saženy již všecky vady a mezery, které se vyskytly při provádění zákona toho, naopak jen s radosti uvítáme, jestliže slavná vláda vady a mezery, které snad jinde, na jiných stranách, byly pozorovány, zahrne do nové osnovy, kterou zákon z r. 1893 má býti doplněn.

Avšak my pravíme - a tuším, že z několika slov, kterými si dovolím odůvodniti naše návrhy bude patrno, že máme pravdu - my pravíme, že již ty vady a mezery, na které upozorňujeme ve svých návrzích, jsou toho rázu a tak závažnými, že vyžadují toho, aby již nyní byly zákonem opraveny po případě doplněny.

My zde totiž nemůžeme a nemohli bychom připustiti námitku, která se obyčejně činívá, kde jedná se o nějakou opravu zákona teprve od nedávné doby vydaného. My naopak zde, ačkoliv zákon z roku 1893. teprve tak krátkou dobu trvá, musíme naléhati, aby vady a mezery nyní se vyskytnuvší byly ihned napraveny po případě doplněny, neboť jedná se jednak, s expeopriaci, tedy o jedno z nejkrutějších zasahování do základního práva nedotknutelnosti vlastnictví, jednak zákon ten časově jest obmezen, a kdybychom chtěli snad čekati na to, jak zákon na dále se osvědčí a nebude-li snad možná vady a mezery později zákonem odstraniti nebo vyplniti, mohla by velmi snadno uplynouti lhůta 10 let, pro kterou zákon byl dán, aniž by možná bylo nahraditi nebo odčiniti škody vzešlé právě z vad a mezer nyní se vyskytnuvších.

Dovoluji si v několika slovech podati důvody, které nás vedly k jednotlivým statím, jež navrhujeme. První stať našeho návrhu plyne z nedostatečného, ba neúplného ustanovoní § 5. zákona ze dne 13. února 1893. Podle zákona toho totiž jest nezbytnou podmínkou vyvlastnění vyzvání, které se učinilo na vlastníka, aby své nemovitosti uvedl v soulad s pianem regulačním. Toto vyzvání má se pak k žádosti magistrátu královského hlavního města Prahy poznamenati v knihách.

Při žádosti za tuto poznámku nalézá se magistrát pražský v docela stejném postavení, v jakém nalézá se c. k. místodržitelství pro království České v příčině § 22., kde žádá za poznámku právoplatného vyvlastnění. Při žádosti té i c k. místodržitelství nejedná vlastně jako úřad, nýbrž jako officiosní zástupce podnikatelů.

V této příčině, při žádosti za výkon této poznámky, nedopisuje si c. k. místodržitelství se zemským sněmem snad jako úřad, nýbrž jako žadatel oproti úřadu knihovnímu. Proto také zákon sám ustanovuje, že místodržitelství má žádati za tu poznámku, proto také zákon sám ustanovuje, že místodržitelství musí přiložiti veškeré doklady, jimiž každá žádosť knihovní má býti opatřena, a proto také zemský soud jest oprávněn, aby zkoumal interna corporis, aby zkoumal důvodnost a podstatu té žádosti.

A proto zemský soud neobmezuje se na to, aby pouze vykonával, nýbrž povoluje a pak teprve vykonává.

Soud zemský zde tedy není úřadem dožádaným, nýbrž úřadem rozhodujícím a v této věci si místodržitelství nedopisuje se zemským soudem pražským, jako by u vykonávání nějaké vniterní korrespondence, nýbrž jako docela obyčejný žadatel.

A kdybychom tedy tomu quasikasererovskému poukazu Jeho Exc. p. místodržitele v odpovědi na mou interpellaci ohledně těch tak zvaných všeobecně známých ustanovení ve příčině vnitřního úředního jazyka se mohli podrobiti, jakože se podrobiti nemůžeme, poněvadž - litujeme velice - nám, aspoň mně, tato ustanovení zákona, vedle nichž by vnitřním úředním jazykem musila býti němčina, nejsou známa, kdybychom pravím tomuto poukazu mohli se podrobiti, přece jen na tom musíme trvati, že ten způsob, kterým dosud místodržitelství pro království České si počínalo ve příčině těch žádostí zákonu neodpovídá, naopak že zákonu odporuje.

My musíme trvati na tom a přece jenom žádati, aby J. Exc. učinil opatření, poněvadž z toho plyne zřejmě zkrácení těch stran, které na exproriaci jsou súčastněny.

Nesmí se totiž zapomenouti, že podle nařízení z r. 1880 soudní podání takové musí vyříditi soud v tom jazyku, ve kterém bylo jemu podáno.

Tak se stává, že českým expropriátům dostane se pojednou bez příčiny německých výměrů, kterým nerozumějí, kterážto okolnosť je pak po případě nutí, že musí do nějaké advokátní kanceláře a zaplatiti za něco, co vlastně se strany úřadu mělo jim po láno býti v tom jazyku, jakému rozumějí.

Pravil jsem tedy, že toto vyzvání poznamenává se v knihách pozemkových a poznámka ta má pak další následek, že působí proti každému nástupci v držbě.

Z toho, slavný sněme, plynou velice závažné důsledky pro vyvlastněnce, jakmile jest poznámka vyzvání podle § 5 v knihách pozemkových učiněna. Jest vlastník dotyčné nemovitosti téměř na rukou a nohou svázán.

Prodati naprosto nemůže k jiným účelům, nežli k účelům podnikatelským.

Arciť, ani podnikatel tak snadno se nenajde, poněvadž regulačním plánem jsou budoucí stavební pozemky docela jinak uspořádány než dosavadní pozemky a následkem toho jenom v řídkých případech jest možná, prováděti regulaci, novostavbu s budovou jedinou.

K jiným účelům nežli podnikatelským prodati nemůže, poněvadž nikdo nekoupí takovou nemovitost, nade kterou, abych tak řekl, visí stále Damoklův meč vyvlastnění.

Zápůjčka se dnes za dnešních okolností a poměrů na nemovitost stíženou touto poznámkou vyzývací velmi nesnadno opatří, ano, veřejné ústavy peněžní zásadně již na takové domy nepůjčují a tvrdí se zcela určitě, že jest jakési domácí uscesení vynikajících a nejhlavnějších peněžních ústavů pražských znějících v ten smysl, aby na takové nemovitosti zápůjčka se nepovolila.

Ale poznámka podle § 5 má pro vlastníka následky ještě jiné. Obecenstvo, nejsouc úplně správně poučeno o důsledcích a o způsobu, jakým se asanace a expropriace provádí, opouští pak, zejména jakmile chýlí se dvouletá lhůta ku svému konci, byty, dává výpovědi a vlastník na tímto způsobem ještě i třetí ztrátu, třetí velikou hmotnou škodu.

Z toho ze všeho jest patrno, a plyne to z tenoru a úmyslu, kterým byl zákonodárce veden, když vložil § 5. do toho zákona, že tato 2letá lhůta, která jest podmínkou vyvlastnění, nesmí býti nikterak prodloužena, že tedy jak jsem dokázal, tento právní stav, nejistoty, v kterém vlastník jest citelně poškozen, nesmí nikterak dále býti rozšiřován, než jak toho sám účel toho zákonného ustanovení vyžaduje.

Toho však, slavný sněme, podle dnešního zákona vlastník sám nemůže se domoci.

Sankce, kterou klade § 5. na uplynutí 2leté lhůty, jest totiž jednostranná. Uplynutí té lhůty vlastně, jak se dnes věci mají, působí sice proti vyvlastněnci, nepůsobí však také proti obci.

Jakmile totiž 2letá lhůta uplyne, aniž by vlastník vyhověl vyzvání k němu učiněnému, může on býti vyvlastněn, a třeba by obec nepřikročila ihned k expropriaci, on sám již stavěti nemůže, on sám té výhody zákona, která mu zabezpečuje možnost novostavby, nadále použíti nemůže, avšak obec nikterak není vázána. Obec nemusí okamžitě přikročiti k vyvlastnění, naopak obec může toho ubohého člověka nechati vězeti mezi nebem a zemí osm, devět deset let, aniž by onen měl nějakého prostředku, liknavou nebo váhavou obec po případě podnikatele k expropriaci popohnati.

A takové případy, velectění pánové, skutečně máme vždyť roku 1893 v říjnu byla vyzvána celá řada vlastníků nemovitostí ve skupinách, na které podle dnešního plánu i podnikatelského dojde teprve ačli všechno půjde v pořádku, za 7-8 nebo 9 let. Jaký osud, jaký právní stav vlastníka trvá po tuto dobu, toho zajisté netřeba doličovati. Tu jest remedury zapotřebí. Tak jak proti vlastníkovi donucovacím způsobem lze nastoupiti nevyhoví-li vyzvání, právě tak má jemu poskytnuta býti možnost, aby mohl i obec donutiti, aby vykonala vyvlastnění proti němu.

Ustanovení takové by nijakého ostří proti obci Pražské nebo podnikateli nemělo neboř jest na obci nebo podnikateli aby měl určitý plán, jak chce postupovati při assanaci a aby vždy v čas vyzval jen vlastníky v těch skupinách, ve kterých po uplynutí dané lhůty chce k úpravě přikročiti.

Jakmile se tedy věc tímto způsobem zařídí, obci nebude překáženo a na druhé straně bude odvrácena škoda, a sice dosti citelná škoda od vlastníků.

Druhý návrh, který podávám plyne z téhož § 5. My vycházíme z toho náhledu, že ustanovení § 5. dáno bylo na prospěch vlastníků, a jest to také patrno z historie celého toho zákona.

V první osnově, kterou předložila obec Pražská, takového ustanovení nebylo; podle této osnovy měla býti obci Pražské poskytnuta možnost, aby ihned, bez nějakého vyzvání a aniž by musila vyčkati nějaké doby, mohla přikročiti k vyvlastnění.

Vláda sama vložila do zákona ustanovení § 5., vycházejíc z toho zajisté správného náhledu, že možnosť, súčastniti se výhod plynoucích zejména z volnosti berničné, 20 leté, v prvé řadě poskytnuta býti má vlastníku nemovitostí, jež dnes na Starém Městě a v Josefově se nalézají.

O tom tedy tuším, není žádné pochybnosti, že ustanovení to dáno výhradně jenom ve prospěch majitelů nemovitostí v assanačním obvodu Pražském.

Z toho jest jednoduše logický důsledek, že nemá býti trváno na tomto ustanovení, jakmile se vlastník sám prohlašuje, že té výhody účasten býti nechce.

Jsou celé řady takových případů, kde vlastník dosavadní přímo stavěti ani nemůže, poněvadž jest vlastnictví fysicky děleno, poněvadž jeho dům, totiž pozemek, na kterém dnes jeho nemovitost stojí, připadne po příštím upravení na ulici anebo poněvadž bude konfigurace příštího stavebního pozemku docela jiná nežli konfigurace dnešního pozemku, na kterém jeho nemovitost stojí.

Jsou také dále četné případy, kde vlastník stavěti nechce. Dnes má se věc tak: I kdyby obě strany, totiž obec Pražská aneb podnikatel a vlastník nemovitostí, byly úplně shodný v té otázce, že postoupení vlastnictví státi se má, ale nemohly se dohodnouti ohledně ceny, i v tom případě musí se vyčkati plná dvouletá lhůta, nežti může býti docíleno skutečného postoupení vlastnictví.

Ale následkem toho také, ačkoli vlastník by se velice rád zbavil těch škodlivých následků, které to dvouleté, po případě tříleté čekání má pro něho v zápětí, nemůže toho dosíci, poněvadž dle § 14. zákona z roku 1893 nezbytným požadavkem pro zahájení řízení vyvlastňovacího jest příkaz o učiněném vyzvání a uplynutí lhůty kladené.

My proto tedy navrhujeme, aby bylo možná, jestliže obě strany, podnikatel a vlastník, shodnou žádostí za to žádají, aby místodržitelství nemuselo snad odmítnouti takovou žádost, nýbrž aby ihned zahájilo řízení vyvlastňovací.

Tím způsobem se poslouží obci, poněvadž některých objektů, kterých snad potřebuje, může ihned dosíci; na druhé straně se prospěje vlastníkovi, poněvadž škoda z toho plynoucí se odvrátí.

V návrhu třetím není nic jiného, než aby bylo přijato do zákona z r. 1893 ustanovení, které se již nalézá v železničním zákoně expropriačním. Ustanovení to jen pouhým nedopatřením nebylo pojato do zákona pro expropriaci pražskou, i pokládáme za záhodné, aby to ustanovení nyní do zákona pojato bylo, neboť mezi učiteli soudního řízení rakouského jest vážný spor ve příčině důkazu na věčnou paměť.

Toto ustanoveni zákona železničního totiž praví: jestli byla náhrada již soudem ustanovena, avšak vyvlastněnec odvolává se k soudu vrchnímu uváděje zejména, že skutkové okolnosti, které byly vyměření náhrady za základ položeny nebyly, správně anebo úplně vylíčeny při jednání v první instanci, jest mu poskytnuta možnost, aby žádal za důkaz na věčnou paměť, aby ihned, aniž by musel vyčkávati rozhodnutí druhé instance, tyto okolnosti mohly býti znaleckým důkazem zjištěn.

Takového ustanovení v zákoně z r. 1893. nemáme; jest ale takového ustanovení po našem soude zapotřebí, neboť učitelé soudního řízení tvrdí, že v řízení nesporném důkaz jen tenkrát lze připustiti, je-li v tom kterém zákoně výslovně ustanoven.

Následkem toho velice snadno mohla by nastati možnost, že by přívrženec těchto zásad při zemském soudu podobnou žádost zamítl. Arci mohla by se věc napraviti řízením rekursním, avšak dosti možná, že by mezitím poměry se zhoršily, po případě, že by důkaz na věčnou paměť se stal nemožným, poněvadž obec Pražská může, jakmile složila jistý obnos nad vyšetřenou náhradu, přikročiti k donucovacímu výkonu, může nemovitost zbourati, a když druhým nebo třetím soudem rekursu tomu se vyhoví, jednoduše nemovitosti této již není.

Pokud se týká prvních tří návrhů, a pak, abych anticipoval, pokud se týče pátého bodu našeho návrhu, bude náprava po našem soudu velmi jednoduchá a velmi snadno možná.

Mnohem choulostivěji má se věc s návrhem čtvrtým. K návrhu čtvrtému vedla nás úvaha dosavadních poměrů. Jak věci dnes se mají, provádí se expropriace tím způsobem, že, jakmile nález vyvlastňovací stal se právoplatným, přikročí se k soudnímu ustanovení náhrady. Jakmile byla náhrada prvním soudem stanovena, naskytují se následující eventuality: jsou-li obě strany spokojeny, pak arci po právoplatnosti, tedy po uplynutí 14denní lhůty vyplatí se náhrada na hotovosti, po případě ustanoví se, jak to v exekučním řízení je ustanoveno, stání k rozvrhu tržní ceny. V takovém případě může tedy vlastník dosti brzy domoci se zaplacení za postoupenou nebo vyvlastněnou nemovitosť. Jinak ale má se věc, jakmile spokojen není ať vlastník, nebo podnikatel sám. V tom případě totiž, byl-li podán rekurs, může obec pražská, po případě podnikatel, který na její místo nastoupil, složiti o jednu pětinu více, než-li bylo prvním soudem vyšetřeno a na základě toho může pak posledním dnem té kalendářní nebo stěhovací čtvrti, která po tomto následuje, donucovacím výkonem provésti expropriaci, totiž exekučním vyklizením vlastníka vyprovoditi z jeho nemovitosti.

Tyto obnosy ale, totiž, jak obnos vyšetřený prvním soudem, tak i 20% příplatek v takovém případě nevydávají se, jak pochopitelno, na hotovosti, nýbrž skládají se do soudního uschování a pendente recursu, po tu dobu, po kterou zde trvá instanční řízení, jednak nedostává kapitál, ale nedostává také žádných úroků; k tomu přichází, že se mu mezi tou dobou, kde tedy jeho peníze, anebo aspoň čásť jeho peněz, jsou takřka přikovány a jemu nepřípustny, může vzíti jeho nemovitost, a tak se může státi, že po dobu jednoho anebo 1 1/2 roku - neboť v řízení vyvlastňovacím není vyloučena možnosť, že celý elaborát znalců v první stolici podaný může druhým nebo třetím sou lem býti zrušen, že může býti nařízeno nové dobrozdání nebo zkoumání znalecké, které prodělává celou cestu instanční - není tedy vyloučena možnost, že po dobu jednoho nebo 1 1/2 roku může vlastník, který měll zdroj příjmů ve svém domě, ze kterého bral činži nemá ani toho domu, ani peněz, ani úroků.

Arciť praví se, že konečně ten kapitál, který na něho připadá, dostane; ale mezitím mu nastává citelná efektivní újma, také nehledě k těm obtížím, které pro něho scházejí v ohledu životním, poněvadž nemá po případě z čeho býti živ; - efektivní škoda - damuum emergens.

Ten obnos, který se skládá, může podle posavadního zákona býti vložen pod úrok; ale jaký máme úrok průměrné ceny z těch cenných papírů, které jsou v § 32. zákona z r. 1893 uvedeny? Úrok 3 proc., 3 1/2 proc., nanejvýš 4 proc.

Mezi tou dobou, kde mu ze složeného obnosu plyne úrok nejvýše 4 proc. jde z druhu hypotekárního úrok 5proc, aniž by byla zde nějaká možnost, aby on toho dluhu a následkem toho vyššího úroku a ztráty z něho plynoucí se mohl zbaviti.

Porovnání snad s dražebním řízením zde nemůže býti k platnosti přivedeno. V dražebním řízení je přece na straně exekutově vina, je tu prodlení, on utrpí nějakou újmu proto, poněvadž byl nedbalým, poněvadž otálel s placením.

Zde ale takového důvodu není, neboť zde skutečně přichází ten člověk k této škodě, jako Pilát do Creda, on musí bez toho veřejnému zájmu již obětovati své vlastnictví, a toto vlastnictví zejména v assanačním obvodu pražském znamená velmi mnoho, poněvadž mu poskytuje levný byt, poněvadž mu zabezpečuje jistý kruh odběratelstva, poněvadž mu zabezpečuje i mnohem levnější nájem krámu. Nehledě tedy k tomu, že musí přinášeti takovou oběť veřejnému zájmu, je dále trestán tím, že trpí effektivní škodu na úrocích, nehledě na veškeré svízele, které stěhování přivádí. Arci my se netajíme obtížemi nového zákonného upravení této otázky. Jsou totiž a to v převážné většině případů knihovní dluhy, kteréž tedy také musí se vypláceti, a tak i vyplácení úrokůnaráží na jakési obtiže. V té příčině nečiníme přesně formulovaného návrhu, očekávajíce, že zákonodárné oddělení ministerstva práv při zevrubném uvažování této otázky dojde k nějakému modu, jak by se věc ta měla formulovati, a že zajisté již také v komisi pro okresní a obecní záležitosti bude o tom jednáno.

My jsme toho náhledu, že bude asi záhodno rozděliti věc ze dvou různých hledisk; především uvažovati případy, ve kterých je dovoleno o ceně se dohodnouti podle § 23., t. j, buď že hypotekárních dluhů není nebo, že jsou takové poměry, že odprodejem té které nemovitosti není nikterak ohrožena pupillární jistota paragrafem tuším 1374 vyměřená toho kterého hypotekárního věřitele.

V takových případech by nebylo, ač-li byl rekurs podán se strany vyvlast něnce, žádné závady, aby se vyšetřená náhrada ihned vyplatila. Není-li podmínek dovolené úmluvy, pak dlužno rozlišovati. By-li tu rekurs podán vyvlastněncem, bude asi možná, aby se ihned přikročilo k rozvrhu tržní ceny a aby se poukázala in eventum pro ten případ, že skutečně bude nejvyšším soudem nález prvního soudu potvrzen tak, jak na př. děje se v těch případech dosud ještě dosti obvyklých, kde se uhražovací kapitál vyhražený na výměnek rozvrhuje též in eventum pro případ úmrtí výměnkáře.

Pravím, že zde bude možný také okamžitý rozpočet pro ten případ, že sám vyvlastněnec podal rekurs, neboť v takovém případě zajisté jest velmi pravdě podobným, že vrchním soudem během instančního řízení tato náhrada nebude snížena, že tato náhrada tedy se může položiti za základ rozpočtu.

Bude-li podán rekurs podnikatelem, pak bude věc obtížnější, neboť zde bude dosti nesnadno nalézti základ pro rozpočet, poněvadž není zde vyloučena možnosť, že během instančního řízení náhrada prvním soudem stanovená bude snížena.

Tu - jak praveno - dosud ještě, ačkoliv jsme o tom již uvažovali, k určitému a přesnému výsledku jsme nedospěli, ale i v tomto ohledu očekávám, že obě korporace, kterým bude se zabývati naším návrhem, zajisté dospějí k zdárnému řešení.

Zapotřebí ho zajisté jest, neboť každá expropriace sama o sobě přivede mnoho krutostí, a proto jest záhodno a jest přímo povinností zákonodárcovou, aby ze všech sil svých přičinil se o to, aby tyto krutosti byly umírněny.

K tomuto umírněni čelí také 5. odstavec našeho návrhu, který jest dosti jednoduchý. Dle dosavadního zákona skládá se jistota jak na hotovosti, tak i v cenných papírech, ač-li na tomto způsobu obě strany se dohodly.

My tedy navrhujeme jen to: i pro ten případ, že nebylo jednáno o nějakém dohodnutí, anebo že - ačkoliv uznáváme, že dosud obec pražská vždy skládá nikoli na hotovosti, nýbrž v cenných papírech takového opatření bylo opomenuto, aby se totéž stalo, co se stává s pupillárními nebo kurantovými penězi, aby soud sám hleděl k tomu, aby depositním úřadem hotovosť byla vložena pod úrok, tak aby ztráta, která stíhá vyvlastněnce, byla aspoň tímto způsobem poněkud umírněna.

Opakuji ještě jednou, velectění pánové, že tyto vady, na které jsem upozornil, nejsou veškerými vadami, které se dosud vyskytly, ale opakuji, že již tyto vady jsou tak citelný, že po našem soudu vyžaduje toho spravedlnost, aby náprava stala se co nejdříve.

Odporučuji proto náš návrh a činím ve formálním ohledu návrh, který byl tištěn, aby návrh náš odkázán byl komisi pro záležitosti a obecní s rozkazem, aby ještě v tomto výročním zasedání, tedy v druhém oddílu, o návrzích těchto podala zprávu. (Výborně !)

Oberstlandmarschall: Es hat sich der H. Abg. Dr. Funke in formaler Beziehung das Wort erbeten.

Ich ertheile ihm dasselbe.

Abg. Dr. Funke: Hoher Landtag! Ich erlaube mir die durch ein Mißverständnis begonnene und sodann unterbrochene Rede fortzusetzen und zu beenden. Ich kann nicht leugnen, dass die Stellung der Prager Stadtgemeinde in dieser hochwichtigen Frage überaus bedeutungsvoll, ernst, aber auch sehr schwierig ist. Sie hat mit einer großen Gewissenhaftigkeit die Ansprüche aller jener Hausbesitzer und jener Berechtigten zu prüfen, welche in die Lage kommen, ihre Häuser abzutreten und ihre Rechte aufzugeben.

Das finanzielle Interesse der Stadtgemeinde Prag muss allerdings für die Vertreter dieser Gemeinde stark in die Wagschale fallen, sie haben dieses Interesse zu berücksichtigen, aber andererseits sind auch die Interessen derjenigen, welche ihre Anwesen abtreten und ihre Rechte aufgeben müssen, sehr stark zu beachten. Ich kann nicht leugnen, dass es unter Umständen schwer ist, die Formel zu finden, welche beide Parteien in dieser Angelegenhnit einigt.

Nun ist aber aus der Reihe der Berechtigten eine so große Anzahl von Klagen gekommen - und ich Wiederhole, dass sie von Betheiligten ohne Unterschied der Nationalität und Confession erhoben worden sind - dass die Vermuthung nahe liegt, es werde doch den Interessen der Hausbesitzer irgendwie nahegetreten.

Was nun die gütlichen Versuche anbelangt, welche dazu führen sollen, eine Einigung herbeizuführen, so kommt es wesentlich auf die Form und auf den Inhalt dieser gütlichen Versuche an; auf die Form insoferne, als ja nicht eine starke Pression ausgeübt und immer denjenigen, welche betheiligt erscheinen, das Schreckgespenst der Expropriation vorgehalten werden soll.

Meine Herren! Diese Begründung sollte eigentlich vollständig ausgeschlossen sein; das ist die ultima ratio, welche sich daraus ergibt, dass ein gütliches Uebereinkommen nicht zu Stande gekommen ist. Sie sehen ja aus Erfahrung und wissen, dass auf eine große Anzahl der Interessenten ein solches Schlagwort immerhin einen großen Eindruck hervorbringt, und ein solcher Eindruck sollte vermieden werden schon im Interesse der Würbe jener Corporation, welche den einzelnen Interessenten gegenübersteht.

Es kommt aber auch auf den Inhalt an, über welchen das gütliche Uebereinkommen gepflogen wird, und da ist es schwierig und ein gütliches Uebereinkommen ist in den Fällen zumeist ausgeschlossen, wenn es sich sofort darum handelt, dass der Berechtigte 50 oder weniger Procent dessen erhalten soll, was er beansprucht. Da ist eigentlich schon ein gütliches Uebereinkommen ausgeschlossen. (Abg. Scharf:,, Nein!") Ich sage, wenn das geschieht, dann ist ein Übereinkommen ausgeschlossen. Ich kann damit nicht rechten, aber mitgetheilt ist es mir Worden.

Das ist jedoch ganz gewiss richtig, dass ein Angebot, welches gemacht worden war, oft in solcher Weise herabgesetzt worden ist, dass von einem gütlichem Übereinkommen überhaupt nicht mehr die Rebe sein kann.

Dann kommt es aber auch darauf an, dass bezüglich der Schlußformel:,, Es kam kein gütliches Uebereinkommen zu Stande" Klagen darüber laut geworden find, dass überhaupt nicht die Ursachen aufgezeichnet wurden, Welche die Veranlagung geboten haben, dass kein gütliches Uebereinkommen zu Stande gekommen ist.

Das sind Momente, Welche deprimierend auf die Berechtigten wirken und welche Anlass zu Klagen geben, die sehr leicht vermieden werden könnten.

Es ist auch der Standpunkt hervorgehoben worden, dass, wo es sich um ein gütliches Uebereinkommen handelt, das Angebot von Seite der Vertreter der Prager Stadtgemeinde sich sehr nach der Beschaffenheit des betreffenden Grundes gerichtet hat. Bei stark verbauten Flächen ist ober soll nach sehr glaubwürdigen Angaben das Flächenausmass als dasjenige genommen worden sein, nach welchem der Wert berechnet werden sollte, während bei weniger verbauten Flächen wieder das Zinserträgnis zu Grunde gelegt werden wollte. (Abg. Scharf: "Nicht richtig!")

Ich bitte, ich lasse mich gerne berichtigen. Es ist gut, wenn solche Angelegenheiten gerade in diesem hohen Hanse besprochen werden und zur Austragung gelangen; es wird dann eine gewisse Beruhigung stattfinden. Wenn derartige Klagen, die erhoben worden sind, kräftig und begründet widerlegt werden können. Ferner wurde dort, wo es sich um einen künstigen Gassengrund handelt, ein außerordentlich geringes Anbot gemacht.

Meine Herren! Dass unter Umstanden wirklich das Anbot ein sehr geringes ist - und einzelne Falle sind hier maßgebend - geht daraus hervor, dass für ein Haus, das im Jahre 1873 um 17. 000 fl. gekauft worden ist, urspruuglich 12. 000 fl und dann 13 000fl. geboten worden sind, und als das für zu wenig befunden wurde, von einem Familienangehörigen, Welcher bei dieser Verhandlung nicht zugegen gewesen ist, sei von den Vertretern der Stadtgemeinde ausgesprochen worden, dass ein Irrthum stattgefunden habe, und sie haben um 1000 fl. mehr geboten. Solche Falle sollten ausgeschlossen sein, denn es ist ganz gewiss nicht richtig, dass ein Haus, Welches fruher den Werth von 17. 000 fl. gehabt hat, im Werthe so gesunken sein sollte, wo doch die Preise der Häuser gestiegen sind, und dass ein so minimaler Preis geboten wurde. (Abg. Scharf ruft: Aber nicht in der Josefstadt. )

Das ist richtig, dass in der Josefstadt andere Verhältnisse obwalten, und dass der Preis, welcher dort den Besitzern geboten wird, nicht entsprechend sei, geht daraus hervor, dass selbst die Commission zu einem höheren Anbote von 1000 fl. sich herbeigelassen hat.

In einem anderen Falle hat es sich darum gehandelt, dass dem Besitzer eines Ladens, in Welchem er seit mehr als 40 Jahren sein Gewerbe ausgeübt hat, das Anbot im Betrage von 900 fl. gemacht wurde, (Abg. Scharf: Es War mehr!) Aber es waren nicht ganze 1000 fl und dass bei der gerichtlichen Schätzung ein Betrag von 4000 fl. erhoben wurde. (Abg. Scharr ruft: 3800 fl)

Wenn der Herr Abgeordnete es genauer weiß, so bescheide ich mich damit und hebe nur hervor, dass die Differenz eine so große ist, dass sie als gar nicht gerechtfertigt erscheint.

In solchen Fallen sollte der Gerechtigkeitssinn der Stadtgemeinde Prag so stark hervor treten, um den Werth wirklich zu entschädigen, nicht aber die Betheiligten und Interessenten zu schädigen oder Ursache zu geben zu Klagen, sie seien geschädigt worden. Solche Vorwurfe sollte sich eine so große und hervorragende Stadtgemeinde wie Prag bei einem so großen Unternehmen nicht nachsagen lassen.

Es handelt sich dann um die Begehungskommissionen, und da sagt § 18 des Expropriationsgesetzes "Der Commissionsleiter habe nach Möglichkeit dahinzuwirken, dass zwischen den Parteien eine gütliche Vereinbarung zustande komme" Das ist eine sehr wichtige Vestimmung, denn gerade bei den Vegehungskommissionen sollte di se Bestimmung, ich mochte sagen, zum lebensvollen Organismus weiden. Es sollen alle Verhältnisse erwogen werden, und es soll dem Commissionsleiter und den Parteien Gelegenheit geboten werden, dass wirklich der Zweck des Gesetzes erreicht werde, denn, meine Herren, die Expropriation, das ist eine Nothlage, das ist ein Zwang, in welchen beide Theile versetzt werden und dem sie sich zu unterwerfen haben. Die Expropriation sollte eigentlich so weit als möglich vermieden werden und darum sollte gerade bei der Begehungs kommission darauf gesehen werden, dass, wenn es möglich ist, ein gutliches Uibereinkommen zu Stande käme.

Ich weiß aus meiner Erfahrung, wie be schwerlich es oft ist den beiderseitigen Abschluss eines gütlichen Uibereinkommens zu Wege zu bringen (Abg. Scharf: Selbst bei Eisenbahnen) Gewiss, da spreche ich eben aus Erfahrung, da ich unzahligen Eisenbahnverhandlungen beigewohnt habe. Anders noch gestalten sich die Sachen im vorliegenden Falle, denn es soll hier die Wirksamkeit des politischen Beamten starker hervortreten und er soll seine ganze Autorität geltend machen, aber es darf nicht die Impression eines Vetheiligten hervortreten, nämlich die Impression eines Vertreters der Stadtgemeinde Prag.

Wenn wir die Schatzungskommission und die Zusammensetzung derselben in's Auge fassen, so sind da drei Sachverständiger, welche ihr Gutachten abzugeben haben. Von diesen drei Sachverständigen soll jeder selbständig sein Gutachten abgeben und soll jeder seine eigene Meinung haben, und soll ein gemeinsames Gutachten abgegeben weiden nur dann, wenn sie in jedem einzelne Punkte vollständig übereinstimmen.

Nun, meine Herren, ist es aber ganz gewiss nicht richtig wenn Falle vorgekommen sind, oder sagen wir besser ein Fall, dass der Obmann einer solchen Commission von den Sachverständigen beim Beginn der Commission mit der Begrundung sich entfernt hat, dass er noch eine andere Commission abzuhalten habe, und dass er erst nach acht Tagen, ohne bei der ganzen Commission gegenwartig gewesen zu sein, das Protokoll unterschreibt.