Vždyť tím svému přesvědčení nijak neprejudikujete, tím ještě nic neschvalujete, ale učiníte jenom to, co veřejnost může od Vás právem žádati: přispějete k tomu, aby se stalo možným o této otázce vůbec pojednati blíže. (Výborně, Potlesk!)

Nejvyšší maršálek zemský: Není více nikdo k slovu přihlášen.

Es ist Niemand mehr zum Worte gemeldet.

Následkem toho prohlašuji rokování za skončené.

Ich erkläre die Debatte für geschlossen.

Táži se pana navrhovatele, zdali sobě přeje závěrečné slovo?

Zpravodaj posl. dr. Slavík: Ne.

Nejvyšší maršálek zemský: Pan navrhovatel se vzdává závěrečného slova.

Der Herr Antragsteller verzichtet auf ein Schlusswort.

Přejdeme k hlasování.

Wir übergehen zur Abstimmung.

Předmětem hlasování jest změněný formální návrh, aby návrh pana poslance dra Slavíka byl přikázán komisi zvolené o návrhu posl. Schlesingra na zřízení národnostních kurií.

Gegenstand der Abstimmung ist der formale Antrag, welcher dahingeht, dass der Antrag des Herrn Abg. Dr. Slavík der Kommission zugewiesen werde, welche für den Antrag des Herrn Abg. Schlesinger eingesetzt ist.

Žádám pány, by ráčiti zaujmouti svá místa.

Ich ersuche die Herren ihre Plätze einzunehmen.

Žádám pány, kteří přijímají formální návrh, by vyzdvihli ruku.

Ich ersuche die Herren, welche den formalen Antrag annehmen, die Hand zu erheben.

Návrh jest zamítnut.

Der Antrag ist abgelehnt.

Příští předmět denního pořádku jest návrh p. posl. dra Vašatého.

Nächster Gegenstand der Tagesordnung ist die erste Lesung des Antrages des Herrn Abg. Dr. Vašatý.

Dávám slovo p. navrhovateli, by svůj návrh odůvodnil.

Posl. dr. Vašatý: Slavný sněme!

Maje odůvodňovati návrh, aby rovnost jazyka českého zákony pevně ustálená byla provedena, dovoluji sobě nejprve, co se týče formálního jednání, návrh svůj konečný změniti a navrhuji, aby, poněvadž se mezi tím situace změnila tím, že byl již k návrhu p. posl. hraběte Bouquoye zvolen výbor v záležitostech jazykových, byl tento můj návrh přikázán komisi k návrhu p. hraběte Bouquoye již zvolené.

Tolik ve formálním ohledu.

Co se týče odůvodňování návrhu samého, mohl bych býti krátkým a obrátiti se jen s vyzváním ke kruhům rozhodujícím: "Zachovávejte platné zákony o rovnosti jazyka českého s německým, tak jak Vám to Vaše úřední přísaha, Vaše úřední povinnost přikazuje, obnovte staré heslo: "Justitia regnorum fundamentům" v této říši, a pospěšte si, aby tato říše nepřiblížila se k úplnému rozkladu. "

Pánové, na tom bych mohl míti dosti, a zvláště uvážím-li, že po celou svou veřejnou činnost a nejméně 14 let, pánové, touž zásadu stejně jsem hlásal z plna přesvědčení. Avšak národu českému v této říši prazvláštností, abych nezůstával při těch starých pojmenováních, nedrží se ani práva přírody ani zákony psané, vše to se mu soustavně odpírá. Jen když okamžitá tíseň na Vídeň a rozhodující kruhy se přiblíží, tu tváří se ve Vídni milostivěj a házejí drobty místo úplného práva národu českému příslušejícího a pokrytecky vždy najdou naši němečtí krajané záminku, aby byli znepokojeni, ačkoli se jim nic nebere, a bohužel nacházejí i v nejvyšších kruzích ve Vídni podpory. To jest to nejsmutnější v poměrech našich.

Dosud tedy touto zvrhlou politikou ve Vídni, která má hlavní směr: "divide et impera", ještě nyní se protloukali a přivedli to až ku dnešním děsivým skutečně poměrům politickým.

Pokračování však tím samým způsobem v nejbližší budoucnosti musí v každém, kdo národ svůj a vlasť svou miluje, vzbuditi skutečné obavy. Protož dnes, velectění pánové, ač snad hlas můj zase bude hlasem volajícího na poušti, pokládám za svou svatou povinnost, abych dle sil svých - a dokud sily budu míti, budu své přesvědčení v tomto směru hlásati poukázal na jedinou možnou cestu nápravy a vyjití z tohoto labyrintu, jedinou to cestu spásonosnou.

Dosavadní neúspěch, pánové, nemůže ubírati síly mému přesvědčeni. Neboť nenašel se, pánové, dosud nikdo, kdo by byl pochyboval jen o správnosti mého přesvědčení. Nikdo ani tu neučinil pokusu, ale bohužel nebyl také učiněn nikde pokus, aby se alespoň začalo vraceti národu českému a to aspoň poznenáhla jeho jazykové právo, právo, které jest základními zákony zemskými, které jest přísahami krále spečetěno a které jest zákldními zákony státními, prosincovou ústavou, upevněno.

Hlavní důvod veškeré té svízele jest, že ve Vídni v kruzích nejvyšších ani vládních dosud nikdy nebylo dobré a opravdové vůle plniti vůči národu českému platné zákony, poněvadž jest to pravě národ český, jen malé ústupky vždy zbrklost a osobivosť německá vzala za záminku svého odporu. Avšak chovám přesvědčeni, ze zase přijde doba, kdy ve Vídni si vzpomenou, že nutno jest anarchii nynější učiniti konec a konečně nastoupiti cestu práva.

V první řadě však chovám přesvědčení, že to závisí nejprv od samého národa českého, aby důsledně a opravdově a neústupně vymáhal zachováváni platných zákonů o rovnosti jazykové.

Velectění pánové, bylo by to přilévání vody do hlubokého moře, kdybych ještě dnes Vam chtěl výklad činiti o skutečné rovnosti jazyka českého s jazykem německým. Jen několik rysů musím uvésti. Rovnosť ta jest v základním zákoně zemském, v obnoveném zřízení r. z 1627, dosud nezměněném, pevně stanovena. O těch poznámkách o starých pergamenech mohu pomlčeti, poněvadž, ač bylo obnovené zřízeni zemské z počátku oktroyováno, přece bylo později od zákonných zástupců zemí českých schváleno a přijato za základní zákon, který podnes trvá. A, velectění pánové, v tomto zákoně je nedílnosí zemí koruny české, jakož i rovnoprávnosť zabezpečena, byvši pojímána i do přísah královských závazných pro nástupce na trůnu, tak že tvoří čásťprávaveřejného v zemích koruny české.

Velectění pánové, myslím, že netřeba dalších důvodů pro trvaní takového zákona základního zemského, poněvadž právnická hermeneutika učí, Že, dokud není zákon změněn neb zrušen, platí. Ale napadá mi právě klassické svědectví v tomto ohledu. Sám náš politický odpůrce, p. prof. Schlesinger, který co historik chtěl snad býti před lety nestranným, napsal ve svém díle, že ono zřízení zemské až do léta 1848 bylo platným základním zákonem zemským. Já však podle právnických pravidel tvrdím, že trvá dosud jako platný zákon zemský, poněvadž nebyl změněn, a poněvadž je zménitelný jenom se svolením legálních zástupců národa českého a rodu panovnického. To se dosud nestalo. Další důkaz, že trvá co pevný základní zákon zemský, jest v císařském patentu ze dne 15. března a v listě kabinetním ze dne 23. března 1848.

Tu, velectění pánové, poslední korunovaný král český výslovně přikázal, ačkoliv to bylo ponejvíce superfluum, že rovnoprávnost jazyka českého má býti v král. českém provedena podle obnoveného zřízení zemského, ukazuje na jeho specielní ustanovení.

Velectění pánové! Tento základní zákon zemský, jak jsem již pravil, váže i nynějšího mocnáře, poněvadž ač byl zprvu oktroyován, později byl přijat bilaterálně za základní zákon zemský, váže i nynějšího mocnáře poněvadž jest vázán na trůn přísahami svých předků; rovnost" jazyková váže nynějšího mocnáře také podpisem čl. XIX. zákl zákonů samých, kdež je schválena, a zejména dovoluji si tu ukázati, že i podle ústavy prosincové a hlavně základdních zákonů ze dne 21. prosince 1867 č. 147 dle čl. 8. nastupuje vládu slíbil mocnář a slibuje každý nástupce v přítomnosti obou sněmoven říšské rady na místě přísahy, že základní zákony království a zemí na radě říšské zastoupených neporušeně bude zachovávati a v souhlase s nimi jakož i se zákony všeobecnými vládnouti.

Velectění pánové, také žádná vláda, nepřihlížejíc k německé kultuře, jak toučinil posledně hrabě Badeni, ani proslulý politik a právník zesnulý doktor Herbst, ani bývalý posl. Plener, jenž jinak měl chování naduté nikdy neosmělili se tvrditi, že by jazyk německý před českým v jeho domovině zvláště měl nějakých zákonných předností.

Vláda nepřátelská i nepřátelští politikové tuto rovnosť jazyků platně uznávali mlčky. Ovšem při tom nebudu uváděti notoricky známou přednost jazyka českého při zahajování sněmů a vykonávání pří sah královských. Že nynější epigoni bývalých poslanců německých tuto rovnosť neuznávají, alespoň se o ní nemluví, tomu se nedivím. Oni neopovážili se tvrditi, že zákonnou nějakou přednost by měl jazyk německý, oni se odvolávají na svou vyvýšenosť národní, na svou nadsednosť. Já ale myslím, že toto nadceňování sami neberou ani na konci XIX. století vážně, a já jako jejich dobrý bývalý soused přihlížím k tomu, že sama německá kultura žádá, aby, chtějí-li býti vyvýšeni, tuto nadcennosť osvědčili, a že by bylo nejlepší, kdyby si dali v nějakém německém Kocourkově u představeného tuto nadcennosť inartikulovati! (Veselost. ) Jiné rady bych nevěděl.

Rovnosť zákonná - a k té se vracím - jest tudíž absolutní, a opětuji, pánové, že jsou marné snahy, aby se chtěly novými nařízeními a zvláště novými zákony ještě získati předpisy výhodnější a dokonalejší, než jest rovnosť, jaká podle základních zákonů zemských a čl. XIX. základních zákonů státních jest možná a nevím, kdo by důkladnější a pevnější rovnoprávnosť mohl získati. Jedná se tedy pouze o to, aby byla zachovávána.

Avšak ona se nezachovává, ačkoliv nikdo se neopovažuje její existenci potírati; a proč se nezachovává rovnost jazykových zákonů?

Nebudu se šířiti o dobách absolutismu. Absolutismus vůbec všechny zákony ignoroval a co se týče národa českého, zvlášť měl je za pohrdlivou památku. Absolutismus počínal si libovolně. Jaké nebudu se dotýkati let osmačtyřicátých, kde národové byli zklamáni, že se slova nedržela, ani dob ústaváckých a ústavácké éry, kde proti národu Českému místo zákonů panovalo násilí, kteréž bylo, to se rozumí, jejich žurnalistikou lži liberální podporováno.

Já, pánové, těchto všech dob nebudu se dotýkati, ale přihlédnu k nové době, proč zákonná rovnosť není zachovávána.

Tu musím přistoupiti pouze k činnosti zástupců národa českého a podle svého přesvědčení a zkušeností nabytých musím doznati, že velká čásť viny, že rovnosť zákonná v tomto soustátí zachovávána není v království Českém, spadá na zástupce národa Českého samé.

Co do neúspěchů mohl bych naše předchůdce na těchto lavicích, starou konservativní stranu s novou stranu svobodomyslnou shrnouti vlastně v jednu úvahu alespoň podle resultátu naší doby dnešní.

Avšak já chci se držeti historické pravdy a chci také dáti průchod pravdě, jaký je rozdíl mezi oběma stranama.

Bývalí naši předchůdcové podali, jak víte, státoprávní ohražení.

Já jsem byl také jeden z těch mladých politiků, kteří na ty deklaranty skládali veškerou naději, ale jakmile vídeňský vzduch zavál a z blízka jsem je poznal, všechna naděje ve mně pro budoucnosť se ztratila kterou jsem vůbec v bývalé deklaranty kladl. Prapor státoprávní jednoduše zahodili.

A to vydobývání rovnoprávnosti jazykové, to, pánové, naplňovalo člověka trudem. Místo prostředků parlamentárních vysílány byly k vládě po léta prosebné deputace, a tím váha české delegace bývalé u samého velmi zdvořilého a uhlazeného diplomata Taaffeeho tak klesla, že nechal české poselstvo před dveřmi státi. On věděl, že budou hlasovati pro všechny jeho předlohy, třeba je nechal za dveřmi. Kdo se tenkráte dle vlastního přesvědčení odhodlal klásti odpor, byl vyhlášen ihned za škůdce národní svornosti, byl pranýřován a veřejně popraven.

Ovšem bývalí poslanci byli vysláni do Vídně, aby dobývali práva, by vydobývali státního práva, by dobývali plnění zákonů a platné rovnosti, neboť sněmové zemští vždy usnášeli se konsekventně, že rovnosť jazyková jest upravena zákony, že zákony ty platí, a žádali jen vládu, aby je plnila podle své úřední povinnosti. Pánové, pokleslosť v konání povinnosti parlamentární u našich předchůdců došla takového stupně, že ani se nevzmohli v tak důležité věci po 8 letech o životní záležitosti národa svého podati k vládě dotaz Po mnohých jednáních byl konečně dotaz podepsán a lu musím hledě ku spojenectví s velkostatkem podotknouti, že tenkráte byl klub český na říšské radě sjednocen, že v něm byli poslanci z Moravy a Cech i velkostatkáři, t. zv. historičtí velkostatkáři, ale dotaz k vládě, jak se pamatuji, ani jediný z poslanců velkostatkářských nepodepsal. Oni vedli politiku vídeňskou, plnili rozkazy s hůry a přání vlády a vůdcové čeští pokorně poslouchali. Pánové, ta poslušnost vedla tak daleko, že po dlouhém čekání a odkladech podepsaný dotaz nebyl podán, bylo odhlasováno, že se podati nemá, ovšem přičiněním našich spojenců klubovních.

Následkem této chabosti, toho zanedbávání povinnosti přišlo již v roce 1890 podobné utváření se politických poměrů jako za naší doby. Tenkráte české poselstvo pro národ svůj ničeho nedovedlo, ale smiřovati najednou se počalo s němectvím.

Ovšem, pánové, ti zástupcové národa českého, kteří k žádným ústupkům neměli tenkráte práva, aby bankrot svůj politický ukončili, podepsali to tak zvané vídeňské vyrovnáni na snížení vlastního národa a jeho vlastní vlasti. Že tenkráte, pánové, také působil vliv ze severu od našeho velmi čilého německého spojence, o tom se nebudu zmiňovati, a vrátím se ještě, pokud možno, při jiném odstavci k této záležitosti.

A nyní, pánové, přicházím ku kritice své vlastní doby pozdější, proč ani za 6 let, vlastně za 7 let minulých, nebyl ve vydobytí zachovávání zákona o rovnosti jazyka platného učiněn žádný pokrok. Přiznati musím, že strana na místo předešlé k veřejné činnosti povolaná učinila z počátku skutečně svou povinnosť, alespoň částečně zastavivši provádění onoho nebezpečného a škodlivého pro národ náš ujednání ve Vídni.

Poslanci nynější, pánové, také vždycky stáli na stanovisku, že zákonná rovnost jazyka českého jest pevná, že platí a že netřeba zákonů nových, a stáli krátce na usneseních dřívějších sněmů.

Stáli skutečně na pevné skutečnosti, že oba jazyky zemské jsou rovnoprávny, a podpisovali, abych rozlišoval činnosť staročeskou, také dotazy ku vládě, aby alespoň zákony říšské a zákony z doby ústavní vůči rovnosti jazyka českého byly zachovávány. - A to zejména byly dotazy, aby zachováván byl císařský patent z r. 1850 u nejvyššího soudu, a aby zachováván byl článek XIX. základních zákonů státních, aby positivní zákony se zachovávaly, aby alespoň byl zachovaván zákon z doby ústavověrné, řád trestní co do rovnoprávnosti jazyka českého z roku 1873.

Tedy upříti nesmíme, že se snažili nynější poslanci po řadu let podpisováním dotazů, aby v říši platné zákony správně byly zachovávány. Naděje zvláště vystoupila, když nastoupil hrabě Badeni vládu slibuje spravedlnost a zachovávání základních zákonů státních.

Ale, pánové, na tytéž dotazy za hraběte Taaffa a za vlády koaliční podané, aby zákony positivní z doby absolutní, zákony říšské i z doby ústavověrné byly zachovávány, na tyto dotazy opětovně vláda hraběte Badeniho, ani jeho ministr spravedlnosti nedal parlamentárně povinné odpovědi.

Když už trvala věc dlouho - a já neměl k hraběti Badenimu nikdy žádné důvěry tak konečně jsme se za to přimlouvali, aby v červnu roku 1895 přistoupeno bylo k ostřejšímu parlamentárnímu prostředku, aby podán byl pilný návrh, aby alespoň císařský patent, zákon říšský z r. 1850, aby článek XIX. základních zákonů státních a řád trestní u nejvyššího soudu ve věcech českých byl plněn podle přísežné povinnosti.

Pánové, moji kollegové, kteří vždy ještě hlásali, že v r. 1896. jsou v oposici Nymburské, že trvají na tom odporu, pokud nebude položen základ k vyrovnání s národem českým, návrh můj pilný odmítli, že je úzký a s jinými výmluvami, a já chovám vnitřní přesvědčení podle celé situace zjevné a z dojmů nesmazatelných, že návrh ten vláda nechtěla, že nechtěla, aby od nejvyššího soudu byly zachovávány zákony, a proto také ten návrh podán nebyl.

Pánové, mělo se začíti opravdově, aby alespoň citovaný zákon platil a zejména ono zřízení bylo zachováváno nejvyšším soudem. Ale, pánové, oposice česká aspoň za takovou se tenkrát ještě vydávala - najednou couvla.

To, pánové, skutečně bylo porušením státoprávního ohražení a také poslanci z jiných stran z tohoto chování dělali sobě, jako na př. dr. Lueger, veřejně ve sněmovně úštěpky.

Pánové, to bylo klamání veřejnosti, poněvadž se v Nymburské oposici více nenalézali a ještě se to voličstva i národu neustále předstíralo. Ve svém přesvědčení, že se již tehdá badenovalo, pánové, mezi českými zástupci, byl jsem utvrzen tím více ze zkušeností minulých. Je známo, pánové, že ještě za hrab. Taaffa J. Exc. p. ministr spravedlnosti hrabě Scbönborn vydal nařízení ze dne 3. února 1890 o rozděleni vrchního soudu, že krátce Vídeňské úmluvy tímto nařízením jediného ministra byly v hlavních bodech provedeny; porušen tím byl základní zákon státní, rovnost jazyková, nedílnost země, obnovené zřízení, základní zákon zemský, porušen byl obsah přísahy královské.

Tenkráte zasluhoval čin ten vládní podle ustanovení zákona obžalobu ministra, který se dopustil porušení tolika zákonů.

Návrh obžalovací byl také ve právním výboru jednomyslně ode všech právníků tento výbor tvořících přijat, ale za 14 dní změnila se situace a v plenu zá stupců českých návrh ten obžalovací pro porušení zákona za posice za hr. Taaffea, za oposice punktační byl zamítnut.

To nebyla, pánové, ta oposice, která se hlásala, když tenkráte měla vláda všechny zprávy, jak se v klubu českém záležitosti vedou, a když tenkrát byla ubezpečena, že se obžaloby v podobných případech ani co obávati nemá.

Pánové, důkaz toho podal tentýž ministr hrabě Schönborn., který, když jsem s panem Březnovukým při rozpočtu ve Vídni přednášel obžaloby národa českého jazykem českým, byl rozechvěn a pojal záměr velmi nebezpečný, užívání jazyka českého v ústředním parlamentě zakázati; vydalť, pánové, tajný cirkulář státním zastupitelstvům, aby všechny řeči z říšské rady, poněvadž nejsou v stenografickém protokolu - tak se provádí ve Vídni rov roprávnosť - konfiskoval, bez ohledu na to, jsou-li závadný či nezávadný. To bylo naprosto proti tiskovému zákonu, to bylo proti ustanovení konstitučnímu o nedotknutelnosti poslanecké, o immunitě řečí poslaneckých. Pánové, to byla ta největší zlomyslnosť, kterou nám náš krajan učinil, který chtěl ze sněmovny jazyk český vyloučiti, jakož se později přičinili o to, aby u nejvyššího soudu jej vyloučil, k čemuž se ještě vrátím.

Tak se jedná z kruhů vyšších ve Vídni proti lidu českému přímo se zákon šlape, poroučí se úřadům, kteří přísahali zákony zachovávati, aby jich nešetřili, aby je šlapali, aby krátce národ český uráželi, aby nebyli k němu spravedlivými.

Že nepřeháním, že mluvím pravdu, dokazuje rozhodnutí nejvyššího soudu, které zrušilo vládní výnos judikátem, že konfiskace řečí českých jest nezákonná, že se jí porušují uvedené zákony.

A pánové, to byl poloviční ministr krajan, který se vždy chvástal jako rodák pražský mezi Čechy, jakou lásku má klidu českému, a jak jest k němu spravedliv, a tu musím připojiti, jak jsem již předešle učinil, své hluboké přesvědčení, že ministr Schönborn nejednal z vlastní své vůle, poněvadž, jak jsem již předešle ukázal, žádná jazyková nařízení v této polovici říše násilí a íibovůle nevydávají se z vůle ministerstva, nýbrž se svolením a příkazu nejvyššího.

Nechci, pánové, mnoho se rozčilovati hněvem spravedlivým a věci dále se dotýkati a ponechávám každému další úsudky o tom.

(Posl. Březnovský volá: To jest choulostivé! Tenkráte jsme mluvili proti civilní listině!)

Pánové! Nepodáni uvedeného pilného návrhu a zkušenosti, ze kterých jsem jen dvě z dávnější minulosti vypravoval dle pravdy, utvrdily mne v tom, že v červnu 1896. když zamítnut byl návrh, aby vláda upomenuta byla na konání své přísažé povinnosti vůči národu Českému, tenkrát úplně jsem byl přesvědčen, že se badenuje, že se to před lidem tají a říká se, Že se chce dělati oposice nymburská, a že se dělá to, co si hr. Badeni přál.

V klubu napomínati a prositi, na to bezpráví ukazovati bylo marné, jak minulost notorická učí. Musil jsem tedy s těmito stížnostmi a potížemi české politiky před své voliče a sděliti jim pravda.

Za to ovšem proti mně povstal boj, letáky, pranýřování, a tu se sama tisková kancelář strany - pisatelem letáků byl tenkráte nejohnivější její řečník, - tak daleko zapoměla, že chtějíc snížiti moji osobu na veřejnosti, řekla, že si dělám rovnoprávnost sportem a že můj pilný návrh nebyl míněn tak do opravdy, a léčeno že se má uvážiti, že vláda nemá ani výslovné povinnosti zákonné zaváděti vnitřní úřední jazyk český.

Pánové! To bylo přímo proti rovnoprávnosti. To bylo přece přímé snížení jazyka českého na veřejnosti, to bylo proti platným zákonům, a musím na důkaz toho uvésti, že jen z osobní nenávisti a ne k vůli věci, nýbrž k vůli odstranění a popravení nepohodlného politického odpůrce to bylo napsáno. Neboť ten, který psal leták z tiskové kanceláře, podepsal roku 1896 jazykový návrh Drem Pacákem psaný, aby rovnoprávnost jazyka Českého s německým ve všech zemích koruny České byla prováděna ve všech instancích. Pánové! Ten návrh byl odůvodněn úplně, a já jsem pro tento návrh hlasoval.

Z toho račte posouditi, jak mohl ten, kdo tvrdil, - z osobní nenávisti - že vláda vláda nemá povinnosti zavésti vnitřní jazyk úřední, pak podepsati návrh, který žádá rovnoprávnost absolutní, jak jsem o ní přesvědčen já a jak ji vždy tvrdím.

Měl byl se zmíniti na doklad toho, že při tomto dobývání rovnoprávnosti strany mají na tom velký podíl, že platné zákony nejsou splňovány - jen o episodce z let předešlých, kde podán byl známý návrh Dra Pacáka na tomto slavném sněmu, aby rovnoprávnost v království českém byla uzákoněna, úplná rovnoprávnost v detailech, jak předpisuje čl. 19.

Já jsem tehdá uprostřed svých politických přátel namáhal se po několik večerů, aby návrh tento podáván nebyl, poněvadž napřed jsem byl přesvědčen, o jeho neprospěšnosti.

Po nastoupení vlády hraběte Badeniho, když již v prosinci a po uplynutí toho měsíce připovědi, neplnila aninainterpellaci nebylo odpovídáno, šel jsem jako přímý občan k ministru spravedlnosti, který takto činil dobrý dojem svědomitého právníka, že bude se ve svém úřadě říditi svojí úřední přísahou dle čl. 11 státních základních zákonů o moci vládní a soudcovské, s otázkou, jest-li vymůže v případě potřeby na soudech zachovávání zákonné rovnosti, a jmenoval jsem mu tyto zákony: patent císařský z r. 1850, trestní řád, čl. 19 státních základních zákonů a uvedl jsem jeho Excellenci: "Vy přece nemůžete mně říci, že proto na interpellace neodpovídáte, že nemůžete říci: "My nebudeme tyto zákony zachovávati. " To byste řekl, že nechcete plniti svoji úřední přísahu, a to přece nemůžete říci veřejně, aby se neurážel veřejný mrav, který jest bez toho porušen, totiž morálka právní. " Ministr spravedlnosti mně odvětil, že jsem velice horkokrevný a že to nemůže udělati, poněvadž, kdyby to učinil, že by se mu německá levice rozletěla jako vrabci.

Pánové! Teď jsem viděl, na čem jsme vlastně s těmi přípověďmi hraběte Badeniho a ministra spravedlnosti. Viděl jsem, pánové, že nechtějí rovnoprávnost a rovnost jazyka českého, nýbrž že chtějí míti národ český podřízeným národem druhého stupně a že stůňou na "Staatssprache " A proto jsem tenkrát mezi politickými svými přátely varoval, aby návrh nebyl podáván na sněmu zemském - celé to volumen o rovnoprávnosti, poněvadž jsem byl přesvědčen předně, že zákon ten ani neprojde v tomto slavném sněmu, a že, kdyby prošel, nedostane se mu odporučení vlády k nejvyššímu schválení, etc. Na konec jsem byl přesvědčen, že ho není ani potřebí vůči matematicky stejné rovnosti zákona.

Ale můj hlas i mezi mými přáteli byl hlas volajícího na poušti. Návrh byl podán, ale pánové potom sami přišli k přesvědčení, že ho neměli podávat a již jej ani neopětovali.

Dostalo se mi tím smutného zadostiučinění, ale to bylo zároveň závadou, kterou jsem uvedl svým přátelům politickým, že vláda vezme si z podání takového zákona na sněmu českém záminku, aby nemusila sama ze své iniciativy konat svoji úřední povinnost a zákonům platným vynucovati jich platnost.

Tu jsem věděl, že jsou ministru Gleispachovi po vůli, neboť on napřed řekl: "vždyť takový návrh bude podán v Praze, " - tedy do toho návrhu již v prosinci před vánočními svátky r. 1895 byl zasvěcen.

Já v tom jsem neviděl žádné dobré znamení. Divil jsem se jen, jak může poslanec český, který žaluje na bezpráví, tak důvěrně se raditi s novým členem vlády.

Pánové, já jsem zejména na to ukazoval a ukazuji vždy, že je to velice těžko

-  a zástupcové lidu českého ani od roku 1879 tolik nevymohli, aby platné zákony již stávající byly plněny a zachovávány,

- aby na vládě vynutili aspoň její úřední a přísežní povinnosť. A tu jsem pravil: Jak chcete teprve nyní zákon udělati, který nemá vyhlídky na sankci; tím jen zdržujete povinnost vlády, aby zákonům platným spůsobila platnosť.

Pánové, dnes ten návrh, o kterém jsme tak dlouho měli porady a který konečně byl podán, jest naprosto mrtev. Byl podán ovšem na konci roku pilný návrh, jako můj na provedení všeobecné rovnoprávnosti ve všech stolicích a ve všech zemích koruny České.

Já jsem jej přivítal, ale měl jsem jakýsi vnitřní bol a přesvědčení, že vláda s návrhem tím, aby byl podán, souhlasí, proto, že napřed již věděla, že nebude ničeho dělati, a že nebude míti návrh ten žádného výsledku.

Bylo také od vlády lze očekávati, že nebude svou povinnosť plniti, protože po litické strany se dožily samých převratů, samých přemetů. Tak, pánové, vůdcové uznali, že ve věcech jazykových jedině tento slavný sněm pro království české jest příslušný a to již dle ústavy prosincové a to, pánové, bylo správné. Podali také v Praze návrh a to bylo také správné, ale bylo již napřed pozorováno, že bude bezúspěšným; ale pak najednou žádali v roce 1896 provedení úplné rovnoprávnosti zase na říšské radě na vládě. Pánové, to byla nedůslednosť, to byl politický přemet.

Pánové, já ve svých dotazech k vládě jsem se jiného nedomáhal, než aby vláda poukázala a aby upomínala nejvyšší soud na jeho přísahu a povinnosť úřední, a ten aby vůči soudům nižším plnil dále svou povinnosť. Já nežádal nikdy žádných nařízení paragrafovaných, ve formě zákona kodifikovaných, já jen řekl, že jest povinností vlády způsobiti zachovávání zákonů, ať se to děje ústně, ať se to děje připomenutím úředním, tak jako se to stalo v roce 1886, když přikázáno soudům vrchním: Vydávejte české rozsudky v českých věcech.

Já žádných nařízení jsem nežádal; ale aby mé postavení, abych tak řekl, reputace - na kterou já v politických záležitostech nikdy mnoho nedám, poněvadž je vždy strannická - byla pošramocena, psalo se proti mému návrhu, že jest nedostatečný, že žádám nařízení, které nemá žádnou platnosť, poněvadž je každá vláda může hned odvolati. To nebylo pravda, poněvadž já žádal jen poukaz ku plnění úředních povinností.

Avšak pánové, ti vůdcové většiny poslanců, kteří mně vyčítali nařízení, že žádám věc nicotnou, bezcennou, zvratitelnou, ti za půl léta přijali sami od pana hraběte Badeniho bezcenná nařízení, vědouce o tom a píšíce proti tomu několik let. Tu viděla vláda, že to není žádná vážná strana politická, dala jím ta nařízení, když chtěla míti uherské vyrovnání, poněvadž si myslela: Již dále jim nemohu důvěřovati, když je tahám 2 léta, jak se říká, za nos, mohli by couvnouti.

A tak vydal hrabě Badeni nařízení a to sice se svolením kruhů nejvyšších, věda, že je může kdykoliv odvolati, a on je zvrhl, když začali naši němečtí krajané - ačkoliv se jich ani netýkala - hřmotiti, tu ihned byla nařízení zvrácena a to zase s vědomím a vůlí kruhů nejvyšších. Pánové tedy přijali vědomě nicotnou věc,