obstarati pořádnou hygienickou topegrafii v obvodu, který stopovati chceme, a když jsme si toto opatřili, pak si posta víme určitý program, a podle toho programu pak se bude postupovati. To jest. stanovisko správné a to jest od odborných autorit za správné uznáno.

A pan kollega Kaftan mně přisvědčí, že tak bylo postupováno ve městech, kde se jednalo o spojení velkých center. Takovým způsobem se postupuje, aby všem těm potřebám obyvatelstva zde žijícího mohlo vyhověno býti. Pak nebude žádných námitek činěno.

Zdravý rozvoj veliké Prahy vyžaduje sloučení v tom smyslu, jak jsem byl již motivoval, a rozšířil jsem jen ještě dnes dva momenty, které jsem zde uvedl, blíže.

Při installaci nynějšího primátora dr. Podlipného slíbil nám Jeho Excellence pan místodržitel Coudenhove, že bude podporovati řešení velkých otázek zdravotních. Já appeluji na Jeho Excellenci. Toto sloučení Prahy s předměstími jest rovněž eminentní otázkou zdravotní, poněvadž se zde musejí řešiti díla zdravotní pivního řádu a prosím Jeho Excellenci, by přinesl tomuto petitu města Prahy rovněž tu přízeň, jako byla přinešena se strany místodržitele Kielmansegga říšskému a sídelnímu městu Vídni, za týchž úlev, kterýchž se tomuto sídelnímu městu dostalo.

Návrhy slavnou komisi zde předložené nepřičí se názoru mému, a zajisté při projednávání nahlédnou faktorové povolaní, že to, co jsem navrhoval v březnu r. 1897, do dnes jest správným stanoviskem, a že k těmto mým názorům také bude přikročeno při podrobnějším jednání.

Odporučuji schválení návrhů předložených. (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský: Přichází nyní k řeči příští řečník, který jest zapsán pro návrh komise a dávám slovo panu posl. Maternovi.

Posl. Materna: Tištěná zpráva číslo 298. pojednává podrobně o záležitosti sloučení Prahy s obcemi sousedními.

Proto si dovolím toliko jedné stránky 

tohoto velikého a nezbytného podnikáni se dotkuouti a sice prospěšnosti jeho po stránce technického vývinu a vybudování celé Prahy. Dovoluji si tak učiniti již jako člen sněniov. výboru pro opravu stavebního řádu a dovolávám se zprávy samé, ve které na stránce 2. a 3. se praví, jak uvedl zpravodaj pan dr. Podlipský: "Že jsou zde skutečně stejné zájmy a stejné poměry; tomu nasvědčuje již sama okolnost, že nejsou mnohé svou povahou místní, zákony, nařízení a opatření vydána jen pro Prahu, nýbrž i pro její okolí, jako ku př. zákon stavební, o povinné jatečnosti, policejní rayon atd. " Pan zpravodaj vzpomenul také již ve svém odůvodnění stava, který vyvolal stavební řád z roku 1886 a jehož nutno upřímně litovati ve mnohých směrech. Nechtěje opětným podrobným vypočítáváním debatu prodlužovati, dovoluji si poukázati ku tištěné zprávě zemského výboru ze dne 22. prosince 1896, tisk čís. XIV a přípravách ku změně stavebního řádu ze dne 10. dubna 1886 a ku zprávě z 5. února 1897, čís. tisku CVIII. sněm.

komise pro stavební řád, jež zejména pochvalnou zmínku též o tom činí, že zemský výbor nemá nyní na mysli pouze nějakou opravu stávajícího stavebního řádu, nýbrž pronikavou a dalekosáhlou změnu celého stavebního zákona pro král. hlav. město Prahu, jinými slovy, že zemský výbor zamýšlí vydáním nového stavebního řádu, pokud ještě se to dá učiniti, napraviti zlo způsobené stavebním řádem z r. 1886. Rozdíl v tom, co se stalo tímto zákonem a co se jím provésti mělo, jest ten, že veden pouze a jedině snahou po zmodernisování Prahy, vyvolal tento zákon předně postupné a jisté zničení celého rázu starého města a za druhé a hlavně pravou lichvu s pozemky stavebními na obvodu i rady, poněvadž na základě platnosti své pro daleký okruh při zachování základních podmínek formálních, dovoloval stavbu domů čtyřpatrových tak uprostřd polností a nepatrných vesniček, jako v samém nejvlastnějším středu Prahy, tedy stejné využitkování půdy tam, kde stál 1 m. čtvereční třeba jenom 1 zl. jako tam, kde stál 250 zl. a více. Jaké důsledky tato nezregulovaná a stavebním řádem vlastně podporovaná činnost měla, toho zřejmé následky jsou v Praze viditelný, zejména v posledních 2 letech těžké stavební krise.

Sledoval od roku 1890 tyto poměry, dovoluji si slavnému sněmu zde uvésti, že za čas od 1. ledna 1890 až do 31. prosince 1897 prodáno bylo v Praze a předměstích domů za 126, 363. 258 zl., pozemků za 27, 928. 438 zl., celkem tedy za 154, 291. 696 zl.

Tento obrat peněz, posuzován sám o sobě, může býti nazván zjevem jenom potěšitelným, poněvadž jest to skutečně jediné pole, na kterém pracoval u nás kapitál po velké většině domácí; když však se uváží předně, co z této sumy připadá na vrub ne solidní spekulace stavební a jak vlastně veliká část peněz těchto jedině k tomu byla vynaložena, aby Prahu samu oslabila v době, kde tato klesá pod tíží nejnaléhavějších potřeb, jež musí vždy sama a jedině sama opatřovati pro veškeré obyvatelstvo, které se během tohoto století čtyřikráte počtem zvětšilo, a když se uváží, co řádných živnostníků a řemeslníků, jakož i důvěřivých kupců, zlákaných zdánlivým, velikým ziskem, při tom sklamáno a zničeno bylo, nelze veškerý tento ruch nazvati ani přiměřeným, ani blahodárným! A to tím více, že při tom všem a při stále panujícím a vzrůstajícím přebytku bytů uprázdněných nebylo zjednáno celou touto akcí přiměřených bytů všem vrstvám obyvatelstva.

Z té příčiny tedy, i bez ohledu na vše ostatní, jest vytvoření Velké Prahy záležitostí nesmírného dosahu a každý den ztracený v této věci jest velikou ztrátou dalekosáhajícího významu.

Vzpomínám zde, podobně jako dr. Záhoř, že Praha nemá žádných čtvrtí pro dělnictvo, úřednictvo a pro umožnění náležitého rozvinutí se malého průmyslu v takových částech, jež majíce hlavní podmínky pro to nebyly by na závadu částem ostatním. Toť jeden z nejosudnějších následků působnosti stavebního řádu z r. 1886.

V tom souhlasí se mnou dojista každý upřímný přítel Prahy, že bude nutno mnohé ještě podniknouti, aby Praha mohla se opětně rozvinouti ve své královské kráse a významu, kterými ještě koncem minulého století, zejména za panování císaře Leopolda Vídeň předstihovala.

Poněvadž jsem z dosavadního jednání zemského výboru v této věci nabyl přesvědčení, že tento skutečně může býti jedinou instancí, která by žádoucí zřízení velké Prahy mohla s dobrým porozuměním pravého stavu věci náležitě vésti, budu hlasovati pro návrhy komise a odporučuji je co nejvřeleji ku přijetí (Výborně!)

Nejvyšší maršálek zemský: Dávám nyní slovo p. posl. Kaftanovi.

Poslanec Kaftan: Slavný sněme!

Zpráva komise pro záležitosti okresní a obecní pojednává velice taktně a obezřele o této pro Prahu zajisté nad míru veledůležité otázce, pravím taktně a obezřetně, že mám za to, že i sebe větší zastance autonomie a dosavadního postavení obcí předměstských nemůže ničeho zprávě této vytknouti. Snahy o sloučení jednotlivých částí Prahy nejsou novými. Nedatuji snad od r. 1880 neb 1890, snahy tyto jsou již staré a sice vyskytly se již v r. 1784, kdy byly sloučeny Staré Město, Nové Město, Menší město Pražské a Hradčany známým dvorským dekretem ze dne 12. února 1784.

V roce 1849, když se jednalo o vypracování osnovy obecního řádu, bylo toto jednání opět obnoveno. Ovšem mělo za následek jedině sloučení města Josefského, tedy V. části s ostatní Prahou. Roku 1880 tedy v době, kdy již počala předměstí pražská se vzmáhati velkou měrou, bylo zahájeno opět jednání s obcemi těmito a sice nejprvé s obcí Vinohradskou, která obrátila se ku Praze, aby poskytla jí dostatečné množství vody a osvětlování plynem. O tomto jednání nechci šířiti slov; možná, že by padlo zde mnohé trpké slovo a proto se tomu zde vyhýbám, poněvadž není naším úkolem snad šířiti a prohlubovati, co dělí Prahu od jednotlivých předměstí, nýbrž odstraniti překážky, abychom v brzku piišli ku kýženému cíli - k sloučení.

V roce 1883 byl připojen ku Praze Královský Vyšehrad a v roku 1884 Holešovice co sedmá čásť Prahy.

Dosavadní sloučení s ostatními předměstskými obcemi, zejména se 4 předměstími pražskými, vázla.

Hlavní příčiny byly již pověděny

jak panem referentem, tak i pány řečníky přede mnou p. Dr. Záhořem a p. Maternou. Jsou to hlavně překážky dvě a sice předně potravní daň a za druhé daň činžovní. Co se dotýče první, tu víte velmi dobře a jest to také předměstím známo, že se Praha všemožně vynasnažila, aby přiměla vládu, by přišla našim snahám vstříc; poněvadž spadá úprava potravní daně a domovní daně činžovní do zákonodárství říšského, jest na c. k. vládě, aby přivedla naléhavou reformu daně potravní a sice nejen v Praze, ale i u ostatních uzavřených měst.

Pokud se týče Vídně, byla takováto úprava provedena velmi rychle, a bylo zde již na to poukázáno p. kol. Dr. Záhořem, že hlavní zásluhu o to získal si místodržitel dolnorakouský hr. Kielmansegg. Táži se, proč by takovéto upravení, takováto reforma potravní daně nemohla býti provedena také i v Praze, proč nemá býti postavena v Praze na stejný základ jako ve Vídni. Obce předměstské vším právem se tomu opíraly, aby potravní čára byla položena za obce předměstské, totiž, aby musily platiti právě z těch předmětů samých jako Praha potravní daň.

Zní to skutečně podivně, když vybírá se potravní daň z uhlí, dříví, mýdla a podobných věcí. To přece nemůže býti subsumováno pod daň potravní. (Tak jest!)

Obce předměstské, poněvadž se tam průmysl hojnou měrou byl usídlil, vším právem se obávaly, že by takovýmto způsobem byly zkráceny, poněvadž by průmyslové podniky musily palivo, a na tom jim hlavně záleží, dráže platiti.

Také my chceme, aby spravedlivě byla daň potravní upravena, podobně jako ve Vídni. A jaký mělo to, pánové, pro Vídeň za následek? Panovaly obavy, že tím nastane újma státním financím, ale naopak následkem reformované daně té zvýšily se příjmy státní přes to, že jisté předměty, jako uhlí, dříví a p. byly vyloučeny z potravní daně, kteráž byla omezena jen na několik důležitých předmětů, zejména také na předměty luxusní.

Mělo to další následek, že byl v roce 1896. přiřknut Vídni i podíl z přebytků daně potravní, stanovené obnosem

7, 700. 000 zl. Přebytek obnáší již 250. 000 zl., kterou sumu Vídeň také skutečně obdržela.

Ano, bylo slíbeno zmíněným zákonem Vídni, že z dalších přebytků jedna třetina ještě bude odvedena do pokladny obce Vídeňské, ovšem tehdy, když bude na základě článku 12. berní reformy osobní daň z příjmu osvobozena od přirážek jak zemských tak také obecních.

Tento zákon se stává nyní skutkem; sněm království Českého v příští době rozhodne nepochybně asi kladně a tu jest také skutečně povinností vlády, aby za ztrátu, která zřeknutím se přirážek k osobní dani z příjmu bude způsobena našim obcím, byla přiměřeným způsobem dána náhrada; toho nelze jiným způsobem docíliti, než správnou reformou daně potravní a domovní daně činžovní.

Musí naplniti každého podivením, že všecky staré daně byly již upraveny a jedině daň potravní reformována nebyla a stává přece již od 25. května 1829. Ta jediná nebyla reformována vyjma pro Vídeň, kde byla, jak jsem si dovolil prve upozorniti, reforma provedena ku všeobecné spokojenosti.

Obec pražská obrátila se několikráte peticemi na říšskou radu a roku 1890 byla usnesena resoluce na říšské radě, kterou se vláda vyzývá, by s největším urychlením se postarala o vhodnou úpravu daně potravní. Nestalo se však ničeho.

Byly podány opětovně petice a jaký měly výsledek? Že počet členů berního výboru se rozšířil ze 24 na 36, ale o nějaké reformě nebylo ani řeči.

Nepotřebuji líčiti výhody, které by tím plynuly přímo jednotlivým městům, indirektně i státu.

Odpadly by výdaje při vybírání daně z masa na jatkách; obec nebyla by nijakým způsobem poškozena, přestaly by svízele na potravní čáře, komunikace byla by uvolněna, zkrátka Praha s předměstími stala by se velkým městem.

Co se týče domovní daně činžovní, tu ovšem jest věc mnohem choulostivější.

Nepotřebuji zde, pánové. Vám vykládati tento způsob vybírání, toliko opětuji, že připadá v Praze na 100 zl. hrubého výnosu činže 22 zl. 662/3 kr., v předměstích pak 14 zl. na domovní daň Činžovní diference obnáší tedy 866 zl., což jest zajisté značný rozdíl, jenž vysvětluje z dostatek odpor obcí předměstských proti tomu, by snad byly na roveň postaveny co do domovní dani činžovní s Prahou. Proto již v roku 1884 přičinila se Praha o změnu této daně, obrátivše se c. k. vládě se žádostí, aby byla ustanovena 30letá doba přechodní, bohužel se nestalo tak, vláda přistoupila jenom pro Holešovice na 15letou dobu přechodní. Roku 1891. 30. prosince byl vydán zákon, kterým se lhůta přechodní ustanovuje na 15 roků, když prodlením 5 let obce předměstské by se sloučily s Prahou.

To ovšem nepostačilo a bylo obcemi odmítnuto. Úbytek pro stát by obnášel, kdyby dnes byla domovní daň činžovní v Praze převedena na stejnou úroveň s obcemi předměstskými 886. 000 zl. Avšak úprava dala by se provésti jiným způsobem, jako ve Vídni. Tam bylo po spojení města s obcemi předměstskými stanoveno, že po 7 let má trvati daň v dosavadní výši a po dalších 15 let má býti zvyšována až do výše 20 proc.

Mám za to, že by to byla střední cesta, kterou by mohla býti i předměstí naše spokojena; ostatně víte, že právě zmíněný článek 12. berní reformy slibuje, že po roce 1909. možno-li dříve, ale nejdéle do roku 1909 bude provedena reforma dosavadní daně činžovní.

Již ve zprávě bylo poukázáno k tomu, jak povstaly obce předměstské, povstaly rozšířením staré obce Pražské. Dobře se ještě pamatujeme, že Karlín a Smíchov byly hlavně osadami zelinářskými a co se týče obce Vinohradské a Žižkovské, ty povstaly teprve v roce 1870. Nuže, pánové, co nutká nás hlavně k navrženému spojení, bylo proneseno již panem kollegou dr. Zahořem a Maternou. Pan kollega Záhoř kladl vším právem velkou váhu na to, že musí býti zdravotnictví pro Prahu a okolí soustředěno, pokud se týče kanalisace odvádění splavků a odpadků, zásobení vodou a kontroly zdravotní, které spadají do zdravotnictví veřejného. Mám za to, že, uvázali vše spravedlivě a nestranně, žádný z Vás nebude se přimlouvati, aby na dále trvaly poměry ty v Praže a okolí, jaké dosud jsou.

Podívejte se jen na potok Košířský neb na potok Radlický! Jakého množství nečistot přivádí do naší Vltavy v místech, kde nalézají se těsně pod vtokem příbytky pražské, kde voda čerpá se k domácím účelům. Voda těchto potoků jest taková, že bych si přál, abychom měli podobného správce duchovního jako byl v Barking Creeku blíže Londýna, který nemoha jiným způsobem zameziti znečisťování potůčku osadou jeho tekoucího namočil své péro do kalné vody jeho a napsal touto kalnou tekutinou stížnosť svou k parlamentu anglickému, což zavdalo podnět k onomu velikému a rozsáhlému Šetření, kterého se zejména súčastnil slavný učenec Arago a jež mělo za následek vydání slavného zákona zdravotního, Public Health act z roku 1875.

Jak přijde k tomu Praha, že má přijmouti splavky a kaly velkého továrního města Smíchovského, jak k tomu přijde Karlín, aby břímě to opětně převzal od Prahy a dále vedl ?

Co týče se pitné vody, cítí předměstí tak dobře jako my, jak jest nutné zásobení Prahy zdravou pitnou vodou.

Víte také velmi dobře že nelze takovou úlohu provésti prostředky jediné Prahy, že zapotřebí jest k tomu pomocí ostatních obcí okolních. Což myslíte pánové, že epidemie zůstane státi u potravní čáry, epidemie šíří se dále a co plátno, kdybychom si v Praze zařídili kanalisaci, zavedli pitnou vodu, zavedli čistotu v městě, ze by to vypadalo v Praze jako v saloně, kdyby nečinila podobně i předměstí.

Pánové, byla kladena váha, na autonomii obcí tuším, že to bylo téměř zastupitelstvo obce Smíchovské, které domáhalo se toho, aby ponechána byla jistá samospráva jednotlivým obcím.

Nuž byl bych prvním, který by se pro to vyslovil, připomeňme sobě jen, jak povstal Londýn, Paříž, Vídeň a j. města. Londýn pozůstává ze 37 tak zvaných farství, parishů (?) to jest tedy obvodů kostelních, později okresů, jenž jsou sloučeny pod jednou správou zdravotní a stavební, tam stává jediný generál board of works a generál board of health. Zřízení toto tam prospívá, ač každý okres má tam svou obecní správu a svého představeného, jenž řídí jisté administrativní záležitosti.

Paříž sestává z 22 arrondissementů, každý z nich má svého maira, celek pak jest spravován prefektem, podobně nalézají se ve Vídni v jednodivých okresech místní zastupitelstva, která si řídí záležitosti vniterního rázu, jež se týkají toliko dotyčné části a to by mohlo se provésti i v Praze jednoduchou změnou obecního řádu. Proti tomu by žádný z nás zajisté ničeho nenamítal.

Nuže pánové, dovolte, abych se ku konci zmínil ještě o jedné neméně důležité věci.

Jest Vám zajisté z historie naší známo, že král Ferdinand I. ustanovil Prahu zvláštním rescriptem za residencí královskou, skutečně také byla Praha dlouho sídlem panovníků nejjasnějšího rodu Habsburského až do dob krále Matyáše do roku 1614, kdy byl dvůr přeložen do Vídně, kde podnes sídlí.

Od těch dob, velectění pánové, jest Praha truchlící vdovou, jsouc odkázána na svou rodinu, na své dítky. Jsou to ovšem dítky již dorostlé, (Posl. Březnovský: Nezvedené) nejsou to dítky malé, jež potřebují ustavičné pomoci a ošetřování, ale právě proto, že jsou dorostlé, mám za to, že se s nimi musí tak jednati, jako s dorostlými, že se s nimi nesmí jednati tak, aby byly ve svých citech a právech uráženy, avšak naopak jest povinností opětně těchto dítek, aby lnuly vší láskou ku Praze, ku své matce, které děkují život a své výhodné postavení.

Což myslíte, že by Smíchov, Karlín, že by Žižkov, Vinohrady, kdyby se zřídily daleko za Prahou někde za planinou Bělohorskou, že by dnes byly v takovém rozkvěten jako jsou následkem bezprostřední blízkosti Prahy, která jim poskytuje život, pohodlí a vzdělání?

S tohoto stanoviska musí se na věc pohlížeti. Jest zde ještě jeden důležitý moment, nechci se o něm přílišně šířiti, ač jest této bědné době zvláště významným, moment politický.

Proto vznáším k zástupům obcí předměstských žádosť, aby se nestavěli proti návrhům komise okresní a obecní, aby nekladly spojení žádných překážek, aby k tomuto důstojnému spojení skutečně a v brzku došlo.

Tím končím, a prohlašuji, že budu hlasovati pro návrh komise pro záležitosti okresní a obecní. (Výborně, potlesk!)

Nejvyšší maršálek zemský: K slovu se přihlásil a sice proti návrhu p. posl. Dr. Koldinský. (Slyšte! Slyšte!)

Dávám jemu slovo.

Posl. Dr. Koldinský: Slavný sněme! Audiatur et altera pars! Věru není vděčným úkolem v tomto sl. sněmu hájiti stanovisko, které zaujímají předměststké obce v otázce jejich sloučení s Prahou, hyť by toto stanovisko bylo sebe spravedlivější. (Posl. Sokol volá: Ale není!) To jest. (Posl Zahoř: On to dokáže. )

Jsou sympatie všech českých členů tohoto sl. sněmu i celé české veřejnosti bezpodmínečně - a beze vší výhrady na straně Prahy.

Jest to také přirozené, neboť který Cech by si nepřál, aby hlavní město království českého stalo se ještě větším, aby na svém národním a politickém významu ještě více získalo.

A já, pánové, prohlašuji, že předměstské obce zásadně tomuto svému sloučení s Prahou neodporují, nýbrž naopak, že si sloučení tohoto přejí. (Výborně!) Ale žádají, aby se provedlo sloučení to tak, aby poplatnictvo v předměstských obcích nebylo ve finanční zkázu uvedeno. Když bylo před rokem mezi Prahou a zástupci predměstsých obcí zahájeno vyjednávání za účelem jich sloučení s Prahou, prohlásili zástupové všech 4 předměstí, že prý přejí si sloučení s Prahou, že však mohou svoliti k němu jen tehdá, když i po sloučení zůstalo by to při dosavadní výš, činžovní daně, jaká se nyní v předměstských obcích platí, a když potravní čára nebyla by rozšířena na předměstí. Poplatnictvo na předměstích jest již nyní přetíženo daněmi, - a které poplatnictvo není dnes daněmi a přirážkami přetíženo - tak že nemůže se od něho žádati, aby za příčinou sloučení ještě větší daně platilo (Hlas: Může!), že by následkem sloučení majitelé předměstských domů největší to poplatnictvo předměstských obcí muselo o mnoho více platiti, viděti jest z některých cifer, které dovoluji si uvésti. V Praze odráží se z hrubé činže v obnosu 100 zl. 15% na udržování domu, což činí 15 zl., tak že zbývá 85 zl. čistého nájemného, z něhož platí se 262/3% činžovní daně, což činí 22 zl. 692/3 kr., v předměstích však odráží se z hrubé činže 100 zl. na udržování domu 30°/o, což činí 30 zl., zbývá tedy čistého nájemného 60 zl., z něhož se platí 20% na činžovní dani, což činí 14 zl.

Platí se tedy v Praze z hrubé činže 100 zl. 22 zl. 662/3 kr., v obcích předměstích 14 zl.; v Praze tedy, jak již podotkl p. kol. Kaftan, o 8 zl. 662/3 kr. více.

To není, pánové, nepatrný rozdíl. Musel by majitel domu, kterému nese dům hrubé činže 3000 zl., platiti po sloučení o 260 zl. jen na činžovní dani více, a to jest, myslím, při dosavadních již stávajících daních slušná částka.

Vezme-li se ohled na veškeré nájemné které se v předměstí plati, byl by rozdíl mezi činžovní daní, jak se platí nyní a jaká by se potom musila platiti, následovně:

Na Smíchově činí úřadně uznané nájemné na rok 1896 1, 549. 700 zl., tedy nynějši 14% daň činžovní obnáší 216. 958 zl. Po připojení k Praze by obnášela tato daň činžovní 351. 317 zl., takže by Smíchov musil platiti po připojení ku Praze na činžovní dani ročně více o 134. 359 zl. V Karlině činí úřadně uznané nájemné 1, 090. 850 zl. a tedy nynější 14% činžovní daň z něho obnáší 152. 719 zl., po sloučení s Prahou činila by 247. 186 zl., tudíž ročně o 94. 467 zl. více.

V Žižkově činí nájemné 1, 478. 601 zl.; 14% daň činžovní obnáší 210 000 zl. a po připojení obnášela by 340. 000 zl., platil by tedy Žižkov o 130. 000 zl. na činžovní dani ročně více.

Na Vinohradech obnáší nájemné 2, 469. 725 zl., 14% daň činžovní obnáší 345. 761 zl., po připojení obnášela by 559. 788 zl.

Platily by tedy Vinohrady po sloučení na činžovní dani ročně o 214. 026 zl. více.

Tato 4 předměstí by po sloučení platila státu, - pravím státu - nikoliv té velké Praze, na činžovní dani o 572. 853 zl. ročně více.

Takovou ohromnou obět nemohou majitelé předměstských domů přinésti sloučení předměstských obcí s Prahou, nemají-li býti ve svých zájmech materielních ohroženi, ve své existenci snad i zničeni.

Předměstské domy jsou předluženy v takové míře, že kdyby byla na ně uvalena ještě větší daň, mělo by to za následek ohromné klesnutí ceny předměstských domů.

Tím by utrpěli ztráty nejen snad majitelé domů, ale i věřitelé, poněvadž by knihovní pohledávky pozbyly dosavadní jistoty, a větší čásť takových knihovních pohledávek stalo by se nedobytnou.

A těchto 572. 853 zl. nepřipadlo by, jak jsem již uvedl - té velké Praze, ty by shrábla státní pokladna. (Slyšte!)

Stejně, jako jest odůvodněna tato první podmínka, kterou kladou zástupcové předměstí, tak jest odůvodněna i podmínka druhá, totiž oby potravní čára nebyla rozšířena na předměstí.

Pražská předměstí jsou obydlena z větší části jen chudým dělným lidem uvádím na příklad Smíchov, Žižkov a Karlín.

Kdyby byla potravní čára rozšířena i na tato předměstí, byl by tím nejvíce postižen tento chudý dělný lid, který by musil pak platiti potravní daň z předmětů, kterých nevyhnutelně ke své denní potřebě míti musí.

Koll. Kaftan již také poukázal k tomu, že kdyby potravní čára měla býti rozšířena i na předměstí, že by tím předměstský průmysl byl ohrožen.

Tak na př. na Smíchově spotřebuje se v závodech ročně přes 500, 000 metrických centů uhlí.

Kdyby potravní čára rozsířena byla rozšířena byla i na předměstí, obnášel by poplatek za spotřebu uhlí jen v těch 7 podnicích 26. 000 zl.

Ptám se, mnoho-li by obnášel tento poplatek ze všech průmyslových podniků na Smíchově a předměstí vůbec.

Mnoho-li by obnášela daň z denní potřeby 150. 000 obyvatelstva předměstského. Předměstí mají největší zdroj svých příjmů ve vybírání nápojových dávek, které vynesly v roce 1896. Smíchovu 112. 840 zl., Vinohradům 108. 432 zl., Karlínu 57. 901 zl., Žižkovu 95. 738 zl., celkem vynesla předměstím 374. 911 zl.

Z výnosu této nápojové dávky hradí předměstí z větší části veškeré své potřeby. Když by však nastalo sloučení s Prahou, a potravní čára byla rozšířena i na předměstí, tu by těch 374. 911 zl. nepřipadlo snad té velké spojené Praze, nýbrž z toho by obdržela velká Praha pouze 20% a 80% vzala by si z toho opět státní pokladna. (Slyšte!)

Co pak po sloučení předměstských obcí s Prahou nebudou předměstské obce ničeho více potřebovati? Z čeho budou se pak hraditi ty veliké náklady, jichž i pak bude pro předměstské obce zapotřebí, když z takového vydatného příjmu, z kterého se nyní ty potřeby hradí, stát si vezme 80%? Rozšíření potravní čáry mělo by za následek, že by průmysl se vystěhoval z předměstí za čáru potravní, že by se vystěhoval dělný lid a že by následkem toho byly byty neobydlené, domy klesly by v ceně, rovněž i živnosti a obchody by poklesly. Ovšem odpověděl pan kollega Kaftan, že se Praha domáhá u vlády toho, - a loni to podotkl také pan Dr. Podlipný, - aby potravní daň ohledně takových předmětů, které jsou k denní potřebě nevyhnutelné, byla zrušena.

Pánové, to jest možné, ale předměstské obce nemohou se sloučiti dříve, dokud se Praze nepodaří, aby potravní daň ohledně těchto předmětů byla skutečně zrušena. Domáhati se něčeho u vlády neznamená ještě, že by to již bylo. Pan Dr. Podlipný sám roku minulého podotkl, že se toho domáhá Praha u vlády již od r. 1890. Když se sloučí předměstí s Prahou, pak se toho budeme všichni domáhati ještě několik desítiletí. Nežádejte proto, abychom se sloučili s Prahou dříve, pokud se vám nepodaří toto změniti.

Z toho, co jsem uvedl, jest zřejmo, že by ty podmínky, které zástupcové předměstských obcí učinili, jsou skutečně odůvodněny a oprávněny, já konstatuji, když zástupcové Prahy a předměstských obcí na pražské radnici se sešli, že zástupcové Prahy oprávněnost těchto podmínek uznali.

Avšak když tomu tak jest, pak mám za to, že celá akce spojovací měla se bráti směrem tím, aby Praha svou váhou a veškerým svým vlivem působila u vlády k tomu, aby v případě sloučení předměstí s Prahou nebyla činžovní daň na předměstích zvyšována.

Podotknul již pan kollega Kaftan, že ve zprávě, kterou vláda předložila, nový berní zákon se uvádí, že činžovní daň jest vůbec nepřiměřeně vysoká. Tu s politováním, sl. sněme, musím konstatovati, že se tato akce spojovací touto cestou nebrala a nebere. Praha místo co měla výhradně a jedině se starati o to, aby vládu pohnula k tomu, aby v případě sloučení předměstských obcí s Prahou nezvyšovala činžovní daň na předměstích, prohlásil pan Dr. Podlipný ve schůzi dne 6. září 1897 ve sboru obecních starších odbývané, že si on představuje sloučení obcí předměstských s Prahou tak, aby se v Praze daň činžovní snížila, ale na předměstských obcích zvýšila tak, abychom se na prostřední cestě sešli.

Prohlášením tímto pan Dr. Podlipný uškodil akci spojovací v takové míře, v jaké jí ani největší její nepřítel poškoditi nemohl. Prohlášením tímto, kterým se dává pokyn vládě, aby v předměstských obcích daň činžovní zvýšila, zajisté p. Dr. Podlipný žádných přátel a přívrženců pro akci spojovací s Prahou nezískal.

Takové návrhy na zvyšování daní mohl pan Dr. Podlipný ponechati vládě. Ale Praha ani s tím se nespokojila. Ona dokonce učinila vládě tento něžný pokyn, aby zvýšila na předměstích činžovní daň písemně a sice v podání na ministerstvo financí, v kterém se praví, že jestliže vláda by nebyla ochotna Praze snížiti daň činžovní na tolik, mnoho-li se na předměstích platí, tak aby vláda předměstím daň činžovní zvýšila a Praze snížila, abychom se tak vyrovnali.

Jest nepochybné, že, když se něco takového finančnímu ministru nabízí, on zajisté nezvolí tu cestu, aby jedině Praze činžovní daň snížil na tolik, mno-