poněvadž jsem podotkl něco o sesurovění mládeže. Musím se obávati, že této výtce váženého pana poslance vysazuji se znova, pravím-li, že dle mého náhledu školy, jak dnes jsou, skutečně nevyhovují. Příklady pro toto své tvrzení uvedl jsem již loni a byly uvedeny i s jiné strany a mohl bych snad i letos příkladů nových uvésti Myslím však, že vlastně toho není třeba. Na něco však chci znova ukázati, co jsem loni též si dovolil podotknouti. Jest to časová souvislost vzrůstu sociální demomokracie se zavedením nového šolství Když jsem tuto výtku loni vyřknul, bylo mi zvláště z oněch prázdných nyní lavic vytčeno, že příčiny vzrůstu sociální demokracie jsou zcela jiné. Připouštím úplně; netvrdil jsem nikterak a nechtěl jsem tvrditi, že sociální demokracie jenom proto vzrůstá, poněvadž školství jest zařízeno tak, jak pravě zařízeno jest; avšak to tvrdím a na tom trvám, že nynější škola oněm širokým vrstvám, jež následkem liberálního hospodářství uvrženy byly v bídu a nouzi, neposkytuje oněch zbrani, jichžto nevyhnutelně jest třeba, aby tyto vrstvy odolaly lesklým heslům a třpytícím se zásadám, jež hlásaný bývají vůdci sociální demokracie a vůdci výstředních stran vůbec. (Výborně!).

Těchto zbraní dle mého náhledu dodávati může jenom a pouze vzdělaní na náboženském základě., kteréž jediné jest sto, poskytovati oné pevnosti zásad a charakteru, které zvláště za nynějších dob nevyhnutelně jest třeba. (Výborně!)

Jen mimochodem chci na to poukázati, že ovšem dle mého osobního náhledu pro zavedení vyučování náboženského mluví i jiné, zásadní příčiny, nejenom tato příčina praktická, kterou jsem uvedl; avšak netřeba nyní o těchto zásadních příčinách šířiti slov.

A nyní, co vlastně chceme konkrétně. Myslím, že bylo nam loni vytýkáno, že mluvíme ve frásích, že však nepravíme, co vlastně těmito frasemi mínime. Požadavky naše, které v tom směru sluší činiti, myslím, že byly dosti často a jasně vysloveny.

Nejautoritativnějším způsobem, abych tak řekl, vysloveny byly, tuším, počátkem let devadesátých, kdy zástupcové rakouského episkopatu ve školské komisi panské sněmovny lapidálním prohlášením poukázali k tomu, v jakých směrech bude třeba, by školství obecné v Rakousku bylo reformováno.

Avšak v nejnovější době i hlava církve katolické v tomto směru zvláště na dva požadavky kladla velkou váhu. Bylo to v okružním listě vydaném během posledního roku následkem jubilea bl. Petra Canisea, kde praví se předně, že o to má bytí pečováno, "aby katolíci se nespokojili se smíšenými školami, ale aby měn všude své vlastni školy, a aby na nich působily sily osvědčené a dobré. " "Dále jest třeba, aby nejen určité hodiny náboženství při vyučovaní mládeže stanoveny byly, nýbrž musí celé ostatní vyučováni duchem pravé křesťanské zbožnosti proniknuto býti. "

Nikde se zde nemluví, jak dosti často se vytýká, o jakémsi snížení úrovně vzdělání. Vím sice, že dosti často ozývají se hlasy, které o to se zasazují, aby doba vyučovaní snížena byla z osmi na sedm nebo šest roků. Avšak tyto hlasy vyvolaný jsou příčinami, které neleží na poli náboženském, nýbrž na poli hospodářském, a pokládám za svou povinnost, abych zcela vážné při teto příležitosti proti tomu se ohradil, jako bychom my, tak zv. klerikalové, chtěli, aby úroveň vzdělání širších vrstev lidských v jakémkoliv způsobu byla snížena.

I v tomto směru mohl bych se odvolati na klassického svědka, na encykliku, kterou jsem citoval, kde způsobem nevystižitelným mluví se o potřebě vysokého vzdělání a o potřebě, aby vědy byly pěstovány.

Jistý pan poslanec, jenž loni se ujal též slova, prohlásil, že škola dává státu, co jest státu, že dává církvi, co jest církve, že však národu zůstává dlužná. Měl bych se zase obávati, že tentýž vážený pan poslanec mně vytkne, že o školu jsem nezavadil a že tedy nemam právo ani o ní mluviti, ale myslím, že si právo své, abych na tomto slavném sněmu mluvil o věci tak důležité, nemusím dáti zkracovati, a že právo to přináleží mně zrovna tak, jako leckterému jinému poslanci, který mluví, ač není odborníkem v tomto směru., o hospodářských školách neb o zdravotnictví neb o akademii hr Straky.

Ja tedy pravím, škola dle mého náhledu dává národu, co jest jeho. Smýšlení mládeže nynější jest toho důkazem. Zdali dává škola státu, co jest jeho, o tom nechci se vysloviti a souditi. Nedává-li škola státu, co jest jeho, myslím, že jest vina prostě na státu samém. Stát svého času ze školy vytlačil, abych tak řekl, vliv církve a na místo vlivu církve ustanovil vliv svůj vlastní, a vykonává tento vliv celou řadou státních úřadů a státními inspektory. - Jestliže tedy nyní snad se vyskytuje mládež škole odrostla nehonosící se tou láskou ke společné vlasti, tím dynastickým citem, jak i my si toho vřele přejeme, myslím, že stát musí připisovati to sobě samému, následkem toho, že při utváření novodobé školy sobě vybral úkol, jejž nelze mu dobře plniti.

Že však škola skutečně nedává církvi, co jest její, o tom myslím mohu ponechati zcela klidně úsudek povolaným soudcům, totiž církvi samé a jejím orgánům.

My pak nepřestaneme znova a znova zvedati hlasů svých, abychom v tomto směru přivodili změny, které pokládáme za nutné.

My víme, že cesty jsou daleké a obtížné, ano my nemůžeme doufati, že snaha naše tak brzo bude korunována výsledkem.

Avšak silná vytrvalost dodává nám vědomí, že pracujeme tím pro dobro obecné, pro vlasť, pro království české a mocnářství Rakouské, k nimž oběma pojí nás stejná, ničím nepodmíněná horoucí láska. (Výborně !) My pevně jsme přesvědčeni, že tím pracujeme a budeme pracovati pro blaho a slávu tohoto staroslavného království, jež nerozlučitelně spojeno jest s mocnářstvím Rakouským, o kterémž z té duše doufáme dle starého přísloví: Austria erit in orbe ultima. (Výborně !)

Nejvyšší maršálek zemský: Přichází nyní ke slovu pan posl. König. Dávám jemu slovo.

Posl. König: Velectění pánové! Obral jsem si za úkol na tomto slav. sněmu naléhati na odstranění jistého - myslím, že bych to tak mohl nazvati - sociálního nešvaru v našem veřejném životě,

totiž, jakým jest poplatek za vyučování na obec. a mešťanských školách.

Této své myšlénce jsem zůstal tak dalece věren, že po celou dobu, co jsem členem slavného sboru, každoročně buď sám nebo ve spojení s p. poslancem drem Langem podávám návrhy na zrušení školního platu.

Letos jsem tento návrh podati nemohl, poněvadž letošní zasedání jest pokračováním loňského a proto jsem musil zvoliti letos tuto příležitost, když návrh ten nedošel vyřízení, abych způsobem re soluce vyzval zemský výbor, aby v té věci se opět chopil ínitiativy a sněmu v příštím zasedání návrhy ohledně zrušení školného platu podal.

Já musím říci a s politováním konstatovati, že otázka nemůže se dostati ku předu.

Otázka ta, pokud jsem, členem tohoto slavného sboru, nedospěla nikdy než k prvnímu čtení.

V nynější době nálada ku zrušení školního platu zmizela úplně.

Když loňského roku po dlouhé době na těchto - nyní bohužel prázdných lavicích - byl podán návrh na zrušení školního platu, tehdá uvítal jsem to a se mnou i moji přátelé, kteří stejně se mnou smýšlí, s potěšením, že dostalo se nám spolubojovníků.

A ejhle! Nestalo se tak. To byl toho výsledek. Já příznávám se, že navrhovatel pan dr. Eppinger sám to dojista velmi dobře myslel, že on pro svou osobu jest horlivým zastancem zrušení školního platu.

On chtěl způsobiti velikou agitaci, jak se ke mně vyslovil, náladu v království českém pro zrušení školního platu a pravil, že chce právě letos způsobiti jakýsi příval peticí do tohoto slav. sněmu. Pravil mi výslovně takto: "Wir müssen eine wahre Fluth von Petitionen über den Landtag ergehen lassen".

Této bouři, myslel zmíněný poslanec, že slavný sněm neodolá, a že konečně se přikročí ke zrušení školního platu. Jak jsem pravil, vše zůstalo pouze při těchto slovech. Páni Němci patrně neměli času k tomu, oni museli v letě prováděti štvanice proti našim českým menšinám. Já loni pak hned vyslovil jsem podezření, že návrh ten má býti agitačním prostředkem snad k nastávajícím říšským volbám. A ono skutečně to tak jaksi bylo.

Nyní, když říšské volby jsou dávno odbyty, mohli bychom, kdyby jsme na pomoc Němců byli odkázáni, opět nových 6 let čekati.

Dnes není nálada k zrušení školního platu, musím s bolestí konstatovati, že nálada zmizela i tam, kde i dříve stávala. Nechci se určitěji vysloviti, snad mi někteří kolegové porozumí. My zástupcové rolnického stavu, my rolničtí poslanci, budeme však stále naléhati na to, aby tomuto přání českého lidu bylo vyhověno.

V dřívějších letech bylo to aspoň poněkud lépe, záležitost ta dospěla aspoň k druhému čtení, vedly se rozhovory v této záležitosti, byly často vyměněny různé náhledy. Odpůrcové tvrdili vždy, že bude lze přikročiti k této otázce teprve, až prý budou zemské finance zlepšeny, poněvadž prý se musely zvýšiti přirážky zemské. Avšak, velectění pánové, jiným způsobem to jíti nemůže, na nějaká bedra musí se to uvaliti a ještě nenašel se ten finančník, který by to dovedl rozřešiti tak, dovolte, abych užil toho triviálního přísloví, tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Zrušilo-li by se školné, uhradil by se schodek zemskou přirážkou, a přirážka ta neobnášela by více než 5 pct. Snad nynějším zmenšením base přirážkové by se to zhoršilo, o tom se ostatně ještě dále zmíním.

Ve zprávě rozpočtové komise o zproštění osobní daně z příjmů ode všech přirážek autonomních sborů vyslovil se pan hrabě Zedtwítz, že, poněvadž basis přirážková se zmenšila, jest také menší příjem z 10 pct. přirážky školní, že by bylo tedy záhodno, aby okresní školní přirážka byla zvýšena, aby zemský fond nebyl přetížen. Velectění pánové, já sám o sobě smýšlím tak, že to zůstane stejné a že jest to tomu poplatníku jedno, jestli že má zaplatiti nějaký obnos co přirážku okresní neb zemskou. Myšlénka ta by mohla míti na nejvýše významu nějaké decentralisace ohledně účtování. Avšak nechť jest tomu jakkoliv, jestli že, pánové, se o to jedná, aby zemskému fondu bylo ulehčeno bez ohledu na to, zda-li by jiným fondům bylo přitíženo, pak by mohla i v této záležitosti sjednána býti platnost, tak že na místě zemské přirážky 5 pct. by mohla býti vybírána okresní přirážka v téže výši a v tom ohledu by bylo těm pánům vyhověno.

Dnes mnohé obce zrušuji školné ve svém obvodu, a přirážka ta obnáší někde 10 ano i více procent; kdyby se zrušilo školné v celé zemi a vybírala se pak přirážka jednotná, ať již zemská nebo okresní, pak by břemeno to se stalo stejnoměrné, což by bylo výhodné, to přece nelze podceňovati.

Ja, panové, mohu poukázati k tomu, že k uhrazení školného mohl by býti zaveden jiný modus úhrady.

Já jsem k tomu poukázal, že v mnohých zemích, hlavně v Dolních Rakousích, se uhrazuje školné tím způsobem, že zastupitelské okresy respective, poněvadž tam takových není, soudní okresy, vypisují přirážku a platí školné do zemského fondu za všechny dítky, které jsou v tom okresu k náštěvě školy povinny. Našlo by se i jiných více způsobů a snad by se dalo více takových způsobů spolu kombinovati; avšak nepřihlásil jsem se ku slovu, pánové, proto, abych k této věci poukazavali, o tom o všem bylo již zde ode mne i od jiných pánů kollegů mluveno.

Já chci poukázati na něco jiného; když zde bývalo mluveno o zrušení platu školního, tu i odpůrci tohoto zrušení pravili, že zrušení to jest jen otázkou času, a že se bude moci přikročiti k tomu, až budou zjednány, resp. až nadejdou takové okolnosti, které prý zrušení toto umožní. V první řadě mluvilo se o tom, že školné se zruší, až odpadnou přirážky k vyvazovacímu fondu.

Pánové, přirážka ta odpadla již koncem roku 1887; obnášela 4 1/2 % tedy skoro tolik, co by obnášela nyní přirážka s uhražením schodku zrušením školného povstalého a vzdor tomu školné zrušeno nebylo.

Avšak ani o té věci nechtěl jsem promluviti, já jsem chtěl poukázati na něco jiného. V druhé řadě bývalo poukazováno od odpůrců zrušení školného, že Školné může býti zrušeno tehdá, až bude moci býti břemeno tímto zrušením povstalé uvaleno na takové poplatníky, kteří prý dosud nejsou náležitě zatíženi, kteří ještě mnohé z našich značných břemen nenesou.

Nuže, míni-li to ti páni upřímně a já musím připomenouti sám, že mně byla ta myšlénka sympatickou, myslím, že pro zrušení školného nebylo příležitosti, nežli právě nyní. My jsme, velectění pánové, před několika dny schválili předlohu zákona, kterým se poplatníci osobní daně z příjmů zprošťuji povinnosti k placení veškerých přirážek vybíraných od autonomních sborů.

Dnes, velectění pánové, je ta věc odbyta. Já jenom vyslovuji přání, aby Pán Bůh dal, aby se stalo to, co pan místodržitel v rozpočtové komisi při projednávání této předlohy tak skrytě byl pronesl, totiž že pakli komise a sněm nepřijmou návrh vládní na sproštění na 10 let od přirážek, že vláda neodporučí zákon ten k sankci. Já, velectění pánové, mohu říci, docházelo mě mnoho a mnoho dopisů a ještě v týž den, co záležitost ta projednávána byla, dostal jsem od jedné obce, která trpí v tom ohledu náramně mnoho, dopis, ve kterém mě zapřísahá, abych nesvolil by tato nová daň z příjmu byla sproštěna přirážek, které vypisují autonomní orgány.

Když posuzovati mám, velectění pánové; zákon přijatý jako zástupce venkovských obcí, jako zástupce rolnictva, tu pravím otevřeně, Že, vejde-li zákon ten v platnost, bude to nejen velké poškozeni rolnictva a menších poplatníků ve venkovských obcích, nýbrž že to bude pro některou venkovskou obec pravou pohromou.

Já jen z okresů, které v tomto slavném sněmu i na říšské radě zastupuji, mohu uvésti obce, kde dodnes přirážky k přímým daním tvoří převážnou většinou valnou čásť obecních příjmů; tam nyní nastane přijetím tohoto zákona úplný převrat v obecním hospodářství. Jmenuji jenom obce z Plzeňského okresu Škvrňany, Třemošná, Dřízy Hořejší, v okresích, které na říšské radě zastupuji, Břasy, Stupná, Mirošov, Rokycany, Komárov. Tyto obce utrpí, velectění pánové, velikou ztrátu. Rovněž tak, nebo snad v trochu menší míře bude míti ten nový zákon vliv na hospodářství v okresích našich. A tu přicházím k tomu, co bylo dříve naznačeno, aby totiž takoví poplatníci, které takto netkne placení přirážek, byli jiným způsobem k placení na úkoly autonomních orgánů přitaženi.

Ti mohli by buď zcela aneb z části přispěti k uhražení schodku povstalého zrušením školního platu. Zde by se dala myšlénka, která byla pronešena, zcela dobře realisovati. Tím by byl paralysován také přijatý zákon nejen na prospěch hospodářství zemí, nýbrž okresů a obcí.

četl jsem, že ve Štýrsku vyslovila vláda ochotu, že by se přičinila o zavedení jisté zemské daně na tuto osobni daň z příjmů.

My jsme také vzhledem k tomu ihned podali ústy posl. Niklfelda návrh, který sleduje podobnou tendenci. Také na lavicích velkostatkářských, tuším pan posl. Vojáček, podal podobný návrh, aby něco podobného bylo zavedeno. Můj návrh resoluční, který na konci své řeči přečísti si dovolím, nevylučuje nikterak návrh kolegy Niklfelda a také ne návrh pana posl. Vojáčka.

Můj návrh má ten účel, aby k náhradě schodku zrušením škol-ného povsťalého, na tu dobu, co sproštění této daně od veškerých přirážek autonom ních bude trvati, byl vybírán buť co přirážka, aneb co zvláštní daň, neb co ekvivalent zvláštní poplatek, a sice tak, aby nižší vrstvy nebyly tím příliš tíženy, nýbrž jen větší poplatníci, aby byl poplatek tento vzestupný. Daň ta má v království českém vynésti nejméně 3, 600. 000 zl. Já jsem přesvědčen, že tato daň, jestli ne letos, tedy během času bude vynášeti mnohem více. Ale kdybychom i vzali za základ tento obnos a vezmeme-li, že zemská přirážka obnáší 51 proc, a přirážka ostatních autonomních orgánů, tedy okresů a obcí bude nejméně tolik obnášeti, tedy darujeme těm poplatníkům stejný obnos, tedy 3, 610. 000 zl.

Školné jest rozpočteno na r. 1898 obnosem 1, 579. 739 zl. Oproti roku 1897 jest tento obnos o 26. 658 zl. menší. Tedy, pánové, z toho vysvítá, co jsem dříve pronesl, že výnos ze školného stále a stále klesá vzdor tomu, že počet dítek stoupá. Na př: v r. 1895-96 přibylo školou povinných dítek 16. 087, tedy obnos, který se vytěží ze školného, stal se menší.

Tedy, velectění pánové, myslím, že za tento present, který poskytneme těmto poplatníkům nové osobní daně, by mohli zcela nebo z větší části přispěti na uhražení schodku povstalého zrušením školního platu.

Nebudu se, vážení pánové, dlouho šířiti o této záležitosti, vím, že čas jest pokročilý a že všichni pánové čekají na to, abych to zkrátil.

Ostatně ať zemský výbor sám uváží o všech těchto záležitostech, jak to uhraditi, já jen pravím, ještě než skončím: Postarejme se, velectění pánové, již jednou o to, aby z rozpočtu našich obcí vymizela položka "Školné" a "Školní paušál".

Uznejme, že tam, kde jedná se o luštění problému významu kulturního a socialního, jako jest právě tato záležitost, všecky jiné ohledy ustoupiti musí, sprošťme občanstvo té daně, která jest náramně těžká, a která obcím venkovským způsobuje kruté svízele.

Velectění pánové, nedbejme na námitky, které se od odpůrců zrušení Školného pořáde pronášejí, že bude prý velký počet dítek - tuším, že to procento obnáší asi 40 proc. - které se osvobozují od platu školního, že velké procento těchto dítek se od placení školného osvobozuje, nedbejme na to, nýbrž sprosťme veškeré občanstvo po zákonu od placení Školného.

Vždyť je to, velectění pánové, nedůstojné, aby každý občan každý rok a téměř pro každé své dítě za osvobození od školného žebral.

Velectění pánové! Slyšíme pořád a ještě před několika dny, při rokování o adresse, slyšeli jsme, že království české jest perlou mezi zeměmi mocnářství rakouského. Nuže, jak shoduje se to se skutečností, když sněm tohoto slavného království, této perly, nemůže se vzchopiti k tomu, k čemu se vzchopily již před čtvrtstoletím sněmy těch nejchudších zemí našeho mocnářství ? Nechť sněm českého království ukáže, že má cit pro řešení sociální otázky, a přikročí již jednou k odstraněni této hlízy na našem těle národním a politickém.

Století 19. blíží se ku svému konci a já mám jen přání, aby sl. tento sněm zrušením školného částečně přispěl k tomu, aby zakončení to bylo co možná slavné. Tím tedy končím, velectění pánové, a dovoluji si jenom přečísti resoluci, kterou já navrhuji:

Zemskému výboru se ukládá, aby znova vzal v úvahu otázku zrušeni školného na obecných školách a v příštím zasedání zprávu podal s návrhy na uhrazení schodku tím povstalého. Zejména budiž uvažováno, zdali k tomu cíli neměl by býti uvalen poplatek vzestupný na osobní daň z příjmů na tu dobu, pokud osvobození této od přirážek autonomních korporací trvá. (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský: Žádám pány, kteří podporuji resoluční návrh právě přednesený, by vyzdvihli ruku.

Návrh jest dostatečně podporován.

Dovoluji sobě ohlásiti, že pan posl. Sokol a Kudrnka sobě vyměnili místa. Následkem toho přijde nyní k řeči pan posl. Sokol.

Dávám jemu slovo.

Posl. Sokol: Nalézám se v těžké situaci. Já jsem nemínil dnes uchopiti se slova k tomu konci, abych přiložil snad nějaký pitevní nůž na poměry školství proto, poněvadž se mně zdála nynější chvíle již k tomu nevhodná. Každý myslí spíše na něco jiného, spíše na skončení, než na projednáváni nějakých vážných otázek. Potřebovala by toho skutečně škola, aby se poměry její náležitě probraly. Ale já i z jiné ještě příčiny nechtěl jsem v té věci mluviti a sice z té příčiny, poněvadž, mluví-li se o škole, nemůže se člověk nedotknouti jistých věcí, které v nynější době veřejného rozboru dobře nesnášejí.

Avšak já jsem byl přinucen k tomu, abych se uchopil slova od pana řečníka, od kterého jsem se toho nejméně nadál. Netušil jsem, že budu dnes volán k zodpovědnosti za to, co jsem teď rok na tomto místě pronesl.

Netušil jsem toho, a pan řečník, hrabě Schönborn jest skutečně ve výhodě poněvadž já nejsem debater. Já jsem jeden z takových řečníků, kteří musí svá slova připraviti a kteří nedovedou odpověděti tak, okamžitě jak by toho bylo třeba.

Velectění pánové, odpusťte tedy, jestliže moje vývody nebudou pronášeny tak, jak by si toho bylo přáti.

Velectěný p. hrabě Schönborn pravil mezi jiným, že v otázce schulvereinské rozhoduje právo rodičů.

Velectění pánové, právo rodičů do jisté míry má se uznávati, avšak kdybyste to chtěli důsledně prováděti, to by potom přišel velectěný p. hrabě Schönborn sám sebou v rozpor, neb když mluvil o socialistech, odsuzoval jejich učení.

Jestliže přisuzuje právo rodičům, tedy by musil přisoudit právo i socialistům, aby oni ve školách domáhali se takového učení, jaké by odpovídalo jejich smýšlení. A to zajisté nikdo z Vás nebude chtíti, Řeknete: to neplatí! Tam právo rodičů nesáhá, tam nemají rodiče co do toho mluviti.

S tím právem rodičů sluší velice opatrně zacházeti. Víme, co právo rodičů je, když se to týká dětí ve smíšeném území! Tam se ovšem řekne: Otče, máš právo dáti dítě do školy, kam chceš, ale já jsem tvým pánem! Já mám právo ti poroučeti, kam ty dítě dáš. (Tak jest !)

Zde nejedná se o žádné právo rodičů, nýbrž o právo fabrikantů, mají-li právo za to, že jim český dělník za skrovnou mzdu obětuje své síly, žádati ještě na něm jeho krev, která vlastně není pouze jeho krví, nýbrž která náleží celému národu. (Tak jest! Výborně!)

Velectěný p. hrabě Schönborn pravil: Návrh, aby české dítě smělo navštěvovati jen českou školu, nedá se provésti.

On sice uznával v zásadě tento návrh za správný, ale pravil, že naráží provedení jeho na velké těžkosti.

Kéž by jen byl náležitě zásadu uznal, kéž by jen byl uznal pravidlo to! Při provádění tam domnělé ony těžkosti by se daly odstraniti.

On totiž uvádí jistou českou dívčí školu, kterou vzácný přítel jeho vydržuje a kde také připouští, aby do té české školy byly přijímány dívky německé.

Já bych se velectěného pana hraběte rád optal, kolik těch německých dívek do té dívčí školy bylo přijato. Snad jedna nebo dvě; já bych ani jednu ani dvé tam nepřijal, já bych prováděl i v tomto případě zákon důsledně: "ty tady ničemu nerozumíš, jdi si do takové školy, kde rozumíš, kde můžeš prospívati, ale nikoliv do takové, kde prospívati nemůžeš, " vždyť jest ještě jiných těžkostí, se kterými musí učitel ve škole zápasiti, a když ještě také má překonávati otázku jazykovou, to jsou potom překážky nepřekonatelné.

Tedy tolik o té české škole. Ale v schulvereinských školách se nejedná o jedno nebo o dvě české děti, to se tady již bezpočtukráte řeklo; tam se jedná o celou obec, aby celá obec nebo alespoň ti, kteří v té obci jsou jistému člověku podřízeni, kteří jsou v jeho moci, byli nuceni do té školy své děti dávati.

To je veliký rozdíl a já se divím, že na tento rozdíl stále a stále se musí upozorňovati. Velectění pánové, nyní přicházíme k hlavní věci, o které já nerad mluvím, a které bych se byl letošního roku na žádný způsob nedotkl.

Já jsem se domníval, že mezi klubem, ku kterému já mám čest náležeti, a mezi pány na oné straně nastalo v poslední obě jakési sblíženi, a takové sblížení už vymáhá samo sebou, aby rozdíly, které by snad takovému sblížení bylo na překážku, nebyly strkány do popředí. Jsou totiž jisté rozdíly, jisté zásady, od kterých nemůže ustoupiti strana jedna, a zásady jiné, od kterých nemůže ustoupiti strana druhá. Ale když se má dosáhnouti sblížení, tak se nesmí vyhledávati to, co odlučuje strany, nýbrž to, co je sbližuje.

Podle toho způsobu chtěl jsem se říditi já; ale velectěný pan hrabě Schönborn se zrovna vytasil s tím nejostřejším, zrovna s tím, co zde loňského roku zavdalo příležitost k jistému rozladěni, na které on až do dnešního dne nemohl náležitě zapomenouti.

On klade na to váhu, aby školní vychování vedlo k mravnosti a nábožnosti. Velectění pánové, to pravím zřejmě, že z nás nikdo není proti tomu, aby školní vychování vedlo k mravnosti a nábožnosti.

To myslím, velectění pánové, že nenajdete v našich řadách nikoho a já jsem to vloni dostatečně osvětlil, že škola v této věci činí, co je jí možného.

Co se týká nábožnosti, co se týká víry, nu vždyť se můžete podívati, velectění pánové, do školních světnic a uvidíte, že všecko, co církev žádá, skutečně se děje; a, co se týče mravnosti, nu, velectění pánové, ono to s tou mravností nejde tak snadno.

Škola není jediným činitelem, který by přispíval k mravnosti. Již ve škole samé jsou veliké překážky, již ve škole samé máte přeplněné třídy, máte dítky, které z domu jsou útle vypěstovány, jako nejútlejší květinky, a zrovna vedle nich máte dareby, kteří by již dělali dosti čest ledakteré káznici, a my to tiše a klidně připouštíme, aby ty děti byly vedle sebe, a neděje se tu nic, aby se tu stala nějaká náprava. Tady učitel nemůže sém některé děti ze své moci vyloučiti, než dítě ze školy se vyloučí, to trvá dlouho a do té doby může velmi mnoho pokaziti.

Dále zde máte, velectění pánové, okolí, ve kterém dítě žije, rodinu, ze které přichází, to všecko působí k tomu, jak jeho povaha mravní se vyvíjí. Škola sama to nemůže udělati.

Vzpomeňte si na evangelium: Jedno zrnko padlo vedle cesty, jedno mezi trní, jedno ptáci nebeští sezobali a teprv poslední padlo v zemi dobrou. Jak to máte v evangeliu a v kostele, tak to také je ve škole. I tam mnoho zrnek dobrých učitel vyseje, ale ne každé se ujme.

Učitel za to nemůže, a zač nemůže, v tom se mu nemá dávati žádná vina. Já bych věděl nápravu, jak by se mohlo způsobiti, aby skutečně mládež nejen více prospívala, nýbrž aby také byla opravdu mravná.

Předně bych řekl: Žádná třída neměj více než 40 žáků, poněvadž, má-li učitel individuelně působiti, ne pouze jako kaprál, nýbrž individuelně, on podle svých přirozených sil více neovládá. Za druhé bych řekl: Děti buďte odděleny podle té mravní povahy, kterou si do školy přinášejí. Děti tiché, pokojné, přístupné zvlášť, děti těžko přístupné, vzdorovité také zvlášť.

Dále bych řekl: Děti buďte podle toho od sebe odděleny, jaké mravy se u nich shledají. Útlé děti nebuďte spolu se zkaženými. Také podle schopností bych děti oddělil; neboť jest něco zcela jiného, zdali jsou děti stejné schopnosti vedle sebe či rozličné schopnosti.

Ale, co by se stalo, kdybych já neb někdo jiný takový návrh zde podal ? Řeklo by se: Můj Bože nebeský, jak by to bylo s našimi zemskými financemi? Ty sotva stačí na to, co dosud stává; my bychom měli školní návštěvu zkrátiti, obmeziti opravy a ne nové opravy zaváděti. Zemské finance jsou důvodem, před kterým musí ustoupiti mnohé reformy, a snad u nás bude ustupovati každá reforma.

Mohu říci: Já nikdy jsem nebyl ani proti víře, ani proti nábožnosti ve škole a i z mých spisů, které jsem pro školu sepsal, probírejte si je, uvidíte, že nejsem ani proti víře, ani proti nábožnosti, naopak že jsem pomáhal těm, kteří víru a mravnost pěstovali.

Ale něco přece musím říci. Vy jste tedy pro víru a proč? Vy pravíte: "Víra vede k dobrému. " Ano. Víra vede k dobrému a, pokud víra vede k dobrému, každý si jí musí vážit. Jsou však také ještě jiné věci, které vedou k dobrému. Jest to třeba na příklad, - i cit národnostní. Ten také vede k dobrému. Jestliže člověk citem národnostním jest proniknut, on se stydí něco učiniti, z čeho by národ jeho měl hanbu nebo škodu.

Jestliže jest citem tímto proniknut, on i s tím, který k jeho národnosti náleží, po lidsku zachází (Výborně!) a nekřivdí mu. Tedy cit národnostní vede k dobrému.

Také osvícenost, jasné poznání vede k dobrému; neboť jestliže kdo poznává zlo a rozeznává je od dobra, tak se toho zla varuje; člověk by musel býti zvrhlým v povaze, kdyby jasně poznav zlo, konal je přece. Osvěta vede tedy také k dobrému Také bychom mohli říci: Kruté tresty, jaké byly ve středověku, vedou k dobrému. Velké odměny vedou k dobrému. To všecko vede k dobrému.

Ale já bych si, velectění pánové, dovolil dokázati, že ani to, ani ono nevede