nung ist die erste Lesung des Antrages des Herrn Abgeordneten Dr. Pacák.

Dávám slovo panu navrhovateli, by svůj návrh odůvodnil.

Posl. dr. Pacák: SIavný sněme! Ujímaje se slova ve věci velmi závažné a důležité pro královstvi České chci o věci této promluviti způsobem klidným a věcným a doufám, že také se stran, které by s mými názory nebyly srozuměny, timže způsobem bude odpovídáno, poněvadž v této věci, má-li vůbec dojíti k nějaké shodě, jest zapotřebí klidného mezi námi uvažovaní.

Velectění pánové! Já jsem si velice dobře vědom této důležitosti, když ujímám se slova v této věci dnes, poněvadž jsem přesvědčen, že jest to otázka právě v této době velké aktuálnosti a že jest důležito, velectění pánové, aby sněm království Českého zaujal v této otázce, jejž já podle svého názoru považuji za kompetentní k rozhodování v této věci (také jest jedině kompetentní!) své stanovisko. Já jsem pravil, že považuji sněm za kompetentní, a trvám při tom, co jsem řekl. Já jsem o tom přesvědčen, že spravedlivým uspořádáním jazykových poměrů mezi námi a druhým kmenem, tuto krásnou vlast obývajícím, dosáhlo by se půdy pro hospodářskou a politickou práci, ale, velectění pánové, uspořádáním, které by se mohlo nazvati uspořádáním spravedlivým, nezkracujícím nás ani koho jiného, poněvadž nespravedlivé uspořádání této věci, - a v tom se neklamejmež -- bylo by původcem a příčinou horších bojů, než jaké dosud jsme bojovali. (Tak jest!).

Velectění pánové, jest známo a nedá se to popříti, že když vstoupili jsme svého času do politických kombinací - Badeni Thun, ať již v té neb oné formě, že naše předpokládání, které nás k tomu vedlo, abychom jaksi k těmto oběma ministrům zaujali přátelské postavení, bylo to, že jsme předpokládali dvě věci, jednak upravení roknoprávnostníoh poměrů a jednak upravení autonomických poměrů v král. českém, byť by to i nebylo v tu chvíli to, čeho jsme si přáli, tudíž státoprávní svézákonnost a samostatnost král. českého.

Velect. pánové, jest neméně známo, že z této politické situace byli jsme vytrženi oním zločinem, který byl na nás spáchán 17. října m. r. (Tak jest! Výborně!) a nedá se, pánové, jinakým způsobem ten čin nazvati, poněvadž nebylo žádných důvodůporušujících nějak poměry německého lidu Co se stalo, pánové, byla ryzí submisse před násilím státoborné obstrukce Pravil jsem, že uspořádáním jazykových sporů bychom měli lokte volny k boji hospodářskému a politickému. Ale, velect. pánové, nechť se žádný neklame, že vyřízením jazykových sporů snad vyřízeny jsou všecky spory v král. českém, a nechť se nikdo neklame, že, kdyby bylo dosaženo míru v jazykových věcech, politické boje v král. českém ustanou. Nikoliv, pánové, boje ty musí býti dobojovány, poněvudž jsou principielního rozsahu a nelze je srovnati nějakým smírem, ale plocha bojovná se súží.

Já se také neklamu, že z celé řady stran budu slyšeti námitky, že učinili jsme tento návrh a snad také, že jej odůvodňujeme v nevhodnou dobu.

Velectění pánové, bude se namítati, jak jsem pevně přesvědčen, se strany kol. německých, že jsme měli s touto věcí počkati a nechati ji opět do konferencí německo-českých ve Vídni. Ale, velectění pánové, račte mi odpustiti, právě tyto konference a jich průběh mutí mne, abych zde v sněmu království českého o této věci promluvil, poněvadž jsem nabyl přesvědčení, že nestačí jen seděti pohromadě a raditi se, když se rozcházíme v tak velkých principielních otázkách, zejména v otázce upravení poměrů jazykových u státních úřadů, ale že jest zapotřebí, velectění pánové, jasně a určitě označiti stanovisko, jaké my v této věci uznáváme, aby bylo jasno na všech stranách. Neboť, když pohlížíme zpět na odbyté konference a na názory vlády, jak se tam jevily já v tu chvíli nemluvím o odhalení, které se stalo ve včerejších Národních Listech, já o tom budu mluviti ke konci své řeči - tu se musí říci, z toho celého jednání konferenčního vyšlo na jevo, že vláda sama nemá vlastne žádné myšlénky na uspořádání těch poměrů, (Tak jest!) že nemá žádné iniciativy, ale že nemá, také žádné energie, které by k provedení spravedlnosti bylo zapotřebí, a soudíme-li, velectění pénové, dle elaborátu ohraničovacího, který byl předložen v konferencích - že nemá ani té objektivnosti, seriosnosti a dobré vůle k takovémuto spravedlivému spořádání oněch poměrů.

Velectění pánové, já myslím, že nestojím s těmito náhledy o samotě a že cela řada pánů, kteří v konferenci zasedali, mi dosvědčí, že tato vláda po mém náhledu bez energie a bez vlastní myšlénky není způsobilá vykonati tak velký čin, jakého vyžaduje urovnání česko-nemeckých poměrů, poněvadž jsem přesvědčen, že vše vyžaduje to plné znalosti poměrů království Českého, dobré vůle na obou stranách, naprostou objektivitu, rozdělování stejně stínu a světla.

Velectění pánové, já myslím - a tuším, že můj názor je potvrzen celou řadou zjevů v konferencích i mimo konference - myslím totiž, že pan ministrpraesident Korber nalézá se v tom samém poměru, v jakém se nalézal ministrpraesident Clary, totiž, že jest naprosto v zajetí německé levice. (Tak jest!)

Já, velectění pánové, vzdor těm námitkám budu mluviti, poněvadž si myslím, že byla by to chyba mlčeti, hráti si na schovávačku a ponechávati poměry, jak jsou v tom claire obscure, v jakém posud celá otázka byla.

Proto myslím, že bude dobře, když se podíváme na to a řekneme si, jak my si ty poměry upravující jazykové věci u soudů myslíme, a němečtí krajané nechť vyslovují své názory, a nechť zkusíme, jestli mezi tím jest možná resultanta, a já dovolím si ve své řeči na jednu resultantu poukázati, která podle mého náhledu - myslím, že jest jedině možná se mezi námi snad může státi skutkem.

Velectění pánové, není to žádné tajemství, neprozradím tedy žádné tajemství, když přednesu, že, když nastoupila nynější vláda p. Korbera, byli jsme k němu povoláni a také němečtí spolukrajané, a byly nám předloženy zásady upravující jazykové poměry v království Českém.

Já se pamatuji, že tehdá o této věci nebylo na veřejnost ničeho dáno, ale. velectění pánové, tyto zásady, které nám tehdá byly ukázány, byly od nás prohlášeny za naprosto nepřijatelné, ano za zásady, o kterých ani jednání není možné.

Já jsem řekl kdysi kdesi, že nevím, jestli padl ten první nám ukázaný návrh pod stůl, ale jestli je správným to odhalení, které měly včera Národní Listy, a já nemám nejmenší příčiny dle antecedencí o tom pochybovati, pak pravím, že jest to návrh, o kterém nám bylo řečeno, že padl pod stůl, na němž jsme my četli, že není přijatelným. To, co jsme četli v odhalení Národních Listů, jest naprosto nepřijatelné, a na základě toho není možné žádné jednání. (Tak jest! Posl. Jaroš: Holá komedie. )

Velectění pánové. Vy víte dále, že v konferencích, ve kterých se jednalo předběžně, byl nám se strany vlády předložen tak zvaný elaborát ohraničovací.

Já, velectění pánové o tom ohraničení a zásadách, které se ve sněmu proti němu hájily, promluvím později, zde chci podati jen k uvarování všech omylů prohlášení, že o ohraničovací předloze nebylo jednáno ani v komisi ani v konferencích.

Předloha prostě byla předložena tak, jako se předkládá v slavném sněmu mnoho předloh - a nemějte mi to, pánové, za zlé - z nichž některé poslanec čte, některé nečte. -

Tyto ohraničovací předlohy byly nám předloženy a již druhého dne se objevily na veřejnosti zprávy o nich, a my jsme neměli ani možnost je do té doby přečíst, poněvadž jsme v noci šli z konferencí.

Ale to musím říci, že, jak ty ohraničovací předlohy jsou vypracovány, jakým způsobem vypracovány byly, není komunikačních hospodářských zájmů hájeno, že postaveny jsou naprosto na národní stanovisko, a kdybych chtěl, déle zdržovati, mohl bych provésti důkaz obšírný. Řeknu k označení věci jen jedno, na př.. Obec Štoky, ležící u Něm. Brodu, z národnostního důvodu přikázány k Táboru. Račte dovoliti, to jest přece pravé monstrum.

"Velectění pánové, také tato předloha nabádá nás přímo k tomu, abychom promluvili, poněvadž není dobře, abychom mlčeli, aby se z našeho mlčení nemohlo dedukovati, že my s tím neb oním souhlasíme, neboť račte dovoliti, v Rakousku jest vždy velmi nebezpečné mlčení. Vždyť jste mohli čísti včera v "Pester Lloydu, " že vláda praví, že, když konference se budou odbývati a češi a Němci se nesrovnají, učiní z jich rozhovorů jakousi resultantu, a jestli jest to to, co uveřejněno bylo v "Nár. Listech" o resultantantě, pak jest to resultanta, o které my Čechové nejsme s to mluviti.

Velectění pánové, já myslím, že mne nemůže nikdo desaouovati, když řeknu, že my přejeme smíru všichni, smíru spravedlivému, a bylo by to divné, abychom smíru nepřáli, poněvadž víme, že by naše hospodářské poměry urovnal, že by nás sesílil proti druhé polovici říše, že jest hospodářskou nutností, ale na druhé straně nebudeme přáti smíru k vůli smíru a k vůli hospodářským úspěchům nebudeme subnuttovati na věc, kterou jsme celá desítiletí ba i století popírali a která by nám byla na škodu. (P. Dr. Pippich: Které jsou platným právem a zákonem. ) Jsou jisté hranice smířlivosti, přes které nemůže jíti žádný národ, a žádný poslanec, třebas cítil nutnost smíru a přeje si ho ze srdce, nemůže tuto hranici překročiti. Ale, velectění pánové, žádný poslanec nemůže se také přiblížiti k nějaké hranici smířlivosti, když dvě věci nevidí, jednak dobrou vůli na straně druhé a vedle toho když nevidí hlavně objektivitu na straně toho, který má státi nad stranami a který má vlastně rozhodovati, co jest spravedlivé a co není spravedlivé. Když tomu, který má státi nad stranami schází vedle objektivity i energie, když jest úplně v rukou druhé strany, pak jest velmi nebezpezpečné podobné vyjednávání.

Velectění pánové, já si dosud myslím, že jest to, co jsem vždy proklamoval, pravda, že jazykový spor jest jádrem celého sporu v král. Českém a že v jeho rozřešení poměry politické a hospodářské v tomto království i v celé říši na zcela jiné stanovisko by byly postaveny. To my také víme, a že to víme, že by to bylo pro nás dobře, proto nutí nás faktor třetí přímo k tomu, abychom ve smířlivosti šli co možná nejdále Tu se však nesmí zapomínati, že rovněž tak, jako pro nás, by byl smír stejně výhodným i pro pány kollegy německé z českého království, a že na nich jest, aby při takovém jednání nestáli na svém stanovisku, jako Shylok na svém úpisu, nýbrž jedině co spravedlnost vůči českému národu vyžaduje, aby oni také upustili od svého stanoviska povýšenosti a pomysleli si, že nejsou nic více a nic méně, než my a my nic více a nic méně, než oni. - Kdyby oni jednou nechali toho považovat se za Velkoněmce a zůstali stát na reelní půdě, že oni jsou Němci v Čechách, jinak by věc byla. Neb když porovnáme kulturní a jinaké poměry naše a německé v českém království, pak prosím, není možné tvrdit, že Němci v Cechách stojí nad námi, nýbrž co se literatury a umění týče v tomto království, daleko pod námi (Tak jest!), kdyby to vše uvážili a řekli: "Srovnejme se v české vlasti na základě rovnosti", snad by to bylo možné.

Já jsem řekl, velectění pánové, že bojem jazykovým, který ukončiti se může smírem, stojí boj mezi centralismem a foederalismem k upravení této říše, který - já to přiznávám - nelze srovnati s mírem, poněvadž taková otázka velkého dosahu, jak v základním principu má se uspořádati říše, jest buď ta neb ona. Mezi tím není žádné resultanty.

Velectění pánové, pravilo se ve veřejnosti české i německé: my jsme velmi blízci sobě. Já pravím: quod non. Mohli bychom býti blízci sobě, kdybychom, obě strany, stály na stanovisku naprosté spravedlnosti. (Tak jest!) Mohli bychom býti sobě blízci, kdybychom stáli na stanovisku plné rovnosti. Ale nejsme sobě blízci, poněvadž na tomto stanovisku nestojíme. Já pravím nestojíme, ačkoliv páni odpustí, že při tom myslím na ně, že totiž němečtí spolukrajané nestojí na tomto stanovisku, víte z řeči těch pánů, z řeči tak rozumného člověka, jako jest pan dr. Eppinge", již jste mohli slyšeti zde v tomto slav. sněmu vykládali převahu a vyvýšenost německého jazyka, a kmene. V tom leží jádro a chyba celého nazírání u německých spolukrajanů, že pořád s těmi brejlemi bohatého strejčka pohlížejí na poměry v království českém, ale kdyby se podívali sami podle svého úsudku na to, musili by dospěti k jinému názoru. Což neslyšíme neustále o státní řeči a o dorozumívací řeči. P. posl. dr. Grabmayer řekl, že jest to jedno, jak to nazveme, jen když to bude. V této řeči dorozumívací leží celá obtíž té otázky. Takových nároků, jež jitří a nemírní, pánové by měli minout.

Na konferencích jsme projednali jen jedinou jazykovou věc; to byla jazyková věc, pokud se týká upravení jazykových paměrů u samosprávných úřadův. O jednom paragrafu, o paragrafu 2., totiž o zásadě, zdali se mají přijímati v obcích jednojazyčných podání druhého jazyka, měli jsme 12 až 15 schůzí. My jsme o této jednoduché principielní otázce nemohli přijíti z fleku; 16 až 17 návrhů bylo podáno, 16 až 17 návrhů bylo zamítnuto. My jsme byli dohodnuti a zase nedohodnuti.

Tato jednoduchá věc činila tak veliké obtíže. Stalo se přiblížení nepatrné, ale jest viděti, že nemůžeme se dohodnouti, poněvadž s německými spolukrajany ani v této jednoduché otázce, že se může jinojazyčné podání přijmouti v obcích jednojazyčných a v řeči obce vyříditi, což jest jen přirozeno, nemohli isme dosáhnouti dorozumění. A račte uvážiti, když jsme se v této jednoduché věci nemohli dohodnouti, jak se máme dohodnouti ve věci tak dalekosáhlé, totiž v hlavní a nejkárdinálnější, upraveni poměrů jazykových u státních úřadů. My jsme se nedohodli ohledně § 2. a ohledně § 11., totiž také § samozřejmého, který však také němečtí spolukrajané nechtěli, že musí úřady státní korespondovati s obcemi v jazyku obce, což ovšem oni chtěli jinak, aby mohly úřady státní korespondovati ve svém jazyku s obcemi.

Velectění pánové, vy dobře víte, že také byly poměry u samosprávných úřadů stavěny za základ, respektivě za praejudic pro upravení poměrů jazykových u úřadů státních a aby to nemohlo se vůči nám namítat, žádali jsme my v konferencích, aby bylo protokolováno v konferenčním protokole, že naše názory, pokud se týkají upravení poměrů jazykových u samosprávných úřadů, nesmějí býti praejudicem pro upravení poměrů jazykových u úřadů státních, neboť", velectění pánové, to jest něco jiného, když občanstvo samo si vede správu a když státní úřednictvo správu vede. Může se státi, že tam a tam, ten a onen starosta neumí německy, že tam a tam neumí druhý starosta česky; to jest možné u starostů jednotlivých obcí; ale tato zásada nemůže se prováděti u státního úředníka, který je zde k tomu, aby v zájmu obyvatelstva pracoval a způsobilý byl s obyvatelstvem jednati. (Tak jest!). Zde není obyvatelstvo k vůli úředníkovi, nýbrž úředník k vůli obyvatelstvu.

Ale, pánové, když přehlížíme u soudů seznam úředníků druhého zemského jazyka neznalých, tedy konceptních úředníků, je 118 neznalých druhého zemského jazyka, a k vůli 118 úředníkům pak má se převrátiti všechno, co v českém království od staletí platilo, to se má postaviti na hlavu a má se proti zákonům zemským vše převrátiti!

To jest požadavek pánů německých kolegů, jehož splnění není možné. Ale, velectění pánové, vláda při celém konferenčním jednání tom mlčela a nepřiznala barvy.

Kdybych já byl na místě pana ministrpresidenta, arciť by se mi líbilo, kdyby Češi a Němci se dohodli a já neměl při tom žádné práce; to jest to nejpohodlnější vládnutí. Jest to ale možné, když posadíme dva lidi proti sobě, kteří mají různé náhledy, a když třetí, který má říci: Poslechněte, takhle by to nešlo, nebo takhle by to šlo, co říkáte, kdybychom to udělali takhle - když tam sedí a mlčí, naprosto mlčí? Proto jsme nemusili choditi do konferencí, to jsme mohli udělati, jako to děláme dnes. Co řekla vláda dále o státních úřadech? O státních úřadech učinila dokonce předlohu "o zásadách. " Ale, prosím, velectění pánové, kdybyste tu předlohu čtli, - byla nám dána důvěrně a myslím, prazbytečně, neb může se rozdati celému světu, poněvadž to, co tam jest, jest známo všeobecně co tam povídá? Es ist dreierlei moglich, es ist zweierlei moglich, est ist dreierlei moglich, es ist zweierlei moglich, es ist viererlei moglich, es ist dreierlei moglich t. j. jest možno to, ale také ono.

To jsou zásady vládní, které nám dala, kde se jen praví, tak se to dá upraviti, ale také tak se to dá upraviti atd., to jsou zásady, které postavili Češi a které postavili Němci; aby to bylo rovnoprávné, v jednom paragrafu jest napřed, co chtějí Němci a pak zase v druhém §. napřed, co chtějí Češi, pak co chtějí Němci atd. Ve věci celé ale není nikde viděti, co vláda chce a co by si ona přála.

Mně to tak připadá, že ona se bojí říci: tak nebo tak, aby se nemohlo říci, že řekla ona tak nebo tak, poněvadž, když řekne "tak, " dostane bití od Němců, když řekne "tak, " dostane bití od Čechů; proto mlčí, a odpustte, já myslím, že pravil sice starý Qenstierna, že s málem moudrosti dá se ovládati svět, ale že přece to nejde beze vší moudrosti. (Veselost).

Velectění pánové, podívejme se nyní na náš návrh, co vlastně chce. Náš návrh, pánové, označuje vlastně celé české stanovisko, které jsme vždy hájili, a pro které byly v Čechách zbytečně různé boje. Co praví náš návrh?

"Žádáme opatření, aby rovné právo jazyka českého při soudech a státních úřadech v království Českém ve veškerém úřadování nejen zevnějším, ale i vnitřním, vedle platného právního řádu, zejména zem. zřízení z r. 1627, cís. patentu ze dne 8. dubna r. 1848 a článku XIX. státních základních zákonů bylo ve skutek uvedeno; dále, aby nynější platným zákonům odporující stav způsobený po vydání ministerského nařízení ze dne 14. října r. 1899, a tajnými výnosy ministerstva spravedlnosti ze dne 16. října 1899 a tajnými výnosy ministerstva obchodu ze dne 20. října 1899, jakož i poukazy c. k. místodržitele okamžitým odvoláním těchže odstraněn byl. "

To jest náš požadavek; tedy co se žádá ? aby zákonný stav v Čechách, jak dle zemských zákonů jest, byl uskutečněn a proveden (Tak jest!) Jaký je zákonný stav, velectění pánové ? Zákonný stav je v návrhu našem: Zemské zřízení z r. 1627, které nebylo nikdy zrušeno, a jest platné; a to uvádí rovnoprávnost obou jazyků v plné míře, patent ze dne 8. dubna 1848, ktorý nejvyšší soudní dvůr uznal za zákon, vesměs zemské zákony, které ještě nadbytkem byly stvrzeny článkem XIX. zákl. zák. státních.

Já zůstanu státi, velectění pánové, na těchto zákonech zemských, co tyto zemské zákony ustanovují? Odpusťte, pánové, ačkoliv jsou tyto věci známy a tolikrát byly opakovány, že přece nicméně v této důležité době, kde se jedná a rozhoduje zase v této otázce, opakuji tyto názory, jaké máme, a že dovoluji si, pánové, poukázati na rozdíl mezi námi a Němci, a konečně k té resultantě, která by byla podle našeho náhledu snad možná, Vy víte, velectění pánové, že tyto zemské zákony ustanovují:

I.     "že oba jazyky mají býti v celé zemi stejně oprávněny a stejně rovnocenny, i v zevním i ve vnitřním jednání. " Velectění pánové, ustanovují dále:

II.   "že každý obyvatel Čech v celé zemi ve svém jazyku u všech úřadů musí býti slyšen, musí býti s ním projednáváno a věc vyřízena. " Velectění pánové, naše zákony zemské ustanovují dále:

III. "že úřednictvo musí býti znalé obou zemských jazyků, což jest, pánové, přirozeno, když mají s obyvatelstvem jednati.

Velectění pánové, kdo hledí na tuto otázku českou bez předpojatosti, naprosto jenom se stanoviska hodnoty a spravedlnosti, musí říci, že rozřešiti se dá otázka jazyková v Čechách jen tím, když všichni úředníci budou znalí obou řečí. To ať si říká, kdo chce, co chce, jest jádrem všeho, tím by se celá věc, pánové, rozřešila.

Račte nyní dovoliti a podívejte se vůči tomuto zákonnému stavu věci, jaký jest nyní faktický stav.

Pánové, vnitřní jazyk německý jest neprávem, naprostým neprávem, poněvadž není žádného zákona ani zemského ani říšského, kterým by se německý vnitřní jazyk zaváděl panujícím jazykem. Jest dokázáno a zjištěno, že patenty z r. 1852, kterými nepravým způsobem zavedl Kraus vnitřní němčinu v úřadování, jsou nezákonné, neplatné a nepravé. Nebyly, pánové, vedle tehdejší ústavy z r. 1849 vydány, poněvadž také tehdejší ústava oktroyovaná stanovila soudobně jako čl. XI. z. st. z., že mohou býti vydána podobná nařízení jen podle zákona, ale tato byla přímo proti zákonům zemským vydána a udržela se proti zákonům. (Souhlas).

To byl naprosto tajný výnos, který nebyl ani ve smyslu ústavy z r. 1849 uveřejněn v říšském zákonníku, nýbrž který byl tajným způsobem úřadům dodán. A to jest, pánové, síla německého jazyka úředního, to jest ten zákonný stav, pánové, po kterém pánové volali, to jest ten zákonný stav, s kterým jsou nyní spokojeni, když ten nezákonný, nepravý stav, velectění pánové, v království českém platí. (Výborně! Potlesk. )

Ale račte se, pánové, podívati na tu znalost jazyků u úředníků v Cechách. Já prosím, bych zde mohl citovati patenty z doby císařovny Marie Terezie a císaře Josefa II., kterými starají se o to, aby byli úředníci znalí obou jazyků. Ale, velectění pánové, prosím, co dnes máme? Podívejte se na úřednictvo soudní, z jedné třetiny není mocno jazyka českého. U politického úřednictva mohu vším právem říci, že jsou dvě třetiny, které jazyka českého neznají. A němečtí kolegové, kteří tvrdí, že jsou utiskováni, ať se podívají na místodržitelství, tam jsou 2 neb 3 čeští radové, a tak se, prosím, potom úřaduje, že když dostanete ten galimatyáš přeložený, nevíte, co jste vlastně dostali. (Veselost!) To jsou naše názory o této věci principiální. A podívejte se nyní na názory našich krajanů německých, tu přijdete k důsledkům, že to nazírání jejich a naše ve velice podstatných věcech se liší. A v čem se liší ? V kardinálním nazírání. My tvrdíme, že poměry jazykové v Českém království upraveny jsou zemskými zákony a že tudíž, kdyby se měla státi změna nějaká, musí býti zákonem zemským změněny resp. upraveny, a že, kdyby se vydala nařízení, mohla by to býti nařízení jen ve smyslu zemských zákonů platných, jak to také čl. XI. Vaší ústavy nařizuje, že nemůže býti nic vydáno, co by směřovalo proti zákonu.

Velectění pánové, v tomto odchylném nazírání mezi námi a Němci je také odchylné nazírání naše na nařízení Badeniova a nařízení Gautschova.

Zejména mně specielně vytýkala se v této věci nekonsekvence.

Ne, pánové, já stojím na stanovisku témž jako tehdáž, totiž, že změna neb úprava poměrů jazykových, pokud jsou v zemském zákoně, stanoveny nemůže se státi jinak, než zemským zákonem. Já ale stojím na stanovisku, že je možno u provádění zemského zákona nařízení vládní vydati, jako za Badena se stalo. Badeni vydal nařízení, která odpovídala úplně zemskému zákonodárství a stanovila rovnou platnost obou zemských jazyků, a vydal nařízení, v nichž bylo stanoveno, že mají znáti úředníci oba zemské jazyky. Badeni své nařízení ostatně uveřejnil v zákonníku zemském a ne v říšském, uznav, že náležejí do zákonodárství zemského. Ale v Gautschových nařízeních bylo něco jiného. Ta mají zásadou rozdělení země ve 3 pásma, které není v srovnalosti se zákonodárstvím zemským, a kdybychom my o těch neb oněch věcech, pokud se týká vnitřního jazyka, s pány Němci mluvili, nesmíme zapomenouti, že by to bylo velkou koncesí od nás, kdybychom přistoupili na rozřešení otázky vnitřního úředního jazyka dle jazykových obvodů. Račte dovoliti, pánové, za Gautsche, když nás klub zvolil, bychom s ním o známém jeho nařízení pojednali, my se tehdá proti tomu vyslovili a jest známo, že podán byl tehdá známý návrh Herold-Pacák, kterým jsme se proti onomu stanovisku postavili, a když tehdá nás Grautsch žádal za souhlas, že jsme řekli: "Prosím, co tomu říkají Němci?" Na to se nám ovšem nedostalo žádné odpovědi. Račte se pamatovati, že vydána byla Gautschova nařízení takovým způsobem, jakým byly vydány Badeniovy výnosy.

My, pánové, k nim souhlasu nedali, což opakuji ještě jednou. V Čechách se také říkalo tehdá, když jazyková nařízení Badeniova vyšla: "Dejte nám pokoj s nařízeními, my máme zemský zákon a nepotřebujeme žádného nařízení, ať se to jen soudu připomene !" A my jsme říkali: "Co je nám platný zákon, který se neprovádí? My chceme, aby vláda donutila příslušné faktory, aby zákon prováděly. " A tomu vyhovělo se nařízeními Badeniovými, která tehdá úřednictvu nařizovala, že musí užívati obou zemských jazyků, a že jich musí býti úředníci znalí.

A nyní, pánové, postavme si principie naše a německé proti sobě a řekněme si, jaký je mezi nimi rozdíl. Jest rozdíl, a to příkrý mezi našimi názory.

Promluvím o tom obšírněji, zde jen principielně cituji - poněvadž jest to v této době důležito, aby se neřeklo do větru, že jsme si blízko, když to není pravda. Řekněme si to upřímně, jak věc stojí, poněvadž jen upřímným vyslovením věci může se prospěti, a ač jsme přátelé smíru, nemůžeme přes noc něco učiniti, co by naším tradicím odporovalo a poškozovalo náš národ. To také nežádáme od našich německých spolukrajanů, a museli bychom se postaviti na divné stanovisko, kdybychom žádali od nich ustoupení od principií, které jsou spravedlivé.

My chceme: a) "rovné právo obou jazyků v celé zemi u všech úřadů zevnitř i uvnitř. " Co chtějí Němci? Ti chtějí: b) "rozhraničení země v české a německé území s vyloučením češtiny i v zevnějším jednání v německých krajinách a sice tak, že by byla část německá a českoněmecká, neboť česká část by byla smíšena. " My chceme: c) "aby v celé zemi každý občan, ať jest Čech nebo Němec, nalezl svého práva u všech úřadů a soudů. " Němci chtějí: d) "aby Čech v území převahou německém mohl nalézti právo jen jazykem německým, nebo tlumočníkem. "

My chceme: e) "aby menšinám obou národů dostalo se úplné ochrany". Němci: f) "aby naše menšiny z plna se přizpůsobily většině německé, respektive s ní splynuly a tam utonuly, (Tak jest! aby tam zmizely!, "

My chceme dále: g) "aby království České zůstalo nedílné a jednotné, jak od staletí bylo zachováno, co vlast naše jednotná. "

Já k tomu ještě přijdu, že my bychom neměli ničeho proti tornu, kdyby z kommunikačních a hospodářských důvodů řadily se k sobě stejnojazyčné obce, ale tak, aby se to provádělo, jak se to dělo až dosud sněmem. Ale k ohraničení takovému, jakého si Němci přejí, jen z důvodů národnostních, nepropůjčíme ruky své, poněvadž němečtí krajani nechtějí toto upraveni z hospodářských a kommunikačních důvodů, nýbrž z důvodů ryze národnostních a politických.

A k jakým konsekvencím to politicky by vedlo, víte; ale i obyvavatelstvo by se mnohdy poškodilo, o tom máme přece již zkušenosti.

Račte se pamatovati, že když Němci byli zde u vesla, oddělili jednu obec z národních ohledů od českého okresu, a když jsme sem přišli jako většina, tato obec z hospodářských a komunikačních poměrů pro Boha prosila, aby zase tam byla dána, kde dříve byla, poněvadž tam všemi svými hospodářskými a kommunikačními poměry byla odkázána. Řekněme to zkrátka, my chceme pravou, poctivou spravedlnost a rovnoprávnost, aby každý občan, ať jest to Čech nebo Němec, byl rovnoprávným a stejně oprávněným. Němečtí krajané odpustí, když pravím, že chtějí dvojí rovnoprávnost, jednu pro sebe, druhou pro nás, oni že by byli německými a my českoněmeckými.

To se mi tak zdá ze všech těch projevů, a jak znám myšlénky na straně druhé, myslím, když to postavíme proti sobě, že rozdíl není tak malý, jak se tvrdí, že jsou to rozdíly velice podstatné a že nelze je úplně jen tak upraviti, že jsou to velice podstatné rozdíly.

Podívejme se nyní na požadavky německé Jest to především státní němčina neb dorozumívací řeč německá. A ten požadavek kladou stejně ať mírní ať nemírní.

Tak mluvili na sněmu ve schůzích i soukromě i na řišské radě Dr. Pergelt, Prade a Dr. Eppinger a dokazovali všichni stejně vyvýšenost němčiny, a zejména Dr. Eppinger zde to ostře pointoval. Právě ten poslední muž nejhlouběji se mne dotkl, poněvadž jsem vycítil to ironisování, když on tu vyvýšenost řeči německé nám vytýkal, a když se smál, že bez ní ničeho nezmůžeme. Neméně nemile dotknouti se musí, když slyším, pánové, řeč muže, jakým jest Prade, který ve své liberecké řeči rovněž totéž hájil, když dále uvážíme článek poslance Schuckra v Bohemii, kde pravil, že státní německá řeč jest conditio sine qua non, která "sein muss" - tu vidíme, že toto nazírání. pokud se týče státní německé řeči, jest tak u těch pánů zakotveno, že ti pánové od toho neupustí vzdor tomu,