hlasu sněmu, zástupců zemí českých a krále.

V této smlouvě však nedílnost a rovnost jazyků jest stanovena a všemi krá lovskými přísahami i nástupce vížícími potvrzena a tvoří čásť práva veřejného v zemích českých.

Tato nedílnost zemí českých jest části českého státního práva a opětuji, že nebyla zrušena, že jest přísahami královskými potvrzena a že nepřísluší nikomu ji změniti, leč sněmům zemí koruny české v souhlase s korunou. (Výborně!)

Pro toto připovězené provádění trojjazyčnosti v království Českém jste Vy, páni ze strany německé ovšem tiši, poněvadž jest to vyplněním Vašeho snažení vzdorovitého, tlakem a násil m vymahaného! Provede-li se to, co z toho nastane? či. 19 z. z. si. přestane platiti v území českém i německém uzavřeném, čl. 19., který prohlášen byl od Kotoru až do Aše, od Domažlic až za Černovice přestane platiti i v území českém i (Abg. Dr. Funke rusí: Konec!) německém a ve smíšeném se bude po rakousku nohama šlapati, menšiny české budou ještě hůře vydány na pospasy (Tak jest).

Má k tomu ke všemu ale p. Gautsch právo? - Toť jest porušením nejen zaručených práv lidu Českého, nébrž i samého čl. 19 a zasluhuje obžaloby! Buď věci nerozumí aneb jest nesvědomitým škůdcem říše! (Souhlas!) Čl. 19, dle prosincové ústavy samé, má právo měniti toliko říšská rada a to jen kvalifikovanou většinou, a této se pro svůj statní jazyk bohudíky nikdy nedoděláte, i kdyby polská alliance se vlivy s hůry zase v koalici změnila vždy Čechové a Slované tak počtem budou bohdá zastoupeni, že kvalifikovaná většina nepřijde nikdy k místu. To jest také částí naší naděje i utiskovaných národů neněmeckých, a ani dvojspolek naznačený dle úkolu svého, své politiky zahraniční nedopustí, aby jen jediná šlépěj od země české byla kdy uzmuta. (Výborně !)

Divíme se velice tomuto pokusu vládnimu zvláště proto, že dobře ví pan Gautsch, jak pochodil hrabě Taaffe s punktacemi a hrabě Badeni se svými nařízeními. Oba a celý svět ví, že nemá vláda právo takto nařizovati a strkal-lise hr. Badeni v obraně své za čl. 16. zákl. z. st. o moci vládní a výkonné, nebyla pravda na jeho straně. Vláda má sice právo nařizovati, ale správněji rozkazovati secundum legem "im Sinne des Gesetzes. " Ale kde zákon nařizuje, musí vláda mlčeti a nemá práva nařizovati.

Dle uvedeného článku má vláda ve skutečnosti jen povinnost přikazovati úřadům ukazujíc na zákon a na přísahu úřadní, aby je plnilo. V tom není ale žádné právo k paragrafovaným nařízením v podstatě i formě zákonů, zvláště ve věcech jazyka. Tu dle citovaného článku jest prostý soudní poukaz dostatečný. To měla a mohla vláda ve věcech zákona rovnosti našeho jazyka dělati. To by byl ten pravý postup a, jestli že to přece nedělá, děje se to proto, poněvadž ani sama nechce dáti národu českému plnou rovnoprávnost zákonnou, a poněvadž se tu jen dle rozkazů s hůry řídí a tyto plní. (Slyšte!)

Že k provedení úplné rovnoprávnosti jazyka českého s německým není třeba předpisů nových ve formě legislace, plyne již z jedné té okolnosti, že Němci mají všechna práva jazyka i ve skutečnosti, z nichž se jim také nic nebere, že na př. se německá podání všude vyřizují jazykem německým, že vše uvnitř také tak se děje po německu, - ačkoliv pro tuto skutečnost není jiných předpisů zákonných než-li pro jazyk český.

Pro takovéto rozličné pojednávání věcí německých a českých (u těchto jak známo, uvnitř vše se vede německy), nemá německý jazyk žádného zákona zvláštního, jíného než jazyk český, Jazyk německý má zrovna tolik a takové zákonné předpisy jako jazyk český, totiž obnovené zřízení a čl. 19. z. z. st. a proto má jazyk český také míti tatáž práva, jako německý má ve skutečnosti.

Na česká podání mají býti tedy všude jen česká vyřízení dána a i uvnitř má celek česky býti projednáván. To jest, pánové, tak mathematicky jasné, že každé legislatorně vydané nařízení vedle této skutečnosti je nešvavem v zákonodárství; jest to zdržování práv, jest to nespravedlivé a výron libovůle vládní, zvlášť vůči jazyku našemu, poněvadž místo úplné rovnnosti dává se nám vždy jen drobet, aby se jím národ český odbyl a aby poslanci sloužili vládě, když je v nejvěších rozpacích.

Jaká by to byla také jistota právní, aby měla každá vláda právo nařizovací ve věcech jazykových, zvláště pro národ český, ten utlačený, a pak pro všecky menšiny slovanské ? Víme, že, co dal hrabě Taaffe, opsal hrabě Badeni, ale Badeni zase zvrhl a i sám místodržitel, ten hlasatel rovnosti a rovnocennosti národní, tajně při tom pomáhal. On, baron Gautsch dal nyní docela již i lhůtu, kdy to vše zase úplně odvolá a novými, ovšem horšími nařízeními pro nás nahradí (Slyšte!) A to je ta jistota právní pro národ český v životní otázce jazyka. A tu mnozí pánové druhdy jásali: "To jsme vydobyli 45 percent rovného práva " Ve skutečnosti, pánové, pouze nicotnosti jste vydobyli! (Slyšte !) Teď to vidíte, že to bylo velmi smutné vítězství.

A proč, pánové, i nynější ministerský předseda baron Gautsch chce cestu nařizovací, věda, že k ní nemá právo. Jestiť právo to vyloučeno ústavou prosincovou samou, neboť článek 11. z. z. st. o sestavení říšské rady označuje taxativně všecky předměty, před říšskou radu náležející uvádí, kdežto čl. 12. téhož zákona praví, že ostatní záležitosti patří sněmům zemským. Sama tedy prosincová ústava odkazuje věci jazykové na sněmy zemské.

V tom tedy nemůže býti žádné pochybnosti, a ani profesor Herbst netvrdil nikde opak, a on byl Váš professor, kdežto Vy jste jeho slabými epigony!

Jest to i v povaze věci, že tu příslušnými jsou jedině sněmy! Jak se může otázka jazyková upravovati např. ve Stýrsku? Zajisté ne stejně jako v Čechách! Nemajít ve Štýrsku Slované státního našeho odvěkého práva o národní rovnosti; poměry jinde jsou tedy jiné. Avšak Slované nečeští jsou tam minoritou, však mohou býti spokojeni s tím, že mají alespoň čl. 19 z. z. st., poněvadž tím dali předkové Vaši (obrácen k poslancům německým) na radě říšské národům slovanským, ovšem ne bona fide, titéž ale přijali úplnou tam obsaženou rovnost jazykovou, a sice fide optima!

Proč tedy se odhodlal baron Gautsch přece na takovou zjevně nezákonnou cestu, znaje tak patrně ty poklesky svých předchůdců ?

Jestiť to cesta nezákonnitosti, nemať k jednání pořadem tím jednak kompetence, jednak bude to zase pokračování v rušení zákonné rovnosti jazyka českého! (Tak jest!)

Proč že se tedy k tomu odhodlal? Poněvadž chce, pánové, ta hydru Vašeho německého odporu, tu anarchii v nynějších poměrech, zažehnati, pohodlným nařízením Vám i v nesmyslných požadavcích Vašich vyhověti! Tak se dopouští nové nezákonitosti a bude jen pokračováním v další mizérii!

Pan posl. P. Opitz si na mně laskavě vzpomenul, pravě, "že já sám tvrdím, že jazyková nařízení nejsou zákonná. " Ta věc má však dvojí stránku. Co v jazykových nařízeních hr. Badena neodporuje rovnoprávnosti, pánové, ten jím nabízený malinký trochet, ten není nezákonným. Ale nezákonnost jednám vlády jest tu v tom, že nemá kompetenci jazykovou otázku regulovati; to jest věcí sněmů zemských dle samé ústavy prosincové.

Vláda dala nařízení ta jen proto, aby český národ i na dále byl utlačován, aby byl takovýmito drobty nadále odstrkován, aby zůstal národem nižším za Němci.

Jest mně líto, pánové, že musím ještě uvésti, že ani v našem táboře v otázce jazykové není žádné svornosti. Nedávno - bylo to v listopadu ještě za vlády hr. Badena - bylo v prvních listech českých, Národních Listech a Politik anonymně nabízeno, že se mají Němcům dělati ústupky od úplné rovnoprávnosti našeho jazyka, přes výhradnou kompetenci sněmu zemského podle článku prof. dra Pfersche a dra Ulbricha. Pánové, hned tenkrát jsem prohlásil, že žádný poslanec český nemá práva a nesmí bez svolení lidu podle programu českého a státního práva ani čl. 19. z. z. st. nějaké ústupky od úplné státoprávní rovnosti činiti. To že by se však podle přání professorů Pfersche a Ulbricha dojista stalo. Tím že by byla omezena stoletá rovnost oblasti celého jazyka českého, omezovala by se povinnost znalosti jazyka českého úřednictvem. Každý takový ústupek že znamená tedy jen zřejmé odstoupení od úplné rovnosti jazyka českého s německým.

V listopadu daly tady, pánové, - a já musím to k vytříbení našich poměrů se žalem uvésti, - Národní Listy, orgán strany poslanců českých, místa ve svých sloupcích, a tedy průchodu názoru z kruhů samých tak z v. vůdců poslanců českých pocházejícímu tak, v témž směru, jak vládou samou, tak dr. Pferschem šířenému o trojdílnosti, o trojím jazykovém práva v trojím území territoriálně rozděleném. Tak bylo to, pánové, v druhé polovině listopadu v Národních Listech a Politik vytištěno Ale as za týden na to, a sice dne 8. prosince, zase Národní Listy uveřejnily článek o trojdílnosti království Českého, kdež zase pana Gautsche prosí, aby tyto myšlénky definitivně zahodil, poněvadž Český národ nesmí přistoupiti na žádnou parcelaci své vlasti, za prof. Pferschem "s jeho pověstným nožem. " Takové křiklavé odpory, kde se píše jednou tak a podruhé zase onak, jsou velmi povážlivé úkazy slabosti a nejistoty ve straně politické.

Celá akce nynější, pánové, a k tomu se vracím, mně vnucuje přesvědčení, že nynější akci vládní ne čeští poslanci co celek, sbor, ale alespoň komise parlamentární klubu, podporuje. Pánové, to doznal pan posl. dr. Engel přímo dne 17. ledna na schůzi ve Vinohradech, kde jest přímo uvedeno, že prý baron Gautsch ukazoval na změny § 7. a 9. a omezení druhého jazykového nařízení. To jest v Národních Listech také tištěno a to jest tam od pana dra Engla samého jistě zasláno. (Slyšte!)

Pánové, to jsou obmezení jazykových nařízení, to jsou předem druhé punktace. Ale, pánové, jest neuvěřitelno přímo, co pan dr. Engel k tomu doložil, že prý oni (kdo jsou ti oni, neřekl) po dlouhém vyjednávání (ovšem s vládou) prohlásili, že, budou-li splněny určité podmínky a zvláště bude-li míti český národ zaručenou jistota, že přestane utiskování a pronásledování českých menšin, předloží návrhy ministra Gautsche poslaneckému sboru a sboru důvěrníků. Pánové, zrovna tak dálo se vyjednávání Staročechů o punktace s vládou. Zrovna tenkráte také Staročeši každého konejšili, že oni je podepsali sice, ale že se vyhražuje schválení dotyčných punktac stranníkům politickým, poslancům českým.

To však víte, pánové, jak tenkráte toho schválení bylo docíleno. Pan Dr. Rieger deputaci tehdáž našeho neodvislého klubu, kde byli prof. Tilšer, nebožtík Dr. Kučera a já, přečetl punktace časně ráno. Já uslyšev jejich znění, byl jsem naprosto rozhořčen a připomenul jsem p. Dr. R, iegrovi ihned: K tomu jste neměli nijakého práva, k tomu Vás český lid nezmocnil, to nepodepíše žádná poctivá ruka česká! A jak se na to jednalo v staročeském klubu ? Dr. Rieger punktace vychválil, a když to vychválil, nejen se generelně mlčelo, nébrž vstal i jeden prozíravý a zvláště statistiky znalý, tehdy ovšem ještě dlouho poslanec staročeský, který byl jeho věrným přívržencem, jeden z nejvyspělejších, (nebyl to žádný venkovský méně versírovaný poslanec) a chutě navrhl podpisatelům punktací, ža to, že se pro národ tak namáhali, ještě osvědčení důvěry. (Veselosť. )

Pánové, tak se nemá jednati s vládou a já nyní to připomínám, poněvadž také pan Dr. Engel řekl, že sdělení vládou navrhované předloží svým vrstevníkům, tedy klubu.

Avšak když se tak bude jednati, jak se tenkráte jednalo, bude český národ znova sklamán. Já bych si netroufal, pánové, takové věci doporučovati, o kterých jsem zde mluvil. Přímo neuvěřitelně však vypadá, že Dr. Engel kladl již i podmínku schvalovací: " ochranu našich ubohých menšin". Což to medle není úřední povinností každé vlády ve spořádaném státě, chrániti utiskovaných, nevinně pronásledovaných, ba ubíjených! Toť špatná, přímo pravdě nepodobná podmínka, přímo nemravná! A tak se chtí zadávat znova práva, tak těžce dosud uhajovaná!

Jak mežno jest, pánové, srovnati konečně toto odporučování pokusu vlády s osvědčením důvěrníků, které se stalo 19. prosince m. r. v Praze, že klub trvá na tom, že nějaké změny jazykové ve sporných otázkách mohou se státi jedině na základě nezkrácené a plné rovnosti obou národů království České obývajících a se stejným šetřením rovného práva na Moravě a ve Slezsku! Jest ale, panové, jenom jediná zmínka v Grautschově prohlášeni, že chce a bude také řešiti tuto otázku na Moravě a ve Slezsku ?

Jest to pak trojjediné království ? Jest to zachovaní státoprávního postavení, jest to šetřeni národního programu ? Toť jest přímé jeho ponižovaní, to nemůžete vládě odporučiti co zástupcové lidu českého. V prosinci jste odporučili důvěrníkům takovou resoluci a byla přijata, a zde podruhé, jako by té resoluce zase už nebylo. O Moravě a Slezsku, o statním právu a o trojjedinem království neni ovšem ani řeči v prohlášení vlády a poslanec Dr. Pacák přece mluvil o tom prohlášení vlády. On, řekl bych, přímo první část jeho schva luje, ale o druhé časti, kde se nedilnosť a rovnost přímo odvolává a sice zřízením trojdílného území, se ani nezmínil. Kde jsou dále nejvyšší stolice v prohlášeni vládním ? Co budou s námi dělati ve Vídni u nejvyššího soudu ? To jest jenom hra na schovávanou, aby pan Grautsch mel parlament; proto chce Němcům vyhověti a chce míti českou otázku spletenou, že bychom měli nové punktace nevyplnitelné. Panové, buďte varovani!

I ty ostatní odstavce resoluce nesouhlasí s prohlášením vlády a s těmi opatrnými a skrblivými slovy pana Dra. Pacáka, jenž o druhé části prohlášeni vládního hatil se v hluboké mlčení! Ale vláda přece prohlásila, že vydá nova nařízení. V resoluci však stojí, že, jak se to stane bez svolení poslanců českých, že tito přikročí k nejtužšímu odporu, o tom jsme však neslyšeli z ust Dra. Pacáka ničeho. Když vláda řekne: V únoru vydám nové nařízení, bude to jistě bez poslanců českých. Pak to mlčeni a cely ten před veřejnosti zahalený postup panů z komise parlamentní hole klamáni veřejnosti. Není to dodržení programu, nýbrž jeho opouštění lehkovážné, hojně a samovolně jako za úpadku staročeského konané.

Za správné velectění pánové, mám jedině stanovisko to, které den na to zaujal zase organ vedoucí strany "Nar L. " Divím se, že jedenkrát byl alespoň důsledný Zřetelem na hlavni program státoprávní Zde se píše (čte): "My Čechové mohli bychom přistoupiti na myšlénku rozlišován okresů dle národnosti k účelům politické soudni finanční správy jedině tehda bez obavy, když by zároveň ohlásil mistodržitel království Českého - on tu zase není, ma jiné práce než místodržitelovati, je snad zase na policii, - "že vláda podnikne znovuzřízení samostatné zemské vlády pro země koruny České, odpovědné spravedlivé složenému českému sněmu, že zřídí v Praze nejvyšší soudní a správní dvůr, slovem, ze učiní české statní právo konečně skutkem". (Tak to má být!)

Pak bych také na toto prohlášení vlády přistoupil. Ale v prohlášení vládním o samostatnosti není ani slova a strana vedoucí děla jako by tomu nerozuměla. To mne naplňuje znepokojením a nedůvěrou. Mlčeni strany znamená, že mlčky souhlasí také s druhou částí vládního prohlášení, že tedy souhlasí i s trojím dělením této země. To však, panové, jest v odporu s usnesením, ze dne 19. pros. 1897 - v odporu se zaručenými a uznanými právy tohoto království a celým programem národa českého. (Tak jest!)

Náš lid s tím nebude a nemůže býti spokojen, a, panové, ja, abych nevolal k Vám hlasem vlastním, volám k Vam hlasem veřejným, který jest hlasem lidu Tento hlas v tyto dny se ozývající však praví: "Promluvte k vládě, odpovězte důrazně, jak toho vyžaduje důstojnost národa našeho, jenž ve své vlasti nechce se dáti stlačiti na národ nižšího řadu. Promluvte, jinak dojde trpělivost lidu tomu, a promluví on s Vami!"

A teď, panové, ze jsem mluvu o prohlášení vládním, které šlo ústy místodržitele nynějšího p. hrab. Coudenhovea, připomínám, že v tomto prohlášeni jest dokončeni te kapitulace, propuštěním hraběte Badeniho započaté, kapitulace před obstrukcí a před menšinou německou, že jest to krátce úplné ustoupeni před terrorem menšiny. Komentář ku svému prohlášeni ostatně dal p. mistodržitel také nejlépe sám. On začal ponejprv své prohlášení jazykem německým na sněmu království Českého, kde jest nyní původní obyvatelstvo české dosud jeho většinou On tímto prohlášením úředním postavil jazyk německý na první místo a menšině přiznáva tak větší práva než většině. A to jest ústavní mistodržitel! Však on vlastně sám pravil, že není ústavní místodržitel. On sám a jeho prohlášení předem německé jsou živým do kladem nových punktací, jsou urážením a snižováním jazyka českého v jeho vlastní domovině. Toť i proti právu přírody. Buď jest nějaké právo přírody, anebo není právo přírody, aby každý mluvil svým jazykem! Když ale jest většina a menšina zjevná, musí to býti jazyk většiny! Jinak ústavnost všechna nemá žádné ceny, ba ani neexistuje. Místodržitel se proti tomuto přirozenému právu příkře prohřešil, on se prohřešil zároveň proti základním zákonům zemským, které jsou toliko ve shodě se zástupci zemí českých a rodinou panovnickou změnitelny, které jsou přísahami potvrzeny a které jsou uznáním a slibem nynějšího mocnáře potvrzeny. Prohřešil se i proti stoletým zvykům, neboť v tomto království byl český sněm vždy zahájen nejprve česky, a já jsem byl toho osobně v mládí svém jako student svědkem, když nebožtík místodržitel hrabě Forgač, ač Maďaron, zahajoval sněni a představoval se sněmu, ač mu to šlo těžko, toliko v jazyku českém, a já jsem toho s radostí zde na přístropí byl svědkem. Sněm byl vždy zahájen nejprve jazykem českým a přít-ahy královské byly vždy a dle zvyku jedině jazykem českým vykonávány.

Pan místodržitel interpretuje tu rovnocennost národní tak, že jazyk německý jmenuje napřed a že jazykem německým sám napřed mluví. On se dopouští takto lži, když mluví jedním dechem o rovnocennosti a rovnoprávnosti většiny, ponižuje ji zároveň pod menšinu. To jest šlapání zákonů samým zástupcem vlády ve sněmovně. On se také v provádění rovnocennosti a rovnoprávnosti národní již i jinde divně osvědčil. Já nechci s takovým terrorem jako posl. Wolf proto zde křičeti: "Abzug Coudenhove!", ale my bychom měli k tomu více příčiny. Pan mistodržitel měl prováděti jazyková nařízení, on ale tajným cirkulářem spíše naopak poukázal úřady politické, aby je nezachovávaly. V tom jest důkaz té spravedlnosti a rovnocennosti úřednictva rakouského! Všechny nápisy na c. k. úřadech v Praze po prohlášeni jazykových nařízeni a po prohlášení rovnocennosti a rovnoprávnosti se strany místodržitele, které se stalo vloni v únoru, posud jsou napřed německé v samém hlavním městě, v Praze slovanské, a na druhém místě teprve české.

Pět orlů jest n. př. v Hybernskě ulici na budově finančního řiditelstvi vedle sebe v jedné řadě zavěšeno, kde jest všade napřed němčina a teprv na druhém místě nápis český. Je to ta rovnocennost p. hr. Badena a jeho nynějšího místodržitele v království Českém?

Nejdříve by měl správce této země se svého křesla úředního zde mluviti vždy pravdu. Pan místodržitel na útok posl. Wolfa pravil, že on není místodržitelem z jeho milosti ani z milosti kohokoli jiného, nýbrž z milosti Jeho Veličenstva císaře a k Jeho příkazu. (Abg. Wolf: Der ist ein verantwortlicher Beamte!)

Nu, panové, já to přiznávám, že ani vláda není ústavní, ona je z vůle koruny a tím více také místodržitel.

Když zde stojí pan místodržitel ale, dle vlastního doznaní, z rozkazu Jeho Veličenstva, tu se tážu, zda on také z rozkazu Jeho Veličenstva zde má mluviti napřed německy a pak česky, zdali on tak má provádět rovnocennost, když co úřadník i přísahal, že bude veškeré zákony a tedy i o rovném právu zachovávati ?

Nechť odpoví ale ihned! Mám to právo žádati, aby mi odpověděl ihned, sofort, jako to dělá p. posl, Wolf. On zde však ani není, ale kdyby někdo mluvil z Vás (obrácen k poslancům českým), teprve zde nebude a teprve Vám neodpoví.

My však přece jako zástupcové většiny obyvatelstva nemáme zde méně práva, než menšina německá, Jeho Veličenstvo zajisté také nepřikázal panu místodržiteh a podepsav článek 19. z. z. st. ani přikázati nemůže, aby jeho místodržitel zde rušil předem a zjevně jako přední úředník základní zákony statní o rovnosti jazykové, on jistě má spíše - a to jest v jeho úřední přísaze - povinnost býti v zachovávání zákonů příkladem všemu úřednictvu v zemi jako zástupce Jeho Veličenstva. To však musí každého urážeti, když se nám tu mluví jedním dechem o rovnocennosti a rovnoprávnosti a když těmitéž ústy zároveň rovnost zúmyslně se porušuje, to musí u každého cit spravedlnosti nejvíce roztrpčovati.

Poslanci národa českého, mám za to, jsou-li své cti a národa dbalí, jsou povinni netrpěti zde dále takový nešvar, takové zjevné šlapání rovnosti a rovnocennosti národa českého. (Výborně!)

Pánové, síly mne opouštějí; tedy shrnu, co jsem pravil, ještě do několika jen vět.

Menšina německá nechce rovnocennosť v nedílné společné vlasti s námi, nechce narovnání a zůstává tudíž i nadále chaos nynější, nynější neudržitelný stav.

Vláda dle sdělení chce vyhověti menšině a dokonati tak svou kapitulaci před touto vydáním nových nařízení, aby umírnila rozhořčení vlastně surový odpor našich krajanů německých.

Jestli se to stane ale skutkem dle vládního prohlášení, poruší rovnost zákonnou, poruší rovnocennosť, a z toho musí nevyhnutelně podle citu a zákona přírody povstati jen nové zvýšené rozhořčení a nové hluboké jitření v utlačovaném národě českém a poslanci jeho musí pak podle tohoto stavu věci také se říditi, jinak by je stihl osud Staročechů a oni by byli smeteni.

Jediná zbude pak ještě cesta, totiž plnění úřední přísežné povinnosti "zachovávati rovnost jazykovou", bude-li k tomu ještě čas. K plnění této povinnosti by vláda nepotřebovala žádných dotazování se shody německé, poněvadž by konala svou úřední zákonnou povinnost přísežnou, a nebyli by snad tak mravně pokleslí poslanci národa kulturního, který by jim z toho mohl dělat výčitky !

To by nebyla pak vůbec ani strana s politicko a mravností!

Jestli, pánové, ani tato poslední cesta spravedlnosti a práva nastoupena nebude, pak nerad a se zarmoucením to pravím, ten jubilejní den 2. prosince 1898 pro národ český bude dnem hlubokého smutku, anoť bezpráví nám shůry svalené potrvá a ta německá bezohlednost a osoblivosť k panství na déle jen podněcována a šířena bude. Tím jsem domluvil. (Výborně Potlesk, )

Oberstlandmarschall: Es hat sich niemand mehr zum Worte gemeldet und ich schließe die Debatte.

Není nikdo více ku slovu přihlášen a prohlašuji rokování za skončené.

Dávám závěrečné slovo panu zpravodaji.

Zpravodaj přísedící zem. výboru posl. hrabě Schönborn:

Slavný sněme! V této pokročilé hodině nechci trpělivosť slavného sněmu ještě dlouho obtěžovati. Jenom několika slovy musím odpověděti na vývody pana řečníka, který zrovna své vývody ukončil. Podotýkám však hned předem, že tyto vývody byly tak pestré a tak bohatého rozsahu, že nejsem ani s to, abych na všechno, co vážený pan řečník byl pronesl, zde odpověděl.

V začátku své řeči pan Dr. Vašatý ukázal však na to, že smířovací akce, kterou zahájila strana, k níž mám čest přináležeti, nebyla šikovná - tak se vyjádřil pan poslanec - a že vzala svůj počátek ve přání vlády.

Naproti tomu chci jen zcela krátce prohlásiti, že strana naše nemá ve zvyku, aby při uvažování o tom, jaké kroky na politickém kolbišti chce učiniti, ohlížela se po důvodech jiných, než po lásce ku vlasti a po svém přesvědčení, (Výborně!)

A z těchto důvodů též a jen z těchto dévodů akce, která byla zahájena, vzala svůj počátek.

Zcela krátce též musím podotknouti, že zcela neodůvodněny byly výčitky, které činil pan Dr. Vašatý váženému příteli, princi Lobkovicovi za to, že, jak tvrdil pan řečník, jenom následkem pokřikování na něho při zahájení první politické debaty, která v tomto slavném sněmu byla zavedona, pokračoval ve své řeči v jazyku německém. Mohu na to poukázati, že vážený můj přítel již ve své řeči, kterou pronesl ku konci oné debaty, tento případ vysvětlil a že výčitky, které za to mu byly též činěny, odčinil.

Zu Beginn der Debatte hat der Herr