Avšak na druhé straně provádění tohoto státního základního zakona dle stejných zásad, na základě plné, opravdové, rovnoprávnosti musí vždy se říditi podle poměrů v jednotlivých zemích, jak se tam vytvořily.

My dnes vidíme, velectění pánové, že se strany německé, staví se následujici theorie jazyková, totiž že každý národ v Rakousku má stejné právo za týchž podmínek, za jakých jiný, druhy národ ma toto právo jazykové. To znamená, že český národ v král. Českém. jak praví, pani, ma totéž jazykové právo, za jakýchž podmínek Čech by takové jazykové právo mohl vykonávati nejen na Moravě, ale ve Slezsku, Dolních Rakousích a jinde, re spekti ve za jakýchž podmínek národní menšiny v jiných zemích vykonávají toto národní právo. A kdybychom sledovali tuto národní myšlénku do posledních konsekvencí, vychází z toho hlavnenapř. že ježto ve Štýrsku Slovinci mohou užívati vedle němčiny jediné svůj jazyk v obvodu území jistým počtem Slovinců obývaného, proto také Češi v Čechách mohou užívati svého jazyka v tom uzemí, kde hromadně bydlí.

Avšak, velectění pánové, tato zásada' která i od vynikajících právníků německé strany je hájena, jinak se vyjímá, pokud se appikuje na jazyk německý, úplně rovnoprávně si počínati, Praví, že i jazyk německý za týchž podmínek, za jakých se přivádí k platnosti jinde, má v Cechách platnost! Oni praví: "My pro ten jazyk německý nežádáme nic jiného než Němci v jmých zemích rakouských", to znamená, že v Čechách ma míti jazyk německy ono mylně oprávněněné nadpráví, jako ku př. ma v zemích úplně německých anebo v zemích smíšených, jako ve Štyrsku, v Slezsku atd.

Ovšem tu jest jistá rovnoprávnosť, ale ta rovnoprávnosť nejeví se mezi oběma národy v zemi; rovnoprávnosť se ma jeviti v tom, že národ český ma býti posteven na to samostatné stadium jako jmi národové slovanští v. Rakousku, a německý národ na to samé stanovisko praerogativní jako ostatní národové němečtí v říši.

Z toho vidíte, že na tuto rovnoprávnosť statní základní zákon pomýšleti nemohl. On také na to nepomýšlel, když mluví a užívá slov: "landesubliche Sprache". Avšak, velectění pánové, ještě druha věc jest ta, které při výkladu čl. 19 na straně německé promiscue se užívá.

Kdykoli se jedná na př. o zřízení škol t. z v. minoritních, tu následkem judikátu nejvyššího správního soudu stanovena jest zásada, že minorita národní v jistém městě, řekněme na Vinohradech německá minorita, nemůže žádati německou školu, poněvadž jest tam narodní minorita, poněvadž národnosť co taková dle čl. 19 základních státních zákonů nemá žádného pravá, ale to individuum, totiž ta osoba, že ma právo, aby v jeho jazyku byla vyučovaná, když jinak jsou zde tytéž podmínky ku zřízeni školy jako pro zřízeni školy většiny obyvatelstva.

To jest hlavní theorie německá, která v tomto judikatě sl. soudu přivedena byla k platnosti. Tu jste se postavili na právo jednotlivcův, kdy jednodivec ma jista národní práva, a když je těch jednotlivců takový počet, že i druhý národ muže žadati jistou instituci veřejnou, pak ji máte právo žádati.

Předešle jsme slyšeli od p. přísedícího zemského výboru Lipperta, ze pry ne jednotlivec má právo na př. v Podmoklech, aby tam mohl užívati svého jazyka Českého při úřadech, aby on mohl vůbec míti nějaké právo, nýbrž, že to musí býti přeneseno na jisté obce, na celé území, na jistou territorialm organizaci, která má míti právo k vykonávaní práva národního. Velectění panové, pri soudech stoji vec jinak, pomoci soudu se může dovolávati každý jednotlivec a to není jako při zrizení školy, že rodičové 40 dítek mohou žádati Školu. Tam jich musí býti 40, ale když se žádá o právo při soudech a úřadech, tu vystupuje jednotlivec, který nemá žádných společných zájmů s ostatní ná rodní menšinou, ten človek v Podmoklí, který žaluje souseda pro urážku na cti, nemůže se stotožňovati s celou tamnější národní menšinou. Toto jeho právo, které žada, jest individuelní právo národní, proto právě tento jednotlivec má v oboru království Českého toto právo jednati.

Ale, velect. pánové, jak jsem v předu své řeči pravil, všecky tyto výklady o platných zákonech, a kdybychom se zde v té věci - děje se to často - mohli vrátiti k starým zákonům zemským, nejvyšším rozhodnutím císařským, všechny tyto výklady jsou jisté podepření právního nároku a každý, kdo vyvozuje jistý právní nárok, musí se opříti o zákonná ustanovení.

Avšak, jak, panové, jest pochopitelno, všecka tato zákonná ustanovení, jsou-li zejména staršího datum, připouštějí nejrůznější výklady a jest při rozeno, když na př. někdo dnes odvolává se na obnovené zřízení zemské, které jest skutečně platným veřejným právem v této zemi, že nesmí zapomenout, že od té doby uplynulo více jak 200 let, a že tyto poměry veřejnoprávní nabyly neobyčejného rozšíření, že toto zřízeni, které bylo vydáno jen pro zemské právo, tedy pro tehdejší soudnictví, dnes již nemůže vyčerpávati veškeré odbory správy veřejné, poněvadž dnes soudnictví takřka jest částí a to nepatrnou částí celé správy veřejné.

Tak, velectění pánové, bychom také mohly mluviti o všech těch různých rozhodnutích a dekretech, které v té příčině byly vydány. Avšak, pánové, co jest zapotřebí si přivésti mezi sebou na mysl o výkladu jednotlivých starších ustanoveních, o úmyslu zákonodárce, o tom, jak to myslil tento zákonodárce, když dnes vidíme, že se nejedná o tento výklad, nýbrž že se jedná o provedení té nejpřirozenější, abych tak řekl, nejzákladnější myšlénky společnosti dvou stejně kulturně vyvinulých národů v obvodu našeho království. Co by bylo zapotřebí se dneska hádati o výkladu článku 13. všeobecného soudního řádu ?

Pan dr. Eppinger sám ve své řeči pravil, že na judikaty nejvyššího soudu nelze spoléhati, poněvadž nejen o tomto článku, ale i o různých věcech i civilních činí výklady různé.

A já tomu dávám za pravdu; neboť, co jest dnes plátno, odvolávati se na roz hodnutí nejvyššího soudu, když říká jednou, že článek 13. soudního řádu z r. 1781 znamená zemskou řeč "landesüblích", jiný zase v posledním případě řekl, že -landesüblich'' znamená "beim Gericht üblich".

Tento nejvyšší soud sestává z lidí, kteří mají podle zákona souditi; jest-li oni mají dnes subjektivní mínění o výkladu zákona takové, tu také my můžema říci: ty ten zákon vykládáš špatně; ale na věci samé to nemění.

My potřebujeme, abych tak řekl, zařízení, by všecko to, co stalo se postupem času veřejným právem v této zemi, co jest nepopiratelným právem každého znalce právní historie v království českém, totiž by rovnoprávnosť jazyková ve všech úřadech státních a jazykových byla nejen uznávána, ale také prováděna, my potřebujeme, by to nepochybným způsobem na jisto postaveno, kodifikováno, praecisováno bylo, by to nepřipouštělo té nejmenší odchylky a toho nejmenšího špatného výkladu.

A tu přicházím právě k té theoretické části, totiž rovnoprávnosti jazykové.

Pan kol. Lippert pravil, ano, pánové, Vy chcete rovné právo; my nepopíráme rovnoprávnost, ale my máme pro to rovné právo jinou formu. Dobře! Ale já pravím, - s toho stanoviska p. přísedícího a toto stanovisko zajisté se zamlouvá, - musíme tedy rozeznávati, že formule provávádění nějakého předpokládá, že tu nějaká zásada vyslovena jest zákonně a platně.

Chtějí li pánové jinak podle jiné formule provésti rovnoprávnost, než jak nám tane na mysli, musí tato rovnoprávnost, totiž tato skutečná, opravdová, bezvýminečná rovnoprávnosť obou jazyků v Čechách, býti nejen vyslovena ve starších předpisech, nýbrž musí býti za souhlasu sněmu kodifikována. Pak o těch formulích lze jednati.

Tu nelze říci, já chci provésti tuto formuli a vyvozovati z toho, že tím již, když na ni přistoupeno bylo, toto rovné právo se porušuje.

Ale kdybyste chtěli z nynější doby nějaké příklady, tu Vám uvedu příklad ze Schönbornových nařízení na základě vídeňských punktací.

Vy jste formulovali, velectění pánové, své právo tak, že by to bylo rovnoprávné, že by nemuseli všichni úředníci uměti v království českém oba jazyky zemské; a že jest ještě jiná formulka, totiž ta, aby všichni úřednici v království Českém uměli ten jazyk, který ve svém úřadě potřebují. Jak jednoduše a přirozeně stojí tato formulka!

Všichni úředníci v království Českém dle toho nemají znáti oba jazyky, oni jen mají znáti jazyky, jakých potřebují, aby mohli svůj úřad konati. Velectění pánové, to jest formulka, která na první pohled jest neviná, a která jest úplně pro oba národy rovnoprávná, a nyní se račte podívati na jazyková nařízení ministra Schönborna z roku 1890, kde ovšem se praví, že u vrchního soudu jest 15 radů, kteří nemusejí znáti česky, ale o těch 26 se nepraví, že nemusejí znáti německy.

Tedy již vidíte z applikování na příkl. že ta formulka, pokud v ní vidíte nějakou rovnoprávnosť, není v tom okamžiku rovnoprávnou, když právě s náležitou reciprocitou se neprovádí.

Ona nemůže býti rovnoprávnou, poněvadž ta formulka byla založena na požadavku, aby němečtí úředníci nemuseli uměti česky, zejména v německých krajinách, proto i ta dedukce, aby v německých krajinách následkem toho nemuseli vůbec úřadovati česky a aby ti, kteří jsou tam dosazeni a neznají česky, mohli se státi vrchními rady a nemuseli někde v Kašperských horách anebo v Jirkově umříti jako adjunkti a soudcové. Ale že by bylo s druhé sírany toto vyrovnání se provedlo, že úředníci čeští nemusejí znáti německy, poněvadž při českých okresích a úřadech nemusejí jednati německy, to nebylo vysloveno a tudíž vidíte, že tato formulka, kdyby i mela zdánlivosť rovnoprávnosti, kulhá, poněvadž ten princíp nebyl proveden.

Ovšem pan poslanec Lippert konstruoval to tak, že jest zapotřebí k statní správě jistého dorozumovacího jazyka, ať se nazývá státní nebo úřední, že za to nemohou panové na německé straně, že tento jazyk jest německý, že tomuto jazyku musí býti poskytnut, abych tak řekl jisty podklad a jistá působnosť v celé říši a že pak v rámci tohoto jediného jazyka tato rovnoprávnosť může do nejmenších konsekvenci býti provedena Co to ale, pánové, znamená?

To znamená, že v království českém

právě v nejdůležitějším oboru veřejné správy němčina, ne sice jako jazyk zemský, nýbrž jako jazyk státní nebo dorozumovací, říšský, má míti platnosť.

Pánové jsou tak skromní, že říkají: My si nepřejeme, aby byla němčina vnitřním jazykem jako nynější jazyk zemský, my se spokojíme s jakýmkoli jazykem, proto, poněvadž, jestli jest zaveden jazyk německý co jazyk státní, to není naše přání, to není vůle naše a na tom nám nezáleží.

Obraťme to - a jednou to již v království českém také bylo a historie, jak víte, se opakuje, nyní, když to jinak nejde a musí býti jeden jazyk dorozumovací. udělejme jím jazyk většiny, český, který do r. 1627 byl jediným jazykem platným a v mezích tohoto zemského jazyka a státního, potom tu rovnoprávnost mezí sebou upravíme na základě takových zásad a nejjemnějších nuancí, že nemůže býti o tom žádné pochybnosti. Pánové, Vy řeknete, že to nejde, ale vidíte, velectení pánové, pak se nemůže s takovými věcmi vůbec ani počítati, poněvadž to jednak není pravda, že by v říši Rakouské, Rakousko-Uher. monarchii byl vůbec nějaký jediný státní neb úřední; jazyk německý jim není v celém obvodu zemí koruny uherské, on jím není v Haliči, on jím není v italských částech. Panové, kde je? Jen v německých zemích a v zemích obyvatelstvem českým obývaných.

Tedy Vy musíte, velectění pánové, proto obrátiti celé své pojímání jazykových poměrů a na základě tom lze dojiti k nějakému resultátu.

My musíme si mezi sebou říci a upřímně chtíti, že oba jazyky v království Českém jsou rovnoprávnými jazyky zemskými, že oba jazyky, co takové mají všude povahu jazyků úředních, že v tomto jazyku strana může jednati všude s úřady a pak, panové, nalezneme snadně a lehce tu formulku, jakého jazyka v různých oborech správy veřejné, tam, kde strana nemá co jednati, má úřad užívati, zdali toho neb onoho úředního jazyka.

Pánové, při pečlivém studiu celého veřejněprávního našeho poměru musíte přiznati, že věci tyto nedají se řešiti podle jediné a jednotné šablony.

Panové, pokud vlastně na jazykovou otázku u nás se pohlíželo se stanoviska soudu, potud věc byla do jisté míry snadná a nekomplikována. Soud, jak víte, u nás v nejčastějších případech podle celé organisace nejedná z vlastního popudu. Ta čásť administrativy jedině soudcovské jest menšího rázu a vždycky přece vztahuje se na určitou stranu, ale hlavní popud k jednání soudnímu vyvolávají strany. Zde tedy, kde soudní jednání na základě podání stran se zavádí, dala se vždycky stanoviti, abych tak řekl, ta zevnější známka k upravení vnitřního jazyka úředního. To bylo podání strany. Zákon nic o jazyku nepraví; tedy se muselo samo sebou rozuměti, že to bylo podání strany. A bylo by jen opatření zapotřebí, když každá strana mluví jiným jazykem.

To jest jisto, že, když ku příkladu žalobce jest čech, žalovaný Němec a každý užívá svého jazyka, v tom úředním jednání jen jednoho z jazyků těchto může býti užito a tu jest otázka, který při zachování úplné rovnoprávnosti v konkrétním případě to má býti. Avšak my jsme v jazykovém právu a pojímání našich jazykových otázek poněkud dále; proti oboru soudního jednání, ačkoli jest jedno z nejdůležitějších pro zachování práva ve veřejné správě; znamená jistou část daleko nechci říci důležitější, ale rozvětvenější část veřejné správy, správa politická.

Vedle této správy politické máme správu veřejné dopravy, poštovnictví patří sem, správu finanční, správu školskou atd. Dnes máme celé obory lidské činnosti a veřejné správy, které při dřívější organisaci státu ani nikomu netanuly na mysli, a jen kdybychom, velectění pánové, vzali na př. politickou správu, která Vám zde leží nejvíce na snadě a jen poněkud sobě prohlédli, jaké agendy politická správa zahrnuje! Politická správa zahrnuje vedle školství, které u nás jinak jest organisováno, ačkoli jest s politickou správou v kausálním spojení, především všechny otázky veřejného blaha. Otázky veřejného blaha vyžadují veškerá opatření, která stát ze své povinnosti musí učiniti.

Bezpečnost osobní, bezpečnost majetku, bezpečnost dopravy, bezpečnost zdraví a, abych tak řekl, klidného žití, opatření proti tuláctvu a zejména otázky chudinské, všechna opatření, která nyní se jeví nutnými v otázkách sociálních atd., sem spadají.

My vidíme, že otázky veřejného blaha zaujímají, abych tak řekl, veškeré obory lidské činnosti, při které ovšem podání stran nehraje pražádnou úlohu, při které úřadové musí zakročiti právě z vlastního nazírání, při níž má býti úřad státní vlastně providencí, prozřetelností, veřejným okem, které pozoruje všechno, co se děje kolem, aby všechno se dálo ve prospěchu veřejného blaha.

Tu ovšem opětně jinak se musí řešiti otázka úředního jazyka. Tu tedy přijde na zřetel, jakým způsobem se s tou kterou stranou jedná, a jak vůbec přijde strana k platnosti. Přijde tu na to, kde obvod vykonávání hlavní činnosti jest v první řadě, a tu musí býti stanovena známka, dle kterého zájmu vnitřní úřadování musí býti zařízeno, poněvadž, kdyby bylo zařízeno jen dle podání, nebylo by tím veškeré úřadování vyčerpáno. Mluví se na př. o upravení jazykové správy dle okresu. To jest zásada všeobecná. Ta nedá se přesně vysloviti při podnicích dopravních.

Tam nejde upravovati jazykovou otázku podle úředních okresů. Podniky dopravní, organisace jich nekráčí tam, kde úřad sídlí, do bezprostředního obvodu úřadu toho. Při podnicích dopravních jde takřka úřad s sebou a celá jeho úřední agenda musí s celou veřejnou komunikací postupovati. Tak jest to viděti při telegrafech, telefonech, při poštovnictví a železnictví. To jest obsáhlý obvod činnosti lidské, když, má-li býti provedena rovnoprávnost a otázka jazyková, musí se zřetelem též na tyto ústavy býti řešena, kde podání stran a jazyk nerozhoduje, a kde právě musí rozhodovati úkol a účel dopravy a správné zachovávání rovného práva. Já jsem při této otázce proto poukázal na tento všeobecný obraz činnosti lidské.

Jest třeba tudíž vysloviti jen základní zásady přesně; co se týče formálního provedení rovného práva, musí ponecháno býti speciálním zákonům.

Když byste se přihlíželi k jednotlivým odvětvím, dojista nedocílili byste toho, jak jest ve Vašem smyslu, že na př. v německém území má býti výhradně německý jazyk úředním, že se i se stranami má tam jednati pouze německy.

Žádáte prý to proto, poněvadž obyvatelstvo v německých krajinách, byť i bylo českého původu, jak přísedící zemského výboru p. posl. Lippert řekl, naučilo se tu tak zv. "Umgangssprache". Z toho pak jde konsekvence: Když pošlu do Aše dopis s českou adresou, mělo by býti to psaní vráceno. To jest maličkosť, a bývá to od některých chauvinistických poštmistrů činěno. Na celém světě se to nečiní. Mohu poslati do Ameriky nebo do Patagonie české psaní a ono dojde, a proč? Protože poštovnictví a doprava jest mezinárodní. Tu se nemůže poručiti tomu, který na tisíce mil. jest od obvodu jazykového vzdálen, aby, když píše, znal jazyk toho obvodu. Totéž máte při telegramech. Telegram snese všechno, a při nynějších pokrocích technické vědy budeme viděti další a další vynálezy. Tak jest to také při telefonu.

Když přistoupím k telefonu a dám se spojiti s Ašem, kde by byl vnitřní jazyk německý, to jest úřední akt, když přistoupím k telefonu, poněvadž užívám úředního aparátu, a když přistoupí člověk v Aši k telefonu, jest to též úřední akt; a přece vždy můžeme spolu mluviti česky. Žádný mi nemůže poručiti, jak mám mluviti.

K takovým absurditám vedou tyto zásady, když se nepřihlíží ke konkretisování celé myšlénky a k jejímu náležitému rozboru.

Tak bych mohl mluviti o věci plnou hodinu a dokázati Vám, že ony věci nejsou tak obtížny, ale že se mohou řešiti jen za dvojích podmínek: předně, abyste loyálně a opravdově uznali, že oba jazyky naše jsou zemské a v zemi stejně oprávněny a abyste jich povahu jako úředních jazyků také uznali a pak užívání jich v úřadech aby podle organisace úřadů a podle jejich úkolů, podle poměrů obyvatelstva a podle potřeby obyvatelstva se provedlo.

Za těchto zásad zajisté se pak najde vždy ona správná formule úplné reciprocity, která nás oba úplně může uspokojiti.

Chtíti ale, abychom přistoupili na myšlenku, aby český jazyk z německých okresů byl vyloučen a Vy pravíte vice versa, nemáme nic proti tomu, aby německý jazyk byl vyloučen z českých okresů to druhé Vám žádný nevěří, a sice proto, poněvadž víte, že se to nestane a že i tehdá to od Vás odsouzené Badenovské nařízení nemohlo k tomu přikročiti a také nepřikročilo, poněvadž státní správě si vždy zachovává právo úřední jazyk ustanovovati.; chtíti aby jazyk český byl vyloučen, aby neměl povahu jazyka úředního v německých krajinách, aby tam měl povahu jazyka pouze trpěného, kterým by se jen, kdyby soudce nebo úředník uměl česky, jednalo, rádo nebo nerado, nebo pomocí tlumočníka, to jest stanovisko, na které přistoupiti nehodláme.

A já Vás, pánové, varuji v tomto okamžiku, kdyby skutečně k takovému rozdělení upřímně došlo, upřímně z Vaší strany, že byste řekli, že v království Českém v obvodu českém jest jazyk český výlučným, a v obvodu německém jen jazyk německý výlučným jazykem úředním a kdyby se to do posledního důsledku provedlo, budeme my sice ve svých národních citech uraženi, pokud se týče našich národních menšin v německých krajinách, v praktickém ohledu budete míti však škodu Vy, poněvadž jsou již poměry takové, že Čech, než by se dal týrati, a když se nalézá v německé krajině, dojde si k soudci a promluví s ním, když toho třeba, německy.

Ale Němci, pánové, i ti, kteří výborně umějí česky, v našich krajinách českých ostentativně užívají německého jazyka při veškerých úřadních jednáních. Ale my to vidíme i zde, v tomto slavném sněmu. U nás nikdo neřekl, když se mluvilo německy: "Já nemohu řečníka sledovati, já nevím, co řekl, poněvadž tomu nerozumím, poněvadž německého jazyka neznám a nerozumím, jako to řekli páni na druhé straně, o kterých jest notoricky známo, že mluví česky lépe než německy. (Veselost. )

Vidíte, pánové, to jest také jedna z těch imponderabilií, které se tu jeví a kterými se páni vychloubají, ač jest to něco nepřirozeného, něco, co v celém světě by nikdo nepochopil. Já znám lidi, kteří, když se jich někdo ptá: "Jak umíš mluviti", odpovědí: "česky, německy, francouzsky", a kteří tím se chlubí, když umějí nějaký jazyk.

Naši němečtí krajani se však nechtějí pochlubiti, že umějí česky, ač by tím získali u každého rozumného člověka.

Pan poslanec Posselt, který se tomu směje, umí výborně česky, ale vrátil dopis zemského výboru s poznámkou, že tam idiomu českého neznají, a věru není p. posl. Posseltovi znalost ta nikterak k hanbě. On ví, co mluvíme, hezky tomu rozumí, může to uvážiti a jest jistě moudřejší člověk než ten, který tomu nerozumí. (Veselost. ) To není žádná pochybnost. Tak ty věci se mají.

Proto drahý požadavek, který klademe do tohoto zákona, jest, aby tato právní povaha jakožto jazyka úředního obou jazyků zemských v celém království Českém uznána byla kodifikovaným zákonem zemským jednou pro vždy, a proto pak pravíme, že ta podrobná ustanovení mají býti řešena specielními zákony, ve kterých by se nalezlo dohodnutí mezi námi a Vámi.

Třetí základní myšlénka tohoto zákona jest, aby oba národové v Čechách měli a aby jim to bylo uznáno, povahu plně oprávněných politických národů.

Pánové, tu jest snad vysloveno něco. co jest posud našemu zákonodárství cizí co jest jedině v zákonech uherských, ovšem jinak provedeno, kde se praví, že všichni národové uherští bez rozdílu jazyka tvoří jeden politický národ uherský. My pánové toho nežádáme, my žádáme, aby jak národ český tak německý byli politickým národem v zemi. To znamená, že každý Čech a každý Němec v této vlasti všade musí se cíhiti domovem, všade se může domluviti s úřady, když něčeho potřebuje, nikde nesmí býti pro svůj jazyk týrán, nikde nesmi býti pro svůj jazyk trestán, nikde nesmí býti pro svůj jazyk pronásledován.

Každý má pak právo, aby svého vzdělání a vzdělání své mládeže, pokud jsou zde zákonité podmínky, ve svém jazyku dosáhl; nikdo nesmí býti z práce vypověděn, kdo na př. posílá dítky do české školy.

A tato otázka není již ani otázkou jazykovou, ta jest v dnešní době otázkou skutečné humanity, otázkou křesťanské lásky. (Tak jest!) Neboť, pánové, to již přece není možné, aby ty věci tak postupovaly, jako postupují dosud. Vy, pánové, na př. trpce jste sobě stěžovali na události pražské a jeden pan poslanec mezi Vámi řekl: Praha, to jest hlavní město, zde prý oba národové jsou stejně zastoupeni, zde mají menšina i většina abych tak řekl, stejné právo na ochranu. Jeden ran poslanec řekl: Kdyby prý naši studenti šli do Čáslavi a tam jim nabili, dobře by jim udělali, proč tam šli.

Otázka lidskosti, otázka humanity nemůže býti obmezována podle našich moderních názorů na státní život právní jedině na hlavní města, že by jedině ve hlavním městě tato otázka lidskosti a humanity měla míti platnosti oběma národnostem. To jest stanovisko, pánové, které nemůžete zodpověděti před širokým svědomím svého vlastního lidu. To není žádné stanovisko právní. To, že jest některé město hlavním městem nějakého území, nedává ještě žádných jazykových práv, že jest Most na př. hlavním městem kraje Mostéckého, v němž jsou české okresy, to ještě nedává Mosteckým Cechům žádných zvláštních práv, zrovna tak, jako jim těch zvláštních práv starosta litoměř. jakožto starosta v sídle kraje smíšeného s českými okresy neposkytuje proto, že Litoměřice jsou krajským městem.

Pánové, kdybyste na toto stanovisko se stavěli, pak byste musili co do rovnoprávnosti jíti dále. Vy nesmíte tuto rovnoprávnosť žádati jen pro své menšiny. Vy říkáte: My ji nežádáme proto, poněvadž jest to menšina národní, nýbrž poněvadž jest to menšina v hlavním městě, poněvadž z toho důvodu žádná národní menšina, nemá žádné jazykové právo, nýbrž z přirozeného práva na ochranu své národnosti, které musí býti stejné, ať člověk stojí před museem král. hlav. města Prahy anebo několik kroků za museem na Vinohradech.

To musí býti stejné, a proto, velectění pánové, kdyby zákonem zemským byla garantována, abych tak řekl, tato stejná povaha obou národů, pak zase nastane to, co by přivedlo smír, poněvadž Čech a Němec, kdekoliv a kdykoliv by přišel do území českého neb německého, nepotřeboval by nikde a nikdy zapírati svou národnosť. To je přirozené, že, jako ku př. já, kdybych dnes přišel do Aše, nebudu každého, koho potkám, oslovovati česky, když se budu chtíti na něco ptáti, a když půjdu k starostovi, nepůjdu naň česky, a jsem přesvědčen, že i pan dr. Schreiner, když přijde do hlavního neb do nějakého českého města, nebude mluviti německy, poněvadž umí výborně česky; - tyto věci jsou, abych tak řekl, věcí pouhé noblessy a potřeby, ale potřeba, která může býti ukládána jednotlivci, nemůže býti ukládána jakožto zákonnitá formule, poněvadž, kde se zákonem něco ukládá "nach Bedarf, " tu jest orgánům veřejným poskytnuta možnost, tu potřebu vykládati, jak chtějí a mohou, a jak v otázce jazykové, kdybych se chtěl zdržeti, vlády vídeňské vykládali potřebu jazykovou. Vykládají si to, jak chtějí.

Ostatní ustanovení této osnovy jsou samozřejmá, a mohl bych se snad jenom zmíniti o ustanovení, pokud se týče znalosti obou jazyků, českého a německého se strany úředníků státních. Zmíním se o tom ustanovení proto, že je mi známo, že to bylo, abych tak řekl, nejhlavnějším argumentem, který se strany německé proti jazykovým nařízením hrab. Badeniho byl pronesen.

Pánové stále tvrdili, že tím se zavádí něco nového, že tím se čechisují úřady, že tím se vnucuje čeština lidu, a Bůh ví, jaké hrůzy, které byly líčeny a o kterých nebudu mluviti. Ale, velectění pánové, odloupněte od toho tvrdého oříšku tu slupku toho nepřirozeného, co se do toho vkládá, a postavte se na stanovisko zcela prostičké a prosté, - jest to možná, aby úředníci státní a úředníci zemští v král. českém uměli oba jazyky? Jest to oprávněné, kdyby se to od nich žádalo a jest jim to na škodu aneb na prospěch, když to skutečně budou uměti?

Jest to možné? Jest. Říkáte ovšem, Čechové se snadněji učí němčině, ale věřte mi, to také tak pravda není. To je jeden z těch starých názorů, který se vyvinul proto, že Češi, když mluvili německy, jen tenkráte mluvili německy, když to výborně uměli. Oni se styděli, abych tak řekl, lámati němčinu, poněvadž věděli, že se jim každý vysměje a řekne: To je nevzdělaný člověk, on neumí ani německy, kdežto Němec, který se učil češtině, lámal češtinu, a v českých kruzích se říkalo: Vidíte, to je hodný pán, on také mluví česky. Z toho však nemůže se vyvozovati, že Vy nejste s to, abyste se tak dobře naučili češtině, jako my jsme s to, abychom se naučili němčině. Račte se jenom podívati v Praze k zemskému soudu, račte se podívati k vrchnímu zemskému soudu a k místodržitelství a prohlídněte si ty pány rady, kteří se museli vykázati kvalifikací a znalostí obou zemských jazyků, jazyka českého a jazyka německého, prohlídněte si zejména ty německé pány rady, kteří mají vykázánu znalosť jazyka českého, a já Vás ubezpečuji, že na př. jest málo tak dobrých Němců, jako jest president zemského soudu, pan baron Kalina, ale také málo tak dobrých Čechů, kteří by tak správně mluvili německy, jako p. baron Kalina mluví správně česky. Velectění pánové, když chce člověk, jedné řeči se při nejmenším aspoň naučí. Tedy možno to jest.

Nyní, je-li to užitečno. Pan Dr. Schreiner říká, že je to možné, ale že to není potřebí. Nechci býti osobní, ale mne se zdá, že jest Dr. Schreiner c. k. notářem v Plzni a že to místo dostal proto, že u ministerstva spravedlnosti proti vůli tamnějších Čechů se vykázal výtečnou znalostí češtiny.

My jsme se namáhali dost, aby jim nebyl, ale řeklo se nám: Pro pána Boha, když umí výborně česky, nemáme žádné příčiny, to neudělati. (Výborně).

Tedy, velectění pánové, že jest to také užitečné, to z toho vidíte. Že ale jest to také potřebné, to jest viděti z toho stanoviska, že skutečně jest nutnost již dána pouhým nynějším ustanovením - a to nezmaříte nikdy - aby u všech úřadů a soudů jazykem českým se jednalo i v německých krajinách, když přijde strana česká, aby úředník jejímu jazyku rozuměl.

Jest to potřebné ještě jinak. Co by