředníků, kteří nebyli němčiny znalí, praví v čl. D XLVII. toto: "A jakož my milostivě obmysleti ráčíme, kterak by obojí řeč česká i německá takový průchod měla, aby všichni soudcové zemští jedné i druhé řeči povědomost míti měli... "

To vše, pánové, nalézá se jakožto zákonné právo jazykové, kteréž jest; podnes v platnosti, a sice nejenom v Čechách, nýbrž analogické poměry právní trvají i na Moravě a trvají dokonce i ve Slezsku.

V     obou těchto zemích tímže způsobem jako v Cechách razila sobě němčina stále více a více půdy. Již počátkem 17 věku, tedy ještě před Bělohorskou bitvou předek nynějšího místodržitele Moravského slavný Žerotín běduje řka "Peregrinum idioma invalescere incipit", cizí jazyk počíná bohužel u nás se vzmáhati.

Nicméně v těchto dvou zemích germanisace neměla rovněž ohledně zákonného práva jiného účinku, nežli ten, že češtině na roveň byla němčina postavena, což vysvítá jasně z obnoveného zřízení zemského pro Moravu z 10. května 1628, jakož i ze zřízení zemského pro knížectví Opavské z r. 1637, kterýmž Němcům slovanskou řeč neznajícím dáno bylo právo, aby při úřadech a soudech němčiny užívati směly.

Tak stála, pánové, věc před staletími, takový byl zákonný stav a tento zákonný stav jest dosud platným, arciť vývoj věci, poměry faktické byly bohužel poněkud jiné.

Však vzdor tuhé germanisaci, kterou země naše zvláště josefinismem, rovněž pak theresianismem byly stihnuty, vzdor této tuhé germanisaci přece jenom ono naznačené zákonné upravení bylo nejenom uznáváno, nýbrž také i fakticky prováděno.

Celé hodiny bych mohl slavný sněm zdržovati citováním různých dekretů, z nichž pravda mých slov nepopiratelně vysvítá. I v době samého josefinismu vydáno bylo císařem Josefem II. nařízení, v kterém se dí:

"Landesübliche Sprachen, in   welchen Eintragungen in die Landtafel in  Böhmen und Mähren stattfinden sollen,     sind die deutsche und die böhmische. "

V době pozdější císařské nařízení ze dne 13. února 1818 stanoví.

"Dass von einem jeden, welcher sich zum Concepts-Dienste melden wird, als unerläßliche Bedingung der Nachweis vorgelegt werden muss, dass er die vollständige Kenntnis der böhmischen Sprache besitze. "

Praesidialním přípisem dvorské kanceláře ze dne 15. pros. 1835 se ustanovuje

Seine Majestät der Kaiser hat aus Anlass eines vorgekommenen Falles neuerdings die strenge allerhöchste Willensentschließung auszusprechen geruht, dass die Kreisbeamten die volle und genaue Kenntnis der Landessprachen besitzen müssen, und dass in dieser Beziehung sich durchaus nicht auf die bloße Angabe zu verlassen sei, sondern dass von den unmittelbaren Vorgesetzten die bestimmte Versicherung vorliegen müsse, dass die Behauptung wegen Kenntnis der beiden Landessprachen richtig sei. "

Velectění pánové, jak pravím, mohl bych podobných věcí citovati ohromné množství, přestávám však na těchto několika ukázkách a konstatuji, že zákonitý tento stav nijakým způsobem nemohl býti změněn oněmi pověstnými tajnými výnosy Krausovými, kteréž intimovány byly důvěrnou cestou, soukromně, způsobem podloudným (Výborně!) dotyčným úřadům výnosy datovanými z 22. května 1852 č. 11. 815 a ze dne 30. června 1852 č. 8153, výnosy to, kterými per nefas, contra legem, způsobem jednostranným zpácháno bylo na zákonném stavu násilí. (Tak jest. Výborně!) Když tedy se nyní vůči tomuto stavu ptáme

Jest možno nazvati ve smyslu p. Dra Funkeho Badeniovy výnosy ze dne 5. března 1897 "Rechtsbruch", zrušením práva čili nic? Jakou lze dáti odpověď? Odpověď nemůže býti jiná, než následující:

Byla-li vůči jazykovým zákonům Badeniovým spáchána křivda, pak ta křivda nestala se 5. dubna 1897, pak ta křivda stala se 4. března 1898, kde Badeniova nařízení ordonancemi Gautschovými byla zrušena. (Výborně!)

Jestli, velectění pánové, možno vůči tomuto stavu mluviti o nějakém zločinu, pak zločin tento nebyl spáchán ani 5. dubna 1897 ani 4. března 1898, zločin onen spáchán byl 17. října 1899! (Tak jest. Výborně!)

A jestliže to, co dnes dle časopiseckých hlasů se nám ve Vídni chystá se sírany ministerstva Korbrova, skutečně vstoupí do života, jestliže ona chystaná jazyková předloha nynějšího ministerstva opravdu jde tak daleko, aby jí nejenom odčiněno bylo nařízení Badenovo a Gautschovo, nýbrž aby nám vzat byl ještě onen drobet práva jazykového, které strana staročeská po 15 letém plahočení vymohla, pak octneme se před zjevem, který nebude jen křivdou neb zločinem, nýbrž který bude přímo samovraždou, samovraždou nejvlastnějšího interesu tohoto státu.

Posl. dr. Funke ve známé své noblesse dotkl se ve včerejších vývodech svých nepřítomného vyššího českého úředníka soudního Já, velectění pánové, nehodlám o tom rozhodovati a ponechávám úplně našemu úsudku, do jaké míry jest slušno a důstojno, aby poslanec pod pláštěm immunity podezříval nepřítomného úředníka, který se brániti nemůže, aby ho podezříval z nedostatku objektivity a tím způsobem jej denuncoval před jeho představenými. (Hanba).

Nehodlám o tom rozhodovati, mám jenom za to, že Jeho Excellence p. místodržitel uzná za svou povinnost, aby jakožto nejvyšší správce této země úředníka denuncovaného energicky vzal do ochrany. Pro mě útok p. dra. Funke na řečeného vyššího úředníka jest z jiného důvodu zajímavý. Úředník, o němž byla řeč, jest snad jediný presidialista, kterého živel český vůbec má. Všechna ostatní presidiální místa bez výjimky jsou obsazena Vašimi lidmi, a nikoliv jen Vašimi lidmi, nýbrž namnoze Vašimi fakciosními stranníky (Tak jest!)

Nebudu jmenovati žádného osobně, jenom tolik konstatuji, kterak můžete volati po smíru s námi, když Vás to, že úřad jen jediného úředníka praesidiálního jest v držení, v rukou českých, tak nehorázně píchá a rozčiluje v Praze samotné. Však kdyby aspoň stížnost Vaše byla odůvodněna, kdyby Vaše stesky byly skutečně ospravedlněny! Vzpomeňte si jen, co ono presidium vrchního zemského soudu učinilo po vydání ordonancí ministerstva Claryho, kterými Grautschova nařízení v říjnu r. 1899 byla zrušena. Pamatujte jen na výnosy Kindingrovy a pamatujte, že vlastně osten Kindingrových výnosů nepochází z péra ministerského, nýbrž že vzal svůj vznik u vrchního soudu zemského v Praze. Nuže, kdyby dotyčný presidialista konal na presidium skutečně vliv ve směru českém jsem, přesvědčen, že něco takového státi by se nemohlo, z čehož vysvítá, že i po této stránce bylo útočeno docela neodůvodněně.

Další myšlénka, kterou se zabýval pan dr. Funke, spočívala ve výčitkách, že prý jsme za jazyková nařízení dali své hlasy pro uherské vyrovnání, že prý jsme prováděli jakýsi politický "šachr. " Velectění pánové, jest-li kdo tento šachr provedl, nebyli jsme to my, nýbrž byly to rakouské vlády.

Pánové, Vy máte přísloví:

"In der Noth frisst der Tenfel Fliegen. "

Dovolte mi, abych toto přísloví se zřetelem na uherské vyrovnání obměnil následovně:

"In der Noth lassen selbst osterreichische Regierungen Gererechtigkeit walten".

In der Noth,

pánové! Buďte ubezpečeni, my si toho byli velmi dobře vědomi, že uherské vyrovnání jest černým mrakem, stahujícím se nad horizontem Rakouska, že jest Damokleovým mečem, který hrozí každým okamžikem právě pro svůj vnitřní nepřijatelný obsah klesnouti na hlavu toho neb onoho ministerstva. Ale my, když jsme vstoupili s vládou hr. Badeniho v jednání, my otevřeně a poctivě řekli Jazyková nařízení mohou nám býti pouze mostem, mohou nám býti pouze prostředkem k zjednání nálady, ve které můžeme vyjednávati o sblížení a po případě o postupu svém dalším; v příčině uherského vyrovnání vyhražujeme si však plnou volnost kritiky, a víte, že já jsem to zejména byl - a mohu tudíž mluviti jako svědek klasický - který tohoto práva kritiky v míře nejplnější při každé příležitosti použil. O nějakém "šachru", zaprodání za jazyková nařízení v otázce uherského vyrovnání, pánové, naprosto nemůže býti řeči.

Pánové, jisto jest, my byli sklamáni. Čtyřléta kampaň, která právě uplynula, končí fiaskem, o tom není pochybnosti. Avšak nezapomínejte, pánové, byla-li ona souvislost mezi uherským vyrovnáním a uspokojením českého národa skutečně pravdou, nalezlo-li se jakési junctim mezi Badeniovými nařízeními a mezi případným hlasováním naším pro uherské vyrovnání, tož upozorňuji Vás, že ono junctim může trvati i dnes.

Nezapomeňte, že § 14. uherské vyrovnání neuvedl definitivně pod střechu, nezapomeňte, že ani zákon přikazovací ani zákon o statutu bankovním ani zákon o obnovení celního obchodního svazku, nemluvě o zákonu o kvotě, nejsou ještě definitivně vyřízeny. Nezapomínejte, že zvláště otázka obnovení celního a obchodního svazku kotví provisorně v § 14., ba že jest dokonce vázána na lhůtu, řekl bych šibeniční, na lhůtu, kterou ministr Széll rakouské vládě diktoval.

Pánové, u tohoto Filipi setkáme se tedy ještě jednou.

Jestliže pak poslanec dr. Funke již nyní nám naháněl strachu, upozorniv, nebudeme-li hodni, rozvineme-li bořivou obstrukci v rakouském parlamentě, že nám hrozí bič absolutismu, který prý bude jak se tu a tam u nás slýchá vždycky, jen německý, tož odpovídáme, že se toho absolutismu nelekáme. Jsme přesvědčeni, že my absolutismus přečkáme; jiná však jest otázka, zda absolutismus, byt by i byl sebe němečtější, přečká Rakousko.

Pánové, nezapomínejte, že roku 1861 nebyla to snad láska k lidu, že nebylo to snad zanícení pro věc svobody, pro ústavní práva národů, které přivodily život ústavní, nýbrž že vlástním důvodem byla Magenta, Solferino miliarda státního dluhu, prázdné kasy a skleslý úvěr.

Myslíte, že dnes by bylo něco jiného? Myslím, že by se vídeňské kruhy ani jediný okamžik nezdráhaly sáhnouti k absolutismu, kdyby na jedné straně sme neměli tři milliardy dluhů, na druhé straně kdyby státní rozpočet neuzavíral opětně docela nuzně maskovaným deficitem, na třetí straně, kdyby poměry naše k Uhersku nebyly naprosto rozhárané, krátce kdyby tyto poměry jenom dosti málo poskytovaly možnost, aby k absolutismu mohlo býti sáhnuto. Jsem přesvědčen, že by láska k formám ústavním ani okamžik nebránila, aby se absolutismus zavedl. Těch strašáků se tedy nebojíme. My jsme si dobře vědomi, co platíme v tomto státě.

My dobře víme, v čem spočívá slabina tohoto státu, proto hodlá-li stát onen nčiniti experiment absolutismu proti nám, pak věc nechá nás úplně klidnými, poněvadž jsme dobře přesvědčeni, k jakým koncům to dospěje.

(Posl. Udržal: Z nouze dělají ctnost od jakživa!)

Pánové, nechť tedy kroky vídeňské vlády budou ty neb ony, na stavu právním, na stavu jazykového práva zákonného, změněno býti nemůže pranic, a my k podstatné změně naprosto nepřivolíme. My ani v posledních několika letech, kdy upuštěno bylo, nikoli ovšem definitivně, pouze ve způsobě pourparlerů, způsobem akademických rozhovorů, od nynější nejprvnější podstaty našeho zákonného práva, smlouvali se o modalitách jiných.

Modality tyto, jak Vám povědomo, doznaly výrazu v Gautschově formuli jednojazyčné. Pánové, tu dlužno s důrazem konstatovati přes všechno jednání, přes všechny ony pourparlers jest nezvratnou pravdou, že officielním projevem strany naší nikdy a nikde princip Gautschových nařízení námi schválen a přijat nebyl.

To, pánové, budiž zřejmě vysloveno a konstatováno vůči těm, kdož hodlají nám imputovati, že jsme se s principem jednojazyčným již spřátelili. Nikdy, pánové, nikdy! (Hlučný souhlas. )

My, dokud jsme měli příležitost jazykové své postuláty v tomto slavném sněmu i také na říšské radě veřejným způsobem konstruovati a hájiti, vždy jsme stáli na zásadě platného práva na zásadě úplné parity obou jazyků a povinné dvojjazyčnosti úředníků. Pravda, průběhem posledních deseti let učiněny od zásad těchto výjimky; stalo se to zástupci strany staročeské v letech osmdesátých - stačí připomenouti jméno Dra Šolce, který byl navrhovatelem dotyčné předlohy, vsak naše strana v tom okamžiku, jakmile ujala se otěže politického vedení, dala výraz svému přesvědčení, že nelze jazykovou otázku v Čechách jiným způsobem řešiti, nežli přesným šetřením platného práva zákonného.

Stala-li se někdy konfigurace poměrů, v které bychom s Němci za cenu podstatných ústupků politických mohli se dohovořiti o nějaké jiné formuli, než o zákonné formuli dvoujazyčnosti, pak snad o tom by se dalo mluviti, ale vždy jenom co o prostředku ku smíru politickému, nikoliv však ku samostatnému isolovanému řešení pouze a jedině sporů jazykových. V prvních dobách zápasu našeho stal se podobný pokus dvakrát.

Stalo se to, jak pověděno již včera, fundamentálkami z r. 1871, stalo se to dále známým návrhem posl. Seidla r. 1861. Pánové, o fundamentálkách, o ovzduší, ve kterém fundamentálky vznikly, o podmínkách politických, na něž zásada jednojazyčnosti byla vázána, nepotřebuji se zmiňovati, to jest věc známá

Dovolte však, abych osvěžil Vaši paměť, pokud se týká r. 1861. Tehdá v této slavné sněmovně posl. Seidl podal krátký návrh zákona, jenž jest skutečně částečným přijetím zásady jednojazyčnosti. Leč, panové, v jakém milieu, v jakých asi poměrech, v jakých myšlenkových aférách pohybovalo se tenkráte jednání tohoto sl. sněmu? Stačí, jestliže Vám z protokolů v jednání sněmu z r. 1861 uvedu jedno factum: Ve schůzi třetí chopil se slova tehdejší kardinál-arcibiskup, podávaje odůvodněný návrh, vrcholící v tom, aby sl sněm vyslal do Vídně deputaci s uctivou prosbou k Nejjasnějšímu trůnu, aby J. V. ráčilo se dáti korunovati za krále tohoto království. (Slyšte!)

Tento návrh byl jednomyslně s nadšením přijat, ba ještě více: přikročeno hned k volbě deputace. Pánové, konstatuji, že tehda ve sněmu tomto zástupcové českého lidu byli v menšině, byla tu většinou šlechta německá, která s Němci tvořila většinu, takže zástupcové lidu českého tvořili menšinu. Nuže, z této české menšiny byli do deputace zvoleni poslanci: Palacký, Rieger a Brauner 48 a 40 hlasy, ze šlechticů zvoleni hrabě ThunHohenstein, kníže Auersperg a hrabě Sternberg.

A kdo byli zvoleni za skupinu německou? Za skupinu německou zvoleni: pan šl. Starck, šl. Haas a p. Ehrlich. A víte, kdo byl tento p. Ehrlich? P. Ehrlich byl tehda purkmistrem města Liberce. (Slyšte, slyšte!) To bylo, pánové, ovzduší, ve kterém bylo lze o myšlénce, obsažené v návrhu tehdejšího poslance Seidla, jednati. Dnes však, pánové, se nedávno ze své zákonné base ničím vytlačiti, dnes je nám tato basis tím, čím byla Anteovi matka země.

Opustíme-li tudy půdu svého práva, vzdáme-li se dobrovolně odkazu, který nám z nepřízně věků ještě zbyl, ztratíme cennou basis, kterou zadati nemáme ani práva. Proto, pánové, přijměte již předem ujištění, že bez poctivého politického smíru se svého právního podkladu neustoupíme ani o píď. (Výborně!)

Nepotřebuji snad věcnými důvody blíže vykládati, jakou pohromu by dnes pro nás znamenalo, kdybychom v stadiu zuřivého politického boje tak nebo onak, trpně nebo vlastním svým svolením spolu působili k řešení otázky jazykové na základě principu jednojazyčnosti. Nejen že bychom tím dali v psí onen pevný náš legální podklad, ještě celou řadu jiných pohrom a zhoubných následků věc by měla v zápětí První spočívala by v tom, že bychom definitivně protrhli pásmo jazykového práva, vížící dosud Čechy s Moravou a Slezskem.

Druhá okolnosť v tom záleží, že na základě principu jednojazyčnosti k nějakému provedení skutečné rovnoprávnosti za dnešních poměrů politických, za dnešní struktury správní, z technických důvodů vůbec ani dojíti nemůže.

Dokud jest každý úředník ve všech svých vztazích a stycích stavovských závislý od dobré vůle, od uznání, od kritiky svého představeného při centralách a třetích stolicích, dokud celá agenda osobní, kasovní atd. závisí od kontroly ústředních orgánů, dotud jest po mém pevném přesvědčení provedení skutečné rovnoprávnosti na základě reciprocity naprosto vyloučeno a každá domněnka, že by snad dotyčná formule přec dala se nalézti, jest holým klamem.

Formule jednojazyčnosti za dnešních poměrů sráží a srážeti musí český živel v této jeho vlasti na stupeň národa inferiorního.

Leč formule jednojazyčnosti v dnešním stadiu boje byla by počátkem faktického dělení země.

O té věci mohou arci býti různé názory; podle mého soudu jest jedním ze zbylých ústavů právních, které tvoří dosud jednotu tohoto království, jednotnost práva jazykového. Jest-li tuto jednotu protrhnete, jestli v tomto směru jednota země přijde na zmar, tož není pochybnosti, že chuť poroste při jídle

Podaří-li se království České rozděliti na tři jazyková pásma, po případě, jak svého času ventilováno bylo v návrhu sekčního šéfa Stummera, na pět pásem, není pochybnosti o tom, že horečka parcelační půjde dál, že se nezastaví jen u pošty, u zemského finančního ředitelství, u místodržitelství, nýbrž, že směřovati bude k utvoření zvláštní uzavřené německé provincie, ku stvoření skutečné jakési Germaniae irridentae.

Další moment, jenž musí uveden býti do popředí, záleží v tom, že jednojazyčnou formulí vlastního cíle, který srovnání a řešení otázky jazykové má na zřeteli, naprosto nebude dosaženo. Což myslíte, že formulace jednojazyčnosti, obsažená v starém návrhu posl. Dra Russa, a přesněji vyjádřená osnovou posl. Pfersche a Ulbricha, povede skutečně k zastavení dnešního boje? Právě naopak! Následek její bude vyhlazovací zápas proti našim menšinám.

Nikoliv tedy klid, nýbrž nový, další, zuřivý zápas mělo by takové jazykové "smíření" v zápětí Marné tedy naděje, velectění pánové. Dokud nynější proces nebude vyzrálý, dokud nenastane psychologický moment, abychom se s Vámi poctivo politicky mohli vyrovnati, nebude možno o jazykovém smíru zvlášť na zásadě jednojazyčnosti ani mluviti.

(Posl Dr. Podlipný: To by bylo etapou proti nám, oni by si odpočinuli a postupovali by pak dále. )

P. Dr. Funke reagoval včera na poznámky Dra Pacáka, vztahující se k tak zvanému německému "strýčkovi". (Hlas berlínskému!) Strejčkovská tato kontroverse nadchla dokonce p. Dra Funka k uštěpačné poznámce, že bychom si podobného strýčka také přáli, jen kdyby onen strýček o nás vůbec stál. Nuž, pánové, láska se nedá nutiti - v politice rozhoduje zájem.

My pánům s druhé strany dotčeného strýčka přejeme, a nedivíme se pranic, díváte-li se zvláště nyní upjatými zraky na Sprévu, kde za nedlouho bude těch strýčků několik pohromadě.

P. dr. Funke však touto strejčovskou disputací dotknul se bezděky vlastního jádra celého problému našeho. Proto se o věci zmíním blíž. Ze slov dra. Funka nepřímo vysvítá ona hloubka a dalekosáhlý dosah otázky naší jazykové. Slyšíme ob čas, že odstraněním jazykového sporu docílíme uzdravení poměrů. Přiznávám se k názoru opáčnému. Vidím v jazykovém sporu jen zevnější stránku hlubokého zápasu politického.

Že politický zápas zračí se po výtce v oboru jazykovém, jest pochopitelno. Nuž, není pochyby, v poměrech jiných, kdyby Rakousko bylo státem národně isolovaným, nebylo by snad nesnadno cestou sporů ústavních v době nedlouhé dodělati se rovnováhy a snesitelného modu vivendi.

Však tak se věci nemají. Náš politický zápas komplikován jest nebezpečně ideou velkoněmeckou. Tim se stává, že boj náš není otázkou české země, ba že není ani otázkou jen rakouskou, nýbrž že vyšinuje se do horizontů otázky středoevropské. (Tak jest!)

Pravíte-li, pánové, že Praha leží mezi Berlínem a Vídní, nezapomínejte, že Praha leží také mezi Paříží a Petrohradem (Výborně!) Kdyby té okolnosti nebylo, pak již dávno snad byli bychom se mohli shodnouti nalézajíce se, abych tak řekl, na nějakém isolovaném politicko-národním ostrově, ve kterém by vzájemnou dynamikou sil konečně k docílení politicko-národní rovnováhy přijíti se musilo.

Pro nás jsou cíle zápasů našich dány. Zpružiny zápasů těch kotví hluboce v přirozené potřebě, kterou nelze než buď ukojiti, neb dotyčné národní těles o zničiti.

Rakouský stát před staletími vznikl tím, že k dědičným zemím habsburským přičleněny byly dva samostatné státy, stát Český a Uherský. Co se dělo se státem uherským, víte; jak se věci vyvinuly se státem českým, jest rovněž známo V průběhu tří století sraženi jsme byli na niveau podmaněného plemene. Zdrceni jsme však nebyli. Zůstala v nás jiskra života a jiskra ta vzplanula při zásvitu konstituční doby v mohutný plamen. My se probudili, nabyli vědomí své síly, a tím okamžikem, pánové, vznikla v nás potřeba, abychom v tomto soustátí žíti mohli vlastním životem politickým. (Tak jest. ) Tato potřeba proudí z nejvnitřnějších hlubin každého národa. Jako včely přirozeným zákonem nutkány žijí v rojích, tak lidstvo sráží se do skupenství národních. Mezi skupinami národů na koře zemské žijícími nastává pak řada kollisí, z nichž rodí se boj.

Boj ten jest nutnou konsekvencí, pokračováním a analogií věčného v přírodě se jevícího boje o život. K jakým tento zápas může vésti koncům? Jenom ku dvěma. Buď srazivší se soupeřové, nemohouce druh druha zničiti, naleznou formu pro společné spolužití, formu vzájemné rovnováhy, aneb jeden šlápne opatkem na krk druhého. Tertium non datur, jiného východiště není. Nuž, průběhem doby se ukázalo, že nás v Rakousku rozdrtiti nemůžete, ukázalo se, že máme s dostatek síly, abychom odporem svým celé soustátí přivedli do rozkladu (Tak jest!), že máme dosti síly, abychom provedli důkaz, že, dokud česká otázka způsobem spravedlivým nebude vyřízena, tento stát do klidu, do zdravého hospodářského, sociálního rozvoje, ku trvalým podmínkám velmocenského postavení dostati se nemůže. (Výborně! Výborně!) A v tomto vědomí své síly appellujeme na stát, řkouce. "Konej vůči nám svoji povinnost!"

My dobře víme, čím tento stát pro nás jest; ale my rovněž jsme si toho vědomi, co my pro tento stát znamenáme. často se říká, že národ náš jest s Rakouskem srostlý pevně jako plž se svou skořepinou. Do jisté míry jest to pravda, ale jenom potud, pokud ona skořepina tvoří pro nás skutečnou ochranu a vhodný útulek. (Tak jest!)

Jakmile však skořepina stane se pro nás vězením, jakmile místo ochrany dostane se nám křivdy, hospodářského vyssávání a pohany plemene podmaněného, pak ona skořepina se stává velmi děravou a pozbývá pro nás ceny. (Výborně! Potlesk )

Pevně věřím, kdyby nebylo komplikace s myšlénkou velkoněmeckou, že bychom v rámci Rakouska ochranného a uspokojivého bytu mohli dosíci, aniž by krajanům německým v nejmenším bylo ublíženo.

Pohleďte jen na Švýcarsko. A pohleďte na Belgii, kdež etnografické poměry jsou jaksi našim podobny. Dlouholetý boj vlamského národa, národa to poměrně malého, skončil uzavřením zdravého jazykového i politického smíru Mám zde v rukou číslo úředního listu "Moniteur belge" z 15 května 1898, v kterém otisknut jest zákon, zavádějící jakousi paritu mezi frančinou a jazykem flámským. Téhož roku zvláštním dekretem vládním zavedena u všech úřadů belgických obligatorní oboujazyčnost úřadníků. Mohl-li smír být dosažen v Belgii, kde proti malému národu vlámskému stojí živel francouzský, který co do kulturní výše živlu německému zajisté v ničem nezadá, proč by téhož cíle nemohlo býti dosaženo u nás?

Příčina leží, jak praveno, v komplikaci problému našeho s ideou velkoněmeokou. Jsem toho dalek, Vám věc tu zazlívati. Jest zjevem zcela přirozeným. Nejmocnější ideou novověkou jest idea národnostní, srážející národy ve správní politické celky. Idea ta celému devatenáctému století dala signaturu. Znovuzřízená říše německá vyvinuje přirozenou rozpínavosti přitažlivost. Nejeví-li se dnes ještě věc ta způsobům officielním, jest to pochopitelné. Za to tím mocněji vlní dotyčné proudy v lidu samotném

Každému jest přece zjevno, že události z roků 1870-71 neznamenají konečný závěrek v dějinách národa německého. Rozpomeňte se jen na rozvlněné idee velkoněmecké r. 1848 u příležitosti frankfurtského parlamentu. Z dnešního stadia může se další vývoj věci bráti dvojím směrem. Buď Rakousko ještě v čas se vzpamatuje, ještě v čas vrátí se ku své vlastní úloze a zbuduje si uspokojením národů slovanských pevnou baštu proti přílivu moře velkoněmeckého, aby mohlo v okamžiku nebezpečí státi na pevných nohou, anebo octne se na šikmé ploše, po které řítiti se bude postupně níže a níže. Stanicemi na této šikmé ploše bude zřizení uzavřeného území, vyčistění jeho od živlu českého; druhou stanicí stane se státní němčina, a třetí pak dožadované již inartikulování hospodářského svazku rakousko-německého do formy ústavní. Jakou cestou půjdou věci dál, zahaleno jest ovšem v temnotách budoucnosti. Však nenastane-li v Rakousku energický obrat, není nikterak vyloučeno, že vyplní se proroctví, jež učinil známý politik německý řka. "Vývoj novověkého sloučeného Německa měl první stanici n. Král. Hradce, druhou ve Versailu, a třetí pak a poslední bude ve Vídni.... "

Že my, vidouce toto nebezpečí, bráníme se zuby nehty, leží ovšem na jevu. Bráníme se, vidouce, že jednáme nejen v zájmu vlastním, nýbrž i v životním zájmu Rakouska samého Až dosud sklízeli jsme jen nevděk. Víme, že čekají nás těžké doby. Předtucha událostí šumí nám kolem hlav. Důvěřivost, přílišná důvěřivost, kterou někteří z nás poslední dobou chovali, ne ku spravedlnosti vídeňských kruhů, nýbrž k jejich soudnosti a prozíravosti, důvěřivost ta šeredně byla sklamána. V několika snad dnech důvěřivost ona dozná bolestného fiaska.

V takovém kritickém okamžiku jest první povinností neztráceti myslí; druhou povinností zapříti všechny osobní chuti a nechuti, (Výborně!) třetí povinností předstoupiti před národ a vyznati se otevřeně:

Ztratili jsme bohužel 4 léta, však síla naše podlomena není. Hlavy vzhůru, lide český! Na palubu všichni synové národa, v jichž srdcích ne vyhasly odhodlanost a sebezapření Semkněme opět své šiky tu a tam trhliny vykazující, vyvrzme ze svých duší chabosť a choulivou, bázeň a pak - jménem Páně do boje, který bude s mnohými svízelemi spojen, který však nikterak není beznadějným, neboť přes 6milionový národ, jenž se zanícením pro svá bojuje práva, přes 6milionový národ, který obývá ve středu Evropy nejdůležitější strategickou posici, výspu mezi mořem Grermánstva a Slovanstva, přes tento národ ani Rakousko ve vlastním zájmu, ba ani Evropa v zájmu své rovnováhy trvale k dennímu pořádku přejíti nemůže (Výborné! potlesk. ) A jestliže přejde, jestliže psáno jest v knize osudů, že drahá naše výspa státi se má Thermopylami, pak si slibme vespolek.

Raději snesme mužně s pevným odhodláním osud Lakedaimonských, raději národně vykrvácejme, než abychom v této své vlasti za hrsť stuchlé rýže lízali důtky svých podmanitelův.

Taková musí býti naše odpověď do Vídně! (Výborně! potlesk, řečníku se gratnluje. )