ten die Sitzung überhaupt verhindern und darum fingen Sie einen Höllen-Spectabel zu machen an, so gut Sie es konnten, und brachten es wirklich zu wege, dass der Landtag am selben Tage in die Brüche gieng; und wollen Sie noch einen weiteren rozdíl wissen ? Sie sagen, nicht Tage lang haben wir gewüthet; und in einer ganz anderen Tonart; was ist das gegen diese Lärm- und Schimpffcenen im Wiener Parlament. Das sagen Sie. Nun, was die Tonart anbelangt, so weiß ich nicht, ob gerade in Prag die Pultdeckel melodischer klingen als in Wien, vielleicht hier, weil die musikalische Stadt Prag einen besseren Resonanzboden bot. Was aber die Dauer anbelangt, denke ich mir, wenn Jericho gleich beim ersten Rundmarsch und Getute der Juden eingefallen wäre, hätten sie doch nicht noch siebenmal herummarschieren müssen. (Beifall. )

Und wenn gleich am ersten Tage durch die gewaltthätige Obstruction der Landtag in Brüche gieng, so brauchten Sie sich nicht weiter anzustrengen und zu spekulieren; aber einen Anspruch aus irgend eine Anerkennung Ihrer Nationalität oder aus eine wenigstens verhältnilmäßig gute Sittennote, auf ein "lobenswerth" nun den wüsste ich mir nicht herauszuleiten.

(Beifall links).

Also damals wurde aus dem Ausgleiche nichts, weil sie ihn nicht gewollt haben. Damals kamen unsere Landboten ziemlich kleinmüthig und beschämt nach Hause und erzählten ihren Wählerschaften, dass es nicht zusammengieng, weil es die Herren Jungčechen nicht gewollt und nicht zugestimmt haben. Wissen Sie, was wohl unsere Wähler thaten? Nun sie schüttelten die Kopse, schluckten hübsch viel Gift und Galle herunter, wovon ein reichlicher Vorrath jetzt noch angehäuft ist. Aber bei dem nächsten ähnlichen Anlasse sagten sie den Abgeordneten: "Sie, Herr Abgeordneter, Sie sind zwar ein recht verständiger Herr, haben sich auch bei den Prager Affairen vielleicht allein recht anständig benommen, aber wissen Sie was, wenn sich nächstens einmal wieder eine Gelegenheit ergibt, und es handelt sich darum, etwas um jeden Preis durchzudrücken, und wenn das Hausmittel der Jungčechen wirklich hilft, dann wäre es besser, wenn sie nicht so anständig wären. "

Sehen Sie, das haben unsere Abgeordneten gemacht, und da kam die Sprachenverordnung und da war der casus belli, den unsere Wählerschaft gemeint hatte, auf einmal gegeben. Da giengen unsere Abgeordneten nach Wien und giengen auch in die Obstruction; diese haben sie zuerst nach Zulass der Geschäftsordnung versucht, und erst als ein Bruch der Geschäftsordnung nach dem antern sie vom Boden des Rechtes und Gesetzes wegdrängte, dann erst fiengen sie an, die gewaltthätige Obstruction zu treiben und als das crimen Falkenhayn, dieses Attentat auf die parlamentarische Freiheit, diese Lähmung des Parlamentarismus durch Polizeigewalt, versucht würde, da gieng es wie ein orkanartiger Sturm los, besgleichen wir in der Geschichte des Parlamentarismus noch nicht erlebt haben. Allerdings da kam es zu Seenen, welche einem beim bloßen Lesen Haarsträuben verursachten, und wir können uns wohl vorstellen, dass es formell einer Reconstruction des Menschen bedurft hatte, um ihn zum Thun dessen zu veranlassen, - und wissen Sie, was unsere Wählerschaft that? Die hat das nicht etwa zum Anlass genommen, ihre Abgeordneten zu verdammen, die ermaß ganz einfach an der abstoßenden Form die Größe des Opfers an Selbstverläugnung und Selbstüberwindung (Rufe: Sehr gut, auszeichnet!), welche die Abgeordneten ihrem Volksthum gebracht hatten, unsere Bevölkerung empfieng sie in heller Freude, als sie aus dem gesprengten Parlamente nach Hause kamen (Ruf: To je faktum!), sie einpfieng sie mit Dank, aufrichtiger Anerkennung und bereitete ihnen eine so ehrenvolle Begrüßung, wie sie überhaupt noch nie da gewesen war (Bravo! links) und sehen Sie, dieselbe Bevölkerung hat auch unsere Landboten an diese Stelle geschickt.

Sie verlangt auf das Entschiedenste, dass wir nicht nachlassen in der Erreichung jenes Zieles, um das schon mit soviel Öpfermuth im Parlamente in Wien gekämpft worden ist.

Sie verlangt von uns, dass wir die Aufhebung der unglückseligen Sprachenverordnungen mit allen gesetzlich zulässigen Mitteln erreichen, und mindestens das thun, was wir zur Erreichung dessen thun können.

Und sehen Sie, solange diese Verordnungen nicht zurückgenommen sind, werden Sie dieselben Erscheinungen finden, wie heute, und so jederzeit, wenn deutsches Recht angetastet und in deutschen Besitzstand eingedrungen wird. So werden Sie unser Volk in Zorneswuth aufbrausen sehen, das sonst schwer und nicht leicht erregbar, aber wenn einmal in den Kamps geschickt, unnachgiebig und zähe ist. So werden Sie alle Tage das sogenannte Deutschböhmerland in Wehr und Waffen sehen, dal Deutschböhmerland in Kampf und Wehr, und wenn wir uns nicht selbst verlieren müssen wir siegen. (Bravo! Bravo! Händeklatschen. )

In formeller Beziehung setze ich den Antrag auf Einsetzung einer 24gliedrigen,

aus und vom ganzen Hause zu wählenden Commission, welcher der Antrag zur Vorberathung zuzuweisen ist und stelle ferner nach § 42 der Geschäftsordnung den Antrag aus Zulassung einer Debatte über die haupt sächlichsten Grundzüge des gestellten Antrages. (Bravo, Bravo ! Händeklatschen. ) Redner wird von seinen Parteigenoss. beglückwünscht. )

Oberstlandmarschall (läutet): Der Herr Abgeordnete Dr. Eppinger hat einen Antrag gestellt, es möge das hohe Haus beschließen, daß bei der ersten Lesung auch über die Grundsätze des in Verhandlung stehenden Antrages verhandelt werde.

Pan posl. dr. Eppinger učinil návrh, by slavný sněm se o tom usnesl, aby při přítomném rokování se jednalo též o zásadách návrhu k prvnímu čtení položeného. O tomto návrhu jest se mně tázati slavného sněmu.

Podotýkám, že při takovém návrhu nečiní se ani dotaz na podporu ani se nepřipouští žádná debatta.

Ich bemerke, dass bei dem formalen Antrage, welchen der Herr Abgeord. Dr. Eppinger bezüglich der Zulassung einer Debatte gestellt hat, weder eine Unterstützungsfrage noch eine Debatte über diesen Antrag zulässig ist, dass aber derselbe sofort zur Abstimmung kommen muss.

Ich ersuche die Herren, welche für die Zulassung der Debatte stimmen, die Hand zu erheben.

Žádám pány, kteří pripouštějí, aby byla debata provedena, by vyzdvihli ruku.

Der Antrag ist angenommen. Návrh jest prijat.

Dovoluji sobě ohlasiti, ze jest k tomuto předmětu přihlášena celá řada řečníků.

Ich erlaube mir dem hohen Hause mitzuthetlen, dass zu diesem Gegenstand eine ganze Reihe von Rednern vorgemerkt ist.

Contra páni poslanci: dr, Kaizl, kníže Bedřich Schwarzenberg, dr. Koldinský. dr. Vašatý, hrabě Harrach, dr. Pippich,

dr. Baxa, dr. Pacák, Adámek, Špindler, dr. Dvořák, dr. Dyk.

"Pro" die Herren Abgeordneten: Dr. Reiniger, Dr. Leitner, Opitz, Wolf, Strafe, Dr. Pergelt.

Im Sinne der Geschäftsordnung habe ich zunächst dem ersten gegen den Antrag eingetragenen Redner das Wort zu ertheilen.

Ve smyslu jednacího řadu udělím slovo prvnímu pánu, který jest zapsán proti návrhu a dávám slovo panu posl. dra Kaizlovi.

Posl. dr. Kaizl: Slavný sněme! Slyšeli jsme právě řeč, která má obhajovati přání našich německých rodáků, které se nese k tomu, aby jazyková nařízeni vydaná hrabětem Badenim byla zrušena, řeč, pánové, o které podle vnějšího effektu, jehož docílila na tamté straně, dalo by se zavírati, že má malý význam, a že málo vyniká obsahem svým nad ony, - řeknu přímo - pobuřující řeči, které jsme v minulých dnech s oné strany byli slyšeli. A pánové, jest to podivné a jest to politování hodné a pro niveau, které tam na oné straně panuje, charakteristické, že podle toho, jaká míra šlágrů a hodně důrazných frází se v každé řeči nalézá, že podle toho jest její effekt a význam a ocenění.

My, pánové, na naší straně jsme velmi dobře postřehli, že výklady pana řečníka, který právě přede mnou mluvil, byly jednak nejvěcnější, které jsme dosud s oné strany slyšeli, jednak obsahovaly v sobě také nejpovážlivější a nejnebezpečnější útoky proti stanovišti, které my zde zaujímáme. A naše stanoviště a naše požadavky nesměly by býti tak pevně odůvodněny, jako právě jsou, kdyby měly obstáti před nájezdy, které právě v řeči pana dra Eppingra jsme slyšeli.

Dovolte, abych přešel hned in medias res, a sám napřed prohlašuji, že nemám dokonce v úmyslu, snad slavný sněm obtěžovati nějakými paragrafařskými výklady všeho, co o jazykových nařízeních soudím, nýbrž hlavně na politické a nepolitické momenty, které zde byly uvedeny proti nám, poukáži.

Pan kollega z oné strany správně vyložil zde, jak asi v našich rozumech a hlavách se obráží pojímání o jazykových řádech v tomto království. V celku, musím říci, velmi správně postihl to, co my pokládáme za správné. Ale potom přešel k výkladu a kritice toho našeho stanoviště a tu první stanice, ve které se zastavil, první paradoxon, které nám vytýkal, týkalo se onoho slova: "zemské jazyky" a "jazyky v zemi obvyklé", a tu nám s jakýmsi zadostiučiněním člověka, který je opravdu o svých slovech přesvědčen, vykládal, v jakém strašném odporu se svými argumentacemi se nacházíme, pravíce jednou, že v Čechách jsou jazyky v zemi obvyklé aneb zemské jak čeština tak němčina všude, kdežto v Dolních Rakonsích a ve Štýrsku se svou argumentací jsme v koncích.

To jest první základní omyl na oné straně; neboť co vyrozumíváme jazykem v zemi obvyklým a zemským jazykem, to jest v Čechách náhodou docela jedno. V Cechách jest jazyk v zemi obvyklý a zemský jazyk jedno a totéž a, jestli chcete znáti argument pro to, pročtěte si zákon z r. 1867, kde čtete v § 19. "o rovném právu všech v zemi obvyklých řečí ve Škole, úřadu atd, " a potom přečtěte si zemský zákon ze dne 18. ledna 1866. o provedení rovného práva obou jazyků zemských ve Škole; čtete v § 1. nešlová: "oba jazyky v zemi obvyklé", nýbrž slova: "oba jazyky zemské. " To jest, v království Českém užívá se promiscue obou výrazů: landesüblich" a, Landessprache" pro označení obou těch jazyků, které v zemi jsou, jichž se v zemi užívá a jichž v úřadech a školách stejnou měrou smí a může se užívati.

Naproti tomu - a tu jsem při námitce p. dra Eppingra - mají se věci v Dolních Rakousích docela jinak. Mámeť rozhodnutí říšského soudu v příčině užívání jazyka českého v obcích a školách, které v tomto arcivévodství jsou české. Není pochybnosti, že jsou tam české obce, a říšský soud uznál, že český jazyk jest v Dolních Bakousích jazykem, který je v zemi obvyklý. Jest to "landesüblich" řeč, a podívejte se na rozhodnutí říšského soudu v příčině češtiny v Dal. Rakousích, které vyneseno bylo dne 25. dubna 1877. Tam máte ty nálezy. Ovšem, velectění pánové, říšský soud připustil, že "landesüblich" je Čeština v Dol. Rakousích jenom v takových obcích neb osadách, které buďto veskrze aneb převážně českými obyvateli jsou obývány.

Tedy prosím, tu máte tu první antinomii, kterou nám p. kollega z oné strany vytkl. Mohl bych tu ještě uvésti příklad o užívání němčiny v Haliči, o kterém říšský soud rozhodl.

Zde jest zříti, že docela jiné jest postavení česk ho jazyka v království českém, jakožto jazyka, který jest zde landesüblich a Landessprache. To jest přece věc, která osvědčuje každému, kdo poměry jen trochu zná a kdo zná celou historii tohoto království, kdo zná celou legislativu, která se táhne od dob obnoveného zřízení zemského až na naše dny, že vždycky se užíválo slov, že čeština a němčina jsou zemské jazyky v Čechách v celém království tak, že oba jazyky jsou stejnou měrou při úřadech i ve Školách přípustný. To rozlišování "landesüblich" ve smyslu, který dnes si Němci osvojili, platí ovšem pro Rakousy pod Enží, ale "landesüblich" jest čeština i němčina v Čechách ne vtom úzkém, jaksi konstrujete, teritoriu a nejde to pro podporu tohoto po zákonu nesprávného výkladu uváděti slova, že se mluví také o "Weinland" o "Bierland" atd. Když dovolával se pan řečník dále onoho nálezu nejvyššího soudního dvoru ze dne 3. listop. 1897, dovolte, abych také já, ne o tom nálezu, nýbrž o celém způsobu, jakým byl nález tento přiveden k místu, několik slov promluvil, a dovolte, abych řekl několik slov, že jest to největší opovážlivost a nejnesmyslnější zapomínání se strany nynějšího presidenta nejvyššího soudu, že se propůjčil za orgán, který takovýto nález nejvyššího soudu svedl. Kdo zná výklad ustanovení § 13. bývalého soudního řádu a kdo zná objasnění, které se již v roce 1803 tomuto ustanovsní dostalo, kde se praví, že: "den Appellationsgerichte wird auf seinen Bericht vom 24. dieses Jahres bedeutet, es unterwaltet kein Anstand, dass nach "Weisung des § 13. der Gerichtsordnung es einem jeden Kläger freistehe seine Klage in der gleichen landesüblichen deutschen oder böhmischen Sprache einzubringed, dabei schriftlich zu verhandeln und den Belangten die rechts-freundliche Hilfe zu statten kommen zu lassen a td. Tady máte z r. 1803 authentický výklad, který byl v roce 1848 znovu dotvrzen kabinetním listem Jeho Veličenstva císaře o plné platnosti jazyka českého a německého v království českém. Nyní přichází muž, který mel r. 1880 odvahu vydati nařízení jazyková - a muž ten jest Stremayer - v kterých jest obsaženo pravidlo, že oba jazyky při všech úřadech v království českem jsou tak oprávněny, že se v nich mohou podání činiti a vyřízení dávati, týž muž který toto nařízení podepsal, ma dnes opovažlivost, že v nejvyšším soudním dvoru pod svými auspiciemi a pod svá křídla vezme nález, který k tomuto jeho vlastnímu nařízeni rovnou čarou se protivuje (Hlas. To je smutné, takový tendenční nalez!) Nic jiného ten nález není, než politická rancuna p. presidenta nejvyššího soudu, (Tak jest !) který dovedl již své opatřeni tak učiniti, aby tento nalez byl vydan, (Dr. Zd. Schucker: Das ist nich Stremayer, das ist der oberste Gerichtshof!)

Pánové, Vy se pamatujete, že v rokovaní říšské rady, které bylo vedeno v květnu minulého roku, také nynější ministr spravedlnosti Ruber se uchopil slova na obhájeni jazykových nařízeni a panové, ten vládní mluvci prohlásil, že z počátku sice kolísala judikatura o jazykových nařízeních Stremayerových, že ale uyní již dávno dostala se do docela pevných drah, takže o nějaké pochybnosti anebo nějakém dalším kolísání dnes více nem řeči.

A já jsem pevně přesvědčen, že také toto kolísaní, které dnes prostému docela pozorovateli nepředpojatému nepochopitelným způsobem zas se vyskytlo, přestane, a že se judikatura nejvyššího soudního dvoru vrati do těch koleji, kam nikoliv podle politického nazíráni nebo nenazíraní, nýbrž podle zákona a podle platných předpisů v království Českém náleží. (Tak jest! Výborně!)

Pan řečník z oné strany, abych přešel k jiné věci, mluvil pak o přednostech, kterých požívá a kterých požívati musí německý jazyk v praxi, a mluvil o "Staatsnothwendigkeit", ano vyšinul sena stanovisko od nějaké doby od Němců opuštěné o nezbytné státní řeči.

(Posl. Špindler. V tom ohledu jsou nevyléčitelní)

Mně se zdálo, že Němci se vyléčili z toho osudného klamu, ve kterém se nacházeli, abych se připojil na slova pana kollegy. My jsme slyšeli ozývati se hlasy, která pravily: Co jest nám Němcům po státní nezbytnosti, co jest nám Němcům po potřebě jazyka statniho! Pravě ta nacionalní strana německá, která má dnes vedeni mezi Němci, právě ta říkala vždy, že oni o tak zvanou potřebu a nezbytnosť statni se starati nebudou a omezí se na svůj nationalismus a budou se starati o svůj národ německý.

A v tom znamení zapadával ten státní jazyk německý, až dnes vyskytují se rereminiscence na tu starou centralistickou "Staatspartei".

To jest protimyslné, že ti, kteří hlásají nejpříkřejší nationahřinus, kteří hlasaji, my se staráme o sebe, kteří hlásají, dělejte si v Českém území, co chcete, přicházejí se statním jazykem a začínají míti ohled na statni potřebu. To jest pro mě nejpádnějším důkazem o tom, co jsem vždycky dříve tvrdil, že to mluvení o statní potřebě a nezbytnost státního jazyka s Vaši strany jest pouhou zástěrkou pro Vaš nationalismus, který Vaši předchůdcové ústavačti uměli političtěji a moudřeji zastírati, kdežto Vy v plné nahotě ukazujete protivy, které jsou na jedné straně mezi Vašim nationalismem a na druhé straně mezi předstíráním péče o prospěchy a potřeby státu (Výborně! Potlesk!)

S tím argumentem, prosím, který mi bere veškeru víru a upřímnosť tohoto předstíraní, prosím, abyste více nepřicházeli a prosím rovněž, abyste nemluvili o tak řečené revinikaci, kteréž slovo tady padlo, a kterému Dr. Herold dal před několika dny správný výklad, a můžete býti ubezpečeni, že nám nikterak nenapadá vytlačovati někoho ze starého sídla, ve kterém se nalézá.

Pan dr. Eppinger při té příležitosti mluvil slova, která jsem já nejen s velkým interessem, ale také s velikým povděkem sledoval, on pravil, že jsou rozdíly rozlišovaní mezi starousedlými a mezi přivandrovalými, on to prohlásil za šosáctví a za nemoderní, a dobře, přijmeme to stanovisko úplně, podpišeme ho; ale co pak my máme říkati, když v obcích německého území českého se šosáckým a pravým buržoastickým způsobem s patra se díváte na ty české elementy, které tam jsou 20 neb 10 let, o kterých nemůžete se jinak vyjádřiti, než že je to fluktuantní a obyvatelstvo, kterému, pánové, nijaká politická nebo národnostní rovnoprávnosti v tom území Vašem nepřísluší.

Když pan dr. Eppinger vindikuje pro ty přivandrovalé ve svých krajinách taž práva jako pro starousedle, prosím, byste nečinili toho rozdílu, když se jedná o české přivandrovalé, právě tak, jako na naší straně se toho rozdílu nečiní. (Výborně!)

Pánové, Vy mluvíte o tom, že znalost češtiny na straně německé jest čímsi Vám nepříjemným, aneb snad přímo Vám nemožným. Tu zapomínáte na jednu věc, že jest starý zákon i řád, že obě řeči v království Českem mají úplné rovné oprávnění, a že z tohoto starého řádu v nás vzniká přesvědčení a požadavek, že nesmíme upustiti od toho, aby to, co platí pro němčinu, platilo také pro český jazyk.

Když Vy chcete vyjíti v celém království Českém výhradně s němčinou, a to jest stálé Vaše práni, tak prosím, abyste dovolili také nam, abychom my směli vycházeti s českým jazykem rovněž v celém království Českém, a když se na toto správné stanovisko postavíte, pak přijdeme k jakémusi ustanoveni o nezbytně povinné znalosti obou jazyků při úřednících. To jest důslednost toho rovného práva, že se můžeme v detailech o jednotlivých věcech smluviti a dohodnouti, to jest věc, o které dnes, kdy právě pan kolega Eppinger mě přimel k analysi fundamentu našich nacionalních a politických požadavků, není potřeba mluviti.

O této znalosti češtiny, dovolte, abych Vám připomenul: O této znalosti češtiny mluvívalo se na Vaší straně někdy již také jiným způsobem. Pravívalo se, že jest pro Vás český jazyk rovněž tak užitečný pro veřejnou správu, jako jest pro nas německý jazyk, a byl to zejména před několika lety zde pan poslanec Dr. Russ, který docela výslovně pravil, že se toho musí litovati, že Němci neznají českého jazyka, že by z toho měli velikou před nosť, a že tu velikou přednost na Moravě Němci mají, a že by nebylo pranic namítati, aby znalosť jazyka českého mezi Němci se také rozšířila.

O nic jiného při všech nařízeních a výkladech nejde, než právě o to, aby, co platí pro nas, platilo pro Němce a naopak a aby můžeme-li my na to býti poukazováni, že Němci chtějí se svým jazykem vyjíti v celém kralovství, že my také pro svůj jazyk to žádati musíme.

O tom, co mluvil pan kollega stran událostí ve vídeňském parlamentu, o tom s naší strany zejména pan dr. Pacák tak trefně pověděl, ze myslím není potřeba, abych já zde déle o tom se rozšiřoval.

Ale na jinou záležitosť musím obrátiti Vaši pozornosť, a ta týká se toho, co, řekl pan dr. Eppinger o tak zvané rovnoprávnosti nebo, jak on užíval slova, rovnocennosti obou jazyků v zemi.

Já především k tomu podotýkám tolik že uznávám jeho slova, kterými jaksi delal poklonu před našim národním uvědoměním, před naším národním snažením, jeho úspěších a květu, kterého se u nas vzdělaní a umění dodělalo. Ale, panové, po hříchu p. dr. Eppinger nemohl ihned jinak než přejiti k jakémusi rozlišovaní rovnocennosti řka, že musíme rozeznávati ovšem v subjektivném a objektivném slova smyslu - v subjektivném smyslu nám tu svou poklonu učinil, v objektivném smyslu on nam té poklony odepíra.

Pánové, já bych jen odkázal na to, a to jest jaksi pro všechny nás první věcí, o kterou nám tuto běží, že tady mluvíme o politickém, praktickém, administrativním významu a hodnotě jazyků. - Tady nemluvíme o tom, ma-li nějaká vláda, ať je to c. k. vláda ve Vídni, nebo kterákoli jiná, má-li ona nam anebo Němcům svou vládní štampiglu na naši kulturu a vzdělanosť vytisknouti.

To není naším snažením, to není naším cílem, otázka jest ryze praktická a já jsem již dovodil, že jest to naše základní nazíraní, a my se shodujeme s Němci, oni chtějí s němčinou, a my zase s češtinou vycházeti.

Z toho základního nazírání opírajícího se o platné zákony vyvozujeme my, že český jazyk jest úplně rovně platným a rovně cenným jako německý, proto že, pánové, praktická potřeba při úřadech, praktická potřeba při soudech, ve škole, administrativě jest otázkou, o kterou zde běží a ne, pánové, o to, abychom se my zde jako nějaká akademie hádali o vetší nebo menší kulturní vyvinutosť jednoho národa o větší platnost, lepší učleněnosť toho kterého jazyka, o to spor nejde, nýbrž spor jde o tu praktickou stránku, spor jde o to, platí-li staré řády, jaké byly ustanoveny pro království České roku 1627, kdy čeština přestala býti samojediným jazykem státním, a zdali od té doby český jazyk má i dale míti onu platnosť jako roku 1627, kde do rovného práva promovován také jazyk německý.

Ale, pánové, my přes to prese všechno - a dovolte, abych o tom několik slov promluvil - nevyhýbáme se nějakým diskusím, nějakým kontroversám o kulturním významu našeho národa.

My, pánové, nebudeme se pouštěti do zbytečného a jalového arithmetického uvažování většího nebo menšího významu, avšak když pohlížíme ca proud dějinného vývoje, postřehujeme, že brzy jeden brzy druhý národ nachází se, abych tak řekl, v nejaktivnějším popředí celého toho pokroku lidstva. My nepopíráme a nikdy jsme nepopirali, že německému národu naležel a náleží snad i dnes velký význam v kultuře, ale také víme, že jako my tak i německý národ učil se a bral od jiných národů (Tak jest!) A pánové, jest s podivením, že jenom pravě naproti nám Slovanům jsou to vždy Němci, kteří nám to své mistrovské a poručnické stanovisko - abych slova vulgární řekl - vtírají zrovna pod nos, kdežto v kontroversi s jinými národnostmi nenemeckymi tak nečiní a ani jinym národam nenapadá, ani Francouzům ani Angličanům, aby přicházeli k jiným národům jim to své prven ství vytýkali. (Souhlas) Je to snad jakýsi nedostatek skromnosti, řekněme mírně a tento nedostatek bohužel, pánové, kdyby steny této sněmovny mohly mluviti již od let 60 tých v této sněmovně velmi často se ozývá. Já již ze svého dětství se pamatuji, jak se o té německé kultuře ustavičně a ustavičně mluví. V této věci, která se má insinuovati do přesvědčení a mínění někoho jiného není na prospěch, když s takovou neskromnou vypinavosti se ustavičně přemílá, ano když s jakýmsi pychem a hrdati na toho druhého pro jakési ty nedokonalosti pro nenáhly neb nedosti rychlý vývoj jest pohlíženo. (Hlas: Nafoukanosť a přeceňování se. )

Pánové, když se táži, jak to vypadá s tou kulturou u nás v Čechách a vůbec v Rakousku, tak se mi zda, že zapomíná se vždycky na jedno a tu bych také učinil nějaké rozlišování proti p kollegovi Eppingrovi. Já bych rozlišoval kulturu také ve dvojím smyslu t. j. kultura, řekl bych, jakožto prace a snaha umělecká a vědecká, kterou niveau vědění a umění lidského vůbec ku předu se přivádí, a pánové, taková kultura, práce kulturní, která v dílnách umělců, odborníků literátů, badatelů, ve studovnách učenců má své sídlo, své prameniště kulturní, není věcí velkých mas.

To jest věcí jednotlivců, a těch jednotlivců ve velkém národě může býti relativně velmi málo, a v malém národě jich může býti relativně velmi mnoho. (Výborně! Dr. Pippich volá: Švédové a Norvežané!)

Naproti tomu stavíme - když mám toho slova Vašeho kultura" pořade užívati, - kulturu v jiném smyslu, ve kterém vyrozumíváme umravněnost, vědomosti, technické dovednosti a hospodářkou zdatnost, která ve velké mase toho kterého národa obsažena jest.

To jsou praktické, do celého prostředí národa vynikající výsledky práce z počátku omezené jen na jednotlivce, a pánové, podívejme se na to niveau mas na straně německého národa.

Zůstaňme především v Rakousku. Tu jsme my, kteří nikterak nemusíme se hanbiti, nemusíme se vyhýbati nejpřísnějšímu odměřovaní a zkoušeni na "Gleichwerthigkeit". (Výborně! Výborně!)

Podívejme se na sumu technického věděni, na sumu obratnosti, umravněnosti, čipernosti a podnikavosti a na sumu positivního vědění měřeného, řekněme, dle procenta a počtu analfabetů.

Vidíte, že lid český opravdu vklíněný mezi vysoce vyvinuté národy ve střední Evropě nemusí se obávati srovnaní se žádnym národem, ani s německým, ani s jinymi národy evropskými, nýbrž že velmi zdatně a velice směle může po bok jich se postaviti.