Vy víte, pánové, že na všelijakých těch sjezdech socialně-politických skutečně již s velikou vážnosti se řeší otázka, jestli sedláka jest tady ještě třeba. A z ohledů hospodářských musíme my sami se přiznati, že nás tu více třeba není; neboť našim konsumentům je to úplně stejné, kdo jim konečně ty výrobky poskytuje, jestli jim je poskytuje velkostatkář, jestli jim je poskytuje cizozemsko, Austrálie a Amerika, Afrika atd., na tom jim nezáleží. Našim konsumentům záleží na tou, aby výrobky, které potřebují, dostali co nejlacinější a nejlepší; ale kdo jim je vyrábí, na tom jim pranic nezáleží, po tom oni se neptají, to jest jim úplně lhostejné.

Ze stránky hospodářské musíme my sami upřímně doznati, že tedy vlastně výrobce prostředního není nutně třeba, poněvadž jsou tu i jiné stavy, ku př. velkostatkářstvo a cizozemsko, které opatří, čeho třeba.

Nastává ale otázka, jestli snad z jiných ohledů není třeba toho středního stavu rolnického, aby tady byl.

Já myslím, že jsou zde vážné důvody, které nutí takřka k tomu, aby, pokud možná, střední stav rolnický byl zachován.

Co se týká zejména našeho českého rolnictva, myslím, že jest ho tu třeba již z ohledu státoprávního, z ohledu k samostatnosti zemi českých a já myslím, že při nejbližší příležitosti, při rakouskouherském vyrovnání se to zase objeví, že vlastně české rolnictvo bude nejvíce na tom státi, aby země české byly, pokud možná, samostatnými, a proto již jest třeba zde dnes českého rolníka v českých zemích.

Jest tu ale ještě jiný moment a sice moment hospodářský, který podle známého hesla: "Má-li sedlák, tak má každý jiný" skutečně pro to mluví, aby sedlák, pokud možná, byl zachován, neboť od něho pak živí se mnoho živnostnictva a mnoho dělnictva.

Ale mluví pro to konečně také moment národní.

Píše se a mluví se, že prý národnosť českou hlavně zachoval sedlák český, a já myslím, že jest tomu skutečně tak, a že skutečně, kdyby českého sedláka nebylo, by národnost Česká byla velice ohrožena, a nevím skutečně, jestli potom ten zbývající stav městský a stav dělnický by ten český národ zachoval, když by tu nebylo českého sedláka.

Ale jest tu ještě jeden moment, a sice moment sociální, který mluví pro zachováni sedláka.

Když si pomyslíme stav, kde by již tu nebylo středního rolníka, sedláka, pak nastane postavení takové, že na jedné straně bude velkostatkářstvo, tedy velcí latifundisté, a na druhé straně bude rolnický proletariát; na jedné straně bude živel, který více méně bude panovati, a na druhé straně bude živel, který více méně bude muset poslouchati a bude v otroctví. Takový stav, kde na jedné straně by byli takřka páni, poručníci, a na druhé straně jich poddaní, takový stav, myslím, že by naší společnosti státní mnoho neprospěl a musel by konečně vésti k zničení svobody občanské, poněvadž svoboda občanská spočívá hlavně na stavu středním. Aspoň historie nás učí, že svoboda občanská nebyla a není ani nahoře mezi těmi 10. 000 vyššími, ale také ani ne dole, v proletariátu, nýbrž vždy ve stavech středních.

Co se tedy týká sociálních poměrů, tu myslím, že by napotom nebyly utěšené; neboť pak by nižší stavy tím přímo narážely na vysoce postavené, na bohatou třídu, kdež dnes my jsme tou baštou, o kterou se nejprve ty snahy podvratné odrážejí, a tvoříme vlastně hradbu, která nepřipouští ten zuřivý boj nemajetných s těmi většími majiteli na nůž; střední stavy překážejí, by na jedné straně byli jenom chudí a na druhé straně jenom bohatí.

Když nyní povážíme, že se tu skutečně namnoze jedná o to, aby rolnický stav střední zmizel, tu, pánové, jest to skutečně k povážení, jestli taková snaha se má podporovati, nebo jestli se nemá spíše hleděti tomu snaženi učiniti přítrž a sice tím, že se postaráme o zachování stavu středního, o zachování stavu rolnického. Od konsumentů našich v této věci nemáme k očekávání mnoho, poněvadž ti jdou svou cestou, a jak známo, při takových otázkách není předně žádné útrpnosti, a tedy také žádných ohledů.

My vedeme všichni boj, kdo s koho, ten s toho. Tu přestává všechna snad citová politika, zde se jedná o to, co káže nutnost. Myslím, že ze všech těchto příčin, tedy z příčin státoprávních, národních a hospodářských a hlavně z příčiny sociální, konečně přece jen musíme přijíti k tomu úsudku, že tu rolnického stavu středního jest nutně třeba.

A teď se jedná o to, jakým způsobem k tomu lze přijíti. Tu musíme míti na zřeteli, že nás tu mají vésti čistě národohospodářské zájmy. Tu přestává míti nějaké vedlejší ohledy, jako se to dosud děje. Když se uvažuje o našich požadavcích selských, přikládá se na to měřítko, které právě na to nepatří přikládati, a sice přikládá se k tomu měřítko politické, měřítko, které ovšem se dobře hodí tehdáž, když se jedná o občanskou svobodu jednotlivce, ale nikoliv nepatří k měřeni národohospodářských otázek.

Naši páni právníci jsou ve svém nitru dobře přesvědčeni o tom, že na otázky národohospodářské nemá se přikládati měřítko politické. Ale nicméně nechají tak se díti. Následek toho jest, že se přechází přes naše otázky národohospodářské, aspoň se obyčejně tak dělo, - k dennímu pořádku, poněvadž velkým stranám politickým měřítka národohospodářská nejsou po chuti.

Já myslím, že jest to velmi nevhodné, když na otázky národohospodářské přiloží se jiné měřítko než národohospodářské a já myslím, že někdo může býti v jistém ohledu velikým radikálem, kdežto zase v jiném ohledu velkým konservativcem.

Já zde uvedu jen jediný příklad na bývalém vůdci strany mladočeské, dru. Juliu Grégrovi. Ten pravil v jedné veřejné schůzi: "Já, co se týká státoprávního postavení, jsem tím největším konservativcem. "

A přece mu nikdo nebude vyčítati, že v ohledu politickém nebyl tím největším liberálem. Tu máte důkaz od takového předáka veliké strany, že to uzná, že může býti člověk v jistém ohledu velikým konservativcem (Posl. Březnovský: To samé ve věcech živnostenských).

Když my v otázce selské jsme pro zachování stavu selského, jsme velikými konservativci, ale překáží nám to, abychom, když se jedná o svobodu občanskou, byli liberály? To myslím, že nepřekáží. Tak by to nemělo i našim liberálům, českým i německým překážeti, aby byli liberály a při tom aby byli v ohledu národohospodářském velikými konservativci a hleděli k zachování stavu selského.

Mravná politika ale vždy vyžaduje na jednotlivci také, aby přinášel velké oběti své osobní svobody na prospěch celku, jemuž náleží. Pánové, vždyť ani dva lidé na světě nemohou býti živi v pokoji, když nepřinese jeden druhému nějakou oběť od své osobní svobody.

O tom nám vypravuje přece bible, když vypravuje o Kainovi a Abelovi. Tehdáž, vypravuje se to tak. jako by bývali na tom světě pouze tito dva bratři, a právě proto, že jeden druhému nechtěl přinésti od své osobní svobody žádnou oběť, byl jeden z nich druhým zabit. Kdyby mu byl druhý povolil a nechal ho honiti, kde by byl chtěl, byli by vedle sebe pokojně žili.

A to byli jen dva na celé zeměkouli, jak pak potom v celé společnosti státní chceme býti živi pokojně, když každý říká: Já chci míti neobmezenou svobodu. Podívejme se do rodiny, nejužšího to spolku. Nepřinese-li muž oběť od osobní své svobody manželce, je tu rozkol; to je všeobecně známo, a bez obapolné oběti na osobní svobodě své nemohou býti mezi sebou pokojně živi.

Podívejte se v obci, jak to jest. Mohli bychom v té nejmenší osadě býti živi, kdyby každý chtěl a mohl dělat, co by chtěl?

Jen jeden příklad uvésti chci. Zákon o polním pychu předpisuje, že nesmí hospodář svůj dobytek vyháněti na své pole dříve nežli hodinu před východem slunce, a nesmí ho déle nechati na svém poli než jednu hodinu po západu slunce. Tak ustanoveno zákonem.

Prosím, není to největší omezeni osobní svobody? Já svůj vlastní dobytek nesmím vyhnati dříve, nežli zákon dovoluje, na svůj vlastní pozemek, a já nesmím svůj vlastní dobytek nechati déle na svém vlastním pozemku, nežli zákon dovoluje. A, pánové, nejsme s tímto obmezením osobní své svobody občanské všichni spokojeni?

Vždyť právě se to následkem vůle rolnictva udělalo.

Nebo jiný příklad: Já svůj vlastni dobytek nesmím vésti na provazu na své vlastní pole, já ho smím hnáti jen volně. Není to ohromné obmezení osobní svobody, a není nám všem zemědělcům vhod toto omezení svobody osobní? A tak to máme s každým zákonem; každý zákon ať jest jakýkoli, směřuje k nějakému omezení osobní svobody občanská, která však původně ve stavu jinakém je neobmezená. Když tedy my k zachování stavu selského vyžadujeme nějakého omezení osobní svobody, tak to není žádná reakce, jak se na posledním zasedání sněmu vykřiklo, když jsme přednášeli svůj návrh.

To není žádná reakce, když přinášíme oběť svobody své osobní ve prospěch celku, ve prospěch stavu svého. Prosím, to jest pokrok k zachování dobré věci. Jinak není žádné zachování stavu možné, když jednotliví příslušníci toho stavu od své osobní svobody nepřinesou oběť.

Když my tedy navrhujeme ku příkladu v tom našem dnešním návrhu tu a tam některé o omezení osobní svobody, nemůže se na to klásti takovéto měřítko politické, nýbrž musí se na to klásti měřítko národohospodářské. Když se ku věci nepřiloží přiměřené měřítko, tu mně to připadá, abych to prostě řekl, jako by někdo chtěl měřiti obilí na lokte a kartoun na hektolitry. Musíme vždy to patřičné měřítko přiložiti k věci a ne to nepravé.

Zachování stavu spočívá přede vším v tom, aby zachovaly se zvláštnosti tohoto stavu. Jinak to není ani možné. Každý stav spočívá právě na svých zvláštnostech, které zakládají se na jeho zaměstnání. Vždyť přece nemůžeme chtíti, aby všichni lidé zaměstnávali se jedním způsobem. To jest v stavu divokém možné, ale mezi národy kulturními to přece nevidíme. Naopak, to dělení práce neustále pokračuje dále. Nebudeme-li šetřiti zvláštností každého jednotlivého stavu, pak ho nešetříme, nýbrž ničíme.

Stav živnostenský, stav dělnický, stav rolnický, jsou od sebe rozdílný zaměstnáním a následkem tohoto rozdílu zaměstnání vyžaduje také šetření zvláštních zájmů. Podstata každého stavu spočívá právě na těchto zvláštnostech. Ovšem že jsou i jisté zájmy společnosti, ale zvláštností každého stavu jest šetřiti, má-li se stav tento udržeti.

Celý náš návrh směřuje vlastně k tomu, aby ty zvláštnosti, které s sebou nese zvláštní stav selský, který tu skutečně jest, který tu od staletí jest a snad ještě potrvá déle, aby ty zvláštnosti byly zachovány, a aby jim byla zákonem dána taková ochrana, aby mohly býti zachovány.

A souhrn těch zákonitých ustanovení k šetření zvláštností selského stavu a tím k zachování jeho čelících my jmenujeme selské právo.

A to, co žádáme v ohledu tomto, není nic jiného. Podívejte se na jiné stavy, které taková práva už mají.

Živnostenský řád není nic jiného než živnostenské, právo, čelící k zachování zvláštností stavu řemeslného, stavu živnostnického a tím k zachování stavu samého. Zákon obchodní přece také čelí k tomu, aby zvláštnosti stavu obchodního a tím stav obchodní sám byl zachován; k tomu je sdělán.

Podívejte se na novější zákonodárství v ohledu dělnickém. Zde se vydává neustále celá řada zákonů, šetřících a beroucích v ochranu zvláštnosti stavu dělnického, aby se domohl tím jakéhosi blahobytu.

To všecko jsou zákony k ochraně toho kterého stavu, potažně, zvláštností jeho.

Když tedy my, jakožto příslušníci stavu selského žádáme na zákonodárství takovou ochranu našeho stavu, ochranu takovýchto zvláštností selských, nežádáme přec nic zvláštního, nýbrž žádáme to, co se jiným stavům již dosud poskytlo.

Poněvadž máme za to, že bez šetření takových zvláštností stav selský nebude zachován, tedy obracíme se k zákonodárným sborům, aby potřebné zákony za tímto účelem byly dány.

U Němců je toto selské právo známo pod jménem "Höferecht"; Němci právo to vztahují k statku, my však to vztahujeme k majiteli statku. Mně zdá se též mnohem vhodnějším říkati tomu selské právo, než statkové právo, neb jak někteří to překládají, "dvorské právo" já myslím, že vhodněji jest dáti tomu jméno "právo selské".

Pánové, pochopíte zajisté, že jest tu skutečně třeba takovéto ochrany jak pro majitele, tak pro statek sám; neboť statek selský není snad jen nahodilý nějaký konglomerát pozemků; statek selský je zvláštní organismus, zvláštní organickou buňkou v tom těle národa a má svůj zvláštní život, ba i celou svou mnohdy velice zajímavou zvláštní historii rodinnou. Tak jako v těle živém lidském každá buňka vede svůj zvláštní život co zvláštní organismus, tak také šatek selský vede svůj zvláštní život a toho života jest třeba chrániti.

A tak jako v těle lidském, když se roznemohou jednotlivé buňky, stůně celý organismus, tak také i zde. Dnes již jest to viděti; jednotlivé buňky, statky selské, stůňou a sice hmotně a velice a následkem toho vidíme, že celý stav selský ba i národ jest dnes nemocen a žádá nějakého opatření.

My jsme se snažili, abychom, pokud možná, uvedli v projednání právu selském souhrn takové ochrany, souhrn prostředků zachování našeho stavu selského, a nyní budiž mi dovoleno, abych o jednotlivostech práva selského krátkými slovy se Vám zmínil.

My stojíme na tom, aby bylo ponecháno každému majiteli statku na vůli, uzná-li za potřebné, aby svůj statek mohl zachovati právem selským pro své potomstvo, pro svou rodinu.

My jsme se tedy nepostavili na stanovisko obligatorního zavedení práva selského, a ponecháváme to teprve budoucnosti, aby sama, až uzná za potřebné a bude mít jakési zkušenosti o tom, sama přikročila k zavedení obligatornímu.

Ale na druhé straně myslíme, když je to ponecháno jednotlivým majitelům, že tím méně by to mělo vzbuditi odpor se strany stran politických, poněvadž se přece tady dává úplná volnost každému majiteli, aby, uzná-li tak, měl statek svůj pro rodinu zachovaný, a myslím, kdo má ve svých rukou moc statek zničiti, ten že má míti na druhé straně ponechánu volnost, aby statek mohl zachovati. (Výborně !)

V té věci, myslím, že se nestavíme snad na stanovisko protiliberální, nýbrž na stanovisko úplně liberální.

My žádáme, aby vedle gruntovních knih byl založen seznam takových statků střední velikosti, tedy statků selských, jak je zákonodárství zemské ustanoví, jichž majitelé chtějí je míti právem selským zachované.

Do těchto selských desek, když majitel usedlosti chce, aby statek byl zanesen, má o to požádati, a teprv když o to požádá, má ten statek býti zanesen.

Jedna věc při tom jest ovšem novotou, že žádáme zároveň, aby již při tom bylo zajištěno a také poznamenáno v deskách selských existenční minimum selské, totiž domovina.

Pod domovinou vyrozumíváme nejmenší míru statku, které jest třeba k výživě rodiny, a toto existenční minimum má na každý způsob býti zachováno pro rodinu, to nemá býti ani dále děl i tel no, ani zadlužitelno, poněvadž jinak by to nemělo žádného smyslu, že to má býti nejmenší výměra, která jest potřebná k výživě rodiny; to ale není nic nového, velectění pánové, poněvadž existenční minimum naleznete ku př. zachované při všech těch, kteří mají státem poskytnuté služné. Vy víte, že služné úředníků jest chráněno do míry existenčního minima. Na existenční minimum úředníka nesmí se nikterak sáhnouti; to nepodléhá žádné exekuci, to jest zákonem chráněno tak, že zabavení a sekvestrace tu nemá místa, a tu myslím, že není nespravedlivo a zajisté účelné k zachování našeho stavu, když i uvnitř statku takového ex stenční minimum selské bude poznamenáno a co domovina nedotknutelná, nedělitelná, nezadlužitelná pojištěna. Zanesením statku v selských deskách nejsou vázány veškeré pozemky k statku náležející, nýbrž jen ty, které jsou za takové vyznačené, a mají při něm zůstati. Když má majitel statku na p. 200 měr půdy, může nechati zanésti v desky selské co půdu vázanou jen 150 měr; 50 měr může nechati půdy volné, by nepodléhaly žádnému selskému právu, a s těmi může nakládati dle své vůle.

V těch 150 měrách byla by nedělitelná, nezadlužitelná domovina selská, to existenční minimum selské, které by mohlo obsahovati na př. 20, 30 měr půdy určitě vyznačené.

Takovéto zařízení selských desk žádáme aby bylo zavedeno při každém okresním soudu, aby to nedělalo žádných velkých obtíží pro žadatele, tedy aby si to mohl snadno vyříditi doma.

Ustanovení zvláštní selského práva jsou, jak je navrhujeme, tyto:

Selský statek je dělitelný do té míry, do které uzná ten, který o zanesení to požádá. Když tedy, jak jsem uvedl, žadatel řekne: "Ty a ty pozemky, na př. 150 měr obnášející, z mé usedlosti 200 měr obsahující, žádám, aby byly nedělitelný na dále až po dovolení úředním, " tedy se zanese 150 měr co půda nedělitelná a 50 měr co půda volná.

Tím zůstane zde dosti pozemků volných, tak že i ti, kteří dnes nemají pozemků, budou se moci těmito pozemky zásobiti. Pánové, uznávám, že jest velice prospěšno, aby každý obyvatel ve vesnici měl svůj pozemek. To jest to jediné, co toho obyvatele vesnického k vesnici víže. Když tam nemá ani kus pozemku, stane se z něho poběhlík a větroplach, kterému na domovu pranic nezáleží, a když zakusí městského života, jest pro vesnici ztracen, a vrátí-li se do ní, otráví celou vesnici.

My tedy, pánové, chceme, aby bylo vedle půdy vázané dosci pozemků volných, a s těmi aby si mohl každý nakládati, jak chce. Tím bychom vyhověli oběma stranám i svému účelu; měli bychom statky selské zachovány a na druhé straně bychom mohli zásobiti pozemky ty, kteří si jich přejí.

Dále se jedná o to, jestli má býti statek vůbec zadlužitelný. Ovšem poměry

naše nejsou tak blahé, abychom mohli dnes ustanoviti snad, že má býti statek nezadlužitelný; ale připusťme tedy, že mohou přijíti takové případy, že by muselo nutně nastati to zadlužení. Uznávám, že mnohdy zadlužení statku jest takřka vzpruhou hospodářskou, která nutí toho dlužníka, aby hleděl dobře hospodařiti, aby se mohl dluhů zbaviti. Snad mají ti obhájci zadlužitelnosti něco pravdy v tom, když praví, že pak, když by byly statky nezadlužitelnými naprosto, by nastala jakási lenivosť v hospodaření.

Já o tom nechci rozhodovati. Ale když již náš zákon občanský připouští zadlužitelnosť při fideikomisu do jedné třetiny, buďsi, my nejsme proti tomu, aby i statek selský byl zadlužitelný, ale jen pro jisté případy zadlužitelný, a sice předně, když se jedná o pojištění podílů, a pak za druhé, když se jedná o doplacení tržní ceny. Jen v těch dvou případech, poněvadž proti nehodám, které mohou stihnouti hospodáře, řekněme krupobitím, pohromami živelními, pohromami při dobytku atd. jsou a mají býti pojišťovny a zde podle našeho náhledu má býti zavedeno nucené poišťování, aby právě každý byl již chráněn proti takovýmto nehodám a nemusil následkem takovýchto nehod svůj statek zadlužiti.

Co se týká posloupnosti dědičné, máme zákon z 1. dubna 1889, který totiž o tom jedná, a my nemáme příčiny, abychom již dnes chtěli snad jiný zákon; máme-li přijíti k věci, jest nejlépe navázati zákony, které máme, a ty se mohou během času upraviti podle potřeby.

Co se týká tedy dědické posloupnost, stojíme na zákoně, který již platí a žádáme o to v prvním návrhu našem, aby mohl prováděcím zákonem zemským přijíti k provedení.

Majitel statku - dále žádáme - aby byl povinen na něm bydleti a hospodařiti.

My nemůžeme rozhodně připustiti, aby statek selský byl dán v pacht.

Pánové, pacht popírá vlastně celý účel statku.

Vždyť žádný statek - já myslím ani velkostatek - není k tomu ustanoven, aby byl předán jinému, než-li rodině majitele k užívání, a jest tolio ovšem velice litovati, že pachtovní systém tak u nás se rozmohl, že se z toho dělá - a já myslím - spravedlivá výčitka velkostatkářstvu, že svůj statek dává mnohdy zbytečně v pacht, a tím myslím, že velkostatkářstvo si i velice ubližuje tím, že se lidu straní, že neni mezi lidem, ale obyčejně vzdálených od svých velkostatků a lidu.

Ale tím také chybí se vlastního účele, který má velkostatek.

Já se tuto zmiňuji o tom, poněvadž se o tom dosti i v našich kruzích mluví, že velkostatek má přece jen ten účel, aby takřka byl buditelem všeho pokroku hospodářského, což jest hlavní účel velkostatku, poněvadž malé hospodářství naše nemůže rozličné ty pokusy jako velkostatek dělati.

Velkostatek má býti vzorem sedláku, jak on má hospodáři i, ale to může se státi fen tenkráte, když ho má majitel ve své ruce a když se hospodaří na velkostatku konservativně.

Když přijde velkostatek v pacht, tu si z těch pachtýřů nemůžeme vzíti velký vzor; ty hospodaří obyčejně loupeživé, za druhé po obchodníčku; tak my hospodařiti nemůžeme; a to právě nám dnes schází, vzor, podle kterého bychom se mohli v mnohém případě říditi.

Mnohem lépe by si, myslím, naši páni velkostatkáři posloužili, kdyby pochtovní systém zase opustili a vrátili se na své krásné statky a hospodařili tam pouze sami.

Tím méně jest přípustné u sedláka, aby mohl statek svůj opustiti a dáti jej v pacht.

Co se týká rozměrů statků, jsou tady jisté meze, které ustanoví konečně zákonodárství.

A tyto meze nemají býti překročeny. My nemůžeme na př. připustiti, aby, kdyby někdo byl tak šťasten ve vsi, aby mohl půdu přikupovati, mohl udělati ze statku selského velkostatek; to není přípustno, poněvadž by právě tím selský stav byl seslabován; tedy my obmezujeme to připojování k selským statkům až do té míry, jako mamě navrženo, do pateronásobné výměry domoviny.

Má-li půdy utvořiti nový statek, není žádná překážka.

My ve svém návrhu také hledíme k tomu, aby byl náš sedlák náležitě vzdělán, a proto myslím, že jest třeba, aby byly zřízeny pokračovací školy hospodářské při každé škole, kde je fara, aby tam mohly býti náležitě navštěvovány takové pokračovací školy alespoň 2 léta, a aby návštěva školy té byla povinnon pro syny selské Jestli také ostatní rodiče uznají za potřebné, ať tam také posílají své syny; ale pro syna selského, pokud nenavštěvuje jiné školy, má býti návštěva pokračovací školy povinnou. To, pánové, se musí za naši doby vyžadovati.

Další věc, o které také již bylo na mnoze mluveno, jest otázka, jestli má sedlák míti právo vystaviti směnku. Směnkářství zapustilo v nás ovšem hluboké kořeny a v mnohých krajinách obchodních konečně by ani tak mnoho neškodilo. Ale my máme zase na druhé straně smutné zkušenosti, že kolikráte směnka byla hrobem našeho rolníka. V té věci nestojíme na tomto stanovisku, aby se někomu zapovídalo, aby nemohl vystaviti smonky, ale žádáme, aby ta přísnost směnečného řádu na směnky, které jsou vystaveny rolníkem, se nevztahovala, nýbrž aby směnka platila pouze co prostý dluhopis (Dr. Moravec. Aby byl rolník nezpůsobilý k podpisu směnky, jako důstojník). To ovšem by bylo nejlepší. Když celá naše armáda a císařský dům dá si to líbiti, že nesmí žádný člen císařského rodu podepsati směnku a také žádný důstojník a vojín pod neplatností její, nevím, jestli bychom my sami si neměli také uložiti obmezení, aby rolník nesměl vůbec podepisovati směnku. Bylo by to štěstím jeho, kdyby k tomu přišlo.

Co se týká prodeje statků, myslím, že by měl vždycky prodej záviseti od svoleni obou manželů, třeba nebyl druhý manžel knihovním majitelem, poněvadž to žádá manželství samo, protože přijdou takové chvíle, kde ku př. jeden manžel upadne v takový stav, že nemá zdravé rozvahy a učiní v něm krok rozhodný pro rodinu, kde prodá statek, poněvadž je sám majitelem, aniž by potřeboval svolení druhého manžela; tu vyžaduje to manželství samo, aby při takové ohromné změně, na které závisí osud celé rodiny, bylo třeba svolení obou manželů.

Co se týká budov a příslušností, inventárních zásob, mají býti pojištěny proti pohromě živelní a to proto, aby nepřišel sedlák do toho stavu, kde by z té příčiny musel dělati dluhy.

Co se týká lesního hospodářství, tu jest třeba, aby lesy na statku takovém byly postaveny pod zvláštní dozor, poněvadž les, jak známo, jest pokladnicí statku, do kterého se vkládá, a to nemá býti jen tak na vůli jednotlivce, aby jen mohl sáhnouti na tuto pokladnici - a ji vyprázdniti.

Na jihu českém, kde ještě lesnictví jest, máme hrozné příklady toho, kde se stalo, že z nahodilosti a mnohdy bez nutné potřeby sedlák zničil celý svůj les. V té věci, myslím, třeba, aby lesy při statcích těch podléhaly jakémusi systemisování, jakémusi dohledu, aby nebyly bez příčiny zničeny.

Přicházím k tomu, zdali také statek může býti ze selských desk vymazán. Ano, my připouštíme, že může býti zase vymazán, ovšem ale ze zvláštních příčin po svolení úřadu agrárního. Máme za to, Že společenstva hospodářská, jak navržena, někdy budou zastupovati v té věci naše politické úřady, že bude také přirozeno takovéto rozhodnutí dáti takovému orgánu, který zajisté bude sestávati jen z rolníků, aby uvážil o věcech těch, a takový orgán zajisté v takových věcech, když přijde otázka, kde se má povoliti vymazání ze selských desk, rozhodne správně, má-li k tomu býti svoleno čili nic.

Dále se jedná o vyvážení dluhů hypothekárních. Pánové, to jest taková otázka, která se potkává s tak rozličnými úsudky, že snad není hned druhé. My víme, že někteří se tomu smějí, když se říká: někoho z jeho dluhů vyvoditi a nebo sprostiti, aby takřka on sám sebe z bahna, do kterého zabředl, vytáhl. Někteří pochybují o provedení, někteří mají malou naději; já myslím, že ta věc není tak beznadějná, aby to nemohlo býti. O co se vlastně jedná ? Jedná se o to, aby při malých úrocích a malými splátkami bylo umožněno, aby ty dluhy, které tuna statku jsou, byly znenáhla zničeny a umořeny, ovšem s tím, že by se potom nové dluhy nemohli dělati nežli do té míry, jak to navrhujeme. Jedná se tedy o to, aby věřitelé nynější byli upokojeni, a aby majitelé statku platili menší úrok a splátku, nežli je výnos jejich statků jinak to není možno, poněvadž, jakmile úrok a splátka přesahují pravidelný čistý výnos statku, pak ovšem není zachováni statku možné.

A takovéto vyvážení malým úrokem a malými splátkami možno aspoň podle příkladu v říši německé, kde jsou zástavní listy anebo důchodové listy t. zv. Rentbriefe, které jsou zúročitelny 2 % a při splácení 1/2 %. A přece ten stav bursovní úpisů těchto není tak malý; on dosahuje podle okolností až 70, někdy až 75 bez prémie.

Což kdyby se věc uspořádala tak, aby někdo přispěl prémiemi k těmto zástavním listům, a sice tolik, aby stály totiž tolik, co na nich vytisknuto, al pari. Kdyby se toho dosáhlo, aby takové 2% zástavní nebo důchodové listy s 1/2 % splátkou byly al pari, pak je ta úloha vlastně rozřešena Poněvadž si můžeme mysliti, že takové vyvážení z dluhu je možné, tedy se jedná o tu oběť, kdo ji má přinésti.

Já myslím, v té věci že by konečně státní společnost nějakým způsobem, ať řekneme, nějakým fondem, který by nepodléhal zúročení, stavu selskému aspoň v některé zemi mohla přijíti na pomoc, a aby to umožnila, a že by se pak našla přece nějaká cesta, které by se mohlo pak všeobecně použíti. - čásť, které by bylo potřebí není asi tak ohromná.

Když náš ministr orby hrabě Ledebur při svém nastoupení nám slíbil, že vymůže na panu |ministru financí podporu 10, 000. 000, - tuším že bylo tenkráte řečeno, každoročně, - k podpoře zemědělství, tu myslím, že by, kdyby tato podpora se obrátila na tuto stránku, na vyvážení z dluhů hypothekárních, byla nejlépe užita, poněvadž by tím stav selský byl sesílen, poněvadž by to neustálé všeobecné vyssávání krve úroky bylo zastaveno, a pak by ovšem ty všelijaké pomůcky, které nám se dnes poskytují, staly se úplně zbytečnými,

Co je nám to platno, když dostaneme