Ich ersuche die Herren, welche diesen Antrag unterstüsen, die Hand zu erheben.

Návrh není dostatečně podporován.

Dovoluji si oznámiti, že se dále zapsal za řečníka, a sice pro návrh komise pan poslanec Herold, a že tento vyměnil si své místo s panem poslancem hrabětem Zedtwitzem, který též jest zapsán pro návrh. Následkem toho přijde nyní k řeči pan poslanec Dr. Herold.

Ich erlaube mir mitzutheilen, daß sich weiter der H. Abg. Dr. Herold zum Worte gemeldet hat und zwar für die Anträge der Commission und daß er mit dem Herrn Abg. Grasen Zedtwitz, welcher ebenfalls für die Anträge eingetragen ist, seine Stelle getauscht hat. Es gelangt nunmehr zum Worte der Herr Abg. Dr. Herold.

Dávám slovo panu poslanci dru Heroldovi.

Poslanec Dr. Herold: Slavný sněme! Když zkoumáme zákonodárnou činnosť sl. sněmu království Českého, vždy shledáváme se se zajímavým úkazem. Ovšem musíme jíti poněkud zpátky a posuzovati činnosť tohoto sl. sněmu v celku. Že kdykoliv na tomto slavném sněmu byla většina německá, ať již za přítomnosti českých poslanců, ať za přítomnosti pouze samotných německých poslanců, vždy vidíme ten úkaz, že práce zákonodárná, která na sněmu byla vykonána, byla za doby většiny německé hojna.

A kde shledáváme, abych tak řekl, příčiny tohoto zjevu? Jednat o tom úkazu, který býval dříve, když češi nebyli na tomto slavném sněmu, že většina a vláda byly ruku v ruce, a že předlohy zde podané byly již vlastně předlohy vládní a na druhé straně - a to si musíme říci jako poučení pro nás - vidíme, že německá většina kdykoliv hleděla především k tomu aby napravila dosavadní stav a udělala takový zákon, a udělala ho tak, aby z něho plynul pro její národnosť nějaký prospěch.

Velectění pánové, za doby činnosti tohoto slavného sněmu, bohužel, pravím bohužel, nesetkali jsme se s tím smutným faktem - a já to nazývám u nás smutným - že my, kdykoliv na tomto slav. sněmu máme většinu, a kdykoliv máme také čas, abychom vykonali nějakou práci, vždy stojíme najednou před problémem, a vidíme, že - a musíme si to přiznati mezi sebou, posavadní zákonodárství nemůžeme hned tak zásadně a racionalně změniti, abychom všem přáním, potřebám a stížnostem našeho lidu a naší národnosti zjednali průchod, ale poněvadž nemůžeme udělati ryc, tak se přijde s tím, abychom nedělali raději nic.

To je ta pravá naše radikální politika.

Tak my děláme a zužitkujeme té většiny v našem sněmu, že, kdykoliv stojíme při příležitosti, abychom nějakou důležitou otázku národní a správní v tomto sl. sněmu řešili, poněvadž ji nemůžeme řešiti až do těch konců a eventualit, do kterých bychom si ji všichni provedenou míti přáli, proto raději neděláme ničeho. A tak také jest při tomto zákoně, který dnes konečně, - já pravím konečně dospěl v celé své formě do slavného sněmu, a kdy máme naději, že tímto sl. sněmem bude přijat.

Nejsem členem školské komise, a nehájím své dítě, ale, ač návrh školské komise má nepopiratelně mnoho nedostatků, má snad i nějaké vady, bylo by klamáním sebe sama, kdybychom řekli, že těch vad není.

Ale, pánové, dnes, kdy jedná se o to, abychom ten zákon udělali zákonem, jde o tu otázku, zda ta předloha je bezvadná, či jde-li tu o otázku, zdali touto předlohou nemá se zlepšiti posavadní (Tak jest!) nesnesitelný stav našich menšin ve př čině zřizování škol. (Výborně!)

Co kol. Zátka přednesl a co pravil o tom, jakým způsobem zřizování škol v německých krajinách se stěžuje, a jakým způsobem se strany obcí a našich národních odpůrců se kladou překážky zřizování těchto škol, co nám o tom vyprávěl, jakým způsobem jest možno, aby se aktivování jejich stížnostmi k nejvyššímu správnímu soudnímu dvoru zdrželo, velectění pánové, to všechno též nyní při tomto zákoně bude se ještě opakovati a nemá to býti snad zavedeno, naopak tímto zákonem má býti alespoň do té míry, pokud vůbec v nějakém zákoně takovým způsobem prohibitivním možno působiti, neboť víme, že proti nějakému takovému spintisování nějakého zákona žádný zákon nestačí, aby se nemohly podávati stížnosti býti zamezeno.

My všichni jsme stejného smýšlení, my všichni víme a přejeme si, aby především pro národní menšiny byly zřizovány potřebné národní školy, a my všichni si přejeme, aby národní menšiny tam, kde jest dostatečný počet dítek, mohlo se tak díti bez překážek, bez stíhání a týrání těch kterých rodičů, resp. dětí, aby tyto školy se vyvíjely a prospívaly

To si přejeme a náleží nám hledati k tomu vhodné prostředky.

My slyšeli jsme prostředky a sice: jeden, který jest složen v návrhu komise školské, my slyšeli jsme také prostředek jiný, který jest složen ve vývodech Dra. Zátky.

Tyto prostředky, aniž bych je chtěl zkoumati na jejich materielní a praktickou hodnotu, tyto prostředky jsou pro mě jako člena slavného sněmu závazné, a proč?

Já zde mám návrh, o kterém vím, že slav. sněm, jak jest v každém parlamentárním životě, když komise po důkladné poradě s nějakým návrhem přijde, že se stane zákonem, a na druhé straně mám návrh p. Dr. Zátky, o kterém vím, že neintenduje nic jiného než dlouhé vyšetřování, odkládání a zkoumání věci, a teprve hledá náležitou zákonodárnou formu, by se do nějakého zákona mohl vtěliti. Nyní se mne tažte, co mám jako Český poslanec dělati? Mám k vůli tomu, že jsem nenašel lepší, zameziti to méně dobré?

Já naopak mám za to, že nejdříve vezmu to méně dobré, a to lepší, co myslí p. Dr. Zátka, budu hleděti docíliti.

Až se najde pro to náležitá forma, pak přijdu do sněmu a sformuluji to do zákona, a budu-li míti možnost a silu, učiním to zákonem

Politické poměry jsou měnivý; bude pak snadno možno, že nebudeme míti příležitost, - přijde snad jiný systém, abychom učinili to lepší, co chce pan Dr.

Zátka; ale pánové, to neuděláme ani tenkráte, když dnes neuděláme pranic a budeme na to lepší pořád čekati.

Ale také věc sama, o které se zde mluví, není správná, jak jsem seznal z toho, co pan Dr. Zátka řekl:

Jest tu jedna sporná otázka, totiž, kdy a za jakých podmínek jsou školní úřady povinny zříditi školu, krátce řeknu, pro národní menšiny.

Víte, že posavadní zákonodárství o tom nemělo žádného ustanovení, že § 1. zákona o zřizování škol zavedl pravidlo jen pro všeobecné zřizování škol.

Teprve praksí vybojovanou judikaturou správního soudu, nalezl se také modus, pod kterým může taková škola menšinová byti zřízena, a také, že správní soud opíraje se o § 1. zákona o zřizování škol a čl. 19. z. z. st. pravil, že školy menšinové musí býti zřízeny za tých podmínek, za kterých se zřizuje škola většinová, když ta menšinová má v sobě tytéž zákonité podmínky, jako škola většinová to jest česky předloženo, když 5 letým průměrem jest v nějaké obci dítek 40 ročně, musí tam býti zřízena škola. To jest pravidlo pro tu většinu.

Ale nyní má to býti též pravidlem pro menšiny, že pod týmiž podmínkami se tam má zříditi škola.

Tu jsme hned u jedné pochybné argumentace p. dra. Zátky, a divím se, že takový výtečný znalec školství si tento lapsus nechal ujiti, t. j. ten, že praví., Jak pak k tomu přijde národní menšina, a kde jest náš princip národní rovnosti, ze školy pro menšiny národní teprve pod jistými podmínkami, tříleté přítomnosti v obci, aneb pětiletého průměru mají býti zřízeny. Když jsou tam děti české, má býti zřízena česká škola hned aneb, když jsou tam děti německé, má býti zřízena německá škola.

Nesmíme zapomenouti, že ten zákon není jen zákonem, který bychom nazývali zákonem upravujícím národní právo, nýbrž, že jest to zákon administrativní a, tak jako dobře dnes máte celé řady obcí v království českém, které se domáhají usilovně toho, aby měly samostatné školy pro své děti, kde mají také pětiletý průměr 40 dětí, a když k tomu okresní školní rada nebo zemský výbor nesvolí.

Škola, pakliže není zákonitá vzdálenost, jest to nějaká křivda páchaná právě na té obci, která to chce, ač má tolik dítek, které by mohly ve své vlastní obci choditi do školy a nemohou docíliti školy, poněvadž nemají zákonité vzdálenosti od nejbližší sousední školy, a orgány, které vydržují školu, k tomu nesvolují?

A takových nesrovnalostí, na první pohled křivd, naleznete v každé administrativě, tedy také ve školní administrativě. Tak se to nemůže posuzovati; musila by si každá obec stěžovati, která nemá samostatné vlastní školy.

Proč obec A musí posílati dítky do obce B, ačkoliv sama by mohla školu postaviti a ma jen půl hodiny vzdálenosti? Jest to škola z pohodlí, a když nesvolí okresní školní rada neb zemský výbor, tedy taková škola se nesmí zříditi.

Tam to nespadá a jednalo by se jen o otázku, co jest pro národní menšiny lepší, zdali pětiletý průměr dítek školou povinných, aneb tříletý pobyt rodičů. To není ani otázka právní ani otázka etická neb národní.

To je podle mého názoru čistě otázka mathematická, a kdybychom chtěli přesně tuto otázku řešiti, musili bychom znáti v každém konkrétním případě ten aritmetický efekt, jaký se jeví v obci, kdyby se měla zříditi tam škola podle pěti letého průměru dítek, anebo když se má tam zříditi škola podle tříletého pobytu rodičů.

To, pánové, jak jsem pravil, není ani otázka ethická ani národní, to jest otázka praktická, a praktická odpověď nasvědčuje podle příkladů, které z celé řady obcí, kde jsou školy pro národní menšinu zřízeny, došly, které já také sám znám, a řekl bych tak konečně, podle té zdravé logiky, kterou člověk má, že tříletý pobyt rodičův ulehčuje zřízení škol minoritních daleko více, než pětiletý průměr dítek školou povinných. (Výborně!)

A, pánové, kdo jako já co člen okresní školní rady, a zde zajisté jest náš výtečný administrativní referent zemský školní rada p. Sohroubek, který má často příležitost počítati tyto jednotky pro zřízení národních škol, kdo ví, jakým způsobem se tedy podle ustálené prakse tyto jednotky, abych po německu řekl, herumtersubstrahirnjí, nežli se ten pětiletý průřez 40 dítek dostavil, dojde k tomu náhledu na základě praxe a zkušenosti, že jest to tak labilní, tak nedostatečné a tak nesprávné a našim národním menšinám českým tak nebezpečný princip, že nemůže býti nebezpečnějšího, než když se vezme za základ ten tříletý pobyt rodičů.

Velectění pánové, proti tříletému pobytu děje se jedna vážná námitka, která nespočívá ani v té tříleté přítomnosti ani v těch důvodech, které citoval pan Dr. Zátka z dobrozdání vlády.

Já vím, to jsou slova pana dvorního rady Dra Grohmanna, která jsou tam citována; to je to dobrozdání vlády.

Ten pán možná měl na zřeteli politické věci, poněvadž ode dávna v zemské školní radě není školním znalcem, nýbrž politickým agitátorem. (Výborně!)

Ale ta věc tak nestojí.

Ta věc stojí tak, že spočívá nebezpečí v nynějších poměrech, v německých nebo v zněmčených místech, když se jedná o zřízení školy, že jsme viděli v posledních časech, že se strany správ obecních, se strany tamnejších úřadů, se stran ovšem neznámých, které nikde se nemohou naleznouti, t. zv. německých bundů, které tajně existují, ale nikdy nejsou pro tajné spolčování stihány, - jsou rodičové čeští vypovídáni buď z práce neb z nájmu, aby se zamezilo zřízení české Školy a že by se mohlo namítati, že tím způsobem každý továrník bude hleděti, aby toho dělníka neměl po dobu 3 let, nýbrž aby jej dříve vypověděl a aby toto politické právo na zřízení české školy nenabyl.

V tom mají ti pánové pravdu, když posuzují naše poměry v uzavřeném území, že skutečně se máze tohoto ustanovení zákona zneužíti. Ale, pánové, ono se ho již zneužívá i dnes, (Tak jest!) touže měrou a tímže vydatným způsobem jako budoucně, ano na základě nynější praxe zřizování menšinových škol s daleko větším výsledkem, poněvadž dnes ihned, když podají čeští voličové žádost za zřízení české školy, dozví se o tom ihned ten který agitační aparát v Ducheově, v Bilině nebo v Mostě, jaký jest obsah žádosti podané k c. k. okresní školní radě, které má zůstati úředním tajemstvím, dozví se i jména rodičů a ještě než to přijde k výslechu rodičů, donucují se tito, aby žádost svou odvolali, a to se děje a daleko větším výsledkem, poněvadž dosavadní praxe správního soudu stojí na stanovisku, že pak se počítají ty děti, jejichž rodičové ještě v době, kdy se komise odbývala, za tou žádostí stojí resp. se ještě k této žádosti hlásí.

To má, velectění pánové, právě tento zákon zameziti ježto ustanovuje, že, co se týče žádosti a podpisovatelů žádosti a dne podání této žádosti, právní stav, který v den podání žádosti tu byl, má býti rozhodujícím pro další otázku zřízení menšinských škol. Kdo, pánové, to zná z prakse, jako my to známe co členové zemské školní rady, jest to pokrok, pro který pro tento zákon v tomto okamžiku, i kdyby měl sto jiných chyb, budu hlasovati. To jest pokrok, který se nedá odčiniti pouhou frasí, a který znamená, že v tom okamžiku, když rodiče položí podpis na žádost za školu, sami sebou na základě vlastních výpočtů dávají garancii, že ta škola zřízena býti musí.

Když v udaném podání, jež učinili rodičové, kteří 3 léta tam bydlí, jest dostatečný počet, alespoň tedy 40 dětí, tu škola zřízena býti musí, nehledě ku ostatním opatřením, která jsou zde udána.

Velectění pánové! Z toho vidíte, že tomu není tak, jak p. Dr. Zátka pravil.

Pánové, jak pravím, nechci o tom mluviti, jakých jiných praktik se užívá při zřizování menšinských škol a přiznávám úplně p. Dr. Zátkoví, že při každém zákonu o zřizování menšinských škol, když se zřizuje na základě principu jakési reciprocity národní, vzhledem k sociálním poměrům našich národních menšin, my jsme, kteří trpí tím újmu.

Není žádné pochybnosti, že naše národní menšiny náleží většinou stavům výrobním, lidu dělnickému, tedy lidu méně zámožnému a hospodářsky odvislému, a není žádné pochybnosti, že vedle této své slabé hospodářské síly, nemají tyto národní menšiny stále toho bohatého strýčka vysokých vládních kruhů, jako menšiny německé. Není také žádné pochybnosti, že v Praze a v předměstích neb kdekoliv jsou německé menšiny, sestávají z bohatých továrníků a dobře placených úředníků, lidí tedy, kteří jsou hospodářsky neodvislí. Však, velectění pánové, právě proto, že jest tento stav takový, přicházím k druhé otázce, kterou p. Dr. Zátka zde rozvinul, to jest k otázce zřizovaní národních školních obcí českých a německých.

Jest to jeho oblíbená myšlenka, která se opírá o poměry, které mu nejvíce tanou na mysli a které bezprostředně jeho se týkají, jest to jeho oblíbená myšlénka zřizování národních obcí školních českých a německých a vrcholí tato myšlénka v principu, který dnes byl zde pronesen s jistou emfasí, že musíme všichni k tomu pracovati, aby škola náležela národu. Já, velectění pánové, se pamatuji, když se jednalo ve vídeňských punktacích neblahé paměti o rozdělení zemské školní rady, že tam z těch míst referentských tehdejší referent o předloze o rozdělení zemské školní rady nám tuto předlohu rozdělení na dvě sekce odporučoval také tou myšlénkou, že podle toho návrhu jednak občanský element v zemské školní radě bude sesílen a jednak tím rozdělením se uskuteční myšlénka: národní škola národu.

Pánové, my nemáme o tom ani potuchy, že by dnes české školy spravovány byly zákonem, že by po rozdělení zemské školní rady skutečně ta zemská školní rada byla nějakou národní institucí. A ti pánové ze zemské školní rady mi odpustí, kdyby chtěl někdo vyčítati, že se pokládají za národní českou instituci, zajisté by to odmítli s největší rozhodností, poněvadž by řekli, že jsou školním úřadem. Pánové, s těmito myšlenkami není dobře zápasiti, ale jinak věc jest zde.

Tato myšlénka zřizování národních školních obcí - a jest třeba o ní mluviti již proto, že jest třeba, aby veřejnost také seznámila se s takovouto myšlénkou na první pohled tak lákavá a krásná vychází z myšlénky autonomie resp. samosprávy národní a víte, velectění pánové, že v kruzích německých, lidí, kteří nejsou snad aktivními politiky a tudíž nejsou podrobeni těm proudům denního zápolení politického, ventiluje se myšlénka, že Rakousko nedospěje ani tenkráte k pokoji, když bude zavedena jakási národní autonomie, to jest, když každý národ bude si spravovati své záležitosti sám.

Pánové, theoreticky jest to krásné, ale prakticky, myslím, že dostačí položiti si otázku, jestli my chceme, aby v tomto království Českém se uskutečnila myšlénka, aby národ německý se spravoval sám a národ český se spravoval sám. Tím bychom nic jiného neřekli, než že si přejeme, aby tato jednota země a historická individualita byla roztržena, aby vůbec každá spojitost, každá svažitost mezi národem českým a německým přestala, že si nic jiného nepřejeme, než abychom zde tvořili geografický a ethnografický velmi nebezpečně položený český ostrůvek na velkém německém národním tělese.

Vy nemůžete a nesmíte takto jen začíti. To jest právě myšlénka již Němci prohlašována. Nemůžeme pak říkati "to platí jen pro školní obce"; budeme-li stále fedrovati myšlénku tvoření teritoriálně národních individualit v zemi, musíme dospěti ke konsekvencím, na jaké se dnes staví shora na straně německé.

A my ne bez příčiny ve velkém tom našem zápasu punktačním poukazovali jsme vždy k tomu, že by zajisté nikdy nemohlo se jednali o to, utvořiti jistý druh národní autonomie mezi oběma národy, kdybychom měli záruku, že to, co bude svrchovanou vůlí obou národů, bude nám přátelské a české.

My nikdy nezapomněli, že zejména ve státu, kde my Čechové jsme v menšině, v státu, jehož dlouholetá tradice jest německá, kdybychom měli na většiny vliv vykonávati, o tento vliv naprosto přijdeme, ale tam, kde jsme v menšině, německému vlivu tím intensivněji budeme podrobeni.

Když se mluví o zřízení českých a německých škol, pánové, jak si to představujete? Nejprve se praví: Školní obec by si měla voliti sama svou školní radu. Přiznávám se, že se tato myšlénka v jisté formě dá uskutečniti a to změnou § 7. o dozoru ku školám, a bude ji musiti zemský výbor uvažovati. Musí se najíti cesta, aby tím zřízením školám menšinovým dostalo se náležitého zastoupeni v místní školní radě

Avšak, velectění pánové, velikou váhu, veliký význam pro školu samou věc ta nemá. Jakou kompetenci má dnes místní školní rada? Jest pouhou hospodářskou instituci a nemá jiných starostí než postarati se o hmotné prostředky, poskytovati škole to, čeho má zapotřebí.

Vezmeme věc, tak jak jest, nemusíme bráti Budějovice, vezměme Duchcov, Most, Bilín, vezměme Teplice, Ledvice, Lom atd. Představte si, pánové, že by tam Čechové dnes tvořili školní obce české a že by obec česká měla péči, aby opatřila především hmotné prostředky na zřízení školy, a vezměme Němce v Praze, na Vinohradech, v Karlině nebo na Smíchově, a představme si, že by ti měli se starati o hmotné prostředky na svou školu. Pánové, řeknu věc zcela otevřeně, ten počet by dopadl pro naši národnost velmi smutně.

Přihlédněme, velectění pánové, ku provedení této myšlenky, dejme tomu, když by se jednalo o zřízení školy v nějakém hornickém městě, na př. v Duchcově, že by vyvstal nějaký agitátor a řekl, "co Vám to napadá? vy chcete zřizovati českou školu vždyť by ste musili platiti 50 pct. přirážku, a kdo ví, co ještě, vždyť byste to musili všechno platit. "

Pánové, v dnešní pohnuté době jsou velice moudří lidé, kteří, když mezi ně přijde někdo, kdo dovede mluviti na kolo a řekne: "Vy to musíte zaplatiti, " ihned dostanou strach.

Jestli byste tu lásku k těmto školám zrovna v chudých dělnických vrstvách chtěli vzbuditi tím, že byste jim stále vyhrožovali jako strašidlem, že budou museti školu sami si platiti ze svých nepatrných prostředků, - přímo ovšem oni ji platí, nepřímo již svojí prací, tím, co dají továrníkovi vydělati - a kdyby jim někdo řekl, že ji budou museti vydržovati z vlastní kapsy, tu, velectění pánové, taková agitace proti české škole v takovémto místě by byla mnohem snadnější, intensivnější a účelnější.

Tyto věci si musíme rozvážiti a musí si je rozvážiti každý, kdo chce správně o nich souditi, a nelze je jen tak lehce posuzovati. Ale to je otázka času. Ale oč vlastně jde? Zde jde o to, aby to, co dnes jest již jaksi judikátním právem, zformulovalo se do práva zákonodárného, a snad aby se to ještě zlepšilo.

Komise se snažila alespoň taková zlepšení provésti, o nichž soudí, že dojdou sankce vlády.

Velect. pánové, zajisté já nenáležím k těm, kteří by vždy říkali, že nesmíme ničeho jiného dělati, než co slav. vláda chce.

Ale jedná-li se o takový zákon, mám za to, že zákon, který bychom udělali jen na sklad, o kterém bychom nemohli předpokládati, že dosáhne nejvyšší sankce, nám pranic neprospěje. Tedy, oč v návrhu tom jde? Jeví se toho potřeba, aby otázka ta zákonným způsobem byla upravena, a jest tento zákon k tomu způsobilý, aby posavadní stav zlepšil ? K obojímu musím přisvědčiti kladným způsobem.

Pánové, jest toho potřeba. Jest sice pravda, že máme dnes ustálené judikáty nejvyššího správního soudu, o které se mohou školní úřady s jistou bezpečností opírati, o které se mohou opírati rodiče a ti, kdo školy vydržují. Avšak, jak bylo zde poukázáno p. Drem Zátkou, může někdo se spoléhati, že tento způsob judikatury, který dnes trvá, bude trvati za rok, za dvě léta ? Vždyť vidíme v judikatuře správního soudu ve příčině zřizováni škol menšinských tolik rozdílů a tolik zásadních protiv, které postupem času nastalý ! Nemůžeme ani říci, že by bylo to shoršení.

Byla jedna doba, kdy judikáty správního soudu velice ulehčovaly zřizování škol menšinských; to byla doba, kdy se přes noc zřizovaly školy na pražských předměstích.

Dále byly doby, kdy se stěžovalo zřizování škol menšinských; to byla doba, když se jednalo o školy menšin v Litoměřicích, Mostě, Bilině atd. Tehdy ani čl. 19. neplatil! Až konečně nastala doba jistého středního postupu, že se ustálila jistá prakse.

Ale, velectění pánové, judikáty správního soudu jsou konkrétně zavazujícími jen pro případy, o nichž bylo učiněno

rozhodnutí, a nastoupí-li dnes jiní členové správního soudu, a vždyť se neustále mění úmrtím pensionováním a p., jest snadně možno, že se judikáty přesunou opětně na jinou půdu.

Ale my chceme alespoň jednoho tímto zákonem dosáhnouti, totiž jisté, pevné půdy zákonné, na kterou by každá naše národní menšina mohla bezpečně počítati, když se jedná o zřízení školy menšinské.

My se nemůžeme spoléhati na judikáty soudní, ale na přesná stanovení zákonná. O takovýto pokus zákonodárný se komise školská pokusila a já mám za to, že podjala se úlohy, kterou, kdyby se podařila, bude rozřešena tato velká otázka. Nesplní se sice vše, co si přejeme, nezamezí se mnohé, čeho se obáváme, ale najisto položíme zřizování těchto škol menšinových na nějaký pevný základ.

Ale, velectění panové, ještě jen k jedné myšlénce chci se vrátiti a to jest ta, která jaksi plynula se stanoviska p. Dra. Zátky v příčině otázky školské samé. Já jsem již vyslovil své mínění ohledně té otázky národní autonomie.

To jest otázka politická, která při školství soustavně se řešiti nedá, která souvisí s tou velikou otázkou politického boje, to jest s otázkou, která se bude musiti rozřešiti, co u nás zvítězí: zda-li historické a státní naše právo, abych to tak řekl otevřeně, nebo zdali máme tohoto boje nechati a vrátiti se pouze na boj na poli autonomie národní. Ta věc musí býti jasná v našem národě.

Až bude zodpověděna ve smyslu tohoto národního práva národní autonomie, můžeme se svého stanoviska přikročiti ku řešení podobných otázek.

Dokud náš národ stojí na půdě státoprávní jednoty této země, musí vybudovati a učiniti pevnou tuto budovu, než se může přikročiti k jednotlivým detailním otázkám národním, musí i tato otázka principielně býti řešena.

Jedná se o to, jest li jest v tomto zákoně, jak se pravilo, nějaká koncesse, jest-li tento zákon, poněvadž platí pro Němce i Čechy stejně, má se pokládati za nějakou koncessi německou.

Pan dr. Zátka pravil, že Němci dříve tento zákon nám dávali jako koncesi.

Nuže, pánové, to byl důvod, abychom jej hned odhlasovali, dokud s Němci vůbec o koncesse nevyjednáváme, aby tuto konsessi nám na náš účet nemohli dávati; použijme této příležitosti a odhlasujme si zákon bez nich a oni o jednu koncessi, kterou bychom na jiné straně zaplatiti jim musili, přijdou.

Ale to není žádná koncesse Němcům, to není koncesse Čechům, to jest koncesse positivnímu právu, které národní menšiny na školu mají, a s toho stanoviska jedná se o to, aby zákon ten stal se skutkem.

Že obce nadále podle tohoto zákona, poněvadž dozor ke školám těm není upraven, mají nepopíratelně vliv, mají jakousi ingerenci při zřizování škoI, to jest také otázka, o které nedá se jen na první pohled říci: to by nemělo býti; na české školy nemají míti německé obce žádného vlivu; to znamená, na německé školy nemají míti vlivu české obce.

Tato otázka vlivu souvisí s otázkou celého zřizování a vydržování národního a obecního školství

Vy nemůžete právem žádati a právem ukládati nějaké obci, aby byla povinna činiti pro své školství více, než podle zákona jest zapotřebí, a to také platí. Vy můžete pouze žádati, aby činila to, co právě dle svého stanoviska svými vlastními prostředky koná.

Jest pravda, že snad, a naopak nejen snad, se vší určitostí lze říci, že němeoké obce naproti českým školám nechovají se s tou benevolenci jako české obce naproti německým školám.

Kdyby německé obce se chovaly oproti českým školám tak jako Praha s předměstími oproti německým školám, zajisté by postavení českýoh škol menšinových mohlo se nazvati růžovým, poněvadž zde se v té věci nečiní žádných překážek. Ale, velectění pánové, -o jest pravda, já nevím, máme-li se tím chlubiti, nebo toho litovati, ale to s tímto zákonem nemá pranic co dělati.

Ať zřídíte jakýkoliv zákon, mohou nastati eventuality, a když zřízení těchto škol dáte okresním školním radám a když je dáte zemskému výboru nebo zemské školní radě, vždycky nastanou tytéž otázky, vždycky zde budou různé vlivy, a já doufám, velectění pánové, že tím, když se postaví tato záležitost na jistou určitou půdu, také se zmírní protivy, a že nastane taková situaoe a takový stav, že se přijde k tomu poznání konečně na obou stranách, že takovéto národní školy musí býti zřízeny.

Velectění pánové, my v tomto sněmu konečně jsme se k tomu dostali, abychom tento zákon učinili skutkem.

My jsme neustále slibovali a slibujeme to všude, kde se jedná o to, aby se pomohlo našim českým menšinám, že se chceme o ně starati. Hic Rhodus, hic salta !

Tady jest místo o ně se postarati, i když se o ně nepostaráte plnou měrou a jak by toho zasluhovaly, - tímto zákonem. Ale nikdo také nepraví, že sněm království českého, když by odhlasoval tento zákon, vykonal též celou a plnou povinnost, kterou k národním menšinám českým nejenom národ český, ale i sněm království českém má.

To, pánové, nemá býti hned uzavřením naší činnosti, to má ale býti první positivní zákonodárný krok, a já bych si byl přál, aby právě proto, že tu není Němců mezi námi, právě proto, že tato většina má příležitost, tento zákon odhlasovati, aby se odhlasováni tohoto zákona stalo bez skutečné debaty, aby se přijal, en bloc, abychom tím manifestovali, že je to naše vůle, že my si přejeme, aby se tento zákon stal skutkem, že není mezi námi rozmíšek, na které by se konečně slavná vláda mohla odvolávati a mohla říci: Vždyť Vy ohledně toho zákona sami nejte svorni, a já jej nepředložím k nejvyšší sankci.

Odporučují tudíž přijetí návrhu komise. (Výborné! Hlučný potlesk. )

Oberstlandmarschall: Nunmehr gelangt zum Worte der Herr Abg. Carl Max Graf Zedtwitz.

Ich ertheile ihm das Wort.

Abg. Carl Max Graf Zedtwitz. Hoher Landtag!                           

Die ans der heutigen Tagesordnung sieheude Frage ist eine solche, welche nahezu 15 Jahre bereits ihrer Erledigung in diesem