nost, že v r. 1866 český národ zachoval se vůči dynastii Habsburské takovým způsobem, jakým nezachoval se na př. národ uherský.

Pánové! Tenkráte přišlo Jeho Veličenstvo krátce potom do Prahy, by slavně uznalo toto věrné chováni se národa českého!

A rok na to dočkal se však český národ odměny. Rok na to nastalo státoprávní vyrovnání s Uhry, s těmi Uhry, kteří nezachovali se nikterak věrně v těžkých dobách vůči dynastii; v témž roce 1867 dostalo se však národu českému pravého odkopnutí v jeho snahách státoprávních, a v jeho státoprávním přesvědčeni; to byla ta odměna za jeho věrnost.

Myslím totiž uzákonění známé ústavy z r. 1867, ústavy, která nás tísní, která jest vrahem naší politické a národnostní svobody, ústavy, která dosud tísní celý náš život hospodářský, národní a politický, té ústavy, kterou český národ nikdy neuznal, kterou neuznává a vůči které ze všech sil se bude přičiňovati, aby konečně přivedena byla k pádu.

Velectění pánové! Jest to zajisté kormutlivý obraz, který bych měl kresliti, chtěje se zmíniti dost málo o těch krutých persekucích a pronásledováních, která musil český národ v různých dobách zakoušeti za vlády Jeho Veličenstva po celých těch 50 let.

Nikterak se nezacházelo s národem českým spravedlivě a rozhodně nikdy ne tak, jako s kmenem německým.

Ha druhé straně musí se konstatovati, že, kdykoliv uznávaly vlády Jeho Veličenstva za vhodné, aby se vystoupilo ostře proti národu českému, zejména proti jeho politickým snahám, vždy vystoupily proti lidu českému s největší ukrutností a přísností.

Dnes v tomto vážném okamžiku považuji za svou povinnost uezamlčeti tato fakta. Dnes jest povinností nás jako zástupců českého lidu, abychom se přičinili, aby tyto stesky a žaloby přišly ke sluchu Jeho Veličenstva.

Velectění pánové! Vezmeme-li do rukou zprávy o pronásledování v letech 1860 a 1861 panování Jeho Veličenstva, vidíme, že jedním z prvních odsouzenců

byl vůdce a zakladatel strany, která dnes v tomto slav. sněmu má většinu, dr. Julius Grégr, a po něm, pánové, následovala celá řada jiných vynikajících mužů, zejména žurnalistů; časopisy byly konfiskovány, byly zastavovány, žaláře se plnily.

Rovněž v roce 1867, kde státní zastupitelstva dostávala zvláštní rozkazy, kterak mají se konfiskovati a zastavovati listy.

Jak přemnozí z Vás, pánové, se pamatují, každé právo politické bylo nejen zakazováno, nejen umlčováno, nýbrž každé užívání práva politického bylo trestáno. Zle v tomto sněmu sedí podnes mnozí účastníci oněch slavných táborů, kteří byli pro projevy svého přesvědčení trestáni.

Velezráda, zločiny rušení veřejného pokoje podle čl. 65. a různé delikty byly na denním pořádku, a jen v roce 1868, v době pronásledování, po vydání ústavy prosincové bylo odsouzeno přes 700 politických provinilců do žalářů a přes 1000 provinilců odsouzeno jest pro účastenství na různých táborech a na různých slavnostech, které měly ráz státoprávní a čelily proti vydání ústavy prosincové.

Velectění pánové! Líčiti všecky tyto věci bylo by naprosto nemožno. Abych na př. zmínil se o tom, jak stížnosti telegraficky byly zamítány, to jsou věci, na které jsme u rakouských úřadů zvyklí, poněvadž víme, že u rakouských úřadů žádná spravedlnost neplatila a neplatí. To jsou věci známé.

Ale zmíním se o jednom velice kormutlivém zjevu, o události, o které zajisté přemnozí členové tohoto sl. sněmu vědí a která je karakteristickou pro české poměry. Bylo to v době po vydání ústavy v roce 1867, kdy půl roku na to císař a král zavítal do Prahy, dne 21. června 1868, a kdy navštívil dne 22. června různé přední zemské úřady, tak zejména místodržitelství a pak c. k. vrchní soud.

Pánové, zde se vyjádřil panovník vůči vrchnímu soudu, resp. jeho presidentu následovně, doslova:

"V poslední době v opposičních listech českých bývaly články, které šly až na kraj velezrády a přece nebyly časopisy proto stíhány. Očekávám, že na příště vrchní soud rážněji bude si počínati a takovému řádění přítrz. učiní. Soudcové jsou nyní neodvislí nahoru, žádám, aby byli také neodvislými dolů. " A pánové, hned následovala druhý den přeměna v praesidiu vrchního soudu a ve vrchním státním zastupitelství, a hned na to nastaly teprve ty nejhroznější persekuce, na které přemnozí páni s tohoto sněmu budou se pamatovati.

Pánové, v r. 1872 došlo opětně k pronásledování českých žurnalistů a jiných politických osob, a došlo to tak daleko, že, když nestačily soudy v českých městech a zejména poroty, se užilo toho nejnásillnějšího prostředku zákona a sáhlo se k delegování německých porot. Čeští redaktoři posíláni byli před německé poroty.

Pánové, tenkrát to byli sami Němci, kteří se proti takovýmto nezákonnostem ozvali, byl to na příklad tenkrat českolipský spolek politický, kteří, když byl poslán redaktor Arbes do České Lípy, ohradil se proti tomu, aby takovýmto způsobem bylo dále štváno mezi českým a německým lidem. Mnohé a mnohé by y poroty, které osvobozovaly v takových případech česke redaktory, právě aby ukázaly, že nemohou schvalovati takovéto jednání vládní.

Rovněž advokátní komora, která byla tenkráte ve své většině německou, musila se obrátiti proti takovéto nezákonnosti. Nemohu vyličovati ty různé velezrády, kterými stíháni pro věc často docela nevinnou.

Však jsme toho zakusili také v roce 1893 a 1894, kdy byli pro věci docela nevinné provinilci političtí trestáni nejtěžšími žaláři.

Ve středu našem sedí poslanec, který tenkráte pro velezrádu byl odsouzen, a jemuž byl navrhován dokonce trest smrti, který však byl odsouzen na 15 let do těžkého žaláře, později snížen mu trest na 10 let. Byl to Dr. Pacák. Minim, že není od mista, dnes v této vážné chvíli vzpomenouti těch členů tohoto slavného sněmu kteří byli oběťmi těchto persekucí rakouských vlád.

Pánové, my jsme památce těchto mužů přímo povinni, abychom jména jich si zde připomenuli, abychom je připomenuli také nahoru, aby se vědělo, že český národ nezapomíná a zejména, že nezapomíná v takových vážných okamžicích křivd na něm páchaných.

Velectění pánové, byli to Sladkovský, Dr. Julius Grégr, Tůma, Skrejšovský, Husák, Vávra, Tonner, Barák, Pacák, Nedoma, a dva z nejváženějších členů tohoto sněmu, kteří ještě mohou těšiti se tomu, že jsou v plném zdraví účastni prací tohoto slavného sněmu, totiž Václav Janda a Dr. Eduard Grégr.

Pánové, ti všichni, které jsem jmenoval, byli obětí tohoto vražedného systému vídeňshéko proti nám. Ostatně my sami, kteří jsme nejmladšími, dožili jsme se toho, co zmohou rakouské vlády tenkráte, kdykoli se jim jedná o potlačení ruchu politického, a zejména státoprávního v království českém.

Pánové, když po porážce Staročechů viděla vláda, že státoprávní ruch začíná se šířiti, když v roce 1892 byly reskriptové schůze houfně pořádány po celých Čechách, když viděla vláda vídeňská, že nastává čilejší a jařejší duch, tu nepostavila důvod proti důvodu, nýbrž proti důvodu a přesvědčení stavělo se vždycky pronásledování a žalářování. Výnimečné stavy to byly, které měly vždycky napraviti nepokojný český národ, kdykoliv se nedomáhal ničeho jiného nežli svého práva.

My sami jsme v roce 1893-94 zažili smutné obrazy, kde byli naši političtí provinilci pro věci pranepatrne odsouzeni k tem nejtěžším žalářům. V roce 1893 a 1894 bylo vysloveno v rozsudcích proti politickým provinilcům trestů k těžkým žalářům v trvání více než 500 let. Nemám, pánové, podrobné statistiky po ruce a jest zde možný omyl, možná že se mýlím i v tisících. Pokud však jsem to mohl srovnati a spočítati, napočetl jsem, že od roku 1848, od nastoupení vlády Jeho Veličenstva císaře a krále, až do nynější doby bylo vysloveno na politické delikty rozsudků proti politickým provinilcům trestů v summě mezi 4-5 tisíci let těžkého žaláře. (Slyšte!)

Ale, velectění pánové, to jsem líčil pouze chvíle, kdy byly persekuce, výminečné stavy a žalářování. Pokládám však též za svou povinnost, abych ukázal k tomu, jak i v době, kdy se nejednalo o politické pokoření českého národa, kdy se nejednalo o persekuci a pronásledování, jak se s českým národem během těchto 50 let nakládalo.

Velectění pánové, jsou to jisté okolnosti, které mluví vlastně samy za sebe, na příklad že žádný Čech v roce 1860., když se jednalo poprvé o povolání do užší říšské rady, že do této nebyl povolán jediný Čech. Národ více než šestimillionový byl naprosto vyloučen z jednání tak vážného.

Pánové, račtež si dále vzpomenouti, co to stálo již v době ústavní po roce 1860 českých vlastencův namáhání, než se domohli prvních politických novin.

V panské sněmovně zasedal po dlouhou dobu jediný Čech občanského rodu; nyní tam zasedají, tuším, čtyři nebo pět. Vzpomeňme si na příklad na školství, s jakým ohromným úsilím a překážkami jsme musili bojovati o každé gymnasium a o každou reálku a ještě dnes, s jakým úsilím a namáháním musíme bojovati o každou školu v německém městě, kde proti veškerému zákonu a veškeré spravedlnosti a právu se stěžuje příslušníkům českého národa, aby se mohli vyučovati a vzdělávati v jazyku mateřském; nebo co stálo českého národu namáhání, než zřízena byla česká universita, a na druhou universitu, pánové, stále ještě čekáme, ačkoli celý vzdělaný svět ví, že druhá universita dávno měla býti skutkem, když na příklad na druhé straně Němcům se zřizovaly university na místech takových, kde k tomu nebylo nejmenší příčiny.

Pánové, jak se podporovaly za vlády Jeho Veličenstva umění a vědy ? Z těch různých nadací, které poskytuje stát umělcům a básníkům, těm nejrozhodnějším českým básníkům a českým spisovatelům, nebylo dáno podpory žádné. Dále velectění pánovi, tu máme zajisté ten nejkrásnější důkaz, na akademii věd a umění kterou museli jsme si zříditi sami, že musel přijíti mecenáš český, který ji zřídil, a aby byla dotována z peněz státních, muselo se prosaditi, aby se nazvala jménem Jeho Veličenstva cís. Frant. Josefa I.

Pánové, vzpomeňme dále toho boje a zápasu za rovnoprávnost v úřadech ať už státních, ať politických, ať finančních, boje o rovnoprávnosť na drahách a pod., vždyť do dnes vidíme, že nejsme v těchto zápasech u konce, a že nám ty nejkrutější a největší zápasy nastávají zejména nyní po nových jazykových nařízeních. To se děje proto, poněvadž ta vláda, respektive ty vlády, které by měly vládnouti po spravedlnosti, právu a zákonu, právo, spravedlnosť a zákon neznají, poněvadž českému národu měří, jak tisíckráte bylo zde již řečeno, u porovnání s německým národem dvojím loktem. Vzpomeňme dále těch rospouštění spolků českých a velikých spolků národních, spolků užitečných, pro maličkosti, vzpomínejme na různé zákazy slavností a projevů politických. Kdežto Němcům bylo dovoleno učiniti vše, co chtěli, činiti politické projevy jakékoliv, v téže době bylo zakazováno českému lidu, jekékoliv projevy činiti. Nic toho, co se dovolovalo Němcům, nedovolovalo se také Čechům.

Anebo, kdybych se měl zmíniti o rozdílech, bily do očí a které také v poslední době tak nápadně vystupovaly, o rozdílech v rosudcích soudů císařských tam, kde se jednalo o Němce - to nejsou jednotlivé případy, takových případů jest na sta, které vypočítati v této debatě není možná, ale které konstatovati se musí. Aneb co se týče konfiskace listů, kde konfiskační apparát byl nejspolehlivějším společníkem vlád Vídeňských na potlačení ducha a přesvědčení českého lidu. Já sám o té věci jsem se již častokráte zmínil. Bylo by to všecko možné kdyby byla v Rakousku vládla spravedlnost, kdyby se zachovaly zákony, kdyby se vládlo po právu, kdyby se stejně měřilo českému lidu jako německému ?

Zda-li není povinností naší, abychom dle intencí p. zpravodaje otevřeně a rázně pověděli v tomto vážném okamžiku pravdu ?

Ještě o jedné věci se zmíním, která nejlépe charakterisuje, jakým způsobem, jakým okem se hledělo z Vídně na nás. Ptám se, kolik Čechů bylo za doby panování Jeho Veličenstva povoláno do ministerstva, kolik Čechů bylo povoláno do nejvyšších úřadů, tam kde by mohli pro svůj národ působiti. Vidíme, že všude,

kdekoliv se jednalo o český národ, o jeho věc, že věc českého národa bylo vždycky i pomíjena a že zejména u porovnání a tím, i jak se měřilo Němcům, nám Cechům se neměřilo nikdy.

Ještě se zmíním o jednom případu, který se vr. 1870 udál.

Je to prototyp, jak se hledí ve Vídni na náš český národ a na naši řeč mateřskou a kterak na řeč německou. Velectění pánové, jednalo se o veteránský spolek v Tábore s českým velením, a tento si přál, aby císař převzal protektorát této jednoty.

Ale v místodržitelském výnosu ze dne 8. září 1870, čís. 4385 bylo praveno, že "dle oznámení kabinetní kanceláře Jeho Veličenstva císaře žádosť nemohla na nejvyšším místě dojíti povšimnutí, poněvadž týž spolek užívá českého velení a takového vyznamenání, jakého se spolek domáhá, může se přiznati jen takovému spolku, který má velení německé". (Slyšte!) Pánové, tak promluvila kabinetní kancelář.

Z uvedeného vysvítá, že odstavec 4. jest skutečně neúplný, a že by mel býti právě v tomto vážném a památném okamžiku sem vsunut ještě odstavec, který by právě naznačil, kdo vlastně nese vinu toho, že národnostní spory dostoupily takové výše a dovoluji si proto navrhnouti slav. sněmu, aby k odst. 4, přijal násle dující dodatek:

"Vina tohoto bědného stavu neleží ovšem na obyvatelstvu národnosti české. V poslední době dostoupilo pronásledování českého kmene v německých krajích tohoto království takového stupně, že podobá se, jakoby se vedl pravý vyhlazovací boj proti českému národu v těchto krajích. A vůči tomuto nezákonnému a naší pokročilé doby nedůstojnému vyhlazovacímu boji nechávají vláda a c. k. úřady Vašeho Veličenstva české obyvatelstvo úplně bez ochrany, nechávají volné pole všemu násilí.

Sněm království českého musí v této pohnuté době vysloviti se vůči Vašemu Veličenstvu upřímně a otevřeně a vyjeviti mužně pravdu, že příčina těchto žalostných zjevů nedatuje se z doby poslední, nýbrž že jest výsledkem systematického potlačováni českého lidu se strany Vaš. Veličenstva.

Vůči národu chovaly se vlády po celá léta panování Vašeho Veličenstva nespravedlivě a v dobách zvláště pohnutých i krutě, kdežto na druhé straně německé obyvatelstvo bylo hýčkáno a vždy proti národu českému zvláštní přízni dařeno.

Vaše Veličenstvo! Národ český vytrpěl za dob 50tiletého panování Vašeho Veličenstva tolik persekucí, zakusil tolik výminečných stavů, ano, musím vysloviti tu kormutlivou pravdu, že ze žádného z národů, kteří jsou ve svazku říše rakousko-uherské nebylo pro politické delikty tolik obětí uvrženo do žaláře jako z národa českého.

Kdykoli uznaly vlády Vašeho Veličenstva za vhodno proti českému národu zakročiti, činily to s největší ukrutností. Nový doklad toho byl při pohledních udalostech v Praze, v prosinci 1897. I vojsko Vašeho Veličenstva i úřady, zejména policie počínaly si proti lidu Českému jako v území nepřátelským vojskem dobytém.

Vaše Veličenstvo račiž uvěřiti hlasu našemu, že porovnávajíce chování vlád Vašeho Veličenstva vůči německému kmenu, musíme tvrditi, že vlastně český národ nepožíval nikdy té ochrany zákonné, jaká mu vedle práv platných přísluší. S bolestí a nejtrpčími vzpomínkami hledí národ český na uplynulé toto půlstoletí a nechová v tomto ohledu jiného přání, než aby konečně vlády Vašeho Veličenstva konaly spravedlnost i také vůči národu českému, a aby křivdy na něm po celých 50 let páchané byly odčiněny.

Naopak celý ten bědný stav zaviněn jest chováním se vlád Vašeho Veličenstva vůči českému národu. "

Velectění pánové, adresa, která jest předložena sl. sněmu, jest v mnohém ohledu právě se stanoviska státoprávního nedostatečná.

Nic jiného bych nemusil uvésti než adresy z r. 1867, z roku 1871 a konečně Vaši vlastní adresu, kterou Jste podali v tomto sl sněmu, když Jste sem vstoupili jako minorita r. 1889 svými hlavními zástupci a vůdci, dr. Juliem a dr. Eduardem Grégrem.

Velectění pánové, zajisté každého státoprávníka musí naraziti rčení v odstavci 13., kde se praví, že sněm království českého po staré historické tradici předem povolaný, aby hájil integritu a nedílnost práva a praerogativy zemí koruny české....

Zde se mluví o tradici. Jak jest to možno, abychom řekli, že jest to pouze tradice? Vždyť máme k tomu plné právo. To naše právo se datuje nikoliv od nejnovější doby, nýbrž od staletí a proto míním, že to slovo tradice by se mělo z osnovy adresy vypustiti a že docela právem tam přísluší, aby se řeklo "po starém historickém právu předem povolaný sněm, aby hájil integritu a nedílnosť práva a praerogativy zemí koruny české. "

V následující odstavci 14. se praví' "že sněm nechtěje přehlížeti zákonodárné a správní řády, zavedené od r. 1749"...

Velectění pánové, jest pravda, že ty řády byly zavedeny, ale přísluší sněmu českému zajisté, aby v každékoli době při hlédl ku zkoumání, zdali tyto řády, které byly císařovnou Marií Terezií zavedeny, odpovídají zákonu a právu. To není snad moje mínění, celý český národ ví, že právě tyto řády, které zavedeny byly císařovnou Marií Terezií, byly nejvíce na Škodu českého státního práva, že tyto řády byly zavedeny proti právu staroslavného království českého a zejména proti jeho státnímu právu a tyto řády byly však také zavedeny přímo proti korunovační přísaze, kterou nejen ona, ale i předkové její byli složili.

A můžeme my se dnes odvážiti říci, že to nechceme přehlížet ? My to nesmíme říci; my naopak musíme prohlásiti, že nikdy k tomu své sankce nedáme, jestliže po předešlá století děla se křivda a nezákonnost proti dobrému právu českému a jestliže zejména řády z roku 1749 a následujících bylo tak poškozeno státní právo království českého, tož český národ zajisté nikdy těchto řádů a zákonů neuznal, a musí býti našim přičiněním v každém ohledu, bychom se domohli odstranění jich a zejména odstranění následků vydaných těchto řádů Celá existence státního práva koruny české směřuje proti těmto řádům, a zda-li bychom mohli dnes, když mluvíme s králem, říci, že nechceme přehlížeti to, co pokládáme za velmi nešťastné a co čelí přímo proti našemu státoprávnímu přesvědčení?

Třeba by bývalo tolik panovníků od r. 1749, kteří podobné nezákonnosti vydávali proti státnímu právu našemu, my musíme vždy proti tomu protestovati a vždy své přesvědčení a své hlasy proti tomuto porušování položiti.

Velectění pánové, rovněž naprosto nepříslušné zdá se mi, abychom do adresy této dávali odstavec 16., kde se totiž mluví o tom, jak má odpomoženo býti těžké krisi, do které upadla rada říšská. My, státoprávníci, máme se starati o říšskou radu? My, respektive ti, kteří bojovali již v roce 1867 a po celá následující léta proti této ústavě a proti říšské radě, máme dnes mluviti o tom, jak se má odpomoci krisi této v říšské radě? Vždyť my si naopak musíme přáti, a říkalo se to o mladočeské straně vždy, dokud stála v oposici, že naší snahou jest, bychom podvrátili říšskou radu. Kterak jest možno, že dnes přichází s této strany a mluví se o odpomožení této krisi na říšské radě? Myslím, že jest naši povinností, aby byl tento odstavec nadobro vyškrtnut. Nám nepřísluší žádné právo a také žádná povinnost, bychom se starali o tento parlament, ze kterého vyšlo tolik zákonů, které potlačovaly náš politický a náš státoprávní život, který jest největším nepřítelem našeho státního práva. Proto dnes nesmíme ani naznačovati, jak má se odpomoci krisi.

Pánové, čím větší krise v parlamentě, tím pro nás lépe; poněvadž již si přejeme všichni, aby nadešel ten okamžik, by se to nezdravé těleso konečně shroutilo. Proto také ke konci své řeči navrhnu, aby tento odstavec byl vyškrtnut.

Velectění pánové, v dalším odstavci se mluví o tom, jak by se měly dále na sněmu řešiti nejpřednější úkoly sněmu v otázkách hospodářských a sociálních a přeje si tedy jen "rozšířenou kompetenci" sněmu zemského - a "osamostatněnou zemskou správou státní" - kulturní potřeby obou národů tak bohatě opatřiti, jak by to žádoucno bylo, a soustavně řešiti nejpřednější úkoly sněmu atd.

Velectění pánové, já se Vás táži, můžeme říci, že nám státoprávníkům dostačí jen rozšíření kompetence sněmu? Co pak my se můžeme spokojiti jen rozšířením kompetence sněmu ? V r. 1889 strana svobodomyslná právě vzhledem k těmto okolnostem a zejména vzhledem k tomu, že se mluvilo o úkolech sněmu v otázkách hospodářských atd., v roce 1889 strana svobodomyslná to naznačila daleko jiným a praecisnějším způsobem ve smyslu státního práva.

V adrese, která byla podána stranou svobodomyslnou, se nemluví jen o tom, že rozšířením kompetence sněmu se to dá docíliti, nýbrž v adrese, která podána Juliem a Eduardem Grégrem a podepsána všemi poslanci strany svobodomyslné, kteří dnes jsou zde na tomto sněmu a tenkráte byli členy sněmu v r. 1889, praví se doslova:

"Jen vrácením politické samostatnosti, jak zaručena jest zemskými řády, vzájemnými smlouvami a korunovačními přísahami nejjasnějších předků Vaší královské Milosti, jen obnovením plné samosprávy a své zákonnosti země, jen upravením sněmu na základech spravedlivých a uspokojením národa, který tvoří převážnou většinu v zemi, jejímž odvěkým jest representantem a vlasteneckým strážcem, lze uspořádati poměr tohoto království trvale a zdárně. "

Nuže, pánové, zde bylo daleko jinak, daleko přesněji a věrněji a dle našeho přesvědčení také správněji naznačeno, jakým způsobem se taková otázka dá rozluštiti, a míním, že zajisté strana svobodomyslná, co se toho týče, jestliže stála tenkráte na tom stanovisku, stojí na tom stanovisku také dnes.

Já si dovolím, jak prozatím navrhuji, navrhnouti, aby 2. věta odstavce 17. byla vynechána a byla nahrazena tím, co jsem právě přečetl a což jest vyňato doslovně ze státoprávní adresy pánů poslanců Julia a Eduarda Grégra z roku 1889.

Mluví se dále zejména v § 22. o jedné věci, o které skutečně musí mezi námi býti jasno, a která nesmí býti ponechána jen, abych tak řekl, aby se odbývala nějakou frází.

V § 22. mluví se o tom: "Kéž splní se horoucí přání sněmu království Českého, aby za jásotu obou národů na posvátné hlavě Vašeho Veličenstva zastkvěla se koruna Svatováclavská. "

Pánové, to že může nám stačiti, to Že jest horoucí přání, aby se odbyla korunovace ?

Pánové, sněm království českého, kdykoliv mluvil o korunovaci, vždycky připojil daleko srozumitelnější vyjádření, co on si pod korunovací představuje, nikoliv nějaký obřad ať již církevní ať jakýkoli; naopak sněm království českého, kdykoliv mluvil o korunovaci, zmínil se o tom, že korunovace může býti jen tenkráte, až státoprávní vyrovnání Jeho Veličenstva s českým národem úplně skončeno bude.

Já míním, že stáli-li naši otcové aneb naši předchůdcové v tomto slavném sněmu v letech 1860 a 1861, v letech 1867 a 1871 na takovém určitém stanovisku, nesmíme my nikterak zůstávati za nimi; nám obřad korunovační nemůže stačiti, obřadu tomu musí předcházeti státoprávní vyrovnání s královstvím českým.

Také v tom musíme zde položiti své přesvědčení na váhu, že nemůžeme mluviti pouze o království Českém, nýbrž o všech zemích koruny české, tedy o markhrabství Moravském a vévodství Slezském. A to se musí státi dnes tím spíše, když naši bratři na sněmu vévodství Slezského vynikli tak mohutným, velikým státoprávním projevem ve prospěch státu Českého a tím větši povinností jest, aby sněm království českého, který byl a jest representantem tohoto českého státu, aby tento sněm ještě rozhodněji, než stalo se na slezském sněmu, své státoprávní přesvědčení, zejména co se týče koruny české a celého státu českého projevil.

Pánové, adresa na př. v r. 1871 zněla také o této korunovaci, ale praví se tam: "Až Jeho Veličenstvo nové ustanovení státoprávních poměrů království Českého ohlásí věrnému národu českému a je postaví pod ochranu přísahy korunovační, pak teprve také nastane doba toužebně čekaná k posvátným obřadům korunovačním atd. "

Nuže, pánové, to bych si přál, aby takovýto odstavec sem byl vsunut a také ve smyslu tom činím svůj návrh.

Ale my musíme své stanovisko prosloviti docela jasně a určitě. Nám nemůže stačiti pouhá forma, my musíme přesně a jasně vysloviti se, co vlastně a jak daleko je u naše státoprávní snahy. Korunovace může následovati jenom po úplném uznání státní samostatnosti zemí koruny české, kteréžto samostatnosti bude dán výraz v příslušné ústavě a sice v ústavě zřízené na základě demokratickém se zodpovědným ministerstvem v Praze. Pak teprve tenkrát, po těchto státopráních vyrovnáních a skutcích, si přejeme, aby byla korunovace zde v Praze provedena.

Velectění pánové! Jsou ještě některé věci, které bych si přál, aby byly jasně vytčeny v této adrese, zejména také proto, že po tak dlouhém mlčení konečně český sněm předstupuje před svého krále. Týče se to zejména odstavců, kde se mluví na př. o utlačovaném rolnictvu, přál bych si, aby to bylo precisováno jasně a zejména co se týče dělnictva, aby tam byl požadavek všeobecného práva hlasovacího vyznačen, dále co se týče volebního práva spravedlivých řádů volebních, aby tam bylo stanovisko strany svobodomyslné, které vždycky hájila, totiž všeobecného práva hlasovacího také označeno a rovněž pak aby volební řády hleděly ku spravedlivému rozděleni okresů mezi jednotlivé národnosti.

Velectění pánové, my nesmíme vzbuditi zdání, že by snad naše státoprávní vědomí bylo dnes menší než bylo před léty (Posl. Vašatý: A naše právo!) Ale pánové, kdo prohlíží adressy předešlých sněmů, panové, ten skutečně vidí, že velmi mnoho adresse, která dnes byla podána slavnému sněmu, ještě schází, a že to pánové, není nikterak takové, jako dříve, tato adresa, které se říká sice státoprávní, která ale státoprávní není, a nebyla také provázena takovými slovy jako se to druhdy dálo (Posl. Vašaty: Ano! U samých feudálů!)

Velectění pánové! čteme na př. v provolání velkostatkářů z r. 1867, že chtějí věrně chrániti práva země a zejména se ohražují proti zaniknutí království Českého v nejistotách jakési cislaitanské polovice, pánové, tekrát velkostatkáři v r. 1867 takto mluvili; pozorujte ty doby dnes. Dnes se chodí na radu říšskou, tedy do parlamentu, který vychází z ústavy z r. 1867 s nejklidnějším svědomím, dnes pánové u nás, kdykoliv jsou volby do říšské rady, již se ani o tom ani nemluví, že bychom do této říšské rady neměli jíti, že tuto říšskou radu neuznáváme atd. Přece pánové, nesmíme vzbuditi ani zdání, že bychom ve státoprávním ohledu stáli dále nežli stáli předchůdcové naši a proto panové mam za svou povinnosť, abychom toto své státoprávní přesvědčení vyslovili jasně a důrazně, abychom zejména tam vyznačili, že se snažíme o státní samostatnosť království Českého s připojením zemí markrabství Moravského a vévodství Slezského. V tom ohledu dovoluji si také navrhnouti dodatek a sice za odst. 21. aby bylo vysloveno přesvědčení sněmu v tomto směru: "Sněm tohoto království musí však prohlásiti slavnostně, že nemůže se spokojiti s nějakým rozšířením autonomie zemské, nýbrž že stojí pevně a nezlomně na právu státní samostatnosti království jakožto samostatné státní bytnosti.

Proto opětně slavnostně a se vším důrazem prohlašuje, že neuznává t. zv. ústavní řády, jež zavedeny byly státními zákl. zákony z 21. pros. 1867. Zavedení těchto ústavních řádů stalo se bez svolení sněmu král. českého a jest proti starodávným a přísahami korunovačními předkův Vašeho Veličenstva stvrzeným právům našeho království, aby dávati zákony bylo bez svolení sněmu přenešeno na nějaký cizí zákonodárný sbor mimo země koruny české ležící. Sněm království českého dnes opětně se vším důrazem připomíná, že dle platných úmluv mezi předky V. V. a tímto královstvím učiněných existence státu českého zaujímá nejen království České, nýbrž i ostatní dvě příslušné země, markrabství moravské a vévodství slezské a prohlašuje, že bude snahu českého národa i tohoto sněmu, aby odstranil nezákonnou inkorporaci zemí koruny české do bezejmenného státního útvaru neuherské polovice, s nímž nemáme po zákonu a právu nic jiného společného než osobu V. a že bude s největším úsilím pracovati k tomu, aby pravům státu českého dle obapolných nezrušitelných úmluv mezi vladařským domem Jeho Veličenstva a tímto královstvím platnost zjednaly.