Tedy mluvíme-1i takovým způsobem o této kultuře, když takovým způsobem na ni hledíme, zdá se mi, že spor o platnosti a přípustnosti obou jazyků stejným způsobem v úřadech, soudech i školách dostává se na docela jinou půdu a má docela jiný význam. Já bych o těch věcech nebyl obšírně mluvil, ale zdá se mi, že bylo toho zapotřebí naproti tomu ustavičnému, z Vaší strany někdy i chvástavému, mluvení o kultuře, na kterou jsem chtěl poněkud zevrubněji posvítiti. (Výborně! Potlesk. )

Mně připadalo, když jsem nedávno slyšel zde z úst jednoho poslance, jenž pokládán bývá za pravého zabíječe a potírače českého národa, dosti malicherné vypočítávání jistých knih z některé veřejné bibliotéky a slyšel jsem slova o německém spisovateli Nitzschovi.

Nemám po ruce stenografického protokolu z 10. ledna, ale tuším, že řekl, že toho nám zvláště doporučuje. Když jsem tato slova slyšel, vzpomněl jsem si na starou zkušenosť, že jména velikých spisovatelů a jejich knihy nacházejí se často v ústech mnoha řečníků, ale obsah jejich, znalost jich jim uniká. (Výborně !)

Já pochybuji, že by byl řečník znal právě tohoto spisovatele, jenž mezi jinými četnými spisy má jedno pojednání: ""Was den Deutschen abgeht".

Tento velice duchaplný a bez odporu veliký myslitel činí velmi příkré výtky Němcům.

Mezi jiným mluví také o nynější kultuře, o nynějším kulturním stavu v německém národě, a tam mezi jiným praví: Dovolte, abych Vám několik těch málo slov přečetl.

Es liegt nicht nur auf der Hand, dass die deutsche Cultur niedergeht. Es fehlt auch nicht an zureichenden Gründen dafür. Niemand kann zunächst mehr ausgeben, als er hat; das gilt von Einzelnen, das gilt von Völkern. Gibt man für sich die Macht, für große Politik, für Wirthschaft, Weltverkehr, für den Parlamentarismus, Militär-Interessen aus, gibt man das Quantum Verstand, das Quantum Ernst, Selbstüberwindung das man hat nach dieser Seite weg, fehlt es auf der andern Seite. Man weiß bereits.

In der Hauptsache, und das bleibt die Cultur, kommen die Deutschen nicht mehr in Betracht. (Slyšte!) Ja, Deutschland gilt immer mehr als europäisches Flachland.

Pan dr. Funke se směje. Já nejsem ten, který to praví, nýbrž jest to Váš velký filosof, o kterém, prosím pánové, já také vím, že velmi přepíná, ale uvedl jsem ho proto, že nám zde byl ten Váš filosof doporučen k našemu studiu i naší pozornosti (Vyborne! Potlesk. Abg. Röhling ruft: Verrückte Ideen!)

Vy říkáte "er ist verrückt. " Pro mne jest otázka tělesného zdraví toho velkého myslitele příliš choulostivou a celá záležitost příliš bolestnou, než abych na toto málo jemnocitné volaní, které jsem sám slyšel, nyní odpovídal; ale to jest faktum, že Nitzschejzpůsobil ve vzdělaném německém obecenstvu veliký ruch, a že právě ve Vašem publiku uznáván jest za neobyčejně silného myslitele. (Výborně! Prof. Rohling: Dormitat bonus Homerus. Auch der gute Homer schläft manchmal!)

Pánové, dovolte, abych po těchto zajisté ne obšírných slovech, která jsem zde promluvil, upustil od dalšího výkladu o správnosti Vašeho respektive našeho názoru. Ta kontroversa zdá se mezi námi dosti ujasněna, nám jde o to, co platí po starém právu, po zákonech, které nejsou dosud nikde odvolány. My o tom zde již tolikráte mluví i, ale bylo to již před třiceti lety, když se tyto spory nacionální zde vedly, že se vždy mluvilo s jedné strany a i s druhé strany, a my jsme to obyčejně bývali, kteří podávali jsme Vám na německé straně bílý list s tím podotknutím, abyste si vepsali pro svůj jazyk jakékoliv ustanovení a jakékoli výhrady, ovšem s tou výhradou, aby naopak také všecko, co chcete pro sebe, platilo také pro nás. Já nepopírám, že z příkrého, až do nejposlednějších konsekvencí provedeného důsledku té neb oné zásady mohou někdy na jedné a vždy také na druhé straně vzniknouti obtíže a tvrdosti, snad i přímo nesnesitelné a nemilé události. Panové, proti nám ty věci vždy šly a my je musili snášeti, ale my říkáme: Odstraní-li se tvrdosti a příkrosti na straně jedné, nechť odstraní se, ale stejnou měrou, také na straně druhé. Ale, jestliže si vezmete také tuto maximu za vůdčí maximu při projednávání a urovnávání sporu v tomto království, pak jsem přesvědčen, že musíme dojíti a dojdeme také k dohodnutí; jestli se ale postavíte na jakékoliv jiné stanovisko, nedojdeme.

Vy vždy vycházíte od jednotné správy státu - a Bůh ví čeho - pánové, to jest ten Váš jakýsi šablonovitý doktrinarismus, který, poněvadž je v Německu náhodou nacionálně jednotný stát, na celém světě nevidí nikde jiných států, než nacionálně jednotných. To jest právě ta obtíž rakouského umění státnického, aby pro administraci státní hleděla k té mnohojazyčnosti, a hleděla zjednati práva jednotlivým národům, které tu jsou. Jest pochopitelno, že problém administrativy jest pro jednojazyčný stát velmi jednoduchým, proto jsme ale v Rakousku, proto nejsme jednojazyčným státem, a proto si pamatujte: Administrativa jest k vůli národnosti, ale ne obyvatelstvo k vůli nějaké centralistické doktríně, které se potom musí administrativa a její úprava podříditi. Pokusme se o to - nejsou ty věci tak těžké, když to vezmete i s tou Vaší šablonou centralistickou docela mechanicky. Víte, jak podle Vašeho stanoviska tyto obtíže v centralisovaném Rakousku, respektive v zemích českých rozřešiti ? Prostě tím, že do té správy postavíte dvojjazyčné úředníky, anebo když postavíte tu vedle českých úředníků na témže místě německé úředníky, pak budou ty obtíže odstraněny. A to stojí, pánové, o několik set tisic zlatých více; ale ty finanční obtíže, ty finační náklady si oba národové v českých zemích velmi dobře a velmi rádi zaplatí, jestli by tím mír a spolubytí bylo vykoupeno. (Výborně!)

To není, jak jsem pravil, můj ideál, to jest jenom applikace Vašeho mechanického šablonovitého názoru, provedení důsledností, které by z něho i pro centralisticky spravované Rakousko daly se vyvoditi.

Avšak postavíte-li na stanoviště, že německému jazyku v této zemi náleží nějaká přednost, že je to hanbou, když někteří Němci musejí se učiti českému jazyku - pan kollega Eppinger to neřekl, ale prosvítá to z řečí jiných, které ku příkladu byly na chebském sjezdu mluveny - jestliže se na to stanoviště postavíte, pak ovšem jest velmi těžko, pak jest přímo nemožno k nějakému dohodnutí smírnému mezi námi se dostati.

Jestli Vy pořáde budete říkati: "nám ta neb ona výhoda náleží a nesmí nám býti vzata", jestli nechcete připustiti jednou pro vždy: že, co chcete pro sebe, platí také pro nás, pak ovšem je všechno smírné smlouvání naprosto zbytečné.

Pánové, dovolte mi, abych ještě několika slovy na sklonku svých ryze polemických výkladů se dotkl toho, co nám pověděl pan kollega Eppinger o prohlášeních státních.

Já ex offo za klub stanoviště nezaujímám, protože stanoště naše již včera pan kollega Pacák zde prohlásil. Ale tolik říkám, že Němci svého bažení po tom, aby jazyková nařízení odvolána byla, nedosáhnou a dosáhnouti nemohou, protože by to byla prostě hrubá urážka českého národa (Tak jest! Potlesk. Hlas: To by si český národ nedal líbiti!) který, pánové, v nařízení hraběte Badeniho nespatřuje poslední cíl, nespatřuje jedině možnou formuli pro jazykovou úpravu v Čechách, který ale, pánové, zatím, dokud něco jiného a podstatně od obou národů uznaného na jich místo není přivedeno, spatřuje v nich záruku konečného jaksi uznání práva svého se strany vládní. Pánové, já pravím, že jediná formulace to není, která v nařízení Badeniho je obsažena; můžeme dojíti snad k jiné formulaci, ale nikdy nemůžeme s naším souhlasem, naší vůlí dojíti k takovému formulování, které by odpíralo první a nejvyšší zásadě naší, to jest: to, co platí pro Vás, nechať platí také pro nás. (Výborně!)

Pánové, Vy nyní mluvíte rádi o slovu "Gleichwertigkeit". Jest zbytečné o tom mluviti; já Vám povím, jak to slovo "rovnoplatnosť, rovnocennosť" vzniklo. Vzniklo to tím - a to tak bývá někdy osud mnohých slov - že to slovo rovnoprávnosť časem se jako nějaká původně dobrá mince otřelo a sice tím, že pánové, podle Vašich výkladů se rovnoprávností nazývalo, anebo mělo nazývati všelicos, co ani z daleka tím nezavánělo.

Proto se nám zdálo to slovo "rovnoprávnosť" málo praegnantním a málo intensivním vyznačením a proto bylo raženo to slovo "rovnoplatnosť" nebo "rovnocennosť".

Ale chcete-li se ptáti, co jest jeho význam ? Ne že bychom chtěli theoreticky a akademicky porovnati kulturu jednoho a druhého národa, ale chceme, aby všecky výhody aneb všechny újmy, které platí pro němčinu, platily také pro český jazyk (Výborně. )

To jest ten obecný význam toho slova "rovnoplatnosť neb rovnocennosť, " to jest prostě to, co mezi lidem dobré vůle může se označiti slovem spravedlnosť, rovnoprávnosť. My po ničem jiném nebažíme, ale my také ničeho nedopustíme, co by tuto plnou rovnoprávnosť jazyka českého v naší zemi nám odpíralo. Já se nebudu ani historií ani státním právem - o tom sporu není - nyní zabývati; já stojím taktéž na půdě konkrétních poměrů, a ti pánové, kteří stojí na půdě konkrétních poměrů v markrabství Moravském, to jsou také páni z německé strany.

Tam ti páni stojí na půdě konkrétních poměrů, tam uznávají rovnoprávnosť, tam nemluví o uzavřeném území. Zde náhodou to slovo "uzavřené území" má pro nás odiosní význam, pokud totiž chcete říci, že to území má býti nám uzavíráno, jak se to v praksi děje. Že to "uzavřené území" německé jest v Čechách na některých místech náhodou trochu delší, větší a silnější než na Moravě, to není ještě argument pro Vás, abyste to, co chcete nechat platiti pro Moravu, nechtěli nechat platiti pro Čechy.

Dovolte, abych ještě slovem se dotkl toho, čeho zase p. dr Eppinger zbytečným způsobem uznal za dobré se dotýkati; to jest těch bouřlivých událostí, které se udály v některých městech českých.

Velectění pánové! Co se udalo v Praze, to násilnictví a to drancování, buďte ubezpečeni, že to nejen na Vaší straně, nýbrž také na naší straně jest jednomyslně odsuzováno a odsoudili jsme to hned prvního dne interpellací, kterou jsme v příčině té podali k Jeho Excellenci p. místodržiteli. Pánové, Vy říkáte, že na straně naší nebylo těch slov odsuzovacích dosti. Já myslím, že jich bylo asi zrovna tolik, jako bylo na Vaší straně slov odsuzovacích proti událostem, které se staly u Vás. Tu zase platí slovo: "Non numerantur, sed ponderantur. " Nevažme, co se stalo v Praze neb co se stalo v Žatci, ne na kvantitě, nýbrž na kvalitě záleží, a násilnická kvalita, to nešetření nedotknutelnosti osob a majetku, to, pánové, se událo v Žatci rovnou měrou. (Výborně! Volá se: Ještě víc. ) Pánové, já nejsem ten, který by omlouval kterýkoliv skutek násilnický, a těším se, že se v tom shoduji úplně s německým p. kollegou, neříkám ani: "Tout comprendre, tout pardonner, " ale tu napjatou, podrážděnou náladu v duši našeho lidu si vysvětluji a tu si musíte vysvětlit. Ta nálada přišla od ustavičného útisku našeho lidu, který se třeba někdy děl ve formách zákonem dovolených, jako jest právní vypovídání z bytů a práce.

Ale to nebyly pouze soukromoprávně odůvodněné případy, to bylo štvaní, které se vymyká veřejněprávní dovolenosti, když přicházejí starostové měst, veřejní funkcionáři, s boykotem, to není zákonné, na to platí předpisy trestního zákona a jiných zákonů.

Odtud ta podrážděnosť.

Že to jde odrazem zase nazpět, že se snad Vy pro to ještě více začínáte rozpalovati, to jest pochopitelno, ale, pánové, my odsuzujeme násilnictví, ale varujme se každý toho všeho, co právě duši lidskou nalaďuje k takovému smýšlení, z kterého u lidí málo se ovládajících a málo zákonů dbalých vychází popud k takovým násilnostem. Nevyčítám takové věci dále a buďte přesvědčeni, že pokud se Prahy týče, nám ještě více než Vám na tom záleží, aby v Praze klid byl zachován a veřejný pořádek nebyl rušen. To řekli řečníci přede mnou nesčíslněkráte, tak že bych se stal nudným, kdybych o tom mluvil.

Já své výklady končím, pravím však, že nás pánové z druhé strany, i kdyby mluvili velmi šetrně a shovívavě, jak to dnes k našemu velkému zadostiučinění formálně se stalo, k tomu nepřimějete, abychom Vám dali svou podporu, když žádáte, abychom se my připojili k naléhání na vládu, aby jazyková nařízení ze dne 5. dubna zrušila. K tomu my se nepropůjčíme, poněvadž, jak jsem pravil, v těch nařízeních spatřujeme jeden způsob splátky, který se nám může v této jazykové otázce dáti. Jestli možná jinou formu upravení těchto jazykových otázek nalézti, vždyť, pánové, jest možno i zákonnou formu nalézti, vždyť máme zde návrh, který hrabě Buquoy učinil. Komise se má o té věci raditi a jde-li Vám o to, můžete se jednání toho účastniti. Nemějte skrupule, že jest sněm k tomu nekompetentní. Nedávno v tyrolském sněmu odhlasovala se resoluce, která uznává kompetenci sněmu zemského a té resoluce se súčastnili přívrženci Vašeho směru, dostali ovšem za to repriment od Vídeňského Vašeho vedoucího orgánu. (Hlas: Ostdeutsche Rundschau. ) Nikoli, byla to "Neue Freie Presse". Ostatně, ať je věc jakkoliv, já uznávám a pravím upřímně své stanovisko v té věci.

Já jsem velmi reální politik, mně jest nařízeni to vítáno. Já pravím, že vládu pokládám za oprávněnou vždycky vydati jazyková nařízení potud, pokud by se držela při vydávání těch nařízení v mezích základních zákonů, které udělují právo k provádění platných zákonů vydávati vysvětlující nařízení.

Platné zákony dosud ustanovují rovnou platnost obou jazyků v království českém. Proto jest vláda oprávněna takové nařízení vydávati. Ale, pánové, já Vám hned pravím tolik, že v interesu zabezpečení dohody a míru v zemi bylo by mně milé, aby se toto disposiční právo vlády zmenšilo tím, že by na základě jednotného usnesení obou kmenů zákony se sdělali. To jest forum a kompetence zákonodárná. Nyní jest spor o to, které forum to jest, a tu, pánové, dovolte, abych nebral vážně Vaše ustavičné tvrzení o jediné kompetenci říšské rady. Ta říšská rada má vydávati zákony o platnosti několika sedmi, osmi neb devíti jazyků v zemích, v kterých nejen historický vývoj, poměry spolubydlení obyvatelstva a spoluobcování, nýbrž i kulturní význam toho neb onoho kmene jsou dočista různý. Kdybyste chtěli vydati jednotný zákon, vydali byste bezvýznamný rámec, který by si musíl každý sněm zemský vyplniti. To není pravda, že říšská rada jedině jest kompetentní, protože, když se jednalo r. 1867 o sdělání základních zákonů, to Vám Dr. Pacák všechno velmi důkladně citoval a výslovně to uznal Sturm, že ku provádění, ač jestli toho třeba, těchto zákonů, jest kompetentní eventuelně říšská rada, eveatulně vláda se svými nařízeními, eventuelně zemský sněm. To jsou ostatně věci, o které, věřte mi, mezi lidmi dobré vůle spor brzy se urovná. O té formální kompetenci shoda by se našla, ale první věc jest, by se našla shoda inmerito. A věřte, ta shoda se podaří jen tenkráte, když to rovné právo v tom směru akceptujete, ve kterém mývám ho podávali; co Vy nám, to my také Vám. Tím končím. (Výborně! Potlesk. Řečníku se gratuluje. )

Oberstlandmarschall: Es gelangt nunmehr zum Worte der erste für den Antrag eingetragene Redner; ich ertheile das Wort dem Herrn Abg. Dr. Reiniger.

Abg. Dr. Reiniger: Hoher Landtag! Wenn ich recht berichtet worden bin, so hat der Herr Vorredner so manchen guten Tropfen Zukunfts-Ministerialberuhigungsöls in die Flut seiner Worte gleiten lassen, Ich glaube meinerseits, dass dieser kostbare Stoff verschwendet worden ist; denn solange das, was Sie täglich und namentlich in der letzten Zeit gegen uns thun, in so crassem Widerspruche zu dem steht, was Sie zu uns reden, dürfen Sie nicht voraussetzen, dass Ihren Reden eine besondere Ueberzeugungskraft zukommt. Es ist in den Debatten der letzten Tage so manches treffende Wort gesprochen worden über den Gegenstand des vorliegenden Antrages, über die Sprachenverordnungen des Grasen Badeni und die Verhältnisse, welche mit diesen unheilvollen Verordnungen im Zusammenhange stehen.

Ich glaube, es wird jedermann zugeben müssen, dass es schwer ist, über diesen Stoff etwas Neues zu sagen, das nicht bereits Gemeingut namentlich derjenigen Kreise ist, welche sich berufsmäßig mit Politik zu beschäftigen haben; denn obwohl es kaum ein Jahr her ist, seitdem die Verordnungen erlassen worden sind, so ist die Litteratur über dieselben, ich spräche nicht von der periodischen Tageslitteratur, förmlich ins Unermessliche gewachsen.

Immerhin aber ist es nothwendig und halten wir es für unerläßlich, dass unsere Stellungsnahme zu diesen Verordnungen immer wieder dargelegt und erörtert werde, denn auch Sie haben bisher nicht nachgelassen, immer und immer wieder zu versuchen, den Beweis zu erbringen, dass nur unsere nationale Unduldsamkeit es sei, unsere "Principienreiterei", welche sich, der "Nothwendigkeit" "Zweckmäßig keit" und "Gerechtigkeit" dieser Verordnungen durchaus verschließen will.

Seit dem Tage, an dem wir in dieses Haus getreten find, ist kaum eine einzige Sitzung vorübergegangen, aus welche nicht irgendein Ereignis von außenher beunruhigend seinen Einfluss geäußert hätte; bald waren es Vorgänge in den Straßen dieser Stadt, bald Regierungsmaßnahmen und Maßnahmen von Regierungsorganen, wie es am heutigen Tage wieder der Fall war.

Unsere Verhandlungen werden von Tag zu Tag immer wieder gestört durch äußere Einflüsse. Sie dürfen sich daher nicht wundern, wenn meine Ausführungen vielleicht jener absoluten Ruhe entbehren dürften, welche den Ausführungen des Herrn Dr. Eppinger eigen war, der sich eines ganz besonderen und exceptionell ruhigen Temperamentes erfreut.

Ich bin heute nicht in der Lage in so ruhigem Tone und mit solcher unentwegter Planmäßigkeit den Stoff zu behandeln, den ich mir als Thema meiner Ausführungen gestellt habe, und werde mich daher darauf beschränfen, mehr rhapsodisch auf jene Punkte des Verhandlungsstoffes einzugehen, welchen zu erörtern mir besonders nothwendig erscheint.

Es war vor circa einein Jahre, als in diesem hohen Hause der leider noch immer im Amte befindliche Statthalter dieses Landes eine Regierungs - Erklärung vom Stapel ließ, in welcher angekündigt wurde, die hohe Regierung beabsichtige die Regelung der Sprachenfrage in nächster Zeit in An griff zu nehmen und durchzuführen. Schon die leichtsinnige Frivolität, mit welcher dies angekündigt wurde, als ob es sich um eine Frage handelte, deren Lösung überaus einfach sei, ließ uns erwarten, dass, was die Regierung in diesem Punkte thun wurde, gewiss nicht dazu beitragen würde, die Frage zur wirklichen Lösung zu bringen und den Nationalitätenstreit in diesem Lande zu beendigen.

Unsere diesbezüglichen Befürchtungen wurden in der That noch weit übertroffen durch das, was wirklich eintrat. Das, was geschah, wozu sich Graf Badeni selbstverständlich, wie wir annehmen, vor allem Anderen durch Ihren Einfluss verleiten ließ, war nicht einer jener Eingriffe in unseren nationalen Besitzstand, wie wir solche feit Jahrzehnten schon gewohnt find, es war weit mehr, es war ein Versuch, unseren nationalen Besitzstand an der Wurzel zu fassen, uns eine Schlinge um den Hals zu weifen, mit der es früher oder später möglich sein würde, uns endgiltig zu erwürgen. (Beifall. )

Es kann nicht meine Aufgabe sein, auf die einzelnen Bestimmungen jener Verordnungen einzugehen, sie find oft genug erörtert worden, aber ich werde mir doch erlauben, auf zwei große Gesichtspunkte, welche in diesen Verordnungen zum erstenmale einen weitgehenden Ausdruck fanden, einzugehen und dieselben einer kurzen Kritik zu unterziehen.

Einerseits ist es der Grundsatz, der ausdrückt, dass im ganzen Lande Böhmen jeder Čeche bei jedem Amte jener Ressorts, auf welche diese Verordnungen sich beziehen, in seiner Sprache Recht finden kann, dass in diesem Lande bei allen kaiserlichen Ämtern čechische Eingaben in eben dieser Sprache ihre Erledigung finden soffen, und dass auch die innere Amtssprache bezüglich solcher Erledigungen diejenige der Eingabe kein muss. Es wird dies mit dem Hinweise auf die "Gleichberechtigung" beider Sprachen in diesem Lande begründet, wie ja diese Gleichberechtigung gewöhnlich von Ihnen im Munde geführt wird.

Andererseits wurde, und zwar in der zweiten Verordnung, der Grundsatz ausgesprochen - der übrigens nur eine natürliche Confequenz des ersten ist - dass sämmtliche Beamte und sämmtliche Anwärter auf Beamtenposten in Böhmen beider Landessprachen mächtig sein muffen.

Was nun den ersten Grundsatz anbelangt, so glaube ich, bringt er nur theoretisch, nur wenn man Den bloßen Wertsinn der Verordnung, ins Auge fasst, den Grundsatz der Gleichberechtigung beider Völker, beziehungsweise Sprachen zum Ausdrucke In Wirklichkeit stellt sich die Sache ganz anders. Man kann nach meiner Ansicht ein Gesetz oder überhaupt eine gesetzliche Bestimmung, daher auch eine Verordnung, niemals nach ihrem bloßen Wortlaute beurtheilen, sondern muss auch in Betracht ziehen, welcher Art die Verhältnisse sind, auf welche dieselbe ihre Wirkung äußern soll.

Sie natürlich machen sich die Sache leicht; Sie weisen regelmäßig daraus hin, dass ja die Sprachenverordnungen nicht einmal die Worte ,, deutsch" oder "čechisch" enthalten, sondern von Sprachen überhaupt sprechen und dadurch allein schon ganz bestimmt bewiesen werde, dass eine Sprache eben nicht mehr gefördert ober in Schutz genommen werden soll als die andere. Das ist aber nicht richtig, wenn man die faktischen Verhältnisse in Böhmen nicht in Betracht zieht. Ich glaube, dass es für die Ordnung aller Sprachenzwiste und aller sprachlichen Differenzen in einem Lande nur einen Standpunkt gibt und das ist der, dass die Uibung bisher bezüglich des Gebrauches der Amtssprache in Geltung war und dann weiter die Erwägung, ob etwa ein zweifelloses, d. h. ein wirklich vorhandenes praktisches Bedürfnis das Abgehen von dieser Uibung im gegebenen Falle nothwendig macht. Die bisherige Uibung war nun jedenfalls die, dass nicht im ganzen Lande bei allen landesfürstlichen Behörden ein Čeche über eine čechische Eingabe eine čechische Erledigung haben konnte und dass er auch bei einer solchen Behörde nicht unter allen Umständen eine čechische Verhandlung erwirken konnte. Es frägt sich nun lediglich, ob wirklich ein praktisches Bedürfnis und nicht etwa ein bloßes politisches Bedürfnis für eine weitergehende Anwendung der čechischen Sprache im Amtsgebrauche und für čechische Beamten vorhanden wäre, so dass die vollständige Zweisprachigkeit durchgeführt werden müßte und das, glaube ich, ist absolut von der Hand zu weifen.

Beide Sprachgebiete sind so vollständig von einander abgesondert (man könnte dies als einen ganz besonders glücklichen Zufall bezeichnen), dass hier, wie nicht so leicht anderswo, die beiden Sprachgebiete sich als ziemlich geschlossenes Ganze darstellen.

Wenn wir dies in Betracht ziehen und ich glaube, es muss dies als ganz richtig angenommen werden, mit Ausnahme vielleicht einiger kleiner Sprachinseln oder ganz geringer Landestheile, so wird man auch sofort zugeben müssen, dass die geringfügigen in der deutschen Bevölkerung des geschlossenen deutschen Sprachgebietes eingestreuten čechischen Bewohner von Haus aus der deutschen Sprache mächtig sein müssen, weil sie sonst im deutschen Sprachgebiete ihr Fortkommen überhaupt nicht finden könnten. (Rufe: Und die Handelsbeziehungen?) Die gehen nicht von Ihnen aus.

Wenn dies der Fall ist, so ist es selbstverständlich, dass diese Bewohner auch kein praktisches Bedürfnis haben, gerade bei den Aemtern die čechische Sprache vorzufinden. Wenn sie mit deutscher Sprache außerhalb der Aemter ihr Auskommen finden und finden müssen, wenn sie derselben so weit mächtig sind, dass sie diese finden können, müssen und können sie sich bei den Aemtern der deutschen Sprache bedienen und es handelt sich um gar kein practisches Bedürfnis auf ihrer Seite.

(Rufe: Wenn man das verlangen würde für čechische Bezirke!)

Es kommt bei der Beurtheilung dieser Frage aber nicht nur das praktische Bedürfnis in Betracht, sondern auch die weitere Erwägung in wie weit demselben Rechnung zu tragen sei; meines Erachteus kommt nämlich auch noch der Umstand in Frage, welcher Art die čechische Bevölkerung ist, die sich im deutschen Sprachgebiete aushält und solche Ansprüche erhebt. Ich glaube, es ist ein allgemeiner Grundsatz, der in der ganzen Welt gilt, dass derjenige, der sich aus seiner Heimat in ein anderes Land und unter ein anderes Volk begibt, sich anbequemen muss in allen seinen Lebensgewohnheiten den Gebräuchen, Sitten und Gesetzen jenes Volkes, dass er also nicht den Anspruch erheben kann, dass das Volk, zu dem er kommt, das ihn nicht zu sich gerufen hat, in dessen Mitte er seinen Unterhalt findet, sich nach ihm, nach einen Gesetzen und Einrichtungen richten toll.

Wie kommen wir in Deutschböhmen dazu, wegen der übrigens geringfügigen čechischen Minoritäten, die größtentheils und jedenfalls nur mit wenigen Ausnahmen aus nicht erbgesessenen, nicht autochtonen Čechen bestehen, sondern aus eingewanderten, die eben nur eines besseren Erwerbes wegen bei uns sich eingefunden haben, dass wir zum Dank dafür, dass wir ihnen dielen Erwerb bereitwillig gewähren, darein willigen sollen, dass unser Land wegen dieser Fremdlinge aufhöre ein rein deutsches zu sein und dass die Verwaltung unseres Landes deswegen verčecht werde. (Ruf: So ist es!) Es ist, meiner Ansicht nach daher ein praktisches Bedürfnis auch für die Minoritäten des čechischen Volkes, die mit uns wohnen, nicht vorhanden, dass im deutschen Sprachgebiet überhaupt eine čechische Amtssprache existiere.

Es ist selbstverständlich, dass ein solches praktisches Bedürfnis noch weit weniger vor-