Pánové, dovolil jsem si zde předložiti sl. sněmu, co považuji za své přesvědčení, a učiniti návrhy, které jsem byl přečetl s jinými ještě, které jsem neštylisoval, o kterých jsem se ale zmínil.

Činím dodatečný návrh a to, aby na stránce 4. bylo vloženo následující: Hlavní příčina úpadku rolnictva tohoto králorství leží vak v nevýhodném pro nás vyrovnání rakousko-uherském, v chybné celní i tarifní politice, v přílišných obětech, jež vyžaduje udržování vojska a mimo to v příliš vysoké a tudíž nespravedlivé dani gruntovní.

K čl. 17. navrhuji v druhé větě počáteční slova: rozšíření samozprávy aby byla vynechána a na místo nich aby bylo vloženo následující: Jen vrácením politické samostatností, jak zaručena jest zemskými řády, vzájemnými a korunovačními přísahami nejjasnějších předků V. král. Milosti, jen obnovením plné samosprávy a svézákonnosti země, jen upravením sněmu na základech spravedlivých a uspokojením národa, který tvoří převážnou většinu v zemi, jejímž odvěkým jest representantem a vlasteneckým strážcem, lze uspořádati poměr tohoto království trvale a zdárně.

Na stránce 17. v odstavci 20. vloženo budiž: Má-li však sněm tohoto království státi na základech spravedlivých, jest třeba pronikavé volební reformy, což lze provésti nejen spravedlivým rozdělením okresů mezi obě národnosti, nýbrž i také rozsšířením volebního hlasovacího přímého rovného práva, tak aby nejširší veškeré vrstvy braly účast na jednání sněmu tohoto staroslavného království.

Na stránce 4. odstavec 6. aby bylo vloženo následující: "Nutně jest ovsem rozšířiti právo volební do sněmu tak, aby i tyto velké vrstvy dělnioké našly v něm oprávněného zastoupení. "

Na stránce 5. odstavec 14. budiž úplně vynechán. Taktéž na straně 16. budiž vynechán odstavec 16. týkající se říšské rady.

Velectění pánové! Já své přesvědčení, jaké chovám v této otázce vůči adresse, jsem projevil. Jestliže adressa končí tím, že prý s důvěrou a oddaností obrací se sněm království českého k moudrosti, laskavosti a spravedlnosti Jeho Veličenstva, pak, pánové, pokládám za svou povinnosť, říči, ze český národ po 50 letech neočekává, že se mu konečné dostane spravedlnosti, jestliže po celých 50 let spravedlnosti se mu nedostalo, pak, pánové, nám nezbývá zejména v tom případě, že bychom byli opětně zklamáni a že by se přání adressy nevyplnila, než zase a zase spoléhati na vlastní svou sílu! (Tak jest!)

Přijde okamžik, kde sněm tohoto království účtovati bude, kde sněm tohoto království povznese se na větší výši, než si ti nejrozhodnější kruhové myslí. Zahraniční zápletky mohou nás přivésti do té situace, že těžisko politiky národa Českého bude na tomto sněmu a kde na tento sněm bude položeno také těžisko politiky celé říše.

A, pánové, ještě jedna jest věc, že možná, že český sněm bude se zabývati důležitou otázkou nástupnickou. Pak bude teprve ukázáno, co znamená projev království českého jakožto samostatného státního celku. A to jest zajisté všech nás přesvědčením, že právo Českého království na politickou samostatnost nepominulo a bude proto snahou nás všech bez výminky, aby našim snahám státoprávním bylo co nejdříve vyhověno. Domluvil jsem. (Výborně! Řečníku gratulují. )

Nejvyšší maršálek zemský: Přihlásil se k řeči pro návrh komise pan poslanec dr. Engel.

Dávám jemu slovo.

Poslanec dr. Engel: Slavný sněme! Poprvé opět po dlouhé řadě let dospěl sněm království Českého k možnosti, aby účelně obíral se otázkou podání adressy Jeho Veličenstvu. Vzhledem k tomuto momentu bylo by bývalo naším vřelým přáním, aby adressa tato bez veškeré debaty šmahem byla přijata, a byli bychom v tom shledávali také nejlepší protiváhu vůči projevům, jež staly se se strany německé.

Avšak já uznávám, že osvědčení, jež ze znamé (Poslanec dr. Edv. Grégr volá: Nešikovnosti!) nepředvídavosti vlády právě se stalo, učinilo téměř nemožným (Tak jest!), aby adressní rokovaní skončilo bez odpovědi alespoň v tuto stranu.

Avšak přeruším poněkud sled řečníků, a několika jen slovy přistoupím hned k tomu, co řekl pan poslanec Dr. Baxa.

Ponechávaje panu referentu adresní komise, aby, uzná-li toho potřebu, projevil svůj náhled o řeči, již jsme právě slyšeli, dotknu se jen věci jediné, a sice té, že osnova adresy jest výsledkem dohody dvou státoprávních stran, a že tudíž každá změna textu - a tudíž i každé podporování takové změny - bylo by jednostranným porušením této dohody, protož nám naprosto nelze změňovací návrh pana Dra Baxy podporovati.

A nyní budiž mně dovoleno, abych vytkl dva význačné momenty jednak ze včerejšího, jednak z dnešního rokování, neboť jest přirozeno, že vlastně to, čeho včera zde jsme byli svědky, patřilo přísně vzato již do adressní debaty samé.

Velectění pánové, měl jsem již česť to říci z tohoto místa, proč v adressní komisi dospělo se k tomu, že část holdovací, jež tam byla, se vyňala; - že stalo se to jedině z toho důvodu, aby se vyhovělo přání zástupců lidu německého, a já tudíž klidně ponechávám úsudku všech těch, kteří o věci mají dostatečnou vědomost - a v tom zajisté jsou pánové z německé strany na předním místě zdali jest to správné - a nerad to řeknu - i slušné (Výborně!), nám vyčítati že v adresse vzhledem k jubileu J. Veličenstva ani žádného holdovacího passu není.

Jeho Jasnost nejvyšší náš pan maršálek, který s naším souhlasem včera obrátil se k sl. sněmu s prosbou, jejíž byli jsme svědky, dnes může sám posouditi, jak vděčně uznává se taková snaha, vyjíti pánům vstříc!

Ta scéna, která se zde včera odehrála (Tak jest!), o té bych si přál, aby pronikla daleko a daleko za stěny této síně (Hlas: To vláda umlčuje sama ! to nemůže vláda potřebovati!). Já nejsem nikdy tam rádcem, kde se mne nikdo na radu neptá, ale jestli v tom bude prozíravost, když se takové věci přezírají (Hlas: Jako obyčejně!), o tom myslím každý může si učiniti úsudek zcela bezpečný. (Posl. Baxa volá: Němci si mohou všechno dovoliti, poněvadž jsou shora podporováni!)

Dnes pak viděli jsme, že pan řečník z německé strany vlastně přece vstoupil do adresní debaty, neboť on polemisoval s adresou, a ukázala se ta zvláštnost, že pan referent adresního výboru dával odpověď, ještě než debata byla vlastné zahájena. Pan Dr. Lippert uvedl ve své řeči některé věci, na něž bylo již odpověděno a snad ještě v závěrečném slově p. referenta najde se příležitost k dodatkům. Ale na jednu okolnost přece jen poukáži, a to na otázku, zdali bylo aneb nebylo adressy potřeba?

Velectění pánové, v tom ohledu - a tu vracím se k sl. vládě - myslím, že právě prohlášení vlády jest nejpádnějším důkazem toho, že byla toho potřeba, (Tak jest! Výborně! Potlesk. ) aby konečně dosti zdrželivě - v tom má p. Dr. Baxa pravdu - ale přece upřímně, poctivě a pevně se promluvilo!

Já se skutečně tomu stanovisku vlády divím, leč věru, že jí nezávidím! Ona ocitla se ve společnosti Němců (Hlasy: Wolfa!) a ona se ocitla také ve společnosti sociálních demokratů (Výborně! Tak jest! Posl. Březnovský volá: Schönerera!) Nu, já jí k té společnosti gratuluji, ale zdá se mně (Hlas: To jest dávno všechno smluveno!) že Jeho Excellence pan president ministerstva měl příležitosť, dosti velikou příležitost - posouditi, jak páni ze strany německé a ze strany sociálně demokratické tu ústavnosť provádějí. (Veselost. Posl. Březnovský volá: Jemu to pomohlo!) Podotýkám ostatně, že snad se v tomto názorném vyučování sl. vlády bude ještě pokračovati, (Hlas: Zajisté!) neboť nejsme daleko od toho okamžiku, kdy prý se zase shledáme na půdě říšské rady!

Ale jedno musím přece ještě říci: Jestli sl. vláda myslila, že jí máme v podezření, že by se chtěla nějak rozhodně zastávati našich státoprávních požadavků, to se velice mýlí. (Veselost. ) V tom ohledu tedy věru nebylo žádného prohlášení ani zapotřebí. (Veselost. )

Jestliže ale, a tu velectění pánové, beřu věc velice vážně - jestliže vláda popírá správnosť stanoviska státoprávního vůbec, (Posl. Adámek: Tomu nerozumí!) pak ocituje se v odporu s jedním ze základních, neodvolatelných podmínek i celé naší nynější ústavy: s diplomem vydaným Jeho Veličenstvem dne 20. října 1860. (Výborně! Potlesk. )

Velectění pánové ! Vláda každá podle své větší nebo menší šikovnosti mnoho zmůže, to jest pravda; ale zdali se jí podaří také tento odpor vysvětliti, o tom přec pochybuji.

A velectění pánové, trvám při tom, že jest nutností, zcela otevřeně to říci, proč soudíme, že má sl. sněmem býti přijata.

Adresa tato jest - jak již správně řečeno bylo - slavnostní "professio fidei" a jest to zrovna nynější okamžik, který od vlastence - a já pravím nejen od vlastence Českého, nýbrž přímo to řeknu, od vlastence rakouského - žádá, aby tímto způsobem bylo promluveno co nejsrozumitelněji. (Výborně!)

Já ani chvíli nepochybuji o nejvěrnějším rakouském patriotismu nynější naši vlády; ale, velectění pánové, i vedle úmyslu nejlepšího připadá ještě docela jiným věcem úkol mnohdy rozhodující, a my jsme tu již mnohokráte viděli, velectění pánové, že rádcové koruny v nejlepším přesvědčení vedli korunu na tu neb onu cestu, jež potom ukázala se naprosto škodlivou zvrácenou a pokořující

Já nebudu při této příležitosti zabíhati do dějin, které jsou každému známy, ale velectění pánové, je to mým pevným přesvědčením, že naznačenou cestou nynější vláda k šťastnému spořádání této říše se nedostane. (Výborně! Potlesk. )

Pro zodpovědné rádce koruny - a my stojíme všichni na té zásadě, že pravá ústavnost musí se držeti jenom rádců koruny - pro tyto zodpovědné rádce ko runy zbývá jen jediná cesta:

Vrátiti se k podmínkám zbudování rakouská, k podmínkám existence Rakouska: aby toto Rakousko bylo opravdu domovinou, ochranou, štítem všech svých národů rovnoprávných a rovnocenných,

(Výborně!), i aby z tohoto vědomí - z tohoto trvalého vědomí - také rakouský patriotismus skutečně mohl se vyvinouti. (Výborně!)

My si vřele přejeme, by tato cesta byla nastoupena co nejrychleji a co nejrozhodněji, a právě proto jsme pokládali nynější okamžik skutečného nebezpečí pro Rakousko za takový, kde v poslední chvíli ještě jest možná promluviti přímo a otevřeně, promluviti s vědomím, že to, co jsme řekli, věru není pověděno ve snaze pro ochranu jenom rasy nějaké, nebo národnosti nějaké, nýbrž prohlášeno s plným vědomím toho přesvědčení, že tím prospíváme především státu i nejjasnější dynastii. (Výborně! Potlesk. )

Nejvyšší maršálek zemský: Dovolají si ohlásiti, že jest přihlášen p. posl. kníže Ferdinand Lobkovic.

Učiním nyní dotaz stran podpory návrhů, které přednesl pan poslanec Dr. Baxa.

Žádám pány, kteří podporují tyto návrhy, by vyzdvihli ruku.

Nejsou dostatečně podporovány.

Pan Dr. Mettal přihlásil se ke slovu ve formálním ohledu.

Poslanec dr. Metali: Slavný sněme ! Navrhuji konec debaty.

Hoher Landtag! Ich beantrage Schluß der Debatte.

Nejvyšší maršálek zemský: Pan posl. dr. Vašatý se ještě hlásí ke slovu.

Musím však nyní dáti hlasovati o návrhu p. poslance dr. Metalla na konec debatty.

Žádám pány, kteří přijímají návrh by vyzdvihli ruku.

Návrh jest přijat.

Dávám slovo p. poslanci dru. Vašatému, který zanesen jest proti návrhu komise.

Posl. dr. Vašatý: Slavný sněme! Bylo zde uvedeno, že 26 let již minulo, kdy poslednikráte sněm království Českého obrátil se ke koruně o splnění státoprávních požadavků zemí koruny české. Po takovémto dlouhém okamžiku, po takovýchto dlouhých dobách utrpení a utlačování národa českého, očekával jsem, že debatta dušní bude slavnostní, ale k mému překvapení jsem slyšel, že ani nemá býti zavedena debata speciální.

Vidím, že ani pan navrhovatel sám, který tak vřele dvakráte návrh odůvodňoval, k slova se nehlásí.

Jest zvykem při takovýchto nejdůležitějších předlohách, aby byly debaty dvě: debata povšechná a debata speciální. Leží to v povaze věci, aby při předloze, která má tolik odstavců, ku každému odstavci byla dána zvláštní příležitost k vůli důkladnému parlamentárnímu jednání, aby se mohly podávati návrhy. Pan posl. Baxa se pokusil několik návrhů podobných učiniti, avšak vidím, že na zmar, nedošlyť ani podpory sl. sněmu.

Za takovýchto úkazů skutečně trudných přiznávám se, že s velkou chutí slova se nechápu a že také žádné opravné návrhy ani v debatě generální neučiním.

Nerad chápu se slova, ale dokud jsem zástupcem lidu, káže mně můj úřad poslanecký, abych splnil svou povinnost, abych v tom, s čím souhlasiti nemohu, projevil své přesvědčení zvláštní.

Již dějiny návrhu adresní ho začínají a začaly jaksi kormutlivě a nevzbuzují ve mně skutečně pražádné naděje, že by se touto adresou, bude-li usnesena a přijata, státi mohl nějaký obrat k lepšímu.

Jest to zvláštní, že návrh tento dra. Herolda podán byl již 28. prosince 1895 a že teprv dlouho po 2 letech o něm meritorne jednáme.

V první schůzi, která se odbývala 21. ledna 1896, tedy skoro za měsíc po podání návrhu, prohlásili zástupcové národa německého, že se nesústní jednání a zároveň v téže schůzi předložil nynější pan zpravodaj dr. Kramář zvláštní návrh adresy.

Ale tento jeho návrh byl zamítnut a zvoleno bylo komité ze 6 členů, kteří měli vypracovati návrh adresy, a uplynulo zase od doby předešlé drahně času než to komité se sešlo. Ono se sešlo teprve 14. února 1896, nepodalo návrh žádný, jak bylo ustanoveno, nýbrž předložilo zvláštní zásady, které byly jednomyslně přijaty a které tvoří nyní podklad adresy státoprávní, a adresní komise jednohlasně schválila tyto zásady adresní,

V roce 1896, ctění pánové, v této věci, která byla vyhlášena za nejdůležitější, nestalo se ničeho, sněm tenkráte z ochoty vlády, která byla tenkráte zastupitelstvem českým podporována, byl zavřen. Pan dr. Herold obnovil roku loňského svůj návrh, odůvodňoval jej 9. února 1897 a uvedl doslovně, aby konečně podařilo se, by adresní komise v této příčině dospěla ke konečnému rozhodnuti, aby sněm království českého obrátil se v příčině státoprávního poměru země koruny české k Jeho Veličenstvu.

Když komise ale žádné schůze v únoru neměla, když uplynul celý měsíc, bylo na to upozorňováno, a já sám mysle neustále na tak důležitou záležitost, vyzýval jsem několik přátel, by se věci té veřejně chopili, aby mně to nebylo vykládáno jako jednotlivci za zlé, že se chápou záležitosti, která vlastně vedoucím stranám na sněmu patří. - Sepsal jsem tenkráte, když z nijaké strany nestalo se žádné pobídnuti v tak důležité záležitosti, dotaz k předsedovi adresní komise, kde bylo ukázáno na ty žalostné poměry mlčení 26 letého, kde jsem ukázal na stísněné poměry hmotné, na rostoucí dluhy v království českém, na nespokojenost obyvatelstva a na zvláštní vhodnost, že přede dveřmi bylo narovnání s královstvím uherským, že zvláště tohoto okamžiku má býti užito, by přání a práva, jichž splnění národ český se domáhá, byla koruně znovu sdělena a připomenuta.

Jako jednotlivec nemohl jsem podati dotaz bez 20 podpisů, obrátil jsem se na komisi parlamentární našich kolegů, avšak podpisy ty mně byly odepřeny.

Nebylo ani jediného sezení v r. 1897, proto jsem se viděl nucena takovouto interpelaci podati, avšak sám bezbranný přešel jsem na návrh a podal jsem návrh, aby zemský výbor vyšetřoval, jak se stalo, že adresní komise po celý měsíc nebyla ani svolána a proč nepodala - ovšem že také nemohla podati - žádné zprávy. Avšak mezi tím se stalo, že byla věc ve sněmovně uvedena na přetřes, a pan předseda adresní komise vymlouval se tím, že nikdo ho nežádal, by adresní komise svolána byla.

Z druhé strany zase bylo odpověděno, že se čekalo na její svolání a pan před seda tvrdí, že čekal na oznámeni, že návrh adresní komise jest vypracován a že proto schůzi nesvolal.

Krátce, pánové, v r. 1897 nestalo se ničeho mimo odůvodnění návrhu a tak teprve šťastně roku letošního, když svolán byl sněm 10. ledna a ničeho se nedálo, veřejné mínění přimělo výbor adresní, že konečně svolal schůzi a sice na 1. únor 1898, kde poznovu p. dr. Kramář co bývalý zpravodaj byl zvolen, aby návrh adresy vypracoval a subkomitétu do 3 dnů předložil, aby subkomitét konečné návrhy komisi předložil. Věc tato byla podivná, že p. dr. Kramář byl zvolen zase za referenta, ačkoliv v Praze ani nebyl. V tom jsem neviděl právě žádné dobré znamení pro budoucnost, zvláště když jsem si byl vzpomenul na nešťastný výrok o těch fundamentálních článcích jako feudálním anachronismu a já měl jsem za to, že proto byl zvolen že jest ve Vídni a má styky s vládou a proto jest nejpovolanějším zpravodajem v této věci.

Ale, pánové, viděl jsem v tom omen a obával jsem se, že ta státoprávní adresa nebude tak zřejmá a tak se svého práva, základních zákona držící jako adresa předešlá.

Pánové, každý z Vás zajisté má na paměti při této příležitosti, že i onen elaborát pana dra Kramáře - a nemohu zaručiti ty zprávy - byl tak byzantinský, že i přátelé jeho značně tím zněním byli omráčeni.

Já zde se jen odvolávám na veřejné hlasy a nebylo v té věci nikdy nijakého popírání. To byla jakási predehra neveselá, předehra smutná k tak veliké akci, tento celý postup dosavadní, a dnes dospěli jsme k tomu, že skutečně jsme se dozvěděli, že neměla ani býti žádná debata, že měla věc odbyta býti, jako včera první část, bez debaty. Vše to jest divné, že byl dán návrh a že o něm ve dvou sezeních bylo jednáno, včera o prvé části, aniž by byla na denním programu, a bez debaty a dnes teprvé o druhé části adressy.

Pánové, nebylo již žádným dobrým znamením pro tak důležité dílo a naplnilo již také každého nedůvěrou to stálé jezdění a vyjednávání s Vídní, jako cesty nejvyššího pana maršálka do Vídně a zejména hrození zavřením sněmu, které se stalo roku 1896 skutečně. A z toho ze všeho každý musí poznati, že ve Vídni ani snad nechtějí, aby český národ o své právo se hlásil a poněvadž jest mu tak dlouho zadržováno, aby se o ně hlásil nejslavnějším způsobem.

Ten smutný dojem to na mne činí, že ve Vídni český národ nechtějí slyšeti a proto, jak pravím, s nechutí se pouštím do rozebírání této dnešní předlohy.

První čásť její jest odbyta včerejším intermezem, které se stalo včera ku konci schůze a zbývá druhá část adressy, kde tedy, jakž se uvádí, měly vysloveny býti názory a mínění, jakž možné by bylo odpomoci neblahým poměrům, pod kterými království české a celá říše nevýslovně trpí. Nu, pánové, o těchto poměrech nebudu se šíře rozebírati, jak je adressa uvádí.

Adressa uvádí nejdříve obnovení uherského vyrovnání, dále nezpůsobilosť sboru zákonodárného ve Vídni, rady říšské, k veškeré akci, národnostní boje, bídu rolnictva a řemeslnictva a všeobecnou hospodářskou tíseň, a dokládá, že sněm tohoto království jest v této věci bez zákonodárné kompetence, že jest slabý a že nemůže v tak velké tísni nápravu učiniti. Tyto všeobecné žaloby, pánové, pak svalují se najednou na centralismus ve Vídni; centralismus vídeňský je prý zavinil.

Pánové, to je pravda, nedá se proti tomu ničeho ve skutečnosti uvésti, avšak je to jen absolutismus, centralismus, o kterém se uvádí, že všechno to zavinil? Myslím, v takovýchto věcech že jest nutno, a že by se mělo uvésti přísně a konkrétně, kde jsou příčiny, proč tyto neblahé poměry nynější se vyskytují, jak přišly. Ale zdá se v tom býti opatrnost, aby se na všechny strany zachovala jakási velká pozornosť, aby se nedotklo všech bolných stránek.

Pánové, tu nutno, podle mého přesvědčení, a proto jsem se ke slovu přihlásil, naznačiti příčiny, proč tyto boje národnostní předem jsou, kdo zavinil ty národnostní boje? Tu jedná se o osoby, tu jedná se o celou minulosť, o poměry minulé i nynější v tomto státě.

Proč jest u nás národnostní boj? Pánové, řeknu to krátce, poněvadž při takovémto účastenství v slavnostním okamžiku sám nejsem v náladě, abych mluvil s nadšením, proč jsou ty boje?

Protože se národu českému ani smlouvy obapolně toliko změnitelné, poněvadž se mu ani ty závazky přísahami potvrzené, poněvadž se mu sliby, poněvadž se mu ani uznaná práva z Vídně nedrží.

Máme pánové, musím to rozvésti v základním zákoně ode mně sitovaném z r. 1627. - Zákon ten pánové není starý, poněvadž jes neustále opakován - máme zabezpečenu samostatnosť království českého, zabezpečenu rovnosť národní zabezpečenou nedílnosť. Zákon tento dosud trvá, poněvadž nebyl změněn, a změněn také býti nemohl jednostranně.

Podle tohoto základního zákona nejen jsou uvedena práva upevněná základním zákonem státním a přísahami královskými co veřejné právo, sněmu zemskému, pánové, - a posud to změněno nebylo přísluší podle tohoto základního zákona státního také náklady na vojsko povolovati, povolovati brance, povolovati berně.

Avšak pánové, jak se to má s těmito všemi právy ? Má se to s nimi tak, že ačkoli absolutismus formálně a theoreticky proti nim ničeho nepodnikal, ve skutečnosti jich nepržel, aneb, když je držel, činil tak jen z velké nouze a z nucenosti, ale nikdy dobrovolně.

Absolutismus těchto práv, která se nezachovávala, nerespektoval. On alespoň proti zákonné rovnosti národa a jazyka ničeho nepodnikal, on spíše vzdávaje zákony říšské jako na př. patent z roku 1853, s touto zákonnou rovností se základními zákony nepřišel do žádného rozporu; on tuto zákonnou rovnosť uznával on prohlašoval tuto zákonnou rovnosť, ovšem ale této zákonné rovnosti ve skutečnosti nebylo dodržováno. Samostatnosť byla sice uznávána v berních a jiných záležitostech, ale absolutismus s druhé strany, když nebyl v nouzi postaven, vykořisťoval moci své bezohledně. Když byly zavedeny konstituční poměry, zavedeny byly jen formálně. Pánové, my ze skutečnosti víme, že vláda vídeňská, která jest orgánem kruhů nejvyšších, tedy koruny všechny své předlohy ve Vídni, na kterých záleželo, vždy prováděla ať to bylo na úkor státního práva českého neb ne. Ona si vždy dovedla nejíti konečně většinu, na základě nespravedlivého volebního řádu.

Vidíme tedy, že na základě fingovaném provozuje se naše ústavnost, kdežto ve skutečnosti žádné ústavnosti není, poněvadž většina říšské rady, které neposlouchalo, byla poslána pryč, a zavedena většina nová, která bude pouze na nějaký čas vládu poslouchati.

K ústavnosti pravé jsme nikdy nedošli, naopak pánové za dob ústavních právě ještě proti národu českému, jeho práva, jak jsem již pravil při mnohých příležitostech, byla obmezena skutečně způsobem bezohledným, umělým, aby jen nemuselo se nám dostati práva.

A tu, pánové, připomínám znova, že jazyk český od nejvyššího soudu z kasačního líčení byl vylouřen pouze nařízením presidenta nejvyššího soudu, kdežto dle zákona má se v něm jednati.

Soudové nají povinnosť zákony zachovávati, ale poměry jsou u nás takové, že se president odvážil - ten, který má býti příkladem zachovávání zákonů a své úřední přísahy - přímo proti zákonu naříditi, že se jazyka českého nemá užívati, že má býti vyloučen, že se má užívati jazyka německého.

Máme ústavnosť, máme soudce nesesaditelné ale oni jsou poukázáni, když se to týká národa českého, aby je nezachovával, a to nejen tajně, nýbrž jak jsem pravil, zjevně, což jest porušením veškerého zákonodárství, veškeré ústavnosti, neboť dle zákona má jen legislativa vydávati a měniti zákony, zde ale to udělá sám präsident nejvyššího soudu,

Patrno jest, že by se k takovému skutku nebyl odvážil, kdyby nebyl měl k tomu svolení od vlády, a s míst nejvyšších.

Opětuji, že takový krok bez svoleni míst nejvyšších by nebyl možný.

Tak zachovává se k nám spravedlnosť ve Vídni, že i z parlamentu vídeňského chtěli náš jazyk vyloučiti.

Udělal to náš krajan hr. Schönborn, že přikázal státním zastupitelstvům, aby české řeči v parlamentě pronesené proti immunitě poslanecké a proti článku 19, konfiskovaly.

Soud nejvyšší - a to jest ironie běhu věcí v Rakousku - uznal, že jest to proti zákonu, a vydal judikát, že české řeči konfiskovány býti nemají.

Pánové, to bylo zase jedenkrát uznání za vlády Badenovy za to veškeré vyčkávání.

Ale jest to pro věc a pro nás poučné a zvláště při dnešní příležitosti, že vlády rakouské nemají své vlastní vůle, nýbrž že plní jen vůli z míst vyšších a že útisky které na český národ padají, mají kořeny své a příčiny ve sférách nejvyšších.

A proto, pánové, když takový okamžik slavnostní je, kdy po 50 letém panování má český národ žalovati na své pokořování, myslím, že jest to jeho povinností aby takovéto rušení zúmyslné zákonů naproti národu českému, protože jest to národ český, bylo v adrese uvedeno, a aby konečně bylo řečeno, že lid český ví dobře, odkud toto utlačování přichází.

Pánové, to pohřešuji, jak kol. Baxa řekl, ten právní závazek státoprávní, že sliby a uznání nejsou v adrese dosti zřetelně uvedeny, a že na ně není položena žádná váha.

V takovémto slavnostním okamžiku, to mělo vše býti opakováno.

Pánové, nesmí se vytýkati podle našich odpůrců, že obnovené zřízení z r. 1627 jest starý pergamen, - to jsou pouhé fráse, - a že pak od starých pergamenů se odvozuje samostatnost, nedílnost a rovnoprávnost.

Pánové, nesmí se zapomínati, že tato práva v obnoveném zřízení byla přijata do přísahy královy, kde na prvním míste bylo vysloveno, že, co je obsaženo v obnoveném zřízení, bude dodrženo, a že to bylo ode všech přísahajících králů opětováno, až do r. 1836 od posledního korunovaného krále Ferdinanda.

Tu bylo opět nejen obnovené zřízení r. 1627., že budou dodržována práva a spravedlnost v něm obsažená, nýbrž také co Ferdinand III. roku 1642 přidal na doplnění obnoveného zřízení zemského, na jeho opravení, co Karel VI. roku 1723 slíbil a uznal: "Naprostou samostatnost království Českého", co zejména Marie Teresie 12. května 763 slíbila, a co Leopold II. 6. září 1791 zase slíbil.

Pánové, v těchto aktech jest obnovení a doplnění obnoveného zřízení zemského z r. 1627, a já opakuji ještě k tomuto nadbytnému potvrzení a uznání těchto práv nezviklatelných v obnoveném zřízení zemském, patent císaře Ferdinanda ze dne 8. března 1848. Císař Ferdinand sám přísahal, že všechny tyto zákony a práva vyhrazená bude zachovávat, ale on ještě měl dobrou vůli, při tomto panovníkovi bych to věřil s dobrým svědomím, ale absolutismus toho nedovolil, on si dovolil všechno porušiti, co odpřísáhl, zákony, nařízení, žel že se to stalo ke konci jeho panování - aby tato smlouva českému národu byla dodržena, a aby obnovené zřízení bylo ve skutek uvedeno, zejména co se týče rovnoprávnosti.

A pánové tento státoprávní podklad, toto právo, jakž je v adrese z r. 1867 a z r. 1870 uvedeno, a na němž se pevně stojí, v této adrese pohřešuji, jakož i uznání nynějšího panovníka.

Pánové, já tam pohřešuji při těch národních bojích tu naši největší bolest, co se týče pronásledovaní našich menšin. Ta žaloba měla býti obnovena, poněvadž se datuje od všech vlád rakouských. Usnesli jsme se v r. 1896, za vlády hr. Badena, že budeme od vlády žádati neústupně, aby konečně pronásledování to bylo zastaveno, ale od dob ono neustále stoupá a menšinám se vede hůře a hůře. V tom ohledu mám za to, že mělo býti, pánové, v adrese upozorněno, že se nám neměří stejným loktem, že jest čím dále tím hůře a že to skutečně musí uváděti každého, kdo má pro právo a spravedlnost, cit v zoufalství.

Pánové, a jako se nám tato povinnot státní, která není státoprávní, nýbrž která v každém státu spořádaném jest plněna, jako tato povinnost k národu českému k chudým vrstvám našim není vykonávána, tak jest tomu i se smlouvami