nějakým časem. Co dr. Škarda mluvil nevím, dostane-li se mi vysvětlení, učinil-li to jménem strany 81 svým jménem, ačkoliv musím míti za to, že se to stalo jménem strany?

Prohlásil, že straně se jedná o to, aby při úpravě volebního řádu a zemského zřízení zavedla se opět kurie velkostatkářská a když on jaksi k obraně pravil že se ledna zde o jakési poměrné zastoupení menšiny, pánové když se dává velkostatku cela, jedna kurie, to jest 70 poslanců, to jest skoro tolik co mají města, tu jest poměrné zastoupení ?

Ale pan dr. Škarda vychvaloval velké zásluhy české šlechty, a míním, že se pan dr. Škarda přesvědčil z veřejnosti české, že v tom ohledu bylo málo těch, kteří s ním souhlasili.

Nikomu zajisté, kdo nepatři k mladočeské straně, nemusí záležeti, bylo-li prohlášeno, že nedorozuměním, které bylo mezi velkostatkem a mladočeskou stranou, nyní konečně jest odstraněno, poněvadž to jest věci obou dvou stran. Ale když z tohoto odklizení nedorozumění učiní se důsledky tak dalekosáhlého rázu. že se chce zachovat přivilej velkostatku a jeho kurie, pak to není věci strany, nýbrž věcí celého národa a zejména těch, kteří zachováním takovéto privileje dále trpí.

Byly zde vychvalovány jisté zásluhy šlechty, avšak šlechta již dávno tím činitelem, kterým byla dříve, není, není již vůdkyni ve věcech kulturních a hospodářských atd. Dnes šlechta dávno není ani vůdkyni ve věcech státoprávních, nýbrž to dnes převzaly střední vrstvy, a jestliže by to mělo býti nějakou odměnou, pak miním, že odměny té došla šlechta již dávno před lety ve svých statcích.

V těch mají dosti velkou odměnu za své postavení z dob tehdejších, a i, kdyby zde byly ty zásluhy, přece nikdy nebylo by spravedlivo, aby za své zásluhy byla zvláštním takovým volebním privilegiem obdařena, aby měla ve sněmu jednu třetinu poslanců.

Co se dále týká těch zásluh, tu míním, že jestli šlechta česká se tu a tam hlási k české národnosti, pak zajisté koná jen to, co my všichni ostatní lidé konáme to jest, povinnost, a nesmíme si to nikdy pokládati za svou zásluhu' Leč ona tu povinnost vždycky nekoná na př. v oblastech, kde počíná uzavřené území, vidíme, že šlechta z velké části nekoná svých povinností, bohužel!

My bychom nežádali od české šlechty, aby se prohlašovala snad za vlastence anebo aby v zájmu českých menšin dělala propagandu české věci, ale žádali bychom od ní nestrannost, aby postarala se o to, aby její úředníci nebyli strannickými oproti českým menšinám. Račte se prosím podívati na Bilinsko, tam úředníci knížete Lobkovice z velké části pronásledování Čechů nejen trpěli, nýbrž jak jsem se přesvědčil, zejména při loňských případech, kdy se jednalo o bilinskou školu, rodičům, kterýž chtěli děti nechat v české škole, hrozili propuštěním.

Ale tento úkaz není ojedinělým. To jest stížnost stálá českých menšin, že právě na velkostatcích české šlechty takovéto úkazy se objevují. Když mluvím již o tom odměňovaní zásluh, velectění pánové, pak myslím, že, jestliže kdo pro svůj národ koná své povinností a zasluhuje odměny, pak jsou to dozajista jiné stavy pak jest to v první řadě rolnický stav. A hleďme, panové, jak jest odměněn!

Nebylo mu odhlasováno ani, že má právo voliti přímo a ještě posavád jest nucen voliti skrze volitele nepřímo.

Jestliže někdo dále měl by nárok, aby se za svou povinnost odměňoval, pak v první řadě by toho zasluhovalo české dělnictvo které v českých menšinách prodělává nejhroznější boje. Ale hleďte, pánové, jak jest o ně postaráno ve volebním řádu sněmovním!

Tím nejmenším ne, ani o tom rovném všeobecném právu hlasovacím, přesto, že jest to v programu mladočeské strany, nebylo a není ani řeči, naopak z řeči p. Dra Škardy jest viděti, že strana to všeobecné a rovné právo hlasovací opustila. A to, pánové, jest skutečně na škodu naší české věci, neboť spravedlivost toho žádá, aby těm, kteří jsou dosud z politických prav vyděděni, toto důležité právo občanské, které mají ostatní občané, bylo rovněž uděleno (Odpor Tomu není tak !)

Jestliže se poukazuje při všeobecném právu hlasovacím na různá nebezpečenství, myslím, že o těchto nebezpečenstvích nemůže se vážně mluviti, neboť zdá se to jen, že tyto vrstvy jsou nějak nebezpečnějšími, poněvadž nejsou mezi námi, a poněvadž jsou vyloučeny z účastenství na naší práci, ačkoli by nebylo divu, kdyby cítili určitý osten nepřátelství ve svém nitru proti těm ostatním z toho důvodu, že jim zadržují jich práva.

Ale ve všech ostatních státech, kde rovné a všeobecné právo hlasovací jest zavedeno, vidíme, že to není na škodu nikterak obecnímu prospěchu, aniž národní neb té které státní myšlence a zejména dnes, kdy se jedna o veliké otázky sociální, pánové, tím více jest potřebí, abychom dali účastenství na prácech zákonodárných těm, o nichž se z větší části při těchto věcech jedná.

Velectění pánové, já míním, že otázka všeobecného rovného práva hlasovacího neměla býti v takovémto způsobu odklizena z denního pořádku, nebo neračte zapomenouti, že strana svobodomyslná to byla, která tento návrh na říšské radě podala

Pánové, Vy víte dobře, že se tenkráte pohlíželo na českou delegaci pro tento čin jako na průkopníky nových myšlenek, a jest povinností naši, by se tento důležitý bod nevypouštěl z programu, nebo jest jisto, že ze všech národů slovanských nikomu by více neprospělo toto hlasovací právo, jako národu českému

A pánové, kdokoliv o tom pochybuje ať se podívá do takzv. uzavřeného území, do Vidně, Dol. Rakous a přesvědčí se, že by dnes všeobecné rovné právo pro náš národ zejména v těchto ohrožených místech vykonalo službu velkou.

Velectění pánové, jest nám potřebí, aby v takovýchto osvětových a spravedlivých otázkách šel český národ skutečně v čele všem a proto tím více želím, že takovým způsobem, jako právě Dr. Škarda naznačil ve své řeči, rovné a přímé hlasovací právo bylo odloženo.

Pánové, přicházím nyní na některé vývody, které zde byly proneseny od obou dvou posledních pp. řečníků, totiž k smýšlení v německém obyvatelstvu.

Ja, velectění pánové, k této věci přičiním jen tolik, že česká strana v poslední době ze svého programu slevovala a že se nepostarala od r. 1889, 1891 a 1895, aby byl také proveden v těch bodech, které jsem byl označil, a zejména ve státoprávní otázce. Neboť nesmíme zapomínati, pokud bylo poukázáno na adresy, že znění těchto adres nedá se přirovnati ku znění adres v předešlých letech, letos tím více v nynější ústavní krisi bylo povinností českého sněmu, aby poukázal na nutnost úpravy ústavních řádů.

Ale my shledáváme opak toho. Kdežto český národ, nebo lépe řečeno, česká politika slevovala, u Němců se jeví pravý opak, u Němců vidíme vzestup, německá myšlénka přichází k jiným důsledkům své politiky, než se dalo očekávati

Zde bylo poukázáno na to citováním stati z jednoho spisu, i míním poukázati na to, že Němci u nás v Cechách, co se týče jejich požadavků, nepoměrně stoupají. Ještě r. 1868 jeden německý krajský list přinesl úvahu, že by bylo možno docíliti národnostního smíru asi na těchto základech, že by Němci připustili korunovaci císaře na krále českého, že by připustili rozšířeni svézákonnosti Čech zejména na sněmu, opraveni zemského zřízeni se zachováním úplně rovného práva národností a zejména také zvláštního ministra pro českou zemi. To bylo r. 1868. A nyní se podívejme, jaké jsou dnešní doby požadavky Němců. Tenkráte byli ještě pro rovné právo obou národností, a dnes o tomto rovném právu obou národností nechtí v celé veliké oblasti vlasti naší ani slyšeti.

Od té doby se přišlo k rozdělení zemské školní rady a zemědělské rady a v dobách punktačních se jednalo o ohraničení obvodů soudních.

Jest veliký vzestup Němců U Němců vidíme ještě jiný úkaz, na který bylo již poukázáno, co se týče jich politiky obstrukční, že jest to jen zevní úkaz. Tato obstruční politika není obsahem jejich celého snažení. Máme široké vrstvy v německém národě, které ve svém snaženi jdou mnohem dále. Bylo na to poukázáno, že celé vrsty německého národa dávno duchem svým překročily hranice tohoto království a této říše. (Výborně!)

Jest-li zde byly citovány některé věci, tu dovolím si citovati ještě dále z této knihy, o které zde byla řeč, kde se zejména již mluví o hranicích způsobem následujícím že Habsburkové musí buď docela zmizeti ze řady panujících knížat, anebo předložiti těžiště své dále na východ t. j. obmeziti se na království uherské a jeho okolní země. Nebo dále "kdyby Rakouska tu již nebylo, nesmělo by býti vynalezeno, a kdyby rod panovnický nevládl, že žádný přítel lidstva, žádný Němec, žádný cílevědomý politik nemohl by mu svěřiti toto vznešené poslání. " Nebo jak se psalo o návštěvě císaře Viléma v Uhrách, jest viděti z těchto několika řádek, které budu citovati a z nichž je viděti, kam směřuji tyto snahy

Píše se do slova "Ovšem mnoho významu podává i skvělé přijeti císaře Viléma na uherské půdě.

Hlavě Německa dostalo se této pocty nejen jako veřejnému spojenci, nýbrž též jako morálnímu pomocníku proti jistým proudům vídeňský. "

A, velectění panové, že mezi Němci rakouskými a mezi Němci v říši jest úzké spojení, to, panové, myslím, dokazovati, že jest naprosto zbytečno.

A já, velectění pánové, myslím, že budu snad ušetřen nějaké výtky, že snad denuncuji nebo podobně, nebo to jsou věci všeobecně známé, a já míním, že konečně ti, jichž se to týče, nejenom zajisté z toho si nic nedělají, když se to ještě dále rozšíří, nýbrž že jim na tom velmi záleží.

To jsou věci, které se všeobecně rozšiřují. A já jsem se přesvědčil, že u jednoho knihkupectví i 10000 výtisků takovýchto brožur bylo v jednom německém okresu království českého rozšířeno.

Velectění pánové, s tím denunciantstvím je to zrovna tak, jako kdyby o mně někdo řekl, že jsem neloyální, nebo že mně nezáleží na existenci Rakouska a podobne.

Já bych mu nemohl říci, že mne denuncuje, poněvadž v tom nevidím něco, co by snad bylo proti mému přesvědčeni, neboť naopak, co jest člověka přesvědčení, v tom nezáleží mu na tom, když se to třebárs jinde dozvědí.

Velectění pánové, v knize, která jedná o všeněmeckém svazku Alldeutschen Verbandu, jest zaujimavé přiznání, a toho bychom si zejména my měli všimouti Čechové.

Tam se praví o účelu tohoto všeněmeckého Verbandu následovně. Poslední a nejvznešenější z cílu všenemeckého svazku, který se zdá býti ještě ve značné dali, jest spojení všech Němcův osídlených v zemích středoevropských v jeden veliký německý státní svaz, " a praví se "V Rakousku mají vůdcové tří národních stran se všeněmeckým svazem úzké styky. "

Totéž platí o některých z národně ochranných spolků v Čechách, ku př. o spolku Němců v Čechách, o německém spolku pošumavském, mimo to čítá svaz četné členy a přátele v podunajské říši.

Bylo naznačeno, jakými snahami se obírají tyto knihy, a nedá se upříti, že z řeči poslanců Schonerera a Wolfa, kteří zastupuji na venek všeněmecký raz, jest s dostatek známo, jak oni smýšlejí o Rakousku.

Jedna věc je důležitá a to jest ta, že toto vědomí velkoněmecké šíři se v německých krajinách, že hledí se v tomto velkoněmeckém vědomí na říši rakouskou jako na něco, co se brzy rozpadne a s úplnou nadějí na velkou německou říši, ať v tom neb onom útvaru.

Jestliže dnes čteme u a tam, že rozdělení Čech stane se tím způsobem, ze jedna Část připadne Sasku a druhá Bavorsku, a v druhé knize zase celou zemí připojují některému středoevropskému státu, tu na těch formách nezáleží, to jsou různé náhledy, ale věc jest jedna, oni mají jedno přesvědčení a jednu touhu, aby totiž německé hranice šly až k Adrii a aby v těchto německých hranicích byly pohlceny Čechy, Morava a Slezsko a slovanští národové tyto země obývající. To jest to, k čemu musíme zřetel vzíti, to se nesmí přehlížeti a jestli se přehlíží ve

Vídni, nesmíme tak činiti my, poněvadž v první řadě, koho by se to nejvíce týkalo, jest král České.

Jest povinností naší, abychom na toto nebezpečí ukázali a postavili se mu vstříc v čas. V této okolnosti musíme si opravdu říci, že Němci, když na tyto myšlénky přicházejí a když tyto myšlénky propagují, činí tak způsobem více než znatelným.

Tyto myšlénky jsou dnes v celých severních Čechách duševním majetkem nejširších vrstev. Když pohledneme na velikost této všeněmecké politiky, pak se mne zdá, že politika, kterou provozuje český národ tím, že se obmezil po většině jen na jazykovou politiku, že politika česká vůči tomu nesnese porovnání.

Velectění panové! Já musím, když dnes po zrušení Badenových nařízení a po ohrožení Gautschových nařízení žádají Němci, vlastně, ma-li s nimi býti mluveno o smíru,, úplné očištění svých krajů ode všeho, co jest českého, že k tomu se musí zaujati daleko rozhodnější stanovisko, než se to u nás děje

Na tuto otázku se musí v pravém slova smyslu vyburcovati veškeren národ, aby pocítil to ohromné nebezpečí, které zde skutečně jest, když uvážíme, že tu jde o seslabení celého národa, poněvadž se děje útok na tolik set tisíc českých duší, a že na druhé straně se jistě jedná o to, aby byl ten velkoněmecký duch posílen. A bude posílen, když uvidí další ústupnost vládních kruhů.

Tu z české strany se musí stati něco daleko více než manifestace a hození nějakého slova a pod Němci musí býti přinuceni k tomu poznání, že jejich naděje na zřízení takového nějakého středního německého státu jest naprosto nemožná. Němci musí býti přinucení k tomu přiznání, že dnes jest každá naděje snad na překročeni hranic a na dostání se od koruny české, ať již k tomu neb onomu státu, naprosto nemožnou a nemyslitelnou.

Velectění pánové' Když dnes Němci postavili svoji velkoněmeckou politiku, neboť obstrukce a to bylo správně podotknuto - jest jenom zevnějším úkazem a jádro věci té, skutečně jest velkoněmecké smýšlení, velkoněmecký duch a politika,. - jest povinností českého politika, aby vůči tomuto se nespokojoval politikou jazykovou, nýbrž že dnes musíme my proti tomu postaviti stejně důstojnou a velice mohutnou proti tomu ideu a to jest, naši státoprávní ideu.

My musíme hleděti přesvědčiti vládní kruhy o tom, že musí býti proti tomu velkoněmeckému duchu postavena hráz a ta že jest jen možná v českém státu.

Velectění pánové, povoliti Němcům, jak jsem již řekl, znamenalo by sesílení velkoněmeckého ducha. My musíme proto již vystoupiti z té reservy, z takového vyčkávání dalšího očekávaní v naději klidného politisování. Vždyť veškeré vnější události posledních dvou let nás poučuji dostatečně o tom, jakým způsobem by se to dalo provésti.

Mluvilo se sice jiz v programu volebním strany mladočeské o revisi ústavního zřízení, ale my jsme toho ani v nejmenším neslyšeli a přece dnes jest nejkrásnější příležitost k tomu, aby se přesvědčily rozhodující kruhy o tom, že revise ústavních zřízení jest nutná. Jest viděti, když parlament je naprosto neschopný, když se jasně ukáže, že nemůže potřeby obyvatelstva zastupovati, když dnes parlament nefunguje, když v severní části našeho král. zákony vlastně neplatí, když jsou dokonce úřednici, kteří jednají proti zákonu, kteří nařízení neposlouchají atd., že zde musí býti něco učiněno a že se musí sáhnouti k mocnějšímu a mohutnějšímu prostředku, aby říše se vrátila na správný zaklad, totiž federalisticky upravený a aby království Českému bylo dáno takové ústavní zřízení, které odpovídá státnímu právu království Českého (Výborně !)

Ovšem, velectění pánové, již předem pravím, pokud se týká tohoto ústavního zřízení státu českého, by ovšem spočívalo na naprosté rovnoprávnosti, aby nebylo nějakých pochybností. Neboť, velectění panové, i my, kteří si uskutečnění státního práva přejeme, zejména za dnešních neudržitelných poměrů považujeme to za nutnost vzdor té velkoněmecké agitaci nebo vdor všemu, co Němci žádají

Pravím upřímně a otevřeně, že rovnoprávnosti jazykové si žádáme. A tu by se ovšem dnes vedoucí politice jednalo o to, jakým způsobem by se v této velice důležité a nutné otázce mělo postupovati. A tu, pánové, míním, že jest povinnosti mladočeské politky, která prohlásila etapní politiku za politiku svojí, aby zde na základě ovšem státoprávním tuto politiku také skutečně provozovala.

Velectění panové, dnes bude nutno postaviti tento státoprávní program s veškerou vehemenci, dnes, když se jedná například o vydáni jazykového zákona, česká politika nesmí se spokojiti snad pouze tím, že by žádala status quo nebo podobné, naopak, ona musí vyraziti tím usilovněji s požadavkem státního práva, poněvadž naše zbraně musí se učiniti aspoň poněkud rovnými zbraním Němců.

Zbraně německé jsou myšlénkou velkoněmectví zajisté mocné, všecky nynější okolnosti nás nutí k tomu, abychom teto svojí zbraně právě v dnešní době s největším účinkem použili. A tu právě proto, poněvadž se dívám reálně na naše poměry i že dnes jest k tomu nejpříhodnější chvíle, mám za to, že jest nutno, aby ti, kteří vedou českou politiku, právě s toho etapního státoprávního stanoviska kleděli k tomu, aby byl najisto postaven poměr království Českého ku ostatním zemím cislajtánským a zejména otázka které jsou záležitosti společné a které mají zůstati k vyřízení sněmu království Českého. Já přímo pravím že dnes pravá etapní politika by mohla připustiti, aby zahraniční záležitosti finanční a společné záležitosti říše zůstaly k projednaní ústřednímu sboru, ať se již jmenuje říšskou radou nebo delegací Avšak obory v nichž jedná se o kulturní, národní a hospodářské potřeby obyvatelstva obou kmenů, tedy obor spravedlnosti a vyučování, orby, obor veřejných prací, musily by zůstati k vyřízeni v zemi. Ja přímo pronáším myšlenku, že rozumná a správna etapní politika státoprávní by měla přičiniti se o to, aby pro tyto obory zřízena byla zvláštní ministerstva v Praze a zejména pak také dále pro obor vnitřní správy a to proto, poněvadž ukázala se správa ústřední naprosto neschopnou, aby dovedla ovládnouti to, co se mezi Němci u nás i v celém mocnářství děje. Ústřední správa ukázala se neschopnou k vedení těchto záležitostí.

Musíme se brániti, aby se neuskutečnilo to, po čem Němci touží. Míním, že by se tím způsobem nejlépe postavila hráz, proti těmto agitacím ze strany velkoněmecké.

Když uvážíme obě tyto myšlenky, tu myslím, že jest daleko snáze uskutečniti ústavní zřízení českého státu, jehož existence nikdy nepominula a od nikoho popírána nebyla, než ideje Němců, totiž zřízení nějakého dosud neznámého středoevropského státu.

Tedy zajisté že jest to návrh čistě konkrétní, ku kterému pohlížíme jako na věc vážnou, a který jest nutno považovati nejen za proveditelný, nýbrž přímo za nutný.

Z toho plyne, že jestli by se dnes začalo vyjednávati z ministerského křesla aneb z vyšších míst se zástupci českého národa o tom, jestli se má opětně slevovati, má-li se jazykovým zákonem otázka jazyková tak neb onak upraviti - pánové, v tu chvíli nesmíme se obmeziti pouze na jazykovou otázku, nýbrž v té chvíli musíme položiti ten kardinální požadavek, tu slávu svého státního práva plně na váhu a sice právě z těchže důvodů, které jsem byl uvedl, a povolaní kruhové co nechtěli z lásky k nám, tedy by to aspoň musili uznati z ohledu na hrozící nebezpečí

Jestli stařecký marasmus ve Vidní by tomu zabraňoval, to není důvodem, aby omladly svěží český národ toto nebezpečí přehlížel a aby něco podobného nežádal. My naopak musíme při tomto svém požadavku trvati, neboť český národ skutečně chce míti svůj samostatný státní život, a míním, že každý rozumný, pravím každý rozumný panovník dynastie habsbursko - lotrinské musí přijíti k tomu poznaní, že nechce-li dostati dynastu svou mezi dvě mlynské kameny, v tomto případe mezi Němectvo a Slovanstvo, musí se přidržeti těch, kteří nechtějí se dáti annektovati Pruskem a nechtějí splynouti s Hohenzollernským Velkoněmeckem.

Jestliže dnes činí se proti tomu z neporozuměni věci námitky, nejbližší budoucnost nás o tom poučí, že to tak, jak to Palacký byl řekl, v Rakousku dojíti musí.

Velectění pánové, končím a právě měl jsem na zřeteli, abych, když již bylo mluveno o politické situaci a o politickém postavení českého národa, poukázal na to jak by byla správní etapní politika, která by se neobmezila jen na jazykovou otázku ale zabývala se politikou ve smyslu statoprávním.

Míním, Že vůči tomu, co se v posledních letech stalo v Rakousku, a vůči velkému nebezpečí, které hrozí v první řadě národu českému, a vůči zejména tomu nebezpečí, do kterého konečně může býti zapletena i dynastie a říše samotná, nemůže český národ pěstovati důstojnější politiky, nežli politiku velkého slohu, politiku státního práva.

(Výborně! Výborně! Potlesk)

Nejvyšší maršálek zemský. Přichází nyní k řeči příští řečník, který je zapsán pro návrhy komisi. dávám slovo panu posl. Dru Heroldovi

Posl. Dr. Herold. Sl sněme! Sněm království Českého došel ku projednání rozpočtu a tím také k této době, kdy podle našeho názoru nejprospěšněji může býti pojednáno o otázkách politických, poněvadž, jak víte, chtěli jsme během zasedání sněmovního využitkovati času co nejvíce, aby celá řada nejnutnějších otázek hospodářských, kulturních a sociálních byla rozřešena.

Velectění pánové, mohu s potěšením konstatovati, že také já náležím k těm a nenaležím k takovým lidem, kteří s malém jsou spokojeni, -kteří mají za to, že činnost sněmu království Českého byla nejen v jednom, ale v mnohém ohledu prospěšná a že se skoro divím, že se skoro divím, že nalezl se poslanec nejen věkem, nýbrž i se svým mandátem nejmladší, který naprosto s touto činností nebyl spokojen!' Zdá se, že sem vstoupil s velikými ideály, že tedy vstoupil do sněmu s tím přesvědčením, že v takové veliké korporaci, jako jest zákonodárný sbor král. Českého, během 48 hod se dají rozřešiti nejtěžší otázky sociální, finanční, hospodářské a polititické, jest to optimismu mládí, který já ovšem nikterak nezazlívám. Ale jen jedno bych radil, že by neměl z takového optimismu si dělati ihned úsudek, poněvadž by mohl každý porovnati a položiti si otázku, zdali velectěný přítel kolega Prášek se přičinil o to iniciativní nějakou činností, aby výsledky tohoto zasedání byly o něco lepší. (Výborně!)

Ale ty všechny výtky, které se od mladých našich stran v zemi naší straně teď obyčejně činí, připomínají mně na dobu takzv. malostátnictvi v Německu. Tam vládla v těchto malých státech celá řada dobrých knížat, bons. princes se jim říkalo, kteří nemajíce příliš mnoho těch poddanných, všechno těm poddanným slibovali a kdyby přišel kdokoli k audienci a žádal něco, a byl řekl Sire, já potřebuji to a to, všechno se mu slíbilo, ale když přišlo k tomu a žádatel chtěl, aby se ten slib splnil, tu se mu řeklo, aby se obrátil na finančního ministra, který však pravidelně neměl v kapse pranic. A u nás všechny mladé strany, anebo mladí jednotlivci a celá řada žurnalistů hrají u nás úlohu mladšího dobrého knížete.

Mnohým voličům se naslibuje od rána do večera tolik, ale když někdo jest zvědav a žádá od dotyčného slibovatele, aby svůj slib splnil, tu tento řekne Od toho já nejsem, od toho jsou poslanci a jsou to obyčejně poslanci, kteří všechno, co se slibuje, mají splniti, jakkoli nemají k splnění možnosti.

S tohoto stanoviska posuzuji výklad p. kol. Práska a řekl bych ještě tolik, že by neměl poslancům Českým říkati, že dělalo to sněmování na něj dojem smutný, nebo trudný.

Ano, velectění pánové, to sněmování naše postrádalo toho koloritu, té živosti, řekl bych toho ohně, který plyne z rozčilení, z vášní a z boje, který obyčejně v tomto s. sněmu bývá, když jsou zde přítomni Němci.

Ale jest to pravda. Nám tímto dlouhotrvajícím bojem, který vede náš národ, a tím bojem, kterému my sami poslanci, jednotlivci v našem národě jsme zvykli, to stálé rozčílení a stálé hádáni tak vešlo do krve., že myslíme, když nemáme velectěných přátel Němců, se kterými bychom se mohli hádati, že by bylo dobře kvůli gaudiu vysokého p. t. publika, abychom se hádali mezi sebou, aby sněm nedělal dojem trudný, nýbrž dojem života proudícího.

To nemůže býti naším účelem a musíme se vždycky učiti od našich nepřátel, poněvadž bychom neměli zapomínati dějin tohoto slav. sněmu, a měli bychom věděti, že v dobách naší pasivní oposice, když byli Němci sami, mnoho nemluvili, nýbrž dělali zákony a pro sebe prospěšná ustanovení. Nevyhovovalo to sice vesměs jejich programu, ale hleděli, aby ten výsledek jejich činnosti se potkal s úspěchem.

Velectění pánové, jednáme na př. o rozpočtu, a tu přece nevím, proč za příčinou tohoto rozpočtu první řečník dnešní činil nám výčitky?

Pravil, že poslanci nedělají to, nedělají ono.

Nejvíce jsem se divil té výčitce stran volební opravy, v příčině zavedení přímých voleb. Ano, jest pravda, sněm království českého tuto volební opravu přijal Ale v tom není naše tragická vina, že jsme tuto volební opravu neprosadili u vlády, jak to udělal dolnorakouský sněm. Ne proto, to není naše vina´. Naše vina jest, že jsme ji udělali jinak než dolnorakouský sněm a že jí vláda následkem toho nepředložila k nejvyšší sankci.

Když již se mluví o té volební opravě, dotknu se hned toho, co řekl pan kollega Baxa, který nám vyčetl, že my zapřeli svůj program v příčině volebního práva, jest zapotřebí, aby se na tom slav. sněmu řeklo, a jest vůbec zapotřebí, chceme-li přijíti k těm velkým politickým zásadním otázkám, chceme-li pochopiti celou naši politickou situaci, kterou z velké části správně pan řečník přede mnou naznačil, a já nikdy se neostýchám vysloviti souhlas, co souhlasu zasluhuje - tu velikou situaci politickou, kterou máme v dnešním boji a která jest zásadní pro celou budoucnost českého národa, že vidíme okolo sebe úsilné hnuti velkoněmecké, které daleko sahá přes hranice.

A to můžeme říci, že tato doba jest nejméně výhodná zvláštními reformami volebními nové zápasy, nové spory, nové hádky vhoditi do našeho lidu.

Kdybychom i měli možnost provésti zde nějakou volební opravu, kdyby to i bylo pravda, že by strana svobodomyslná, která věrně trvá při stanovisku všeobecného práva hlasovacího, měla možnost provésti tu reformu zde na tomto sněmu bez kurie velkostatkářské a Němcův, pak snad by to mělo rozum, snad by to bylo politické, snad by to byla veliká idea, hozena do našeho lidu, kdybychom se o ní zde zasazovali a ji hájili.

Ale když víte, velectění pánové, Že podle našeho zemského zřízení k tomu nemáme moci, že to neleží v nějaké nedostatečnosti, když víte, velectění pánové, jistě všichni, - a kdo by to z nás nevěděl, nezná zemské zřízení že nemáme možnosti ani snad pražské předměstí s 60 000 obyvatel z některé venkovské obce přeložiti do kurie městské, poněvadž tu nemáme možnost, podle našeho zemského zřízení to učiniti, k čemu tato hra k čemu toto pozlátko, k čemu toto dráždění vášní mezi širokým obecenstvem, k čemu to namlouváni národu, že jsme s to provésti všeobecné právo hlasovací, když víme, že neučiníme? To jest kardinální chyba, kterou poškozujeme nejen ve sněmu, nýbrž i v obcích a jinde zájmy těch vrstev, které posud volebního práva nemají, a poněvadž nemáme možnost zavésti všeobecné právo hlasovací, poněvadž nemáme možnost provésti takovou reformu - máme tak dlouho s tím otáleti a neprováděti možnost té volební reformy, aby ti, kdož jsou volebního práva zbavení, volebního práva nabyli?

To jest možno, proto snad lze dosáhnouti v teto slavné sněmovně kvalifikované většiny. Máme proto, - a já nemluvím jen o dělnictvu, poněvadž to jest opětně chyba, to jest něco, co není pravda, když se mluví o těch, co nemají volebního práva, že jsou to jen dělníci, to jest chyba, když se hází do veřejnosti heslo a když se mluví jen o dělnících, neboť my nechceme volebního práva jen pro dělnictvo, nýbrž také pro ty, kdož vůbec dosud volebního práva nemají, ať jsou dělníky nebo ne, - tuto nemožnost přiváděti k řeči? V tom leží náš