Neprohřešujeme se proti prospěchu českého lidu, když mu kulturní pospolitost slovanstva přivádíme na mysl; naopak konáme tím jen svoji povinnost (Tak jest!), poněvadž jsme si vědomi, že nic nedovede český lid zbaviti tou měrou beznadějnosti vzhledem k utváření se věcí příštích, že nic nedovede tak povzbuditi jeho mysl, vzpřímiti jeho páteř, jako když poukazem na kulturní pospolitost slovanstva z kořene vyvrátí se theorie, kterou Vy nám od let hlásáte, theorií totiž o naší úplné isolovanosti plemenné.

Té osamocenosti není při naší exponované poloze zeměpisné. A činíme-li této své povinnosti zadost, a je-li vědomí této povinnosti zdrojem, z něhož vyšel návrh posl. Šamánka, pak nám věc tu vyčítati nesmíte, neboť my v ohledu tom nekonáme nic jiného, než co Vy spůsobem tu a tam neomaleným vzhledem k idei velkoněmecké veřejně při každé příležitosti konáte sami. (Výborně!)

Bylo dále řečeno, že tendence obsažená v návrhu pana kollegy dra Šamánka má význam demonstrační, namířený proti Rakousku.

Pánové! Není většího klamu nad podobnou domněnku. Jestliže kdo jest přítelem trvání a rozvoje rakouského soustátí, ovšem v takové úpravě, která by všem jeho slovanským národům poskytovala opravdové záštity, pak je to zajisté duch kulturní slovanské pospolitosti, žijící i v útrobách národa ruského.

Na Lamanské a podobné zkostnatělé politiky přežitých tradic se neobracejte. Rusko, jako každý veliký národ, má různé odstíny, kvas vývoje plodí rozmanité vrstvy, které podle okolností, podle nálady, podle větší neb menší znalosti poměrů, podle větší neb menší prozíravosti dávají odchylným myšlénkám výraz. Kdybychom my chtěli citováním různých výroků ruských hájiti správnost svého stanoviska, buďte ujištěni, že bychom Vám z citátů těch utvořili celé knihy. Však k čemu sahati k citátům ruským ? Dovolte, abych uvedl slova muže, který před delší již dobou napsal brožuru "Ueber die Reorganisation der Artillerie in Oesterreich. " Tento muž, o jehož rakouském vlastenectví naprosto žádné pochybnosti býti nemůže, pojednávaje o budoucnosti Rakouska a o vztazích jeho k Německu děl asi takto: "Tehle zde jest nepřátelská fronta, zde jest nepřitel, který hrozí državu Rakouska zničiti, aby ukojil svoji dějinnou rozpínavost. Příští válka rakouská nebude vedena s nikým, než s Německem. A jedinou záštitou v těžké této době bude Rakousku přátelství s Ruskem, s tímže Ruskem, které již roku 1849 u Vilagosze rakouské soustátí zachránilo. " - A víte, kdo byl ten muž, jenž slova tato napsal: tím nebyl nikdo jiný než sám nešťastný arcivévoda Jan Salvátor. (Souhlas. )

Nuž dovolte, abych po těchto všeobecných vývodech vrátil se k vlastnímu předmětu, který byl podnětem, že jsem se chopil slova. Chtěl jsem reagovati na několik myšlének pronesených p. drem Eppingerem. Pan dr. Eppinger nám vyčítal, že chceme ruštinu do svých škol závést jakožto předmět obligátní a němčinu že zanedbáváme, ačkoli jest přec nad slunce jasnější, že němčiny daleko více potřebujeme než ruštiny. Toto poslední arci nepopírám. Leč táži se: Kdo pak tento politování hodný stav zavinil ? Kdo způsobil, že se v našich středních školách žactvo musí učiti všemožným jazykům starým i moderním obligatorně, naproti tomu, že se vyučování němčině zanedbává, poněvadž jest na českých školách rovněž tak neobligátní jako čeština na školách německých? Kdo to byl, kdo nese vinu na tom nerozumném, nemístném stavu věcí, aby v zemi dvojjazyčné, kde národové do milionů čítající na sebe jsouce odkázáni, v tisícerých stycích hospodářsky i sociálně spolu souvisí, v oboru školství zákonnou čínskou hradbu mezi sebou postavili? To jste udělali Vy, pánové.

Český sněm, hned v třetím roku svého trvání v složení nynějším, přijal zákon, týkající se obligátního vyučování obou jazyků zemských ve školách středních. (Hlasy: to bylo r. 1866). Divím se, že v tom směru historická znalost vybledla. Konstatuji podle skutečnosti, že zákon přijat byl r. 1863., nebyl však Schmerlingovým ministerstvem podán k sankci, což stalo se teprv za Belcrediho v roce 1866. Leč jak že jste si počínali Vy? Již roku 1867, když jsme stlačeni byli do menšiny, Vy pak stali se pány tohoto sněmu, tož Váš první krok v tom záležel, že v konsekvenci § 19. ústavy prosincové, jste zákon z r. 1866 resp. 1863. zrušili a tím povinnost učení se oběma zemským jazykům ve školách středních zmařili.

Tímto krokem, pánové, hodili jste nám rukavici; tím krokem jste podali důkaz, že Vám neběží o poctivý smír, o přátelské soužití obou národností v této zemi, nýbrž o boj vyhlazovací, a ten boj jste pánové po celých třicet pět roků také skutečně prováděli.

Pan dr. Eppinger mluvil dále o otázce jazykové, kterou rozvinul v celém jejím obsahu a dotknuv se průběhu vídeňských konferencí, opřel své argumenty o dva základní myšlenkové body.

Jeden spočívá v tak zvaném "Mehrwerthu", nadhodnotě němčiny před češtinou a druhý v nutnosti sprostředkovacího jazyka, pomocí kterého bychom se v mnohojazyčném státu dorozumívali.

Pokud se týče této nadhodnoty, tu konstruoval pan dr. Eppinger věc tu tím způsobem, že řekl: "Neběží o to, aby všem súčastněným dostalo se rovného a stejného práva, nýbrž o to jde, aby na základě rovného měřítka "auf Grund eines gleichen Massstabes", | oběma živlům národním bylo měřeno a poněvadž onen německý život má svoji "nadhodnotu", pak ovšem jest přirozeno, že se mu naměří víc než nám. Pan dr. Eppinger přirovnal věc tu k likvidacím pohledávek při konkursu v určitých řadách přihlášených. Pohledávky jedné katagorie neobdrží prý z massy díly rovné, nýbrž toliko kvoty dle velkosti pohledávek vypadající Dobrá, akceptuji tato analogii a ptám se jen, kterak můžete dle tohoto pravidla žádati, aby v zemi dvěma národnostmi obývané dvě třetiny obyvatelstva spokojily se s kvotou menší, jedna třetina však na. základě domnělé nadhodnoty reklamovala pro sebe kvotu větší? Pánové, dle této Vaší theorie náleží v Cechách přednost češtině! A uvažujte dál, jak byste s theorií svou dopadli na Moravě, ve Slezsku, v Štýrsku a Krajině? Však pánové, nám o žádnou kvotu neběží, nám jde o to, abychom obdrželi tolik, co máte Vy a nač Vy děláte nárok a co kromě toho jest naším staletým legálním právem. (Tak jest!) Pánové, nezapomínejte, že není o tom žádné pochybnosti, - nechci známou tu věc rozbírati, - že celá řada zákonných předpisů mluví pro stanovisko naše a jediné násilí a křivda na nás se strany Vašich vlád spáchaná, že přivodila stav, který zákonnému právu odporuje.

Dovolte mi dál, abych několika slovy zmínil se o nutnosti té tak zvané sprostředkovací řeči, jež dle argumentace p. dra Eppingera jest přímo conditio sine qua non, aby stát mohl existovati.

Pan dr. Eppinger pravil, že němčina jako státní řeč sprostředkovací skutečně trvá, že de facto jest. Pánové, to nijakým způsobem nezapírám. Vy ale chcete, aby tento faktický stav, způsobený staletou křivdou, bezprávím a násilím, stal se stavem legálním!

Nepodařilo se Vám na stupeň legálního stavu povznésti státní němčinu ani svou prosincovkou. Víte, jakým způsobem opřel se tyto dny někdejší referent o ústavě prosincové dr. Sturm výčitkám dra Grossa, jenž neříkal, že nebylo použito příležitosti v oněch dobách, kdy jsme my Němcům na říšské radě úplnou nechali volnosť, aby 2třetinovou většinou němčina za jazyk státní prohlášena byla. To se Vám tehdá nepovedlo s ohledem na početní Vaši slabost a nepovede se ani teď a to tím méně, ježto my velmi dobře víme, jaké politické konsekvence nejen pro nás, nýbrž i na další utváření se poměrů rakouských ve vztazích jeho k Německu by státní němčina v zápětí míti musila. (Vvborně. )

Bylo také řečeno, že Vy za to vlastně nemůžete, že němčina má fakticky tak velkou přednost, kdyby zde byla jiná řeč, jako ve středověku latina, že by nynějšího boje nebylo, jedním slovem, že státní němčiny nedomáháte se z důvodů národních, nýbrž z ohledu na potřeby státu Než to jest pokrytectví. Nelze pochybovat, že interes Váš na legální prohlášení němčiny za jazyk státní jest ohromný. Vy se neustále klamete snad chcete klamati nás, neb se klamete sami - že stavíte otázku jazykovou úplně isolovaně ode všech otázek státního života.

To naprosto nejde! Vždyt přednost, vždyť výhoda užívání německého jazyka ve státním veřejném životě jest vzácným statkem, kterýž v praktickém životě krok za krokem proměňuje se v hotovou minci plemenného Vašeho prospěchu politického. Souvislost tu můžete stopovati ve všech vrstvách a konečky její jsou velmi podstatně rázu materiálního zasahujíce nezřídka až do werthheimek. (Výborně. )

Boj politický a tudíž i boj jazykový jest v posledních příčinách materielní povahy; o tom není pochybnosti, kdybyste věděli, že jde tu o nějaký pouze ideální interess linguistický, že byste na věc nekladli váhu a že byste k vůli míru, pro nějž tak horujete, zájem čistě linguistický obětovali. Vy však velmi dobře víte, že v této otázce současně běží o interessy povahy hmotné. (Posl Hořica volá: "O 4, 5. a 6. dietní třídu!") a ještě více.

Dále bylo jakožto důvod k domnělé národní indiferentnosti německého lidu vůči sprostredkovacímu jazyku uvedeno, že faktická nadvláda němčiny nebyla v Rakousku v život uvedena z pohnutek národních. Vždyť prý oni panovníci, kteří největší měrou prováděli germanisování slovanských našich kmenů, neměli v úmyslu pracovati ve prospěch nacionální ideje německé, nýbrž měli záměry docela jiné. To je pravda - přiznám, že v době Josefinismu a za Marie Terezie nepanovala snaha germanisovat slovanské národy v zájmu národní myšlénky německé. Známo, že v dobách Marie Terezie a Josefa II. - v Prusku příkladně převládala tehdá ve dvorských kruzích frančina - germanisováno k účelům zpevnění a utužení centralisované správy státní. Tedy z důvodů politických, nikoli jednostranně národních. Snad mnohý z Vás četl rukopis Josefa II., v kterém se dí asi toto: "Jaké dobrodiní by to bylo, kdyby všichni národové rakouští jedním jazykem mluvili, jako Francouzové neb Rusové! Jaký hospodářský prospěch, jaká lehkost a snadnost správy by z toho resultovaly!"

Tento motiv nebyl tedy ovšem národní, však ptám se, velectění pánové: nebylo-li našemu rdousenému a hnětenému lidu úplně lhostejno, jeli zpružinou germanisačních příkoří motiv národní nebo snaha po scentralisování tohoto soustátí?

(Posl. Špindler: Ve jménu Boha nebo čerta!)

Pohnutka nerozhoduje, nýbrž skutečný výsledek. My byli národně rdouseni, ať již se to dělo pod tím neb oním heslem a s touto okolností musíme počítati. V rdousení onom vidíme národní křivdu a bezpráví, a jest pochopitelno, když jsme se k národnímu životu a uvědomění probudili, že bylo a jest první naší snahou, prvním naším cílem, aby křivda staletého germanisování s nás byla sňata.

P. Dr. Eppinger pěl dále slovy výmluvnými nadšený hymnus na dosažení národnostního smíru. Důvody, které byly uváděny pro vhodnost a žádoucnost tohoto smíru, jsou pravdivý a nebudu se jimi blíže zabývati. Jsem co nejrozhodnějším přívržencem poctivého smíru, klidného spolužití, ačkoliv na druhé straně úplně též souhlasím s p. Dr. Eppingrem, že absolutní jazykový smír je nedostižitelným ideálem, a to z té příčiny, poněvadž život jednotlivce jako život národa jest bohužel stálým jen zápasem Na nejvýše může běžeti o kompromis, o dočasné podmínky, o jakous demarkační čáru politického národního příměří. Vývoj lidstva vede ku stálému zápasu druha s druhem, vrstvy s vrstvou, individuality národní s individualitou národa druhého. Trvalého smíru docíliti nelze leč na hřbitově, v němž uloží se jeden ze zdrcených soupeřů. Avšak jedna věc jest nám nápadnou. Horuje-li se dnes způsobem tak zaníceným pro národnostní smír se strany, jejíž nadpráví po 30 roků jest představitelem našeho národního utrpení, pak jest pochopitelno, že počínáme býti nedůvěřivými a že si vzpomínáme na slova "Timeo Danaos et dona ferentes. "

Mám pohříchu za to, ze není snadno dnes po velkém úspěchu, kterého jste vydobyli zrušeními jazykových nařízení, mluviti o možnosti opravdového smíru. Zvuky smírných šalmají Vašich, líčící nám výhody a prospěchy z uzavření jazykového míru kynoucí, zdály se nám býti jen děláním nálady, v které český národ zván býti má do punktační besídky.

Nezapomínejte přec pro bůh, že klidu a míru nedocílíte dřív, dokud neodčiníte křivdu, která po staletí na českém národu páchána jest v ohledu politickém.

Rozpomeňte se jen na motivy germanisace, kterých dotkl se pan Dr. Eppinger. Rozpomeňte se, jak věci se vyvíjely v době absolutismu, zejména v osvíceném absolutismu, representovaném josefinismem. V dobách těchto bylo ideálem zříditi stát centralisovaný, ovládaný byrokracií německou. Tímto způsobem dostala se nadvláda celého státu do rukou živlu německého; to trvalo do ruku 1848. Mezi tím jsme se probudili k národnímu životu. R. 1848 byl absolutismus povalen, a hledána nová úprava poměrů ve formě ústavní.

Ještě deset roků uplynulo, než forma ústavní přišla k místu. Ale týmž okamžikem, když období ústavní osvítilo temnotu politické naší poroby, týmž okamžikem nastal zápas nikoliv jen o jazyková práva nýbrž o možnost politické samobytnosti českého národa. Bylo nám zjevno, jazyková volnost nemůže být leč jen konsekvenci, přirozeným důsledkem samobytnosti. Rovnoprávnost bez politické samobytnosti, jazyková rovnoprávnost při politické porobě, to jsou věci, které se navzájem vylučují.

Co se tedy stalo ? Vy jste v roce 1867 skonstruovali si ústavu, která neměla jiného účelu, než vlastní dílo absolutismu dokonat a zpevnit ve formě konstituční. Když padl absolutism, měla být centralistická ústava záštitou německé hegemonie

Pánové, dnes, po 30 letech, vidíte, že se Vám to nepodařilo, že experiment na všech stranách se bortí, snad není už doba příliš dalekou, kdy pokus z r. 1867 učiní nadobro fiasko. A proto najednou ona velká smířlivost na Vaší straně, proto byste se s námi rádi smířili ovšem za podmínek, aby, co nemůžete ve formě ústavní držeti už násilím, zabezpečili jste sobě se svolením naším! A nepodaří-li se to, máte snad ještě jiný účel na zřeteli, účel totiž, aby chystané punktace staly se pro nás Erininým jablkem, bychom se zas mezi sebou v lůně vlastním, jak tomu bylo po r. 1890, rváti začali, čímž by i vývoj centralisované ústavy získal nových deset roků klidu.

S těchto stanovisk nutno se dívati na nynější pokusy k docílení jazykového smíru a kdo z jiného hlediště na poměry pohlíží, buď zúmyslně věc líčí křivě, anebo ji vůbec nepochopuje.

Než nechci Vás, pánové, déle zdržovati a spěji k závěrku.

Končím těmito slovy: Pan dr. Eppinger pravil, že nám nezbude na konec nic jiného, než-li akceptováním sprostředkovacího jazyka německého vzdáti zasloužilý tribut státu, ve kterém požíváme ochrany svého vývoje hospodářského a kulturního.

Jsme prý povinni tribut tento poskytnouti již proto, poněvadž nikde mimo Rakousko nekyne nám žádné budoucnosti a připomněl při tom výroku Palackého. Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si je utvořiti. Posl. Sokol volá ale ne takové jaké je nyní). Pánové, nedovolávejte se těchto slov Palackého, nezapomínejte, že Palacký po trpké zkušenosti v r. 1871. slova ta způsobem solenním ne sice přenho odvolal, však valně pozměnil, (Tak jest!) řka: (já dnes již ve zdravý vývoj Rakouska po tom co se stalo r. 1871, nevěřím. (Slyšte!)

Pokud se týče našeho národa, pravil Palacký dále, já se o budoucnost jeho nestrachuji; byly jsme před Rakouskem, budeme i po Rakousku, a nespravedlnosti se nám dostane všude a k tomu gratis! (Výborné ! Potlesk, řečníku se blahopřeje. )

Nejv. maršálek zemský: Mimo to, že přihlásili se ještě dva pánové k faktické poznámce po skončení debaty, nepřihlásil se nikdo ke slovu.

Außerdem, dass zwei Herren mich ersucht haben, ihnen nach Schluss der Debatte das Wort zu factischen Berichtigungen zu ertheilen, ist niemand mehr zum Wort gemeldet.

Prohlašuji rokování za skončené.

Ich erkläre die Debatte für geschlossen.

K faktické opravě přihlásil se p. posl. Dr. Pacák.

Dávám jemu slovo.

Poslanec Dr. Pacák. Slavný sněme! Pan posl. Opitz byl tak laskav a citoval jednu známou moji jazykovou brožuru, kterou jsem svého času vydal "Črty jazykové. "

Velectění pánové, jest to již tak osud člověka, který napíše nějakou politickou brožuru, že po celý život se z ní proti němu čerpají citáty, a není to ponejprv, kdy se mi tato brožura vyčítá, a já nemám ani dnes důvodu slova z toho vzíti zpět, co jsem v té brožuře napsal. - Řekl jsem, že mám za to, že jazyková otázka ve své hlavní struktuře musí se vyříditi ve sněmu království Českého a, pánové, pan poslanec Opitz řekl, že nelze s tohoto mého stanoviska vyvrátiti Badenovská resp. Gautscheovská nařízení. Dobrá - myslím tedy dle toho logicky, že on přistupuje na mé stanovisko, aby zde ve sněmu království českého se otázka ta rozřešila - neboť jinak, velectění pánové, bych nemohl rozuměti jeho slovům, když pravil že Němci užili stanoviska Dra Pacáka v brožuře jeho uvedeného, aby jazyková nařízení Badenova resp. Gautscheova vyvrátili" než že přistupuje na stanovisko zemského zákonodárství.

Prosím, pánové, řečená výčitka tolikráte se mně už stala, a řeklo se mně, že jsem v této otázce nekonsekvetním, že na jedné straně psal jsem, že zákonem musí se upraviti jazyková otázka a na druhé straně, že souhlasil jsem s Badeniovskými nařízzními.

Pánové, řeknu, jak věc jest Ano jest to pravda, já jsem řekl a ještě dnes na tom trvám. "Pokud jazyková práva zemským zákonodárstvím upravena jsou, musí býti dále zákonem změněna resp. jinak upravena. "

Vydala-li se nařízení vedle čl. 11. i nynější Vaší ústavy ve smyslu zákona, jsou zákonná, vydala-li se proti zákonu, jsou protizákonná. A má poznámka v brožurce směřuje k tomu, ale hlavně proti nařízení r. 1852 které proti psaným zemským zákonům zavedlo němčinu ve vnitřním úřadování. - Já Vám pravím dále, pokud se tkne nazírání našeho a Vašeho na nařízení Badenovy a Gautschovy, jest to a musí být velmi rozdílné dle základního různého nazírání na věc. Mé tvrzení je, že sněm zemský ve většině jazykových věcí jest povolán stanovit pravidla, pokud by týkala se změny neb nové úpravy jazykové Neboť obor jazykový v království českém upraven jest řadou zemských zákonů.

Cituji zde obnovené zřízení zemské z r. 1627, které nebylo ničím zrušeno, patent ze 7. dubna 1848 který nebyl rovněž ničím zrušen ale i čl. XIX. Vaší ústavy stvrzen ano v poslední době nejvyšším soubem uznán. Na základě těchto zákonů, které stanoví plnou rovnoprávnost obou jazyků v celé zemi, byla vydána Badeniovská nařízení.

Tato nařízení byla - ač neračte zapomínati, (bylo to také Němci vyčítáno) uveřejněna ne v říšském zákonníku, nýbrž v zákonníku zemském. Ta nařízení byla tedy vedle zákona vydaná, tudíž zákonní. Ohledně Gautschových nařízení toho nemohu říci a myslím, že neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že když o  Gautschových nařízeních se jednalo, my nevyslovili svůj souhlas též s těmi zásadami rozdělení na 3 zóny, poněvadž to neodpovídalo zemským zákonům; s našim souhlasem také nevyšly.

Velectění pánové, souhlas náš s tím tehdy nebyl dán. Já si dovolím v pondělní debatě, až budu svůj jazykový návrh odůvodňovati, dokázati, že máme dle platných zemských zákonů rovné právo jazykové i ve vnitřním i ve vnějším úřadování v celém království českém, a že není žádného zákona, kterým by se vnitřní jazyk německý zaváděl. To jsem chtěl říci na opravu p. posl. Opitze. Pan posl Opitz mluvil také o konferencích a některé jeho vývody v té věci vyžadují, aby nebyly nechány bez odpovědi. - Pravil, že tyto konference byly svolány k výměně náhledů, to jest pravda.

Pánové se zajisté pamatují, že bylo při zahájení konference konstatováno, že obě strany přišly vyslechnout a vzíti ad referendum, co tam bude jednáno, tedy sděliti to stranám svým. Pan posl. Opitz mluvil ale o koncessích z jedné i   z druhé strany, tak že by se mohlo zdáti, že mezi stranami bylo ujednáno nějaké definitivní usnesení.

On ovšem řekl "dass keine Beschlüße gefaßt wurden", že nebyla žádná usnesení učiněna, to jest také pravda, že se ale stanoviska přiblížila.

Ale tu nutno připojiti, že bylo to stanovisko, pokud se týká jazykové otázky u samosprávných úřadů. Tu tedy mohu vůči slovům pana poslance Opitze a vůči všemu tomu, co řekl o konfenencích, konstatovati, že tam panovala sice nálada dobrá, že nebyla rušivá, až na některé "Entgleisungen" - jak on řekl, - že ohledně otázky jazykové u samosprávných úřadů, pokud se týká přijímáni podání v jiném jazyku, stalo se přiblíženi, ale spolu musím konstatovati, že nestala se žádná koncesse ani se strany Němců ani se strany Čechů, poněvadž obě strany měly plnou moc vzíti věc jen "ad referendum". Co se- týká hlavní věci, totiž upravení poměrů jazykových u soudů, tu v konferencích nestalo se nic, poněvadž vláda žádné prohlášení v té věci neučinila, jaké stanovisko zaujímá, nýbrž sdělila pouze náhledy, jaké stanovisko zaujímají Němci a jaké my. Já o té věci nebudu mluviti - budu o tom mluviti v pondělí. Konstatuji to pouze, aby se nevyrozumělo z toho, že my proti plné moci nám dané vcházeli jsme v nějaké závazky tam neb tam, že bylo to tím způsobem učiněno, jak jsem to řekl a ze slov pana poslance Opitze samého to vychází, kde pravil "dass feine Beschlüsse gefasst werden konnten" a že došlo jen k výměně náhledů. (Výborně! Potlesk. )

Oberstlandmarschall Es erhält das Wort der Herr Abg. Dr. Eppinger zu einer kurzen faktischen Berichtigung.

Abg. Dr Eppinger Hohes Haus! Der Herr Abg. Graf Schönborn hat die Behauptung aufgestellt, dass wir uns diesesmal der Führung des Herren Abg. Stein anvertraut hätten. Ich constatiere nun als Thatsache, dass ich erstens gar keinen Antrag stellte und mich auch keinem Antrage anschloss, sondern einfach die Erklärung abgab, dass ich und meine Gesinnungsgenossen, gegen den Antrag des Collegen Herrn Dr. Šamánek stimmen werden, und habe diese Erklärung, und Haltung bloß begründet. Es ist also diese Behauptung unrichtig und es sind selbstverständlich die daraus weiter gezogenen Consequenzen ebenso unrichtig

Der Gegenstand an sich wäre ziemlich unverwesentlich und hätte nicht gerade viel auf sich Weil aber erfahrungsgemäß aus diesen Behauptungen häufig genug politisches Capital geschlagen wird und solche Behauptungen zu weiteren Ausführungen in der Preise benutzt werden, welche vielleicht gar nicht im Sinne des Herrn Abg. Grafen Schönborn gelegen waren, so glaubte ich der Wahrheit Ehre geben und constatieren zu müssen Ich bin fertig.

Oberstlandmarschall. Die Debatte ist geschlossen.

Ich bitte, der Herr Abg. Opitz erhält das Wort zu einer kurzen factischen Berichtigung

Abg. Opitz: Ich erlaube mir, mich dieser Erklärung des Herrn Abg. Dr. Eppinger anzuschließen. Zwischen uns ist keine Vereinbarung in dem Sinne getroffen worden, dass ich auch quasi der Führung eines der beiden Vorredner mich angeschlossen hätte. Ich habe einfach dasselbe, was Herr Abg. Dr. Eppinger im Namen seiner Partei in Antrag gebracht hat, im Namen meiner Gruppe beantragt Ich habe die Absetzung von der Tagesordnung beantragt, um weitere Zeitversäumnis in dieser Sache hier im Landtage, wenn möglich, behindern zu helfen. Das allein ist das Motiv, dass ich wünsche, dass dass über den Gegenstand zur Tagesordnung übergegangen werde Ich muss entschieden dagegen protestieren, dass mir unterschoben worden ist, als wenn ich mich quasi der Fühlung des Herrn Abg. Stein angeschlossen hätte. (Heiterkeit. Abg. Stein ruft: Danke schön für diese Anhängerschaft!)

Was weiter die Ausführungen des H. Abg. Dr. Pacák anbelangt, so habe ich ja ausdrücklich constatiert, dass die Wiener Verständigungs-Conferenzen im friedlichen Sinne von beiden Seiten behandelt worden sind, weiter dass keine Beschlüsse gefasst wurden, weil sie eben gerade nicht gefaßt werden sollten, dass aber in verschiedenen gegensätzlichen oder abweichenden Punkten durch fortgesetzte Verhandlungen sich bedeutsame Annäherungen ergaben haben. Die Regierung hat ja, wie das allgemein bekannt ist, nur die Absicht gehabt, Vertreter beider Volksstämme zu hören, dazu beizutragen, dass sie sich gegenseitig in den Streitfragen nähern, um sich daraus zu informiren. Dann soll von ihrer Seite die Mittellinie festgehalten, die Resultate gezogen werden. Ich glaube, es gibt darüber zwischen meiner Auffassung und der des Dr. Pacák keine Differenz.

Was weiter die Anschauung des H.

Dr. Pacák in Bezug auf seine Äußerung in den,, Skizzen" wegen der Sprachenver Ordnungen betrifft, so habe ich in meiner Rede einfach den Wortlaut seiner Ausführungen loyal citiert, und dieses Citat ist doch bekanntlich so generell und scharf gefasst, dass bei wörtlicher Aussagung ein Zweifel über den Sinn desselben nicht möglich ist.

Ich glaube also, dass ich dem Herrn Dr. Pacák in keiner illoyalen Weise dabei entgegengetreten bin Er hat in seinen,, Skizzeit" ausdrücklich erklärt:

"Ich glaube, dass alle Sprachenverordnungen, welche bisher von der Exekutive herausgegeben wurden, ungiltig sind (Zwischenrufe. ) und jeder gesetzlichen Grundlage entbehren, und dass die Regelung dieser Frage einzig und allein im Gesetzgebungswege möglich ist. " (Sehr richtig! auf deutscher Seite) Das stimmt nun genau mit unserer deutschen Auffassung überein, das Ganze lässt keinen Zweifel übrig.

Ich glaube demnach, dass ich nicht illoyal gehandelt habe, wenn ich mich auf das Urtheil eines Gegners, eines anerkannten, hervorragenden Juristen der Gegenpartei bei meinen Ausführungen bezogen habe, welches die Richtigkeit der deutfchen Haltung sachlich anerkennt. Das ist es, was ich noch im Einzelnen richtigstellend bemerken wollte (Beifall links. ).

Nejv. maršálek zemský: Dávám závěrečné slovo panu navrhovateli.

Poslanec Dr. Šamánek: Slavná sněmovno! Moje závěrečné slovo vyplní jenom krátkou dobu.

Děkuji především svým pánům kollegům za jich ochotu, se kterou se podjali práce, by důvody z protější strany pronesené vyvrátili. Ulehčili mi mou práci.

Ku konci mohu jenom konstatovati, že naší páni sousedé němečtí jsou nepolepšitelní ve své domýšlivosti, jak již předposlední debatou pan rytíř Holzinger dokázal Dnes zase ve své domýšlivosti a zpupnosti neznali mezí, a proto také nedám si nikdy práce, abych naše sousedy německé chtěl přesvědčovati slovy. Držím se té zásady, že vůči Němcům jenom to platí, co člověk vykoná, ale nikdy to, co jim říká.

Tedy prosím, aby ještě všichni sobe zapamatovali pravidlo, že Němci ustupují jenom vůči skutkům, vůči rozhodným skutkům, a že nikdy pouhými slovy se nedají získati

Mám z celé debaty jen ten jediný dojem, že jsem uhodil na dobrou strunu, a že zvuky této struny byly Němcům příliš nepříjemný, že tedy intence naše, abychom budoucnosť svého národa, jak v materielním ohledu, co se týče obchodu a průmyslu, tak v národním ohledu získáním znalosti jazyka ruského rozhodně podpororovali, jest dobrá.

Jest si jenom přáti, by tato slova nepadla na neúrodnou půdu.

Náš národ se bude jistě s plnou láskou učiti ruštině, když uváží, že mu to učení přinese poměrně větších úspěchů hlavně do budoucnosti, - než učení se nenáviděné němčině. (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský: Přejdeme k hlasování.

Wir gehen zur Abstimmung über.

Předmětem hlasování jest formální návrh, který zní v ten smysl, aby návrh, který se nachází na denním pořádku, byl přikázán komisi školské.

Gegenstand der Abstimmung ist der formale Antrag, welcher dahin geht, dass der auf der Tagesordnung befindliche Antrag an die Schulkommission zu verweisen sei.

Žádám pány, kteří tento návrh přijímají, by vyzdvihli ruku.

Ich ersuche die Herren, welche den Antrag annahmen, die Hand zu erheben.

Návrh jest přijat.

Der Antrag ist angenommen.

Přikročím nyní k ukončení sezení.

Ich werde nunmehr zum Schlusse der Sitzung schreiten.

(Zvoní. Dovoluji sobě sděliti, že se národohospodářská komise mezitím ustavila.

Ich erlaube mir mitzutheilen, dass sich der volkswirthschaftliche Ausschuß inzwischen constituirt hat.

Zvoleni byli: za předsedu pan posl. Václ. Krumbholz, za místopředsedy pan posl princ Karel Schwarzenberg a Bohaty; za zapisovatele p. posl. svob. pán Brand, Dr. Lad. Dvořák a Strache.

Es wurden gewählt: Zum Obmanne