Karlem Schwarzenbergem, že ústava se vžívá, tu zcela přirozeně ozval se hlas proti tomu v českých řadách a to nejen mezi poslanci, nýbrž též v českém lidu Avšak, nesmíme se tajiti, že čím dále tím více pozorujeme onen fakt, kterak cislajtanismus vtírá se do našich řad na úkor našich snah státoprávních. Pánové, pozorujeme to v celém životě našem parlamentárním, pozorujeme to v celém životě našem veřejném, a jest povinností politiků českých, aby proti tomuto zlu - a já to jinak než zlem nemohu nazvati v čas zakročili.

Velectění pánové, pohlédnete-li na parlamentární nynější poměry, jest to dnes říšská rada, která upravuje veškeré zákonné poměry až na některé menší věci. Pánové, dnes veškerý interes obyvatelstva soustředuje se jen na říšskou radu. Pohlédneme-1i na politiku vlády, vidíme, že, když se jednalo o rozšíření práva volebního, nepodala návrhy v tomto ohledn také pro sněmy zemské, nýbrž pouze pro řískou radu, a to učinila proto, by interes těch vydědenců, těch nejširších vrstev se obracel právě k říšské radě, tedy k tomu centralistickému ústřednímu parlamentu, aby se neobracel více k sněmům zemským.

Ten úmysl je tady zjevný a ze všeho toho konání, zejména také z toho - ačkoli je to vedlejší věc, - ale přece viděti i v tom určitý úmysl, - že vláda tak důležité volby jako letos, kdy poprvé vstupují noví voličové k osudí volebnímu do doby zasedání sněmovního položila, vidíme že interess má býti odvrácen od zasedání sněmovního, obrácen k říšské radě. Odpor protiústavní našeho obyvatelstva se již znamenitě umenšil zajisté jen na škodu našeho státoprávního snažení.

My dnes mladší slyšíme z historie o těch velkých odporech protiústavních, které vedl Fr. Palacký, slyšíme z historie o té trpné opossici pro kterou, nevím, jest-li by se dnes za dnešních poměrů zdvihla ruka, kdyby snad přišel kandidát a tázán byl má-li vstoupiti do říšské rady čili nic.

Dr. Ed. Grégr v řeči z r. 1893 pravil, že největším neštěstím pro naše státoprávní poměry a pro český národ bylo v ústavní době, že jsme na říšskou radu vstoupili. A pánové, to my všichni dnes pociťujeme, neboť ty poměry se čím dále tím více zaplétají jen na náš úkor, vidíme, že odedávna od tá doby, když vstoupili Staročeši na půdu ústavní, ten ruch státoprávní u nás utuchá.

Pánové, to zajisté pro nás pro všechny, kteří o sobě pravíme, že jsme upřímnými státoprávníky, do jista nemůže býti lhostejným.

Pohleďte, pánové, na př. na to, že říšská rada se nespokojuje s tím, co jí ústavou bylo dáno, že říšská rada obory působaosti své stále rozšiřuje a to na úkor právomoci sněmů.

Máme na př., pánové, otázky agrární, ty zajisté patří podle ústavy samotné před forum tohoto sněmu, ale vidíme dobře, kterak vláda sama podává říšské radě návrhy; ovšem činí to proto, poněvadž chce využitkovati stavu nespokojenosti v obyvatelstva a takovýmto způsobem hledí ruch státoprávní mezi námi zatlačiti a pozornosť strádajícího obyvatelstva obrátiti k ústřednímu parlamentu. A dnes naši říšstí poslanci, zda se jako by vůbec s tím stavem, že se na říšskou radu jíti musí, byli úplně spokojeni. Ano, pánové, ty doby již minuly, kdy poslanci říšstí chodili do říšské rady s tím úmyslem, aby, jak zase p. Dr. E. Grégr řekl ve veřejné schůzi sněmovny, parlament rušili a ústavu vyvraceli.

Ty doby zdá se nám již minuly, naopak naši poslanci se spřátelili se všemi těmi poměry, naši poslanci, ačkoli lid r. 1891 je tam poslal, aby ústavu rušili, aby parlamentarismus ničili, pomáhají dnes v zákonodárství k zákonům platným atd.

Pánové, je to úkaz zajisté velmi nepotěšitelný. A když přihlížíme i těm vnitřním poměrům v obou parlamentech nepotřebuji nic jiného než upozorniti slav. sněm na způsob jednání v tomto sl. sněmu.

Velectění pánové, to co se zde provádí po těch 6 neděl, to, prosím, není žádné parlamentování, sněm tento vůbec není žádný parlament.

Pánové, když za dobu 6 neděl parlament už se rozchází a nemůže přinésti obyvatelstvu takřka ani jednoho zákona praktického, pánové, k čemu vlastně zde sedíme?

I ty věci, které by se mohly upraviti ve smyslu zemského zřízení, i ty věci, ku kterým jsme oprávněni, se zanedbávají.

Ovšem, pánové, čí jestoto vinou, o tom se právě nyní zmíním.

Největší vinu v této věci musím přičítati jednacímu řádu.

Přirozeně jednací řád, tudíž ta mrtvá písmena, za to nemůže, nýbrž mohou za to ti, kteří se nepostarali, aby tento jednací řád byl zlepšen.

Velectění pánové, o čem se zde rokovalo v této sněmovně, jest významné.

Debata se točila toliko výhradně okolo jedněch otázek, a já mohu říci, že dojem, který na mne učinila, jest dojem velice trapný, poněvadž stále se zde mluvilo o národním smíření, zejména se strany Němců a velkostatkářů.

Ale, pánové, vím velmi dobře, že o nějakém národním smíření nemají ani zdání, že se jim ani do toho nechce a o to nejedná.

Já, velectění pánové, liberálům této strany přeji to, co jim řekl hrabě Buquoy, když způsobem - abych tak řekl - informatorským proti nim vyvstal a je k míru napomínal; oni skutečně toho zasluhují, neboť dnes mluvil poslanec dr. Schücker o národním smíru a druhý řečník, pan poslanec Richter, mluvil o shodě národní a udával, ze kterých podmínek by to bylo možno uskutečniti a šli tak daleko, že dokonce se obrátili proti síle a moci velkostatkářů! - Co však tato strana v témž směru učinila? Sama podala slavnému sněmu návrh na zřízení národnostních kurií a to vedle české a německé kurie také kurie velkostatkářsků. (Tak jest!)

Proto, pánové, můžeme si učiniti ponětí, jak si to s tím národním smířením myslí a jestliže nyní, patrně k vůli pánům voličům, před volbami mluvili proti velkostatkářům, musíme těmto jejich žalobám a steskům rozuměti.

Ještě několik slov o tom, co bylo řečeno se strany p. poslance dra. Schückra, že velkostatek má provésti jaksi smíření mezi oběma stranami a národnostmi zejména že tam, kde se jedná o choulostivé otázky národní, nemá se přiostřovati atd. Já, velectění pánové, na tomto stanovisku nestojím a já to už loni řekl ve své řeči, že tak zvaná česká Šlechta do našeho sporu národnostního se pouštěti nemá. (Oho!)

Ano, pánové, bylo zde to pronešeno již několikráte, že oba národní kmeny jsou kulturně, hospodářsky i politicky dosti vyvinuty.

Pánové, k čemu my potřebujeme mezi sebou nějakého sprostředkovatele, nebo dokonce nějakého informátora.

Ale, velectění pánové, kdyby Němci, zejména němečtí liberálové, chtěli skutečně smíru, byli by se již zajisté postarali o to, aby byl přijat takový zákon, který by vůbec kurii velkostatkářů z tohoto slavného sněmu odstranil.

Neboť, dokud kurie velkostatkářská bude v tomto slavném sněmu, dotud nebude národnostním třenicím konec a sice proto, poněvadž obě národnosti budou vždy přihlížeti k tomu, aby v tom daném okamžiku velkostatkáři k nim se přiklonili, a tím aby návrh jejich vítězství získal.

Jest sice pravda, že v poslední době se ukázaly zde různé snahy, jako by toto státoprávní vědomí mělo se více přivésti k platnosti.

Byla to roku letošního i loňského snaha, aby se podala státoprávní adressa k Jeho Veličenstvu; a byly to zejména v posledních dobách nejen snad na tomto slavném sněmu, ale i na říšské radě a jinde různé proklamace a různá prohlášení, učiněná zejména se strany českého velkostatku. Já, pánové, taková prohlášení nikterak nepodceňuji a jest zajisté lépe, jestliže v této otázce se děje něco, než kdyby se nedělo vůbec nic.

Ale, velectění pánové, přece jest třeba, aby člověk, který proniknut jest tímto státoprávním vědomím, pojímal tuto věc vážně. Tu však již pouhé postavení velkostatkářů českých na říšské radě ukazuje nejlépe, mnoho-li máme od této české šlechty ve státoprávním ohledu očekávati.

Pánové, český velkostatek stojí úplně ve vládní straně nynějšího ministerstva a já mám přece za naprosto nemožno, aby některý státoprávník stál ve straně vlády vídeňské, která nesplnila naše státoprávní požadavky.

My nesmíme toho nikdy zapomenouti, že oposice česká, totiž státoprávní oposice, jest něco zcela jiného, nežli na př. oposice jiných politických stran, řekněme, třebas německých poslanců.

Ti ovšem jsou v oposici proti vládě; ale my, velectění pánové, jsme v oposici proti systému, my jsme v oposici proti ústavě samé, to jest právě ten velký rozdíl!

Proto musíme také, kdykoliv se mluví o českých poslancích, že by snad vstoupili do vládní strany, pokládati to za naprosto holou nemožnost, neboť, dokud nebudou splněny podmínky našich snah státoprávních, dotud není možno státoprávnímu Čochu, aby vstoupil do nějaké vládní většiny.

Pánové, já považuji vůbec nynější státoprávní oposici, nejenom ve sněmu, ale zejména ve veřejném mínění a v našem obyvatelstvu českém, za velmi nedostatečnou.

To právní vědomí, tato státoprávní oposice musí býti daleko jiná, my tímto státoprávním vědomím musíme býti skutečně prosiceni, a jen tenkráte, když budeme tímto státoprávním vědomím prosyceni, můžeme se nadíti, že skutečně také v této věci dojdeme k cíli.

Vedle hlubokého přesvědčení o našem právu, zejména našem státním právu, musí býti v nás hluboká nenávist k ústavě samé, a jen když tyto pocity budou v nás, můžeme očekávati šťastnější věcí budoucí.

Nejsem z těch, který by snad očekával od zevnějších okolností a zápletků, tedy od mezinárodních nějakých událostí, snad spásu pro naše státní právo, ale, pánové, také to nikterak nepodceňuji.

Já, pánové, upřímně mohu říci, že, kdykoliv se ocitne na mezinárodnim nebi nějaký mráček, vždycky si uvažuji, jak by bylo výhodným, kdyby stála ta státoprávní myšlénka zcela připravena, aby se nám nestalo to, co se nám po tolikráte stalo, že, když přišla příhodná doba, nějak český národ ji obyčejně propásl.

Velectění pánové, my víme velmi dobře, že dnes mezinárodní situace není nikterak tak klidná a míním, že jest potřebí, připravovati se k tomu, kdyby se mělo opakovati to, co přišlo, řekněme, před 30 lety, aby čeští politikové nebyli tak citlivými, jako byli tenkráte, aby více hleděli k povinnostem k svému národu, abychom hleděli více na sebe, nežli k těm tak zvaným posvátným povinnostem k jiným osobám.

A, velectění pánové, máme v Rakousku velmi dobré učitele. Zde dnes pan hrabě Buquoy poukázal na Uhry a pravil, že závidí do jisté míry Uhrám, že tam nyní panuje jednota v určitých věcech, zejména vůči nám a já mohu říci, ano, v té věci měl pravdu.

Já, co se týče Uher, řeknu ještě, že tam, kdykoli šlo o státoprávní věci, šla šlechta s lidem a, pánové, proto tolik dovedli Uhři, poněvadž šli jednosvorně. Tamnější šlechta, t. j. mnozí z nich byli odsouzeni jako velezrádci a přece dostali státní právo.

U nás ovšem se to šlechtě nestalo, ale také státního práva nemáme.

V tom je ten velký rozdíl mezi naší šlechtou a mezi šlechtou uherskou.

Konečně poukazuji k Chorvátsku; stejným způsobem se děje s Italy. Velectění pánové, ti, kteří hleděli vždy v první řadě na sebe a teprve v druhé řadě ke svým tak zvaným posvátným povinnostem, ti u nás v Rakousku něčeho dosáhli. Ten národ však, který měl pořád na mysli jen věrnost a ještě jiné vlastnosti, které sice u těch vysokých jsou velice váženy, ale nic nepřinášejí, vidíme, kam ten český národ s těmito vlastnostmi dospěl.

Velectění pánové, v nynějším takovém opportunistickém duchu je sice dosti nepříjemno hlásati radikalismus, ale já přece, velectění pánové, se svého stanoviska, a tu mluvím za určitý počet živlů mimo tento sněm, pokládám státoprávní radikalismus za tu politiku, která jest nám nynější dobou dána.

Velectění pánové, my musíme postarati se o to, aby ta nenávisť proti ústavě, ze které nemáme toho nejmenšího, se v našem lidu šířila. Neboť, velectění pánové, tato ústava, vezmeme-li ji se stanoviska státoprávního, jest opravdovým násilím na národech neněmeckých, tato ústava se stanoviska státoprávního jest porušením přísah a slibů panovníků z rodu Habsburského i Lotrinského daných království Českému.

Velectění pánové, tato ústava jest vůbec porušením mezinárodních smluv mezi národem českým a mezi těmi, kteří byli na trůn český národem českým povolání.

Vezmeme-li pak ústavu říšskou po stránce občanských svobod, míním, že není jediného člověka u nás, který by se mohl pro ni rozplameniti; onať není ničím jiným nežli slovem na papíře, ona jest velikou lží, falší a přetvářkou. Neboť každý ministr, ale jdu příliš vysoko, pravím každý policista má v tomto státě větší, moc v daných poměrech, nežli celá ústava, nežli zákon, nežli všecky státní základní zákony říšské.

Velectění pánové, v našich českých poměrech bylo v poslední době velmi mnoho mluveno o státoprávní otázce, a bylo s jedné strany namítáno, pokud se týče našich vnitřních poměrů českých, že jaksi vzrůst a rozmach sociální otázky vadí nynějšímu ruchu státoprávnímu. Já ovšem toho mínění nejsem. Toto mínění mohlo jenom tenkrát trvati a síliti, pokud se našli někteří naši politikové, kteří hlásají, že nejprve musíme dobýti svého státního práva a že teprve potom budeme si upravovati své sociální poměry.

Velectění pánové, toto heslo by bylo možným, kdyby vůbec národ nebo, řekněme, vrstvy obyvatelstva se svými potřebami mohly čekati. Ale jakmile, velectění pánové, jest zde jistá potřeba obyvatelstva, jakmile se naskytne jistá otázka, nemůžeme ji více odstraniti ze života a ze skutečnosti, naopak musíme s ní počítati.

Velectění pánové, v tom ohledu musím říci, že u nás otázka státoprávní, otázka sociální, otázky národně-politické tak těsně se dotýkají: navzájem tak těsně týkají se všech vrstev našeho obyvatelstva, že řešení těchto otázek nemůžeme od sebe odděliti.

Velectění pánové, řešení těchto otázek musí se díti souhlasně, tyto otázky musí se řešiti tak, jak jsou zde vedle sebe. Velectění pánové, já se svého stanoviska, rozumí se, vítám rozmach sociální otázky u nás a čím dále a čím hlouběji ona postoupí do širokých vrstev lidu, tím jest pro nás lépe.

Neboť, pánové, dnes zajisté všichni vidíme, že s těmi poměry hospodářskými, jak se dnes u nás vyvíjejí, to dále nestačí. Dnes, pánové, všechny ty široké vrstvy obracejí se proti národohospodářskému liberalismu, proti tomu systému liberalistickému, který vrcholí v systému velkokapitalistickém a že se proti tomuto systému obracejí, činí jen dobře.

Liberalismus hospodářský a politický zajisté vykonal svoje dílo velice záslužné. On chtěl provésti nejdříve svobodu individua, aby mohl přijíti ke svobodě občanské a aby mohlo individuum právě na základě této svobody rozvíjeti své individuální schopnosti.

Avšak, pánové, za ten ne dosti dlouhý čas liberalistického panství vidíme, jak se poměry u nás vytvořily. Bylo to v 1. řadě dělnictvo, které jaksi nejvíce tlačeno systémem velkokapitalistickým se ozvalo, a dnes můžeme směle říci, že, ne za dělnictvem, nýbrž vedle dělnictva jest to stav maloživnostenský a malorolnický, který podobně utlačován jest týmž systémem jako dělnictvo. Ano, jsou jisté momenty, na základě kterých můžeme tvrditi, že maloživnostnictvo jest daleko hůře na tom než dělnictvo; ukážu to příkladem: Čím více se vzmáhá velká výroba, tím větší jest poptávka po práci, tím větší jest mzda dělnictva a tím lépe si dělnictvo stojí. Avšak vzmáháním se velkovýroby upadá přirozeně stav maloživnostenský tím, poněvadž mu takto velkovýroba ubírá práci, zakázky a podobně a tím způsobem se nutně stává, že upadá živnostnictvo do materielního nedostatku.

Mluví se dnes o nezaměstnaném dělnictvu, ale tímž právem se musí dnes mluviti o nezaměstnaných mistrech. Mluví se dnes o tom, že dělnictvo trpí pod tímto stavem, ale my, pánové, slyšíme na každé schůzi a čteme to v knihách, co konečně vidíme ze skutečného života, že tento stav trudný jest trudným nejen pro dělnictvo, nýbrž i také pro maloživnostnictvo.

Velectění pánové, přirozeně naskýtá se otázka, jakým způsobem v této věci odpomoci. Já, pánové, ještě poukazuji na jeden sice zajímavý, ale také kormutlivý úkaz ve společenském životě našem, že totiž čím dále tím více střední stav se tenčí, a sice tenčí se na prospěch těch nejnižších vrstev proletariovaných a tenči se na prospěch těch, kteří směřují k velkému kapitálu.

Budiž, pánové, také k tomu poukázáno, že dnes, kdy žádáme od našich obcí, aby rozšířily svoje úkoly, tato komunální politika přirozeně vede k tomu, že zase z toho bude míti vždy větší prospěch dělnictvo nežli maloživnostnictvo. Ovšem o této otázce rozšířenější působnosti obce dá se velmi mnoho prospěšného říci a také jest zajisté celá řada těch, kteří v tento smysl pro rozšíření působnosti obce na poli hospodářském plaidují, leč o tom pro dnes nehodlám mluviti.

Ale, pánové, nejkormutlivější úkaz naší společnosti jest ten, že střední vrstvy, poněvadž jsou nespokojeny s nynějším systémem liberalistickým, utíkají se na 2 strany, totiž, utíkají jednak ku revolučním stranám a na druhé straně ke stranám reakcionářským. Na jedné straně ztrácíme ze svých středních občanských živlů své lidi na sociální demokracii, jiné pak na revoluční strany, a na druhé straně vidíme vzrůst konservativních a zpátečnických stran, jako zejména křesťanských sociálů, různých hospodářských stran, určitých stran antisemitických, pravím, určitých, ne všechněch, to jest takových, které nemají vlastně antisemitismus ničím jiným než jako pláštík, pod nímž ve skutečnosti slouží reakci.

Velectění pánové, dotkl jsem se také toho, že ze svých středních vrstev ztrácíme určitou část na sociální demokracii. Bude zajisté potřeba, abychom o této věci si blíže promluvili a sice proto, poněvadž dnes při říšských volbách ukázala se věc tato aspoň v našich českých řadách akutní.

Já, velectění pánové, rozumí se samo sebou, nestojím nikterak na stanovisku hospodářského liberalismu, ačkoliv na druhé straně neupírám mu ty zásluhy, které mu patří.

Ale dnes nesmíme zapomínati, že ohromná část dělnictva jest již v řadách sociální demokracie.

Velectění pánové ! Sociální demokratická strana získala si ohromných zásluh o dělnictvo. získala si těch zásluh proto, poněvadž ostatní třídy se o dělnictvo málo staraly.

Získala si těch zásluh také proto, poněvadž ona do opravdy povznesla vysoce niveau vzdělání dělnictva. (Oho !) A zejména za naší doby, kdy ještě je vzdělání drahé, vidíme toho účinky.

Zde se volá Oho! Já vím, nač se míří a já na tu věc také přijdu.

Velectění pánové! My jsme do jisté míry se sociální demokracií vždycky sympatisovali a já nejsem tak starým a nejsem v Praze tak dlouho a vím a zažil jsem to nikoliv jako čtenář novin, nýbrž vím to jako obhájce trestního soudu, kde ještě před 3-5 lety sociální demokrat byl v pravém slova smyslu provinilcem, nespravedlivě odsouzen a že jakmile vstoupil do soudní síně jako obviněný, myslilo se, že musí býti již také zločincem.

Já byl svědkem, jak se zákona užívalo proti socialistům protizákonně, zejména proti vůdcům za to, že stáli v řadách a v čele sociální demokracie.

Přirozený osud takovýchto vzbuzuje u každého poctivého člověka sympatii.

Dnes ale, velectění pánové, sociální demokracie již vyšla z tohoto výminečného stavu, dnes sociální demokracie není již pouze sociální stranou a řeknu, dnes není více stranou utlačovanou a pronásledovanou, nýbrž dnes sociální demokracie jest stranou politickou tak, jako ostatní strany politické.

A tu, pánové, jest potřeba a jest povinností naší, abychom označili svoje stanovisko, jaké k této politické straně máme.

Měli jsme k tomu příležitost hned při těchto volbách, když se jednalo o tom, mají-li se kandidáti socialně-demokratičtí podporovati čili nic.

Já, pánové, stál jsem na tom stanovisku s mnoha jinými svými přátely, že sociální demokratickou stranu proto nobudeme podporovati, poněvadž mezi námi a mezi ní jsou velké rozdíly.

První velký rozdíl, pánové, jako Čech spatřuji v tom, že strana socialně-demokratická není stranou státoprávní a, třeba sociální demokraté, resp., vůdcové jejich před těmito volbami mnohokráte prohlašovali, že oni jsou pro národní rovnoprávnost a že jsou pro samostatnost Českého národa, třeba bych, pánové, zapomněl na minulost jejich a na minulou mluvu jejich časopisů, přec prese všechno to mně nikterak nestačí.

Pro rovnoprávnosť musí býti každý poctivý člověk a pro samostatnost českého národa každý Čech. To jest zřejmé jenom zaslepenci a národní šovinisté němečtí nechápou, že samostatnost národa jest něco zcela přirozeného My se ale nemůžeme spokojiti s tím, aby někdo v řadách našich a zejména některá strana česká byla pouze pro rovnoprávnost i aby byla pouze pro samostatnost národa.

My, pánové, chceme, aby každá česká strana byla pro samostatnost českého státu a v tom je právě onen veliký rozdíl a to sociální demokraté ještě dnes nerozeznávají - alespoň takového prohlášení jsme neslyšeli. V tom jest pravě hluboký rozdíl, že my jsme statoprávníky, abych tak řekl, až do té krve a masa a jsme jimi proto, poněvadž víme, že jen tenkráte, když budeme úplně samostatnými ve svém vlastním státě, že teprve potom nastati mohou ta všeliká moderní ústavní upravení, na která dnes nestačíme, s která nejsme s to proto, poněvadž nejsme u vlády a poněvadž náš hlas v této ríši pranic neplatí.

Ale ještě s druhé stránky velice důležité, to jest se stránky hospodářské jsme proti sociální demokracii při těchto volbách.

Pánové, sociální demokracie, jak se vyvinula a jak zní v theorii a, jak do nedávna bylo slyšeti, i v praxi, hlásá ideu třídního boje.

My pro třídní boj nemohli jsme se rozehřáti u rolnictva ani u živnostnictva a samo sebou se rozumí, že nemůžeme se pro něj rozehřáti ani u dělnictva. Pánové, třídní boj odporuje veškerému našemu snaženi, třídní boj, zejména třídní boj dělnictva, ten dnes přirozeně šíří propasť mezi dělnou třídou a mezi ostatními třídami. Pánové, šíření této propasti jest proti středním vrstvám; těmto jest to velice osudným, poněvadž se jim právě ony agilnější živly ztrácejí v boji za potřeby existenční a hospodářské a právě tyto vrstvy, které tak mnoho síly potřebují proti velikému kapitálu, přicházejí o své nejagilnější živly.

Potom, pánové, kdo vůbec chce řešení sociální otázky uspíšiti, musí přirozeně ji řešiti se stanoviska celku společenského. Jest pravda, že budou všecky stavy vždycky přiváděti k platnosti zájmy své třídní a jest pravda, že každá třída čím bude silnější, tím větší bude míti váhu při řešení příslušné sociální otázky, avšak jakmile se bude jednati o upravení vzájemných poměrů, pak přirozeně každá tato třída bude muset ze svého něco sleviti, poněvadž, kdyby žádná neslevila, jest přirozeno, že by potom řádné upravení poměrů společenských nebylo možné.

Učinila se poznámka se strany, tuším, p. Šťastného. Ja, panové, musím jemu tolik říci, že, jak dnes vyvinul se třídní boj mezi dělnictvem, to skutečně musí všechny občanské vrstvy naplňovati spravedlivou starostí, neboť dnešní dělnictvo soustředěné v sociální demokracii se skutečně postavilo na výlučné stanovisko dělnické, a to nám nemůže býti lhostejné.

Ovšem při posledních volbách, resp, při kandidátních řečích slyšeli jsme mnoho a mnoho změněných náhledů, ale na ty nemůžeme dáti, poněvadž jsou to více méně řeči agitační.

Tím, co jsem zde řekl, nechci ještě a tu prosím, aby mně bylo rozuměno říci, že by dělnictvo nemělo míti zástupců v parlamentě. Naopak bylo potřebí a mělo by býti, aby dělnictvo mělo své zástupce a, pokud jsem slyšel, jelikož jsem se o to interessoval, také strana, která nyní vede záležitosti české v Českém rárodě, totiž strana mladočeská, měla v úmyslu postaviti některé dělnické kandidatury. Já ovšem za stranu mladočeskou nemluvím a také se jí nezastávám; v této věci dávám pouze pravdě průchod.

Avšak, pánové, vím docela bezpečně, že sociální demokraté prohlásili zcela určité, že oni žádného kompromisu nepřijímají, že oni si chtějí mandát vybojovati, a jakmile se sociální demokraté postavili na toto stanovisko, pak bylo povinností všech ostatních stran, aby stáli na tomtéž stanovisku.

My jsme stáli na tomto stanovisku při nynějších volbách, že je potřeba, aby v páté kurii ukázalo se smýšlení obyvatelstva. A proto právě musili jsme nechati každému voliči jeho vůli a jeho přesvědčení, aby volil, jak chce.

Jestli, pánové, dnes sociální demokracie má většinu v národě, pak nám nezbývá, než kapitulovati před touto většinou, než ji uznati a jestliže zástupcové sociální demokracie mají menšinu, pak ovšem podle dosaváde platných zásad, že většina rozhoduje, nemohou si do ničeho stěžovati.

Velectění pánové, proto také my někteří, kteří nejsme počítáni do mladočeské strany, jsme se také na toto stanovisko postavili při volbách těchto a zejména, když prohlásili sociální demokraté, že kompromisu od žádných stran nepřijímají, považovali jsme, že by bylo více než naší povinností, abychom tam, kde kompromis se nepřijímá, pomáhali jim, zejména při těch rozdílech, které jsem naznačil.

Velectění pánové, s touto otázkou souvisí jedna otázka, která právě v přítomné době na voličských schůzích se stala velmi akutní. Řeknu to přímo, že při mnohých schůzích sociální demokraté ukázali se takovými, jakoby nepřáli svobody slova drahým a že se dopouštěli toho, co zajisté my všichni, kteří jsme pro svobodu slova, ať je to se strany kterékoliv, odsuzujeme. Oni porušili svobodu slova tím, že jednoduše nepříjemnému a protivnému kandidátu schůzi rozbili.

To, pánové, musí zajisté každý a zejména my ze svého českého stanoviska to musíme odsouditi, neboť my jsme zakusili nejlépe, co to jest rozbíjeti a ma řiti schůze.

Ovšem socialní demokraté, resp., ti živlové, kteří to činí, jedno mají pro sebe: totiž že vtom oboru nejsou samotni; předcházeli je v jiném případě ti, kteří na zcela jiném stanovisku stojí, a kteří činili to způsobem jinakým. Před dvěma, třemi, čtyřmi roky byly české schůze, ať byly jakékoliv, ať sociálně-demokratické ať jiné schůze, rozbíjeny, ne sice množstvím, ne hlukem, ale jiným způsobem, že byli to vládní zástupcové, kteří schůze ty rozbíjeli. A jak jsme proti tomu protestovali.

že tito vládní zástupcové schůze rozbíjeli, tak také přirozeně musíme se ozvati proti tomu, aby rozbíjely se schůze od jiných stran.

Ale vývody a důsledky, které z toho činí, mnozí pánové vedou příliš daleko; vyslovilo se mezi naším voličstvem, že zejména tento úkaz bude míti svůj vliv na poklesnutí principu všeobecného, přímého a rovného práva hlasovacího.

Velectění pánové, já tento náhled nesdílím, neboť nesmíte, pánové, kdybyste se na toto stanovisko postavili, zápomínati, že vítězství sociální demokracie nestalo se tím, že by sociální demokraté tam, kde zvítězili, měli všude většinu, nýbrž stalo se to proto, poněvadž ostatní občanské třídy byly nanejvýš liknavými.

A já, pánové, přímo, ač nerad, ve vší šetrností dotýkám se toho, že vedení té strany, která dnes má vedení českého národa v rukou, nepřipravilo občanské vrstvy tak, aby toto pokládalo za svou povinnost jako jeden muž k osudí volebnímu se dostaviti. (Posl. Březnovský volá: Staročeši!)

Také staročeská strana jest tím vinna; tam, kde se jedná o volbu v páté kurii, ma-li býti zvolen kandidát se státoprávním programem či kandidát proti státoprávnímu programu, bylo povinností jejich, aby k volbě se dostavili.

Ale, aby všichni občané k volbě šli, bylo, pánové, na mladočeské straně povinností o to pečovati.

Jestliže někteří páni se strany mladočeské, kteří jsou postavem jako kandidáti v V. kurii, propadnou, mají se v první řadě poděkovati za vítězství strany sociálně-demokratické ne té velké agitaci této třídy, nýbrž té špatné agitaci, která se objevila u našich občanských tříd, zejména té malé agitaci, kterou provedlo vedení strany.

Ovšem ti, kteří jsou kandidáty, maj nepřátele i se strany občanských tříd a to jen proto, že se pro ně obyčejně málu dělo.

Sociální demokracie zorganisovala nejen svoje lidi, nýbrž získala i lidi jiného přesvědčení, kteří ovšem z nespokojenosti nad všeobecným stavem kráčeli Bylo to chybou,