že takový starý zajíc, jako jest Sturm, jim dokázal, že ani v roce 1867, když se dělala ústava, nebyli s to prosaditi státní němčinu, tím méně tedy nyní. A tyto výroky tu naduvedených německých poslanců mají tím více váhy, poněvadž všichni ti jsou členy konference vyrovnávací. 

K čemu přicházíte, pánové, s takovouto věcí, která nás musí rozbíti, (Výborně!) poněvadž k tomu nepřistoupíme my, ba ani Poláci, Slovinci, Chorvati a ani Italové. (Tak jest!) Touto věcí rozrušujete celou říši. A proč pánové se tak najednou o ten stát starají, když jej před třemi roky sami rozbíjeli! Ať nechají stát starati se sám o sebe a nepletou se do věcí, které náleží státu. Tu by měla platiti a zejména v dobách, kdy jsme seděli u konferenčních stolů, zásada. quieta non movere. Je dosti na tom, že my na říšské řadě mluvíváme německy a že v centrálních úřadech, - což ovšem my neuznáváme - panuje němčina de facto v celé řadě oborů, ve kterých vlastně by neměla býti, ale když Vy postavíte si ten t zv. Gesslerův klobouk, buďte přesvědčeni, že pak jest konec s námi (Tak jest! Výborně!) a není možno, aby se mezi námi dále mluvilo. Prosím, nemluvte pořád o světovém významu němčiny; - my jej uznáváme, ale pro boha Vás prosím, nechoďte nám pořád s tím významem němčiny a podívejte se jednou do Čech, co zde kulturního v umění a literatuře děláte. Vždyť Vy se živíte pouze z kulturních a uměleckých prací svých strýčků (Výborně! Potlesk. ) A prosím, pravím to sine ira et studio, jeden z Vašich velice vážených mužů, jehož nebudu jmenovati, abych jej nevydal na pospas Vaší (Hlas: laskavosti) laskavosti, a kdyby ne Vaší, tak Vaší žurnalistiky, mi řekl, že musí uznati, že, co se týče výkonu v literatuře a umění, český národ v král. českém velice vynikl nad německý (Posl. Grégr: To není ani žádné porovnání!)

Pánové, druhá Vaše zásada jest ohraničování. Pánové stále tvrdí, že, když se máme smířiti, se musíme rozděliti, pdivorgons", - t. j. takový prostředek, jako když se radí v manželství, aby, má-li to dobře jíti, manželé šli od sebe. (Výborně !) Zde nám také tak radí, praví, že by byl potom pokoj; ale já myslím, že by nebyl, poněvadž by potom nastal nahoře v tom ohraničeném území ubohým menšinám ten pravý - "pokoj a mír. "

Ale my nechceme se rozejíti, my chceme, aby každý mohl v naší vlasti žíti, jak se narodil, svobodně a národně. Na druhé straně páni zapomínají, že také jejich menšioy, které jsou co do počtu snad dosti značné, by také tímto ohraničením značně utrpěly. Ovšem já nevím, jaký zákon by ponavrhli pro své menšiny, ale přece na to se nesmí zapomínati.

Již jsem řekl, že předlohy ohraničovací byly nám dány tím způsobem, že jsme o nich ani nejednali a že výtky vůči nám ve všech možných radikálních i neradikálních, pokrokových a jiných žurnálech a jiných stranách, - já všecky strany už ani neznám, které v Čechách proti nám v té věci vystupují, - byly naprosto bezdůvodné a sice proto, že jme my onen materiál pouze dostali a nemohli jsme tedy za to, že nám ho vláda dala. Ale to musíme přiznati, že bylo vším právem rozhořčení v obyvatelstvu král. Českého na tento způsob rozhraničování, poněvadž mně to připadá tak, jako kdyby podle lineálu nějaký sekční chef rozdělil si celou říši, nehledě k tomu, jaké jsou hospodářské a kulturní poměry. A tu jest dobře, abychom my vůči tomuto ohraničování! Němci navrženému se podívali, jak jsme nazírali my a naši dřívější političtí předkové na tuto věc, a dle toho se zachovali konsekventně.

Podívejme se nejprve na fundamentálky. -

Ve fundamentálkách praví se, velectění pánové, výslovně a sice v § 4

Okresy správní, soudní, jakož i okresy zřízené k volení do zastupitelstev mají se rozděliti tak, aby se skládaly, pokud možno, jen z obcí jedné a téže národnosti. A tu ovšem, velectění pánové, tehdy předpokládaly fundamentálky jednak státoprávní upravení království Českého, (Tak jest!) za druhé národnostní zákon, kterým se zaručovala menšinám našim jich plná rovnoprávnost. (Tak jest!) Dnes, velectění pánové, jsou poměry poněkud jinaké, poněvadž nemáme fundamentálky, nemáme národnostní zákon.

Když přihlédneme k návrhu, který v té věci rovněž na sněmu zemském sdělal v letech 1886 p. Fáček, ke známému návrhu ohraničovacímu z r. 1884 šlechtice Plenera atd., tehdy, velectění pánové, sněm Český řekl, "že uvažuje sněmovní usnesení z 15. října 1884 a předchozí usnesení, že ve všech případech, kdykoli v okresu soudním obyvatelé čeští nebo němečtí zažádají, aby byli národnostně rozděleni jeden od druhého, má se vyhověti takové žádosti, ač budou-li tomu dopouštěti hospodářské potřeby, poloha zeměpisná a jiné poměry, a že uvažuje, že by vymezením zvláštního území jazykového, z něhož by čeština vyloučena byla, poškozeno bylo rovné právo, a Že by tím celistvost země byla porušena", vyslovil se sněm proti takovému ohraničování, které by se na základě potřeb obyvatelstva skutečně nezakládalo.

Velectění pánové, míním, že na takovém stanovisku, na kterém stáli naši předkové, stojíme také dnes, ačkoliv plocha v této věci se súžila, že od tohoto stanoviska nemůžeme nikdy upustiti, a že sněm nemůže se pustiti jen do takovýchto úvah národnostních, že musí vždycky při tom přihlížeti k hospodářským a komunikačním potřebám obou národností. (Tak jest!) Jedna věc musí býti zabezpečena, totiž národnost menšin toho kterého obvodu.

Já jsem řekl, že jsme v tom neshledávali žádné nebezpečné národnostní přiřadění, jako na to nazíval Fáček a fundamentální články, že ale nemůžeme nikdy přisvědčiti ohraničování na tom základě, aby se utvořil v království českém zvláštní státní útvar, který by měl politický timbre, důležitý politický timbre, který by měl pro nás v budoucnosti veliké, důležité politické následky. (Tak jest !)

Utvoření se takového zvláštního národnostního tělesa uvnitř českého království s vyloučením češtiny bylo by velmi nebezpečné, a proto myslím, že takové "divorcons" pro nás bude a jest nepřijatelné. To jest stanovisko, jaké zaujímáme, na jakém trváme.

Další požadavek německý jest úplné vyloučení češtiny z německého území, a to se má státi - z trestního řízení, i z civilního řízení.

Prosím, já podotýkám, že, když mluvím o zásadách českých a německých, nemluvím o zásadách v konferencích projevených, poněvadž tam specielně o této otázce jazykové v státních úřadech do dnešního dne jednáno nebylo.

Velectění pánové, lze to nazvati rozumnou zásadou, že má se v Čechách jednati překlady a tlumočníky, ať s Němci neb Čechy? To je zásadou tak pyramidální, že mám za to, že není možná.

Já jsem mluvil se stvořitelem nynějšího soudního řádu - Vy víte, kdo to je - a pravil jsem mu: Excellence, řekněte mi, jak jste byli s to si mysleti, že by bylo možná při nynějším ústním a přímém jednání jednati s překlady a tlumočníky? On pravil:

"Das wäre eine Verhandlung zweiten Ranges. "

(Posl. Dr. Pippich: Pro českého člověka by to bylo dost dobré!)

Tedy to by bylo projednávání druhého řádu a pro nás dost dobré, jak praví koll. Pippich! Ale, velectění páni němečtí krajané, pro Vás by to muselo v českých krajinách býti také dost dobré, o tom buďte přesvědčeni. Nezapomínejte, že to, co dnes v král. českém jest platné, jest platné od staletí, a nezapomínejte, že za Bacha, Marie Teresie a cís. Josefa II. byly tytéž poměry.

Když sledujete debaty, které byly v letech 1880-1890 za Stremayerových nařízení v říšské radě vedeny, kde vládní zástupce dokazoval poměry, jaké byly a jsou v Liberci, Chebu a vůbec u soudů německých - ať si to pánové laskavě přečtou - shledáte, že tam bylo dokázáno, že se nejen projednávalo s člověkem českým česky, ale že i při konkursním vypisování se žádala znalost obou jazyků.

Ale dovolte mi na jednu praktickou věc poukázati. Pomysleme si, že bychom vyloučili němčinu z českých okresů a češtinu z německých okresů! Račte mi dovoliti: kdyby přišel německý člověk do českého okresu a nemohl by v Čechách, v části Rakouska, jednati ve svém jazyku - to byste viděli ten křik! Račte dovoliti druhou věc! Jest to možné? My jsme tisícerými svazky spojeni s německými spolukrajany a oni s námi. Německý průmysl dodává českým obchodníkům a českému rolnictvu své výrobky.

Tento průmyslník německý by byl nucen žalovati v českém okresu českým jazykem a na českou žalobu česky odpovídati. Já to schválně obracím. Totéž by bylo s českými lidmi v německých okresech. Viděli byste, jaká by se spustila bandurská z německé říše. To by byl útok a nátlak a němečtí krajané by vi děli, že by takovým krokem ničeho nedobyli. Naše stanovisko ve věci té jest, že německý jazyk má zůstati stejně rovnoprávný a rovnocenný s jazykem českým.

Němečtí páni krajané přejí si rozdělení úřadů - a sice především místodržitelství - na dva díly.

Ale, prosím, to se nesrovnává s tím druhým jich požadavkem, o kterém se mluvilo, totiž zřízení krajských úřadů. Když se praví, že krajští úřadové mají býti povoláni, aby místodržitelství tu práci poněkud ulevili, k čemu tedy děliti místodržitelství? To je zbytečná věc. Mluví se dále o rozdělení poštovního ředitelství. Když je poštovní ředitelství přetíženo, tedy ať pánové zřídí, jako jest to v Uhrách, u obchodních komor oddělení, kde ta práce se mnohem lépe zmůže, ale rozdělení úřadů, jak oni je navrhují, by se nijak neosvědčilo.

Podívejme se na vrchní zemský soud, který se rozdělil. Rozdělení u vrchního soudu jest zvláštního druhu. Tak zvané VI. oddělení jest celé německé. Tam patří celý sever Čech a víte, pánové, co jest s tím německým rozdělením? Radové tam nemají co dělati. Na jednoho radu v německém oddělení přijde ročně 37 až 38 kusů k vypracování (Veselost); takovým radou já bych věru chtěl býti Ale zajímavá věc jest ta Vynikající člověk český dal si práci podle rozpočtu vypočítati, co stojí stát v německém oddělení vyřízení jednoho rekursu. To vyřízení stojí 130 zlatých.

Další zajímavá věc jest tato: Ze severu německého přijdou věci k vrchnímu soudu, a jak tam jest listinka česká, jenom přílohou, již se to dá do českého oddělení. Ti čeští radové jsou prací přetíženi a páni v německém oddělení mají se velmi dobře, čehož jim nevytýkám, ale myslím, že stát není k tomu, aby dával sinekury pro nic za nic.

Naši němečtí krajané stojí na kompetenci říšské rady. Upozorňuji na výborný článek, který byl uveřejněn svého času o kompetenci v jistém časopise pražském, a který tuto otázku důkladně probral, kde jest dokázáno nade vši pochybnost, že podle samé ústavy říšské řešení otázky té patří do sněmu; a my přirozeně tvrdíme, že ta věc jest jaksi věc mezi námi a německými spolukrajany a žádným třetím. Ale proč ti páni to chtějí míti v říšské radě? Poněvadž tam mají alpské Němce a jiné Němce, a jest přirozeno, že oni Němci nikterak nepodporují naše nazírání, ale nazírání, že poměry v království Českém dají se upraviti tak jako ve Štýrsku, Krajině atd. podle lineálu, a že nepřihlížejí k žádnému zemskému zákonodárství.

Jde ještě o neznalost češtiny u úředníků. Já jsem již řekl a trvám při tom a nemohu si pomoci, že jest to kardinální bod této celé otázky. Otázka jazyková u soudů klesla skutečně na otázku úřednickou A rozřešení její je snadné a sice aby úřednici byli obou jazyků znalí. Tím by celá ta otázka u státních úřadů rázem se vyřídila a nebylo by zapotřebí žádného umělkování takového, jak se nyní děje. (Tak jest!)

Zvláštní ale je, že ti pánové němečtí volají stále po zákonu, ale ohledně vnitřní řeči německé jsou spokojeni, když se to udělalo nařízením.

Jinde tvrdí, že všechny jazykové poměry musí se upraviti zákonem. Zde ale není zákona, jen nařízení neplatné, že jim to je ale výhodné, mlčí. - Němci tvrdí, že všeobecným říšským zákonem musí to upravení se státi, ačkoliv já tvrdím, o úřední německé řeči není ani říšského ani zemského zákona - a ti páni mlčí. Proč neobžalovali Claryho, když vydal nařízení zrušující Gautschova nařízení a ne - zákon.

Clary opovážil se dáti to nařízení dokonce jen do zemského zákonníka a Vy jste mlčeli.

Řekněte to upřímně, jaké mát? zásady ? Ty principy jsou dobré, jsou-li Vám výhodné, a nejsou dobré, nejsou-li Vám výhodné. Vy jste v letech 1896 vydali nařízení v Haliči, podepsal je Herbst - vydali jste nařízení v Dalmácii, podepsal je Giskra, - a nenašli jste rozpaků, a teprv nyní vůči Badenovským nařízením jste jiného názoru a přece tato nařízení byla vydána přísně na základě zemských zákonů.

Podívejme se ještě jednou, je-li možno mezi těmi zásadami německými a českými učiniti, abych tak řekl, resultantu. My žádáme nedílnosť země a rovnoprávnost jazyků, každý obyvatel v celé zemi u soudů a u všech úřadů musí nalézti právo; každý úředník musí znáti oba jazyky. Váš požadavek však jest rozdělení země, vyloučení jazyka českého z tak zvaného uzavřeného území, projednávání tlumočníky a překlady v německém jazykovém území.

Úředník v německém jazykovém území nemusí znáti česky. Jest možná resultanta? Já pravím, dle těchto zásad, jak jsou postaveny, jest těžká resultanta, poněvadž jsou to přímo protichůdné zásady.

Ale, velectění pánové, odpusťte mně, já opakuji, co jsem tolikráte již řekl. Až jednou přijdeme k názoru, že jest to nutné, až nás nouze donutí, že musíme vyrovnati poměry, přijdeme k té staré zásadě - to jest jedině rozumná věc, aby naši úředníci uměli česky a německy. Vy pravíte, pánové, to jest nemožno; nemůžeme žádného nutiti! Dobře!

Nemusí nikdo choditi k úřadu, kdo nemá znalosti druhého zemského jazyka. Jmenujete soudním úředníkem, kdo nezná soudního zákona? Jmenujete politickým úředníkem, kdo nezná politické zákony? My to chtěli dosíci školami; my jsme chtěli, na školách aby se učili žáci oběma jazykům; a Vy jste to byli, kteří v r. 1869 - na rok nepřijde - jste ten zákon zrušili. Ale, prosím, když pravíte, pánové, že nechcete nutiti své úředníky, máme ještě jiné prostředky, abychom se toho dopracovali. Úředník, který zná oba jazyky, jest způsobilejší než úředník, který zná jeden.

Tu jest jeden prostředek, ne nucení, ale odměňování způsobilejších zvláštní odměnou a budete viděti, jakým způsobem ta věc pokročí a že dosáhneme toho, co jsme chtěli, že budeme míti úředníky způsobilé jednati s oběma národy v obou jazycích.

Teď přijdu k té možné resultantě. Pan kol. Eppinger pravil: Není možný smír; jest možný jen "modus vivendi"; já pravím: Mezi námi jest možné jen provisorium resp. provisorní upravení těch poměrů, dokud nebudou úředníci všichni znalí obou zemských jazyků. Vy pravíte: nemáme úředníků jazyka znalých. Nemáme jich, jest to pravda, ale jest to chyba.

Podívejte se, my jsme navrhovali, já sám jsem navrhoval v jisté brožurce, kterou jsem vydal, 15 1eté provisorium a sice v tom směru, když Vy pravíte: my nemáme všechny úředníky znalé obou jazyků, dejme ke všem úřadům tolik úředníků, kolik zapotřebí jest, aby s obyvatelstvem i jinojazyčným v jeho jazyku vyjednávali, prosím vyjednávali - řídili, atd., ale ne tlumočili. Ten návrh Vy jste činili svého času v brožurce Russově a jinde; to vyhovělo by provisorně skutečné potřebě; neporuší Vaše city a s obyvatelstvem bude v jeho jazyku jednáno.

Ovšem, pánové, by to předpokládalo jednu důležitou věc, spravedlivé sčítání lidu. Nemohlo by se to státi na základě toho sčítání z r. 1890; řádné sčítání lidu by musilo předcházeti.

Řekl jsem, kdyby se žádalo provisorium ohledně vnitřního jazyka dle převahy obyvatelstva, než by všichni úřadníci byli znalí obou jazyků, již to by byla veliká koncese z naši strany vůči zákonodárství zemskému, kdyby vůbec jsme se k tomu mohli rozhodnout, ale o těch věcech by se dalo mluviti, dalo by se mluviti o provisorium na 10 až 15 let, bylo by to snad možné, ale s těmito věcmi, se kterými přicházíte, jest to nemožno. Tlumočníky a překlady my nepřijmeme nikdy a nikdy (Výborně!), neboť, pánové, předpokládáme přece, chceme-li nějaký smír učiniti, že musí býti spravedlivý. Je-li tomu tak dnes, ponechávám laskavé Vaší úvaze.

Zmíním se jen ještě několika slovy o některých věcech, které mám za potřebné zde říci.

Já mám, pánové, a opakuji to, za možno učiniti tu resultantu, kterou jsem zde řekl provisorně, až k onomu stadiu, kdy naše úřednictvo bude znáti oba jazyky, což mám za arkanum vyřízeni otázky jazykové v království českém.

Velectění pánové, ale jest to zvláštní, že velectění páni krajané němečtí, ačkoliv kompetence říšské rady se dovolávají nechtějí se srovnati se všemi Slovany, nechtějí učiniti pořádek ve Slezsku, nechtějí učiniti pořádek v Krajině, v Korutansku, nechtějí učiniti pořádek ve Štýrsku, nýbrž jenom s Čechy v království českém, totiž tam, kde jsou v menšině.

Pánové, my bychom měli, když o této otázce uvažujeme, míti na zřeteli jednu věc, že my jsme oba národové tak silní v tomto království, řekněme i v řiši, že my oba národové nedovedeme jeden druhý potříti a nechceme jeden druhého potříti. My Vás nechceme čechisovati, ale nedáme se také germauisovati. My, pánové, tolik síly máme, že zmaříme to, co nechceme, a Vy také zmaříte, co nechcete.

Proto musí se, velectění pánové, nějaké provisorium mezi námi ujednati, které by vedlo k nějakému modu vivendi, k provisornímu třeba modu vivendi, ale konečně jen k modu vivendi.

Ale, pánové, naše zásada, kterou my hlásáme stále: "co Vám, to nám, co nám, to Vám, " jest tak správná, že na celém světě nemůže nikdo proti ní ničeho namítati. Nesmíte, velectění pánové, zapomínati, že také my jsme lidé, kteří máme s city svého lidu co jednati, a že, má-li býti sjednáno milieu, abychom mohli dále pokračovati v takovýchto dohodách, musíte se, velectění pánové, k našim požadavkům jinak chovati. Vy musíte dokázati, že skutečné máte úmysl jiného chování než dosud.

Já, pánové, nezapírám, že konferenoe mne sklamaly - pánové odpustí, že to řeknu - sklamaly mne. Sklamaly mne proto, poněvadž mne sklamalo jednání mnohých německých poslanců, to jednáni o čl. 2 mne hlavně přesvědčilo, že bohužel - řeknu to: bohužel poněvadž jsem si to upřímně přál, taková dohoda, jako jsem si přál, není možná. Ale, velectění pánové, sklamaly mne i proto, poněvadž jsem viděl, že vláda nestojí na stanovisku dosti objektivném a že více se kloní k zásadám německých našich spolukrajanů, tak že se nemůže říci, že by byla ona ten "ehrlicher Makler", který stojí mezi stranami.

Velectění pánové, ačkoli víme, že mír by měl pro nás takové výhody hospodářské a jiné, myslím, že jen k vůli smíru žádný Čech neuzavře smíru a neučiní ničehož, co by bylo na škodu národa. Velectění pánové, když Badeni, - a to jest mezi námi, pánové, velká překážka když Badeni jako poctivý člověk a upřímný Rakušan, (Tak jest!) který věděl, že říše rakouská bude mocnou a silnou jen tehdy, když bude státi na spokojenosti veškerých národů a ne jen Němců; když Badeni nám vydal ona známá nařízení, tu jste, pánové, Vy neustáli, až jste zvrhli tohoto ministra a i po něm přicházející ministerstva ostatní. Vy jste, pánové, říkali stále a stále: Pokavad nebudou odvolána jazyková nařízení, my s Vámi ke konferenčnímu stolu nezasedneme. Vy jste k tomu, pánové, neměli důvodu, v ničem Vám nebylo ublíženo. Vy jste se jen báli o svou hegemonii, sílu v parlamentě a proto jste nám to, pánové, nechtěli přáti Dnes nám říkáte veřejně: My nemáme nic proti zavedeni vnitřní úředni řeči, ale vládě říkáte: Jestli se opovážíš dáti ji dříve než v komplexu s ostatními věcmi, budeme dělati obstrukci. Vláda se bojí pánů jako ohně, bojí se jejich obstrukce a zapomíná, že ta česká síla je stejná, a že se i vláda přesvědčila o stejném.

To všecko víme, a víme také, že se Vás vláda bojí k vůli Vašemu bohatému strýčkovi. Ale, věřte upřímně: My toho máme úplně dost! Já to řeknu zcela od plic My s Vámi ke konferenčnímu stolu sedli a s Vámi jednali, my přes velký odpor v Čechách jsme šli ke konferenčnímu stolu v Čechách a řekli upřímně, že si sedáme k těm pourparlers, ke konferenčnímu stolu, že ale dohoda se může státi jen tehda, když se zavede vnitřní úřední jazyk hned, poněvadž Vy jste kladli tu podmínku vládě: "Buď odvoláš jazyková nařízení a pak tam půjdeme, nebo neodvoláš, a pak tam nepůjdeme. " My jsme Vám to loyálně řekli, a páni, kteří byli na konferenci, vědí, že jsme řekli, že musí se to státi dříve, než se přikrozí k dohodě.

My činili pokusy, a Vy jste důvěrně vládě se vyslovili proti tomu, k vůli formě jste tak důležitou věc Čechů a Němců obětovali k vůli prosté marottě a tvrdohlavosti.

Pak ale odpusťte, když my řekmeme: "Buď bude nám vráceno, co nám bylo neprávem vzato, anebo žádné dohody nebude. " A tak myslím, že vyzní i hlas celého českého národa. (Tak jest!) Mluvím sice jen sám za sebe, ale myslím, že tuto odpověď Vám dá celý český národ, který, přeje si dohody s Vámi a je přesvědčen, že to může býti jen spravedlivá dohoda, která by byla na prospěch naší společné vlasti, ale nikdy nesvolí, abychom submittovali a abychom se poddávali. Toho nedosáhnete (Výborně, dlouho trvající potlesk).

My nijak nebudeme národem druhého řádu, my chceme býti pares inter pares, stejně jako Vy, tak i my.

Dovolte, abych se zmínil ještě o jedné věci. Včera přinesly "Národní Listy" odhalení plánu pana mmistrapresidenta Korbra týkající se úpravy jazykových poměrů ve království Českém. Nevím, zak1ádá-li se to na pravdě, ale nepochybuji, že se to s pravdou srovnává dle antecedencí, které znám já, které znám z dřívějších jednání.

Nevím, jak se má strana k tomu postaví, myslím však, že bude se mnou souhlasiti, prohlásim-li, že na takém základě my nebudeme jednati s nikým, byť to "byl bůh ví kdo (Výborně!) Aby v českém království mohlo se projednávati překlady a tlumočníky, toho nikdy nedopustíme, to by nebyl žádný smír. (Posl. Dr. Pippich volá: To se také ústavně neprojedná). to by bylo jití zpět za Stremayrova nařízení, za rok 60tý, ba za rok 48tý, a pro to bohdá žádný poslanec český své ruky nezvedne. (Výborně! Hlučná pochvala).

Poněvadž pak k mému návrhu není návrh formální učiněn, navrhuji, aby v ohledu formálním můj návrh přikázán byl 24člennému výboru zvolenému z polovice kuriemi a z polovice celým sněmem. (Výborně ! Potlesk. Řečníku se gratuluje).

Nejvyšší zemský maršálek: Dovoluji si ohlásiti, že k tomuto návrhu se při hlásili následující řečníci a sice:

Ich erlaube mir mitzutheilen, dass zu diesem Antrage Redner vorgemerkt sind, und zwar contra die Herren Abg. Dr. Pergelt, Iro. Dr. Funke, Dr. Reiniger, und Dr.

Eppinger.

pro:

páni poslanci: dr. Pippich, dr. Fořt a hrabě Buquoy.

Dříve než budeme pokračovati v jednání, učiním dotaz na podporu stran formálního návrhu, který byl p. navrhovatelem podán, totiž, aby návrh jeho byl přikázán zvláštní 24členné komisi, zvolené polovicí kuriemi a polovicí z celého sněmu. Žádám pány, kteří návrh podporují, by vyzvedli ruku Návrh jest dostatečně podporován.

Der formale Antrag des Herrn Antragstellers, welcher hinreichend unterstützt worden ist, geht dahin, dass sein Antrag einer 24gliedrigen Commission zuzuweisen sei, welche zur Hälfte von den Kurien, zur Hälfte von dem ganzen Haufe zu wählen ist. Es gelangt nun der erste Redner zum Worte, welcher gegen den Antrag eingetragen ist, u. zw. der Herr Abg. Dr. Pergelt.

(Abg. Dr. Eppinger ruft: Der Herr Abg. Dr. Pergelt ist krank. )

Nachdem derselbe nicht zugegen ist, gelangt zum Worte der Herr Abg. Iro.

Ich ertheile ihm das Wort.

Abg. Iro: Hoher Landtag! Ich habe namens der deutschradicalen Gruppe der Abgeordneten dieses hohen Landtages gegenüber dem Antrage Pacák nur eine kurze Erklärung abzugeben.

Wir stehen aus dem Standpunkte, dass vor der gesetzlichen Feststellung der deutschen Sprache als Staatssprache überhaupt nicht an die weitere Regelung der Sprachenfrage geschritten werden kann und wir daher auch, insolange nicht die deutsche Sprache als Staatssprache erklärt ist, zu keinen Anträgen und Gesetzen, welche die sprachlichen Angelegenheiten betreffen, Stellung nehmen können.

Wir betonen bei dieser Gelegenheit, dass wir dagegen sind, dass eine einseitige Lösung der Sprachenfrage für Böhmen und Mähren auf dem Boden der Landtage dieser beiden Provinzen durchgeführt werde; wir sind vielmehr der Anschauung, dass die Lösung der Sprachenfrage einheitlich für das ganze Gebiet der einstmaligen deutschen Bundesländer dieses Staates nur im Reichsrathe erfolgen kann.

Wir verwahren uns auf das allerentschiedenste dagegen, dass in rein deutschen Gebieten czechische Eingaben angenommen werden sollen.

In der ganzen Welt muss der anders sprachige Einschreiter seine Eingabe selbst vorher in die übliche Sprache übersetzen lassen.

Dass Eingaben, welche in der Staatsspräche abgefasst sind, überall angenommen werden müssen, ist wohl selbstverständlich.

(Abg. Stein ruft: Das ist selbstverständlich !)

Wir halten es aber für gänzlich verfehlt und unseren Anschauungen über die Lösung der Sprachenfrage widersprechend, wenn man seitens der Regierung und der sogenannten deutschen Gemeinbürgschaftsparteien daran zu gehen scheint, zuerst festzustellen, in welcher Sprache die autonomen Organe und die landesfürstlichen Behörben zu verkehren haben, anstatt umgekehrt zuerst die Staatssprache und das Gesetz, wie die landesfürstlichen Behörden die Sprachen zu gebrauchen haben, festzustellen.

Gegen eine Regelung der Sprachenfrage aus einem anderen als dem gesetzlichen Wege, also etwa dem der Verordnung, müsten wir ebenfalls in der allerentschiedensten Weise Verwahrung einlegen.

Was die in jüngster Zeit von der Regierung geplante Abgrenzung der Bezirke in Böhmen anbelangt, so betrachten wir dieselbe mehr ober weniger als eine reine Maßregel der Verwaltung, gegen die man (vorbehaltlich der Einzelnheiten) und in der Annähme, dass die diesbezüglich seitens der deutschen Gemeinden und Ortschaften geäußerten Wünsche voll und ganz berücksichtigt werden, grundsätzlich nichts einwenden kann, doch sind wir der Anschauung, dass mit Hinweis aus alles andere in dieser unserer Erklärung Gesagte, diese Verwaltungsmaßregel nicht der Anfang, sondern das Ende bei der Lösung der Sprachenfrage in Böhmen sein kann.

Aus all den angeführten Grundsätzen werden wir Deutschradicale gegen die Zuweisung des Antrages Dr. Pacák, betreffend die Durchführung des gleichen Rechtes der čechischen Sprache bei Gerichten und Staatsbehörden in Böhmen stimmen.

Als Abgeordneter der von unabhängigen, an dieses Land nur verpfändeten Stadt Eger und des Egerer Gebietes, (Veselost. ) da können Sie, meine Herren Czechen, lachen, so viel Sie wollen (Abg. Franz Stein ruft: Es ist doch nur verpfändet; zahlen Sie uns aus, wir wollen ja, wenn es so weiter gegen die Deutschen geht, aus diesem Staat hinaus. ) (Großer Lärm. Abg. Stein: Nur weg aus diesem Krähwinkel. Odpor. )

Oberstlandmarschall (läutet): Ich bitte den Herrn Abg. Stein, nicht zu vergessen, dass er nicht das Wort hat.

Abg. Iro: Ich bitte, meine Herren Czechen, sich nur nicht aufzulegen! Wir Egerländer haben stets betont, dass wir diesen Egerländer sonderrechtlichen Standpunkt nicht als einen föderalistifchen staatsrechtlichen Standpunkt gegenüber den anderen Deutschen in Oesterreich betrachtet wissen wollen, sondern dass wir in Oesterreich in Reih und Glied mit allen übrigen Deutschen kämpfen werden für unser nationales Recht in allen nationalen Fragen, bis der Sieg errungen fein wird. Wir werden aber dieses unser verbrieftes Sonderrecht stets in Ihre Erinnerung rufen, wenn Sie es wagen durch Anträge oder Anregungen irgend welcher Art den urdeutschen Charakter dieses von Böhmen unabhängigen Gebietes in irgend einer Weise anzutasten. Mit einem viel größeren Rechte, gestützt auf zahlreiche, bis in die jüngst, Zeit heranreichende Privilegien, können wir Egerländer unser Staatsrecht vertreten, als Sie ihr sogenanntes "böhmifches Staatsrecht. "

Wollen Sie es sich gesagt sein lassen, dass wir, die bis auf den heutigen Tag zu Recht bestehende, verbriefte Sonderstellung und volle Selbständigkeit des Egerlandes gegenüber Böhmen faktisch erst dann anstreben werden, wenn es einmal dazukommen sollte, dass sich Ihr Wunsch nach dem "böhmischen Staatsrecht" erfüllt. In Ihren "böhmischen Staat bringen Sie uns Egerländer ganz gewiss nicht hinein.

Heute muss ich mich als Abgeordneter