vidno. Věřte mně, že všichni jsme vedeni jedním záměrem, byli jsme vedeni tou snahou, prokázati, že velkostatek to pokládá za svůj úkol dle možnosti a dle sil svých působiti k tomu, aby se jakási půda k věcnému rozhovoru nalezla. Jakým způsobem ? A to věřte mi, pánové, a optejte se na to jednoho každého člena našeho klubu, který Vám dosvědčí, že tento návrh učiněn byl v tom nejpoctivějším záměru. Jakým způsobem návrh tento byl přijat, o tom netřeba dnes mluviti, tyto protokoly, které mám před sebou, nejlépe mohou vysloviti se o tom, jakým způsobem byl přijat tento záměr a ten návrh, a která strana v tom ohledu učinila vypovězení boje, zdali to byla strana naše, která podle svého postavení sociálního i podle hlasů mnohých, které v posledních letech se učinily, pokládala se za oprávněnu v tom ohledu pokus učiniti, zdali z této strany podání tohoto návrhu bylo vypovězením boje, jak včerejšího dne bylo řečeno. Ta bajka o nesmířlivosti, jak Vaší tak i naší, jest konečně odčiněna a před celou veřejností i vzdělaným světem evropským můžeme poukázati k tomu, že jsme to byli my, kteří jsme hleděli učiniti krok k tomuto pokusu smíru, který jsme pokládali za žádoucí.

Tato stálá bájka a námitka, že my to jsme, kteří nechceme přáti žádoucímu smíru v Čechách, a že my to jsme, kteří chceme z těchto sporů, z těchto nesvárů těžiti, jest odčiněna a pravím, že tomu tak není, nýbrž že my jsme chtěli v tak vážném okamžiku věcnou práci prováděti, a že bohužel tato věcná práce nám znemožněna byla oněmi, kteří tak často volali po velkostatku, aby on ve svém postavení sociálním se ujal práce a úkolu smiřovacího. (Výborně. )

Také, pánové, netoliko ve způsobu boje, ale také ve způsobu návrhu s velikým rozdílem se setkáváme.

Já poukazuji k tomu velect. pánové, jaký rozdíl stává mezi návrhy, které byly podány.

Návrh hraběte Buquoye čelil k tomu, aby byl učiněn pokus jakési nápravy, jakéhosi smíru.

Návrh, který dnes zde byl předložen, znamená zrušení něčeho, co my za oprávněné uznáváme. Právě tento návrh čelí

k tomu, aby něco bylo zrušeno, oč my jsme po tak dlouhá léta byli pracně usilovali. To by znamenalo "restitutio in integrum", ale restitutio in integrum, kterou my všickni známe, která neznamená nic jiného než návrat ke křivdám a bezprávím, pod kterýmiž úpěl slovanský národ po tolik let v soustátí rakouském. (Výborně ! Potlesk. )

Co jest návrh dra Schlesingra?

Zcela prostě praveno, jest to zrušení jazykových nařízení, která na předním místě a ponejprv snad tlumočí ony zásady, které jsou nám tak blízké; jsou to zásady známé, nemusím je tlumočiti a opět probírati. Ale zrušení znamená návrat dřívějšího stavu, a co byl dřívější stav? Jsou to bezpráví, zcela prostě to pravím, bezpráví, poněvadž hledělo se na úkor národů jiných prospěti dosavadnímu stavu, který sloužil jednomu národnostnímu kmenu, který bez toho po vždy měl nadvládu v soustátí rakouském.

A ta restitutio in integrum znamenala by, aby všechno to, co dříve stávalo ve prospěch národnosti německé, aby to zas obnoveno bylo tím způsobem, by odčiněno bylo to, co byl získal český národ a naši zástupcové konservativního programu, který spočívá na zásadách spravedlnosti a rovnocennosti, by se to všechno odčinilo, a dřívější stav navrácen byl. To jest jádro tohoto návrhu, nepřijatelného podle mého náhledu, a když se to ví, a když se po těch projevech přes to trvá na tomto návrhu, tu ten záměr jest známý, znamená prohlášení boje, a já vracím slova, která včera proti nám byla pronesena, a pravím: Nikoliv my prohlásili boj, ani návrhem svým, ani slovy zástupců našich, nýbrž tímto návrhem hlásá se boj národu českému, poněvadž hlásá se něco, co je nepřijatelné. (Výborně!)

Velevážení pánové, ta ubohá jazyková nařízení! Jaká česť se těm nařízením stala, že byla prohlášena za příčinu toho velkého boje, který se nyní v Čechách odehrává !

Ubohá jazyková nařízení, která nestanoví nic jiného, než co žádný snad cizinec pochopiti nemůže: že jest to ještě možné, aby v království, kde obývají dva kmeny národnostní, každý úředník nebyl s to zastávati zájmy a práva toho neb onoho příslušníka. To stalo se, jak se dnes praví, záminkou velkého boje; tím se jim stává přílišná čest. Odhalme tu roušku z celé té otázky a za tou rouškou shledáme - já jsem to již pravil a opětuji že docela jiná příčina vele k tomuto jednání.

To jest ten odvěký boj centralismu proti samosprávnému našemu snažení a v lom leží ta příčina těch nesvárů. Račte uvážiti, že, kdyby nebylo bývalo jazykových nařízení, tak by bylo stačilo utvořiti majoritu, jaké dnes na říšské radě stává; tak přes to přese vše ten původní boj se nachází v utvoření majority, která si postavila za úkol hájiti samosprávné náhledy, které tvoří integrující čásť našeho programu. Po 40 let vedeme boj mezi centralismem a samosprávnými našimi náhledy. Proti ústavě, zřízené na půdě centralismu, jsme stále bojovali, nyní utvořila se majorita na základě přirozeného vývinu poměrů na říšské radě, kteráž hledí ve prospěch jak jednotlivých království, tak celé říše poměry jednotlivých zemí na základě samosprávných náhledů šetřiti a hájiti a tím způsobem očekáván jest ten veliký boj, kterýž dnes pod záminkou jazykových nařízení zde v Čechách na předním místě se vede, kde se zásady stýkají a který proveden býti musí, poněvadž jest to historický boj, který v rakouském soustátí během posledních desítiletí jest prováděn.

Nesmí se zapomínati, že jazyková nařízení konečně nejsou nic jiného, jak se bylo prohlašovalo, - a v tom ohledu musím opakovati, což jsem pravil a neškodí to - než prvním krokem k uskutečnění zásad, které my právě při hájení samosprávných zájmů království pokládáme za přední zásadu, totiž hájení rovnoprávnosti a rovnocennosti národní.

Nic jinak se tím nepřišlo českému národu vstříc, než že se praví: "Ty jsi rovnocenný, obyvateli německému v království Českém, ty máš právo hledati a najíti své právo ve své řeči, ty jsi oprávněn svou řečí se honositi a holedbati, což dříve v tom ohledu by se nebylo stalo. " To jsou ty záminky, které daly příčinu k boji ? Jazyková nařízení to jsou, detaily. My hlavní váhu musíme dáti na to, aby ty dvě zásady našly svého uskutečnění, na detailech nám nezáleží.

Ty zásady rovnoprávnosti a rovnocennosti, to jsou ty dva pilíře, na kterých budovati musíme veškerou naši politiku společnou a kteréž zachovávati musíme za každou podmínkou.

Která jsou, pánové, ustanovení jazykových nařízení, kteráž by tížiti mohla právem příslušníky německé národnosti? Praví se, že jedenkaždý úředník jest povinen znáti obě řeči; vždyť záleží ta věc v ustanovení, které stávalo již před 100 a 150 lety, jak mohou dosvědčiti jiní, kteří lépe poměry znají než já.

V čem spočívá to ostří jazykových nařízení, že povinen jest jedenkaždý osvojiti si německou řeč? Kdo chce působiti v Čechách, ať je to Čech nebo Němec, ať ve prospěchu svém vlastním a své vlasti si osvojí, čeho nevyhnutelně potřebuje, jestli se pokládá za syna této vlasti a tohoto království. To jsou ta dvě ostří, proti nimž se útočí. Kdyby se tak nestalo z toho velkého důvodu, který jsem zde právě uvedl v příčině boje centralismu a samosprávných našich zájmů a snah, bylo by to směšné, kdyby se o taková nařízení podobný boj vedl.

Toť, pánové, jsem jaksi předeslal, abych poukázal na to, že to, co v tomto ohlodu pověděti mohu, jest jaksi shrnuto v ná vrhu, který jménem naším přednesli zástupci naši, a že to stanovisko, které v tom ohledu zaujímáme, jest nám kázáno. Souhlasíme a souhlasili jsme a pokládali bychom se za šťastny, kdyby se to potkalo s jakýmsi zdarem, ačkoli po těch slovech, která zde padla, nemůžeme se oddávati blahé naději, aby se pokus náš se zdarem setkal, aby se věcně promluvilo o otázkách, které jsou nám tak blízké. A následek toho jest také dán, že nemůžeme souhlasiti s návrhem, kterýž diametrálně působí proti tomu, co jsme byli chtěli, aby způsobem věcným a svorně o záležitostech těchto se promluvilo. Tím, pánové, také míním, že jsem odčinil způsobem jaksi povrchním - vždyť konečně také po 5denní debatě není třeba tak zevrubně projednávati jednotlivé otázky - všechno to, co souvisí s tímto návrhem, kteréhož želím a lituji, poněvadž očekávám a vím. že návrh ten slouží k přiostření a nikoliv k odstranění stávajících poměrů a že následkem toho, že jsme učinili náš vlastní návrh, který v nejpoctivější snaze byl přednesen a který již došel také ocenění, samozřejmě nám nezbývá nic, než setrvati při návrhu tomto a zamítnouti každý pokus, kterýž takovým radikálním způsobem staví se proti spravedlivým požadavkům našim.

Velectění pánové! Budiž mi dovoleno, abych vzešel na některé příhody, které během posledních dní se byly udály. Tu bych si dovolil především zmínku učiniti o provolání vlády, kteréž v tom ohledu bylo dáno.

Velectění pánové, toto prohlášení vlády chová v sobě, podle mého mínění, tři díly, kteréž jednotlivě se posuzovati musí, a sice na předním místě prohlášení, kteréž srovnává se s náhledem naším ve příčině zachování oněch zásad, kteréž nám tak drahým pokladem jsou, jednotnosti království, spravedlnosti a rovnocennosti kmenů národnostních. Jest, pánové, samozřejme, že vláda se postavila na stanovisko, kteréž my povždy jsme tlumočili a s kterým se srovnávati musíme. Ta druhá otázka se týká záměrů pro budoucnost ve příčině vydání nových jazykových nařízení, kteréž by stanovilo pro království České různé obvody, ve kterých by též různě se jednati mělo.

Velevážení pánové! Jen pod jednou podmínkou možno jest souhlasiti s tímto stanoviskem vládního prohlášení a to jest, aby nejprve vláda záruky skutečné nám poskytla, aby toho práva šetřeno bylo pro příslušníky druhé národnosti v jednom každém okresu tím, že by se postarala o dostatečný počet úřednictva znalého obou zemských jazyků a potom, velectění pá nové, aby tato otázka a sice na základě celého výpočtu utvoření jednotlivých jazykových obvodů byla řešena, sčítaní národnosti aby se dělo jiným způsobem, nežli se to dělo dosavad, (Tak je to!) kde pod nátlakem různých živlů národnost se počítala tak, jak právě bylo libo. Jednomu každému musí býti vyhrazeno právo, aby se směl přihlásiti k národu, jemuž přináleží mateřskou řeči, která musí býti vzata za základ výpočtu. Když takovým způsobem by se jednalo a byla jistota dána, aby ochrany se dostalo menšinám naším, kteréž vedou bez toho život dosti perný (Souhlas) v obvodech německých, jak jsme slyšeli v posledních dnech, pak jest možno o té celé záležitosti mluviti. Pakli by měla býti sčítána národnost jako dosud a mělo to býti ponecháno libovůli jednotlivých živlů, kteří nejvyšší tlak vykonávali na jednotlivé příslušníky, tím by nám nebylo pomoženo nikomu, pánové! Když se chce, a já míním, že vláda zamýšlí tím způsobem zjednati si jasný obraz o poměrech obyvatelstva v království českém, - když na základě toho dále jednati má, když to chce, - jest povinností vlády, aby postarala se o to, aby jeden každý co svobodný muž mohl se hlásiti k národnosti své, a aby v tomto ohledu nebylo činěno podobných opatření, s jakými jsme se při posledním sčítání lidu setkávali. To jest, velectění pánové, první podmínka, kteráž nám musí v tomto ohledu býti dána, první záruka, že se to nebude díti oním způsobem, který sami dostatečně znáte.

Bylo by ovšem dnes předčasným pojednávati o otázce zavedení vyučování obou jazyků na středních školách; o otázce té nechci dnes zde se šířiti, a to proto, poněvadž Vy ráčíte v tomto ohledu docela dobře znáti naše stanovisko, na něž před 10 lety se strany naší poukázáno bylo, že jest nezbytným zájmem obyvatelstva tohoto království, aby v tomto ohledu učiněny byly kroky. Konečně i samým vládním prohlášením vedle toho bylo řečeno, že tato otázka není aktuální, poněvadž snad teprve příštího roku v tomto ohledu kroky státi se mají.

Protož dovolím si, velectění pánové, k tomu poukázati, že by dle mého náhledu takovéto ohraničení obvodů na smíšený, ryze německý a ryze český se zdarem setkati se mohlo, když by v tom směru náprava se stala, jak jsem si zde dovolil nastíniti.

Velectění pánové! Není pochybnosti, že dnes přece stávají jakési podivné rozdíly v tom posuzování jednotlivých národností.

Onen zatvrzelý byrokratismus, se kterým se setkáváme vždy a vždy, kdyby nepožíval jistý kmen národnostní náležité ochrany i v těch ryze českých okresích, našel by dostatečné podpory, které by naše menšiny v těch obvodech ryze německých nenacházely. (Výborně! Tak jest!) My musíme v tomto ohledu žádati jakousi ochranu proti tomuto dosavadnímu zvyku.

Jsem dalek toho, někoho obviňovati, pravím jen, že byrokratismus, který vyrostl v takovýchto poměrech a v takovémto ovzduší, konečně by v ryze českých obvodech jednal tak, proti čemuž bychom my reciprocity nenašli.

Dále ještě pravím, velectění pánové, způsob boje dnes jest jinačí oproti nám, než jej vedeme my. Poukazuji jen na jeden příklad, který se v těchto dnech ode hrál a který mne naplnil velikým roztrpčením. Byly to zprávy o boji, který se vedl v Budějovicích při volbách.

Když se mluví o restituci in integrum' musíme podobných případů vzpomenouti. Když jest možno žádati od nás, abychom se vrátili do stavu, který by učinil možným a přípustným, aby v takovém městě, kde jest převážná většina obyvatelstva českéno, panovalo ještě ryze německé zastupitelstvo, kteréž dnes tak horečným způsobem vede boj a které se neštítí, jak jsem se včera v novinách dočet, i moje jméno uvésti způsobem skutečně nedůstojným ve volebním boji, který se vede v Budějovicích, proto pravím: "Restituce in integrum" nam nestačí. Kdybychom měli jednati o zrušení jazykových nařízení, musily by nám býti dány záruky, že tyto tři zásadní záruky budou zachovány: Jednotnost království Českého, spravedlnost a rovnocennost národů.

Dnes připadá mi jedna poznámka, která zde byla učiněna panem navrhovatelem samým, který mluvil o rovnocennosti obou národů a poukazoval k tomu, že výrobou duševní německy národ v minulosti dosáhl větších úspěchů než národ český.

Velectění pánové! Kdybychom začali vypočítávati sobě navzájem přednosti a vady, jaké národové vzájemně mají, potom jest to boj vůbec světový, poněvadž pánové, mohu to říci, když se nám to pravilo, - našli bychom i jiné národy, kteří v ohledu kulturním učinili ještě více než národ německý; bylo by to pak dle mého náhledu jednoduše směšné, kdybychom hleděli v tomto ohledu Vás nuditi.

Žádáme ale i my, aby se s těmito spornými záležitostmi stále a stále nepřicházelo, poněvadž každý národ má pud učiniti to nejlepší ve prospěch svůj, ve prospěch všeobecenstva a nesmí se, když nebyl sto během století tolik dokázati, jako jiný národ, který se snad těšil osudu příznivějšímu, (Výborně!) činiti z toho záminka, aby se jemu to za vinu kladlo. (Výborně! Výborně !)

To jsou ty věci, ve kterýchž úplně se rozcházíme v pojímání pravé zásady spravedlnosti a rovnocennosti.

Pokládáme za spravedlnosti, aby se jednomu každému stalo po právu. Na druhé straně spravedlnosť vykládá se tím způsobem, aby se zachoval status quo ante, ovšem před vydáním jazykových nařízení

Pánové, do toho se nepustíme. Když uvážíme dějiny soustátí rakouského, jeden každý list dějin těchto znamená chloubu všech národů, kteří tvoří soustátí rakouské.

Jeden každý národ hleděl v šlechetném závodění v průmyslu a v práci zkvétati vedle sebe pod přízni společné dynastie a jeden každý učinil to, co směřovalo ku prospěchu jeho vlasti a následkem toho také ve prospěchu soustátí.

Kdybychom dnes začali sobě předhazovati to či ono, my bychom tím desavouovali staleté dějiny každého kmene v posledním století soustátí tohoto.

Do toho se však nepustíme, poněvadž bychom dostali se ku takovým koncům, že skutečně vše, co se stalo slavného, v posledních desítiletích a v příštích desítiletích pokládalo by se za něco, co by příliš mnoho neznamenalo, kdybychom při tom hleděli posuzovati přednosti a menší přednosti, kterých dosáhl ten neb onen národ.

Jestliže německý národ dosáhl vysokého stupně kultury, přeji mu toho z plna srdce.

Nechť však zkvétati nechá v činné práci a důmyslu také jeden každý národ, který jest právě tak osvěžen jako on tím citem a povinností oproti své zemi učiniti vše co nejlépe, aby vlasti své a národnosti mohl prospěti a býti nápomocen. A že český národ to učinil, - o tom škoda mluviti.

Má se odpověděti na námitky, které se proti nám pronášejí, když se praví: "Česká řeč jest novou, " když se praví, že snad po Dobrovském nebo Jungmannovi český národ povstal?

Nechť pánové přečtou sobě dějiny ty - jsou nestranným soudcem, jejž máme, a dějiny přisvědčí, co národ učinil a hleděl dokázati, a také, co nemohl dokázati pro nepřízeň osudu. (Výborně! potlesk).

A nyní, velectění pánové, budiž mi dovoleno ještě několik slov promluviti i na námitky, kteréž zde byly předneseny, zejména co se týká stanoviska klubu velkostatkářského.

Proti tomuto v poslední době a posledních dnech těžké obžaloby proneseny. Ovšem, velectění pánové, v citu svědomí vlastního a v citu konané povinnosti shledávám také prostředek státi a brániti se podobným obžalobám, ale i vedle kurie velkostatkářské povšechné zde učiněny útoky proti stranám tohoto slav. sněmu, a poukázáno k tomu, že snad strany tyto, tito zástupcové naši i Vaši, velectění pánové, to byli, kteří práci na říšské radě učinili nemožnou, jak dnes bylo řečeno, že tyto strany to byly, kteréž nebyly s to dostatečně seriosním způsobem podporovati faktickou práci v parlamentu atd.

Já na to nechci reagovati; jen na dvě věci chci poukázati.

To, co se stalo, bylo zde již způsobem tak významným charakterisováno, že by bylo jen velmi slabým odleskem, kdybych to chtěl nápodobiti.

Strana německá stále poukazovala k tomu, že není s to, aby ministerstvu hraběte Badena té nejmenší důvěry mohla přinášeti vstříc. Jest to věcí soukromou, jest to věcí její.

Ale velectění pánové, já se táži: Když tedy záleží této straně, jak pravila, na umožnění seriosní faktické práce, proč nebyla s to po pádu hraběte Badena, když nastaly docela jiné poměry, když i zástupcové českého národa šli daleko v nabídce smíru, podati ruku ku společné práci a proč v tomto okamžiku, kde se hledí zjednati půda ke společné práci v otázkách důležitých země a státu se týkajících, uspořádání jakési smírné práce, proč nám řečeno "ne!" V tom ohledu nás vina zajisté nestihla; tenkrát se učinilo vše, co se mohlo, aby se v zájmu jednotlivých zemí umožnila práce parlamentu, se kterýmž ve složení jeho my nikdy nemůžem souhlasiti.

To zde musím jen připomenouti. A jak bylo odpověděno ? Řeklo se nám: quod non, nemůžeme, nechceme, dokud se nezruší jazyková nařízení, kteráž, jak jsem pravil, znamenají pro nás dosti malou míru spravedlnosti a uznání rovnocennosti.

Velectění pánové, to se nesmí zapomenouti v tomto okamžiku, poněvadž právě v tom momentu bylo by bývalo možné, aby prokázali, že se stanoviska politického nemohou podporovati činnosť, jejížto provádění byla by vládou, s kterou nesouhlasí, zahájena.

Ale velectění pánové, co bylo v tom mezidobí, co se v něm dělo, jest každému známo.

Děl se pokus jakéhosi narovnání, a tu není pochybností, že konečně zástupcové českého lidu, pokud jim to česť, pokud jim to důstojnost zástupců českého lidu dovolila, byli ochotni vstoupiti ve vyjednávání ve příčině dalšího jednání.

Co bylo odpověděno ? "Quod non"! To jest jedna věc, na kterou upozorňují a kteráž seslabí na mnoze útoky, kteréž stále a stále proti nám činí.

Nyní, velectění pánové, přešel bych na to, co bylo řečeno proti nám. Co velkostatek potažmo, co zástupcové velkostatku v posledních dnech zde slyšeli, co konečně zde zvěděli, to pánové, až dosaváde nebylo tušeno. Předhazováno nám bylo na předním místě, že velkostatek zlomil, potažmo, že nedodržel slovo své ve příčině vyrovnání v roce 1890. Velectění pánové, já neměl jsem cti zasedati v tomto slavném sněmu v této době, ale já jen dobře se pamatuji, že, dokud bylo možno jednati o těch otázkách, dokud stávala jakási vyhlídka, že by se mohlo věcně o tom jednati, velkostatek hájil zásady, které společně byly ujednány. Když však možnost projednání těch otázek zmizela tím, že kvalifikovaná většina, kteréž bylo ku projednávání těchto otázek zapotřebí, zmizela z tohoto slavného sněmu, tu, velectění pánové, jakým způsobem by bylo velkostatku možno tak se rozmnožiti, aby učinil kvalifikovanou většinu, které bylo třeba ku projednání této věci?

Ale, upozorňuji na to, že pánové nemají příležitosti stěžovati si na to vyrovnání kde oni dosáhli, čeho zejména žádali, totiž rozdělení zemské školní rady, což se stalo v jejich prospěch a ne v náš.

Tato námitka, velectění pánové, kteréž proti nám se stále a stále používá, jest námitka lichá, poněvadž jest nemožno strhnouti velkostatek k tomu, aby učinil více, než vůbec dokázati jest s to.

Vy jste, pánové, více byli svědky než já celých těch příhod, ale to jsem pokládal za svou povinnost zde přednésti.

Dále se musím zmíniti o některých útocích velice bolestných, které zde proti nám byly předneseny. Vzpomínám zejména jednoho slova, které padlo se strany poslance Pradeho, kterýž pravil, že dnes jaksi patří na 3 různé skupiny mezinárodní, to jest skupiny, kteréž nepřináležejí k žádnému národnostnímu kmeni, on poukázal, že jsou to na předním místě internacionální socialisté, kapitalisté internacionální a velkostatkáři internacionální, kteří neznají žádné národnosti.

Velevážení pánové, odpusťte mně, v tomto okamžiku vzpomínám dějin našich a poukazuji k tomu, že toto slovo padlo na neúrodnou půdu, zejména u nás, kde sice máme příslušníky obou kmenů národnostních, ale kteří vědí dobře, jaké povinnosti je vážou ku národnosti, ku které přináležejí, kdež všichni dobře víme, jakým způsobem máme hájiti příslušnost národností ku kmeni národnímu, ke kterému přináležíme.

Bylo poukazováno k tomu, že stále a stále více se šíří zásada, že podobného velkostatku není třeba, a že velkostatek tento zmizí. Já naproti tomu poukazuji k tomu, že záměrem velkostatku dnes není zničiti malý rolnický stav, že úkolem jeho není zahladiti ten stav rolnický,

který nám jest tak blízký. Pravím, bohudík, my známe ten způsob, kterým jednati máme se sousedy našimi rolníky, my známe tu mluvu, kterou máme s ním společnou a to jest ta samá oddanost a láska k rodné naší vlasti. (Výborně!) Pokud ta vytrvá, nebude žádného sváru mezi námi; ať se nikdo nemísí do těchto poměrů našich. My víme, jaké služby, jaký prospěch stav rolnický vlasti naší přináší a my víme, že podmínkou života jeho a našeho jest nezdolná láska a oddanost k rodné zemi a zrovna tak dobře víme, že nemůžeme v ovzduší nad stranami, nad jednotlivými kmeny národnostními zde vládnouti a panovati, že každý v srdci svém a svědomí svém cítí a hledí si příslušnosti k národnosti, a když máme v klubu našem příslušníky německého národa, pokládáme to za čest a za štěstí, že mužové ti podobně jako my ctí národnost svou, poněvadž společně postupovati můžeme v hájení společných zásad našich. Nechť nikdo si nemyslí, že je možno roztržku, rozmíšky v našem klubu vyvolati. Velectění pánové, to nebývá u nás zvykem. Co jeden z nás praví, to ctí také druzí. U nás nebylo nikdy zvykem, že by ten neb onen samostatnou politiku na svou vlastní pěst provozoval a svou vlastní politiku prováděl, a když se minule pravilo a tázalo, zdali jeden člen našeho klubu zde mluvil vlastním jménem svým, či jménem společným, tu poukazují jenom na souhlas u nás všech a poukazuji na to, že solidarita před tím, i potom a na vždy mezi všemi členy naší strany bude, a že solidarita z řad našich nevymizí. (Výborně!) Poukazuji k tomu, poněvadž pan hrabě Sylva-Tarouca se stal předmětem útoků, které zaběhly až do nejzazších končin, že jeho osobní poměry, staly se předmětem těch útoků. Já naproti tomu tvrdím, že celý klub, co jeden muž jemu důvěru vstříc přináší (Výborně! Hlučný potlesk. ) a že celý klub svůj souhlas na jevo dal s tím, že jest třeba, jednou podobným způsobem odčiniti útoky, které stále a stále beztrestně proti nám se podnikaly. Ta doba přestala, kdy podobným způsobem stále proti velkostatku, bylo možno stříleti a vystupovati. My také víme, jaký jest náš úkol a úkolu tohoto budeme hájiti rázným způsobem. A když někdo se táže, který jest ten úkol, povím to prostými slovy.