pravil, že jest proti návrhu minority, která chce obmeziti zemskou subvenci na ty školy, které přijímají děti vyučovacího jazyka ve škole znalé.

Jest to opravdu s podivením, kterak on se ujímal druhých škol, že se nemůže věděti, jestliže by jenom jedno dítě se mělo bráti cizího jazyka vyučovacího neznalé, anebo dvě děti, anebo při kolika dětech by se melo začíti.

Velectěrí pánové, o takové lapalie se nám nikdy nejednalo a nikdy se nám o ně nejedná. My říkáme zde docela zřejmě, že nejsme proti žádné německé škole, ať veřejné, ať soukromé, my přejem veřejné i soukromé škole německé zemskou subvenci, pokud jest jí potřebí, ovšem ale jen potud, pokud svůj úkol náležitě pochopuje, pokud se nemíchá do škol národnosti jiné! (Tak jest!)

Nám nejde o jedno dítě, ani o dvě děti, které všelijakou náhodou do cizí školy mohou býti zaneseny, nýbrž nám tu o to jde, abychom se bránili proti školám, které jsou jen na to zřízeny, aby naše české děti lapaly a odnárodňovaly. (Výborně !)

Jen o to se nám, velectění pánové, jedná, poněvadž takové školy, které přijímají ze zásady a systematicky děti cizího jazyka, děti, které vyučovacímu jazyku rozuměti nemohou, svůj úkol nepochopily.

Poněvadž takové školy stojí na stanovisku zcela pochybeném, zcela nepaedagogickém a nám národně nepřátelském, nemůže nikdo od nás žádati, abychom my hlasovali pro to, aby takovým školám dostalo se nějakého příspěvku! (Výborně!) Velectění pánové, jest to cop starého systému rakouského, o kterém jsem se zmínil na počátku své řeči. Bývala kdysi doba, že všecky městské školy byly jen k tomu zřízeny, aby česká nebo jiná německá mládež učila se v nich německy.

Velectění pánové, škola, když se na to opravdově pohlíží tak, jak jest nyní zřízena a jak vůbec zřízena býti může, jest nejšpatnějším prostředkem, aby se mládež v ní naučila německy. Aby se mládež naučila některému jazyku, to se musí to bráti cestou přirozenou, to se musí nápodobiti domácnosť, jakým způsobem se doma dítě naučí jazyku mateřskému, a jenom stopujte, jakým způsobem se v domácnosti na každého jednotlivce působí, jak dítě, sotva že chápe, učí se rozuměti, pak když rozumí, vyslovovati slovíčko po slovíčku, a nikoliv aby se na dětský rozoumek začalo najednou celou spoustou řečí, ve které se opravdu ta dětská hlavička vyznati nemůže.

Ale, velectění pánové, takový způsob, který se pěstuje v domácnosti,. takový se v naší škole ani vůbec následovati nemůže. Pomyslete si, jakou dobu mohou se děti učiti jazyku mateřskému každý den doma. Kdo o divě zavadí, každý s ním mluví, každý mu vysvětluje, každý s ním pohrává. A najednou v německé škole, když tam české dítě přijde, je ustanoveno k mlčení, co se mu povídá, tomu nerozumí, a, kdyby i rozumělo, pozorujte, k jakému výcviku může přijíti. Za hodinu, je-li 60 dětí ve škole, může nanejvýš minutu mluviti. Je to nějaký výcvik? Kdyby šest hodin neb i celý den se učily, počítejte výsledek, který přirozeným býti může a uznáte, že škola, jak nyní je zřízena, nemůže býti žádnou přípravou, žádnou methodou k naučení jazyku německému.

A právě proto, Že nynější schulvereinské školy z veliké části posud tohoto starého rakouského copu se drží a poněvadž takovým nepřirozeným způsobem je tam v němčině chtějí vyučovati, proto právě stojí na chybném stanovisku, a my nemůžeme souhlasiti, aby se takové školy i v našem osvíceném století podporovaly.

Já, velectění pánové, nemínil jsem dnešního dne o těchto věcech mluviti, já jsem se chtěl vyhnouti všemu, čím bych mohl buď na této straně aneb na oné straně zavaditi.

Já jsem chtěl, velectění pánové, uvésti Vás dnes toliko do všedního života školského, chtěl jsem Vám zjednati pohled do školy a do poměrů stavu učitelského, do kterých jsem na lédnul, když jsem pracoval ve školní komisi.

Jako jiná léta docházelo i letos ke slavnému sněmu velké množství petic, které školské komisi byly přikázány.

K některým těm peticím upínala se poslední naděje jednotlivce; v některých vyslovovaly se stesky a přání rozličných korporací, obcí atd.

Poslední naděje jednotlivce ! Vezměme pánové, některé z těchto petic do ruky: V některých se dočítáme, kterak vetchý stařec, jenž přes 40 let věnoval se škole, obdržel na konec výslužné, které ani při největší skromnosti nestačí na tu nejnuznější výživu; v jiných volá vdova, matka několika dítek, o zvýšení pensičky, která jí skrovně byla vyměřena, aneb o příspěvek na poodrostlejší dítě, na něž zákon již nepamatujp, ačkoliv takové děti v obyčejném životě nejvíce potřeb mají, nejvíce pomoci vymáhají.

Nevolno bývá člověku při čtení takových petic, zvláště když vedle toho dostane soukromý dopis, ve kterém ještě podrobněji vylučuje se všechna ta bída stavu učitelského, která v petici nemůže býti ani dobře vypsána, a když člověk ví, co ty petice na konec očekává.

Z toho ohromného množství petic, které slavné sněmovně království Českého došlo a komisi školské přiděleno bylo, jen velmi malá částka dosáhla úplného sněmovního vyřízení. Největší čásť nebyla dosud vyřízena pro krátkosť času a pro jiné příčiny a čeká teprvé od budoucího sněmu vyřízení. Avšak byť i petice jednotlivců všech byly vyřízený jaký pak je výsledek těch petic? V nejlepším případě bývá taková petice odkázána zemskému výboru, aby ve srozumění s c k. zemskou školní radou bedlivě a třeba blahovolně ji uvážil a pokud možno příznivě vyřídil. Slovíčkem "pokud možno" jest, velectění pánové, osud jejich spečetěn; neboť ačkoliv žadatelé všichni prosí, aby jich záležitost vyřízena byla cestou milosti, instance, které jsou odkázány, vyřizuje je přece jen vždy přesně dle litery zákona a litera zákona řekne: "Není možná" a tak tedy není možná. Snad ještě rozjímá ta instance poněkud jinak, snad řekne: Bylo by možná, kdyby tu byl fond pro takové věci, ale poněvadž takového fondu tu není, a protože vůbec naše finance špatně stojí, tedy to není možná a zůstává to věcí nemožnou. Já, velectění pánové, myslím, že by bylo lépe, není-li v moci tohoto slav. sněmu milosti udíleti, aby žádosti za milosť nepřijímal, aby dal veřejné prohlášení, že cesta milosti jest uzavřena, poněvadž jest lépe v nešťastném naděje nevzbuzovati nežli vzbuzené naděje sklamati. Vždyť většina těch žadatelů, kteří se uchylují k slavnému sněmu zemskému, dříve to zkusila na zákonité cestě, jestli by mohly býti záležitosti jejich vyřízeny. Vždyť skoro všichni podali své žádosti dříve c k. zemské školní radě a nyní k sl. sněmu se uchylují jen proto, poněvadž tam byli odbyti. Jaký pak tedy zde je smysl odkazovati je zase k úřadu, kde již jednou byli odbyti? Proto bych myslil, že by bylo lépe, není-li možno sl. sněmu zemskému postaviti se na stanovisko samostatné, raději takové žádosti ani nepřijímati.

Budiž mně dovoleno sl. sněm seznámiti s tím, k čemu největší čásť petic podaných se právě nese. Mnoho učitelů žádalo za vpočítání služby zatímní do služby definitivní. Podnět k tomu dal zemský zákon ze dne 13. května 1894, kterým pětiletá zvýšení mají se počítati od prvního definitivního působení. Před rokem 1883 prvního definitivního ustanovení za podučitele mohlo se dosíci na základě pouhé maturity, na základě vysvědčení dospělosti. A jak se to tenkrát praktikovalo ? Přišlo několik žádostí o místa k okresnímu školnímu inspektoru, ten se na ně podíval, prohlédl si je a pak s nimi naložil podle svého uznání. Tady viděl vysvědčení na příklad velmi pěkné a řekl: "Ten člověk má velmi pěkné vysvědčení, on může zastati místo učitelské, které teď právě jest uprázdněné. Tenhle druhý žadatel nemá takové pěkné vysvědčení, ale stačí, aby vyplnil místo podučitelské. Jeden byl s lepší kvalifikaci, a ustanoven za učitele, druhý se špatnější kvalifikací za podučitele.

Ale kdo byl ustanoven za učitele, mohl býti ustanoven jen zatímně, kdežto onen druhý za podučitele dosazený mohl dosáhnouti definitiv ustanoveni. Tenkráte si tak toho mnoho učitelé nevšímali, ale nyní po letech najednou vyjde zákon, a praví, že pětiletá zvýšení mají se počítati od 1. definitivního ustanovení. Tím tedy přiznává těm, kteří na základě pouhé maturity byli ustanoveni definitivně, právo, aby hned od tohoto ustanovení mohlo se jim počítati 51eté zvýšení.

Byla to, velectění pánové, věc zcela nahodilá a nezáleželo to na přičinění ani na zásluze jiné, byl-li kdo ustanoven definitivně dříve mebo později. Ale zákon podle mého náhledu nemá odměnu činiti závislou na náhodě, nýbrž vždycky na qualifikaci, na přičinění, na zásluze.

Po roce 1883 již nebylo možno na základě pouhé maturity dosáhnouti definitivního ustanovení. Tu byla za podmínku definitivního ustanovení položena zkouška způsobilosti. Ale po vykonané zkoušce způsobilosti také nebyl každý ustanoven hned, někdo čekal méně, někdo déle, každý aspoň několik měsíců, někdo však několik let, takže mezitím vykonal také jiné zkoušky, ku př. pro měšťanské a jiné školy a přece sloužil pořád jenom zatímně. I stalo se, že některý z těch učitelů teprve ve 10. 12; a také i ve 14. roce dostal první pětileté zvýšení. Tak tedy zákon z r. 1894 vedle učitelů náhodou šťastnějších stvořil také učitele méně šťastné a způsobil tím mezi nimi řevnivost a učinil odměnu závislou na náhodě.

Jiný druh petic hromadných přimlouval se za to, aby IV. třída platu škol měšťanských byla zrušena. Petice tyto jsou zcela oprávněné. Učitelé škol měšťanských IV. platební třídy nejenom že zákonem ze dne 14. května 1894 nedoznali žádného zlepšení, ale počitá-1i se, co učitelé měšťanských škol za celých 40 let služby měli dříve a co mají nyní, shledává se, že mají nyní každoročně o  62 zl. 50 kr. méně, a to, velectění pánové, není žádná úprava platů, to se nemůže nazvati žádným zvýšením, to jest snížení platu. A pamatujeme-li na to, že od té doby, od prvního upravení učitelského služného poměry se zhoršily a že potraviny ze zdražily, že cena peněz klesla a že touto nehodou postiženo jest 80 proc. učitelů a že to jsou učitelé v nejmenších městech, kde jsou mnohé nevýhody a kde zejména děti, jestliže jsou schopny k studiím, musí býti dány z domu, tu poznáváme, jaká křivda se takovým učitelům děje, a netoliko učitelům nýbrž i  obcím, poněvadž každý takový učitel na takové škole ustanovený, jak může spěchá, aby se odtud dostal na místo lepší, tak že taková osada má stále a stále jenom učitele nové, a škola se podobá tam průchodnímu domu.

V jiných peticích pronášela se prosba, aby doba služby neplatné cestou milosti byla uznána za platnou.

Tady byly, velectění pánové, případy různé, avšak ze všech, pokud jsem posouditi mohl vysvítalo, že učitelé bývají trestáni příliš přísně.

Nejsem nikterak pro to, velectění pánové, aby konání učitelských povinností bylo zůstaveno libovůli jednotlivců, jestliže by je kdo konati chtěl čili nic.

To mně ani s nejmenším nenapadá. I ten veliký náklad, který vedeme na školy, následky neblahé, které z takového neplnění školních povinností by vzešly, všecko to napomíná k tomu, aby konání povinností školních bylo přísně žádáno.

Kdo chceš býti učitelem, buď jím opravdu, anebo nemáš-li chuť k tomu, abys konal povinnosti náležitě, raději se k tomu stavu nehlas.

Ale přes to, pánové, se mně zdá, že tresty, kterými stíháno bývá učitelstvo, jsou krutějšího rázu než tresty obyčejné.

Nesmí se zapomínati, že učitel přece jest také člověk, že jest křehkosti lidské podroben a že příležitostí k poklesnutí učitelského stavu jest mnoho, a že to, co vinou při učitelích se býti zdá, bývá vinou v očích toho kterého inspektora a, kdyby přišel jiný inspektor, že by to třeba nepokládal za žádný poklesek.

Nemohu to nikterak, velectění pánové, srovnati s citem spravedlnosti, aby učitel, jak vysvítalo z některých petic, za jednu a touž vinu byl trojím trestem stíhán: důtkou, přeložením na jiné místo a odnětím kvinkvenálky.

Zdá-li se komu důtka býti příliš mírným trestem, ačkoliv pro povahy citlivé jest jí až dost, tu jeden z těch druhých trestů: buď přeložení aneb odnětí kvinkvenálky, stačilo by i pro povahy méně citlivé; neboť přeložení na jiné místo s menším služným mívá pro učitele i jeho rodinu velmi smutné následky a není tedy potřeba, aby takové přeložení bylo stíženo ještě odnětím kvinkvenálky. Rád bych věděl - z podaných petic to dosti dobře nevysvítalo - v jakou souvislosť přivádějí školní úřady trest uložený s tím zněním zákona, že po 3letém neúhonném chování následky trestu pominou.

Jak pak pomíjejí, jest-liže učitel, který z trestu na špatnější místo byl přeložen, po třech letech na tom místě dále zůstává ? Jak pak pomíjejí, když jistá kvinkvenálka se mu stále odnímá, když to pětiletí, v kterém se dopustil viny a byl trestán, se pokládá po celý jeho věk za neplatné?

Podle mého názoru - dám se rád poučiti - kvinkvenálka by se měla dle litery zákona odnímati po 3 léta, potom dále by se neměla odnímati, potom by měl učitel dostati to, co mu dle služebních let náleží.

Odepírá-li se však, byť se učitel choval sebe vzorněji, odepírá-li se mu kvinkvenálka 15-20 let i déle, tu nemohu si pomoci, dělá to dojem, jakoby se učitelé odnětím kvinkvenálky trestali proto, aby se na nich ušetřilo.

Jest však také třeba přihlédnouti k tomu, zač učitel trestán bývá.

Mám zprávu o učiteli, který svým chováním získal si vážnosti celého města, ale vzbudil řevnivosť svého ředitele, který mu právě té vážnosti záviděl. Chtěl se ho zbaviti. Našla se příčina; učitel ten se súčastnil národních spolků více než to byrokratickému panu hejtmanovi bylo vhod. Dostal důtku, byl přeložen a odňala se mu kvinkvenálka a nyní ještě po 15 létech cítí toho následky, za vinu, o které vlastně ani neví, jestli se jí dopustil; jest trestán a není si ani náležitě vědom, zač.

Jiný případ. Podučitel mladý, nezkušený ještě ve školském životě, učí ve škole; pojednou dostane od sestry z Prahy telegram, že matka těžce onemocněla; a ta sestra, poněvadž má jiné služební povinnosti, neví si s ní rady.

Podučitel jde k řídícímu, prosí ho o dovolenou, žádaje ho též, aby mu vymohl dodatečně dovolenou u předsedy místní školní rady, a poněvadž by jinak zmeškal vlak, odjede. U předsedy místní školní rady se neohlásí. Zaveze matku v Praze do nemocnice a pospíchá zase domů. Zmešká tím však celý den a ještě jednu hodinu. Myslí si ovšem, že není tak zle, že je to všechno náležitě ohlášeno. Ale přijde do disciplinárního vyšetřováni, jest přeložen a odejmuta mu kvinkvenálka. To jsou přece tresty, o kterých člověk nemůže říci, že by se srovnávaly s mírností, kterou vyšší úřady i k učiteli jsou povinny. (Hlas: A stalo se tak skutečně?)

Ano, nedávno byl proveden rekurs všemi instancemi, ale marně. A to jsou toliko dva případy vyňaté z dlouhé řady jiných. Vysvítá z toho, že návrh na změnu disciplinárního řádu učitelského podaný svého času drem Heroldem a obnovený loňského roku mnou jest naléhavý a potřebný, nemá-li právě přílišnou, krutou přísností v stavu učitelském způsobena býti demoralisace dle německého přísloví: Allzu scharf macht schartig.

Návrh ten letošního roku v školské komisi nedošel k projednání, poněvadž jsme pokládali za nejpotřebnější věc projednati nejprve návrh o minoritních školách.

Při projednávání návrhu o školách minoritních v tomto slav. sněmu ukázalo se, velectění pánové, že přes všecku lásku, které škola na naší i na německé straně se těší, přece jen jest největším kamenem úrazu mezi oběma národy v této naší vlasti přebývajícími.

A právě ti pánové, kteří poslední dobou stále slovo národního smíru v ústech nosili, svým chováním proti návrhu tomuto dokázali, jak si vlastně smír představují. Mluví se k nám, velectění pánové, o smíru. Co pak děláme našim německým spolubydlitelům v této zemi? Jakým pak způsobem je znásilňujeme? Kde pak jim na jejich občanských nebo národních právech křivdíme? Velectění pánové, kdo stále ta slova o potřebě smíru z úst německých zde slyší, ten si, zvláště není-li českých poměrů znalý, může mysliti, kdo ví, jaký divoký kmen my jsme, že nemáme snad větší rozkoše, nežli německým svým krajanům ubližovati. My přece, velectění pánové, jsme tiši jako beránkové. My právě bychom měli spíše prosit jich, aby oni nám konečně dali pokoj a národních práv našich šetřili. Co nám páni z německé strany vytýkají za boj, není žádný hmotný boj, to jest boj duševní, to jest boj ethický, to jest prostý kulturní vývoj. A nechybím snad, řeknu-li, že z naší strany ani se všecko neděje, čím by kulturní ten vývoj mohl býti podporován - se strany vlády děje se ovšem ještě méně, - že bychom tedy my tomu svému kulturnímu vývoji měli věnovati více péče než činíme. Vývoj náš jest přirozeným vzrůstem mladého člověka, který roste a sílí třeba o hladu a který by ještě více rostl a mohutněl, kdyby měl k tomu všecky potřebné prostředky. Vzrůst ten zastaviti, jak ctění pánové se strany německé na nás chtějí, není ani v moci naší, leč bychom si zasadili nějaké těžké poranění, které by přivedlo na nás chorobu a snad i smrť. Nabízejí-li nám tedy pánové se strany německé smír za podmínkou, abychom vykonali něco, co v naší moci není, pak jest to, velectění pánové, buďto bláhovosť, kterou však u nich nepokládáme za nemožnou, anebo je to neupřímnosť.

Pánové se strany německé vůbec novějšího času hrají si na bolestíny; naše bolesti vyhlašují za své, nač my si naříkáme, na to na to naříkají si též - a domnívají se, že cizina takovým naříkáním, takovými stesky bude oklamána. Ale jak pak jim uvěří cizina, když týmiž ústy, kterými si stýskají, zároveň se velmi nafukují. Jestliže kdos před chvíli se chlubil svými miliony, nedokáže nám teď, že nemá ani, zač by chleba koupil.

Lid německý, bydlící s námi v jedné vlasti, nepotřebuje se naším kulturním vývojem pranic znepokojovati, my jeho kulturním vývojem se také pranic neznepokojujem. Dva kulturní národové mohou zcela pokojně vedle sebe bydleti, ač nechce-li jeden nad druhým panovati, jestliže každý to právo, které požaduje pro sebe, také chce dopřáti druhému. Naši němečtí krajané naším kulturním vývojem by se neznepokojovali, kdyby nebyli popouzeni od těch, kteří jsou odkojeni velkoněmeckými sny, kteří sní o velké, německé říši, sáhající od Baltu až k Adrii. (Tak jest!)

Ale, velectění pánové, nyní, když vedle trojspolku povstal dvojspolek, ty sny nedají se více uskutečniti. Avšak já do těchto věcí zabíhati nemíním; poněvadž jsem si dobře vědom svého úkolu a věci ku které mluvím. Já jen pravím, co jsem již na počátku své řeči podotkl, že pokud nebude docíleno zákonitého upravení poměrů mezi oběma národy tuto vlasť obývajícími, potud také že nebude pochopen význam školy národní.

Avšak, kdyby význam školství byl pochopen, a kdyby školství bylo vráceno tomu krásnému úkolu, od kterého germanisační vládou bylo odvráceno, tu opět mám pevně za to, že by tu přispělo k opravdovému smíření obou národů!

Domluvil jsem. (Výborně! Hlučný potlesk. )

Nejvyšší maršálek zemský: Dovoluji si ohlásiti slavnému sněmu, že pan posl. Dr. Schreiner postoupil své místo p. posl. Leglerovi.

Ich erlaube mir mitzutheilen, dass der Herr Abgeordnete Dr. Schreiner seinen Platz dem Herrn Abg. Legler abgetreten hat, demnach der Herr Abg. Dr. Shreiner als letzter Pro-Redner zum Worte gemeldet erscheint.

Es gelangt nunmehr der Herr Abg.

Dr. Eppinger zum Wort.

Abg. Dr Eppinger: Hoher Landtag! Die manigfaltigen und überheftigen Angriffe, welche der Herr Abg. Opitz im Verlaufe der Debatte gegen die Neuschule vorzubringen für gut fand, weisen mir die von meinem Standpunkte aus, wie ich gern gestehe, ehrenvolle Aufgabe zu, das Wort zur Erwiderung zu ergreifen und zugleich meine und meiner Partei Stellung zur dieser Schulfrage etwas zu markieren.

Man kann sicherlich nicht behaupten, dass die Ausführungen des Hrn. Abg. P. Opitz gerade einen planvollen Zusammenhang hatten, dazu bestimmt, irgend welche Mängel oder Schwächen unserer Volksschul Gesetzgebung klarzulegen und mit BesserungsVorschlägen zu dienen, da sie überhaupt in gar keinem Antrage oder Vorschlage gipfeln und bloß lose aneindergereihte Vorwürfe und Anwürfe gegen unsere Schule bilden. Das einigende Element, der leitende Grundgedanke war nichts Anderes als eine Abneigung gegen unsere Schul-Gesetzce, was umso unangenehmer berührte, als seine Ausführungen mit periodisch wiederkehrenden Versicherungen verbunden waren, dass er und seine Partei eigentlich gegen die Volksschule nichts hätten. Es fällt mir daher die Aufgabe zu, seine Einwände der Reihe nach durchzugehen, soweit ich imstande war, sie zu verfolgen und dieselben auf ihre Stichhältigkeit zu prüfen.

Der Herr Abg. P. Opitz fand zunächst, er sei zu seinen Ausführungen veranlasst worden durch die Reden der Herren Abg. Dr. Fournier und Dr. Zdenko Schücker, weil dieselben damals sich geaußert hätten, unsere Neuschule sei in neuester Zeit reactionären und klerikalen Tendenzen ausgesetzt, worin er beleidigende und provocatorische Aeußerungen erblickte.

Ich werde gewiss nicht auf Widerspruch stoßen, wenn ich die Behauptung ausstelle, dass die beiden Herren doch eigentlich gar nichts Anderes gesagt haben, als dass sie einfach konstatierten, was alle Welt ohnedies weiß Ob vielleicht diese Tendenz oder die von uns vertretene freiheitliche und fortschriftliche die richtigere sei, ob sie die zweckmäßigere und im Interesse unserer Heimat mehr gelegen ist, das mag Ansichtssache eines jeden Einzelnen, eine offene Frage sein, aber die Thatsache konstatieren, dass derartige Tendenzen bestehen, darin kann unmöglich eine Provocation oder Beleidigung gefunden werden.

Einen gehässigen Charakter konnte der Hr. Abg. P. Opitz diesen Aeußerungen nur dadurch abgewinnen, dass er die Gegnerschaft gegen den Clericalismus ganz unberechtigter Weise verwechselte und identifizierte mit der Gegnerschaft gegen die katholische Kirche und an einzelnen Stellen sogar gegen die Religion. Er stellte die Frage: Was ist der Clericalismus anderes, als die Kirche? Oh, ich bitte sehr, da ist meiner Ansicht nach ein bedeutender Unterschied vorhanden. Unter Clericalismus versteht man eine bestimmte und zw. politische Strömung welche im Gegensatze zu dem Bibelworte: "Mein Reich ist nicht von dieser Welt" es unternimmt, maßgebenden und bestimmenden kirchlichen Einfluss auch auf weltliche Dinge zur Geltung zu bringen, welche gerade in unserem Oesterreich im Gegensatze zu dem Willen unseres erhabenen Monarchen, dass das Vaterland eine Heimstätte sein solle für die Angehorigen aller Consessionen und Nationalitäten, Oesterreich den Stempel eines rein katholischen Staates aufdrücken will, in welchem die Andersgläubigen mehr weniger als geduldet, nicht aber gleichberechtigt erscheinen würden, das ist der Clericalismus nach unserer Auffassung, und hat mit Kirchenfreundlichkeit oder Kirchenfeindlichkeit, Anhängerschaft und Sympathie für die Diener der Kirche und der Religion nichts zu thun. (Bravo!)

Um auf das Praktische überzugehen: In einem Diener der katholischen Kirche, der seine erhabene Mission dahin auffasst, dass er der Freund und Berather seiner Parochianen ist, dass er ihnen mit geistlichem Zuspruche tröstend und aufmunternd zur Seite steht in den bedeutungsvollsten Momenten ihres Lebens, und sich darum einsetzt, Friede und Eintracht in seiner Gemeinde zu erhalten, werden wir ganz gewiss stets einen hochachtbaren Mann erblicken, ein solcher Priester wird sich gewiss nie über Mangel an Achtung zu beklagen haben, und wir werden sie ihm womöglich in erhöhtem Maßstabe gewähren, weil wir gut wissen, dass seine materielle Stellung eine recht klägliche ist und dass er mit dem Ansehen, das er in seiner Gemeinde genießt und genießen muss, zum großen Theile vorlieb nehmen müsse. Einem Priester aber, der seine Mission so ausfasst, dass er nicht Friedensapostel, sondern Ruser im Streite sein will, der heruntersteigt von der Kanzel in die Arena des politischen Kampfes und als Gladiator austritt und sich mit Willen oder ohne Willen beschmutzt mit dem Lande, Schmutze und Blute der politischen Arena, dem können wir nicht die gleiche Sympathie zuwenden, in ihm können wir keinen Friedensapostel erblicken (Bravo!) und trenn der Herr Abg. Opitz glaubt, dass er dadurch, dass er den Erisapfel des Kulturkampfes in unsere Volksschuldebatte hineingeworfen hat, sich ein besonderes Verdienst eiworben hätte, so müssen wir ihm das mit aller Entschiedenheit aberkennen (Bravo!); dieses sein Eingreifen ist nicht nur überflüssig, sondern auch ganz muthwillig. (Bravo!)

Der Herr Abg Opitz verwunderte sich weiter, dass es hier ein Gebiet gebe, auf welchem Deutsche und Čechen einmal einig und geschlossen vorgehen, und er machte das gewissermaßen zum Vorwurf als eine auffallige Erscheinung, so dass er vielleicht über die Lauterkeit der Beweggründe dessen Zweifel zu haben vorgab. Nun, ich wünschte, es gabe noch eine ganze Reihe solcher Gebiete; es wäre das in unserem beiderseitigen Interesse. Es ist erstens nicht einmal wahr, dass das das einzige Gebiet ist, wo Deutsche und Čechen zusammengehen. Haben wir nicht vor Kurzem doch einen einmuthigen Beschluß in der Eifenbahnfrage, haben wir nicht im vorigen Jahre durch einen einmuthigen Beschluss bezüglich der Stellungnahme zu dem ungarischen Ausgleiche bewiesen, dass es auf dem wirtschaftlichen Gebiete für uns ein gemeinsames Operationsfeld gebe? Haben wir nicht einen gemeinsamen Wirkungskreis zur