tohoto soustátí, nýbrž zároveň předmětem volného obchodu mezinárodního.

Pohyb mezi jednotlivými zeměmi rakouskými těžko jest zjistitelný, pokud se však obchodu zahraničního týče, obnáší přívoz černého uhlí 53. 2 millionů metrických centů v hodnotě 34 6 millionů zlatých, naproti tomu vývoz uhlí hnědého činí 86. 6 millionů metr centů v hodnotě 31. 5 millionů zlatých. Z toho vidíte, že, pokud tyto dvě položky, hlavně Čech se týkající, máme na zřeteli, přesahuje hodnota přívozu o několik mil. zl. hodnotu vývozu.

Při úpravě zemského monopolu bylo by nutno k této skutečnosti vzíti zřetel. Bylo by potřebí zříditi jakous kontrolní finanční čáru na hranici země, aby zemský monopol mohl konati vliv též na uhlí vyvážené a přivážené, čehož bylo tím více potřebí, poněvadž konjunktury nejsou jen vzestupné směrem nahoru, nýbrž i sestupné směrem dolů. Upozorňuji příkladně na klesání uhelných cen v druhé polovici let sedmdesátých.

Že by vnitřní úprava celé věci se zřetelem na territorialní obmezenost zemského monopolu s velkými nesnázemi byla spojena, leží zajisté na jevu Překonání obtíží těch bylo by nesnadno i při dobré vůli činitelů vídeňských, což teprvé, kdyby se této dobré vůle, jak očekávati lze, zhola nedostávalo!

Vedle legislativních překážek, pánové, kynou nám dále nesnáze povahy finanční Zemský monopol uhelný zasáhl by nepopiratelně do sféry předně soukromých práv uhelných obchodníků, v kteréžto příčině vhodné rozluštění by se však konečně snad našlo. Leč monopol onen zasáhl by též do sféry soukromých práv uhelného těžíře. Dosud, jak praveno, jest uhlí res in commercio, předmětem volného obchodu, poskytujíc těžíři možnost, aby využil konjunktury, aby prodal výrobek za cenu, kterou mu tržní poměry činí přípustnou. Však kdyby se cestou legální zavedla regulace cen ve smyslu návrhu p. posl. Kaftana, pak by věc byla možnou jen cestou vyvlastnění. Že cestu tuto lze nastoupiti, nelze arci pochybovati, však vyvlastnění nemohlo by se státi jinak, leč proti náhradě dokázatelné újmy majetkové, která by diktováním ceny majitelům dolů vznikla.

A tu, pánové, představte si věc konkrétně, uvažujte, jaké ohromné obtíže by spravedlivé zjištění náhrady této způsobilo, a uvažte dále, do jakých sum by náhrada mohla sahati, zvlášť se zřetelem na poměry, které mezi skupinami velkokapitalistické výroby a směrodatnými činiteli státními fakticky panují.

Však tím nejsem ještě u konce. Ku všemu uvedenému druži se obtíže diktované s hlediska národohospodářské organisace. Nechci při této příležitosti pouštěti se do obšírného rozboru otázky, do jaké míry jsou orgánové správy veřejné, tedy po výtce země a stát, vůbec způsobilé, aby zasáhly činně do procesu výrobního. Jisto jest, - o tom myslím, že nebude mezi námi až na socialisty sporu, - že obor, v němž přímé účastenství země a státu ve výrobě hospodářské jest vhodné a účelné, má meze poměrně úzké a že luzné sny socialismu o možnosti všeobecné výroby kollektivistické zůstanou na tak dlouho pouhými sny, dokud lidé nepřestanou býti lidmi a nestanou se anděli.

O této zásadní stránce otázky však nehodlám se šířiti a upozorňuji pouze k tomu, že by uskutečnění návrhu p. koll. Kaftana předpokládalo předně zřízení obrovského apparatu úřednického, opatřeného drahými silami odbornými; dále zjednání si velikého provozovacího kapitálu, jehož výši vzhledem k obratu uhelného obchodu v Čechách páčím nejméně na 20 mil. zl.; za třetí pak musili bychom se spřáteliti s myšlénkou, že země přijímá na, sebe obrovské risiko, a to risiko plynoucí nejen z delcredere, nýbrž i z vlnobití konjunktur.

Z těchto několika poznámek seznati lze dalekosáhlou řadu nesnází, obtíží a překážek, které se provedení návrhu p. kol. Kaftana staví do cesty, a kdo vše to zrale uváží, sotva mi odepře souhlasu, jestliže dím, že cestou, kterouž návrh má na zřeteli, bychom se sotva vlastního účelu, t. j. regulování uhelných cen, v době dozírné mohli dočekati. Nechci sic přes to návrh nazvat přímo utopií, tolik však právem říci možno, že návrh jest. pouze pium desiderium, zbožné přání, jehož praktické uskutečnění za poměru nynější hospodářské a politické dynamiky jeví se být vyloučeno.

Přes to vše, lze však iniciativu pana posl. Kaftana vítati A sice ze dvou příčin. Předně proto, poněvadž rokování o návrhu poskytuje příležitosti, abychom se poohlédli po jiných prostředcích, které by snad mohly snáze vésti k cíli. Těchto prostředků bylo v průběhu debaty několik uvedeno a poslední pan řečník mluvil zejména o taxách. Myšlénka jeho jest patrně příbuzná s právní zásadou, kterou vyjadřuje § 51. živnost. řádu. § 51. živnost. řádu stanoví předpis, dle něhož veřejná správa jest oprávněna pro jistý dosti úzký obor obchodní, totiž pro drobný obchod předměty k denní potřebě sloužícími - stanoviti taxy. Jest to zbytek četných starých práv výsostních, kterými správa veřejná do hospodářského života druhdy zasahovala. Mám za to, že by v zásadě nebylo konečně námitek, aby právo ono rozšířeno bylo nyní na obchod uhelný. Však provedení věci bylo by ohromně nesnadné. Věc by předpokládala, aby zjištěny byly výlohy svéstojné, t. j. produkční náklady výrobců horních, a to nikoli všeobecně, nýbrž důl od dolu, neboť náklady ony jsou různé a stále se mění. O nějaké šabloně nebylo by lze mluviti. Vsak právě ono nutné specialisovaní působilo by tak velké obtíže, že si pro dozírnou dobu od prostředku toho praktického výsledku rovněž neslibuji.

Mnohem spíše by se mně zamlouvalo následující:

Kdo sledoval hnutí, jež průběhem posledního desítiletí točí se kolem t. zv. otázky kartelové, neupře, že všecko to, co způsobilo přemrštěné využití konjunktury ve prospěch stupňování cen uhlí, není v podstatě než zvláštní formou kartelu Co jest, pánové, kartel? V kartelu zračí se vyšší stupeň associace velkokapitálu

Účelem kartelu není jen tak zvané "regulování" výroby k zamezení hospodářsky zhoubné nadprodukce, nýbrž kartel směřuje po výtce též k tomu, aby z velkokapitalistické výroby vypuzen byl moment soutěže. Dlouhou dobu byla soutěž mezi velepodniky účinným korrektivem proti upřílišněnému kořistění z výhod výroby velkokapitalistické. Nynější vyšší, zdokonalenou formou výroby velkokapitalistické, jevící se v kartelech, byl korrektiv onen odstraněn, konkurenci v lůnu dotyčné skupiny výrobní dán kartelem výhost. (Posl. Březnovský volá: Společnost raubířů !)

Co radno tu učinit? Po mém soudu nelze než, arci směrem opačným, postupovati na téže cestě, kterou kartel vznikl. Nějaké tak zv. "regulace, " zostřený dozor, zápověď kartelů a t. d nepovedou k cíli. Kartel vypudil jedněmi dveřmi z lůna dotyčné výrobní vrstvy konkurenci a diktuje nyní spotřebitelstvu libovolně ceny. čeleno pak kartelu nemůže být jinak, než když se vypuzené na jedné straně konkurenci otevřou na druhé straně dvířka jiná, t. j. když se do lůna kartelovaných vrstev zasadí samostatné, na kartelu neodvislé a výstřelky kartelu potírající podniky konkurenční.

K tomuto úkolu nechť veřejná správa obrátí svůj zřetel. Podobná myšlénka byla vodítkem při ustátnění drah, pokud bě želo o zřízení tak zv systému smíšeného. U nás v Rakousku cíl arci dosažen nebyl, jednak pro nedostatečnou energii hospodářské naši politiky, jednak i z toho důvodu, že čáry železniční jen v určitých regulacích jsou vzájemnému tlaku konkurenčnímu vysazeny. Jinak by, pokud se tohoto druhého momentu týče, byla věc při těžbě uhelné. Tu z několika ve správě veřejné se nalézajících podniků tlakem konkurenčním velmi vydatně by se mohlo na regulaci cen působiti.

Přihledněme k věci blíž. Dnes má státní erár v pánvi příkladně Mostecké tři doly tak zv. Juliovy, z nichž dva nalézají se v plné činnosti, vyrábějíce denně 200 až 240 vagonů dobrého uhlí. Dnes stát většinu uhlí toho prodává cestou řízení ofertního. (Různé hlasy. ) Podrobnosti ofertního řízení tohoto jsou věcí vedlejší. Faktum jest, že uhlí ono zadává se již přes 12 roků jisté velkofirmě, při čemž si stát vymiňuje určité kvantum pro své erární podniky, jako jest: Příbram, Kutná hora a pro státní dráhy (Hlasy: Pro své železnice kupuje drahé uhlí) Bezpochyby, poněvadž těžba z dolu Juliova nestačí.

Uvádím však věc za tím účelem, že by vzhledem k vlastnictví státu k dolům Juliovým nebylo snad nemožno, buď koupí neb vy vlastněním získati ještě dolů několik, aby docíleno bylo takové těžby, by se na tvorbu cen při uhlí dolů soukromých důtklivě mohlo působiti.

V pánvi hnědouhelné se těží denně asi 6000 vagónů; r. 1899 obnášela celková těžba as 172 milionů metr. cestů, 200-230 vagónů, které denně se vyrábí v dolu Juliovu, k soutěži by ovšem nestačily; kdyby však zem nebo stát tím neb oním způsobem právním, získáním 3-4 dolů, jiných konkurenční ono kvantum rozmnožily příkladně na 800-1000 vagónů denně, pak by i bez uzemstění aneb ustátnění dolů, jakož i bez zemského monopolu prodejního mohla být tržní cena uhlí v zájmu hospodářského celku zajisté velmi vydatně regulována. V tomto směru by se tudíž odporučovalo, nasaditi páku. Finanční risiko by při věci nebylo nikterak přílišné.

Provedení celého plánu, jak v Cechách tak v ostatních zemích, jež slynou produkcí uhelnou, vyžadovalo by investičního kapitálu obnosem as 80- 00 mil. zl. Tyto náklady nebyly by však obětovány, nýbrž při správě jen poněkud dobré, mohly by při nejmenším nésti aspoň občanský úrok. Za to však zisk celku byl by takto provedenou regulací uhelných cen velice podstatný. Počítejmež Celá nynější produkce uhlí v Rakousku činí něco přes 400 mil. metr. centů. Kdyby, dejme tomu, polovice kvanta onoho podléhala vlivu regulace působeného soutěží podniků veřejných, a kdyby účinek vlivu toho měl za následek zlevněni jen o 5 kr. při metr. centu proti ceně tvořící se dle zásad poměrů nynějších, získala by celková výroba soustátí tohoto, pokud odvislou jest od ceny uhlí, roční úspory obnosem 10 mil. zl. ročně.

Byl by to ovšem též experiment, jehož provedení narazilo by na četné obtíže. Však uskutečnitelnost jeho najisto daleko jest snadnější, než realisování myšlénky v návrhu p. posl. Kaftana obsažené. Arci předpokládaje dobrou vůli směrodatných v té věci činitelů, od kterých jsme pohříchu ve všem všudy závislými. Nemáme žádné moci, abychom na onu dobrou vůli, na její vznik a směr přímý vliv konali. Jest nám po ruce jen vliv nepřímý, spočívající ve váze obecného přesvědčení.

Netajme se smutnou pravdou, že jednání tohoto sněmu týká se z pravidla předmětů, jichž rozhodování přísluší kompetenci rady říšské. Všechna naše dotyčná usneseni mají tudíž ráz platonické tužby, pouhého přání.

Než, pánové, přání dotyčná mohou nabýti jen tenkráte významu, mohou si zjednati jenom tenkráte respektu a státi se východištěm konkrétních kroků k zjednání nápravy vedoucích, když opřena jsou o vnitřní pravdivost, o technickou uskutečnitelnost a věcnou důvodnosť.

Poněvadž nemám práva, abych při prvním čtení činil přímý návrh, dovoluji zi vysloviti alespoň žádosť, aby komise, které návrh p. posl. Kaftana bude odkázán, ať už je to komise rozpočtová anebo národohospodářská, vedle uvažování o návrhu p. posl Kaftana též k mým skromným vývodům vzala zřetel, a zejména myšlénce právě pronesené pozornost svoji věnovati ráčila.

Avšak, pánové, návrh pana poslance Kaftana vítám ještě z druhého důvodu. Projednávajíce tento návrh, dotkli jsme se palčivé otázky, která byla předmětem zdražení uhlí, předmětem najisto nemístně využitým. Jest to mocné ono hnutí, které vlní od let vrstvami dělníků báňských, směřujíc ku zkrácení pracovní doby v dolech uhelných.

Kdo nestojí výlučně na stanovisku kapitálu investovaného v horách, přizná, že zákonné předpisy, týkající se pracovní doby v dolech, jak stanoveny jsou zákonem z roku 1884, dnešním potřebám nevyhovují. Má-li která dělnická vrstva vůbec nároky na legislativní skrácení doby pracovní, pak jest to vrstva dělného lidu v uhelných dolech pracujícího. Vojákům se létá válečná počítají dvojnásob. Kdo viděl, pánové, ty polonahé postavy, pracující po 10-11 hodin hluboko pod zemí, jednak v nesnesitelném, vedru, jednak ve studeném průvanu, ve vzduchu prachem uhelným přeplněném, kdo uváží fysickou námahu, se kterou práce ta jest spojena, jakož i četná ona nebezpečí zdraví a života, jimž dělník dotyčný jest vysazen, musí doznati, že pracovní výkon dělníka báňského u porovnání s výkonem pracovníka nad zemí zaměstnaného vykazuje koefficient ne snad dvojnásobný, nýbrž ještě větší.

Od kapitálu v dolech investovaného nelze očekávati, aby konal dílo humanity. Úkol ten náleží v obor sociálně politické činnosti státu.

Ochrana hospodářsky slabších, ochrana těch, kteří nemají nežli výkon pracovní jakožto jediný statek, jejž zpeněžiti musejí, aby zachránili existenci, ochrana těch jest nejušlechtilejším úkolem státu moderního.

V těchto slovích nespočívá nikterak nějaká tendence antikapitalistická. Každý střízlivý pozorovatel věcí hospodářských dovede v plné míře uznati hluboký nejen hospodářský, ale i sociální význam kapitálu při výrobě súčastnéného.

Pouze o to tu běží, aby výstřelky kapitalistické výroby nepřesahovaly za mez, kterou staví spravedlivý ohled na hospodářsky slabších. Jsem ostatně přesvědčen, že ani kapitál v dolech investovaný, ani celková průmyslová výroba zkrácením pracovní doby žádné podstatné újmy neutrpí. Dle dotyčných šetření možno míti za to, že efekt zkrácení pracovní doby v uhelných dolech bude míti v nejkrajnějším případě za následek zvýšení ceny uhlí o 2-2 1/2 kr. na mct. obnos to, který bohaté společnosti báňské hravě mohou tratiti vzhledem ku vysokým nyní dividendám a který, kdyby přesunut byl na spotřebovatelstvo, rostříštil by se do tak nepatrných atomů, že by výroba jakožto celek stížení ono ani nepocítila.

I v této příčině dovoluji si slušně žádati, aby komise při poradě o návrhu p. posl. Kaftana vzala v úvahu, zda by se neodporučovalo, vyvolati usnesení sl. sněmu, kterým by snahy havířů po zkrácení doby pracovní morální doznaly podpory.

Pánové! Uhelného monopolu zemského nedosáhneme; sezemštění neb sestátnění dolů dá asi též dlouho, velmi dlouho na se čekati; i zřízení konkurenčních podniků baňských mnou ventilovaných narazí v praksi na obtíže, ne snad proto, že by věc nebyla uskutečnitelná, nýbrž proto, poněvadž politicky rozervaný stát náš není žádné pronikavé národonospodářské iniciativy schopen. Pakliže však dvoudenní naše debata aspoň částečně k tomu přispěje, aby pod tlakem veřejného mínění spravedlivému požadavku 70 000 lidí bylo vyhověno, pak dlouhé naše rokování aspoň po této stránce nevyzní nadarmo. (Výborně!)

V ohledu formálním navrhuji, aby návrh pana poslance Kaftana nejen komisi rozpočtové, nýbrž také komisi národohospodářské byl přikázán. (Výborně! Výborně! Řečníku se blahopřeje. )

Nejv. maršálek zemský: Pan poslanec Dr. Fořt činí návrh, aby návrh pana poslannce Kaftana byl přikázán též komisi národo-hospodářské.

Žádám pány, kteří tento návrh podporují, by vyzdvihli ruku.

Návrh jest dostatečně podporován

Der Herr Abgeordnete Dr. Fort hat den Antrag gestellt, welcher hinreichend unterstützt worden ist, dass der in Verhandlung stehende Antrag nicht nur der Budgetcommission, sondern auch dem volkswirthschaftlichen Ausschuss, zugewiesen werde

Es gelangt nunmehr zum Wort der nächste Redner, welcher gegen den Antrag eingeschrieben ist.

Ich ertheile das Wort dem Herrn Abg. Dr. Reiniger.

Abg. Dr. Reiniger: Hoher Landtag! Nur ungern und widerwillig ergreise ich das Wort vor einem derartig leeren Hause und bei der begreiflichen Ungeduld, die sich aus dem Angesichte der Herren malt. (Abg. Wolf: Wo ist denn der hohe Adel?)

Ich habe bemerkt, dass ich diese Ungeduld nach dieser langen und erschöpfenden Debatte vollkommen begreife, die Unlust, von der ich gesprochen habe, stutzt sich nicht nur auf diese Thatfachen, sondern auch darauf, dass ich von vornherein das Gefühl habe, dass alles das, was in der vorliegenden, uns alle so nahe berührenden Angelegenheit in den Wind gesprochen sein wird, und die Beschlüsse nur Makulatur für die hohe Regierung sein werden, ohne einen

Erfolg zu erzielen. Andererseits ist es auch die Form, in welche der geehrte Herr College Kaftan seinen Antrag zu gießen für nothwendig erachtet hat, welche diese Unlust nur vermehren kann.

Damit hat er der Sache und dem an sich guten Kern seines Antrages, der darin gipfelt, dass Stellung zu nehmen wäre gegen die schamlose Bewucherung der deutschen und čechischen Bevölkerung dieses Landes, energisch Stellung genommen werde, nicht gedient, dass er diesen an sich guten Antrag verquickt hat mit Tendenzen, welche zweifellos dem Rustzeuge ihrer staatsrechtlichen Bestrebungen entnommen sind.

Es sind bereits von vielen Vorrednern, in erster Linie vom Abg. Strache und von meinem engeren Parteigenossen Pacher diese Umstände des Näheren beleuchtet worden und ich würde mich nur einer zwanglosen Wiederholung schuldig machen, wenn ich daraus zurückgriffe.

Es kann keinem Zweisel unterliegen, dass wir gegen die Verländerung, gegen das Landesmonopol aus nationalen und politischen Gründen sein müssen, weil wir gar kein Interesse daran haben, dass im gegen wärtigen Zeitpunkte die Competenz des Landes in irgend einer Weise sich vermehre, und weil wir auch kein Interesse daran haben, den Einfluss des Landesausschusses, welcher nach dem Gesetzesvorschlage des Abg. Kaftan mit diesem Privilegium des Kohlenhandels in Böhmen betraut werden soll, und der doch in seiner Mehrheit čechisch ist, und überall dort, wo er durch seine Organe und seine Beamten in Wirksamkeit, tritt, in hervorragender Weise für das Čechenthums wirkt, im deutschen Sprachgebiete, in dessen Mitte sich die meisten Kohlenfelder befinden, noch zu vermehren

Und dass sich der Einfluss des Landesausschusses durch die Verwirklichung des Antrages Kaftan noch vermehren würde, ist keine Frage.

Wenn sümmtliche Kohlen-Gruben in Deutsch-böhmen einer soweitgehenden Einflufsnahme der Landesverwaltung unterstellt würden und die Landesverwaltung den Kohlenwerkbesitzern die ganzen Produkte abzukaufen hätte und infolge dessen auch die Preise zu bestimmen hätte, was aber an den Antrag als selbstverständlich anzureihen wäre, so kann daraus geschlossen werden, wie weit gehend die Befürchtungen sind, die wir an die Verwirklichung eines solchen Antrages in politischer Beziehung knüpfen müssen.

Dazu kommt noch, dass nach Absatz 3 des Gesetzesvoranschlages der Landesausschuss berechtigt sein soll, das Privilegium dadurch auszuüben, dass er den Einzelverkauf an von ihm nach feinem freien Ermessen erwählte Händler weiter gibt.

Das würde den Einfluss des Landesausfchusses in einer unseren nationalen Zielen nicht dienlichen Weise vermehren, und wir sind davon überzeugt, dass die Folgen des zu beschließenden Gesetzes die sein würden dass eine Unmasse čechischer Kohlenhändler in das deutsche Gebiet gebracht würde, und die weitere Consequenz, dass dieser Theil des Handels vom Landesausschusse abhängig gemacht würde.

Aber i l) glaube, dass das Gesetz auch aus rein volkswirtschaftlichen Gründen, soweit es sich nämlich um die Verländerung handelt, unausführbar ist Böhmen ist dermalen noch kein abgesondertes Wirtschaftsgebiet, es ist nur ein Theil des allgemeinen Wirtschaftsgebietes der österreichisch-ungarischen Monarchie, und ich glaube, dass ein so tiefer Eingriff in die Production eines so wichtigen Artikels, wie es die Kohle ist, nicht

in einem Theile dieses Wirtschaftsgebietes geschehen kan sondern dass sich derselbe, wenn er sich überhaupt verwirllichen soll, immer nur auf das ganze Wirtschaftsgebiet beziehen muss.

Es lässt sich doch kaum denken, dass ohne große Reibungen, ohne große Missstände beispielweise der Kleinhandel in Schlesien, Ungarn, Steiermark frei fein sollte von solchen monopolistischen Eingriffen, während er in Böhmen an ein Landesmonopol geknüpst sein soll

Nach meiner Ansicht müsste die ganze Angelegenheit von vornherein als eine Reichsangelegenheit behandelt werden müssen. Damit will ich aber nicht gesagt haben, dass ich dem Verstaatlichungsgedanken das Wort reden will. Ich theile die Anschauung des Herrn Abgeordneten Strache, dass man unserer Administration, unserer Staatsverwaltung, durchaus nicht die Befähigung zutrauen

kann, in zweckdienlicher Weise dieser Aufgabe gerecht zu werden. Der ganze bureankratische Apparat ist überaus schwerfällig und es wäre auch nicht im Interesse des consumierenden Publicums, wenn der Staat den Kohlenhandel in der Hnnd hatte. Vor allem würde sich wie gewöhnlich ein weitgehender Fiscalismns breit machen und ich glaube, wir kämen bald in die Lage, dass wir theuerere Kohlenpreise als wir heuer an Weimann und Petschek zu zahlen haben, an die Regierung und den Steuerfiscus zahlen müssten.

Es ist dieser Umstand allein schon hinreichend, um meine Befürchtungen zu rechtfertigen, die wir gegen die Verstaatlichung des Kohlenhandels hegen. Dazu kommt die Interesselosigkeit und der Formalismus, den unsere Bureaukratie gewohnt ist Ich glaube, wir müssten in jedem einze'nen Falle ein mit einem 50 kr. Stempel versehenes Gesuch einbringen, wenn wir einen Waggon Kohle haben wollten.

Dazu kommt noch eines. Wie soll unsere Bureaukratie den Ansprüchen des consumierenden Publicums bezüglich der Dualität der Kohle gerecht werden? Wahrscheinlich würde sie sich damit nicht befassen, sondern die Interessenten müssten dann jene Kohle nehmen, die ihnen der Herr Beamte zuweisen würde, ganz abgesehen von der bei uns herschenden Protectionswirtschaft.

Etmas anderes aber ist die Frage, ob die Regierung berufen wäre, in Form von Preistarifen und zwar von Maximaltarifen dem Wucher entgegenzutreten. Dass diese Verpflichtung besteht, und auch die Möglichkeit der Durchführbarkeit derselben kann einem Zweifelt nicht unterliegen, obzwar es Schwierigkeiten haben wird, entsprechende Sätze festzulegen.

Es muss darauf hingewiesen werden, dass die Productionsbedingungen für Kohle in den verschiedenen Theilen des Landes verschieden sind, sowohl was die Bringbarkeit anbelagt, d. h. die Schwierigkeit bei Gewinnung derselben aus dem Boden, als auch bezüglich der Lohnverhältnisse, der Wassererhaltungsverhältnisse und dergleichen.

Aber ich glaube, wenn man jene Preise zugrunde legen würde, welche vor dem Arbeiterstrike bestanden haben, so würde an der Hand dieser Preise einen Tarif nicht

unmöglich sein auszustellen. Denn in diesen damaligen Preisen liegt schon eine Rückfichtnahme auf die Productionsbedingungen. Wenn man nun zu diesen Preisen auch einen Zuschlag hinzufügen würde, in dem die Lohnerhöhungen inbegriffen sind, welche freilich noch nicht bewilligt wurden, die aber leicht bewilligt werden könnten, ferner gewisse Beträge, welche vielleicht noch als Schaden des Unternehmers infolge des Strikes in Rechnung zu ziehen wären es kann sich nur um geringfügige Beträge handeln - so würde man wahrscheinlich ganz acceptable und zweckmäßige Preistaxen zustande bringen.

Man darf nicht sagen, die Preistaxen passen nicht in die moderne Wirtschaft, die Preistaxen seien etwas mittelalterliches.

Es ist zwar richtig, dass diese Preistaxen im Mittelalter eine große Bedeutung hatten, aber, wenn man die Verhältnisse jener Zeit ins Auge fasst, so sieht man, dass damals dieselben Motive maßgebend waren, wie heute in Bezug auf Einführung von Preistaxen, damals waren es hauptsächlich die Zünfte, welche die Preise der Marktwaren in den größeren Städten zum Schaden der Käufer auf einem hohen Stand erhalten wollten.

Diesem wucherischen Treiben der damaligen Zünfte traten die Behörden und Stände entgegen durch die Preistaxen.

Etwas ähnliches tritt uns nun auch heute vor Augen; wir haben es zwar nicht mit den alten Zünften, aber doch mit dem Cartell einer kleinen Capitalistengruppe zu thun, welche sich eines großen Theiles der Kohlenproducte im Lande bemächtigt hat und die Preise vorschreibt ganz nach ihrem Gutdünken, zum Schaden der Consumenten, zum Nachtheile des Arbeiters, zum Schaden des öffentlichen Wohles, zum alleinigen Nutzen des eigenen Geldbeutels.

Nun hat der Herr Abgeordnete Dr. Leitner Grundsätze ausgesprochen, zu denen ich den Kopf schutteln musste.

Ich habe aus seinen Ausführungen den Eindruck gewonnen, dass die wirtschaftlichen Grundsätze, welche seinen Anschauungen als Basis dienen, kaum andere sind als jene, welche die Petscheks und Weimanns selbst haben. Er hat recht gehabt, wenn er hervorhob, ihn nicht als Vertreter der Kohleninteressenten zu halten, denn hätte er das nicht gesagt, wir hätten ihn leicht dafür halten können.

Es sind auch seine Argumente nach meiner Ansicht wirkungslos geblieben. So hat er z. B. den volkswirtschaftlichen Grundsatz aufgestellt, dass es nicht angehe, die Production zu trennen von der Verwertung der Producte, und er hat weiter gesagt, dass, wer die Verwertung der Producte für sich in Anspruch nehme, der muffe sich auch der Productionsthätigkeit unterziehen.

Das ist aber kein volkswirtschaftliches Axiom. Denn heute liegt der Fall so, dass faktisch diejenigen Herren, welche die Verwertung der Producte allein besorgen, die Herren Weimann, Petschek und Genossen, dass diese sich der Productionsthätigkeit nicht als solcher unterzogen haben, sondern im Gegentheil nur die Verwertung für sich in Anspruch nahmen Herr Dr. Leitner hat denn auch gemeint, dass ein Eingriff dieser Art in die Verwertung der Production socialistischer Natur wäre Das wäre doch nicht so entsetzlich, wenn eine solche Institution socialistisch wäre. Man kann nicht sagen, dass derjenige wirtschaftliche Grundsatz, der zufällig im Kopfe socialistischer Denker entstanden ist, oder im Zusammenhange mit irgendeiner socialistischcn Theorie sich herausgebildet hat, aus diesem Grunde allein nicht discutierbar ist und beiseite gelegt werden muss.

Wenn er nach meiner Ansicht irgendwie verwertbar ist für die Entwicklung der Volkswirthschaft, so muss er ohne Rucksicht auf seine Entstellung Verwendung finden. Ich möchte den H. Dr. Leitner darauf aufmerksam machen, ob er nicht mit der Aufstellung des Grundsatzes, dass man die Production nicht trennen dürfe von der Verwertung der Production, und dass demjenigen, der sich der productiven, Thätigkeit unterzogen hat, auch die ungeschmälerte Verwertung der Producte zufallen müsse nicht selbst weiter gieng, dass dieser Grund? satz nach meiner Ansiche eigentlich erst recht socialistischer Natur ist. Wenn man ihn verallgemeinert bezüglich der Kohlenarbeiter, so würde das heißen, dass die Arbeiter, welche die Kohle aus der Erde herausbringen mit dem Aufwände ihrer Arbeitskräfte und mit eigener Lebensgefahr, selbstverständlich das Recht haben, dieses Product allein zu verwerten, den ganzen Wert für sich in Anspruch zu nehmen.

Ich glaube, die Geister, die er rief, sind nicht diejenigen, die er rufen wollte, und, wenn er Scheu hat vor dem socialistischen Gespenste, war es nicht gut, dieses an die Wand zu malen.

Ich glaube, es ist eine größere Gefahr für die Entwicklung des socialistischen Gedankens darin gelegen, wenn man versucht, solchen Reformversuchen immer wieder entgegenzutreten

Es liegt keine Gefahr darin, wenn der Staat derlei Auswucherungen mit den entsprechenden Zwangsmaßregeln entgegentritt, wohl aber darin, wenn er diefes unterlässt, da er in diesem Falle das Vertrauen der großen Menge, des Volkes zur Staatsautorität untergräbt, und das Volk das Vertrauen auf die redlichen Bestrebungen der Staatsautorität verliert.

Ich glaube, dass die österreichische Regierung, und das ist wohl die Hauptsache, nicht geneigt sein wird, in dieser Sache noch etwas zu thun r as verleidet jedem das Wort in dieser Angelegenheit. Von einer Regierung, die sich im Besitze eines Handelsministers besindet, der seine Kenntnis von den österreichischen Handelsverhältnissen aus einer untergeordneten Stelle und Thätigkeit aus der Balkanhalbinsel erworben hat, und von einem solchen Minister dieser Ärt, der nur ein Verlegenheitsminister ist, konnten wir nichts anderes erwarten, als die tlägliche Haltung bei der kürzlichen Kohlenenquete in Wien.

Es hat auch die Börse die Beendigung dieser Enquete mit einer großen Hausse in den Kohlenaktien begrüßt. (Zwischenruf: 10°/o!), und seit dem gestrigen Tage sind die Aktien um 1-6% gestiegen. Die Börse ist

nach diesem Ausfalle der Enquete nach den freundlichen Worten des Ministers zur Ueberzeugung gelangt, dass ihr von Seiten der Regierung keine Gefahr droht und dass nicht erwartet werden darf, dass irgend welche Einmischung der Regierung erfolgen werde in dieser ganzen Angelegenheit. Ich glaube, der Spürsinn der Börse in dieser Richtung hat sich wiederholt schon als sehr zuverlässig erwiesen und es steht zu befürchten, dass er auch diesmal vollkommen Recht